Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

17 Ca 52/2009 - 31Rozsudek KSPL ze dne 24.10.2011

Prejudikatura

58 Ca 46/2009 - 37

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
9 As 39/2012 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

17Ca 52/2009-31

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem JUDr. Václavem Roučkou v právní věci žalobce R.P., proti žalovanému Krajskému úřadu Plzeňského kraje, se sídlem v Plzni Škroupova 18, Plzeň, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. listopadu 2009, č.j. DSH/10762/09

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Plzni 12.11.2009 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného, kterým bylo změněno rozhodnutí Městského úřadu Stod z 23.7.2009 č.j. 2728/09/OSD. Tímto rozhodnutím Městský úřad Stod rozhodl, že R.P. je vinen přestupkem proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ust. § 22 odst. 1 písm. f) bodu 2. zákona č. 200/1990 Sb. o přestupcích ( dále jen zákon o

přestupcích), když při řízení vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem mimo obec o 50 km/hod a více. Svým jednáním tak porušil ust. § 18 odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích (dále jen zákon o silničním provozu) tím, že jako řidič motorového vozidla o max. přípustné hmotnosti nepřevyšující 3500 kg porušil povinnost jet na dálnicí rychlostí nejvýše 130 km/hod, neboť dne 7.2.2009 00:15 hod. na 87. km dálnice D5 ve směru jízdy na Rozvadov při řízení motorového vozidla značky Nissan GT-R reg.zn. x překročil nejvyšší dovolenou rychlost 130 km/hod nejméně o 73 km/hod., když uvedenému vozidlu byla při měření rychlosti Policií ČR přístrojem Polcam PC 2006, v.č. 1249PL naměřená rychlost 210 km/hod, při zohlednění odchylky 203 km/hod. Městský úřad dále rozhodl, že v souladu s ust. § 11 odst. 1 písm. b) a c) a § 22 odst. 7 zák. č. 200/1990 Sb. o přestupcích se za spáchání uvedeného přestupku ukládá obviněnému pokuta ve výši 7.000,- Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců s účinností od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Městský úřad Stod dále rozhodl, že obviněný je podle § 113 odst. 1 a 2 zákona o silničním provozu povinen do 5 pracovních dnů od právní moci tohoto rozhodnutí odevzdat svůj řidičský průkaz příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností. Městský úřad Stod současně rozhodl o nákladech přestupkového řízení. Krajský úřad Plzeňského kraje rozhodnutí správního orgánu I. stupně změnil tak, že vypustil odstavec ve znění „Obviněný je podle § 113 odst. 1 a 2 zákona o silničním provozu povinen do 5 pracovních dnů od právní moci tohoto rozhodnutí odevzdat svůj řidičský průkaz příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností“ a rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve zbytku potvrdil.

V odůvodnění žaloby žalobce vytýkal, že správní orgán se zabýval věcí v rámci právního hodnocení velmi povrchně a upřednostnil represi na úkor prevence, což je postup zákonem zakázaný. Hodnocení celé situace provedl správní orgán tak, aby bylo posvěceno jednání Policie ČR, byť správní orgán musel přistoupit k některým absurditám, jako hodnocení jízdy policistů jako bezpečné a v odpovídající potřebné míře opatrnosti a naopak obviněnému přitížil hodnocením jeho jízdy jako jízdy riskantní za špatné viditelnosti. Z provedeného dokazování podle žalobce bylo zřejmé, že zjištění totožnosti řidiče bylo závislé pouze na výpovědi policistů. Žalobce přitom nevypovídal, fotografie pořízené ze záznamového zařízení jsou nepoužitelné a žalobce s ohledem na chybějící formulář se nemohl k přestupku ani vyjádřit. Podle žalobce je zřejmé, že objektivní důkaz k prokázání rychlosti konkrétního vozidla a konkrétního řidiče vůbec neexistuje a spáchání přestupku mu nebylo prokázáno. Žalobce dále uváděl, že z výpovědi obou policistů je zřejmé, že záznamové zařízení funguje na principu srovnání rychlosti obou vozidel, tzn. že vozidlo Policie ČR se muselo pohybovat po dobru přibližně 3 sekund stejnou rychlostí, tj. 210 km/hod, a to bez použití jakýchkoliv výstražných znamení. Z výpovědí policistů je zřejmé, že policisté neměli žádnou vůli sledované vozidlo zpomalit, což mohli učinit zapnutím výstražných světel, jako jednoznačnou demonstraci toho, že obviněný je sledován policií, porušuje zákon a měl by zpomalit. Použitím výstražných světel by pravděpodobně došlo ke zpomalení sledovaného vozidla, resp. k odrazení řidiče od dalšího porušování předpisů, nedošlo by však k zaměření jeho rychlosti. Žalobce tím pokládal otázku, zda utajené změření rychlosti změřeného vozidla srovnáním s vlastní rychlostí bylo opravdu cílem zásahu policie. Takové jednání označil za lstivé, obecně nebezpečné, jehož upřednostňování se dostává do rozporu s logikou a ústavně zaručenými právy. Posvěcení takového jednání je pouze motivací Policie ČR, aby místo odrazení řidičů o překračování rychlosti přistupovala k paušální represi po honičkách. Dotčená vozidla VW Passat jsou vybavená takovým zařízením k měření rychlosti, které vyžaduje dosažení stejné rychlosti jako pachatel přestupku a dokonce i jistý a nikoliv zanedbatelný časový interval, kdy musí být obě rychlosti ztotožněny. Podle názoru žalobce došlo k opatření důkazu k dosažení rychlosti vozidla v rozporu se zákonem a tento důkaz neměl být vůbec použit. Žalobce uváděl, že jednání policistů v dané věci bylo zjevně nezákonné a opatřený důkaz o dosažené rychlosti vozidla žalobce se dostal do rozporu se zákonem.

Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uváděl, že žalobní výtky jsou shodné s odvolacími námitkami, které použil žalobce v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, se kterými se vypořádal v žalobou napadeném rozhodnutí a to pouze v rozsahu, který se dotýkal předmětu řízení, kterým bylo posuzované protiprávní jednání žalobce. K výtce, že totožnost řidiče a vozidla byla závislá pouze na výpovědi policistů, že žalobce ve věci nevypovídal, že fotografie ze záznamového zařízení jsou nepoužitelné, a že k vzhledem k chybějícímu formuláři se nemohl ani k přestupku vyjádřit a že tím neexistuje objektivní důkaz o prokázání rychlosti žalobce, žalovaný uváděl, že totožnost řidiče byla zjištěna a prokázána ihned po zastavení vozidla Nissan, se kterým měla policejní hlídka neustále vizuální kontakt a to na základě předložení potřebných dokladů k řízení a provozování motorového vozidla. Snímky ze záznamu radaru zachycují snímané vozidlo Nissan a veškeré potřebné informace jsou zaznamenány v ikonách na protokolu o měření vozidla. Podle žalovaného tak objektivně bylo zjištěno a prokázáno, že žalobce jako řidič předmětného vozidla překročil na dálnici D5 nejvyšší dovolenou rychlost nejméně o 73 km/hod. K další žalobní výtce tvrdící, že k opatření důkazu o dosažení rychlosti vozidla došlo v rozporu se zákonem a že tento důkaz neměl být použit, žalovaný uváděl, že žalobce správně naznačil, že při měření v rychlosti musí být rychlost vozidla Policie ČR rychlost měřeného vozidla téměř shodná a musí být dodržena konstantní vzdálenost za měřeným vozidlem, přičemž do prostoru mezi policejním vozidlem a vozidlem služebním nesmí vjet vozidlo jiné. Podle obsahu spisové dokumentace nebyly v dané věci zjištěny okolnosti, které by zpochybňovaly způsob měření a žalovaný má za to, že měření vozidla žalobce bylo provedeno podle návodu přístroje Polcam a dále podle právních předpisů. Žalovaný k dalším obecným žalobním výtkám uváděl, že v napadeném rozhodnutí nevyhodnocoval pouze svědecké výpovědi policistů, ale vycházel i z vyjádření žalobce, event. jeho zástupce a přihlížel i k podkladům, které v rámci šetření protiprávního jednání žalobce vypracoval policejní orgán. Veškeré podklady a důkazy hodnotil podle své úvahy a přihlédl ke všemu co vyšlo v řízení najevo. Žalovaný neshledal žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly, že žalobní námitky jsou důvodné, a proto navrhl, aby podaná žaloba byla zamítnuta.

Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že dne 7. února 2009 Policie ČR, Krajské ředitelství policie Západočeského kraje, Dálniční oddělení Svojkovice vyhotovila úřední záznam č.j. KRPP-6940-1/PŘ-2009-03340, podle kterého dne 7.2.2009 v 00:15 hod. bylo hlídkou ve složení pprap. Kieweg - velitel hlídky a nstržm. Bočan - člen hlídky, prováděno měření rychlosti vozidel za jízdy přístrojem Polcam na 87. km dálnice D5 ve směru jízdy na Rozvadov. V 00:15 hod. na uvedeném místě byla vozidlu naměřena rychlost 210 km/hod po odečtení 3% tolerance 203 km/hod. Jako řidič vozidla byl zjištěn R.P. Jmenovaný na místě s přestupkem souhlasil. Uvedeným jednáním porušil ust. § 18 odst. 3 zák. o silničním provozu a dopustil se přestupku podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 2. zákona o přestupcích. K oznámení o přestupku byly předloženy 2 fotografie z místa přestupku o naměřené dosažené rychlosti uvedeného vozidla.

Dne 16.4.2009 Městský úřad Stod listinou čj. 2728/09/ODS/09 žalobci oznámil zahájení přestupkového řízení a předvolal obviněného k ústnímu jednání. Součástí správního spisu je protokol o jednání sepsaný Městským úřadem Stod dne 9.6.2009 č.j. 2728/09/OSD, které proběhlo za přítomnosti žalobce a jeho zástupce. Žalobce v průběhu jednání k věci nevypovídal, v průběhu jednání byl proveden výslech policistů ČR pprap. Tomáše Kiewega a nstržm. Jiřího Bočana. Svědci vypovídali k okolnostem, za kterých dne 7.2.2009 byl žalobci jako řidiči vozidla Nissan GT-R reg.zn. x měřena dosažená rychlost vozidla. Součástí správního spisu je ověřovací list č. 258/08, vystavený dne 2.12.2008 dokládající, že u silničního radarového rychloměru POLCAM PC 2006 v.č. 1249PL naměřené hodnoty odpovídají schválení typu TCM 162/08-4600 a údajům výrobce, rychloměr byl ověřen a lze jej používat k měření rychlosti. Doba platnosti tohoto ověření v délce 1 roku končí 1.12.2009.

Dne 23.7.2009 Městský úřad Stod vydal rozhodnutí č.j. 2728/09/OSD, kterým žalobce uznal vinným přestupkem proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. f) bodu 2. přestupkového zákona, za jehož spáchání uložil pokutu 7.000,- Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců, jehož výrok byl podrobně výše prezentován. V odůvodnění tohoto rozhodnutí Městský úřad Stod uváděl, že dne 22.4.2009 zahájil řízení o přestupku žalobce, v průběhu dalšího řízení vycházel z vyjádření žalobce, z výpovědí svědků policistů ČR, kteří prováděli předmětný zákrok, dále přihlédl k oznámení o spáchaném přestupku ze dne 7.2.2009, k obsahu úředního záznamu o silniční kontrole Policie ČR ze dne 7.2.2009 a 21.3 2009, dále hodnotil fotografii pořízenou z radaru, měl k dispozici ověřovací list č. 258/08 ze silničního radarového rychloměru, certifikát o schválení typu měřidla č. 0111-CS-C016-08. Na základě shromážděných podkladů správní orgán považoval vinu obviněného za spolehlivě zjištěnou a prokázanou. Ze spisového materiálu vyplynulo, že přestupku se dopustil obviněný, neboť při řízení vozidla překročil nejvyšší povolenou rychlost na dálnici nejméně o 73 km/hod. Obviněný se ke spáchání přestupku nevyjádřil, oba policisté jako svědci však uvedli, že přístrojem Polcam naměřili vozidlu Nissan GT-R reg.zn. x na dálnici v místě, kde je nevyšší povolená rychlost 130 km/hod, rychlost 210 km/hod. Toto vozidlo, včetně údaje o naměřené rychlosti, bylo zachyceno na fotografiích z radaru. Svědci potvrdili, že vozidlo Nissan zastavili, zjistili totožnost řidiče, kterým byl obviněný, přičemž vozidlo Nissan měli po celou dobu měření, až do doby zastavení, na dohled, nemohlo tedy dojít ani k záměně řidiče. Oba svědci při ústním jednání jako řidiče vozidla Nissan označili obviněného. Z fotografií přístroje Polcam vyplynulo, že sledovanému vozidlu byla naměřena rychlost 210 km/hod. Na fotografiích není sice čitelná registrační značka sledovaného vozidla, totožnost vozidla a řidiče však byla prokázána výpovědí svědků, kteří shodně uvedli, že se jednalo o předmětné vozidlo Nissan a jeho řidičem byl obviněný. Správní orgán hodnotil skutečnost, že radary, které v ČR používají orgány policie musí odpovídat zák. č. 505/1990 Sb. o metrologii a musí být pravidelně kalibrovány. Přístroj Polcam PC 2006 jako silniční rychloměr byl Českým metrologickým institutem schválen pod značkou TCM 162/08-4600. Tento přístroj byl dále autorizovaným metrologickým střediskem a zkoušen dne 2.12.2008 se závěrem, že rychloměr byl ověřen a lze jej používat k měření rychlosti, když platnost osvědčení končí 1.12.2009. Správní orgán vzal v úvahu, že radary v ČR jsou schvalovány s odchylkou 3 km/hod, pokud je měřená rychlost do 100 km/hod, resp. s odchylkou 3% pokud je zjištěna rychlost nad 100 km/hod. Vozidlu obviněného byla naměřená rychlost 210 km/hod., a proto správní orgán vzal za prokázané, že k překročení nejvyšší dovolené rychlosti došlo nejméně o 73 km/hod. Zaviněné porušení ust. § 18 odst. 3 zák. o silničním provozu bylo jednoznačně obviněnému prokázáno. Správní orgán dále se vyjadřoval k námitce, že policejní vozidlo v době měření na dálnici se pohybovalo rychlostí odporující zákonu, takže takto získané důkazy byly získány v rozporu se zákonem a nelze je v řízení o přestupku použít. Správní orgán uváděl, že rychlost vozidel na pozemních komunikacích upravuje ust. § 18 zák. o silničním provozu. V odst. 9 tohoto ustanovení je uvedeno, že ust. odst. 3, 4 a 8 neplatí pro řidiče ze zpravodajských služeb a stanovených útvarů policie a stanovených útvarů celních orgánů, je-li to nezbytně nutné k plnění úkolů stanovených zvláštním právním předpisem. Tento řidič je však povinen dbát potřebné opatrnosti, aby neohrozil bezpečnost silničního provozu na pozemních komunikacích. V § 18 odst. 9 je dále uvedeno, že útvary policie stanoví ministr vnitra, útvary celních orgánů stanoví ministr financí. Na základě tohoto ustanovení pak Ministerstvo vnitra ČR vydalo nařízení č. 80/2001 Sb., ve kterém je uvedeno, že ust. § 18 odst. 3, 4 a 8 zák. o silničním provozu neplatí pro řidiče vozidel Policejního prezidia ČR, útvaru Policie ČR, s působností na celém území ČR a útvarů s územně vymezenou působností, je-li to nezbytně nutné k plnění úkolů stanovených zvláštním právním předpisem. Zvláštním právním předpisem, který představuje úkoly policie, je zákon o Policii ČR. Z výše uvedeného vyplývá, že řidiči útvaru policie mají ze zákona zvláštní výjimku týkající se rychlosti vozidel na pozemních komunikacích a to možnost jejího překročení i bez použití výstražných světel. Jestliže řidič vozidla útvaru policie s územní působností, kterým tedy útvar Policie ČR, dálniční oddělení Svojkovice, nepochybně je, při plnění svých služebních úkolů, kterým je mimo jiné i dohled nad bezpečností a plynulostí provozu na pozemních komunikacích, překročil nejvyšší dovolenou rychlost, jednal tak v souladu se zákonem. Policista, který v daném případě řídil služební vozidlo splnil i podmínku potřebné opatrnosti za účelem neohrožení bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, neboť v danou dobu se na dálnici, kde měření probíhalo nevyskytovali žádný další účastníci silničního provozu. K označení policejních vozidel správní orgán dodával, že toto označení upravuje vyhláška Ministerstva vnitra č. 460/2008 Sb., kde v § 11 odst. 3 je stanoveno, že služební vozidlo policie, které nemá zvláštní barevné provedení a označení stanovené v odst. 1 nebo 2 téhož ustanovení, lze označit na přední části a na bočních stranách nápisem POLICIE podle § 4 písm. b) bod 3. Nápis na přední straně může být nahrazen symbolem policie. Z dikce ust. § 11 vyplývá, že všechna služební vozidla police nemusí být označena zvláštním barevným provedením a označením policie. Předmětné služební vozidlo VW Passat bylo označeno nápisem Policie ČR v podobě cedulky za předním oknem, tedy v souladu se zákonem. Pro účely osvobození od zpoplatnění za užití zpoplatněné pozemní komunikace a u zaparkovaného vozidla postačí označení tímto nápisem umístěným za čelným sklem. Správní orgán dále k námitce, že policisté mohli vozidlo obviněného zastavit dříve než došlo k dosažení rychlosti 210 km/hod., správní orgán uvedl, že z výpovědi obou policistů je patrné, že vozidlo policie následovalo vozidlo obviněného se zpožděním, a že rychlost vozidla Nissan začali měřit ihned poté, co toto vozidlo dostihli. Správní orgán dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním porušil ust. § 18 odst. 3 zák. o silničním provozu a že prokazatelně naplnil skutkovou podstatu tohoto přestupku. Správní orgán dále v odůvodnění svého rozhodnutí dále uváděl výsledek své úvahy o druhu a výši uložené sankce za uvedený přestupek. V tom uváděl, že při stanovení druhu sankce a výměry sankce přihlédl v neprospěch obviněného k závažnosti a k okolnostem spáchání přestupku, kdy obviněný značně ohrozil bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, neboť jel vysokou rychlostí za snížené viditelnosti. Negativně správní orgán hodnotil, že obviněný má v poslední době dva záznamy o přestupcích v oblasti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, z nichž jeden je též za překročení nejvyšší dovolené rychlosti. Ve prospěch obviněného správní orgán hodnotil, že v době spáchání přestupku byl provoz na dálnici minimální, a že ke spáchání přestupku došlo na dálnici, kde jsou pro každý směr jízdy vyhrazeny dva jízdní pruhy a kdy se vzhledem k rychlosti vozidla obviněného nebezpečnost jeho jízdy v důsledku této skutečnosti lehce snížila oproti tomu, kdyby stejná situace nastala na dvouproudé komunikaci.

Rozhodnutí správního orgánu I. stupně napadl žalobce odvoláním, o kterém rozhodl žalovaný správní orgán žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 3. 11. 2009, čj. DSH/10762/09. Tímto rozhodnutím rozhodnutí správního orgánu I. stupně změnil tak, že vypustil odstavec ve znění „Obviněný je podle § 113 odst. 1 a 2 zák. o provozu na pozemních komunikacích povinen do 5 pracovních dnů od právní moci tohoto rozhodnutí odevzdat svůj řidičský průkaz příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností“ a ve zbytku uvedené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný zrekapituloval skutkový stav věci a vyjadřoval se k odvolací námitce, že věc byla správním orgánem hodnocena velmi povrchně, že byla upřednostněna represe na úkor prevence a byla posvěcena nebezpečná jízda policistů, že totožnost řidiče byla závislá na výpovědi policistů, fotografie ze záznamového zařízení byly nepoužitelné, odvolatel se nemohl k přestupku ani vyjádřit a že objektivní důkaz k prokázání rychlosti vozidla Nissan a konkrétního řidiče přitom vůbec neexistuje. K této odvolací výtce žalovaný uváděl, že hodnotí pouze ty námitky, které se týkají případu odvolatele. Totožnost odvolatele byla zjištěna a prokázána na výjezdu z dálnice D5, kde policisté vozidlo odvolatele zastavili. Zastavením vozidla policisté vyzvali řidiče o předložení dokladů, vysvětlili řidiči další postup, opsali si nacionále odvolatele a údaje o vozidle a oznámení o přestupku sepsali až na služebně, kde vytiskli i snímky vozidla. Při měření policisté měli neustále oční kontakt s vozidlem, stejně tak při zastavování vozidla na výjezdu. Výpovědi policistů jako svědků se v základních rysech shodovaly. Žalovaný dodával, že povinnost policistů předložit pachateli přestupku oznámení přestupku k vyjádření, nemá oporu v žádném předpise. Policisté mají povinnost přestupek zadokumentovat a oznámit jej na správní orgán podle ust. § 58 odst. 1 přestupkového zákona. Důkazem o překročení rychlosti žalobcem jsou výpovědi svědků, stanovisko žalobce a v dokazování potvrzený obsah oznámení přestupku, obsah úředních záznamů a snímky pořízené z radaru Polcam. O skutkovém stavu, který byl v rámci dokazování objasněn, tak žalovaný neměl žádné pochybnosti. V další odvolací námitce o způsobu měření rychlosti žalovaný uváděl, že policisté se při dohledu nad bezpečností a plynulostí silničního provozu nedopustili přestupku, neboť policisté mají výjimku z dodržování ust. § 18 odst. 3 na základě ust. § 18 odst. 9 zák. o silničním provozu. Na základě tohoto ustanovení bylo vydáno nařízení č. 80/2001 Sb., v němž je uvedeno, že ust. § 18 odst. 3 cit. zákona neplatí pro řidiče vozidel Policejního prezídia ČR a útvarů Policie ČR s působností po celém území ČR a útvarů s územně vymezenou působností, je-li to nezbytně nutné k plnění úkolů stanovených zvláštním právním předpisem, zde zákonem o Policii ČR. Zvláštní výjimka se týká rychlosti vozidel a možnosti jejího překročení i bez použití výstražných světel. Posádka služebního vozidla Krajského ředitelství policie Západočeského kraje, odboru služby dopravní policie, dálničního oddělení, která měřila a sledovala vozidlo odvolatele, jednala v souladu s právními předpisy. Podle žalovaného odvolatel držením řidičského oprávnění potvrzuje znalost pravidel silničního provozu i právních předpisů i tedy znalost toho, že po dálnici může řidič jet nejvyšší dovolenou rychlostí 130 km/hod. Odvolatelova úvaha nad tím, že v případě porušení právních předpisů a pravidel, by jej policisté měli na toto upozornit, je mylná. Povinnost za své jednání nese odvolatel a nikoliv policie. Žalovaný neshledal zákonné důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně změnil pouze proto, že odevzdání řidičského průkazu v případě uložení sankce zákazu činnosti, vyplývá přímo ze zákona z ust. § 94a odst. 2 zák. o silničním provozu a nemělo být uváděno ve výroku rozhodnutí. Ust. § 113 upravuje postup při odevzdávání řidičského průkazu. V případě odvolatele jde o

pozbytí řídičského oprávnění podle § 94a odst. 1 a povinnost odevzdat řidičský průkaz je dána podle ust. § 94a odst. 2 a v odst. 3 je odkaz na ust. § 113 zák. o provozu na pozemních komunikacích. Žalovaný na základě těchto důvodů přezkoumal rozhodnutí správního orgánu I. stupně podle § 89 odst. 2 správního řádu v rozsahu uplatněných námitek odvolatele a neshledal důvod pro zrušení rozhodnutí a vrácení věci k novému projednání či k zastavení řízení.

Jednání o žalobě proběhlo před krajským soudem v nepřítomnosti žalobce, který byl k jednání předvolán. Listinu s tímto předvoláním žalobce nevyzvedl a písemnost byla uložena v provozovně provozovatele poštovních služeb dne 19.9.2011 s výzvou k vyzvednutí zásilky adresátem. Po dobu uložení této zásilky nebyla zásilka adresátem vyzvednuta. V souladu s ust. § 49 odst. 2 a odst. 4 zák. č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve spojení s § 64 zák. č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního ( dále jen s.ř.s.) uplynutím 10 dnů ode dne, kdy listina s předvoláním žalobce byla připravena u provozovatele poštovních služeb k vyzvednutí, tj. od 19.9.2011, se považovala za doručenou adresátovi dnem 29.9.2011. Vzhledem k tomu, že žalobce byl tím k jednání řádně předvolán, žádný důvod pro odročení tohoto jednání ve smyslu § 50 s.ř.s. nebyl dán a proto nebyly shledány soudem důvody pro odročení nařízeného jednání, které proběhlo v nepřítomnosti žalobce.

Žalovaný v průběhu jednání před soudem plně odkázal na skutkové a právní závěry, které jsou prezentovány v žalobou napadeném rozhodnutí a žalobu označil za nedůvodnou a navrhl její zamítnutí. Práva na náhradu nákladů řízení se žalovaný vzdal.

Při přezkoumání napadeného rozhodnutí vycházel soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů, které byly žalobcem v žalobě uplatněny (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.).

Žaloba není důvodná.

Krajský soud vycházel při posuzování důvodnosti uplatněné žaloby ze žalobcem uplatněných žalobních bodů a při rozhodování vycházel z ust. § 22 odst. 1 písm. f), bod 2. zákona o přestupcích, podle kterého přestupku se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem nebo dopravní značkou v obci o 40 km/hod a více nebo mimo obec o 50 km/hod a více. Současně soud vycházel z ust. § 18 odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb. o silničním provozu, podle kterého řidič motorového vozidla o max. přípustné hmotnosti nepřevyšující 3500 kg a autobusu smí jet mimo obec rychlostí nejvýše 90 km/hod; na dálnici a silnici pro motorová vozidla rychlostí nejvýše 130 km/hod. Řidič jiného motorového vozidla smí jet rychlostí nejvýše 80 km/hod.

Žalobce v žalobě tvrdil, že nemůže akceptovat, že zjištění totožnosti řidiče v přestupkovém řízení, bylo závislé na výpovědi policistů. Soud však tento postup příslušníků policie hodnotí jako výkon dohledu, který policie vykonává na úseku bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích mimo jiné tím, že kontroluje dodržování povinnosti účastníků a pravidel provozu na pozemních komunikacích. V rámci tohoto dohledu příslušníci policie jsou oprávněni kromě jiného zastavovat vozidla a činit další úkony. Výpověď policistů, jako svědků v rámci řízení o projednávaném přestupku o skutečnostech, které při výkonu dohledu zjistili, je proto legálním prostředkem k zajištění podkladů pro rozhodnutí příslušného správního orgánu. Skutečnost, že žalobce se nemohl při provádění dohledu příslušníků Policie ČR k přestupku vyjádřit, je pro věc právně nevýznamná, neboť příslušník policie při provádění dohledu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích shromažduje a zjišťuje skutečnosti, které oznamuje příslušnému správnímu orgánu a na jeho úvaze zůstává, zda zahájí řízení o přestupku vůči osobě podezřelé z jeho spáchání. Právně významným podkladem pro rozhodnutí o přestupku jsou pak důkazy shromážděné v průběhu přestupkového řízení. K těmto důkazům náleží výpověď svědků, ale i jiné listinné podklady, které příslušný správní orgán shromáždí. Z tohoto důvodu není právně významné, že žalobce před orgány policie při provádění zákroku se k jejich podezření ze spáchání přestupku nevyjadřoval. Současně není ani právně významné, že v průběhu řízení o projednávaném přestupku před správním orgánem se žalobce k věci nevyjadřoval. Je plně věcí žalobce jakou zvolí v řízení strategii a k jeho právům účastníka řízení náleží i právo ve věci nevypovídat. Pokud tak učiní, nelze tuto skutečnost pak použít jako argument pro neúplné zjištění skutkového stavu, ze kterého rozhodnutí správního orgánu vychází. Neúplnost zjištění skutkového stavu nelze dovozovat ani z nekvalitní fotografie vozidla žalobce pořízené při měření dosahované rychlosti. Tento listinný podklad je nezbytné hodnotit v komplexní souvislosti se všemi shromážděnými důkazy včetně důkazu výpovědí svědků, policistů Policie ČR, kteří měření rychlosti vozidla prováděli. Rychlost dosažená vozidlem žalobce je nesporně dokumentována fotografií měřícího zařízení umístěného na vozidle Policie ČR a je prokazována i obsahem výpovědi slyšených svědků. V průběhu řízení o přestupku byly proto provedeny konkrétní důkazy, které prokázaly dosaženou rychlost vozidla žalobce i důkazy, které prokázaly, že řidičem tohoto vozidla byl právě žalobce. Správní orgán I. stupně podrobně popsal zjištěný skutkový děj a podrobně se věnoval právnímu hodnocení zjištěných skutečností. Na toto skutkové a právní odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud plně odkazuje v rozsahu jak je uvedeno v odůvodnění rozhodnutí Městského úřadu Stod ze dne 23.7.2009 č.j. 2728/09/OSD ( strana 4 cit. rozhodnutí ).

Žalobce dále tvrdil, že v průběhu řízení o přestupku byl použit důkaz o překročení nejvyšší povolené rychlosti vozidla žalobce v rozporu se zákonem, a to v důsledku toho, že vozidlo policie se po určitou dobu muselo pohybovat rychlostí jako vozidlo žalobce, že vozidlo žalobce policisté neměli snahu zpomalit, což mohli učinit zapnutím výstražných světel a měření rychlosti bylo prováděno skrytě a lstivě. K této žalobní výtce soud konstatuje, že výsledek měření rychlosti vozidla jedoucího rychlostí převyšující nejvyšší dovolenou rychlost, který byl získán měřícím zařízením umístěným v policejním vozidle, které z důvodu změření této rychlosti muselo jet také rychlostí překračující nejvyšší dovolenou rychlost není důkazem získaným nezákonně. Překročení nejvyšší dovolené rychlosti je v takovémto případě nezbytné k plnění úkolů Policie ČR a policisté tak mají výjimku z dodržovaní rychlosti jízdy stanovené v § 18 odst. 3 a to na základě ust. § 18 odst. 9 zákona o silničním provozu. Není přitom ani nezbytné, aby takové policejní vozidlo mělo zapnutá zvláštní výstražná světla modré barvy, neboť ust. § 18 odst. 9 zák. o silničním provozu je k ust. § 41 odst. 1 téhož zákona, podle kterého se má výstražných světel užívat, v poměru speciality. Právní závěry správního orgánu I. stupně i žalovaného v dané věci jsou plně v souladu s takto vysloveným právním názorem krajského soudu, který vychází z konstantní rozhodovací praxe správních soudů, prezentované např. rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.2.2010 č.j. 58Ca 46/2009-37, publikovaným pod č. 2080/2010 Sb. NSS. Správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí ( jeho strana 4 a 5 ) a rovněž žalovaný ve svém rozhodnutí ( jeho strana 3 a 4) svůj právní závěr k této otázce podrobně zdůvodnily, a na tuto argumentaci krajský soud plně odkazuje.

Krajský soud na základě uvedených skutečností dospěl k závěru, že spáchání předmětného přestupku bylo žalobci řádným způsobem prokázáno a že důkaz o dosažené rychlosti v předmětném případě nebyl pořízen v rozporu se zákonem. Žalobní body uplatněné v žalobě soud vyhodnotil jako nedůvodné a žalobu jako nedůvodnou zamítl na podkladě ust. § 78 odst. 7 s.ř.s.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že žalovaný, který dosáhl v řízení procesního úspěchu náhradu nákladů řízení nežádal.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Plzni ve dvou písemných vyhotoveních (§ 102 a násl. s.ř.s.).

Důvody kasační stížnosti jsou taxativně stanoveny v § 103 odst. 1 s.ř.s. Kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná (§ 104 odst. 2 s.ř.s.). Kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s.ř.s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§ 104 odst. 4 s.ř.s.).

Stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Plzni 4. října 2011

JUDr. Václav Roučka, v.r.

samosoudce

Za správnost vyhotovení: Helena Kováříková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru