Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

17 A 86/2015 - 37Rozsudek KSPL ze dne 30.09.2016

Prejudikatura

7 Afs 212/2006 - 74

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
8 As 231/2016

přidejte vlastní popisek

17A 86/2015-37

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou v právní věci žalobce: J.T., zastoupený Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, IČ 70890366, Škroupova 18, 306 13 Plzeň, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23.09.2015, č.j. DSH/11539/15,

takto:

I. Žaloba sezamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Plzně, odboru správních činností, oddělení dopravních přestupků ze dne 31.7.2015, č.j. MMP/178476/15, kterým byl uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změně některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“) pro porušení § 18 odst. 4 téhož zákona, za nějž mu byla uložena sankce pokuty ve výši 2.800,-Kč a zároveň byla rozhodnutím uložena povinnost nahradit náklady spojené s projednáváním přestupku ve výši 1.000,-Kč.

V podané žalobě žalobce předně namítal, že se napadené rozhodnutí zakládá na skutkovém stavu, který nemá oporu ve spise. Výsledek měření nelze považovat za relevantní. Je zřejmé, že při vlastním provádění měření došlo k několika závažným chybám, které výsledek měření zásadním způsobem zpochybňují. Žalovaný, jakožto i správní orgán prvého stupně, vycházeli z provedených důkazů, kterými byly záznam o přestupku a svědecké výpovědi zasahujících policistů, str. H. a str. N. Tyto provedené důkazy však ve vzájemné součinnosti poukazují na skutečnost, že bylo měřeno chybně. Měření bylo prováděno radarovým měřičem rychlosti AD9C, umístěným ve služebním vozidle Škoda Octavia. Ze snímku pořízeného uvedeným rychloměrem je zřejmé, že při měření muselo dojít k tzv. jednoduché reflexi, kdy díky této skutečnosti výsledek měření musí být označen jako nepřesný. Toto tvrzení je potvrzeno všemi provedenými důkazy. Jednoduchá reflexe je jev, který vzniká na plochách, které se vyskytují rovnoběžně s jízdní dráhou. Tento jev může vzniknout například od svodidel, parkujících automobilů, od autobusů nebo tramvají, které zastavily na zastávce. Pokud vycházíme z fyzikálních zákonů, mikrovlnné záření se může na velkých kovových plochách odrážet. Z tohoto důvodu se může stát, že při určitých místních podmínkách dojde k tzv. lomovému odrazu (reflexi) paprsku. Před touto skutečností varuje sám výrobce rychloměru v Návodu k obsluze rychloměru AD9C. K prokázání této skutečnosti žalobce navrhoval provedení důkazu čtením Návodu k obsluze od výrobce rychloměru AD9C, neboť výrobce rychloměru v Návodu k obsluze konkrétně uvádí: „V anténním svazku +10° od osy antény se nesmí nacházet žádné překážky, které by mohly zasahovat do anténní charakteristiky radarové hlavy a zapříčiňovat rušivé reflexe vysílaného signálu. K těm patří zvláště stromy, vysoká křoviska nebo tráva (zvláště mokrá), stožáry pouličního osvětlení, dopravní značky, informační tabule apod. Rušivá reflexe se projevuje vícenásobným měřením jednoho a téhož vozidla (na snímcích je pouze část změřeného vozidla nebo je snímek bez vozidla).“

Žalobce dále v této souvislosti poukazoval na fotografii, pořízenou rychloměrem, na níž je viditelné v levém dolním rohu část měřeného vozidla. Vozidlo není vidět celé, nýbrž jen jeho zadní část. Podle žalobce se tedy jedná přímo o skutečnost, o které hovoří výrobce rychloměru v Návodu k obsluze, kdy přesně takovýmto způsobem se jednoduchá reflexe běžně projevuje. Tuto skutečnost nelze přikládat tomu, že měření bylo prováděno 26. 10. 2014 v 20:18:13 hod, tedy v době, kdy panovala již tma. Celý snímek, až na zadní část měřeného vozidla, je tmavý, kdy z něho nejdou nijak vyčíst ani náznakem obrysy okolí. V daném místě je však instalováno pouliční osvětlení, které dostatečně celý úsek v tuto dobu běžně nasvěcuje. Tato skutečnost je rovněž potvrzena svědeckou výpovědí zasahujícího policisty str. O.N., který ve své svědecké výpovědi ze dne 11. 6. 2015 vypověděl: „ Byla noc, ale bylo tam funkční veřejné osvětlení“.

Žalobce zároveň zpochybnil tvrzení vyslechnutých policistů, že k reflexi v řádném případě nemohlo dojít. Str. H. ve své svědecké výpovědi uvedl: „K reflexi nemohlo určitě dojít, radar byl nastaven na 20 m a tam je reflexe vyloučená, v záběru bylo jen toto vozidlo“. Žalobce toto tvrzení označuje jako nepravdivé, kdy současně uvádí, že výrobce v Návodu k obsluze použitého rychloměru neuvádí skutečnost, že by k reflexi nemohlo dojít při provádění měření na vzdálenost 20 m. Reflexe je jev, ke kterému může dojít u použitého rychloměru bez ohledu na vzdálenost, na kterou je měření prováděno. Omyl policistů o skutečnosti, že k reflexi u použitého rychloměru může dojít bez ohledu na vzdálenost, na kterou se měření provádí, lze snadno dokázat za pomoci Návodu k obsluze, jehož provedení současně žalobce navrhuje. Tato skutečnost jednoznačně usvědčuje zasahující policisty z omylu.

Z provedeného dokazování jasně vyplývá několik podstatných skutečností, ze kterých lze objektivně vyvodit závěr, že k reflexi muselo dojít. Ze svědeckých výpovědí, jakožto ze záznamu o přestupku vyplývá fakt, že měřený objekt byl měřen ze vzdálenosti 20 m. Dle svědeckých výpovědí zasahujících policistů dále vyplývá skutečnost, že vozidlo policistů stálo v pravém pruhu. Z toho vyplývá, že ve vzdálenosti (bočním odstupu) 20 m od místa měření zasahoval dosah měření již mimo levý jízdná pruh na předmětné pozemní komunikaci, tedy mimo vzdálenost, kde se vozidlo na fotografii z rychloměru nacházelo, k místu, ve kterém byly umístěny sloupy veřejného osvětlení. Vzdálenost 20 m od místa, kde měli dle svědeckých výpovědí policisté v době měření stát, tak zasahovala již mimo levý jízdní pruh pozemní komunikaci. Nutno podotknout, že vzdálenost 20 m od místa, odkud bylo měřeno, zasahuje do míst, kde jsou, mimo jiné, instalovány sloupy veřejného osvětlení, i vysoké obrubníky oddělující pozemní komunikaci od tramvajových kolejí (viz fotografie z místa měření). V této souvislosti žalobce poukazoval na jím pořízenou fotografii z místa měření, kterou současně navrhoval provést. Z té jasně vyplývá, že vzdálenost 20 m od místa měření zasahuje do úrovně, kde se nacházejí sloupy veřejného osvětlení, či obrubníky oddělující pozemní komunikaci od tramvajových kolejí, neboť tyto se nachází pouhé dva jízdní pruhy, jejichž šíře je 3,2 m, celkem tedy 6,4 m; sloupy osvětlení, jakož i obrubník, je pak v bezprostřední blízkosti vozovky. Jak už žalobce uvedl výše, výrobce rychloměru v Návodu k obsluze uvádí: „V anténním svazku +10° od osy antény se nesmí nacházet žádné překážky, které by mohly zasahovat do anténní charakteristiky radarové hlavy a zapříčiňovat rušivé reflexe vysílaného signálu. K těm patří zvláště stromy, vysoká křoviska nebo tráva (zvláště mokrá), stožáry pouličního osvětlení, dopravní značky, informační tabule apod.“. Použitý rychloměr je založen na mikrovlnném záření, kdy mikrovlnné záření se může na velkých kovových plochách odrážet. Z tohoto důvodu se může stát, že při určitých místních podmínkách dojde k tzv. lomovému odrazu (reflexi) paprsku. Namítaná reflexe tedy mohla být způsobena sloupy veřejného osvětlení, obrubníky oddělující pozemní komunikaci od tramvajových kolejí, teoreticky i případně jedoucí tramvají, kdy ani tuto skutečnost nelze vyloučit, jelikož z fotografie pořízené rychloměrem nelze nejbližší okolí vozidla identifikovat.

Dále žalobce konstatoval, že kvalita snímku, pořízeného rychloměrem kde je vidět jen zadní část měřeného vozidla, jasně poukazuje na závěr, že k reflexi muselo dojít. Rovněž skutečnost, že na fotografii není vidět zástavba, ani sloupy veřejného osvětlení jasně prokazují, že k reflexi došlo. V opačném případě by díky nasvícení pouličním osvětlení musel být snímek v mnohem lepší odpovídající kvalitě. V opačném případě, když bychom zvážili možnost, že špatná kvalita snímku nebyla způsobena reflexí, musela by vzniknout důvodná pochybnost, zda bylo měřeno na místě, které je uvedeno ve výroku napadaného rozhodnutí. Tato skutečnost by poukazovala na závěr, že muselo být měřeno mimo zástavbu s pouličním osvětlením; v takovém případě by však neodpovídala specifikace místa dle výroku rozhodnutí. Výrok napadaného rozhodnutí by tak nebyl dostatečně určitý, kdy skutek, ve kterém je spatřován přestupek, by nebyl řádně individualizován a reálně by hrozilo nebezpečí porušení právní zásady ne bis in idem, kdy by nešla vyloučit možnost, že žalobce byl za tento skutek již pravomocně potrestán. I v tomto případě by napadané rozhodnutí muselo být zrušeno.

Žalobce uváděl, že výsledek měření není v žádném případě přesný a odmítá, že by rozhodného dne nejvyšší povolenou rychlost v době a místě měření překročil. Výsledek měření nelze považovat za relevantní, jelikož je očividné, že při měření došlo k tzv. jednoduché reflexi. Ta mohla být způsobena například sloupy pouličního osvětlení. V místě měření se nacházejí i další předměty, které díky kterým mohlo k reflexi dojít. Žalobce tuto skutečnost dokládal přiloženým snímkem z místa měření, na kterém je vidět, že stanoviště pro měření bylo zvoleno absolutně nevhodně. K prokázání této skutečnosti žalobce předložil fotografii z místa měření v době denního světla, která dokládá, že reflexe mohla být způsobena nejrůznějšími předměty, mimo jiné sloupy veřejného osvětlení.

Žalobce dále namítal, že na fotografii z rychloměru je patrné, že bezprostředně před vozidlem žalobce se nacházelo jiné vozidlo, jedoucí ve stejném jízdním pruhu (díky špatné kvalitě fotografie z rychloměru jsou vidět jen zadní světla tohoto automobilu). Žalobce tak namítá, že muselo být změřeno právě toto vozidlo. Díky špatné kvalitě fotografie z rychloměru není možné určit, zda na vozidle žalobce byl umístěn záměrný kříž či nikoliv. Vozidlo se současně muselo dle fotografie nacházet jen nepatrně před vozidlem žalobce. Nelze tedy relevantně vyloučit možnost, že bylo měřeno toto vozidlo, ovšem rychloměr zdokumentoval pouze vozidlo žalobce.

Výsledek měření žalobce zpochybnil i z důvodu dalšího pochybení, kterého se zasahující policisté dopustili. Ze svědeckých výpovědí zasahujících policistů jasně vyplývá skutečnost, že služební vozidlo, ve kterém je rychloměr instalován, nebylo ustanoveno v souladu s návodem k obsluze. Tato skutečnost rovněž zpochybňuje vlastní výsledek měření. Před vlastním měřením je nezbytné dle Návodu k obsluze od výrobce rychloměru vozidlo, ve kterém je rychloměr instalován řádně ustavit. Vozidlo musí být ustaveno rovnoběžně s vozovkou. Polohu vozidla (jeho podélnou osu) musíme nastavit tak, aby průhled muška-hledí přes přípravek směřoval přesně na výtyčku, která je umístěna cca 10 m před vozidlem. K ustanovení vozidla je tedy nezbytná součinnost minimálně dvou osob. Jedna osoba manipuluje se samotným rychloměrem, resp. s vozidlem a druhá manipuluje s výtyčkou. Žalovaný odkazoval na relevantní pasáž v Návodu k obsluze od výrobce rychloměru: „Vozidlo ustavíme podélně u vozovky na pravé nebo levé straně. Zaměření podélného směru vozidla se provede podobně jako u měřicího bloku AD9 T. Z držáku radarové hlavy vyjmeme radarovou hlavu a do držáku zasuneme zaměřovací přípravek. Polohu vozidla (jeho podélnou osu) musíme nastavit tak, aby průhled muška-hledí přes přípravek směřoval přesně na výtyčku, která je umístěna cca 10m před vozidlem. Případnou korekci provádíme změnou polohy vozidla“.

Policista H. ve své svědecké výpovědi uvedl: „Kolega ustavil vozidlo v souladu s návodem k měřícímu zařízení – rovnoběžně s vozovkou“. Rovněž policista N. ve své svědecké výpovědi uvedl: „Vozidlo jsem před měřením v souladu s návodem k radaru ustavil, aby bylo rovnoběžně s vozovkou…“ Tyto svědecké výpovědi jasně dokládají, že vozidlo bylo ustaveno pouze za pomoci jedné osoby, strž. N. Jak již bylo uvedeno výše, k ustanovení dle Návodu k obsluze je však naprosto nezbytná součinnost nejméně dvou osob. Oba policisté potvrdili, že str. H. se na ustavení vozidla nijak nepodílel a veškeré úkony tedy prováděl pouze str. N. V tomto případě ale vozidlo nemohlo být řádně ustaveno. Měření tedy nebylo provedeno v souladu s Návodem k obsluze. Výsledek měření nelze označit za relevantní, kdy z naměřené rychlosti nemůže být v žádném případě dovozována odpovědnost za přestupek.

Současně je nezbytné konstatovat, že služební vozidlo, ve kterém je rychloměr instalován, bylo při provádění měření zároveň vozidlem zásahovým. To znamená, že po změření vozidla a zjištění podezření, že toto vozidlo překročilo nejvyšší povolenou rychlost, se policisté za měřeným vozidlem rozjeli. Z provedeného dokazování nevyplývá nijak skutečnost, kolik jiných vozidel zasahující policisté toho dne změřili. Žalobce tedy konstatuje, že řádné ustavení služebního vozidla v souladu s Návodem k obsluze výrobce rychloměru, by muselo být provedeno po každém jednom výjezdu. Z provedeného dokazování nijak nevyplývá skutečnost, že by tak bylo učiněno. Naopak ze svědeckých výpovědí vyplývá, že ustavení vozidla proběhlo toliko jednou, nutno konstatovat, že jen jednou osobou a tedy i tak v rozporu s návodem k obsluze.

Žalobce dále uváděl, že ze spisové dokumentace vedené správním orgánem nevyplývá skutečnost, že by zasahující policisté byli řádně proškoleni k používání použitého rychloměru. Opak není prokázán žádným úředním osvědčením, kdy lze označit za důvodnou pochybnost, zda zasahující policisté mají dostatečnou odbornou způsobilost. K tomuto dále se žalobce odkazuje na Závazný pokyn policejního prezidenta č. 160 ze dne 4. prosince 2009, kterým se upravuje postup na úseku bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, čl. 11 odst. 1) písm. i): „Každý člen hlídky je při výkonu služby vybaven technickými dokumentačními prostředky, je-li jimi organizační článek policie vybaven a člen hlídky k užívání proškolen…“. Z uvedené citace vyplývá, že nelze a priori předjímat, že každý policista je proškolen k obsluze technických dokumentačních prostředků. Rovněž s ohledem na velmi široký rozsah činností Policie ČR nelze a stanovené platové třídy a jednotlivé služební funkční místa, nelze předjímat, že jde o „běžnou pracovní náplň policistů“. Zde se lze odkázat na rozsudek NSS č. j. 6Ads 93/2008–107, který pojednává o pracovní náplni jednotlivých policistů v rámci policie (systematizace služebních míst). Skutečnost, že při vlastním provádění měření došlo hned k několika závažným pochybením, dokládá skutečnosti tvrzené žalobcem, že zasahující policisté dostatečnou odbornou kvalifikaci nemají.

V neposlední řadě žalobce konstatoval, že žalovaný neprovedl dostatečné důkazy k určení nejvyšší povolené rychlosti na předmětné pozemní komunikaci. Žalovaný vycházel bez dalšího z tvrzení policistů, že nejvyšší povolená rychlost v době a místě měření činila 50 km/hod. Toto tvrzení však žalobce rozporuje, kdy současně uvádí, že v daném úseku pozemní komunikace je nejvyšší povolená rychlost stanovena dopravní značkou B20a na 70 km/hod. Ze svědeckých výpovědí zasahujících policistů nijak nevyplývá skutečnost, že by před vlastním měřením úpravu nejvyšší povolené rychlosti nějak kontrolovali. Rovněž žalovaný se v rámci provedeného dokazování touto skutečností nijak nezabýval. Žalobce znovu poukazoval na to, že nejvyšší povolená rychlost v místě měření je 70 km/hod, kdy současně k prokázání této skutečnosti navrhuje provedení důkazu ohledání místa údajného spáchání přestupku za účelem zjištění skutečnosti, jaká je v tomto místě stanovená nejvyšší povolená rychlost. Tvrzení žalobce je podporováno i skutečností, že se jedná o širokou pozemní komunikaci se dvěma jízdními pruhy v každém směru. Nejvyšší rychlost 70 km/hod. tak odpovídá profilu této pozemní komunikace. K tomuto tvrzení se žalobce odkazuje na přiložený snímek z místa měření. Jaká je v době a místě měření nejvyšší povolená rychlost, je však naprosto zásadní skutečností. Pokud by se prokázalo, že nejvyšší povolená rychlost byla skutečně 70 km/hod., měla by tato skutečnost zásadní vliv na právní kvalifikaci samotného skutku.

Žalobce žádal, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k podané žalobě žalovaný nejprve konstatoval, že žalobce zůstal de facto po celou dobu řízení prakticky nečinný, přičemž před správním orgánem I. stupně toliko v obecné rovině namítal nesprávnost měření, což chtěl dokázat předložením odborného vyjádření, což však již neučinil. Žalovaný byl toho názoru, že žalobce mohl obsáhlé námitky obsažené v žalobě proti napadenému rozhodnutí uplatnit na svoji obranu v řízení před správním orgánem I. stupně, či v odvolacím řízení. Žalobce se sice proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal, svoje odvolání však ani přes výzvu neodůvodnil. Nic však žalobci nebránilo, aby veškeré námitky uplatnil před žalovaným v řízení o odvolání, což však v důsledku své pasivity, resp. pasivity svého zmocněnce, neučinil. Žalovaný přezkoumal rozhodnutí v rámci revizního principu (§ 89 odst. 2 správního řádu) a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy. Žalovaný ve vyjádření dále uvedl, že odvolání jako řádný opravný prostředek je plně v dispozici toho, kdo jej podává. Je to odvolatel, který má vymezit, s jakým okruhem otázek se má odvolací orgán vypořádat v souladu s příslušnou právní úpravou; nikdo jiný proto jeho úlohu a pozici nemůže nahradit. Pro odvolání ve správním řízení platí, pokud jde o rozsah přezkumu, tzv. omezený revizní princip. Při uplatnění tohoto principu přezkoumává odvolací správní orgán soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy v plném rozsahu. Správnost rozhodnutí však přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání nebo tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. Řada skutkových otázek a v návaznosti i právních otázek, které žalobce nastoluje v žalobě, mu byla známa po přečtení odůvodnění správního orgánu I. stupně, přičemž mohly být známy toliko žalobci. Z judikatury Nejvyššího správního soudu lze vyvodit jediný logický, racionální a zákonný závěr, a to, že účastník správního řízení trestního charakteru sice nemá povinnost v průběhu řízení na svoji obhajobu cokoliv uvádět, přistoupí-li však na tuto „strategii“, musí počítat s tím, že ho pro nestřežení svých práv mohou postihnout z rozhodnutí ve věci plynoucí nepříznivé důsledky, které by jinak mohly být v případě jeho konstruktivního přístupu k věci eliminovány. Žalovaný měl za to, že zcela obdobná situace byla řešena i v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 51A 7/2014-36 (dostupný na www.nssoud.cz) Podle žalovaného ve věci žalobce není jakákoliv pochybnost o dodržení návodu k obsluze radaru a o správnosti měření jako takovém. Měření rychlosti bylo provedeno k tomu schváleným silničním radarovým rychloměrem, který byl platně ověřen, což deklaruje ověřovací list č. 118/14 ze dne 10.6.2014, který je součástí spisové dokumentace. Ze svědeckých výpovědí strážníků, vyplývá, že při měření byl dodržen návod k obsluze a že byli k měření rychlosti jízdy proškoleni. O správnosti měření svědčí také záznam o přestupku, jehož součástí je fotografie, coby výstup z provedení měření rychlosti. Žalovaný má za to, že skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností, kdy provedené důkazy, zejména záznam o přestupku a svědecké výpovědi zakročujícího strážníka D.H. a strážníka O.N., jednoznačně svědčí o tom, že se žalobce přestupku kladeného mu za vinu dopustil. O věrohodnosti těchto důkazů nemá žalovaný, stejně jako správní orgán I. stupně žádnou pochybnost. Správní orgán I. stupně dospěl na podkladě zhodnocení provedených důkazů k oprávněnému závěru, že měření rychlosti jízdy vozidla žalobce proběhlo v pořádku, tj. v souladu se zákonnými předpisy a rovněž návodem k obsluze. Toto ve svém rozhodnutí náležitě odůvodnil. Správní orgán I. stupně zcela oprávněně považoval vzhledem k provedeným důkazům za prokázané, že žalobce naplnil skutkovou podstatu přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 3. zákona o silničním provozu. Žalovaný tedy uvádí, že na základě záznamu o přestupku, oznámení přestupku a věrohodných výpovědí strážníků je prokázáno, že žalobce dotčený přestupek spáchal. Ve věci nevznikla jakákoliv pochybnost o dodržení návodu k obsluze radaru a o správnosti měření jako takovém, přičemž záznam o přestupku byl jako důkaz pořízen zcela v souladu se zákonem. V návodu k obsluze k dotčenému zařízení je k otázce tzv. jednoduché reflexe uvedeno, že tato forma reflexe vzniká na plochách, které se vyskytují rovnoběžně s jízdní dráhou. Tento jev může vzniknout například od svodidel, parkujících automobilů, od autobusů nebo tramvají, které zastavily na zastávce. Radarový paprsek je odražen zpět do jízdní dráhy a dopadá např. na jiný automobil jedoucí ve směru měření. Takový zlom záření je možné zjistit tehdy, jestliže na důkazovém snímku není zobrazen žádný automobil, nebo se zde nachází automobil v ne zcela běžné poloze. Tento případ se projeví tím, že se stabilní potencionální reflexní plocha (např. dopravní značka) zobrazí na důkazovém snímku a je k ní přiřazena rychlost (rychlost vozidla jedoucího v protilehlém jízdním směru). Taková situace však nenastala, když na důkazovém snímku je zachyceno celé vozidlo (tvrzení žalobce, že tomu tak není, nemůže obstát) a poloha zachyceného vozidla žalobce vozidla odpovídá zcela běžné poloze vozidla při měření. Žalovaný považuje za zcela vyloučené, že by ke tvrzené reflexi došlo. Toto ostatně vylučuje i svědek D.H.,, který měření prováděl. Žalobní námitka je dle žalovaného zcela nedůvodná, stejně jako žalobní námitka týkající se neproškolení zasahujících strážníků (žalobce v celé žalobě tituluje strážníky Městské policie Plzeň policisty). O tom, že strážníci byli proškoleni k obsluze rychloměru, svědčí jednak jejich vyjádření do svědecké výpovědi, kterou žalovaný na rozdíl od žalobce neshledává neobjektivní, a též ta skutečnost, že protiprávní jednání žalobce bylo řádně zadokumentováno, přičemž vlastní měření rychlosti proběhlo zcela podle návodu k obsluze. Nadto žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5.10.2013, č.j. 5As 110/2012-26 (dostupný na www.nssoud.cz), který se zabýval obdobnou problematikou a z něhož plyne, že správním orgánům nepřísluší hodnotit aktivitu Policie ČR při provádění dohledu nad bezpečností provozu na pozemních komunikacích. Příslušnicí Policie ČR (postavení strážníků obecní policie je s postavením policisty při provádění měření rychlosti obdobné) provádějí dohled nad bezpečností silničního provozu a dodržováním zákonem stanovených podmínek provozu na pozemních komunikacích. Policisté jsou ze zákona oprávněni k měření a dokumentování přestupků. Je tedy nadbytečné zjišťovat, zda k obsluze daných zařízení jsou policisté oprávněni a proškoleni či nikoli, neboť tato věc je v kompetenci policejních orgánů. Co se týče tvrzení žalobce o tom, že v daném místě je dopravním značením povolena rychlost 70 km/h, žalovaný uvádí, že není žádný důvod domnívat se, že by tomu tak skutečně bylo. Stejně jako u výše uvedených námitek, se i tato námitka poprvé objevuje až v žalobě. Žalovaný má navíc za to, že vzhledem k přesnému vymezení místa měření rychlosti ze strany strážníků a jeho následného přesného vymezení i ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně - v Plzni, Karlovarská ulice, v blízkosti u domu č. 107, ve směru jízdy do centra města - při současném konstatování, že v daném místě je rychlostí limit stanoven na 50 km/h, je jednoznačně ověřitelné, že je v daném úseku stanoven rychlostí limit 50 km/h. Správní orgán I. stupně a potažmo i žalovaný, neměli jakýkoliv důvod, zabývat se touto okolností více, a to i s ohledem na skutečnost, že nebyla žalobcem nikterak rozporována. Žalovaný tedy uzavírá, že považuje skutkový stav věci za dostatečně zjištěný a prokázaný v řízení provedenými důkazy, které byly provedeny zcela v souladu se zákonem. Napadené rozhodnutí ani rozhodnutí správního orgánu I. stupně není nezákonné. Na základě všech uvedených skutečností s odkazem na napadené rozhodnutí žalovaného a dále s odkazem na rozhodnutí správního orgánu I. stupně, hodnotí žalovaný žalobu za nedůvodnou, a proto navrhuje, aby bylo rozhodnuto tak, že se žaloba zamítá. Dále žalovaný uvádí, že souhlasí s rozhodnutím o věci samé bez jednání a v případě úspěchu ve věci nebude uplatňovat náhradu nákladů řízení před soudem.

Součástí správního spisu je oznámení o přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, z něhož vyplývá, že žalobce byl shledán podezřelým z porušení § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu, a tedy ze spáchání přestupku podle § 125c) odst. 1, písm. f) bodu 3 téhož zákona, neboť dne 26.10.2014 ve 20:18 hod., v Plzni – v ulici karlovarská, jel s vozidlem Audi A8, RZ… rychlostí 85km/h. V naměřené rychlosti byla zohledněna odchylka +- 3km/h. Výsledná rychlost tedy je 82km/h. V daném úseku pozemní komunikace je nejvyšší dovolená rychlost stanovena na 50 km/h. Nejvyšší dovolení rychlost byla překročena o 32 km/h. K tomu byl pořízen radarový záznam o přestupku s vyobrazením vozidla žalobce na fotografii i s čitelnou registrační značkou. Video záznam označený jako T.- rychlost zastavení, který zachycuje zpočátku jízdu služební vozidla, které vyjíždí za žalobcem a dále poté část silniční kontroly. Dne 31.3.2015 byl vydán Magistrátem města Plzně příkaz pod č.j. MMP/062649/15, na jehož základě byl žalobce shledán vinným z porušení § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu a z naplnění skutkové podstaty přestupku ve smyslu § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 téhož zákona. Proti tomuto žalobce včas uplatnil odpor, na jehož základě správní orgán I. stupně pokračoval v řízení o přestupku a nařídil ústní jednání, k němuž předvolal žalobce a zasahující policisty str. D.H. a str. O.N. K ústnímu jednání dne 11.6.2015 se žalobce ani jeho zástupce nedostavili, kdy zástupce žalobce Ing. J. telefonicky kontaktoval správní orgán I. stupně a sdělil mu, že je srozuměn s tím, že toto jednání proběhne v jeho nepřítomnosti, a to včetně výslechu svědků. Svědek str. D.H. vypověděl, že dne 26.10.2014 v době okolo 20:18 hodin vykonával službu společně s kolegou N. Měli služební vozidlo se zabudovaným měřícím zařízením. S vozidlem stáli na Karlovarské ulici v blízkosti domu č. 107, ve směru do centra. Prováděli úsekové měření rychlosti za účelem zvýšení bezpečnosti silničního provozu. Měření prováděl sám a jeho kolega byl svědkem. Strážmistr N. ustavil vozidlo v souladu s návodem k měřícímu zařízení – rovnoběžně s vozovkou. Někdy po 20:00 hod. změřili rychlost vozidlu Audi, světlé, pravděpodobně bílé barvy. K záměně vozidel nemohlo dojít. Vydali se za ním. Po zastavení vozidla a ztotožnění řidiče, mu sdělili, že překročil povolenou rychlost. S tímto žalobce nesouhlasil. Dále vypověděl, že při měření rychlosti u vozidla Audi, RZ …, nemohlo dojít k reflexi od jiných vozidel či objektů, neboť radar byl nastaven na 20m a tam je reflexe vyloučena, v záběru bylo jen toto vozidlo. Měření bylo prováděno v souladu s návodem k obsluze, který měli při hlídce ve vozidle k dispozici. Při měření nemohlo dojít ke změně nastavení radaru, neboť bylo zařízení v ručním režimu. Strážmistr O.N. vypověděl, že dne 26.10.2014 s kolegou str. H. vykonával službu zaměřenou na měření rychlosti na Karlovarské ulici. Str. N. vozidlo řídil. Vozidlo před měřením v souladu s návodem ustavil, aby bylo rovnoběžně s vozovkou. Str. H. následně radar obsluhoval. Někdy po 20:00 hodině změřil radar rychlost vozidlu Audi- tomuto měření byl přítomen. Nevěděl již o jakou rychlost šlo, ale věděl, že už to bylo o 20 a více km/h. Dle svědka nemohlo dojít při měření k jednoduché reflexi, jelikož žádná jiná vozidla a ani předměty se v danou chvíli v úseku měření nevyskytovala. Předmětné měření probíhalo v souladu s návodem k obsluze, kdy tento návod měli s sebou ve vozidle. Při měření ani nemohlo dojít k záměně vozidel. Žádná jiná vozidla se v danou chvíli v úseku měření nevyskytovala. Dne 16.6.2015 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno vyjádření žalobce, který nesouhlasil se svým obviněním z přestupku, žádal provedení důkazu odborným vyjádřením. Zároveň navrhnul, že tento důkaz opatří sám v součinnosti s třetí osobou, která má dostatečné odborné a znalosti a za tímto účelem požádal o stanovení dostatečné lhůty k předložení odborného vyjádření, a to v délce 10 dnů. Správní orgán I. stupně usnesením ze dne 22.6.2015 prodloužil žalobci lhůty k vyjádření se o 5 pracovních dnů.

Dne 31.7.2015 bylo vyhotoveno rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve věci samé a v odůvodnění svého rozhodnutí správní orgán I. stupně konstatoval, že ke dni vydání tohoto rozhodnutí nebylo ze strany žalobce ani jeho zmocněnce doručeno žádné odborné vyjádření a ani žádné jiné podání ve věci. Správní orgán I. stupně neměl žádných pochyb o správnosti postupu měření, při kterém bylo žalobci daného dne zjištěno překročení nejvyšší povolené rychlosti jízdy, neboť měření bylo prováděno strážníky MP v rámci výkonu jejich služby, do které spadá měření rychlosti jízdy vozidel a bylo realizováno po předchozím souhlasu uděleném ze strany Policie ČR. Strážníci, coby osoby odborně způsobilé k provádění této činnosti, použili k měření řádně kalibrované měřící zařízení a rovněž byli proškoleni pro práci s ním. Správní orgán měl tedy za prokázané, že byly splněny všechny podmínky pro měření stanovené v návodu k obsluze, a to právě na základě toho, že radar byl obsluhován proškolenými osobami. Na fotografii, jež je součástí správního spisu, je vozidlo zachyceno v přirozené poloze, která je zcela vyhovující ve vztahu k měření rychlosti jízdy tímto měřícím zařízením tak, jak je požadována výrobcem. Na základě provedeného dokazování byla podle správního orgánu žalobci vina prokázána beze vší pochybnosti.

Dne 24.8.2016 podal žalobce proto prvostupňovému rozhodnutí odvolání, v němž uvedl, že bude doplněno v zákonné lhůtě. Žalobce přes výzvu k odstranění vad správního orgánu ze dne 1.9.2015, č.j. MMP/215080/15 své odvolání nedoplnil.

Následně bylo vydáno napadené rozhodnutí, ve kterém žalovaný uvedl, že přezkoumal rozhodnutí správního orgánu I. stupně a jemu předcházející řízení z hlediska souladu s právními předpisy v celém rozsahu a neshledal žádné pochybení správního orgánu I. stupně. Ve zdůvodnění napadeného rozhodnutí byl na podkladě provedených důkazů, jenž tvoří ucelený řetězec, vyvozen správním orgánem I. stupně logický závěr o zavinění přestupku žalobcem. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, jaké podklady pro rozhodnutí správní orgán shromáždil, jak je zhodnotil a jakými úvahami se řídil.

O věci samé bylo rozhodnuto bez jednání podle § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, (dále jen s.ř.s.), neboť s tím žalobce i žalovaný souhlasili.

Při přezkoumání napadeného rozhodnutí soud vycházel podle § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, podle § 75 odst. 2 s.ř.s. přezkoumal napadený výrok rozhodnutí v mezích žalobou včas uplatněných žalobních bodů, neshledal při tom vady podle § 76 odst. 2 s.ř.s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Žaloba není důvodná. Předně by chtěl soud k námitce žalobce, že skutkový stav, ze kterého správní orgán vycházel, nemá oporu ve spise, poukázat na závěry učiněné v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18.6.2015, č.j. 7As 93/2015-36: „Základním smyslem a účelem soudního přezkumu správních rozhodnutí je poskytnutí ochrany v případech, kdy osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to aktivně pokusily.“ a stejně tak i v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23.4.2015 č.j. 2As 215/2014-43, ze kterého vyplývá: „S ohledem na shora uvedené konstatování, že správní soudnictví tady není proto, aby suplovalo řízení před správním orgánem, a rovněž s ohledem na omezený revizní přezkum v odvolacím řízení, nelze v řízení před správními soudy posoudit důvodnost námitky, která byla účelově uplatněna až v řízení před krajským soudem. Domníval-li se stěžovatel, že správní orgán prvního stupně pochybil, nic mu nebránilo tato skutková zjištění rozporovat již v odvolacím řízení. Poněvadž však nyní namítaná skutečnost ohledně provedeného měření nebyla ve správním řízení žádným způsobem rozporována, a nevyvolávala tak pochybnosti, nebylo povinností správních orgánů se jí nijak zvlášť, tj. preventivně, zabývat ani v řízení v prvním stupni a s ohledem na rozsah přezkumu ani v řízení odvolacím. Smyslem přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví je poskytnutí soudní ochrany v případech, kdy osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to pokusily. Vzhledem k pasivitě stěžovatele v průběhu celého správního řízení nelze jeho námitku v současné fázi řízení projednat, neboť nebyla v důsledku pasivity stěžovatele přezkoumávána v průběhu správního řízení.“

S tvrzením žalobce o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu soud s ohledem na shora uvedenou judikaturu Nejvyššího správního soudu v zásadě nesouhlasí, neboť bylo na žalobci, pokud se domníval, že prvoinstanční orgán pochybil rozporovat skutková zjištění již v odvolacím řízení. Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že žalobce zůstal po celou dobu správního řízení prakticky nečinný, na svou obhajobu uvedl pouze toliko, že nesouhlasí se svým obviněním z přestupku, správní orgány na druhu stranu proto zcela v souladu se zákonem vycházely z dostupných důkazů, tedy ze spisového materiálu PČR, který obsahuje oznámení o přestupku sepsané na místě silniční kontroly a úřední záznam o přestupku, dále výpis z evidenční karty řidiče, radarový záznamu o přestupku s vyobrazením vozidla žalobce na fotografii i s čitelnou registrační značkou, video záznam. Dále správní orgán vycházel z protokolu o ústním jednání a svědeckých výpovědích zakročujících policistů str. H. a str. N. Správní orgány si tedy opatřily dostatek důkazů, které vytvořily dostatečně jednoznačný, vzájemně provázaný a vnitřně nerozporný systém dílčích informací, které nahlíženy jako celek nemohou vést k jinému závěru, než že se žalobce přestupku dopustil. Nijak neprokazují, jak se žalobce milně domnívá, že by bylo měřeno chybně.

Soud nepřisvědčil žalobní námitce, že při měření došlo k tzv. jednoduché reflexi, jelikož právě fotografie na záznamu z radaru jasně zobrazuje vozidlo žalobce s poznávací značkou a reálnou změřenou rychlostí, dle názoru soudu tento důkaz nebyl zpochybněn tvrzením žalobce, že mohlo dojít k jednoduché reflexi. Vzniku tohoto jevu nenasvědčují žádné okolnosti, když z fotografie nic takového nevyplývá a vozidlo žalobce je jako jediné na ní zachyceno, a to ve standardní pozici. Soud se tak plně ztotožňuje s argumentací žalovaného v napadeném rozhodnutí o nedůvodnosti tvrzení žalobce o vzniku tohoto jevu. Není dále pravdou, že by na snímku nebylo vidět celé vozidlo žalobce, ale jen jeho část, a to v levém dolním rohu. Vozidlo na fotografii je zcela zřetelně viditelné a umístěné uprostřed snímku. Na závěru, že nedošlo v daném případě k tzv. jednoduché reflexi, nic nemění ani skutečnost, že na předmětném snímku není vidět okolní zástavba. Soud nemá ani důvodnou pochybnost o tom, že měření bylo prováděno na místě specifikovaném v prvoinstančním rozhodnutí, neboť toto je zcela jednoznačně patrné z policisty pořízeného videozáznamu.

K námitce žalobce, že na fotografii z rychloměru je patrné, že bezprostředně před vozidlem žalobce se nacházelo jiné vozidlo, jedoucí ve stejném jízdním pruhu, kdy díky špatné kvalitě fotografie z rychloměru jsou vidět jen zadní světla tohoto automobilu a muselo být zaměřeno právě toto vozidlo, soud konstatuje, že se nejedná o zadní světla automobilu jedoucího ve stejném směru, ale jedná se o světla vozidla jedoucího v protisměru, popř. se také může jednat o světla protijedoucí tramvaje.

Dále soud uvádí, že se neztotožňuje s argumentací žalobce, že zásahové vozidlo policistů nebylo před měřením řádně ustaveno. Z pasáže k návodu k obsluze radaru, kterou citoval žalobce v podané žalobě, dle náhledu soudu nevyplývá, že by k ustavení vozidla bylo zapotřebí minimálně dvou osob. Str. N. i str. H. shodně uvedli, že vozidlo bylo ustanoveno v souladu s návodem k obsluze radaru. Dále soud uvádí, že z jejich výpovědí jednoznačně vyplývá, že jsou k měření rychlosti řádně proškoleni.

K poukazu žalobce na to, že se v daném případě jednalo o zásahové vozidlo, kdy z dokazování nijak nevyplývá skutečnost, kolik jiných vozidel zasahující policisté toho dne změřili a zda bylo vozidlo řádně ustaveno před každým měřením rychlosti a zejména poté před měřením rychlosti žalobce, soud konstatuje, že pro danou věc není relevantní, kolik vozidel zasahující policisté v daný den zaměřili, kolik výjezdů poté uskutečnili a zda před každým měření řádně ustavili vozidlo. Pro nyní projednávanou věc je podstatné, že proškolení zasahující policisté řádně ustavili vozidlo před měřením rychlosti vozidla žalobce.

Nedůvodná je též námitka žalobce, že strážníci nebyli proškoleni k obsluze rychloměru. Soud v této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5.10.2013, č.j. 5As 110/2012- 26, kde je uvedeno, že policisté jsou ze zákona oprávněni k měření a dokumentování přestupků. Je tedy nadbytečné zjišťovat, zda k obsluze daných zařízení jsou policisté oprávněni a proškoleni či nikoli, neboť tato věc je v kompetenci policejních orgánů. Navíc policisté při svých výpovědích sami uvedli, že proškoleni jsou.

Rovněž dle náhledu soudu není důvodné se domnívat, že v daném úseku byla nejvyšší povolená rychlost 70km/h. Z oznámení o přestupku a dále z úředního záznamu vyplývá, že v daném místě byla nejvyšší povolená rychlost 50km/h. Nadto str. N. ve svém vyjádření uvedl, že si sice není již zcela jist jakou rychlostí žalobce s vozidlem jel. Nicméně si byl vědom, že překročil povolenou rychlost minimálně o 20km/h.

Závěrem soud uvádí, že důkazy navrhované žalobcem neprováděl pro jejich nadbytečnost, neboť má za prokázané, že se žalobce shora uvedeného přestupku dopustil.

Na základě výše uvedeného soud neshledal žalobní námitky důvodnými, a žalobu proto zamítl podle § 78 odst. 7 s.ř.s.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého by měl nárok na jejich náhradu žalovaný, který měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, a proto jejich náhrada nebyla žádnému z účastníků přiznána.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V Plzni dne 30. září 2016

Mgr. Jana Komínková, v.r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Martina Kerberová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru