Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

17 Ca 28/2009 - 32Rozsudek KSPL ze dne 31.10.2011

Prejudikatura

1 As 56/2008 - 66


přidejte vlastní popisek

17Ca 28/2009-32

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Kuchynkou v právní věci žalobce: P.H., zastoupeného JUDr. Robertem Lososem, advokátem se sídlem Nám. Republiky 3, Plzeň, proti žalovanému: Celní ředitelství Plzeň, se sídlem ul. Antonína Uxy 11, Plzeň, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2.7.2009 č.j. 5315-02/09-1601-21,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou soudu osobně dne 30.7.2009 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Celního ředitelství Plzeň ze dne 2.7.2009 č.j. 5315-02/09-1601-21 a rozhodnutí Celního úřadu Plzeň ze dne 3.4.2009 č.j. 6077/2009-166500-021.

Rozhodnutím ze dne 2.7.2009 č.j. 5315-02/09-1601-21 Celní ředitelství Plzeň zamítlo odvolání žalobce a potvrdilo rozhodnutí Celního úřadu Plzeň ze dne 3.4.2009 č.j. 6077/2009-166500-021, jímž byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 42a odst. 4 písm. c) zákona o pozemních komunikacích, jehož se dopustil tím, že jako řidič užil dne 16.12.2008 na pozemní komunikaci č. II/180 v katastru obce Nýřany soupravu tažného vozidla registrační značky X a nákladního návěsu registrační značky X, u které bylo při kontrolním vážení provedeném na základě § 38a odst. 2 písm. b) zákona o pozemních komunikacích zjištěno překročení hodnot stanovených v § 15 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 341/2002 Sb.

Přestupky byly v rozhodném období upraveny zákonem č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném od 1.10.2008 do 31.12.2008 (dále též jen „zákon o přestupcích“).

Provoz na pozemních komunikacích byl v rozhodném období upraven zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném od 1.9.2008 do 31.12.2008 (dále též jen „zákon o silničním provozu“).

Pozemní komunikace byly v rozhodném období upraveny zákonem č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění účinném od 1.1.2007 do 15.4.2009 (dále též jen „zákon o pozemních komunikacích“).

Technické požadavky a technické podmínky provozu vozidel na pozemních komunikacích byly v rozhodném období upraveny vyhláškou Ministerstva dopravy a spojů č. 341/2002 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění účinném od 1.6.2006 do 14.9.2009 (dále též jen „vyhláška č. 341/2002 Sb.“).

Svou žalobu odůvodnil žalobce tím, že se již od počátku správního řízení bránil totožnou námitkou, že při nakládce upozorňoval pracovníka na nakladači, aby při nakládce nebyly přetíženy nápravy. S ohledem na charakter přepravy (5 až 6 přeprav denně) se jednalo o maximální možnou součinnost řidiče v rámci míry jeho povinné opatrnosti při nakládce, jiným způsobem s ohledem na realitu nakládky žalobce nakládku ovlivnit nemohl. O samotném rozložení nákladu v souladu s vyhláškou č. 341/2000 Sb. nerozhodoval a ani se na něm nepodílel. Správní orgány na obranu žalobce reagovaly tím, že s odpovědností řidiče za porušení povinnosti podle § 5 odst. l písm. a) zákona o silničním provozu pracovaly jako s odpovědností za výsledek. Žalovaný i správní orgán prvého stupně požadují u řidiče automatickou pochybnost o plnění hmotnostních limitů bez ohledu na jeho předchozí zkušenosti i bez ohledu na to, že nakládku prováděl příslušný bagrista, který také sám rozhodoval o způsobu naložení a žalobce ujistil o správném naložení nákladu. Žalovaný ani správní orgán I. stupně ve prospěch žalobce nezhodnotili jasný fakt, kdy dle vážního lístku nedošlo k přetížení celé jízdní soupravy, naopak skutečně naloženo bylo na soupravu o cca 5.350 kg méně než je maximální nosnost soupravy. Tento vážní lístek jako listinný důkaz je potvrzením opatrného chování žalobce, který dal pokyn pracovníkovi na nakladači k provedení nakládky tak, aby nedošlo k naplnění celkové hmotnosti vozidla a tím nebyly přetíženy nápravy. Tato prokázaná a žalovaným zcela záměrně opomenutá skutečnost potvrzuje u žalobce jako řidiče zvýšenou míru opatrnosti v rámci plnění hmotnostních limitů. Přesto žalovaný tvrdí v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že žalobce jako řidič mohl požádat např. o snížení objemu nakládky, takovýto závěr správního orgánu však usvědčuje zpracovatele z toho, že si právní spis neprostudoval a nezaznamenal vyjádření žalobce ze dne 30.1.2009 před celním úřadem ani skutečnosti obsažené ve vážním lístku ze dne 10.12.2008.

Svou žalobu odůvodnil žalobce dále tím, že bez zavinění se žalobce přestupku dopustit nemohl. Žalobce nespáchal přestupek ani jednáním nedbalostním, neboť vynaložil nejen povinnou, ale dokonce zvýšenou opatrnost v rámci plnění hmotnostních limitů, když požádal o snížení objemu nakládky, což potvrzují skutečnosti obsažené ve vážním lístku. Žalobce není a nebyl v postavení, aby mohl náklad kontrolovat, přesvědčit se o případném přetížení náprav tahače i návěsu a v důsledku této skutečnosti pak jako zaměstnanec v závislém zaměstnaneckém poměru odmítnout jízdu. Navíc vozidlo není technicky vybaveno zařízením, které zjišťuje zatížení jednotlivých kol soupravy dle tlaku v tlumicích jednotkách. Protože žalobce vynaložil povinnou míru opatrnosti, nikde si nemohl zatížení náprav vozidla ověřit, nemohl vědět o tom, že může být porušen nebo ohrožen zájem chráněný zákonem a vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům to nevěděl ani vědět nemohl. Absurdní zhodnocení subjektivní stránky jednání žalobce dokresluje i to, že žalobce na doporučení žalovaného i správní orgán I. stupně mohl pro kontrolu zatížení vozidla použít na trhu dostupné přejezdové váhy. Tato námitka je zcela lichá, protože řidič jako zaměstnanec opětovně nemůže přimět zaměstnavatele k nákupu takových vah, když jejich užívání provozovateli vozidla neurčuje žádný právní předpis. Žalovaný i jemu podřízený správní orgán byli povinni provádět důkazy tak, aby potvrdili či vyvrátili obranu žalobce směrem k tvrzené absenci jeho zavinění. Místo toho hodnotili jednání žalobce zcela nelogicky naprosto mimo realitu a neprovedli takové důkazy, které by je seznámily s konkrétní situací na nakládce tak, aby bylo možno posoudit věc v souladu se zásadou materiální pravdy dle § 3 spr. ř., tj. konkrétní skutkový stav na místě samém (např. výslech osob provádějících nakládku, výslech provozovatele vozidla atd.). Žalobce je proto přesvědčen, že se přestupku nedopustil. Napadené rozhodnutí je v souladu s § 76 odst. l písm. a) a b) s.ř.s. nepřezkoumatelné a nesrozumitelné.

Žalovaný správní orgán se k žalobnímu bodu týkajícímu se zavinění vyjádřil tak, že v otázce vědomosti pachatele o protiprávnosti jednání vycházely správní orgány z obsahu vyjádření žalobce v rámci správního řízení, kdy ze zjištěných okolností bez důvodných pochybností vyplývá závěr, že žalobce si protiprávnosti svého jednání nebyl vědom. V otázce existence objektivně dané povinnosti být si vědom protiprávnosti svého jednání jsou stěžejní zejména výše ustanovení o povinnostech řidiče motorového vozidla dle § 5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu a § 15 vyhlášky č. 341/2002 Sb. Uvedené povinnosti jsou adresovány výlučně řidiči vozidla. Pouze řidič vozidla je tak odpovědný za to, že v provozu na pozemních komunikacích bude užito vozidlo, které splňuje technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem. Této své povinnosti se řidič vozidla nemůže zprostit jejím přenesením na třetí osobu (např. osobu provádějící nakládku), takové jednání řidiče vozidla nijak neexkulpuje. V otázce faktické možnosti vědomí o protiprávnosti jednání žalobce a jeho ovlivnění je dle žalovaného nutno hodnotit, v kontextu skutkových zjištění a okolností případu, zejména míru opatrnosti, v jaké mohla být důvodně požadována ve vztahu k jednání řidiče vozidla, a konkrétní možnosti řidiče zamezit protiprávnímu jednání, tedy zda lze jednání řidiče hodnotit jako nedbalé.

Žalovaný správní orgán se k žalobnímu bodu týkajícímu se zavinění dále vyjádřil tak, že v případě žalobce jako řidiče z povolání nelze bez dalšího akceptovat jako exkulpační důvod odkaz na opatření, jež uvedl ve své výpovědi, v situaci, kdy tento není schopen na místě nakládky zjistit dodržení normou vymezených omezení povolených hmotností vozidel či jejich náprav současně v situaci, kdy existují ve vztahu k jednání žalobce možnosti, které mohly být z jeho strany k zamezení protiprávního jednání učiněny. Opačný přístup by vedl ve svém důsledku k situacím, kdy by prostý odkaz na nemožnost zjištění normou předvídaných parametrů byl důvodem k zániku odpovědnosti potencionálního přestupce a jeho jednání by bylo kvalifikováno stejně jako jednání jiného, který pro zamezení protiprávnosti svého jednání přijme možná a fakticky uskutečnitelná opatření níže příkladem uvedená. Na řidiče zjevně nedbalého by tak bylo pohlíženo stejně jako na řidiče svědomitého, byť jednáním prvního by byl jednoznačně porušen zákonem chráněný zájem. Právní norma ochraňující tento veřejný zájem na bezpečném a šetrném užívání pozemních komunikací by tak ztrácela na jakémkoli významu. V daném případě skutková zjištění jednoznačně svědčí o tom, že žalobce měl možnost přijmout další opatření dále příkladem uvedená. Dle názoru žalovaného, nemohl-li se žalobce na místě nakládky přesvědčit o plnění normou stanovených hmotnostních limitů, mohl v rámci výše zdůvodněné opatrnosti povolit naložení menšího množství materiálu, (zakázka k přepravě nebyla nijak množstevně vymezena, přičemž náklad byl naložen prakticky na hranici objemových možností ložného prostoru), mohl použít na trhu dostupné přejezdové mobilní váhy určené pro soukromé subjekty, pomocí kterých lze zjistit orientační hodnoty zatížení vozidla a v neposlední řadě mohl též přepravu odmítnout. K otázce použití mobilních přejezdových vah žalovaný uvádí, z odůvodnění rozhodnutí celního úřadu a stejně tak z odůvodnění rozhodnutí žalovaného jasně vyplývá, že správní orgán hodnotil jejich použití jako alternativu možného postupu řidiče vozidla, nikoli jako povinnost těmito vahami disponovat či je užívat, jak nesprávně dovozuje žalobce. Skutečnost, že žalobce nemůže zaměstnavatele přimět k nákupu těchto vah, nemá žádný právní význam, neboť vedle použití těchto vah existují další zmíněné alternativy jednání řidiče.

Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“).

Žaloba není důvodná.

Ve smyslu § 5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu je řidič povinen užít vozidlo, které splňuje technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem.

Podle § 38a odst. 1 zákona o pozemních komunikacích se na dálnicích, silnicích, místních komunikacích provádí kontrolní vážení a měření (dále jen „kontrolní vážení“) silničních motorových vozidel kategorií N2, N3 a jejich jízdních souprav s přípojnými vozidly kategorií O2, O3 a O4 (dále jen „vozidlo“). Podle § 38a odst. 2 písm. b) tohoto zákona kontrolní vážení provádí Policie České republiky nebo celní úřady samostatně. Podle § 38b odst. 5 uvedeného zákona zjistí-li se při kontrolním vážení překročení hodnot stanovených zvláštním právním předpisem, je toto porušení projednáno na základě zvláštního zákona jako přestupek a řidič vozidla je povinen uhradit náklady vážení. Podle § 42a odst. 4 písm. c) zákona o pozemních komunikacích se řidič vozidla dopustí přestupku tím, že vozidlo překročí při kontrolním vážení hodnoty stanovené zvláštním právním předpisem.

Podle § 15 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 341/2002 Sb. největší povolená hmotnost silničních vozidel nesmí překročit u motorových vozidel se dvěma nápravami 18,00 t.

V posuzovaném případě nebylo mezi účastníky sporné, že žalobce byl řidičem vozidla, jež při kontrolním vážení stanovené hodnoty překročilo. Taktéž nebyly jakkoliv zpochybněny hodnoty naměřené při kontrolním vážení, které jsou zachyceny v protokolech o kontrolním vážení vozidla a vážních lístcích ze dne 16.12.2008 č. 175/2008 a č. 176/2008, z nichž jednoznačně vyplývá, že byly překročeny hodnoty stanovené ve vyhlášce č. 341/2002 Sb. Žalobce nikterak nenapadá závěry žalovaného o naplnění objektivní stránky daného přestupku, ohrožení objektu chráněného předmětnou skutkovou podstatou přestupku a splnění požadavků kladených na subjekt tohoto přestupku.

Žalobce však popírá naplnění subjektivní stránky přestupku, tj. zavinění.

Jelikož zákon o pozemních komunikacích nestanoví ohledně přestupku dle § 42a odst. 4 písm. c) žádné zvláštní požadavky týkající se zavinění, je nezbytné aplikovat obecnou úpravu, tj. zákon o přestupcích. Podle § 3 zákona o přestupcích k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění. Podle § 4 odst. 1 zákona o přestupcích přestupek je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí [= vědomá nedbalost], nebo b) nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl [= nevědomá nedbalost]. Podle § 4 odst. 3 zákona o přestupcích se jednáním rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých osobních poměrů povinen. Nestanoví-li zákon jinak (a tak je tomu rovněž v daném případě), postačí zavinění ve formě nevědomé nedbalosti.

Správní orgány obou stupňů se ve svých rozhodnutích zaviněním žalobce podrobně zabývaly v intencích pozdějšího (výše rekapitulovaného) vyjádření žalovaného k žalobě (blíže viz rozhodnutí Celního úřadu Plzeň ze dne 3.4.2009 č.j. 6077/2009-166500-021 a rozhodnutí Celního ředitelství Plzeň ze dne 2.7.2009 č.j. 5315-02/09-1601-21).

Správní orgány došly k závěru, že žalobce v přezkoumávané věci jednal s nevědomou nedbalostí, zdejší soud se se závěrem žalovaného o spáchání přestupku z nevědomé nedbalosti ztotožňuje.

Zdejší soud souhlasí také s vyjádřením žalovaného správního orgánu, že za relevantní též ve vztahu k dané věci třeba považovat názory vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7.8.2008 č.j. 1 As 56/2008-66. O skutkově ještě bližším případu pak zdejší soud rozhodl rozsudkem ze dne 11.11.2009 č.j. 17Ca 26/2009-42; kasační stížnost žalobce proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29.4.2010 č.j. 4 As 7/2010-75.

Z definice zavinění ve formě nevědomé nedbalosti [§ 4 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích] plyne, že musí být kumulativně naplněny dva znaky. Prvním znakem je, že pachatel nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem. Druhým znakem je, že pachatel to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Zaviněním pak musí být pokryta celá skutková podstata přestupku.

Ohledně naplnění prvního znaku žalobce dne 30.1.2009 při ústním jednání před Celním úřadem Plzeň uvedl, že pokud je řidič soupravy pracovníkem obsluhujícím nakladač ubezpečen, že nakládka probíhá v pořádku, nemá důvod o takovém tvrzení pochybovat a z nakládky odjíždí v dobré víře, že k porušení povinností uložených dle zákona o pozemních komunikacích nedošlo. Celnímu úřadu ani odvolacímu správnímu orgánu se nepodařilo tato tvrzení žalobce vyvrátit, resp. prokázat opak. Soud tedy souhlasí se závěrem, že žalobce o tom, že jsou překročeny hodnoty stanovené vyhláškou č. 341/2002 Sb., nevěděl.

K naplnění druhého znaku je třeba se vypořádat s tím, zda žalobce mohl a měl vědět o tom, že došlo k překročení největší povolené hmotnosti na druhé nápravě, která je hnací, a největší povolené hmotnosti motorového vozidla se dvěma nápravami. Žalobce dne 30.1.2009 při ústním jednání před Celním úřadem Plzeň uvedl, že upozornil pracovníka obsluhujícího nakladač, aby provedl nakládku tak, aby nedošlo k naplnění celkové hmotnosti vozidla. Z toho pak usuzoval, že by nemělo dojít ani k zatížení jednotlivých náprav jízdní soustavy. Pracovník obsluhující nakladač žalobce ubezpečil, že nakládku provádí tak, aby nedocházelo k přetížení náprav soupravy. V místě nakládky ani po cestě z místa nakládky do místa zastavení vozidla kontrolou celního úřadu nejsou k dispozici váhy, na nichž by řidič zjistil stav zatížení náprav soupravy i přesnou hmotnost celkového zatížení soupravy. Vozidlo není vybaveno zařízením, které zjišťuje zatížení jednotlivých kol soupravy dle tlaku v tlumicích jednotkách.

Z žalobcovy výpovědi je patrné, že se zcela spolehl na ubezpečení pracovníka obsluhujícího nakladač, že však sám neučinil žádné kroky k zamezení přetížení náprav vozidla. To podle názoru soudu rozhodně nemohlo stačit. Žalobce nesledoval nakládku, nevyšel z toho, o jakou hodnotu může hmotnost vozidla zvýšit korba plně naložená zeminou příslušného složení a vlhkosti a do jaké pravděpodobné výše tudíž lze korbu zeminou naložit tak, aby ještě nedošlo k přetížení náprav a soupravy, nezaregistroval značnou nerovnoměrnost naložení nákladu (viz fotodokumentace ve správním spise) a/nebo neučil potřebná opatření k zamezení jeho posunu. To bylo podle soudu naprosté minimum, které se dalo udělat a žalobce měl udělat za situace, kdy nebyly k dispozici technické prostředky pro měření zatížení náprav a soupravy.

Řidič vozidla je plně odpovědný za dodržování pravidel provozu vozidel na pozemních komunikacích, tj. i za dodržení všech hmotnostních limitů. Tato zákonná povinnost je nepřenositelná. Soud proto dospěl ve shodě se správními orgány k závěru, že vzhledem k okolnostem tohoto konkrétního případu a svým osobním poměrům žalobce měl vědět, že vozidlo nesplňuje hodnoty největší povolené hmotnosti na druhé nápravě, která je hnací, a největší povolené hmotnosti motorového vozidla se dvěma nápravami. Zároveň tuto skutečnost vědět mohl, pokud by sám podnikl výše naznačené jednoduché kroky k zamezení přetížení náprav a soupravy, které podle názoru soudu bylo možno a nutno učinit právě z důvodu nedostupnosti příslušných technických prostředků ke zjištění hmotnosti.

Žalobce se nemůže odvolávat na skutečnost, že jeho vozidlo nebylo vybaveno systémem provádějícím měření zatížení jednotlivých náprav a celého vozidla, ani na skutečnost, že po cestě z místa nakládky do místa zastavení vozidla nejsou k dispozici váhy ke zjištění stavu zatížení náprav soupravy i přesné hmotnosti celkového zatížení soupravy.

Žalobce se dopustil jednání majícího znaky přestupku jako řidič nákladního vozidla, pro což disponoval příslušným oprávněním. Již z toho lze naprosto jednoznačně dovodit, že mohl a měl znát všechny stanovené požadavky pro jízdu s nákladním vozidlem a přepravu nákladu, tedy i požadavky ohledně maximální přípustné hmotnosti. Ostatně to žalobce nepopírá. Pokud chtěl mít žalobce jistotu v tom, že vozidlo a náklad jsou v pořádku, měl dostatek možností, jak tak učinit. Nelze se bez dalšího spolehnout na jinou osobu, na vlastní kontrolu nelze zcela rezignovat, nýbrž je třeba si osobně ověřit, že je vše v pořádku. Žalobce však takto nepostupoval a pouze se spolehl na ujištění ze strany jiné osoby. Nicméně tím se odpovědnosti nezbavil a ani zbavit nemohl. Pokud totiž odpovědnost spočívá na řidiči, tak ten musí vynaložit veškeré úsilí na to, aby nedošlo ke spáchání protiprávního jednání. Je zřejmé, že je v praxi obtížné provést naprosto důkladnou kontrolu nakládaného materiálu a jeho hmotnosti, nicméně se o to má řidič alespoň pokusit. Žalobce tedy mohl v posuzované věci využít soudem i správními orgány zmíněné prostředky za účelem ovlivnění množství a rozmístění převáženého materiálu tak, aby nedošlo k jeho posunu a následnému přetížení dvojnápravy, avšak z řízení před správními orgány vyplývá, že se o to ani nepokusil. Při řízení motorových vozidel, zejména nákladních aut, je třeba počínat si vždy s jistou mírou obezřetnosti a opatrnosti, a to s ohledem na možné negativní následky.

Kdyby měly být akceptovány žalobcovy výše uvedené námitky, byla by daná právní norma zbavena svého smyslu, čímž by došlo k výraznému oslabení ochrany zájmu na bezpečnosti silničního provozu a šetrném využívání pozemních komunikací.

Řidič nákladního vozidla, který vzhledem ke všem okolnostem daného případu a svým osobním zkušenostem mohl a měl vědět, že vozidlo zatížené převáženým nákladem překračuje největší povolené hmotnosti silničních vozidel a jejich rozdělení na nápravy dle § 15 vyhlášky č. 341/2002 Sb., se dopustí z nevědomé nedbalosti přestupku dle § 42a odst. 4 písm. c) zákona o pozemních komunikacích. Žalobce jako řidič nákladního vozidla tudíž naplnil svým jednáním i znaky subjektivní stránky přestupku, a to ve formě nevědomé nedbalosti.

K námitce žalobce, že správní orgány neprovedly takové důkazy, které by je seznámily s konkrétní situací na skládce tak, aby bylo možno posoudit věc v souladu se zásadou materiální pravdy, soud konstatuje, že žalobce neuvádí, k jakému konkrétnímu spornému tvrzení či k jakým konkrétním sporným tvrzením by měl být proveden „např. výslech osob provádějících nakládku, výslech provozovatele vozidla atd.“. Soud proto k této námitce obecně odkazuje na předchozí část odůvodnění tohoto rozsudku, z níž vyplývá, že správní orgány zjistily dostatek skutečností umožňujících právní závěr o existenci zavinění na straně žalobce. Vzhledem k tomu je soud toho názoru, že jak správní orgán první stupně, tak odvolací správní orgán postupovaly v předmětném řízení tak, aby byl zjištěn stav věci respektující zásadu materiální pravdy zakotvenou v § 3 spr. ř. Námitka žalobce je tak nedůvodná.

K námitce žalobce, že napadené rozhodnutí je v souladu s § 76 odst. l písm. a) a b) s.ř.s. nepřezkoumatelné a nesrozumitelné, soud s ohledem na obecnost argumentace jen konstatuje, že podle jeho názoru rozhodnutí odvolacího správního orgánu není ani nepřezkoumatelné, ani nesrozumitelné.

Lze tudíž shrnout, že podle názoru soudu nelze žalobu považovat za důvodnou.

Jelikož žaloba nebyla shledána důvodnou, soud ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

V žalobě se navrhuje důkaz výslechem účastníků. Soud tento důkaz neprovedl, protože z ničeho není zřejmé, jaké pro věc relevantní sporné tvrzení bylo mělo být prokázáno výslechem žalobce a žalovaného správního orgánu.

Žalobce souhlasil s tím, aby soud rozhodl o věci samé bez jednání (§ 51 odst. 1 věta prvá s.ř.s.). Vzhledem k tomu, že žalovaný správní orgán nevyjádřil do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s rozhodnutím o věci samé bez jednání, má se za to, že souhlas s takovýmto vyřízením věci je udělen také z jeho strany (§ 51 odst. 1 věta druhá s.ř.s.).

Žalovaný správní orgán, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s.ř.s. právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný správní orgán se však práva na náhradu těchto nákladů vzdal, a proto bylo rozhodnuto, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost ve dvou písemných vyhotoveních (§ 102 a násl. s.ř.s.). Kasační stížnost se podává u soudu, který napadené rozhodnutí vydal. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Důvody kasační stížnosti jsou taxativně stanoveny v § 103 odst. 1 s.ř.s.

Kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná (§ 104 odst. 2 s.ř.s.). Kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s.ř.s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§ 104 odst. 4 s.ř.s.).

Stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Plzni dne 31. října 2011

JUDr. PhDr. Petr KUCHYNKA, Ph.D., v.r.

samosoudce

Za správnost vyhotovení: Helena Kováříková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru