Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

17 Ca 41/2009 - 34Rozsudek KSPL ze dne 17.10.2011

Prejudikatura

4 As 40/2007 - 53


přidejte vlastní popisek

17Ca 41/2009-34

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Kuchynkou v právní věci žalobce: J.H., zastoupeného JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem Slovanská tř. 136, Plzeň, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor vnitřních věcí a krajský živnostenský úřad, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25.3.2009 č.j. VVŽÚ/2753/09, sp. zn. ZN/1547/VVŽÚ/09,

takto:

I. Žaloba sezamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou předanou k poštovní přepravě dne 24.9.2009 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru vnitřních věcí a krajského živnostenského úřadu, ze dne 25.3.2009 č.j. VVŽÚ/2753/09, sp. zn. ZN/1547/VVŽÚ/09, a rozhodnutí Městského úřadu Přeštice, odboru správního a dopravního, ze dne 25.2.2009 č.j. SD-Hru/15872/2008, sp. zn. Př-132/2008.

Přestupky jsou upraveny zákonem č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o přestupcích“).

Není-li v zákoně o přestupcích nebo jiném zákoně stanoveno jinak, vztahuje se na řízení o přestupcích zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „správní řád“ nebo „spr. ř.“) [§ 51 zákona o přestupcích].

Rozhodnutím ze dne 25.3.2009 č.j. VVŽÚ/2753/09, sp. zn. ZN/1547/VVŽÚ/09, Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor vnitřních věcí a krajský živnostenský úřad (dále též jen „odvolací správní orgán“), zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Přeštice, odboru správního a dopravního (dále též jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 25.2.2009 č.j. SD-Hru/15872/2008, sp. zn. Př-132/2008, jímž byl žalobce shledán vinným přestupkem proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích, kterého se dopustil tím, že dne 28.6.2008 v době okolo 05:45 hod. jako majitel objektu v obci Lužany č.p. 167 řádně nezajistil svého psa, křížence středoasijského a kavkazského ovčáka, uvázaného v objektu, následkem čehož došlo ke zranění poškozené M.K., která šla do zaměstnání do objektu firmy manuworks, nacházející se v objektu obviněného. Při tomto jí uvedený pes poranil drápy na zádech a dále jí poškodil oblečení a kabelku. Tímto obviněný naplnil skutkovou podstatu výše uvedeného přestupku – ublížení na zdraví z nedbalosti.

Ze správního spisu soud zjistil, že dne 13.8.2008 došlo Městskému úřadu Přeštice od Policie České republiky, OOP Přeštice, oznámení přestupku na osobu J.H., který je podezřelý z přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. b) zákona po přestupcích. K tomuto oznámení byly jako přílohy připojeny mj. protokol o podání vysvětlení, které podal J. H. dne 8.7.2008, hlášení pojistné události datované dne 7.7.2008, protokol o úrazu sepsaný dne 28.6.2008 a úřední záznam o telefonickém dotazu do společnosti manuworks, s.r.o, ze dne 6.8.2008. Dne 15.9.2008 pod č.j. SD-Hru/15872/2008 správní orgán prvního stupně oznámil zahájení řízení pro podezření ze spáchání přestupku proti občanskému soužití a konání ústního jednání v této věci na 6.10.2008. Dne 6.10.2008 v rámci ústního jednání vypovídali obviněný z přestupku J. H. a poškozená (ve skutečnosti: svědkyně) M. K. Bylo ujednáno, že obviněný z přestupku dodá správnímu orgánu kopii nájemní smlouvy se společností manuworks, s.r.o. Dne 22.10.2008 došla Městskému úřadu Přeštice kopie sdělení ze dne 15.6.2006 podepsaného J. H..

Ze správního spisu bylo dále zjištěno, že dne 3.11.2008 správní orgán prvního stupně telefonicky kontaktoval společnost manuworks, s.r.o. Na žádost správního orgánu o sdělení bylo reagováno podáním ze dne 3.12.2008 (došlým Městskému úřadu Přeštice dne 5.12.2008). Dne 9.12.2008 správní orgán prvního stupně znovu telefonicky kontaktoval společnost manuworks, s.r.o. Jelikož na žádost o sdělení již nebylo reagováno, správní orgán prvního stupně se opětovně snažil společnost manuworks, s.r.o., telefonicky kontaktovat. To se mu od počátku roku 2009 do 30.1.2009 nepodařilo, a proto se dne 30.1.2009 telefonicky obrátil na vedoucího odboru živnostenský úřad. Usnesením ze dne 30.1.2009 správní orgán prvního stupně uložil obviněnému z přestupku povinnost předložit doklad o jednoznačném seznámení zástupce společnosti manuworks, s.r.o., ohledně vstupu jejích zaměstnanců do areálu objektu č.p. 167 v obci Lužany. Dne 12.2.2009 došly správnímu orgánu prvního stupně kopie smlouvy o nájmu nebytových prostor, uzavřené mezi J. H. a společností manuworks, s.r.o., dne 1.7.2004, sdělení ze dne 15.6.2006 podepsaného J. H. a sdělení ze dne 14.8.2007.

Ze správního spisu soud dále zjistil, že rozhodnutím ze dne 25.2.2009 č.j. SD-Hru/15872/2008, sp. zn. Př-132/2008, správní orgán prvního stupně shledal obviněného z přestupku vinným přestupkem proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích. Proti tomuto rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal obviněný z přestupku odvolání. K odvolání je přiložena kopie sdělení ze dne 15.6.2006 podepsaného J. H., na jejímž rubu je potvrzení o předání sdělení o provozu v areálu Fa. Lužany. Rozhodnutím ze dne 25.3.2009 č.j. VVŽÚ/2753/09, sp. zn. ZN/1547/VVŽÚ/09, odvolací správní orgán odvolání žalobce zamítl a odvoláním napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.

Toto své rozhodnutí odůvodnil odvolací správní orgán tím, že odvoláním napadené rozhodnutí netrpí žádnými vadami, resp. nezákonnostmi, a to ani po stránce procesní. Rozhodnutí ve věci samé bylo vydáno věcně i místně příslušným správním orgánem, toto rozhodnutí obsahuje veškeré zákonem stanovené náležitosti. Správní orgán správně kvalifikoval oznámené protiprávní jednání obviněného jako přestupek proti občanskému soužití dle § 49 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích. V rámci řádně provedeného důkazního řízení postupoval správní orgán tak, aby zjistil skutečný stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V průběhu vedeného řízení byla garantována a respektována základní práva všech účastníků daného přestupkového řízení. Krajský úřad se ztotožňuje s odůvodněním napadeného rozhodnutí a se závěrem, že z předložených materiálů není jednoznačně zřejmé, že pracovníci firem v pronajatých budovách byli seznámeni s tím, že pokud přijdou do areálu od 15:00 hodin do 06:30 hodin, je nutné provést zajištění psa. Sdělení je opatřeno podpisem obviněného a razítkem jeho společnosti a z tohoto jednostranného právního aktu nelze dovodit, že by nájemci byli prokazatelně seznámeni s podmínkami vstupu do objektu.

V odůvodnění rozhodnutí ze dne 25.3.2009 č.j. VVŽÚ/2753/09, sp. zn. ZN/1547/VVŽÚ/09, odvolací správní orgán dále k námitce odvolatele, že správní orgán jej neinformoval o tom, že neuznává jím doložený důkaz, uvedl, že dle § 68 odst. 3 spr. ř. se v odůvodnění rozhodnutí uvedou důvody výroku rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Není tedy namístě námitka obviněného, že ho správní orgán měl informovat o tom, že jím doložený důkaz neuznává. Obviněný správnímu orgánu předložil kopii dopisu, který zaslal všem nájemníkům, a správní orgán tento listinný důkaz přijal a založil do spisového materiálu. S jeho hodnocením se vypořádal v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dle obviněného tento důkaz prokázal, že nájemce dostatečně seznámil s provozem areálu, správní orgán ale dospěl k závěru, že tento dopis obviněného nikterak nezbavuje viny ze spáchání uvedeného přestupku, jelikož dopis je pouze projevem vůle obviněného a není z něj zřejmé, zda s ním byli nájemci seznámeni. K námitce odvolatele, že správní orgán po něm chtěl pouze písemný doklad, i když bylo možné dokazování provést svědeckými výpověďmi, krajský úřad uvedl, že není pravdou, že by se správní orgán nesnažil opatřit důkazy dokladující upravení režimu vstupu do areálu i jinak. Správní orgán opakovaně telefonicky kontaktoval firmu Manuworks a požádal o doložení skutečnosti, zda firma Manuworks obdržela nějaké pokyny ohledně vstupu a pohybu zaměstnanců do areálu v objektu č.p. 167 v obci Lužany. Tyto skutečnosti ale společnost Manuworks správnímu orgánu nedoložila. Následně bylo zjištěno, že firma Manuworks byla k 30.6.2008 zrušena. K námitce odvolatele, že důkaz mohl provést správní orgán sám, a to dotazem u jednotlivých nájemníků, krajský úřad uvedl, že zjišťování skutečnosti, zda a jak byli s režimem vstupu seznámeni ostatní nájemci, není relevantní k projednávanému skutku. Napadena byla brigádnice společnosti Manuworks, nikoli jiných společností. Z případných zjištěných skutečností by nebylo možné dovodit, že pokud byl poučen jiný nájemce, byla by automaticky poučena i společnost Manuworks. Zjišťování těchto skutečností hodnotí krajský úřad jako bezpředmětné.

Své rozhodnutí o odvolání odůvodnil odvolací správní orgán dále tím, že další námitku uvedenou v odvolání, tj. že bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces, lze považovat za lichou. V průběhu vedeného řízení byla základní práva obviněného, zakotvená zejména v § 73 zákona o přestupcích a § 36 spr. ř., garantována a respektována. K předloženému důkazu krajský úřad uvádí, že s ohledem na § 82 odst. 4 spr. ř. je nutné konstatovat, že k novým skutečnostem, uvedeným v odvolání, se přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Jelikož obviněný mohl tento písemný důkaz doložit již v rámci prvoinstančního přestupkového řízení, neakceptuje krajský úřad jeho doložení až v rámci odvolání proti napadenému rozhodnutí.

Žalobce v žalobě namítá, že Městský úřad Přeštice dle názoru žalobce porušil zákonné postupy dokazování a pravidla spravedlivého procesu, které má přestupkové řízení zaručit, a Krajský úřad Plzeňského kraje toto rozhodnutí jako správné potvrdil, kdy nebral v úvahu nezákonný postup správního orgánu I. stupně a zároveň sám postupoval v rozporu s procesními právními předpisy, kdy přes nezákonný postup prvoinstančního správního orgánu odmítl žalobcem předložený důkaz, který však žalobce bez své viny nemohl předložit před správním orgánem I. stupně [= II/1]. Oba správní orgány se v rámci svého řízení řídily spíše zásadami občanskoprávního řízení, nežli řízení trestního, kdy však v souladu se závěry Ústavního soudu České republiky by se na přestupkové řízená měly odpovídajícím způsobem aplikovat zásady trestního řízení. Oba správní orgány jakoby postupovaly dle zásady dispoziční, kdy vyžadovaly, aby žalobce navrhl a doložil důkazy, které ani tyto správní orgány nebyly schopné si obstarat. Od žalobce bylo prvoinstančním správním orgánem očekáváno, že prokáže, že je nevinný. Tedy opak, než je zákonný postup, t.j. že správní orgány prokážou vinu [= II/2]. Je pravdou, že v souladu s § 73 zákona o přestupcích má obviněný právo uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, ale správní orgán by měl zjišťovat skutečnosti a provádět důkazy tak, aby mohl spolehlivě zjistit závěr, že obviněný je vinný, popř. nevinný ze spáchání určitého přestupku. Stejně jako v trestním řízení je v řízení přestupkovém zakotvena zásada presumpce neviny (§ 73 zákona o přestupcích), kdy vina musí být obviněnému spolehlivě prokázána. Není možné přistoupit na postup správního orgánu, kdy kvůli větší náročnosti obstarávání důkazů ve prospěch obviněného od takových upustí a prohlásí ho za vinného.[= II/3].

V žalobě se dále namítá, že správní orgán ke zjištění skutečnosti, zda obviněný je vinen ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. l písm. b) zákona o přestupcích sice vyzval v rámci dokazování žalobce k předložení listiny – dokladu o tom, že seznámil zástupce společnosti manuworks, s.r.o., ohledně vstupu zaměstnanců uvedené společnosti do areálu objektu č.p. 167 v obci Lužany. Po předložení předmětné listiny však žalobce - nezastupovaného advokátem - nepoučil o tom, že taková listina je pro určení jeho neviny nedostatečná a že není schopen se spojit se společností manuworks, s.r.o., která by skutečnost, že byla poučena, mohla dosvědčit. Žalobce nemohl vědět, že je od něj vyžadováno, aby zástupce společnosti vyhledal a žádal je o potvrzení převzetí poučení. Žalobce tuto listinu doručil všem svým nájemcům předmětného objektu a nepovažoval za nutné zástupce předmětné společnosti nijak kontaktovat. Navíc je nutné zmínit, že zákon o přestupcích zakotvuje povinnou součinnost všech osob se správním orgánem, který si tedy mohl mnohem snáze ověřit, zda společnost manuworks, s.r.o., tuto listinu obdržela či nikoliv. Žalobce tak považuje jednání správního orgánu za porušení jeho procesních práv, neboť poté, co se správnímu orgánu prvního stupně nepodařilo kontaktovat společnost manuworks, s.r.o., aby se vyjádřila, zda o harmonogramu vstupu do předmětného areálu byla či nebyla poučena, vyvodil závěr, že k seznámení s touto skutečností nedošlo [= II/4]. Správní orgány dále vyslovily závěr, že veškeré doklady ohledně nájemního vztahu by měl mít jak nájemce, tak pronajímatel. S tímto závěrem však žalobce nesouhlasí, neboť vzhledem k tomu, že společnost manuworks, s.r.o., předmětné poučení obdržela, pak toto poučení může být pouze v evidenci této společnosti. Správní orgán měl tedy povinnost v rámci zákonného postupu procesu zjistit, že takový dokument předmětná společnost, resp. vzhledem k její likvidaci její bývalí členové statutárního orgánu či jiní zaměstnanci, takové poučení obdrželi. Žalobce nemohl předpokládat, že dojde k poranění poškozené a zároveň, že předmětná společnost vstoupí do likvidace, a že bude tedy do budoucna potřebovat potvrzení o převzetí a seznámení s předmětným dokumentem. Pro srovnání žalobce uvádí teoretický příklad, kdy by obviněný byl obviněn pro trestný čin ublížení na zdraví a svědek, který by měl vypovědět, že obviněný takový trestný čin nespáchal, neboť jednal v sebeobraně, kdy byl „poškozeným“ napadnut, odjel do ciziny a soud by se ho nesnažil vyhledat a bez dalšího by obviněného pro ublížení na zdraví odsoudil, když by nebylo jiných dalších důkazů než výpovědi „poškozeného“ [= II/5]. Žalobce následné poučen – až samotným rozhodnutím, kterým byl uznán vinným ze spáchání předmětného přestupku – že jím doložená listina není jako důkaz na jeho obranu uznána a že je povinen na svou obranu obstarat důkaz nový, vyhledal právního zástupce a na základě jeho rady se snažil najít zástupce společnosti manuworks, s.r.o. Tento tato společnost písemně potvrdila. Žalobce toto pak přiložil ke svému odvolání [= II/6]. Odvolací správní orgán však k tomuto nepřihlédl, pouze v souladu s § 82 odst. 4 spr. ř. se odmítl tímto důkazem zabývat s tvrzením, že tento mohl již obviněný doložit v prvním stupni [= II/7]. Odvolací správní orgán nepřihlédl k tomu, že obviněný předložil listiny a důkazy, které byl v prvním stupni schopen předložit, nebyl poučen o tom, že by jím předložené poučení nebylo dostatečné a že by tedy osobně měl vyhledat společnost manuworks, s.r.o., a žádat jí o potvrzení o seznámení s předmětnými pravidly, když toto měl učinit správní orgán [= II/7/a)], pokud odvolací správní orgán tvrdil, že žalobce mohl tento doklad předložit již v prvním stupni, tak ani pro správní orgán zjištění takovéto skutečnosti by nemělo být problémem, naopak pro správní orgán zjišťování takových skutečností je mnohem snazší, protože každý má zákonnou povinnost správnímu orgánu poskytovat součinnost; správní orgán se však toto zjistit nesnažil, ač k zajištění práv obviněného toto učinit měl [= II/7/b)] a správní orgán I. stupně neprokázal dostatečně vinu obviněného [= II/7/c)].

Žalobce v žalobě dále namítá, že je zde bezesporu splněna podmínka pro uplatnění nového důkazu v odvolacím řízení, protože tento důkaz žalobce nemohl uplatnit dříve, neboť se nesprávným postupem správního orgánu prvního stupně domníval, že správní orgán tento důkaz pro své rozhodnutí nepotřebuje, neboť žalobci žádným způsobem nedal najevo, že samotné poučení neuznává. Správní orgán I. stupně nevyhledal a neprovedl všechny důkazy, kterými by bylo spolehlivě zjištěno, zda je obviněný vinen či nevinen, a správní orgán II. stupně na základě toho nepřijal důkaz předložený žalobcem a bez námitek souhlasil s názorem a postupem správního orgánu II. stupně. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce neporušil žádnou ze svých povinností, kdy je zcela zřejmě oprávněn zajistit střežení svého majetku, svým jednáním tedy ani z nedbalosti ublížit na zdraví nemohl. Společnost manuworks, s.r.o., se způsobem střežení objektu byla seznámena a žalobce pouze jednal v souladu s dohodnutými pravidly.

Žalovaný správní orgán se k žalobě vyjádřil tak, že plně odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí o odvolání. Na doplnění uvádí, že důkaz podaný až v odvolání, který mohl účastník řízení předložit již v rámci prvostupňového správního řízení, přičemž byl o svém právu navrhovat důkazy řádně poučen, je nutné s ohledem na § 82 odst. 4 spr. ř. odmítnout. K novým skutečnostem, uvedeným v odvolání, se přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Jelikož žalobce mohl tento písemný důkaz doložit již v rámci prvoinstančního přestupkového řízení, neakceptoval žalovaný jeho doložení až v rámci odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí. K listinnému důkazu samotnému žalovaný poznamenává, že tento by za situace, kdy by byl přijat, mohl být hodnocen jako nevěrohodný. Jedná se pouze o kopii, nikoli originál. Sdělení je datováno dnem 13.3.2009, což se dle názoru žalovaného jeví jako dodatečně opatřený důkaz. Kdyby byla firma Manuworks seznámena s provozem již dne 15.6.2006, jak je ve sdělení uvedeno, byl by o tom záznam již k tomuto datu. A žalobci či firmě Manuworks by nic nebránilo předložit ho již v rámci prvoinstančního přestupkového řízení u správního orgánu I. stupně. Žalovaný považuje dále za nutné doplnit, že porovnáním razítka na kopii potvrzení, které žalobce přiložil k odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí, s razítky firmy Manuworks, která jsou založena jinde ve spisovém materiálu správního orgánu I. stupně, byla shledána zjevná odlišná velikost razítka. Na fotokopii je razítko nápadně větší a není celé, jeho pravá část zcela chybí.

Ve svém vyjádření k žalobě žalovaný správní orgán uvedl, že správní orgán I. stupně si opatřoval podklady pro vydání rozhodnutí v souladu s § 50 odst. 2 spr. ř., přičemž podle odst. 3 téhož ustanovení zjistil všechny rozhodné okolnosti pro rozhodnutí ve věci samé. Správní orgán I. stupně opakovaně telefonicky kontaktoval firmu Manuworks a požádal o doložení skutečnosti, zda firma Manuworks obdržela nějaké pokyny ohledně vstupu a pohybu zaměstnanců do areálu v objektu č.p. 167 v obci Lužany. Tyto skutečnosti ale společnost Manuworks správnímu orgánu nedoložila. Následně bylo zjištěno, že firma Manuworks byla ke dni 30.6.2008 zrušena. Žalobce správnímu orgánu I. stupně předložil kopii dopisu, který zaslal všem nájemníkům, a správní orgán I. stupně tento listinný důkaz přijal a založil do spisového materiálu. Dle žalobce tento důkaz prokázal, že žalobce dostatečně seznámil nájemce s provozem areálu, správní orgán I. stupně ale dospěl k závěru, že tento dopis žalobce nikterak nezbavil viny ze spáchání předmětného přestupku, jelikož dopis je pouze projevem vůle žalobce a není z něj zřejmé, zda s ním byli nájemci seznámeni.

Žalovaný správní orgán se k žalobě dále vyjádřil tak, že v § 50 odst. 4 spr. ř. je obsažena jedna ze základních procesních zásad, kterou je zásada volného hodnocení důkazů, resp. volného hodnocení podkladů pro rozhodnutí. Toto ustanovení souvisí zejména s § 68 odst. 3 spr. ř. To, jakým způsobem správní orgán podklady pro rozhodnutí hodnotil a proč je tak hodnotil, musí být podrobně popsáno v odůvodnění správního rozhodnutí. Není tedy namístě námitka žalobce, že ho správní orgán I. stupně měl informovat o tom, že jím doložený důkaz neuznává. Žalobce správnímu orgánu I. stupně předložil kopii dopisu, který zaslal všem nájemníkům, a správní orgán I. stupně tento listinný důkaz přijal a založil do spisového materiálu. S jeho hodnocením se vypořádal v rámci odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí. K námitce žalobce, že poškozená se se svým nárokem může obrátit pouze na společnost Manuworks, žalovaný uvádí, že M. K. neměla v rámci přestupkového řízení procesní postavení poškozené, jelikož se v řízení nepřipojila s žádným nárokem na náhradu majetkové škody (viz § 70 zákona o přestupcích). K tomu je nutné doplnit, že poškozené věci (mikinu, tričko a kabelku) jí částečně uhradil sám žalobce. Žalovaný tedy tuto námitku považuje za bezpředmětnou, jelikož daná skutečnost nebyla předmětem přestupkového řízení.

Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“).

Soud přezkoumal napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta prvá s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Podle § 49 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích [ve znění účinném v době, kdy mělo dojít ke spáchání přestupku, i v době, kdy o žalobě rozhoduje soud] se přestupku dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví.

I když s účinností od 1.1.2010 došlo ke změně právní úpravy, soud předesílá, že skutková podstata tohoto přestupku proti občanskému soužití zůstala stejná, změnila se (= zvýšila se) toliko výše pokuty, kterou lze za něj uložit.

V přezkoumávané věci je nesporné, že M. K. poranil drápy na zádech a oblečení a kabelku jí poškodil pes a že vlastníkem tohoto psa, křížence středoasijského a kavkazské ovčáka, je žalobce. Mezi účastníky řízení je ovšem spor o otázku odpovědnosti za pobíhání uvedeného psa v areálu objektu č.p. 167 v obci Lužany a pravidla upravující pobíhání psa po tomto areálu, resp. kdo a jak byl s těmito pravidly ohledně pohybu psa v areálu seznámen.

U přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích spočívá subjektivní stránka v zavinění z nedbalosti. Zavinění lze definovat jako vnitřní psychický stav pachatele přestupku k protiprávnímu jednání a jeho následku. Přestupkem je pouze zaviněné jednání, a to úmyslné nebo nedbalostní. Nedbalost se rozlišuje na vědomou a nevědomou. Podle § 4 odst. 1 zákona o přestupcích je přestupek spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí [vědomá nedbalost], nebo b) nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl [nevědomá nedbalost].

Nejvyšší správní soud potvrdil, že přestupek proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích lze spáchat i jednáním, spočívajícím v nezajištění psa takovým způsobem, aby byla zabezpečena ochrana okolí, zejména ostatních osob (viz rozsudek ze dne 21.12.2007 č.j. 4 As 40/2007-53, publikovaný pod č. 1529/2008 Sb. NSS).

Zdejší soud si je vědom toho, že okolnosti případu, jímž se Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku zabýval, byly odlišné, avšak myšlenkový postup, jejž Nejvyšší správní soud užil, je podle názoru zdejšího soudu inspirativní i pro aktuálně rozhodovanou věc.

Jde přitom zejména o tuto argumentaci Nejvyššího správního soudu: „Vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele přestupku rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný přestupkovým zákonem. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel přestupku nedocenil možné následky svého jednání. ... Vlastník případně ten, komu vlastník psa svěří (tak tomu bylo v posuzovaném případě) je povinen psa zajistit takovým způsobem, aby zabezpečil ochranu okolí, zejména ostatních osob. Pokud stěžovatel neprovedl potřebná opatření, kterými by minimalizoval možné agresivní chování psa a případné negativní následky takového chování (v praxi se jedná zejména o použití košíku a vodítka), pak lze konstatovat, že neučinil veškerá možná opatření, aby zabezpečil ochranu ostatních osob před útokem psa, ačkoli věděl, že pes může být útočný a agresivní, čímž naplnil znaky vědomé nedbalosti. Povinnost majitele či opatrovatele psa k provedení takových opatření, aby pes neohrožoval okolí lze dovodit také s ohledem na znění § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neboť podle tohoto ustanovení je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Stěžovatel věděl, že by pes, za kterého byl zodpovědný, mohl vzhledem k jeho fyzickým a psychickým vlastnostem způsobit problémy, přesto neučinil nic, aby ke škodě na zdraví či majetku nedošlo (ve správním řízení bylo prokázáno, že nechal psa bez náhubku a pravděpodobně ani nedržel vodítko).“.

Svůj názor shrnul Nejvyšší správní soud do této právní věty: „Jednání stěžovatele, který svěřeného psa nezabezpečil takovým způsobem, aby nemohl nikoho zranit (zde: ukousnutí dolního rtu poškozené), naplňuje znaky přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích.“.

Zdejší soud dodává, že v tomto případě jsou zde souvislosti mezi správním trestáním a soudním trestáním.

Současný přístup k této problematice je předznamenán např. tímto názorem Nejvyššího soudu SR z dob čsl. federace: „Poranenie, ktoré spôsobil inému útok psa, zakladá u majiteľa, resp. chovateľa psa znaky trestného činu ublíženia na zdraví podľa § 223, resp. § 224 Tr. zák. po subjektívnej stránke vtedy, keď neurobil všetky opatrenia, primerané konkrétnej situácii, aby zabezpečil ochranu zdravia spoluobčanov pred útokom psa, hoci vedel, alebo mal a mohol vedieť, že pes môže byť útočný a nebezpečný voči cudzím osobám (§ 5 písm. a ), resp. b) Tr. zák.).“ [rozhodnutí ze dne 14.11.1986 sp. zn. 8 Tz 95/86, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1988, č. 1, na s. 56].

V poslední dekádě se ustálila taková rozhodovací praxe trestních soudů, že pachatel tím, že dostatečně nezajistil bezpečný pohyb svého psa, jednal ve smyslu ustanovení § 89 odst. 2 trestního zákona z roku 1961. Trestněprávní jednání v podobě opomenutí právní povinnosti ve smyslu § 89 odst. 2 trestního zákona z roku 1961 lze v takovém případě dovodit u majitele psa s odkazem na ustanovení § 415 a § 420 odst. 1 občanského zákoníku o povinnosti předcházet škodám a o obecné odpovědnosti za škodu [viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.7.2002 sp. zn. 7 Tdo 382/2002, uveřejněné ve svazku 18 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 435, roč. 2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.3.2007 sp. zn. 8 Tdo 257/2007, k dispozici na www.nsoud.cz, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.6.2007, sp. zn. 8 Tdo 673/2007, uveřejněné v sešitu 38 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 1018, roč. 2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2011 sp. zn. 11 Tdo 1253/2010-26, k dispozici na www.nsoud.cz].

Z klasické trestní judikatury je na místě připomenout tento právní názor: „Tím, že chovatel hlídacího psa uzamkl dvůr v době večerní a zabránil v přístupu cizím lidem do dvora, poučiv současně nájemníky, jak si mají počínati, kdyby pouštěli cizí lidi do dvoru, učinil zadost své povinnosti co do opatrování psa.“ [rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3.1.1940 sp. zn. Rv I 1107/39, publikované pod poř. č. 17544/1939 ve Vážný, sv. XXII, roč. 1939, na s. 8].

Tímto názorovým základem je třeba posoudit subjektivní stránku daného případu, tj. možné zavinění z nedbalosti.

Že věděl, že jeho pes může poranit cizího člověka a poškodit mu věci, žalobce nezpochybňuje. Popírá však, že by bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že se tak nestane.

Majitel psa je, jak je výše dovozeno, povinen provést potřebná opatření, aby byly minimalizovány případné negativní následky chování psa. V přezkoumávané věci pes střežil objekt č.p. 167 v obci Lužany, negativní následky jeho chování by spočívaly v útoku na pracovníky společností, které jsou v tomto objektu v nájmu. Potřebným opatřením k odvrácení negativních následků tu tedy není použití jinak obvyklého košíku a vodítka, nýbrž proškolení pracovníků ohledně pravidel pohybu v uvedeném areálu. Žalobce jako majitel psa tak mohl učinit buď sám, nebo prostřednictvím nájemců.

V daném případě je tudíž rozhodné, zda povinnost proškolit pracovníky přešla na nájemce (zde: na společnost manuworks, s.r.o.) nebo zůstala na majiteli psa. V průběhu správního řízení bylo předložena kopie sdělení ze dne 15.6.2006 podepsaného J. H. Navzdory tomu má soud za to, že v přezkoumávané věci nebylo prokázáno, že by tato rozhodná povinnost na společnost manuworks, s.r.o., přešla, a to hlavně ze dvou důvodů.

Za prvé je třeba konstatovat, že podle smlouvy o nájmu nebytových prostor, uzavřené mezi J. H. a společností manuworks, s.r.o., dne 1.7.2004, jsou předmětem nájmu prostory, které jsou stavebně určeny pro kovovýrobu. Podle čl. IV bodu 7 této smlouvy se zaměstnanci nájemce nebudou bez závažných důvodů pohybovat mimo prostory předmětu nájmu a přístupové cesty k nim. Podle čl. VI bodu 1 uvedené smlouvy veškeré písemné změny nebo doplňky této smlouvy je možno činit pouze písemným dodatkem podepsaným oběma smluvními stranami. Z toho plyne, že k platnému dalšímu omezení pohybu zaměstnanců, resp. k platnému přesunu povinnosti je proškolit nemohlo dojít jednostranným úkonem, jakým je sdělení, nýbrž jen změnou či doplňkem stávající nájemní smlouvy.

Za druhé je nutné se zaměřit na sdělení samo. Zní: Oznamujeme všem firmám, které jsou v areálu Fa. Lužany v pronájmu dle nájemních smluv, že pracovní doba konzultovaná se všemi vedoucími pracovníky začíná 6.30-15.00 h. Případnou změnu pracovní doby nahlásí vedoucí pracovník jednotlivé firmy majiteli areálu. Kontaktní osoba J.H. – tel. 602437969. Zaměstnanci, kteří jezdí do areálu vlastními vozidly a nemají dohodnuto parkování s vlastníkem pozemku, vjíždí na vlastní nebezpečí. Dále upozorňuji nájemce, aby dodržovali veškeré náležitosti týkající se provozu a chůze po areálu. Totéž platí i pro práci v nočních hodinách. Nájemce, který tuto činnost provádí po 15 h, kdy se areál uzavírá, je povinen telefonicky informovat pověřenou osobu, tj. p. Z. – telefon 723434650 nebo p. H., který zajistí odpojení elektrického zabezpečení (alarm) vč. hlídacího psa. Zaměstnanci jednotlivých firem mají přísný zákaz pohybovat se v jiných prostorách areálu, které nejsou dohodnuty a zapsány dle nájemních smluv. Každý nájemce je povinen doložit pronajímateli včas veškeré revizní zkoušky zejména plynových spotřebičů před dobou jejich skončení platnosti. Totéž platí (elektrika, bezp. práce a P.O.) včetně všech revizí vyplývající jejich provozem. Dikce „nájemce, který tuto činnost [zřejmě: práci v nočních hodinách] provádí po 15 h, kdy se areál uzavírá, je povinen telefonicky informovat pověřenou osobu, ... která zajistí odpojení elektrického zabezpečení (alarm) vč. hlídacího psa“ však podle názoru soudu nezakládá pro neurčitost a nesrozumitelnost žádná pravidla pro příchod pracovníků nájemců na jejich pracoviště před začátkem pracovní doby.

I kdyby se tedy prokázalo, že předmětné sdělení se dostalo do dispozice společnosti manuworks, s.r.o., vzhledem k uvedenému by tímto úkonem nemohlo dojít k převzetí povinnosti proškolovat její pracovníky z žalobce na tuto společnost.

V daném případě tak podle soudu nevznikají pochybnosti o tom, že se žalobce svým jednáním dopustil přestupku proti občanskému soužití uvedeného v § 49 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích.

A nyní ke zbývajícím námitkám uvedeným v žalobě.

Soud tu konstatuje, že ve správním řízení se uplatňují základní zásady činnosti správních orgánů. Jednou z nich je zásada materiální pravdy (§ 3). Podle této zásady nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.

Z dikce „postupuje tak, aby byl zjištěn stav věci“ [zákonodárce tu nepoužil činného rodu aby zjistil, nýbrž trpného rodu aby byl zjištěn], podle názoru soudu – obecné rovině – plyne, že této své povinnosti s ohledem na druh řízení a někdy i okolnosti případu dostojí projevením vlastní aktivity a/nebo výzvou účastníku řízení k jeho aktivitě (předestřít tvrzení a předložil či označit důkazy, resp. důkazní prostředky).

Naznačená ambivalence se projevuje v ustanoveních správního řádu o podkladech pro vydání rozhodnutí, zejména v § 50 a § 52.

Správní orgán opatřuje podklady pro vydání rozhodnutí, je povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu a v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena (§ 50 odst. 2 věta prvá a odst. 3 spr. ř.). Avšak i účastníci řízení, - obecně vzato – nestanoví-li zvláštní zákon jinak, jsou povinni při opatřování podkladů pro vydání rozhodnutí poskytovat správnímu orgánu veškerou potřebnou součinnost a jsou povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení (§ 50 odst. 2 věta třetí a § 52 věta prvá spr. ř.).

Uvedeným ustanovením rozumí soud tak, že v řízeních, v nichž má být z moci úřední uložena povinnost (tedy i při správním trestání), sice břemeno tvrzení a břemeno důkazní leží bezpochyby na správním orgánu, ale skutečnosti, jež mohou sloužit jako jeho obhajoba a o nichž ví prakticky jen on sám, by měl – a to dostatečně určitě – tvrdit a důkazy (či jiné podklady pro vydání rozhodnutí) o nich předložit nebo označit obviněný.

Na tom podle názoru soudu nic nemění ani ustanovení § 73 odst. 2 zákona o přestupcích.

V případě psa je odpovědnost za provedení potřebných opatření k minimalizaci případných negativních následků jeho chování zásadně na majiteli psa. Jestliže mělo dojít k převedení této odpovědnosti, pak je třeba, aby to majitel psa konkrétně tvrdil a nabídl k tomu důkazy (či jiné podklady pro vydání rozhodnutí).

Žalobce jako obviněný z přestupku vypovídal před správním orgánem při ústním jednání konaném dne 6.10.2008. Ve své výpovědi uvedl, že je majitelem objektu v Lužanech, kde má sídlo firma Manuworks, kde byla slečna K. zaměstnána jako brigádnice. Firma Manuworks dostala dva roky před tím písemné pokyny, jak mají zaměstnanci vstupovat do objektu. Chod v areálu a podmínky vstupu se řeší individuálně s vedoucími firmy a dle požadavků se vstup upravuje. Pes je firemní, slouží na hlídání objektu a je řádně očkován. Rasa psa je kavkazský ovčák křížený se středoasijským. Pes má voliéru, ve které je zavřen od 6:30 hod. do 17:00 hod., potom je na noc puštěn z voliéry, ale stejně je uvázán na řetězu. Řetěz je dlouhý 10-12 m. Na vratech jsou cedule „objekt střežen psem“ a „nepovolaným vstup zakázán“ a telefonní kontakty na firmy. Ke škodě způsobené slečně K. obviněný uvedl, že uhradil 1.000,- Kč jako spoluúčast dle smlouvy o pojištění a další škoda byla hrazena prostřednictvím pojišťovny Kooperativa. Obviněný necítí žádnou zodpovědnost za to, co se stalo. Každý zaměstnanec má být řádně proškolen firmou, ve které pracuje. Kolem 6:00 hod. nemělo děvče v prostoru, ve kterém se v té době může pes ještě pohybovat, co dělat. Pokud bylo nutné, aby šla do objektu, měla jít po domluvě s vedením firmy, ve které pracovala, určenou trasou, tedy zadním vchodem. Pes je tam proto, aby v nočních hodinách hlídal objekt. Ráno ho zavírá paní B.Z., která je zaměstnankyní obviněného. Pokud je třeba, aby byl pes zavřený dříve, je dohodnuto, že to bude provedeno dle telefonických pokynů. Při ústním jednání bylo dále ujednáno, že obviněný z přestupku dodá správnímu orgánu kopii nájemní smlouvy se společností manuworks, s.r.o., kde jsou uvedena veškerá práva a povinnosti nájemce vůči pronajímateli.

Správní orgán prvního stupně se opakovaně snažil získat od společnosti manuworks, s.r.o., sdělení, zda tato společnost obdržela od obviněného z přestupku pokyny ohledně vstupu a pohybu jejích zaměstnanců v objektu č.p. 167 v obci Lužany. Jelikož se to nepodařilo, vydal správní orgán prvního stupně dne 30.1.2009 usnesení, v němž obviněnému z přestupku objasnil, že v rámci uvedeného řízení je třeba se zabývat otázkou odpovědnosti za pobíhání psa v uvedeném areálu a pravidly upravujícími pobíhání psa po areálu a dále zkoumat, kdo a jak byl s těmito pravidly ohledně pohybu psa v areálu seznámen. Vzhledem k tomu je nezbytné v rámci shromáždění podkladů pro vydání rozhodnutí posoudit další skutečnosti, pro které je nutné předložení dokladu o jednoznačném seznámení zástupce společnosti manuworks, s.r.o., ohledně vstupu jejích zaměstnanců do areálu objektu č.p. 167 v obci Lužany. Tento doklad by mohl mít v konečném důsledku pro celé řízení zásadní význam.

Nato byly správnímu orgánu prvního stupně předloženy kopie smlouvy o nájmu nebytových prostor, uzavřené mezi J. H. a společností manuworks, s.r.o., dne 1.7.2004, a kopie sdělení ze dne 15.6.2006 podepsaného J. H. (a spolu s odvoláním pak i doklad, který má potvrdit jeho předání a převzetí). K tomu soud podotýká, že v předložené smlouvě o nájmu bytových prostor, v níž měla být dle obviněného z přestupku uvedena veškerá práva a povinnosti nájemce vůči pronajímateli, není o proškolování pracovníků jako prevenci před případným útokem psa ani slovo. Sdělením ze dne 15.6.2006 se soud zabýval výše v odůvodnění tohoto rozsudku.

Námitce žalobce sub II/1 [jakož i sub II/7] rozumí soud tak, že žalobce nebrojí proti samotné aplikaci § 82 odst. 4 spr. ř., nýbrž že toliko tvrdí, že předmětný důkaz nemohl předložit před správním orgánem I. stupně „bez své viny“. Podle názoru soudu ovšem toto tvrzení nelze akceptovat, neboť zde nebylo vyjeveno, proč důkaz – ať už listinný či svědeckou výpovědí – o něčem, k čemuž mělo dojít 15.6.2006, nebylo možno správnímu orgánu předložit nebo označit po celou dobu od zahájení řízení o přestupku (18.9.2008) až do vydání prvoinstančního rozhodnutí (25.2.2009).

K námitce žalobce sub II/4 [jakož i sub II/7/a)] soud konstatuje, že správní orgán prvního stupně žalobci v usnesení ze dne 30.1.2009 adekvátně sdělil, čím je třeba se v rámci uvedeného řízení zabývat a co je třeba zkoumat. Soud pokládá toto poučení účastníka řízení za dostatečné. Ani podle názoru soudu nemá správní orgán povinnost poučovat obviněného z přestupku, že jím předložená listina je pro určení jeho neviny nedostatečná nebo že není-li s to předložit listinu, může navrhnout výpověď svědka.

K další námitce žalobce sub II/4 [jakož i sub II/7/b)] soud konstatuje, že žalobcem uváděná povinná součinnost všech osob se správním orgánem se týká zřejmě jen doby před zahájením řízení o přestupku (viz § 60 zákona o přestupcích). Podstatnější je ovšem to, že není pravda, že poté, co se správnímu orgánu prvního stupně nepodařilo kontaktovat společnost manuworks, s.r.o., aby se vyjádřila, zda o harmonogramu vstupu do předmětného areálu byla či nebyla poučena, vyvodil závěr, že k seznámení s touto skutečností nedošlo. Ve skutečnosti poté, co se mu to nepodařilo, se správní orgán prvního stupně obrátil na obviněného z přestupku. Stejně tak není pravda, že správní orgán se toto zjistit nesnažil.

K námitce žalobce sub II/5 soud uvádí, že zde nespatřuje paralelu s žalobcem zmiňovaným jednáním v sebeobraně. V přezkoumávané věci se jedná o tvrzený závazek. Zatímco nutná obrana bývá spojena s náhlým útokem, závazek lze zpravidla sjednat v klidu. Jak se očekává např. od pronajímatele, že bude schopen prokázat, že se nájemce zavázal platit mu takové a takové nájemné, tak se dá očekávat od oprávněného, že bude schopen prokázat, že se povinný zavázal namísto něj minimalizovat případné negativní následky chování jeho psa. V tomto smyslu tedy žalobce podle názoru soudu měl předpokládat, že do budoucna bude potřebovat potvrzení o eventuálním převzetí a seznámení se společnosti manuworks, s.r.o., s předmětným dokumentem.

K námitce žalobce sub II/6 soud podotýká, že z předložené listiny není – kromě jiného – patrno ani to, kdo potvrzení o tom, že sdělení o provozu v areálu Fa. Lužany bylo předáno společnosti manuworks, s.r.o., dne 15.6.2006, vyhotovil, resp. zda to byla osoba oprávněná jednat jménem této společnosti.

Vzhledem k uvedenému se soud neztotožňuje s názorem žalobce, že správní orgán I. stupně neprokázal dostatečně vinu obviněného. Obviněný nepředložil ani neoznačil žádný důkaz o tom, že povinnost proškolovat pracovníky byla převzata společností manuworks, s.r.o., platně, tedy v souladu se smlouvou (tj. písemným dodatkem nájemní smlouvy podepsaným oběma smluvními stranami) a v souladu se zákonem (ve smyslu § 37 občanského zákoníku musí být právní úkon učiněn určitě a srozumitelně; jinak je neplatný). Soud je přesvědčen, že správní orgány v daném případě posoudily věc správně jak po stránce skutkové, tak po stránce právní a rozhodly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu. Nelze učinit závěr, že skutková podstata, z níž žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spise, nebo je s nimi v rozporu, anebo že by při jejím zjišťování byl porušen zákon takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost rozhodnutí. Se shromážděnými podklady pro vydání rozhodnutí je správní orgán povinen se vypořádat v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Podle § 50 odst. 4 spr. ř. hodnotí správní orgán podklady pro vydání rozhodnutí, zejména důkazy, zásadně podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci řízení. Kritériem volného hodnocení důkazů jsou zásady logiky, přičemž v odůvodnění správního rozhodnutí musí být způsob hodnocení důkazů náležitě popsán. Oběma těmto požadavkům rozhodnutí žalovaného vyhovuje. V odůvodnění rozhodnutí žalovaného jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti, z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění žalovaného vyplývají z provedených důkazů a z rozhodnutí žalovaného tak vyplývá, na základě jakých skutečností a úvah dospěl k závěru o spáchání přestupku žalobcem. Po stránce skutkové, zejména pokud jde o vyhodnocení důkazů, nelze rozhodnutí žalovaného nic vytknout.

Lze tudíž shrnout, že soud má za to, že žalobce v žalobě neuvedl žádné právně relevantní skutečnosti, který by měly mít za následek případné zrušení rozhodnutí odvolacího správního orgánu (a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, které mu předcházelo).

Jelikož žaloba nebyla shledána důvodnou, soud ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Žalobce ani žalovaný správní orgán nevyjádřili ve stanovené lhůtě svůj nesouhlas s rozhodnutím o věci samé bez jednání, má se tedy za to, že z jejich strany je souhlas s takovýmto vyřízením věci udělen (§ 51 odst. 1 věta druhá s.ř.s.).

Žalovaný správní orgán, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s.ř.s. právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalovanému však žádné zvláštní náklady tohoto druhu nevznikly, a proto bylo rozhodnuto, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost ve dvou písemných vyhotoveních (§ 102 a násl. s.ř.s.). Kasační stížnost se podává u soudu, který napadené rozhodnutí vydal. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Důvody kasační stížnosti jsou taxativně stanoveny v § 103 odst. 1 s.ř.s.

Kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná (§ 104 odst. 2 s.ř.s.). Kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s.ř.s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§ 104 odst. 4 s.ř.s.).

Stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Plzni dne 17. října 2011

JUDr. PhDr. Petr KUCHYNKA, Ph.D., v.r.

samosoudce

Za správnost vyhotovení: Helena Kováříková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru