Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 A 176/2015 - 49Rozsudek KSPL ze dne 23.11.2016

Prejudikatura

9 A 83/2010 - 46

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
8 Azs 261/2016

přidejte vlastní popisek

30A 176/2015-49

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Roučky a soudců JUDr. Petra Kuchynky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: N.V.T., státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 1634/3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 11. 2015, č. j. MV-161079-4/SO-2015,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I.
Napadené rozhodnutí

Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaná Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „žalovaná“) zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky č. j. OAM-699-31/ZR-2014 ze dne 9. 9. 2015, kterým bylo dle ust. § 77 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb. zákona o pobytu cizinců na území České republiky (dále též „zákon o pobytu cizinců“) zrušeno povolení žalobce k trvalému pobytu na území České republiky a podle ust. § 77 odst. 3 téhož zákona mu byla k vycestování z území České republiky stanovena lhůta 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.

II.
Žaloba

Žalobce v žalobě namítal, že napadené rozhodnutí odporuje požadavkům obsaženým v ust. § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále též „správní řád“), definujícím požadavky na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů a zároveň je v rozporu s požadavky na činnost odvolacího orgánu, zejména tedy ust. § 89 odst. 2 správního řádu. Žalobce dále namítl, že správní orgán rovněž opomenul zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak vyžaduje ust. § 3 správního řádu. Nelze pak také přehlížet, že napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí prvoinstanční je v rozporu s ust. § 2 odst. 3, 4 správního řádu.

Žalobce uvedl, že dle ust. § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců platí, že ministerstvo zruší platnost povolení k trvalému pobytu, pokud cizinec pobýval mimo území států Evropské unie nepřetržitě po dobu delší než 12 měsíců, pokud tento pobyt nebyl odůvodněn závažnými důvody, zejména těhotenstvím a narozením dítěte, závažným onemocněním, studiem nebo odborným školením anebo pracovním vysláním do zahraničí. Žalobce má za to, že se správní orgán dopustil libovůle. Žalobce je přesvědčen, že správní orgán vycházel při svém rozhodování z nedostatečně zjištěného stavu věci. Správní orgán bere za základ svého rozhodnutí v podstatě toliko kopii cestovního dokladu účastníka řízení, ze které dovozuje závěr, že existují podmínky pro zrušení pobytového oprávnění žalobce. Žalobce poukázal na to, že tento důkaz byl opatřen v rozporu se zákonem, a tudíž je pro dané řízení nepoužitelný. Je nutné rovněž zmínit, že se jedná o jediný důkaz k prokázání závěrů správního orgánu, přičemž však tento důkaz nelze označit za spolehlivý, když v rozporu s povinnostmi uloženými evropskou legislativou nejsou pravidelně cestovní doklady osob z třetích zemí označovány přechodovými razítky, a to zejména v případě osob s povolením k trvalému pobytu. Navíc správní orgán má k dispozici pouze pas, který je platný krátce a obsahuje pouze záznam o příjezdu žalobce do České republiky, avšak nikoliv již záznam o jeho odjezdu. Ukončení pobytového oprávnění žalobce na základě jediného podkladu je v rozporu se zásadou právní jistoty. Správní orgán v tomto smyslu nedostatečně zjistil stav věci.

Žalobce dále namítal, že správní orgán při pořízení kopie cestovního dokladu postupoval v rozporu se zákonem o ochraně osobních údajů. Oprávnění správního orgánu ke shromažďování osobní údajů není v žádném případě bezbřehé. Údaje z cestovního dokladu zcela jistě spadají pod pojem osobní údaje ve smyslu ust. § 4 zákona č. 101/2000 Sb., a pro jejich shromažďování tudíž nepochybně platí jako pro jakékoliv jiné osobní údaje. Vzhledem k tomu, že žalobce nedal souhlas ke zpracování osobních údajů, vztahuje se na postup správního orgánu ust. § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 101/2000 Sb., který však správní orgán porušil, neboť právě ke zpracování osobních údajů neměl žalobcův souhlas. Správní orgán tedy získal klíčový důkaz v rozporu se zákonem, a tudíž je tento pro předmětné řízení nepoužitelný. Správní orgán tak nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci a jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné.

Dále žalobce nesouhlasí s tím, jakým způsobem správní orgán shromažďuje podklady pro své rozhodnutí. V případě řízení o zrušení povolení k pobytu se jedná o řízení zahájené z moci úřední, a tudíž v tomto případě leží důkazní břemeno na správním orgánu, který je povinen prokazovat, že jsou splněny podmínky pro vydání rozhodnutí o ukončení pobytového statusu a stejně tak je správní orgán povinen zjišťovat podmínky svědčící ve prospěch účastníka řízení. Správní orgán ve svém rozhodnutí prakticky nijak nezjišťoval okolnosti, které jsou ve prospěch účastníka řízení, a navíc téměř nezjišťuje skutečný stav věci. Správní orgán dle názoru žalobce neprokázal nade vší pochybnost, že by u účastníka řízení existoval důvod pro zrušení pobytového oprávnění, kdy tento vychází pouze z kopie cestovního dokladu, přičemž účastník řízení po celou dobu řízení tvrdí, že daná kopie je důkazem získaným v rozporu se zákonem, že údaje uvedené v cestovním dokladu neodpovídají skutečnosti, neboť ne vždy, ačkoliv je to povinností příslušných pracovníků, je cestovní doklad cizince opatřen při vstupu na území EU přechodovým razítkem. Právnímu zástupci žalobce je z jeho praxe dobře známo, že toto je bohužel neblahá zkušenost řady cizinců, kteří se následně dostávají do obtížně řešitelné situace, kdy vzhledem k absenci přechodového razítka, jim je ukončen pobyt, neboť správní orgán vycházející toliko z cestovního dokladu bez dalšího dokazování konstatuje naplnění podmínek pro zrušení povolení k pobytu, aniž by se cizinec mohl takovému postupu relevantně bránit.

Žalobce dále namítl, že správní orgán nehodnotí přiměřenost rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu. Ačkoliv není v ust. § 77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců výslovně zmíněno, že správní orgán je povinen posuzovat přiměřenost správního rozhodnutí, plyne tato povinnost rovněž ze správního řádu. Ustanovení § 2 odst. 3 správního řádu výslovně stanoví, že „Správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká (dále jen "dotčené osoby"), a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu.“ Při aplikaci zákona je vždy třeba šetřit povahu a smysl zákonných ustanovení. Smyslem ust. § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců je nepochybně odebrat pobytové oprávnění cizinci, který se zdržuje mimo území ČR, na území ČR tedy evidentně již trvale nepobývá, pobývat pravděpodobně nechce a může být i obava, že svého pobytového oprávnění hodlá zneužít. To však není případ žalobce, který zjevně hodlá dále žít na území ČR.

V návaznosti na shora uvedené žalobce navrhl, aby zdejší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení.

III.
Vyjádření žalované

Žalovaná se k jednotlivým námitkám obsaženým v žalobě vyjádřila v podání ze dne 28. 1. 2016. Námitku, že kopie cestovního dokladu žalobce byla pořízena v rozporu se zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů (dále též „zákon o ochraně osobních údajů“), považuje žalovaná za zcela absurdní. Dle ust. § 3 odst. 4 zákona o ochraně osobních údajů platí, že „tento zákon se nevztahuje na nahodilé shromažďování osobních údajů, pokud tyto údaje nejsou dále zpracovávány“. Přičemž dle ust. § 4 písm. e) téhož zákona je „zpracováním osobních údajů jakákoliv operace nebo soustava operací, které správce nebo zpracovatel systematicky provádějí s osobními údaji, a to automatizovaně nebo jinými prostředky. Zpracováním osobních údajů se rozumí zejména shromažďování, ukládání na nosiče informací, zpřístupňování, úprava nebo pozměňování, vyhledávání, používání, předávání, šíření, zveřejňování, uchovávání, výměna, třídění nebo kombinování, blokování a likvidace“. Dle ust. § 4 písm. f) téhož zákona je shromažďováním osobních údajů systematický postup nebo soubor postupů, jehož cílem je získání osobních údajů za účelem jejich dalšího uložení na nosič informací pro jejich okamžité nebo pozdější zpracování“. Pořízení kopie cestovního dokladu žalobce pro potřeby správního řízení nelze považovat za systematickou činnost. Žalovaná na podporu svých závěrů odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2013, č. j. 9 Aps 5/2012 – 56. Žalovaná dále uvedla, že i kdyby bylo pořízení kopie cestovního dokladu žalobce systematickým zpracováním či shromažďováním (což ale není), pak by bylo třeba odkázat na ust. § 3 odst. 6 písm. c) zákona o ochraně osobních údajů, dle něhož omezení pro zpracovatele osobních údajů neplatí pro správce stanovené zvláštním zákonem pro zajištění veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti. K tomuto žalovaná odkazuje na celou hlavu XVI zákona o pobytu cizinců, dle něhož mají státní orgány vykonávající úkoly dle tohoto zákona pravomoc získávat údaje nejen z cestovních dokladů cizinců, ale i údaje mnohem citlivější.

K žalobní námitce, že skutkový stav nebyl zjištěn tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, žalovaná poukázala na to, že cestovní doklad je veřejná listina, u níž se má dle ust. § 53 odst. 3 správního řádu za to, že potvrzuje pravdivost toho, co je v ní uvedeno, není-li prokázán opak. Žalovaná dále odkázala na nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 562/2006, kterým se stanoví kodex Společenství o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex), jehož čl. 10 stanovuje, že cestovní doklady státních příslušníků třetích zemí se při vstupu a výstupu ze schengenského prostoru systematicky opatřují razítky. S odkazem na čl. 11 Kodexu žalovaná uvedla, že je na žalobci, aby prokázal, že na území Evropské unie v předmětné době nepřítomnosti přicestoval, a to navzdory tomu, že v cestovním dokladu nemá oražena výjezdová či příjezdová razítka. To se však v daném případě nestalo, a to navzdory tomu, že odvolatel byl za tímto účelem vyslechnut a byla mu dána možnost vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí. Ust. § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců lze aplikovat jen tehdy, pokud nebyla nepřítomnost cizince na území Evropské unie způsobena závažnými důvody specifikovanými v demonstrativním výčtu tohoto ustanovení. I za účelem zjištění těchto důvodů byl odvolatel vyslechnut, žádné závažné skutečnosti odůvodňující jeho nepřítomnost nesdělil, a to ani později, kdy mu byla dána možnost vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí, ani v odvolání či žalobě.

K námitce důkazního břemena žalovaná uvedla, že v daném případě nedošlo k nezákonnému přenesení důkazního břemene na žalobce. Jak bylo uvedeno výše, bylo na žalobci, aby tvrdil a doložil, že na území České republiky (navzdory údajům v cestovním dokladu) skutečně pobýval. Žalovaná v této souvislosti odkázala též na ust. § 6 odst. 2 správního řádu, jež směřuje především k zachování procesní ekonomie, tedy k přiměřenosti nároků kladených správním orgánem na účastníka řízení, nikoliv k úplnému zákazu požadovat po účastnících řízení důkazy k doložení jejich tvrzení. I přes spíše inkviziční charakter řízení zahájených z moci úřední nelze vždy „požadovat na správním orgánu, aby obstarával za účastníka řízení podklady a skutečnosti“ (VEDRAL, Josef. Správní řád: komentář. 2., aktualiz. a rozš. vyd. Praha: BOVA POLYGON, 1446 s. ISBN 978-80-7273-166-4. s. 524). Ačkoliv tedy nemají účastníci správního řízení povinnost důkazní v takové podobě, jak je známa z řízení o žádosti, neznamená to, že jsou absolutně zbaveni povinnosti označit důkazy na podporu svých tvrzení, je-li to v zájmu procesní ekonomie a má-li se dospět ke zjištění skutkového stavu, o němž nebudou důvodné pochybnosti, a to ani v řízeních zahájených z moci úřední. Tento závěr ostatně vyplývá i z konstantní judikatury správních soudů, přičemž žalovaná v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2013, č. j. 5 As 64/2011 – 6, dle něhož „Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že povinnost vyplývající z § 52 správního řádu nelze vykládat v tom smyslu, že na účastníkovi řízení leží břemeno tvrzení a následně i důkazní břemeno ohledně zjišťovaných skutečností; je však povinen prokázat, co sám tvrdí, pokud má správní orgán právě z jeho tvrzení vycházet. Žalobce v tomto směru sám neoznačil žádný relevantní důkaz, který by byl s to zpochybnit zjištěný skutkový stav“. Žalobce však v daném případě nejenže neunesl břemeno důkazní, on dokonce ani žádné skutečnosti, jež by byly s to zpochybnit zjištěný skutkový stav, nezmínil.

Žalovaná dále uvedla, že logika argumentu, že cestovní doklad žalobce obsahoval pouze záznam o příjezdu, žalované zcela uniká. Jelikož bylo prokazatelně zjištěno, že žalobce na území dlouhodobě nepobýval, přičemž jeho novému cestovnímu dokladu, N1681687, začala platnost dne 4. 11. 2013, tedy teprve měsíc a půl před jeho prokazatelným příjezdem, pak je pochopitelné, že tento cestovní doklad obsahuje právě jen údaj o příjezdu a nikoliv i o jeho odjezdu z České republiky. Skutkový stav tak je v daném případě zjištěn v kvalitě vyžadované ust. § 3 správního řádu. Vzhledem k tomu, že starému cestovnímu dokladu, N1009786, skončila platnost dne 12. 5. 2011, pak je evidentní, že po tomto datu nemohl cestovat. Jelikož na základě nového cestovního dokladu přicestoval až dne 27. 12. 2013, pak je nepochybné, že podmínky pro aplikaci ust. § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců byly v daném případu splněny.

Žalovaná k otázce posuzování přiměřenosti uvedla, že tato povinnost při postupu dle ust. § 77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců z dikce této právní normy nevyplývá. Správnost této právní konstrukce ostatně nedávno potvrdil i Nejvyšší správní soud, a to rozsudkem ze dne 26. 11. 2015, č. j. 9 Azs 218/2015 – 51 (odstavec 21). Nad rámec výše uvedeného navíc žalovaná konstatovala, že v daném případě k nepřiměřenému zásahu evidentně dojít nemůže. Vzhledem k dlouhé době nepřítomnosti žalobce na území České republiky, je zřejmé, že tento žádné extrémní vazby na území České republiky nemá, neboť tuto zemi neváhal na poměrně dlouhou dobu opustit. Jelikož toto období strávil v domovské zemi, je naopak evidentní, že má silné vazby na svou vlast. V domovské zemi pobýval několik posledních let, dokončil tam školu a poté tam pracoval. Zná tamní reálie i jazyk. Návrat do vlasti by tudíž pro něj nebyl neřešitelným problémem. Žalovaná mimoto zdůrazňuje, že napadené rozhodnutí nestaví nepřekonatelnou bariéru mezi žalobce a Českou republikou. Byla mu pouze zrušena platnost jeho povolení k trvalému pobytu, zákaz pobytu mu vysloven nebyl, a tak svůj další pobyt může realizovat na základě jiného (nižšího) pobytového oprávnění. Žalovaná navíc k tomuto uvedla, že nelze jen tvrdit nepřiměřenost rozhodnutí, jak je činěno v žalobě, bez specifikace, v čem nepřiměřenost spočívá.

Závěrem žalovaná navrhla, aby byla žaloba zamítnuta.

IV.
Jednání před krajským soudem

Projednání žaloby před krajským soudem proběhlo v nepřítomnosti žalované strany. V průběhu jednání před krajským soudem právní zástupce žalobce plně setrval na podané žalobě.

V.
Posouzení věci krajským soudem

Krajský soud při přezkoumávání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů, kterými bylo rozhodnutí správního orgánu řádně a včas napadeno (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.).

Zákonnost rozhodnutí krajský soud přezkoumával ve vazbě na příslušná procesní ustanovení zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu, jejichž porušení se žalobce dovolával, a dále ve vztahu k příslušným hmotněprávním ustanovením zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky.

Krajský soud shledal žalobu nedůvodnou.

Krajský soud při posuzování věci vycházel z obsahu správního spisu. Ze správního spisu vyplývá, že se žalobce dostavil dne 2. 12. 2013 na Velvyslanectví České republiky v Hanoji za účelem podání žádosti o udělení dlouhodobého víza. Na Velvyslanectví České republiky s ním byl vypracován Záznam z pohovoru, ze kterého vyplývá, že žalobce odjel v roce 2003 z České republiky do Vietnamské socialistické republiky za účelem studia a následné práce. V roce 2011 přicestoval žalobce na 1 měsíc za účelem prodloužení platnosti povolení k trvalému pobytu zpět do České republiky. Z tohoto záznamu bylo správními orgány vyvozeno podezření, že se žalobce déle než 12 měsíců zdržoval mimo území Schengenského prostoru. Součástí správního spisu je rovněž „Potvrzení o potvrzení“ ze dne 17. 11. 2013, z něhož vyplývá, že se žalobce obrátil na orgány policie ve Vietnamské socialistické republice a oznámil ztrátu dokladů včetně cestovního pasu vydaného v Praze. Dne 31. 3. 2014 bylo správním orgánem I. stupně vydáno oznámení o zahájení řízení ve věci zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu dle ust. § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Jelikož byl žalobce nezastižitelný, nedařilo se mu úspěšně doručovat, a proto mu bylo shora uvedené oznámení doručeno až dne 26. 5. 2015. Žalobce byl následně předvolán přípisem ze dne 1. 7. 2015 k výslechu, který se konal dne 30. 7. 2015. Před výslechem byl žalobce poučen o svých právech a povinnostech. Při výslechu byl přítomen ustanovený tlumočník jazyka vietnamského. Žalobci byly v průběhu výslechu kladeny dotazy, na které vesměs odmítl vypovídat. Všechny stránky vyhotoveného protokolu o svém výslechu žalobce podepsal. Dalším podkladem obsaženým ve správním spise, který správní orgán použil jako podklad pro vydání rozhodnutí, je kopie cestovní dokladu, který byl žalobci po ztrátě původního dokladu vystaven na zastupitelském úřadu v Hanoji. Jedná se o kopii cestovního dokladu č. N1681687 s platností od 4. 11. 2013 do 4. 11. 2023. Z razítek v cestovním dokladu je patrné, že žalobce odletěl dne 26. 12. 2013 z Vietnamské socialistické republiky a dne 27. 12. 2013 přiletěl do Francouzské republiky. Na základě výše uvedeného dospěl správní

orgán I. stupně k závěru, že žalobce pobýval mimo území Schengenského prostoru v době od 12. 5. 2011 do 27. 12. 2013, tedy déle než 12 měsíců, a vydal dne 9. 9. 2015 rozhodnutí, kterým dle ust. § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců zrušil žalobci povolení k trvalému pobytu. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které bylo touto žalobou napadeným rozhodnutím zamítnuto a prvostupňového rozhodnutí potvrzeno.

K jednotlivým žalobním námitkám soud uvádí následující. V prvé řadě žalobce namítal, že správní orgán I. stupně postupoval v rozporu s ust. § 3 správního řádu, jelikož nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Krajský soud s názorem žalobce nesouhlasí. Správní orgán při svém rozhodování vycházel především z kopie cestovní dokladu č. N1681687 s platností od 4. 11. 2013 do 4. 11. 2023, ze kterého je patrné, že žalobce odletěl dne 26. 12. 2013 z Vietnamské socialistické republiky a dne 27. 12. 2013 přiletěl do Francouzské republiky, tedy na území Schengenského prostoru. Tento cestovní doklad byl žalobci vystaven poté, co ohlásil ztrátu původního cestovního dokladu č. N1009786, který byl platný do 12. 5. 2011. Tyto informace, ze kterých vycházely správní orgány při svém rozhodování, plně postačovaly k tomu, aby bylo konstatováno, že žalobce pobýval mimo území Schengenského prostoru déle než 12 měsíců. Žalobce totiž mohl vycestovat z území Evropské unie nejpozději dne 12. 5. 2011, jelikož do tohoto dne byl původní cestovní doklad žalobce platný. Z aktuálního cestovního dokladu je dále patrné, že se žalobce vrátil na území Evropské unie dne 27. 12. 2013. Z uvedeného lze dovodit, že žalobce se vyskytoval minimálně v období od 12. 5. 2011 do 27. 12. 2013 mimo území Schengenského prostoru. Tato skutečnost již sama o sobě zakládá důvod pro zrušení povolení k trvalému pobytu dle ust. § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Zdejší soud má za to, že správní orgány dostatečně zjistily stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a námitku žalobce považuje za nedůvodnou.

K námitce žalobce, že správní orgán porušil zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobním údajů tím, že za účelem zjištění stavu věci pořídil kopii cestovního dokladu žalobce, a to aniž by dal žalobce se zpracováním osobních údajů souhlas. Dle ust. § 3 odst. 4 zákona č. 101/2000 Sb. „se tento zákon nevztahuje na nahodilé shromažďování osobních údajů, pokud tyto údaje nejsou dále zpracovávány.“ Dle ust. § 4 písm. e) citovaného zákona „se zpracováním osobních údajů rozumí jakákoliv operace nebo soustava operací, které správce nebo zpracovatel systematicky provádějí s osobními údaji, a to automatizovaně nebo jinými prostředky. Zpracováním osobních údajů se rozumí zejména shromažďování, ukládání na nosiče informací, zpřístupňování, úprava nebo pozměňování, vyhledávání, používání, předávání, šíření, zveřejňování, uchovávání, výměna, třídění nebo kombinování, blokování a likvidace.“ Pojem shromažďování osobních údajů dále vysvětluje ust. § 4 písm. f) citovaného zákona, dle kterého je „shromažďování osobních údajů postup nebo soubor postupů, jehož cílem je získání osobních údajů za účelem jejich dalšího uložení na nosič informací pro jejich okamžité nebo pozdější zpracování.“ Správní orgán vytvořil kopii žalobcem předloženého cestovního pasu č. N1681687, kterou jako podklad pro rozhodnutí založil do správního spisu. Z této kopie následně správní orgán využil pouze údaje potřebné pro rozhodnutí v dané věci, a to konkrétně údaje týkající se pohybu žalobce. Správní orgán zkoumal primárně přechodová razítka, z nichž je seznatelné, kdy žalobce odcestoval z území Evropské unie a kdy přicestoval zpět. Krajský soud má za to, že ne všechna získávání osobních údajů lze automaticky podřadit pod režim upravený zákonem č. 101/2000 Sb. Postup správního orgánu, při kterém vytvoří kopii cestovního dokladu za účelem získání informací o přechodových razítkách, je nahodilé získávání údajů, jelikož správní orgán tyto údaje dále žádným způsobem nezpracovává, pouze je užije jako podklad pro rozhodnutí ve věci. Nejedná se tedy o zpracovávání osobních údajů ve smyslu ust. § 4 písm. e) citovaného zákona. Tento závěr se dá dovodit rovněž z ustálené rozhodovací praxe, a to např. z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2013 č. j. 9 Aps 5/2012-56. Toto rozhodnutí se sice týká věci v oblasti správy daní, nicméně v části týkající se postupu správního orgánu při obstarávání důkazních prostředků a výkladu užití zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, lze dle názoru soudu užít i na právě projednávaný případ. V citovaném rozhodnutí uvedl Nejvyšší správní soud toto: „Samotná skutečnost, že si stěžovatel v rámci důkazního řízení při výkonu své činnosti vyžádal konkrétní listiny, nečiní z tohoto postupu postup, jehož cílem bylo získání osobních údajů pro jejich další zpracování ve smyslu zákona o ochraně osobních údajů. Cílem tohoto postupu bylo získat důkazní prostředky, které by mohly být rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti. Jinými slovy, ani vědomé vyžádání těchto listin nesledovalo získání osobního údaje. Skutečnost, že vyžádané listiny osobní údaje obsahovaly, je vedlejším, nahodilým důsledkem příslušného postupu správce daně. Ostatně takové údaje obsahuje většina smluv, účetních či daňových dokladů, jejichž kopie jsou běžně součástí daňových spisů. Považovat získání každé takové listiny obsahující osobní údaj za záměrné shromažďování osobních údajů za účelem jejich dalšího zpracování ve smyslu § 3 odst. 4 zákona o ochraně osobních údajů se kasačnímu soudu jeví jako značně extenzivní výklad“. V případě žalobce rovněž nebyla kopie cestovního dokladu pořízena za účelem obstarání a shromažďování osobních údajů za účelem jejich dalšího zpracování ve smyslu ust. § 4 písm. e) citovaného zákona, nýbrž za účelem získání důkazních prostředků rozhodných pro rozhodnutí ve věci. Využití kopie cestovního dokladu žalobce tak soud považuje za legální a námitku žalobce za nedůvodnou.

Dále žalobce namítal, že žalovaný postupoval nesprávně, když nedostatečně zjišťoval důkazy svědčící ve prospěch žalobce, přestože jej tíží v předmětném řízení zahájeném z moci úřední břemeno důkazní. Tuto žalobní námitku považuje soud za nedůvodnou. V rámci správního řízení zahájeného z moci úřední tíží důkazní břemeno, jak správně žalobce uvedl, správní orgán. Toto pravidlo však nelze vynucovat bezvýjimečně a bez návaznosti na okolnosti daného případu. Ve vztahu k právě projednávané věci a jejím specifikům je nutné konstatovat, že správní orgány nemají a z logiky věci ani nemohou mít dostupné všechny informace o žalobci než ty, které určitým způsobem vyplývají z úředních dokumentů a záznamů. V daném případě tak zůstává celá řada skutečností, které se vztahují k osobnosti samotného žadatele (žalobce) a které mohou být prakticky známé a dostupné pouze jemu. Není tak v moci správních orgánů, aby vyvinuly k získání těchto skutečností, které mohou být známé jen žadateli (žalobci) samotnému, aktivitu. V daném případě lze souhlasit s žalovaným, že pokud se závěry správních orgánů nesouhlasil, měl povinnost toto své tvrzení náležitě doložit. Prostor pro tvrzení a doložení důkazů byl žalobci v dostatečné míře poskytnut minimálně v rámci provedeného výslechu dne 30. 7. 2015, který byl relativně obsáhlý. Žalobce však možnosti aktivní obrany nevyužil a rozhodl se k zásadním otázkám nevypovídat, což mělo za následek, že správnímu orgánu nebyla sdělena žádná skutečnost, která by mohl zvrátit závěr, že žalobce pobýval mimo území Evropské unie po dobu delší než 12 měsíců. Na základě shora uvedeného tak nelze uzavřít, že správní orgány nedostatečně zjistily stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, když poskytly žalobci dostatečný prostor k obraně, kterou však žalobce nevyužil.

K poslední žalobní výtce směřující na nepřiměřenost napadeného rozhodnutí krajský soud uvádí následující. Jelikož žalovaný správní orgán v dané věci aplikoval ust. § 77 odst. 1 písm. c) zák. o pobytu cizinců, nebyl vázán povinností plynoucí z § 77 odst. 2 citovaného zákona přihlížet při posuzování přiměřenosti vydávaného rozhodnutí k dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince. Ustanovení § 77 odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců je ve vztahu k posuzování přiměřenosti rozhodnutí postaveno na stejném principu jako v situacích, kdy správní orgán rozhoduje dle ust. § 37 odst. 1 a 2 či § 75 odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců, přičemž při rozhodování dle odstavců 1 shora uvedených ustanovení není dána správnímu orgánu povinnost zabývat se dopadem vydávaného rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince. Ve věci žalobce bylo zrušeno povolení k trvalému pobytu dle odstavce 1 ust. § 77 zákona o pobytu cizinců, kde zákonodárce nevázal vydání rozhodnutí na sledování dopadů tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince, na rozdíl od případů, které jsou definovány v odstavci 2 citovaného ustanovení, a kde zákonodárce zvolil „měkčí“ přístup a správním orgánům povinnost zabývat se přiměřeností rozhodnutí výslovně uložil. V případě rozhodování o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu dle § 77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců zákonodárce nedal správnímu orgánu možnost správního uvážení a posouzení situace z hlediska přiměřenosti rozhodnutí. Naopak, pokud by mělo dojít k rušení platnosti povolení k trvalému pobytu dle odst. 2 uvedeného zákonného ustanovení, je posouzení vzhledem k přiměřenosti zásahu rozhodnutí do soukromého nebo rodinného života vyžadováno. Z těchto důvodu žalovaný správní orgán neaplikoval ani ust. § 174a zák. o pobytu cizinců vymezující meze při posuzování přiměřenosti dopadu rozhodnutí a tím ani toto zákonné ustanovení nemohl porušit, přičemž ani soud nenašel zákonný důvod, na základě kterého by měl správní orgán v daném případě postupovat dle ust. § 174a zákona o pobytu cizinců a posuzovat přiměřenost rozhodnutí. Žalobní výtka mířící na porušení tohoto hmotněprávního ustanovení § 174a zák. o pobytu cizinců nebyla soudem shledána důvodnou.

Na základě všech shora uvedených skutečností soud žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl.

VI.
Náklady řízení

Žalovaný správní orgán, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný správní orgán náhradu nákladů nepožadoval, a proto bylo rozhodnuto, že na náhradu nákladů řízení před krajským soudem nemá žádný z účastníků právo.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost. Kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu; lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni.

V Plzni dne 23. listopadu 2016

JUDr. Václav Roučka, v.r.

předseda senátu

Za správnost: Kováříková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru