Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

17 Ca 50/2009 - 35Rozsudek KSPL ze dne 29.09.2010

Prejudikatura

57 Ca 52/2006 - 28


přidejte vlastní popisek

17Ca 50/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Daňkovou v právní věci žalobce J.P., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malé ul. 6, proti žalovanému Krajskému úřadu Plzeňského kraje, se sídlem v Plzni, Škroupově 18, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. října 2009, č.j. DSH/9314/09

takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 17.6.2009 č.j. DSH/9314/09 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení ve výši 7.712 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Martina Vovsíka, advokáta.

Odůvodnění:

Městský úřad Klatovy (dále také jen městský úřad) rozhodnutím ze dne 24.6.2009 čj. OD/5431/09/Pr (dále také jen rozhodnutí městského úřadu) uznal J.P. (dále jen žalobce) vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle ust. § 22 odst. 1 písm. l) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném od 1.1.2009 (dále jen zákon o přestupcích), jehož skutková podstata byla naplněna porušením ust. § 21 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění účinném do 31.12.2008 (dále jen zákon o silničním provozu). Přestupku se měl žalobce dopustit tím, že dne 2.12.2008 kolem 08:15 hod. v obci Špičák po silnici II/190, ve směru jízdy na Železnou Rudu, řídil motorové vozidlo tovární značky Volswagen Transporter 7HC státní poznávací značky X a v km 45,335 nedbal zvýšené opatrnosti a začal s vozidlem odbočovat vlevo na místo ležící mimo pozemní komunikaci (parkoviště u lyžařského vleku Alpalouka) v době, kdy již byl předjížděn motorovým vozidlem tovární značky Opel Corsa 1.7D státní poznávací značky X, řízeným P.Ž.

2 pokračování 17C a 50/2009

V důsledku toho došlo k bočnímu střetu obou vozidel, po kterém tato havarovala vlevo mimo pozemní komunikaci, ve vjezdu na výše uvedené parkoviště, kde vozidlo VW dále přední částí narazilo do meze. Porušením zvláštního právního předpisu tak způsobil dopravní nehodu, při které byla způsobena na některém ze zúčastněných vozidel včetně přepravovaných věcí hmotná škoda nepřevyšující zřejmě částku 100.000,-Kč. Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta v souladu s § 7 odst. 1 zákona o přestupcích podle znění účinného od 1.1.2009 v částce 2.000,-Kč a povinnost uhradit náklady řízení v částce 2.500,-Kč. Krajský úřad Plzeňského kraje (dále jen žalovaný) rozhodnutím ze dne 6.10.2009 čj. DSH/9314/09 (dále jen rozhodnutí žalovaného nebo také napadené rozhodnutí) odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil.

Žalobce se žalobou ze dne 22.10.2009 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného, vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení a uložení povinnosti žalovanému nahradit žalobci náklady řízení. Žalobu odůvodnil tím, že rozhodnutí pokládá za nezákonné z řady důvodů.

Předně považuje napadené rozhodnutí za metodicky chybné, jelikož hodnotí skutečnosti, které nebyly exaktně zjištěny, zcela v neprospěch žalobce a naopak zcela ve prospěch druhé účastnice nehody paní P.Ž. (dále jen řidičky). Protože ta nebyla obviněna z jakéhokoliv přestupku, je tento postup správního orgánu nezákonný a chybný, jelikož základní zásadou trestního i přestupkového práva je hodnocení sporných tvrzení účastníků vždy ve prospěch obviněného (in dubio pro reo). Jistě lze podle žalobce souhlasit se závěrem

správního orgánu, že znalec nedokáže určit, kdy byl zapnut ukazatel změny směru jízdy. Na základě zásady in dubio pro reo měl vzít tuto skutečnost na vědomí a vycházet z výpovědi obviněného, nikoliv řidičky. Celé rozhodnutí nekriticky přejímá popis nehodového děje, který podávala řidička, tento však rozhodně nelze považovat za nesporný (právě naopak). Údaje o tom, kdy vyjela řidička ze zatáčky či jakou rychlostí, jsou poplatné pouze jejímu vnímání nehodového děje a předpokládají, že tato řidička neporušila maximální povolenou rychlost v předmětném úseku. Podle žalobce tedy přestože správní orgány ve svých rozhodnutích připouštěly velké množství pochybností, zejména ohledně doby, kdy žalobce započal dávat znamení o změně směru jízdy vlevo, tyto pochybnosti neinterpretovaly ve prospěch obviněného (v této věci žalobce), ale pouze jako směsici důvodů pro to, aby vůbec nezahajovaly řízení vůči řidičce. Žalovaný na několika místech napadeného rozhodnutí poukazuje na to, že žalobci nebylo nikdy kladeno za vinu, že by nedával znamení o změně směru jízdy vlevo, ale pouze to, že při odbočování vlevo nedbal zvýšené opatrnosti. Žalobce poukazuje na nelogičnost tohoto závěru, kdy správní orgán na základě zásady in dubio pro reo „věří“, že žalobce dával včas znamení o změně směru jízdy vlevo, ale současně jej viní tím, že kvůli jeho nedostatečně pozornému jednání došlo k dopravní nehodě. Tento názor správních orgánů obou stupňů není zcela správný. Nelze se zejména ztotožnit s názorem, který v podstatě říká, že v době, kdy žalobce zahájil manévr odbočení vlevo, byl již automobil řízený řidičkou vedle jeho vozidla, neboť žalobce ve skutečnosti zahájil předmětný manévr již

právě uvedením do chodu levé směrovky a zkontrolováním situace ve zpětných zrcátcích. Nelze totiž současně vyhodnocovat situaci tak, že žalobce započal s odbočovacím manévrem včas (uvedením směrovky doleva), a současně říci, že měl dávat větší pozor na to, zda jeho

řádně zapnutou směrovku náhodou neignoruje řidička jedoucí za žalobcem (dopouštějící se přestupku), kterou v tu dobu navíc žalobce ani dle svého prohlášení neviděl. Znalec se měl ve svém znaleckém posudku zejména zabývat i tou otázkou, zda skutečnost, že žalobce neviděl

3 pokračování 17C a 50/2009

druhé vozidlo řidičky, nemohla být např. způsobena nedovolenou rychlostí druhého vozidla apod. Žalobce má za to, že na vině ze spáchání dopravní nehody, konkrétně z dopravního přestupku dle § 17 odst. 5 písm. e) zákona o silničním provozu ve smyslu § 22 odst. 1 písm. f) bod 7 zákona o přestupcích je právě a pouze řidička osobního automobilu Opel Corsa, která předjížděla žalobcovo vozidlo, přestože tento dával znamení o změně směru jízdy vlevo, a to proto, že v takovém případě je předjíždění vlevo zakázáno, je potom možné předjíždět pouze vpravo a není-li vpravo místo pro bezpečné předjetí, měla zpomalit nebo zastavit a nechat odbočující automobil odbočení dokončit. Skutečnost, že se rozhodla vozidlo v rozporu se zákonem předjíždět, svědčí o tom, že špatně vyhodnotila momentální dopravní situaci. Žalobce v průběhu řízení před městským úřadem poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. 5 Tdo 10/2008, které v rámci trestního řízení řešilo situaci obdobnou. Správní orgány obou stupňů však od žalobcovy argumentace naprosto odhlédly a z nejasného důvodu braly za prokázanou pouze verzi tvrzenou řidičkou.

Žalobce dále uváděl, že v průběhu celé fáze projednávání přestupku měl velmi vážné výhrady ke znaleckému posudku znalce Ing. Vladimíra Lese (dále jen znalec) a stejné výhrady měl také proti jeho jednostranné interpretaci správními orgány proti žalobci např. v tom směru, že je zřejmé, že když znalec určí rozmezí rychlostí, je metodicky správným postupem správního orgánu uvažovat právě tu verzi, která je pro obviněného tou nejpříznivější. Pokud tak správní orgán nečiní, zatěžuje svoje rozhodnutí nezákonností. Pokud žalobce napadl spekulativnost určení rychlosti znalcem, neměl tím na mysli zpětný kinematický výpočet ani výstupy z počítačového programu Visual Crash, ale úvodní aproximaci střetových rychlostí obou vozidel na základě znalcem použité databáze dopravních nehod (tedy literatury). Je zřejmé, že žádný výpočet nemůže být přesný, pokud dosazené vstupní hodnoty nevycházejí z objektivních podkladů, ale jsou výsledkem odhadu. Metoda užitá znalcem pouze generuje jednu z více možností (lze dokonce připustit, že možnost celkem pravděpodobnou), ale rozhodně nelze na základě aproximace úvodních rychlostí dle podobně poškozených vozidel z nějaké knihy či příručky dosazovat exaktně údaje, které mají rozhodující vliv na stanovení viny jednoho či druhého ze zúčastněných řidičů. Pokud má takový postup znalce v přestupkovém řízení vůbec nějakou hodnotu, pak pouze podpůrnou a nikoliv klíčovou. Jakékoliv rozhodnutí správního orgánu, které hodnotí podobně dosazený údaj jako exaktní, nutně nemůže být rozhodnutím zákonným.

Doručením žaloby ke Krajskému soudu v Plzni (dále jen soud) bylo zahájeno řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších novel (dále jen s.ř.s.).

Žalovaný v písemném stanovisku k žalobě z 11.1.2010 uvedl, že obsah žalobních bodů se shoduje s námitkami uvedenými v odvolání proti rozhodnutí městského úřadu. Jelikož na tyto námitky žalovaný reagoval, odkazuje na napadené rozhodnutí. Námitky žalobce podle žalovaného nenasvědčují tomu, že by byla žaloba důvodná, a proto navrhl její zamítnutí.

Z předloženého spisového materiálu vyplývá, že dne 12.12.2008 byl doručen městskému úřadu materiál Policie České republiky, Okresního ředitelství, Dopravního inspektorátu Klatovy s oznámením přestupku žalobce s přílohami.

4 pokračování 17C a 50/2009

Dne 27.1.2009 pod čj. OD/737/09/Pr vydal městským úřad příkaz, kterým uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle ust. § 22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích ve spojení s § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu, kterého se měl dopustit způsobem popsaným v prvém odstavci odůvodnění tohoto rozsudku a za který mu byla uložena pokuta v částce 2.000,-Kč.

Příkaz městského úřadu žalobce napadl odporem ze dne 9.2.2009. V písemnosti ze dne 11.2.2009 městský úřad žalobci oznámil, že příkaz byl zrušen a že řízení pokračuje. Současně žalobce předvolal k ústnímu jednání na 5.3.2009. K jednání zároveň jako svědky předvolal řidičku, J.R. a J.S.

Při ústním jednání o přestupku, jehož obsah městský úřad zachytil do protokolu ze dne 5.3.2009 sp. zn. ZN/OD/39/09-833, seznámil žalobce s podklady pro rozhodnutí a listinnými důkazy a vyslechl předvolané svědky. Jednání přerušil za účelem vypracování znaleckého posudku. Při dalším ústním jednání dne 10.6.2009 žalobce požádal o poskytnutí lhůty k písemnému vyjádření ke znaleckému posudku, celému spisovému materiálu i nastíněnému názoru městského úřadu, čemuž městský úřad vyhověl.

Po avizovaném vyjádření žalobce ze dne 22.6.2009 vydal městský úřad rozhodnutí o přestupku ze dne 24.6.2009 čj. OD/5431/09/Pr, kterým žalobce uznal vinným přestupkem popsaným v prvém odstavci odůvodnění tohoto rozsudku, uložil mu pokutu v částce 2.000,-Kč a povinnost uhradit náklady řízení v částce 2.500,-Kč. Rozhodnutí podrobně odůvodnil.

Žalobce se odvoláním ze dne 7.7.2009, ve kterém vznesl v podstatě shodné výtky jako v podané žalobě, domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a zastavení řízení o přestupku dle § 76 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona.

Napadeným rozhodnutím žalovaný odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil. V odůvodnění zrekapituloval průběh přestupkového řízení, shrnul odvolací výtky žalobce, se kterými se následně vypořádal. Předně uvedl, že znalci obecně nejsou schopni určit, kdy byl zapnut ukazatel změny směru jízdy na vozidle. Jde o subjektivní podklad, závislý na schopnosti svědka či účastníka nehody vnímat okolnosti případu a schopnosti si toto zapamatovat a následně reprodukovat. Znalci preferují objektivní podklady a na těchto staví své závěry. Subjektivní podklady jsou zejména svědecké výpovědi účastníků nehody a svědků. Objektivní podklady jsou náčrtky a plánky místa nehody, snímky zachycující charakter poškození, postavení vozidel, střety a úlomky části vozidel na vozovce, brzdné stopy, jízdní dráhy, smykové stopy apod. Soudní znalec vycházel jak z objektivních tak subjektivních podkladů. V momentě, kdy řidička vyjela z pravotočivé zatáčky, viděla před sebou pomalu jedoucí vozidlo VW, které navíc mělo v činnosti pravý ukazatel změny směru jízdy (to viděla na cca 80m). S ohledem na rychlosti vozidel se rozhodla toto vozidlo předjet. V okamžiku, kdy byl žalobce cca metr v levém jízdním pruhu (protisměrném) došlo ke střetu s předjíždějícím vozidlem Opel. Tou dobou bylo vozidlo Opel svou přední částí v polovině délky vozidla VW. Vozidlo Opel se sklouzlo (vzhledem k jeho rychlosti vyšší než u vozidla VW) po levém boku vozidla VW, poté se vozidla zasekla (zachytila o hrany) a došlo i k nárazu zadních bočních stran vozidla. Žalobce se ve svém podání snaží vyvinit z toho, že před samotným úkonem odbočení již nesledoval provoz za sebou. Řidička ovšem z chování

5 pokračování 17C a 50/2009

řidiče na vozovce (zapnutý ukazatel vpravo, pomalá jízda v pravém jízdním pruhu) nemohla usuzovat, že odvolatel bude odbočovat vlevo. Primární povinnost zde porušil žalobce – při odbočení na místo ležící mimo pozemní komunikaci ohrozil řidičku jedoucí za ním a nedbal zvýšené opatrnosti (nepodíval se do zpětného zrcátka). Žalovaný dále uvedl, že znalec určil vzájemné polohy obou vozidel. Když bylo vozidlo VW žalobce 30m od místa střetu, bylo vozidlo (poznámka soudu: evidentně vozidlo řidičky) od místa střetu 83m (obě vozidla jela v pravém jízdním pruhu). Když bylo vozidlo Opel 56m před místem střetu, bylo od tohoto místa vozidlo VW 19m (vozidla byla stále v pravém jízdním pruhu). Když bylo vozidlo Opel od místa střetu 28m, bylo vozidlo VW od místa střetu 8m (vozidlo Opel již začalo předjížděcí úkon, neboť se nacházelo ve středu vozovky a přejíždělo do protisměrného jízdního pruhu). Poté došlo ke střetu. Z toho jednoznačně vyplývá, že před samotným úkonem odbočení byl již odvolatel předjížděn a nehlídal si situaci za svým vozidlem a tím ohrozil řidičku jedoucí za ním. Městský úřad neshledal v jednání žalobce porušení povinnosti dát znamení o změně

směru jízdy při odbočení na místo mimo pozemní komunikaci, neboť zde byla uplatněna zásada in dubio pro reo. Žalobce byl uznán vinným za to, že při takovém úkonu nedbal zvýšené pozornosti (nesledoval před odbočením provoz za sebou) a ohrozil tak jiné účastníky provozu (řidičku). Žalovaný doplnil, že není pochybením, když správní orgán ve svých úvahách uvede rozbor jednání a úkony druhé účastnice dopravní nehody (řidičky). K výhradám žalobce k posudku znalce stran určení rychlosti vozidel žalovaný uvedl, že znalecký posudek nemůže zodpovědět veškeré nejasnosti a stanovit vinu žalobce v případě, kdy nebylo vyřešeno, kdy byl zapnut levý ukazatel změny směru jízdy. K námitce žalobce zpochybňující úvodní aproximaci střetových rychlostí a okolnost, zda řidička jela dovolenou rychlostí, žalovaný předně uvedl, že svědci R. a S. shodně uvedli, že vozidlo řidičky neviděli. Tyto výpovědi posoudil znalec jako technicky přijatelné. Pokud vozidlo neviděli svědci, nemohl je zaregistrovat žalobce. Žalovaný dále dodal, že k subjektivnímu charakteru určení okamžiku zapnutí levého ukazatele změny směru jízdy se již vyjádřil, toto nebylo prokázáno a proto nedání ukazatele změnu směru jízdy včas nebylo dáváno žalobci za vinu. Soudní znalec ke stanovení rychlosti účastníků nehody použil simulační program (obecně znalci využívaný). Při rozboru nehodového děje přistoupil k určení rychlosti vozidla před střetem a určení místa střetu. Pomocí dopředného kinetického výpočtu byla provedena analýza střetu vozidel, analýza pohybu vozidel před střetem byla řešena pomocí zpětného kinetického výpočtu. Při řešení pohybu a střetu vozidel s pomocí programu Virtual Crash bylo zapotřebí dosadit takové vstupní, technicky přijatelné parametry pohybu a střetu vozidel v odpovídajícím místě střetu, aby vypočítaný pohyb vozidel před a po střetu, ve směrech odpovídajících konečným polohám vozidel po nehodě, co nejvíce odpovídaly zadokumentovaným skutečnostem po nehodě ve spise. Výpočty jsou zpracované pro střední hodnoty (které se od skutečných mohou odlišovat v toleranci ±10%). Výsledné hodnoty ekvivalentní energetické rychlosti (rychlosti, která při nárazu na pevnou překážku způsobí stejné deformace vozidla) u vozidel VW a Opel byly porovnány s hodnotami podobně poškozených vozidel. Ze simulačního programu vzešla pro vozidlo VW (poznámka soudu: správně mělo být pro vozidlo Opel) střetová rychlost v rozmezí 45-55 km/hod., pro vozidlo VW rozsah rychlosti 18-22 km/hod. Znalec tyto ekvivalentní energetické rychlosti použil také proto, že účastníci nehody nebyli schopni konkrétní hodnoty rychlosti toho kterého vozidla přesně uvést. Žalovaný rovněž uvedl, že o vině nerozhoduje znalec, tato právní otázka je předmětem úvah a rozhodnutí správního orgánu. Znalec se vyjadřuje k technické přijatelnosti té které výpovědi či úkonu. Dále uvedl, že rychlosti 20 km/hod. a 50 km/hod. jsou rozdílné. Pro stanovení rozdílnosti rychlosti

6 pokračování 17C a 50/2009

vozidla Opel vůči rychlosti VW 20 km/hod. nemusí ihned vozidlo s vyšší rychlostí jet rychlostí např. 80 km/hod. (aby byla konstatována rozdílnost). Ze spisové dokumentace, konkrétně ze svědeckých výpovědí svědků R.a S. je zřejmé, že vozidlo řidičky nemohli vidět, neboť se vlevo dívali pouze při výjezdu z parkoviště na hlavní pozemní komunikaci. Po nájezdu na pozemní komunikaci a po srovnání do přímého směru jízdy za sebe už neviděli a situaci v provozu za sebou si měl primárně hlídat řidič vozidla VW – žalobce. Žalovaný znovu zopakoval, že připouští dost pochybností (zejména co se týče doby zapnutí levého ukazatele změny směru jízdy na vozidle VW Transportér), ovšem ty nebyly zhodnoceny ve prospěch žalobce (ale jako důvody pro nezahájení řízení vůči řidičce). Opětovně zdůraznil, že žalobci nebylo dáváno za vinu to, že při odbočení za místo mimo pozemní komunikaci nezapnul ukazatel změny směru jízdy (právě s ohledem na zásadu in dubio pro reo), ale že při úkonu odbočení ohrozil jiného účastníka provozu, neboť nedbal zvýšené opatrnosti. Za využití zásady in dubio pro reo nebylo toto přičítáno ani jednomu z účastníků nehody. Žalovaný uzavřel, že přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, podle ust. § 89 odst. 2 správního řádu, přičemž nebyly shledány zákonné důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k novému projednání nebo zastavení řízení o přestupku, a proto rozhodnutí městského úřadu potvrdil a odvolání zamítl.

Při přezkoumání napadeného rozhodnutí samosoudkyně vycházela ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.), a napadené výroky rozhodnutí přezkoumala v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.). O věci samé rozhodla bez jednání, protože s takovým postupem oba účastníci řízení výslovně souhlasili (viz čl. 30 a čl. 23 spisu).

V posuzované věci se jednalo o problematiku přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, jejíž základní hmotněprávní úpravu obsahuje zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších novel. Podle § 51 přestupkového zákona není-li v tomto nebo jiném zákoně uvedeno jinak, vztahují se na řízení o přestupcích obecné předpisy o správním řízení, tj. zák. č. 500/2004 Sb., o správním řízení, který nabyl účinnosti od 1.1.2006 (dále jen správní řád nebo také s.ř.).

Žalobce byl v tomto případě za použití § 7 odst. 1 zákona o přestupcích uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích v souvislosti s porušením ust. § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu, kterého se měl dopustit konkrétně tím, že při řízení motorového vozidla VW nedbal zvýšené opatrnosti a začal s vozidlem odbočovat vlevo na místo ležící mimo pozemní komunikaci v době, kdy již byl předjížděn vozidlem Opel, následkem čehož došlo ke střetu obou vozidel, po kterém vozidla havarovala. Žalobce podle skutkové věty porušením zvláštního právního předpisu způsobil dopravní nehodu, při které byla způsobena na některém ze zúčastněných vozidel včetně přepravovaných věcí hmotná škoda nepřevyšující zřejmě částku 100.000 Kč.

. Podle § 22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích ve znění účinném od 1.1.2009 Přestupku se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až k), poruší zvláštní právní předpis. Zvláštním právním předpisem je třeba rozumět zákon o silničním provozu, a to nejen s ohledem na odkaz pod čarou, ale zejména proto, že předmětem jeho úpravy jsou práva a povinnosti účastníků

7 pokračování 17C a 50/2009

provozu na pozemních komunikacích, pravidla provozu na pozemních komunikacích, úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích a další otázky vytvářející právní rámec bezpečného a plynulého provozu na pozemních komunikacích.

Podle § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu při odbočování na křižovatce nebo na místo ležící mimo pozemní komunikaci musí řidič dávat znamení o změně směru jízdy; při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti.

Žalobce především žalovanému i městskému úřadu vytýkal nezákonný postup spočívající jednak ve vadných skutkových závěrech (shrnuto slovy žaloby: „Správní orgány obou stupňů však od žalobcovy argumentace naprosto odhlédly a z nejasného důvodu braly za prokázanou pouze verzi tvrzenou řidičkou.“), jednak ve vadné aplikaci zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ (in dubio pro reo), protože ačkoliv v rozhodnutích připouštěli velké množství pochybností zejména ohledně doby, kdy žalobce započal dávat znamení o směru jízdy vlevo, neinterpretovali tyto pochybnosti ve prospěch žalobce, který se nacházel v procesní pozici obviněného, nýbrž ve prospěch řidičky se záměrem, aby vůči ní nebylo zahajováno přestupkové řízení.

Soud považuje za potřebné konstatovat, že žalobce v této věci byl uznán vinným přestupkem podle § 22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích v souvislosti s porušením § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu, nikoliv přestupkem podle § 22 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích ve znění účinném do 31.12.2008, či ve znění účinném od 1.1.2009 v souvislosti s porušením téhož § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu (byť původně skutek byl takto

kvalifikován). Proto skutečnosti, které se vázaly k samotné dopravní nehodě (a městský úřad je uvedl i ve skutkové větě), jejíž příčinou mělo být výlučně jednání žalobce kladené mu za

vinu (viz. rozhodnutí městského úřadu, str. 15: …dospěl správní orgán k závěru, že viníkem předmětné DN je pouze obviněný…), mohly být právně relevantní toliko pro uložení výše sankce, nikoliv pro posouzení viny žalobce, tedy pro závěr, zda byl přestupek spáchán či nikoliv (obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25.1.2005 č.j. 5 As 20/2004). K naplnění skutkové podstaty přestupku dle § 22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích není vyžadován přímý zásah do právem chráněného zájmu, kterým je u všech přestupků podle § 22 zákona o přestupcích bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích, nýbrž postačí, že došlo k ohrožení zájmu společnosti na bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, a to jiným jednáním porušujícím zákon o silničním provozu, než jsou uvedena v § 22 odst. 1 pod písm. a) až k). Řečeno jinak, dopravní nehoda jako následek přestupkového jednání a přímý zásah do tohoto chráněného zájmu není (na rozdíl od § 22 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích) znakem skutkové podstaty přestupku dle § 22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích.

Vzdor tomu, co bylo výše uvedeno, soustředily správní orgány obou stupňů svou pozornost především na zjištění, kdo byl viníkem dopravní nehody, a v podstatně menší míře na zjištění, zda žalobce porušil svým jednáním povinnosti řidiče stanovené zákonem o silničním provozu pro odbočování v § 21, potažmo zda tím naplnil skutkovou podstatu přestupku podle § 22 odst. 1 písm. l) přestupkového zákona (tomu např. odpovídají i znalci položené a znalcem zodpovězené otázky, které jsou zaměřeny zejména na objasnění příčin dopravní nehody, přičemž znalecký posudek je označován za kardinální důkaz o vině

8 pokračování 17C a 50/2009

žalobce), byť lze připustit jistou míru vzájemné souvislosti. O tom svědčí zejména odůvodnění rozhodnutí městského úřadu. Naproti tomu soud nepovažuje za pochybení, pokud městský úřad zmiňoval ve skutkové větě rozhodnutí o přestupku dopravní nehodu. To proto, že je povinností správního orgánu popsat ve výroku rozhodnutí deliktní jednání pachatele co nejvýstižněji a tak, aby nebylo zaměnitelné se skutkem jiným. V souladu s tím, co bylo uvedeno v předchozím odstavci, městský úřad nepromítl do viny žalobce skutečnost, že došlo rovněž k dopravní nehodě, nýbrž tuto skutečnost posoudil ve smyslu § 12 odst. 1 zákona o přestupcích jako okolnost zvyšující závažnost přestupku a tím i výměru sankce.

Dále soud považuje za nutné předeslat, že v tomto řízení je oprávněn posoudit výlučně zákonnost závěru, že se žalobce jednáním popsaným ve skutkové větě napadeného rozhodnutí městského úřadu dopustil přestupku podle § 22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích porušením ust. § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu. V tomto řízení mu naproti tomu nepřísluší posuzovat optikou stejných právních předpisů jednání řidičky a přijímat (či předjímat) závěr o tom, zda se také (či dokonce výlučně) ona dopustila přestupku

proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Takový postup by odporoval ust. § 57 odst.1 písm. c), věta za středníkem, správního řádu.

Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15.7.2010, č.j. 9 As 1/2010-58 (dostupný na www.nssoud.cz) výstižně uvedl, že „…v obecné rovině je úkolem správního orgánu v řízení o přestupcích zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a na základě takto zjištěného skutkového stavu dospět k závěru, zda byl určitý přestupek spáchán. Ke správnému a úplnému zjištění skutkového stavu správní orgán shromažďuje důkazy, které pak při rozhodování o tom, zda bude obviněný z přestupku uznán vinným, hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy ve vzájemné souvislosti. Hodnocení důkazů je myšlenková činnost správního orgánu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a hodnota pravdivosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti správní orgán určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda je lze v dané situaci použít (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2005, č. j. 1 Afs 63/2004 – 66). Judikatura zdejšího soudu je přitom konstantní v tom, že „existence rozporů mezi jednotlivými důkazy není neobvyklá, přičemž v takové situaci je správní orgán povinen důkazní postup řádně popsat a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnit, jakým způsobem se s těmito rozpory vypořádal a z jakých důvodů uvěřil jedné z vzájemně protichůdných skutkových verzí“ (srov. rozsudek ze dne 25. 7. 2006, č. j. 6 As 47/2005 - 84).“

V posuzovaném případě městský úřad jako důkazy pro posouzení žalobcovy viny použil zejména protokol o nehodě v silničním provozu, plánek místa dopravní nehody, fotodokumentaci pořízenou na místě dopravní nehody, protokol o podání vysvětlení žalobce ze dne 2.12.2008, protokol o podání vysvětlení řidičky z téhož dne, svědecké výpovědi řidičky, J.R. aj. J.S. a znalecký posudek a ve svém rozhodnutí popsal skutková zjištění, která z nich učinil. V intencích v předchozím odstavci popsaného postupu jednotlivé důkazy hodnotil samostatně a všechny důkazy ve vzájemné souvislosti a své úvahy prezentoval v odůvodnění rozhodnutí. Že si žalobce nesplnil povinnost dbát zvýšené opatrnosti při odbočování vlevo podle názoru městského úřadu prokazuje protokol o dopravní nehodě a pořízená fotodokumentace, kde je popsáno a zadokumentováno poškození obou vozidel.

9 pokračování 17C a 50/2009

Fotografie č. 15 a č. 21 dle jeho názoru prokazují, že část karoserie vozidla VW ze zadní části pod levými předními dveřmi zůstala zaseknutá za pravým předním blatníkem vozidla Opel do pravých předních dveří tohoto vozidla. I toto poškození podle městského úřadu jednoznačně prokazuje, že v době, kdy začal žalobce s vozidlem VW odbočovat vlevo, musel být již vozidlem Opel předjížděn. Dle městského úřadu není z technického hlediska možné, aby se vozidlo Opel zjevilo náhle vedle vozidla VW. Vozidlo Opel proto muselo při předjíždění vozidla VW vybočit do protisměrného jízdního pruhu, tak aby toto objelo již v určitém předstihu, tuto skutečnost však obviněný nezaregistroval, přestože měl k tomu vytvořeny řádné podmínky (denní světlo rovný úsek, svítící stanovené osvětlení na vozidle Opel), což byla hlavní příčina následného střetu vozidel. Městský úřad dále hodnotil výpověď žalobce. Jako technicky nepřijatelné hodnotil jeho tvrzení, že předjíždějící vozidlo Opel muselo jet rychleji než 50 km/hod, dle jeho odhadu 80 km/hod, které bylo spolehlivě

vyvráceno znaleckým posudkem a bylo prokázáno, že vozidlo Opel jelo v obci povolenou rychlostí. Jako nevěrohodné a v rozporu s výpověďmi ostatních účastníků dopravní nehody hodnotil i tvrzení žalobce při podání vysvětlení u policie, že při výjezdu z parkoviště u pensionu Aura dal znamení o změně směru jízdy vlevo a tuto směrovku pak již nevypínal, neboť správní orgán má za prokázané, že při výjezdu z parkoviště měl zapnutý pravý ukazatel změny směru jízdy, což potvrdili ve svých výpovědích jak řidička…,tak spolujezdci obviněného p. R. a p. S.. Jako věrohodnou zhodnotil městský úřad výpověď žalobce o stanovení pravděpodobného místa střetu vozidel, protože to potvrdil zpracovaný znalecký posudek. Městský úřad dále jako věrohodné hodnotil výpovědi řidičky u policie i u správního orgánu,

kromě zřejmého omylu v úředním záznamu PČR, kde je mj. uvedeno, že vozidlo VW při vyjíždění z parkoviště mělo zapnutou „levou“ směrovku, což ale pí. Ž. uvedla na správnou míru při své svědecké výpovědi u správního orgánu, kdy mluvila o směrovce“pravé“, kterou, jak prokazují závěry znaleckého posudku, vidět mohla. Jako věrohodnou dále hodnotí správní orgán její výpověď ohledně její rychlosti jízdy a ohledně stanovení jiného pravděpodobného místa střetu vozidel, než uvádí PČR, což potvrdil zpracovaný znalecký posudek. Jako věrohodné zhodnotil také výpovědi svědků Růžičky a Sýkory, kteří shodně potvrdili, že obviněný měl při výjezdu z parkoviště na hlavní silnici nejdříve zapnutý pravý ukazatel změny směru jízdy a levý ukazatel změny směru jízdy zapínal až na této silnici. K tomu městský úřad dodal, že uvedenou skutečnost v daném případě hodnotí správní orgán ve prospěch obviněného, neboť ten signalizoval úmysl odbočit vlevo v souladu s pravidly silničního provozu. Nelze však spolehlivě prokázat, kdy tuto signalizaci po vjezdu na hlavní silnici zapnul. Dále městský úřad hodnotil znalecký posudek, který, jak sám uvedl, nechal zpracovat vzhledem k rozporuplnosti výpovědí žalobce a řidičky ohledně rychlosti vozidla Opel a zejména skutečnosti, zda toto vozidlo mohl obviněný včas vidět nebo ne, a který z technického hlediska mj. prokázal, že v době, kdy obvinění s vozidlem VW začal odbočovat vlevo, byl již předjížděn vozidlem Opel. Toto je zřejmé jak z přílohy č. 7 ZP (poznámka soudu -znaleckého posudku), kdy mj. při poloze vozidel označené jako č. 3 se vozidlo VW nacházelo 8m před místem střetu ve svém jízdním pruhu a vozidlo Opel se ve stejné době nacházelo 28m před místem střetu, ale toto již jelo v protisměrném jízdním pruhu a předjíždělo vozidlo VW, tak i z odpovědi znalce na otázku č. 1 ZP, kde mj. uvádí, že když obviněný najel asi 1m do levé poloviny vozovky, došlo ke střetu s předjíždějícím vozidlem Opel, které bylo v tu dobu svojí přední částí asi v polovině vozidla VW. Závěr znalce v odpovědi na otázku č. 8 je v daném případě takový, že kdyby řidič vozidla VW před započetím odbočování sledoval ve zpětných zrcátkách provoz za sebou, musel by za sebou jedoucí vozidlo vidět. K rychlosti obou vozidel

10 pokračování 17C a 50/2009

uvedl, že znalecký posudek prokazuje, že vozidlo VW se v době střetu pohybovalo rychlostí 20 km/h (reálně 18-22km/h) a vozidlo Opel rychlostí 50 km/h (reálně 45-55km/h). I tento závěr podle městského úřadu prokazuje, že na průběh předmětné dopravní nehody neměla vliv rychlost jízdy vozidla Opel v obci, neboť toto vozidlo se pohybovalo povolenou rychlostí. Městský úřad posléze uzavřel, že vzhledem k předloženým podkladům a provedenému důkazu znaleckým posudkem má správní orgán zavinění předmětné dopravní nehody pouze obviněným za spolehlivě prokázáno. On jako řidič vlevo odbočujícího vozidla byl povinen při odbočování dbát zvýšené opatrnosti, což v daném případě znamenalo přesvědčit se bezprostředně před zahájením odbočovacího manévru pohledem do zpětného zrcátka, zda není předjížděn. Kdyby toto obviněný učinil dříve, než začal točit volantem doleva, musel by vzadu jedoucí vozidlo vidět a k odbočovacímu manévru nepřistupovat. Toto však zřejmě neučinil, neboť jinak by musel skutečnost, že je již předjížděn, spolehlivě zaregistrovat a ze zadu přijíždějící a předjíždějící řidičku by neohrozil.“ Za rozhodující důkaz pak městský úřad označil znalecký posudek, neboť jako jediný prokazuje děj a postavení vozidel před jejich střetem. Následuje poměrně obsáhlá pasáž odůvodnění, ve které se městský úřad zabýval i možnou mírou spoluzavinění dopravní nehody řidičkou a uvedl, že po posouzení všech známých skutečností a okolností dospěl k závěru, že v daném případě spoluvinu řidičky vozidla Opel na předmětné dopravní nehodě nelze prokázat v takové míře aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a proto řidičku vozidla Opel ze spoluviny na předmětné dopravní nehodě neobvinil. Mimo jiné v té souvislosti uvedl, že se zabýval skutečností, zda pí. Ž. neporušila ustanovení zákona o nedovoleném předjíždění, kdy v § 17 odst. 5 písm. e) zákona o silničním provozu je mj. stanoveno, že řidič nesmí předjíždět, dává-li řidič vpředu jedoucího vozidla znamení o směru jízdy vlevo. V tomto případě správní orgán dospěl k závěru, že nedovolené předjíždění nelze řidičce vozidla Opel rovněž nade vší pochybnost prokázat. Správní orgán zde vzal v úvahu, že při vyjíždění vozidla VW na hlavní silnici byl na tomto zapnutý pravý ukazatel změny směru jízdy, který řidička vozidla Opel viděla. Po vjezdu na hlavní silnici byl obviněným přepnut na vozidle VW pravý ukazatel směru jízdy na levý. Nelze však ale jednoznačně a spolehlivě stanovit, v který okamžik a v jaké vzdálenosti před započetím odbočování vlevo, po nájezdu vozidla VW na hlavní silnici, byl na tomto levý ukazatel změny směru jízdy zapnut, a zda tuto změnu řidička již předjíždějícího vozidla Opel mohla beze vší pochybnosti zaregistrovat. Řidička vozidla Opel ve své výpovědi uvedla, že začala předjíždět vozidlo VW v době, kdy toto ještě nebylo celé na hlavní komunikaci a na tomto byl zapnutý pravý ukazatel změny směru jízdy. Toto tvrzení pí. Ž. koresponduje i se závěry zpracovaného znaleckého posudku, kde je uvedeno, že je technicky přípustné, že zapnutý pravý ukazatel změny směru jízdy na vyjíždějícím vozidle VW mohla vidět. Dle správního orgánu pí. Ž. zahájila předjíždění v souladu s pravidly silničního provozu, neboť předjížděné vozidlo avizovalo jenom výjezd na hlavní silnici a ne odbočování vlevo. Dále je správní orgán toho názoru, že právě vzhledem k malé vzdálenosti mezi vozidly, rozdílu v rychlosti jízdy obou vozidel, kdy řidička s vozidlem Opel jela podstatně rychleji (ale dovolenou rychlostí), a skutečnosti, že vozidlo VW již předjížděla, nemusela tato zapnutí levého ukazatele změny směru jízdy na vozidle VW již zaregistrovat, neboť tento ještě buď zapnutý nebyl anebo mohl být zapnut až v době, kdy byla již v protisměrném jízdním pruhu za vozidlem VW a plně se soustředila na předjíždějící manévr. V souvislosti s uvedeným je dále správní orgán toho názoru, že ze získaných podkladů a provedených důkazů je možné dovodit, že obviněný zapnul levý ukazatel změny směru jízdy v době, kdy již byl předjížděn vyšší rychlostí jedoucím vozidlem Opel…ve prospěch řidičky vozidla Opel hovoří i skutečnost, že

11 pokračování 17C a 50/2009

v daném úseku se nenachází žádné dopravní značení upozorňující na možnost odbočení vlevo, neboť místo, na které chtěl obviněný odbočit, bylo místo ležící mimo pozemní komunikaci. Mohla se proto oprávněně domnívat, že za dodržení zásad o předjíždění toto může provést. Vzhledem ke skutečnosti, že veškeré pí. Ž. uvedené skutečnosti k předmětné dopravní nehodě korespondují se závěry znaleckého posudku, nevidí správní orgán důvod, proč by tomu tak nemělo být i v případě posouzení její výpovědí o činnosti ukazatelů změny směru jízdy na vozidle VW, a proto jí uvedené skutečnosti hodnotí v daném případě jako hodnověrné. Z uvedeného dále správní orgán dovozuje, že jestliže viděla řidička vozidla Opel vozidlo VW najíždět na hlavní silnici, musel a měl i obviněný při najíždění a zejména po najetí s vozidlem VW na hlavní silnici vidět ve zpětných zrcátkách za sebou jedoucí vozidlo…správní orgán ve prospěch obviněného hodnotí to, že na hlavní silnici najížděl pod určitým úhlem, kdy ve zpětném zrcátku ze zatáčky vyjíždějící vozidlo Opel nemusel vidět. V daném případě se však neměl spoléhat jen na tvrzení spolujezdce, že nic nejede, ale o situaci se měl řádně přesvědčit sám nejen při najíždění na hlavní silnici, ale i po najetí na tuto a tomu pak následně přizpůsobit svou jízdu. Tomu, že obviněný nesledoval průběžně provoz za sebou, nasvědčuje dále i jeho sdělení při výpovědi u PČR, že za ním jedoucí vozidlo poprvé uviděl až při jeho bezprostředním odbočování… Městský úřad porušení ust. § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu zdůvodnil tak, že V daném případě obviněný sice dával znamení o změně směru jízdy vlevo, ale toto započal dávat až v době, kdy již byl předjížděn vozidlem Opel, kdy v daném případě ale nelze spolehlivě prokázat, v jaké době po najetí na hlavní silnici toto učinil a zda řidička předjíždějícího vozidla mohla toto znamení změny směru jízdy včas zaregistrovat. Spolehlivě je ale prokázáno, že obviněný nedbal při odbočování vlevo zvýšené opatrnosti a tím předjíždějící vozidlo ohrozil, neboť toto již bylo ještě před místem, kde začal odbočovat, v protisměrném jízdním pruhu a obviněného předjíždělo, což mohl a měl pohledem do levého vnějšího zpětného zrcátka zaregistrovat. Uzavřel, že porušením ust. § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu naplnil skutkovou podstatu přestupku dle § 22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích.

Hodnocení důkazů provedené městským úřadem a přijatý skutkový (stejně jako posléze právní) závěr žalovaný plně akceptoval s tím, že upřesnil, že městský úřad nepřičítal žalobci k tíži porušení povinnosti dát znamení o změně směru jízdy, protože otázka okamžiku zapnutí levého ukazatele nebyla vyřešena a v tomto rozsahu byla uplatněna zásada in dubio pro reo. Na str. 5, druhý odstavec shora , žalovaný doslova uvedl, že „…nedání ukazatele změny směru jízdy včas nebylo dáváno za vinu“ žalobci.

Dle konstantní judikatury správních soudů pokud odvolací správní orgán odvolání zamítne a napadené rozhodnutí potvrdí, tvoří rozhodnutí správních orgánů obou stupňů z hlediska soudního přezkumu jeden celek (obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. října 2004, č.j. 5 Afs 16/2003 - 56, dostupný na www.nssoud.cz).

Na pozadí shora citovaného dospěl zdejší soud k závěru, že správní orgány v nyní projednávané věci dostály své povinnosti shromáždit co do rozsahu dostatek důkazů ke správnému a úplnému zjištění skutkového stavu. Opak ostatně netvrdí ani žalobce. Konkrétní skutková zjištění z jednotlivých důkazů učiněná podrobně a v zásadě též věcně, resp. obsahově správně popsal městský úřad ve svém rozhodnutí (viz str. 2 až 8). Výjimku tvoří zjištění konstatovaná z protokolu o nehodě v silničním provozu, neboť tento důkazní prostředek rozhodně neprokazuje, že žalobce v uvedené době a na uvedeném místě „počal

12 pokračování 17C a 50/2009

odbočovat vlevo na místo ležící mimo pozemní komunikaci…v době, kdy byl již předjížděn vozidlem Opel Corsa…“. Závěry, ke kterým oba správní orgány dospěly a které vyjádřily v důvodech svých rozhodnutí, však v provedených důkazech nemají logickou oporu, a to v důsledku vadného hodnocení některých důkazů, zejména pak jejich hodnocení ve vzájemné souvislosti.

Protokol o dopravní nehodě a pořízená fotodokumentace s popsanými a zadokumentovanými poškozeními obou vozidel nemůže dle názoru zdejšího soudu prokazovat, že žalobce nesplnil povinnost dbát zvýšené opatrnosti při odbočování vlevo, jak dovodil městský úřad (viz str. 11, třetí odstavec shora). Označené důkazní prostředky vypovídají o následku dopravní nehody, nikoliv již o její příčině (příčinou dopravní nehody v obecné rovině mohlo být porušení povinnosti dbát zvýšené opatrnosti vlevo odbočujícím řidičem stejně jako okolnost, že řidička dostatečně nevěnovala pozornost situaci na vozovce před sebou a přehlédla zapnutý levý směrový ukazatel, jímž dal před ní jedoucí řidič najevo záměr odbočit), natož pak o tom, zda střetu vozidel předcházelo nesplnění povinnosti dbát zvýšené opatrnosti při odbočování vlevo ze strany řidiče.

Městský úřad přisoudil hodnotu pravdivosti výpovědím svědků R. a S. pokud shodně uváděli, že měl žalobce při výjezdu z parkoviště na hlavní silnici nejdříve zapnutý pravý ukazatel změny směru jízdy. To podle odůvodnění rozhodnutí uvedla i řidička při svědecké výpovědi u městského úřadu, ač do protokolu o podaném vysvětlení dne 2.12.2008 (poznámka soudu: navíc shodně s žalobcem) mluvila o směrovce levé. Městský úřad v odůvodnění rozhodnutí prezentoval okolnosti, pro které uvěřil její pozdější výpovědi, a jeho zdůvodnění je zcela logické a přesvědčivé. Logiku však podle názoru soudu postrádá dílčí závěr městského úřadu, že nelze spolehlivě prokázat, kdy žalobce zapínal po vjezdu na hlavní silnici levý ukazatel změny směru jízdy, když oba výše zmínění svědci při svědecké výpovědi dne 5.3.2009 výslovně uvedli, že žalobce „zároveň když zrušil blinkr zprava, tak ho hned dal doleva.“ (svědek S.), resp. „Když jsme vyjížděli na hlavní silnici, p. P. zapnul pravý blinkr a hned po vyjetí na silnici přepnul blinkr levý“ (svědek R.). Teoreticky jistě nelze vyloučit, že u provedeného důkazu nebude hodnota pravdivosti přisouzena všem tvrzení, nýbrž jen některému, příp. některým z nich. Pro takové diferencované posouzení věrohodnosti důkazu však musí existovat zcela konkrétní, přesvědčivé a logické důvody, které je povinen správní orgán v odůvodnění písemného vyhotovení rozhodnutí účastníku řízení jednoznačně a srozumitelně předestřít (tak, jako učinil např. při hodnocení výpovědi žalobce -viz str.11 poslední odstavec a první odstavec na str. 12). Rezignuje-li na tento požadavek, vzbudí důvodné pochybnosti o objektivitě hodnocení důkazů, které nemohou být zhojeny např. tím, že signalizování úmyslu odbočit vlevo zapnutím levého ukazatele směru jízdy bude „hodnoceno ve prospěch obviněného“, jak deklaroval městský úřad, či dokonce že v takovém případě bude aplikována zásada in dubio pro reo, jak učinil žalovaný. Městský úřad navíc shora zmíněné pasáže svědeckých výpovědí neocitoval doslovně, nýbrž zcela volně reprodukoval slovy, že svědci shodně potvrdili, „že obviněný měl při výjezdu z parkoviště na hlavní silnici nejdříve zapnutý pravý ukazatel změny směru jízdy a levý ukazatel změny směru jízdy zapínal až na této silnici.“, čímž potlačil časový údaj o okamžiku zapnutí levého ukazatele změny směru jízdy (str. 12, třetí odstavec shora).

13 pokračování 17C a 50/2009

Městský úřad mimo jiné za rozhodující důkaz v daném případě označil znalecký posudek, který „jako jediný z technického hlediska spolehlivě prokazuje děj a postavení vozidel před jejich střetem.“(viz str. 12, poslední odstavec) a který „z technického hlediska mj. prokázal, že v době, kdy obviněný s vozidlem VW začal odbočovat vlevo, byl již předjížděn vozidlem Opel.“ V té souvislosti mimo jiné poukazuje na přílohu č. 7, polohu vozidel označenou číslem 3 (str. 12, čtvrtý odstavec shora). Na str. 14 v prvním odstavci současně městský úřad uvedl, že „Vzhledem ke skutečnosti, že veškeré pí. Ž. uváděné skutečnosti k předmětné DN (rozuměj dopravní nehodě) korespondují se závěry znaleckého posudku, nevidí správní orgán důvod, proč by tomu tak nemělo být i v případě posouzení její výpovědi o činnosti ukazatelů změny směru jízdy na vozidle VW, a proto jí uvedené skutečnosti hodnotí v daném případě jako hodnověrné.“ Znalecký posudek je jedním z řady důkazních prostředků, např. vedle svědecké výpovědi, kterými lze provést důkaz za účelem zjištění stavu věci (§ 51 odst. 1 s.ř.). Provedení důkazu znaleckým posudkem je namístě tehdy, závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, které úřední osoby nemají (§ 56, věta první, s.ř.). Znalecký posudek však nemá vyšší důkazní sílu než důkazní prostředky jiné (např. listiny, ohledání, svědecká výpověď) a podléhá stejnému režimu hodnocení jako všechny další důkazní prostředky. Znalecký posudek představuje posouzení určitých skutečností na základě zadaných vstupních údajů pomocí odborných znalostí. I při nejvyšší míře zodpovědnosti při vypracování posudku však znaleckým posudkem vyjádřená skutková verze nemusí korespondovat s verzí reálnou. V souzeném případě znalec posuzoval mimo jiné pohyb a vzájemné postavení obou vozidel zúčastněných na dopravní nehodě. Soud však nesdílí závěr městského úřadu, že znalecký posudek z technického hlediska spolehlivě prokazuje děj a postavení vozidel před střetem. Žalovaný v napadeném rozhodnutí popsal znalcem určené vzájemné polohy obou vozidel v příloze č. 7 znaleckého posudku mimo jiné tak, že když bylo vozidlo VW 30 metrů od místa střetu, bylo vozidlo Opel od místa střetu 83 metrů a obě vozidla jela v pravém jízdním pruhu. Obě vozidla byla stále v pravém jízdním pruhu ještě v době, kdy od místa střetu byl VW vzdálen 19 metrů a Opel 56 metrů. Vozidlo Opel začalo předjížděcí úkon, tj. nacházelo se ve středu vozovky a přejíždělo do protisměrného pruhu, až když bylo od místa střetu 28 metrů (viz str. 4 napadeného rozhodnutí). Naproti tomu řidička do protokolu o podání vysvětlení uvedla, že „Poněvadž se toto vozidlo rozjíždělo (rozuměj VW) a nenacházelo se zde žádné protijedoucí vozidla, dala jsem znamení o změně směru jízdy vlevo a počala toto červené vozidlo předjíždět.“ Na tyto rozpory nereagoval ani městský úřad ani žalovaný. Správnost závěrů znaleckého posudku stran vzájemné polohy vozidel a okamžiku zahájení předjíždění řidičkou bylo za takového stavu třeba hodnotit ve vazbě na podané vysvětlení a správní orgán měl logicky i věcně přesvědčivě odůvodnit, jakým způsobem se s těmito rozpory vypořádal a z jakých důvodů uvěřil jedné z protichůdných verzí. Za nastíněné situace nelze akceptovat ani závěr městského úřadu o hodnověrnosti skutečností uvedených řidičkou ohledně činnosti ukazatelů změny směru jízdy na vozidle VW zdůvodněný tím, že všechny skutečnosti řidičkou uváděné korespondují se závěry znaleckého posudku.

Výrok rozhodnutí městský úřad mimo jiné podložil dílčím závěrem, že sice žalobce nemusel vzhledem k úhlu, pod nímž najížděl na hlavní silnici, ve zpětném zrcátku ze zatáčky vyjíždějící vozidlo Opel vidět, avšak v daném případě se „..neměl spoléhat jen na tvrzení spolujezdce, že nic nejede, ale o situaci se měl řádně přesvědčit sám nejen při najíždění na hlavní silnici, ale i po najetí na tuto a tomu pak následně přizpůsobit svou jízdu.“ Pro

14 pokračování 17C a 50/2009

uvedený závěr se v napadeném rozhodnutí ani ve správním spisu nenachází opora. Sám žalobce do protokolu o podaném vysvětlení uvedl, že jeho spolujezdec S. mu sdělil, že za ním nejede žádné vozidlo, což (žalobce) zkontroloval i pohledem do levého zpětného zrcátka, a poněvadž žádné vozidlo nejelo, dal znamení o změně směru jízdy vlevo a počal z tohoto vjezdu vyjíždět. Dále uvedl, že bezprostředně před odbočením vlevo pohlédl do zpětného zrcátka a uviděl u zadní části jím řízeného vozidla vedle něj vozidlo bílé barvy. Městský úřad ani žalovaný nezhodnotili žalobcovu výpověď v rozsahu tvrzení, že překontroloval pohledem do levého zpětného zrcátka, že za ním nejede žádné vozidlo, jako nevěrohodnou. Že se žalobce nepřesvědčil sám o tom, že nic nejede, a vyšel pouze z tvrzení spolujezdce, neuvedl ve svědecké výpovědi ani svědek S., který informoval žalobce o tom, že nic nejede, a taková skutečnost nevyplývá ani z výpovědi svědka R. Navíc sám městský úřad připouští, že žalobce nemusel ve zpětném zrcátku vozidlo řidičky viděl.

Pasáž rozhodnutí městského úřadu na straně 12 a násl., v níž se městský úřad zabýval i možnou mírou spoluzavinění“ dopravní nehody řidičkou, sice není pro posouzení viny žalobce právně významná. Přesto však dle názoru soudu ve spojení s tím, co bylo řečeno výše, zcela potvrzuje správnost žalobního tvrzení, že správní orgány braly za prokázanou pouze verzi tvrzenou řidičkou a napadené rozhodnutí spočívá na vadných skutkových závěrech, jež mají příčinu v nesprávném (neobjektivním hodnocení důkazů.

Podle názoru soudu má v této věci dále zásadní význam výklad pojmu „odbočování“ použitý v § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu, který může být obecně interpretován v různé šíři. V nejužším slova smyslu lze odbočování vykládat jako vlastní (bezprostřední) změnu dosavadního směru jízdy vozidla motorového, nemotorového nebo tramvaje vpravo či vlevo vyvolanou pohybem (otočením) volantu, resp. řídítek ve stejném směru. V širším slova smyslu lze tento pojem vyložit jako proces (soubor úkonů), který vedle vlastní změny směru jízdy zahrnuje další úkony, zejména prezentaci úmyslu (záměru) změnit směr jízdy řidičem navenek a odbočit, (zejména vnější projev vůle řidiče změnit dosavadní směr jízdy a odbočit) a který má určitý časový rozměr. Zakazuje-li ust. § 17 odst. 5 písm. e) zákona o silničním provozu řidiči předjíždět, dává-li řidič vpředu jedoucího vozidla znamení o změně směru jízdy vlevo a nen-íli možné předjetí vpravo podle odstavce 1 nebo předjetí v dalším volném jízdním pruhu vyznačeném na vozovce v tomtéž směru jízdy, pak podle přesvědčení soudu samotný zákon o silničním provozu svědčí pro druhou variantu interpretace pojmu „odbočování“, v níž za počátek procesu odbočování je nezbytné považovat uvedení ukazatele znamení o směru jízdy do chodu.

Ustanovení § 21 odst. 1, věta za středníkem, zákona o silničním provozu dále řidiči odbočujícího vozidla ukládá povinnost chovat se tak, aby při odbočování neohrozil řidiče vozidla jedoucího za ním, a dále povinnost dbát zvýšené opatrnosti.

Podle § 2 písm. l) zákona o silničním provozu pro účely tohoto zákona nesmět ohrozit znamená povinnost řidiče počínat si tak, aby jinému účastníku provozu na pozemních komunikacích nevzniklo žádné nebezpečí. Za porušení zmíněné povinnosti by bylo třeba považovat např. jednání řidiče, který by uvedl do chodu ukazatel směru jízdy vlevo a současně provedl vlastní odbočovací manévr před bezprostředně za ním jedoucím vozidlem.

15 pokračování 17C a 50/2009

Co se rozumí zvýšenou opatrností pro účely zákona o silničním provozu není definováno, ač tento zákon pojem zvýšené opatrnosti užívá na řadě míst (např. § 11 odst. 2, § 13 odst. 1, § 42 odst. 1, § 57 odst. 4, atd.), a obecnou definici nelze nalézt ani v jiných právních předpisech, byť stejný právní pojem rovněž užívají (např. § 29 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu a o změně zákona č. 156/2000 Sb., o ověřování střelných zbraní, střeliva a pyrotechnických předmětů a o změně zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), ve znění zákona č. 13/1998 Sb., a zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o zbraních). Jde tudíž o neurčitý právní pojem. Výklad neurčitého právního pojmu je věcí správního orgánu. K aplikaci právních norem obsahujících neurčité právní pojmy se vyjádřil mimo jiné Ústavní soud v nálezu ze dne 29.5.1997 sp. zn. III ÚS 31/97. Uvedl, že „Při interpretaci neurčitých právních pojmů se uvážení orgánu zaměřuje na konkrétní skutkovou podstatu a její vyhodnocení. Objasní si význam neurčitého pojmu a jeho rozsah a hodnotí skutečnosti konkrétního případu z toho hlediska, zda je lze zařadit do
(dostupný na rámce vytvořeného rozsahem neurčitého právního pojmu.“www.judikatura.cz). Rovněž Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 29.5.2008, č.j. 2 As 4/2008-77 konstatoval, že „Neurčité právní pojmy zahrnují jevy, nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.“(dostupný na www.nssoud.cz).

Takovým způsobem žalovaný (ani městský úřad) v napadeném rozhodnutí nepostupoval. Nadto v čem či jak se projevila v konkrétním případě absence zvýšené opatrnosti ze strany žalobce, by mělo být součástí skutkové věty výroku rozhodnutí, protože jde o údaj konkretizující skutek kladený obviněnému, resp. žalobci za vinu. Městský úřad však ve výroku pouze uvedl, že žalobce nedbal zvýšené opatrnosti a začal předjíždět…Teprve na str. 12 rozhodnutí objasnil, že dbát zvýšené opatrnosti v daném případě znamenalo „…přesvědčit se bezprostředně před zahájením odbočovacího manévru pohledem do levého vnějšího zpětného zrcátka, zda není předjížděn. Kdyby toto obviněný učinil dříve, než začal točit volantem doleva, musel by zezadu jedoucí vozidlo vidět a k odbočovacímu manévru nepřistupovat.“ Zároveň však připojil dovětek „Toto však zřejmě neučinil, neboť by jinak musel skutečnost, že je již předjížděn, spolehlivě zaregistrovat…“

S žalobcem lze souhlasit potud, že stěžejní právní názory vyslovené Nejvyšším
) jsou soudem ČR v usnesení 5 Tdo 10/2008 ze dne 23.1.2008 (dostupné na www.nsoud.czv zásadě aplikovatelné i na posuzovanou přestupkovou věc, protože i vpřestupkovém řízení se zkoumá oprávněnost trestního obvinění v širším slova smyslu. I přestupek podle § 22 odst. 1 písm. l) přestupkového zákona z hlediska subjektivní stránky vyžaduje nedbalost pachatele (§ 22 odst. 1 a § 3 přestupkového zákona), jejímž kritériem v obou formách, jak vyplývá z § 4 odst. 1 písm. a) a b) přestupkového zákona, je zachování určité míry opatrnosti pachatelem. Jak uvedl Nejvyšší soud ČR v označeném usnesení, „Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo

16 pokračování 17C a 50/2009

ohrožení zájmu chráněného trestním (v daném případě přestupkovým) zákonem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. Subjektivní vymezení míry opatrnosti vyžaduje, aby mimo míry povinné opatrnosti z objektivního hlediska bylo vzato v úvahu i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě… Proto o zavinění z nevědomé nedbalosti…jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně. Nedostatek jedné z těchto složek znamená, že čin je nezaviněný.“ Žalovaný v dané věci např. akceptoval zjištění městského úřadu, že se žalobce zřejmě bezprostředně před zahájením odbočovacího manévru nepřesvědčil pohledem do zpětného zrcátka, zda není předjížděn, ačkoliv prvoinstanční správní orgán použitou formulací sám dal najevo jistou míru pochybností o takové skutečnosti, přičemž, jak soud zmínil již shora, zjištění není podloženo v řízení provedenými důkazy. Pokud je žalobci kladeno za vinu, že začal s vozidlem odbočovat vlevo v době, kdy již byl předjížděn vozidlem Opel, pak toto zjištění nekoresponduje s důkazy provedenými v přestupkovém řízení (viz výpovědi obou svědků ), případně pojem odbočování interpretuje vadně (v užším slova smyslu) a je v hrubém logickém rozporu se závěrem žalovaného, že „nedání ukazatele změny směru jízdy včas nebylo dáváno za vinu odvolateli.“ Správní orgány obou stupňů žádným způsobem nehodnotily konkrétní okolnosti situace, ve které se žalobce nacházel (krátká vzdálenost mezi výjezdem z parkoviště a místem, na něž odbočoval, nezbytnost věnovat oběma manévrům náležitou pozornost, odbočovací manévr směrem vlevo apod.), přičemž právě tyto okolnosti jsou významné pro posouzení jeho zavinění, resp. míry zavinění. V té souvislosti nelze nepřipomenout, že naopak v případě řidičky eventuální přehlédnutí levého směrového ukazatele na vozidle žalobcem řízeném městský úřad zohledňoval poukazem na soustředění se na „předjíždějící manévr“.

K žalobnímu bodu zpochybňujícímu aplikaci zásady in dubio pro reo soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud v rozsudku č.j. 1 As 96/2008-115 ze dne 22.1.2009 (dostupný ve Sb. NSS 1856/2009) uvedl: „V přestupkovém řízení správní orgán rozhoduje o vině přestupce a o trestu za přestupek; zkoumá se tu tedy oprávněnost trestního obvinění v širším slova smyslu, jak je chápe čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována pod č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“). Jak judikatura opakovaně dovodila, platí pro správní trestání obdobné principy jako pro trestání soudní, a v řízení o přestupku je na místě analogicky aplikovat pravidla stanovená trestním právem, pokud samotný předpis správního práva vůbec neřeší spornou otázku a analogie není k újmě účastníka řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2008, čj. 1 As 27/2008 - 67, publikován na www.nssoud.cz).

Zásada in dubio pro reo, která je zásadou trestního řízení, znamená povinnost orgánu činného v trestním řízení vykládat skutkové pochybnosti ve prospěch obviněného, resp. obžalovaného. Aplikace této zásady přichází v úvahu až v situaci, kdy po vyčerpání všech důkazů nelze bezpečně určit, která z variant v úvahu přicházejících (ze skutkových verzí) odpovídá skutečnosti; obviněnému je nutno ve smyslu zmíněné zásady přičítat tu variantu, která je pro něj (nej)příznivější. Protože přestupkový zákon neupravuje pravidla řešící stav skutkových pochybností při důkazní nouzi a aplikace zásady in dubio pro reo je pro

17 pokračování 17C a 50/2009

obviněného nepochybně příznivá, je dle názoru samosoudkyně v obecné rovině její analogické použití v přestupkovém řízení zcela opodstatněno.

Žalovaný v dané věci zásadu „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ ve prospěch žalobce aplikoval, ač podle názoru soudu nedůvodně, protože pro skutkové zjištění o okamžiku, kdy žalobce uvedl do chodu ukazatel směru jízdy vlevo, měl ve správním spisu důkazy. Vzhledem k tomu, že předmětem přestupkového řízení předcházejícího vydání napadeného rozhodnutí bylo obvinění žalobce z přestupku a nikoliv obvinění řidičky, použití uvedené zásady v její prospěch vůbec v úvahu nepřicházelo. Městský úřad ve svém rozhodnutí použití zásady výslovně nedeklaroval, ač vzniklé skutkové pochybnosti fakticky ve prospěch řidičky vykládal. Jeho vadný postup by však neměl být na újmu žalobci. Vzhledem k procesním pochybením výše nastíněným, která bude muset žalovaný v dalším řízení napravit (v podstatě znovu provést hodnocení důkazů), nelze zaujmout v tomto okamžiku kvalifikované stanovisko, zda i pro další skutkové okolnosti (zejména vážící se ke „zvýšené opatrnosti“) bude použití zásady opodstatněno či nikoliv. Jen pro úplnost soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soud ze dne 15.7.2010, č.j. 9 As 1/2010-58, ve kterém obecně vyjádřil právní názor, za jakých okolností lze zmiňovanou zásadu použít. Konstatoval, že „aplikace zásady in dubio pro reo není mechanická,…Základním předpokladem pro použití této zásady, a tedy i následného rozhodnutí ve prospěch „obviněného“, je existence pochybností o správnosti a věrohodnosti zjištěného skutkového stavu. Není tedy možné zásadu in dubio pro reo automaticky použít vždy, když má rozhodující orgán k posouzení protichůdné důkazy. Existence rozdílných tvrzení a důkazů je typickou a nedílnou součástí řízení už jen z toho důvodu, že jsou navrhovány účastníky řízení, jejichž zájem na výsledku rozhodnutí je opačný. Použití zásady in dubio pro reo proto přichází v úvahu pouze tehdy, má-li i po zhodnocení všech důkazů (včetně jejich váhy, věrohodnosti atd.) rozhodující orgán pochybnosti o tom, zda byl skutkový stav dostatečně zjištěn, případně o tom, jak rozhodnout.“

K povaze znaleckého posudku jako důkazního prostředku a jeho hodnocení soud zaujal stanovisko již výše.

Protože žaloba byla důvodná, postupoval soud podle § 78 odst. 1 s.ř.s. a napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení. Pakliže soud rozhodnutí žalovaného zrušil, současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku, je správní orgán v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

V dalším řízení tedy bude žalovaný povinen provést především nové a objektivní hodnocení důkazů a své závěry řádně v rozhodnutí odůvodnit, objasnit si význam neurčitého pojmu „zvýšená opatrnost“ a jeho rozsah a hodnotit skutečnosti souzeného případu z toho hlediska, zda je lze zařadit do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého právního pojmu, posoudit, zda po zhodnocení všech dostupných důkazů jsou splněny podmínky pro aplikaci zásady in dubio pro reo či nikoliv a při rozhodování akceptovat i právní názory, které zaujal Nejvyšší soud ČR v usnesení výše zmiňovaném.

Ve smyslu § 60 odst. 1 s.ř.s. samosoudkyně přiznala úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení. Právo na náhradu nákladů řízení žalobci náleželo vrozsahu zaplaceného

18 pokračování 17C a 50/2009

soudního poplatku 2.000,-Kč a odměně advokáta za dva úkony právní služby (1 úkon podle § 11 odst. 1 písm. a), 1 úkon podle § 11 odst. 1 písm. d)) podle vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen advokátní tarif). Sazba za jeden úkon právní služby ve věcech žalob projednávaných podle s.ř.s. činí částku 2.100,-Kč (§ 9 odst. 3 písm. f), § 7). Podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu má advokát za jeden úkon právní služby nárok na paušální částku ve výši 300,-Kč. Protože žalobce byl zastoupen advokátem, který je plátcem DPH (viz seznam plátců daně z přidané hodnoty evidovaný ve správě Krajského soudu v Plzni – spr. 1716/2004), příslušelo mu zvýšení odměny o částku odpovídající této dani, tj. o částku 912,-Kč (sazba 19%, protože plnění bylo poskytnuto před 1.1.2010), kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu a která patří k nákladům řízení (§ 57 odst. 2 s.ř.s., § 19a advokátního tarifu). Lhůtu k plnění stanovila samosoudkyně podle § 160 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb. ve spojení s § 64 s.ř.s. a místo plnění určila v souladu s§ 149 odst. 1 téhož zákona ve spojení s § 64 s.ř.s.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Plzni ve dvou písemných vyhotoveních (§ 102, § 106 odst. 2 s.ř.s.).

Důvody kasační stížnosti jsou taxativně stanoveny v § 103 odst. 1 s.ř.s.

Kasační stížnost směřující pouze proti rozhodnutí o nákladech řízení nebo proti důvodným rozhodnutím je nepřípustná (§ 104 odst. 2 s.ř.s.).

Kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s.ř.s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§ 104 odst. 4 s.ř.s.).

Stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Plzni dne 29. září 2010

JUDr. Jana Daňková

samosoudkyně

19 pokračování 17C a 50/2009

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru