Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 A 148/2017 - 101Rozsudek KSPL ze dne 30.01.2019

Prejudikatura

2 As 130/2012 - 20

1 Afs 1/2012 - 36

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
8 As 82/2019

přidejte vlastní popisek

30A 148/2017 - 101

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka ve věci

žalobce: Romino Car s.r.o., IČO 26382105
sídlem U Radbuzy 429/4, 301 00 Plzeň
zastoupený advokátem JUDr. Josefem Hlaváčem
sídlem Martinská 608/8, 301 00 Plzeň

proti žalované: Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát
sídlem Štěpánská 15, 120 00 Praha 2

o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 8. 2017, č. j. ČOI 105068/17/O100/2200/13/17/Hl/Št

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Vymezení věci

1. Rozhodnutím ze dne 13. 10. 2015, č.j. ČOI 93266/15/2200, Česká obchodní inspekce, inspektorát Plzeňský a Karlovarský, žalobci za správní delikt podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v rozhodném znění (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“ nebo „ZOS“), spočívající v porušení zákazu užívání nekalých obchodních praktik podle § 4 odst. 3 v návaznosti na § 5 odst. 1 písm. c) tohoto zákona uložila podle § 24 odst. 10 písm. d) uvedeného zákona pokutu ve výši 450 000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se žalobce odvolal.

2. Rozhodnutím ze dne 19. 1. 2016, č.j. ČOI 129657/15/O100/2200/15/16/Hl/Št, Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát, odvolání žalobce zamítla a rozhodnutí České obchodní inspekce, inspektorátu Plzeňského a Karlovarského, ze dne 13. 10. 2015, č.j. ČOI 93266/15/2200, potvrdila. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího správního orgánu podal žalobce zdejšímu soudu žalobu vedenou pod sp. zn. 30A 29/2016. Rozsudkem ze dne 28. 2. 2017, č.j. 30A 29/2016-85, Krajský soud v Plzni rozhodnutí České obchodní inspekce, ústředního inspektorátu, ze dne 19. 1. 2016, č.j. ČOI 129657/15/O100/2200/15/16/Hl/Št, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení žalované.

3. Rozhodnutím ze dne 7. 8. 2017, č.j. ČOI 105068/17/O100/2200/13/17/Hl/Št, Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát, změnila rozhodnutí České obchodní inspekce, inspektorátu Plzeňského a Karlovarského, ze dne 13. 10. 2015, č.j. ČOI 93266/15/2200, tak, že uloženou pokutu snížila z částky 450 000 Kč na částku 280 000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího správního orgánu podal žalobce zdejšímu soudu žalobu vedenou pod sp. zn. 30A 148/2017.

4. Touto žalobou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí České obchodní inspekce, ústředního inspektorátu, ze dne 7. 8. 2017, č.j. ČOI 105068/17/O100/2200/13/17/Hl/Št (dále též jen „napadené rozhodnutí“), a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. Zároveň žalobce navrhl, aby v souladu s § 78 odst. 2 s. ř. s. soud v případě, že dospěje k závěru, že nejsou dány důvody pro zrušení rozhodnutí, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, rozhodl o upuštění od trestu, resp. o jeho snížení tak, aby ukládaný trest odpovídal provinění žalobce a zásadě legitimního očekávání ve vazbě na ustálenou výši pokut ukládaných žalovanou v typově srovnatelných případech.

Žalobní body

5. V žalobě se uvádí, že v rozsudku ze dne 28. 2. 2017, č.j. 30A 29/2016-85, zdejší soud vyslovil závazný právní názor v tom směru, že „žalovaná při ukládání pokuty nerespektovala zásadu zakotvenou v ust. § 2 odst. 4 správního řádu, dle kterého správní orgán dbá na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly, tedy zásadu ochrany legitimního očekávání“. Žalovaná však závazný právní názor soudu nerespektovala a opět uložila žalobci pokutu v neadekvátní výši, když nerespektovala zásadu ochrany legitimního očekávání.

6. Žalovaná tvrdí, že v případech pochybení autobazarů jsou „běžně“ ukládány pokuty v řádech stovek tisíc Kč, kdy uvádí údajné tři případy, jejichž skutkové podstaty a další okolnosti případu není žalobce schopen zjistit, neboť tato rozhodnutí nejsou veřejně přístupná. Z veřejně přístupných dat však naopak vyplývá, že běžně jsou ukládány pokuty v řádově mnohem nižších částkách.

7. Na internetových stránkách České obchodní inspekce byla přístupná tzv. „otevřená data“ s pravomocně uloženými pokutami a informacemi o identifikátoru kontroly, výši pokuty a konkrétním ustanovení zákona, jehož porušení je důvodem pro uložení sankce. Prozkoumáme-li tato data, je zřejmé, že v roce 2015 došlo k uložení sankce za porušení § 5 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele v 480 případech, celkem byly uloženy pokuty ve výši 9 883 000 Kč, když pokuta za jediný případ tak činí průměrně cca 21 000 Kč. Uložené pokuty pak pouze v 18 případech převyšovaly 100 000 Kč, když sama Česká obchodní inspekce na svých stránkách u těchto dat uvádí, že „Výše sankcí se odvíjí jednak od zákona a jeho ustanovení, které bylo porušeno, ale především od závažnosti, případně opakovanosti tohoto porušení.“ V případě žalobce je přitom nesporné, že se o opakovaný případ nejednalo. Pokud se podíváme na aktualizovaná „otevřená data“ s údaji za rok 2016 a 2017 (http://www.coi.cz/cz/pro-spotrebitele/otevrena-data/ulozene-pokuty/), pak lze zjistit, že v roce 2016 a 2017 bylo pro porušení § 5 zákona o ochraně spotřebitele pravomocně uloženo pouze 67 pokut převyšujících 100 000 Kč, když je však třeba vést, že se jedná o pokuty uložené za veškeré metody prodeje, tedy např. i předváděcí akce či elektronický obchod, které nemají s činností žalobce nic společného. K daným datům bohužel neexistuje přesné rozdělení metod prodeje, žalobce však má za to, že v jeho případě se bude zřejmě jednat o maloobchodní prodejnu a v případě zadání tohoto filtru se ukáže pouze 6 případů, kdy uložená pokuta přesahuje 100 000 Kč, z toho pouze v jednom případě přesahuje výše uložené pokuty výši pokuty ukládané žalobci.

8. Zároveň žalobce odkazuje na tiskové zprávy žalované. V závěrečné zprávě za rok 2015 ze dne 15. 1. 2016 se konstatuje, že bylo zjištěno 39 případů porušení zákazu používání nekalých praktik ve smyslu § 4 a § 5 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele s tím, že celkem bylo za rok 2015 pravomocně uloženo 83 pokut v souhrnné výši 1 740 500 Kč. V tiskové zprávě ze dne 7. 10. 2016 o nekalých praktikách při prodeji ojetých vozidel se konstatuje, že v období 1. 4. 2016 do 30. 6. 2016 bylo zjištěno 11 případů porušení zákazu používání nekalých praktik ve smyslu § 5 zákona o ochraně spotřebitele s tím, že v této době bylo pravomocně uloženo celkem 28 pokut v souhrnné výši 467 000 Kč. V závěrečné zprávě za rok 2016 ze dne 12. 5. 2017 se konstatuje, že bylo zjištěno 29 případů, kdy spotřebitel neobdržel informace o skutečném stavu vozidla, a 10 případů, kdy byly prováděny rozsáhlejší opravy např. po havárii, ale spotřebitel nebyl s touto skutečností předem seznámen. Celkem bylo v roce 2016 pravomocně uloženo 63 pokut v souhrnné výši 1 348 000 Kč.

9. Žalobce shrnul, že v roce 2015 a 2016 bylo zjištěno značné množství obdobných případů jako v případě žalobce, přesto však průměrná hodnota pokuty v roce 2015 činila 20 963,86 Kč a v roce 2016 21 396,83 Kč. Je tedy zřejmé, že za obdobné případy porušení zákona o ochraně spotřebitele byly ukládány pokuty v řádech tisíců, maximálně desetitisíců Kč.

10. Vzhledem k dostupným datům je dle žalobce nesporné, že mu byla uložena vzhledem k ostatním ukládaným pokutám pokuta v extrémní výši, přitom se jedná o první porušení povinností ze strany žalobce. Žalovaná sice poukázala na tři rozhodnutí z posledních tří kalendářních let, z nichž navíc pouze jedna z pokut převyšovala pokutu ukládanou žalobci, avšak s ohledem na dostupná otevřená data a tiskové zprávy žalované je zřejmé, že i tyto pokuty jsou excesem z běžné rozhodovací praxe.

11. Postup správního orgánu je přitom zcela v rozporu s principem legitimního očekávání zakotveným v § 2 odst. 4 správního řádu. Byť si je žalobce vědom skutečnosti, že u pokuty za porušení § 5 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele je dán prostor pro úvahu správního orgánu stran její výše, nemělo by se jednat o svévoli veřejné moci.

12. Žalobce má za to, že napadené rozhodnutí je co do výše uložené pokuty nepřezkoumatelné a především zcela neadekvátní deliktu, který měl spáchat, a v rozporu s principy spravedlnosti a legitimního očekávání a předvídatelnosti rozhodnutí, když se jedná o zjevný exces žalované a překročení zákonem stanovených mezí volného uvážení, vybočení z nich či až zneužití volného uvážení, když hodnocení kritérií pro uložení pokuty postrádá logiku ve vztahu k výši pokut ukládaných v obdobných případech; žalovaná skutečnost, že dlouhodobá rozhodovací praxe je odlišná, zcela ignoruje.

Vyjádření žalované

13. Ve vyjádření k žalobě žalovaná uvedla, že má za to, že výše uložené pokuty je přiměřená a odpovídá okolnostem případu. Uložená pokuta rovněž odpovídá pokutám ukládaným v obdobných případech.

14. Žalovaná se v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem zabývala tím, zda je výše uložené pokuty řádně odůvodněna. Při určování výše pokuty vzala žalovaná v úvahu majetkovou situaci žalobce, kterou na její výzvu doložil, dále se důsledně vypořádala s kritérii pro určení výše sankce danými ustanovením § 24b odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele (viz prvoinstanční rozhodnutí a napadené rozhodnutí) a v návaznosti na závazný právní názor vyjádřený v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2017, č.j. 30A 29/2016-85, se zabývala též pokutami ukládanými v obdobných případech, když odkázala na tři případy, které specifikovala v napadeném rozhodnutí, v nichž byly uloženy pokuty 240 000 Kč, 250 000 Kč a 350 000 Kč.

15. Žalovaná poukázala na další pravomocná rozhodnutí, kterými byly uloženy pokuty převyšující 100 000 Kč. V jednom případě byla uložena úhrnná pokuta ve výši 500 000 Kč pro porušení ustanovení § 4 odst. 4 v návaznosti na § 5 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele (uvedení nepravdivé informace o počtu předchozích majitelů), pro porušení ustanovení § 9 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele (účastník řízení věděl, že počet ujetých kilometrů je vyšší, než bylo uvedeno na tachometru, přesto o tom spotřebitele neinformoval) a pro porušení ustanovení § 13 a § 19 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele. Ve druhém případě pak byla uložena pokuta ve výši 300 000 Kč pro porušení ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele (účastník řízení prodával vozidlo s nižším stavem tachometru, než jej zakoupil). Vzhledem k tomu má žalovaná za to, že žalobci uložená pokuta ve výši 280 000 Kč odpovídá pokutám ukládaným v obdobných případech.

16. Žalovaná zdůraznila, že zákaz nekalých obchodních praktik lze porušit mnoha způsoby, přičemž závažnost jednotlivých případů se může diametrálně lišit, čemuž odpovídají i výše uložených pokut.

17. Závěrem žalovaná poukázala na to, že porušování právních povinností při prodeji ojetých vozidel je významným problémem a správní orgán této problematice věnuje zvýšenou pozornost. Je nutné klást důraz na požadavek naplnění preventivních účinků sankce; sankce musí být uložena v takové výši, aby pachatele i další adresáty daných povinností odradila od dalšího porušování právních předpisů. Žalobci uložená pokuta ve výši 280 000 Kč jednoznačně naplňuje požadavky vyjádřené v § 2 odst. 4 správního řádu.

Posouzení věci krajským soudem

18. Účastníci řízení souhlasili s rozhodnutím soudu o věci samé bez jednání: žalobce podle § 51 odst. 1 věty prvé s. ř. s. a žalovaná podle § 51 odst. 1 věty druhé s. ř. s.

19. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta prvá s. ř. s.).

20. Žaloba není důvodná.

21. Správního deliktu podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, spočívajícího v porušení zákazu užívání nekalých obchodních praktik podle § 4 odst. 3 v návaznosti na § 5 odst. 1 písm. c) tohoto zákona, se žalobce dopustil tím, že jakožto zprostředkovatel prodeje vozidla – osobní automobil zn. Škoda Fabia 1,6i – opomenul uvést kupujícímu důležité údaje o technickém stavu předmětného vozidla, zejména informaci o havarované přední části a informaci o promáčklém výfukovém potrubí, ačkoli tyto důležité informace měl při zprostředkování prodeje vozidla prokazatelně od prodávajícího k dispozici.

22. Žalobce nepopírá spáchání správního deliktu, nesouhlasí však s výší uložené pokuty.

23. Ve smyslu § 24 odst. 10 písm. d) zákona o ochraně spotřebitele (ve znění účinném od 23. 2. 2011 do 14. 1. 2014) lze za správní delikt podle odstavce 1 písm. a) uložit pokutu do 5 000 000 Kč.

24. Podle § 24b odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele (ve znění účinném od 12. 2. 2008 do 30. 6. 2017) se při stanovení výše pokuty přihlíží k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání, jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán.

25. V daném případě je výše pokuty odůvodněna na str. 10 až 14 prvoinstančního rozhodnutí a na str. 10 až 14 napadeného rozhodnutí.

26. Podle § 78 odst. 1 s. ř. s. je-li žaloba důvodná, soud zruší napadené rozhodnutí pro nezákonnost nebo pro vady řízení. Pro nezákonnost zruší soud napadené rozhodnutí i tehdy, zjistí-li, že správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jej zneužil.

27. Podle § 78 odst. 2 s. ř. s. rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, může soud, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí podle odstavce 1, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze-li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoli zásadních směrech doplnil, a navrhl-li takový postup žalobce v žalobě.

28. K tomu zaujal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 12. 2013, č.j. 2 As 130/2012-20, tento názor: „Pokud jde o samotnou věcnou stránku užité moderace, je třeba uvést, že ukládání pokut za správní delikty se děje ve sféře volného správního uvážení (diskrečního oprávnění) správního orgánu, tedy v zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, respektive volit některé z více možných řešení, které zákon dovoluje. Na rozdíl od posuzování otázek zákonnosti, jimiž se soud musí při posuzování věci k žalobní námitce zabývat, je oblast správní diskrece soudní kontrole prakticky uzavřena. Podrobit správní uvážení soudnímu přezkoumání při hodnocení zákonnosti rozhodnutí lze jen potud, překročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení, vybočil-li z nich, nebo pokud volné uvážení zneužil; soud je oprávněn též posoudit, zda správním orgánem ustanovený rozhodný skutkový stav věci byl opatřen zákonným způsobem, případně zda není v logickém rozporu s výstupy provedené diskrece. Není však v pravomoci správního soudu, aby standardně vstupoval do role správního orgánu a pokládal na místo správní diskrece uvážení soudcovské, tedy například aby sám rozhodoval, jaká sankce (co do druhu a výše) by měla být uložena. Jedinou výjimkou je již citované ustanovení § 78 odst. 2 s. ř. s., jehož aplikace je odůvodněna zjevně nepřiměřenou výší pokuty (byť uložené v rámci zákona). Užitím moderačního práva soud především fakticky aprobuje zákonnost napadeného správního rozhodnutí (v rámci hledisek vymezených žalobními body); v opačném případě je užití moderace vyloučeno a náprava může být zjednána pouze zrušením takového rozhodnutí (jeho části) pro jeho nezákonnost. Tím, že soud trest sníží nebo od něj upustí, nezpochybňuje závěr správního orgánu o tom, že žalobce porušil zákon a dopustil se správního deliktu, nýbrž nahrazuje jeho správní úvahu úvahou vlastní (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2005, č.j. 1 As 30/2004-82).“.

29. Návod pro postup soudů při přezkumu správního uvážení je obsažen v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č.j. 1 Afs 1/2012-36: „Ukládání trestu je založeno na dvou základních principech – principu zákonnosti trestu a individualizace trestu. Uložení pokuty v mezích zákonných podmínek je součástí posouzení zákonnosti přezkoumávaného správního rozhodnutí (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). Z předchozí judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá závěr, že správní orgán se při ukládání trestu (tj. v tomto případě pokuty) musí výslovně zabývat všemi kritérii, která zákon stanovuje. V případě, že některé z kritérií stanovených zákonem není pro posouzení věci relevantní, má správní orgán povinnost se s takovým kritériem alespoň stručně vypořádat a odůvodnit jeho nepodstatnost (blíže srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007, č.j. 8 As 17/2006-78, www.nssoud.cz). Soudní řád správní ovšem i za situace, kdy správní orgán zákonné meze nepřekročil a výši pokuty řádně zdůvodnil, dává soudu zvláštní oprávnění moderovat výši pokuty (§ 78 odst. 2 s. ř. s.). V rámci moderačního práva soud zkoumá, zda nedošlo k excesu při individualizaci trestu, tedy zda a jak bylo přihlédnuto ke všem specifikům konkrétního případu a zda byl v rámci zákonné trestní sankce vybrán pro pachatele takový druh trestu a v té výměře, která splní účel trestu a není zjevně nepřiměřená. Mezi hlediska individualizace trestu v dané věci patří zejména závažnost správního deliktu, význam chráněného zájmu, který byl správním deliktem dotčen, způsob spáchání správního deliktu, jeho následky a okolnosti, za nichž byl spáchán. Při posuzování konkrétní závažnosti správního deliktu není hlavním kritériem skutková podstata deliktu, nýbrž především intenzita skutkových okolností, s jakou došlo k porušení právem chráněných hodnot a zájmů v konkrétním případě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2010, č.j. 7 As 71/2010-97, publikovaný pod č. 2209/2011 Sb. NSS, www.nssoud.cz). … Hodnocení konkrétních skutkových okolností projednávaného případu a uložení přiměřeného trestu je imanentní součástí správního uvážení, do něhož správní soud není oprávněn v rámci soudního přezkumu aktivně zasahovat. Jak již bylo shora popsáno, případný zásah soudu do volného správního uvážení podle § 78 odst. 2 s. ř. s. a zmírnění uložené sankce je výjimečný; nastává pouze v případě, že žalobce takový postup navrhne a současně výše uložené pokuty výrazně vybočuje z hlediska přiměřenosti, tedy je zjevně nepřiměřená.“.

30. Žalobce v obecné rovině namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí co do výše uložené pokuty a především jeho naprostou neadekvátnost spáchanému deliktu, rozpor s principy spravedlnosti, zjevný exces žalované a překročení zákonem stanovených mezí volného uvážení, vybočení z nich či až zneužití volného uvážení.

31. K tomu soud konstatuje, že v rozhodnutí ze dne 13. 10. 2015, č.j. ČOI 93266/15/2200, správní orgán prvního stupně uvedl, že při ukládání pokuty hodnotil primárně zákonná kritéria (závažnost správního deliktu, zejména způsob jeho spáchání, následky a okolnosti) a následně ještě nad rámec těchto kritérií zvažoval, zda by sankce, kterou se rozhodl uložit, mohla mít zásadní vliv na činnost podnikatele.

32. V novém rozhodnutí ze dne 7. 8. 2017, č.j. ČOI 105068/17/O100/2200/13/17/Hl/Št, se žalovaná podrobně zabývala majetkovou situací žalobce, aby uložená pokuta byla v takové výši, která by nebyla pro žalobce likvidační a nebyla nepřiměřená jeho majetkovým poměrům. Následně žalovaná v podstatě akceptovala to, jak zákonná kritéria pro určení výše pokuty posoudil správní orgán prvního stupně. Způsob spáchání správního deliktu je považován za typický, proto nebyl hodnocen ani ve prospěch ani v neprospěch odvolatele. Následky správního deliktu byly hodnoceny v neprospěch odvolatele. Správní orgán spatřuje následky daného správního deliktu ve zkrácení práva spotřebitele být pravdivě informován o skutečném stavu vozidla, kdy tímto opomenutím byl spotřebitel prokazatelně uveden v omyl, neboť se spoléhá na solidnost prodávajícího, že jej informuje řádně o všech podmínkách prodeje, zejména o technickém stavu vozidla. V důsledku neuvedení velmi významné skutečnosti, že vozidlo bylo havarované, mohl spotřebitel učinit obchodní rozhodnutí (koupit vozidlo), které by nemusel učinit, pokud by věděl, že vozidlo bylo havarované a mělo promáčklé výfukové potrubí. Odvolatel, přestože měl veškeré informace o vozidle k dispozici, spotřebiteli předmětné důležité údaje nesdělil. Pokud by mu je sdělil, a spotřebitel by i přesto vozidlo zakoupil, mohl by provést preventivní opatření, mohl být připraven na možné potíže související s předchozí havárií vozidla a s promáčknutým výfukovým potrubím. Spotřebitel nebyl s náklady nad rámec kupní ceny srozuměn, spotřebitel tak mohl vynaložit nečekané a nemalé náklady na opravu, příp. mohl být i ohrožen na životě. Jako polehčující okolnost bylo hodnoceno, že se odvolatel v minulosti nedopustil porušení zákona o ochraně spotřebitele. Jako k lehce polehčující okolnosti bylo přihlédnuto k nové podobě interního záznamu. Přitěžující okolnost je naopak spatřována vtom, že odvolatel prodávajícímu sdělil, že zájemce o vozidlo žádá slevu, se kterou souhlasil, přičemž tato nebyla kupující poskytnuta, jednalo se o částku 5 000 Kč, tedy o částku poměrně vysokou. Další přitěžující okolnost spočívá v tom, že se odvolatel nejprve nebyl ochoten celou záležitostí zabývat. Odvolatel začal být ke spotřebitelce vstřícný až po nějaké době, odvolací orgán proto souhlasí s hodnocením počátečního nezájmu odvolatele situaci řešit v neprospěch odvolatele. Odvolací správní orgán považuje uloženou pokutu za přiměřenou, odpovídající okolnostem případu a pokutám ukládaným v obdobných případech a za dostatečně splňující represivní i preventivní účinky. Odvolací správní orgán je rovněž toho názoru, že pokuta v této výši není pro odvolatele likvidační, odvolatel v jejím důsledku nepřestane být schopen hradit běžné provozní náklady a výše uložené pokuty je přiměřená majetkovým poměrům odvolatele.

33. Soud nemá za to, že by napadené rozhodnutí bylo co do výše uložené pokuty nepřezkoumatelné. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, z jakého skutkového stavu správní orgány vycházely, jak vyhodnotily pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudily. Je z nich rovněž patrné, z jakých důvodů nebyly námitky žalobce shledány důvodnými. Žalobce ostatně proti závěrům vysloveným správními orgány v žalobě brojí a polemizuje s nimi, což by v případě nepřezkoumatelnosti nebylo možné. Nesouhlas žalobce s výší uložené pokuty nezpůsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2010, č.j. 8 As 11/2010-163, a ze dne 12. 11. 2013, č.j. 2 As 47/2013-30). Soud proto považuje napadené rozhodnutí za vnitřně souladné, srozumitelné a přezkoumatelné.

34. Vzhledem k uvedenému soud nemůže souhlasit ani s naprosto obecnou námitkou, že napadené

rozhodnutí je co do výše uložené pokuty zcela neadekvátní deliktu, který měl žalobce spáchat.

35. Liché je také žalobcem namítané překročení mezí správního uvážení při uložení výše pokuty. Za předmětný správní delikt lze uložit pokutu do výše 5 000 000 Kč. Pokuta uložená ve výši 280 000 Kč tak představuje 5,6% stanovené maximální zákonné sazby. Rozhodně tedy není možné dojít k závěru, že správní orgán při ukládání pokuty překročil zákonné meze.

36. Z provedené rekapitulace je patrné, že žalovaná dbala na přiměřenost sankce z hlediska jejího účelu. Pro správné a spravedlivé ukládání sankce je významné dodržování principu zákonnosti trestání a principu individualizace sankce. Zásada zákonnosti trestání spočívá v tom, že se správní orgán musí důsledně řídit pravidly pro ukládání sankcí. Zásada individualizace sankce pak ukládá, aby intenzita sankcí odpovídala okolnostem a zvláštnostem konkrétního případu. V daném případě se správní orgán zabýval jednotlivými kritérii pro stanovení výše sankce, shromáždil za tím účelem potřebné podklady pro rozhodnutí, vyvodil z nich skutková a právní zjištění a při respektování smyslu a účelu zákona a v souladu s pravidly logického myšlení dospěl k určení výše pokuty. Tento svůj postup srozumitelně objasnil v odůvodnění napadeného rozhodnutí za přiměřeného použití odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

37. Správní orgán pro účely stanovení výše sankce hodnotí osobní a majetkové poměry pachatele správního deliktu ke dni svého rozhodování, nikoliv k okamžiku spáchání deliktu. Žalovaná tak správně přistoupila k vyměření výše uložené pokuty vzhledem k aktuálním majetkovým poměrům žalobce a vyžádala si od něj aktuální podklady nutné pro nové rozhodnutí o odvolání.

38. Soud v intencích výše uvedené judikatury (a v rozsahu žalobních námitek) zjistil, že žalovaná se podrobně zabývala majetkovými poměry žalobce, vycházela z aktuálních účetních výkazů předložených žalobcem a náležitě vzala v úvahu přitěžující i polehčující okolnosti. Na základě výše uvedeného došel soud k tomu, že správní orgán při stanovení výše pokuty řádně zohlednil závažnost správního deliktu, zejména způsob jeho spáchání, jeho následky a okolnosti, za nichž byl spáchán (§ 24b odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele).

39. Ke stěžejní speciální žalobní námitce soud předesílá, že základní zásady činnosti správních orgánů jsou upraveny v hlavě II části první správního řádu. Podle § 2 odst. 4 tohoto zákona správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. V tomto ustanovení in fine je zakotvena zásada (ochrany) legitimního očekávání.

40. „Každá věc, kterou správní orgán řeší (zejména pokud jde o rozhodování ve správním řízení), je svým způsobem jedinečná, na druhou stranu však lze mezi rozhodovanými a řešenými případy nalézt řadu společných znaků. Zásada legitimního očekávání vychází z toho, že rozhodl-li správní orgán určit věc za určitých podmínek určitým způsobem, měl by všechny další obdobné případy, které nastanou v budoucnu, rozhodovat způsobem obdobným.“ (Josef Vedral: Správní řád. Komentář. 2. vyd. Praha 2012, str. 103).

41. V rozsudku ze dne 28. 2. 2017, č.j. 30A 29/2016-85, zdejší soud souhlasil s žalobní námitkou, že žalovaná při ukládání pokuty nerespektovala zásadu (ochrany) legitimního očekávání.

42. V novém rozhodnutí ze dne 7. 8. 2017, č.j. ČOI 105068/17/O100/2200/13/17/Hl/Št, jímž byla uložená pokuta snížena z částky 450 000 Kč na částku 280 000 Kč, žalovaná poukázala na to, že v případech pochybení autobazarů (nepravdivé informace o tom, zda vozidlo bylo havarované, kolik má vozidlo najeto, neuvedení důležitých informací o technickém stavu vozidla, neposkytnutí informací o vozidle řádným způsobem) jsou běžně ukládány pokuty v řádech stovek tisíc Kč, např. pravomocným rozhodnutím ze dne 30. 9. 2015, č.j. ČOI 90384/15/0100/3100/14/15/Hl/Št, byla uložena pokuta ve výši 240 000 Kč (pro spáchání správního deliktu podle § 24 odst. 1 písm. a) ZOS, účastník řízení nepravdivě uvedl, že nabízené vozidlo nebylo havarované a že udaný stav tachometru odpovídá skutečnosti, ačkoli tomu tak nebylo; jednalo se o první zjištěné pochybení); pravomocným rozhodnutím ze dne 19. 9. 2014, č.j. 92508/14/0100, byla uložena pokuta ve výši 250 000 Kč (pro porušení ust. § 9 odst. 1 ZOS; účastník řízení deklaroval počet najetých kilometrů ve výši, která neodpovídala skutečnému stavu vozidla - uvedeno bylo 261 000 km, počet ujetých kilometrů prokázaný znaleckým posudkem byl 418 790 km; jednalo se o první zjištění porušení zákona o ochraně spotřebitele); či pravomocným rozhodnutím ze dne 8. 11. 2016, č.j. ČOI 133043/16/2200, kterým byla uložena pokuta ve výši 350 000 Kč (pro spáchání správního deliktu podle § 24 odst. 1 písm. a) ZOS, účastník řízení uvedl nepravdivý údaj o počtu ujetých kilometrů, když vozidlo zakoupil s 186 000 ujetými kilometry a následně ho prodával se 121 000 ujetými kilometry; došlo k výraznému snížení uložené pokuty s ohledem na majetkové poměry účastníka řízení, fyzické osoby podnikající, v neprospěch účastníka řízení bylo přihlédnuto k tomu, že se jednalo o úmyslné jednání). Žalovaná poukázala na to, že okolnosti každého případu jsou jedinečné, každý případ je třeba posuzovat individuálně, zásada uvedená v § 2 odst. 4 správního řádu neznamená, že v obdobných případech musí dojít k uložení shodné pokuty, mezi pokutami by však neměly být nedůvodné rozdíly.

43. V žalobě žalobce namítá, že v případech pochybení autobazarů jsou běžně ukládány pokuty v řádově mnohem nižších částkách, než uvádí žalovaná. Žalobce uvádí souhrnné údaje o pokutách uložených za porušení 5 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele v roce 2015 (18 pokut převyšujících 100 000 Kč) a za porušení § 5 zákona o ochraně spotřebitele v roce 2016 a 2017 (67 pokut převyšujících 100 000 Kč). Dále uvádí zejména počet, celkovou výši a průměrnou výši pokut za porušení zákazu používání nekalých praktik v roce 2015 (průměrná výše pokuty 20 963,86 Kč) a v roce 2016 (průměrná výše pokuty 21 396,83 Kč). K prokázání těchto údajů označuje důkazy (viz závěr části II. žaloby). Podle žalobce je tedy zřejmé, že za obdobné případy porušení zákona o ochraně spotřebitele byly ukládány pokuty v řádech tisíců, maximálně desetitisíců Kč.

44. Ve vyjádření k žalobě žalovaná poukázala na další případy správních deliktů týkajících se činnosti autobazarů, a sice na úhrnnou pokutu ve výši 500 000 Kč za skutky spočívající v tom, že účastník uvedl nepravdivé informace o předchozím počtu majitelů a že věděl, že počet ujetých kilometrů je vyšší, než je uvedeno na tachometru, přesto však o tom spotřebitele neinformoval, a na pokutu ve výši 300 000 Kč za skutek spočívající v tom, že účastník zakoupil vozidlo s 233 500 km a prodával ho spotřebitelům se stavem tachometru 177 241 km. Žalovaná má tak za to, že žalobci uložená pokuta ve výši 280 000 Kč odpovídá pokutám ukládaným v obdobných případech.

45. K tomu soud konstatuje, že v případě zpochybňování dodržení zásady (ochrany) legitimního očekávání se od žalobců vyžaduje poměrně precizní formulace žalobních bodů a důkazních návrhů: „K poukazu stěžovatelky na sankce udělené jiným subjektům v jiných případech Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelka svá tvrzení o pokutách ukládaných jiným subjektům nijak nedoložila, např. kopiemi předmětných rozhodnutí vyžádaných dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, respektive v řízení před krajským soudem ani nenavrhla provedení důkazů, z nichž by soud mohl zjistit, zda stěžovatelce uložená pokuta skutečně vybočila z ustálené rozhodovací praxe žalované. Neunesla tak důkazní břemeno a z pouhých tvrzení stěžovatelky nelze při posouzení věci vycházet. Ze stěžovatelkou zmíněných rozhodnutí o pokutách žalovaná při ústním jednání potvrdila pouze uložení pokuty ve výši 5 mil. Kč Templářským sklepům Čejkovice. Tuto věc však Nejvyšší správní soud nepovažuje za relevantní pro posouzení, zda byla žalovanou porušena zásada legitimního očekávání, či přiměřenosti výše pokuty v posuzované věci, neboť se jedná o pokutu uloženou v maximální možné výši, kterou zákon o vinohradnictví umožňuje. Nejvyšší správní soud proto považuje za zákonný postup krajského soudu, který nepřistoupil k moderaci sankce a ztotožňuje se s jeho závěrem, že bez znalostí konkrétních skutkových okolností těchto případů, které ovšem žalobkyně neuvedla, ani je nedoložila konkrétními správními rozhodnutími, resp. nenavrhla provedení takových důkazů, nebylo možné vůbec provést srovnání, na jehož podkladě by soud mohl vyslovit závěr, že v daném případě mohlo u žalobkyně dojít k porušení zásady ochrany legitimního očekávání.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2016, č.j. 4 As 69/2016-35).

46. Bylo tudíž na žalobci, aby tvrdil a k prokázání svých tvrzení předložil nebo alespoň označil příslušné důkazy, že jej správní orgány nedůvodně znevýhodnily oproti skutkově shodným nebo podobným případům. V napadeném rozhodnutí jsou alespoň rámcově prezentovány obdobné případy. Naproti tomu v žalobě jsou uplatněny toliko souhrnné údaje a odsuzující úsudky. Z průměrné výše pokuty za určitý správní delikt či spíše skupinu správních deliktů, ani z poměrně malého počtu uložených pokut, které převyšují částku 100 000 Kč, ještě neplyne, že – vzhledem ke konkrétním skutkovým okolnostem žalobcova případu – šlo o nerespektování zásady (ochrany) legitimního očekávání. Žalobcem předložené údaje o uložených pokutách nebyly sporovány, soud proto neměl důvod provádět jím navržené důkazy. Ve vztahu k pro přezkoumávanou věc skutečně relevantním faktům však žalobce neunesl břemeno tvrzení, natož důkazní břemeno. V daném případě bylo třeba např. pátrat po publikované soudní judikatuře, seznámit se s výročními zprávami České obchodní inspekce, získávat fakta za použití zákona o svobodném přístupu k informacím, studovat odborný tisk apod. Vzhledem k uvedenému nebyla námitka porušení ustanovení § 2 odst. 4 in fine správního řádu shledána důvodnou.

47. Lze tak shrnout, že v přezkoumávané věci nebylo zjištěno, že by správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jej zneužil anebo že by trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši. Podle názoru soudu napadené rozhodnutí není co do výše uložené pokuty nepřezkoumatelné, ani není neadekvátní deliktu, který žalobce spáchal, a není ani v rozporu s principy spravedlnosti a legitimního očekávání a předvídatelnosti rozhodnutí.

Rozhodnutí soudu

48. Jelikož žaloba není důvodná, soud ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Náklady řízení

49. Žalovaná, která měla ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalované však žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly, a proto bylo rozhodnuto, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Plzeň 30. ledna 2019

JUDr. PhDr. Petr Kuchynka, Ph.D. v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru