Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

17 A 77/2010 - 30Rozsudek KSPL ze dne 31.03.2011


přidejte vlastní popisek

17 A 77/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Daňkovou v právní věci žalobce JUDr. V. N., zastoupeného JUDr. Robertem Lososem, advokátem se sídlem v Plzni, nám. Republiky 3, proti žalovanému Krajskému úřadu Plzeňského kraje, se sídlem v Plzni, Škroupově 18, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. října 2010, čj. DSH/14108/10

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

JUDr. V. N. (dále jen žalobce) řídil dne 27. 11. 2009 kolem 15 hod po silnici I/27 ve směru na Klatovy motorové vozidlo Kia Sorento. Protože podle proti němu jedoucí hlídky Policie ČR v obci Dehtín držel za jízdy u ucha telefonní přístroj, byl hlídkou zastaven v obci Štěpánovice a ta mu sdělila, jakého přestupku se dopustil. Žalobce s tvrzením dopravní hlídky nesouhlasil a uvedl, že za jízdy telefon nepoužíval. Hlídka proto sepsala oznámení přestupku, které se spisovým materiálem následně zaslala Městskému úřadu Klatovy (dále jen městský úřad).

Příkazem ze dne 22.12.2009, č.j. OD/11547/09/On, uznal městský úřad žalobce vinným z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle ust. § 22 odst. 1 písm. f) bod č. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o přestupcích). Podáním ze dne 11. 1. 2010 napadl žalobce příkaz odporem.

Přípisem ze dne 18.1.2010 oznámil městský úřad žalobci zahájení řízení o přestupku (č.j. OD/442/10/On) a předvolal žalobce k ústnímu jednání na den 22.2.2010. Po provedeném řízení městský úřad vydal dne 22. 2. 2010 rozhodnutí č. j. OD/1615/1 O/On, kterým uznal žalobce vinným stejným přestupkem jako v příkazu ze dne 22. 12. 2009. K odvolání žalobce ze dne 10.3.2010 Krajský úřad Plzeňského kraje (dále jen žalovaný) rozhodnutím ze dne 13. 4. 2010, č.j. DSH/5049/10, předmětné rozhodnutí městského úřadu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl totiž k závěru, že z odůvodnění rozhodnutí není patrné, jak se správní orgán vyrovnal s námitkami žalobce a jeho vyjádřeními, jak hodnotil jednotlivé důkazy a podklady pro rozhodnutí.

Městský úřad dne 24.6.2010 vydal pod č.j. OD/5874/10/On rozhodnutí nové (dále jen prvoinstanční rozhodnutí). Tím byl žalobce uznán vinným z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu na pozemních komunikacích dle ust. § 22 odst. 1 písm. f) bod č. 1 zákona o přestupcích, v souvislosti s porušením ust. § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, v platném znění (dále jen zákon o silničním provozu). Přestupku se měl žalobce dopustit tím, že „dne 27. 11. 2009 kolem 15. 00 hodin řídil motorové vozidlo Kia Sorento po silnici 1/27 v obci Dehtín, přičemž držel u ucha hovorové zařízení.“ Za přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení v částce 1000 Kč.

O odvolání žalobce ze dne 20.7.2010 proti prvoinstančnímu rozhodnutí rozhodl žalovaný dne 19.10.2010 pod č.j. DSH/14108/10 (dále jen napadené rozhodnutí) tak, že odvolání zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Výrok napadeného rozhodnutí odůvodnil tím, že přezkoumal „rozhodnutí a proces, který předcházel vydání napadeného rozhodnutí, z hlediska souladu s právními předpisy a neshledal žádné pochybení správního orgánu I. stupně.správní orgán I. instance zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, čímž vyhověl požadavku ust. § 3 správního řádu.

Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce včasnou žalobu. Tou se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí i prvoinstančního rozhodnutí pro nezákonnost a nepřezkoumatelnost a přiznání práva na náhradu nákladů řízení.

Dle názoru žalobce jsou obě rozhodnutí nezákonná a nepřezkoumatelná proto, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí se žalovaný zabývá hodnocením dokazování zcela shodně, jak zdůvodnil své rozhodnutí městský úřad. Žalobce žalovanému vytýká, že se věcně a konkrétně nevypořádal s námitkami, které obsahuje jeho odvolání z 20. 7. 2010.

Žalobce se rozhodně na rozdíl od žalovaného nedomnívá, že by se výpovědi svědků v základních rysech shodovaly. V odvolání žalobce jasně popsal, v čem se výpovědi policistů liší, a na tomto není důvodu ničeho měnit. Pokud svědci uvádějí, že si sice nejsou zcela jistí, co držel žalobce v ruce za jízdy, ale zcela jistě se jednalo o hovorové zařízení, pak lze k tomu jen dodat, že tuto formulaci používají svědci zcela záměrně ve snaze jej usvědčit. Jako zcela nelogický považuje žalobce závěr žalovaného o tom, že tvrzení policistů je věrohodné, když se tvrzené skutečnosti dozvěděli při výkonu svých pracovních povinností, a pokud by žalobce neporušil zákon, neměli by zcela jistě důvod zastavit jím řízené vozidlo. Takový závěr vychází patrně z toho, že policisté jsou zcela neomylní a nemohou při výkonu svých služebních povinností nikdy pochybit, tj. bezdůvodně zastavit vozidlo.

K irelevantnosti takové argumentace není potřeba nic dodávat. Ani následky sankce za případně nepravdivou svědeckou výpověď nemohou vyloučit zjevný fakt, že policisté si pro množství kontrol v silničním provozu nemohou vše zapamatovat, a navíc nelze vyloučit záměnu jimi popisované kontroly s kontrolou, která je předmětem tohoto řízení.

Při závěru o vině žalobce se žalovaný opírá o důkaz provedený pořízenou fotodokumentací. Dle této dokumentace jsou údajně vyvráceny i ty nejmenší pochybnosti o spáchání přestupku žalobcem. Ve skutečnosti však tato fotografie nic nepodává o tom, co mohl držet a případně držel v pravé ruce za jízdy žalobce. Fotografie je pořízena z levé strany vozidla a nemůže zachytit a zobrazit pravou ruku řidiče a již vůbec ne to, co v ní mohl a nemohl držet. Závěr žalovaného v tom smyslu, že z patrného zakřivení žalobce lze uzavřít, že tento měl v pravé ruce hovorové zařízení, je spekulativní a neobstojí.

Během celého řízení nikdo nezkoumal, např. zda žalobce musí používat za jízdy hovorové zařízení a toto držet v ruce, zda jím řízené vozidlo není vybaveno zařízením pro hlasitý odposlech, atd.

Pokud žalovaný namítá, že žalobce je nevěrohodný, když tvrzení o tom, co ve skutečnosti za jízdy držel v ruce, neuvedl na místě do oznámení o přestupku, pak je třeba k tomu dodat, že řidič nemá povinnost rozvádět svoji obranu při sepisu o oznámení věci správnímu orgánu. Postačuje zcela, když uvede, že s přestupkem nesouhlasí. Policisté v silničním provozu nemohou projednávat jakékoliv námitky a obranu řidičů a v situaci, kdy řidič nesouhlasí s přestupkem, musí věc odevzdat do správního řízení, kde již může řidič uplatnit svou obranu.

Žalovaný se v žádném případě neřídil zásadou materiální pravdy a v rozporu se zákonem rozhodl v pochybnostech v neprospěch žalobce. Zatížil proto napadené rozhodnutí vadou řízení, spočívající v nepřezkoumatelnosti. Nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí zjišťuje soud ex offo a nepřezkoumatelnost rozhodnutí je pojmově spjata s jeho soudním přezkumem. Pokud není správní rozhodnutí přezkoumatelné, soud jej zruší, aniž by se námitkami v žalobě musel věcně zabývat. Žalobce se domnívá, že v posuzovaném případě trpí rozhodnutí takovou vadou, která je činí nepřezkoumatelným.

Žalobce jako důkazy označil výslech účastníků, napadené rozhodnutí, prvoinstanční rozhodnutí, odvolání ze dne 20. 7. 2010 a celý správní spis.

Žalovaný ve vyjádření ze dne 16. 3. 2011 navrhl zamítnutí žaloby. Podle žalovaného rozhodnutí městského úřadu i napadené rozhodnutí jsou přezkoumatelná a v řízení o přestupku žalobce nebyl nikterak krácen na svých právech. Všichni svědci se plně shodují v tvrzení, že žalobce při řízení vozidla držel v ruce hovorové zařízení. Výpovědi svědků byly dále v souladu s ostatními podklady pro rozhodnutí i s fotografiemi pořízenými z videozáznamu získaného ze služebního vozidla. Žalovaný dále uvedl, že se v odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně vypořádal s odvolacími námitkami žalobce. Setrvává na názoru, že výpovědi svědků se v základních rysech shodují a jsou považovány za věrohodné. Správní orgány obou stupňů nepovažují policisty jako svědky za neomylné a chybující, hodnotí jejich výpovědi stejně, jako pokud by se jednalo o jiné nezávislé svědky, kteří nemají zájem na věci a žalobce neznají. Pokud by žalovaný seznal zásadní rozpory ve výpovědích jakýchkoliv nezávislých svědků, tyto by hodnotil jako nevěrohodné Stejným způsobem hodnotil i vyjádření žalobce k věci a seznal, že jde o účelová tvrzení, směřující ke snaze o vyvinění ze spáchaného přestupku. Žalovaný rovněž konstatoval, že ve věci přestupku žalobce bylo provedeno dokazování potřebné ke zjištění stavu věci a bylo respektováno ust. § 3 správního řádu. Vzhledem k souladu podkladů pro rozhodnutí žalovaný považuje za zcela vyloučené, že by svědci popisovali průběh jiného přestupku a jiné silniční kontroly. V dané věci považoval za podstatné, že svědkové poznali v žalobci řidiče kontrolovaného vozidla.

Žalovaný rovněž uvedl, že ohledně ne zcela ostré fotodokumentace se již vyjádřil v napadeném rozhodnutí. Fotodokumentace toliko osvědčuje skutečnosti zjištěné v rámci provedeného dokazování. Správní orgány obou stupňů ji nebraly jako jediný důkaz ve věci. Za zcela bezpředmětné v dané věci označil žalovaný zabývat se otázkou vybavení žalobcova vozidla tzv. handsfree, neboť i v kladném případě nelze vyloučit, že jej v dané situaci nepoužil. K žalobní argumentaci stran žalobcovy obrany žalovaný podotkl, že žalobce v oznámení přestupku uvedl, že telefon nepoužíval. Podstatnou je však skutečnost, že jej držel, což je doloženo svědecky a dalšími podklady pro rozhodnutí. Žalovaný se domnívá, že tvrzení žalobce, že si pokládal hlavu, držel v ruce MP3 či další předměty, jsou ryze účelová a jde o hypotézy. Žalovaný trvá na své argumentaci, že pokud by žalobce v ruce držel některou ze zmiňovaných věcí, toto by uvedl policistům na místě. Poukázal rovněž na svědecké výpovědi policistů, kteří uvedli, že k nesouhlasu s přestupkem žalobce došlo po poskytnutí informace o počtu bodů, které se za daný přestupek zaznamenávají. Závěrem žalovaný trval na tom, že žalobci bylo umožněno k věci se vyjádřit, což učinil, byl u výslechu svědků, kterým též kladl doplňující otázky, tedy byla mu umožněna řádná obhajoba.

Řízení ve správním soudnictví upravuje zákon 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s.ř.s.). Při přezkoumání napadeného rozhodnutí samosoudkyně vycházela ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.), a napadené výroky rozhodnutí přezkoumala v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.). O věci samé v souladu s § 51 odst. 1 s.ř.s. rozhodla bez jednání za výslovného souhlasu žalobce (č.l.26) i žalovaného (č.l.19).

V posuzované věci se jednalo o problematiku přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, jejíž základní hmotněprávní úpravu obsahuje zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném ke dni 27. 11. 2009. Aplikován byl i zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění účinném k témuž dni. Podle § 51 zákona o přestupcích není-li v tomto nebo jiném zákoně uvedeno jinak, vztahují se na řízení o přestupcích obecné předpisy o správním řízení, tj. zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, a to ve znění účinném ke dni rozhodování správních orgánů (dále jen správní řád nebo také s.ř.).

Žalobce byl uznán vinným z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu na pozemních komunikacích dle ust. § 22 odst. 1 písm. f) bod č. 1 zákona o přestupcích v souvislosti s porušením ust. § 7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu.

Podle § 22 odst. 1 písm. f) bod č. 1 zákona o přestupcích přestupku se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla drží v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení.

Podle § 7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu řidič nesmí při jízdě vozidlem držet v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení.

Žalobce předně napadenému rozhodnutí vytýká, že je nepřezkoumatelné ze dvou důvodů. Zaprvé dovozuje v úvodu žaloby nepřezkoumatelnost ze skutečnosti, že dle jeho názoru žalovaný zdůvodnil napadené rozhodnutí shodně jako městský úřad rozhodnutí prvoinstanční a věcně a konkrétně se nevypořádal s námitkami, které obsahovalo jeho odvolání. Zadruhé dovozuje v závěru žaloby nepřezkoumatelnost rozhodnutí ze skutečnosti, že se žalovaný v žádném případě neřídil zásadou materiální pravdy a v rozporu se zákonem rozhodl v pochybnostech v neprospěch žalobce. Řečeno jinak, žalobce tvrdí, že odůvodnění neskýtá výroku oporu.

S žalobcem lze souhlasit potud, že přezkoumatelnost správního rozhodnutí je esenciálním předpokladem soudního přezkumu. Rovněž je správný právní názor žalobce, že k případné nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí je soud povinen přihlédnout ex offo. V tomto ohledu je tudíž do určité míry prolomena dispoziční zásada, která je jednou z vůdčích zásad správního soudnictví.

Nepřezkoumatelnost rozhodnutí může nastat z důvodu jeho nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. Vzhledem k argumentaci lze usoudit, že podle žalobce se jedná o nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.

V rozsudku ze dne 25.3.2010, č.j. 5 Afs 25/2009-98 (dostupný na www.nssoud.cz), Nejvyšší správní soud uvedl: „V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu je pokládáno za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů takové rozhodnutí krajského soudu, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS). Na druhou stranu podle ustálené judikatury nelze povinnost soudu řádně odůvodnit rozhodnutí chápat tak, že musí být na každý argument strany podrobně reagováno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1903/07, nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 493/06, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 4. 1994, Van de Hurk v. Nizozemí, stížnost č. 16034/90, bod 61, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 12. 1994, Ruiz Torija v. Španělsko, stížnost č. 18390/91, bod 29).“ Ačkoliv Nejvyšší správní soud předestřený právní názor vyslovil v řízení o kasační stížnosti a nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů se týkala přezkoumávaného rozsudku krajského soudu, lze jej zcela nepochybně aplikovat i v řízení o žalobě ve vztahu k přezkoumávanému rozhodnutí správního orgánu.

Výtka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů v prvém případě je neopodstatněná.

Městský úřad prvoinstanční rozhodnutí odůvodnil tím, že „…při hodnocení důkazů dospěl k závěru, že není podstatných rozporů ve výpovědí svědků, policistů PČR, a tyto výpovědi byly použity jako důkaz ve spisu. Co se týče dílčích rozporů ve výpovědích, předně je třeba vzít v úvahu, že svědci sice vypovídali pod poučením, aby hovořili pravdu, když tato povinnost pro ně vyplývá jako pro svědky, ovšem na druhé straně uplynula již značná doba od spáchání přestupku a jejich výslechů, tudíž je pochopitelné, že si svědci nemohou pamatovat veškeré detaily, když navíc jde u nich o běžnou denní náplň služby. Přitom právě drobné rozdíly správní orgán akceptoval s tím, že všichni tři shodně potvrdili, že pan obviněný držel v ruce hovorové zařízení, což stačí k naplnění skutkové podstaty přestupku dle § 22, odstavec 1, písmena f, bodu1 zákona o přestupcích. Ty výpovědi správní orgán vyhodnotil jako věrohodné a není důvodu jim nevěřit či se domnívat, že by ze strany svědků šlo o akt msty. Odvolatel namítal, že mohl pan obviněný držet v ruce vizitkovník či kalkulačku, což není hovorové nebo záznamové zařízení. K tomu správní orgán poukazuje jako na další důkaz na výpověď pana obviněného samého, který uvedl před správním orgánem, že mohl mít v ruce kalkulačku nebo vizitkovník, reps. MP3 a poté je možné, že si sáhl na tvář či čelo. Uvedl, že se poté tázal na druh sankce za přestupek, který mu byl sdělen a na dopad na bodové hodnocení řidiče, kdy opět tvrdil, že se přestupku nedopustil. Toto jednání pana obviněného na místě projednávání přestupku se správnímu orgánu jeví jako nelogické, tudíž jej vyhodnotil jako účelovou obhajobu. Správní orgán především k důkazu použil fotografie založené ve spise. Jak shora konstatováno, tyto fotografie byly pořízeny z videozáznamu a poté vloženy do počítače a upraveny pouze automatickou opravou k vyšší ostrosti. Jako důkaz tedy byly použity tyto fotografie, a to fotografie na č.l. 4, kdy jde o barevnou fotografii, kde je zřetelné držení pravou rukou u pravého ucha věci, o níž správní orgán nemá pochyb, že jde o mobilní telefon, dále je zřetelná státní poznávací značka vozidla. Další foto, které správní orgán použil jako důkaz je foto na č.l. 5, je černobílé a i zde je patrné držení u pravého ucha pravou rukou věci v ruce obviněného, na velmi zvětšené fotografii na č.l. 7 je pak patrné v ruce pana obviněného hovorové zařízení. Správní orgán měl tyto fotografie k dispozici od samého začátku, to je od nápadu spisu, přičemž právě tento důkaz použil jako klíčový, stejně pak i výslechy svědků, policistů PČR DI Klatovy. Právě důkaz fotografiemi, kdy byl kamerou policistou pan obviněný z přestupku zachycen, stejně jako důkaz výpověďmi svědků a dále důkaz úředním záznamem Policie ČR - DI Klatovy ze dne 27. 11. 2009, kde policista nstržm. J. S. zaznamenal písemně průběh přestupkového děje, který je v přestupku kladen za vinu panu obviněnému z přestupku, když popisu je zřejmé, že pan obviněný se tázal policisty při vypisování oznámení ve služebním vozidle, kolik je za popsaný přestupek bodů, a bylo mu policistou sděleno, že jsou to 3 body, na to odpověděl pan obviněný z přestupku „ tak to s tím nesouhlasím „. Držení mobilního telefonu bylo natočeno služební videokamerou. Z tohoto úředního záznamu též vycházel správní orgán a použil jej jako důkaz ve věci samé. Jednání tudíž pana obviněného z přestupku má plně správní orgán za prokázané, kdy vycházel jak z oznámení o přestupku, tak z úředního záznamu PČR DI Klatovy, tak z fotografií, které použil jako důkaz klíčový, stejně tak jako důkaz pak použil protokoly o výslechu obviněného a svědků, když výpovědi vyhodnotil a výpověď pana obviněného s jeho obhajobou a následnými námitkami podanými v odvolání považuje za ryze účelovou.“

Z odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí ze dne 20. 7. 2010 je zřejmé, že jím žalobce předně zpochybňoval závěr městského úřadu o shodném tvrzení svědků, že viděli řidiče (žalobce), jak drží v pravé ruce u ucha hovorové zařízení, poukazem na konkrétní (dle žalobce) odlišná vyjádření jednotlivých svědků. Dále problematizoval důkazní hodnotu fotografií vyhotovených z videozáznamu a v té souvislosti zpochybňoval hodnocení tohoto důkazního prostředku v předchozím zrušovacím rozhodnutí žalovaného. Konečně namítal porušení § 3 správního řádu, tedy zjištění stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. To proto, že se prvoinstanční správní orgán na jedné straně nevypořádal s neprůkazností digitálních fotografií, nesprávným způsobem vyhodnotil klíčové pasáže svědeckých výpovědí, nezabýval se otázkou skutečného rozmístění svědků ve služebním vozidle, posouzením jejich výhledových možností či činnosti ve vozidle. Spokojil se s úředním záznamem, bez možnosti jejich vzájemné konfrontace. Za stavu, kdy žalobce od počátku vinu popírá a je zřejmé, že už nikdy nebude možné zjistit skutečný stav přestupkového děje, navrhoval rozhodnout v pochybnostech ve prospěch žalovaného. Soud podotýká, že po obsahové stránce se jednalo o shodné odvolání jako proti rozhodnutí městského úřadu ze dne 22. 2. 2010.

Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení k námitkám stran svědeckých výpovědí uvedl, že „…se ztotožňuje s názorem správního orgánu l. stupně, že odvolatel držel v ruce hovorové zařízení. K svědeckým výpovědím svědků uvádí, že tyto se v základních rysech shodují, když všichni uvádí, že odvolatel držel v ruce hovorové zařízení. Drobné rozdíly ve výpovědích policistů na věc nemají žádný vliv, neboť držení jakéhokoli hovorového či záznamového zařízení je při řízení motorového vozidla v rozporu s právními předpisy a takovým jednáním se řidič dopouští přestupku. Tvrzení policistů považuje zdejší odvolací správní orgán za věrohodné, neboť skutečnosti uvedené ve svědeckých výpovědích zjistili policisté při výkonu svých pracovních povinností (pokud by odvolatel nedržel hovorové zařízení, neměli by policisté důvod otáčet vozidlo a následně odvolatele kontrolovat v obci Štěpánovice), policisté na věci nemají žádný osobní zájem a vypovídali po poučení, tedy věděli následky nepravdivé výpovědi. Výpovědi svědků dále logicky navazují na pořízenou fotodokumentaci. Odvolací správní orgán dále uvádí, že na základě výše uvedeného považuje za jednoznačně prokázané, že odvolatel v ruce při řízení motorového vozidla držel hovorové zařízení. Ohledně námitky, že není zřejmé, na jakých místech ve vozidle svědci seděli, a tedy jaké měli výhledové poměry, zdejší odvolací správní orgán uvádí, že tato námitka nemá žádný vztah k věci, neboť skutečnost, že policisté viděli do protijedoucího vozu, ať seděli na jakémkoli místě ve svém služebním vozidle, je nesporná. Vzhledem k pořízené fotodokumentaci jsou tedy vyvráceny i ty nejmenší pochybnosti o spáchání přestupku odvolatelem. Tvrzení odvolatele, že pouze ze způsobu držení dané věci vydedukoval správní orgán, že se jedná o hovorové zařízení, zdejší odvolací správní orgán uvádí, že je zřejmé, že pokud by odvolatel držel vizitkovník, kalkulačku či jiné přístroje, nebyly by tyto drženy stejným způsobem jako mobilní telefon. Toto tvrzení odvolatele lze považovat za jednoznačně účelové, neboť pokud by dotyčný držel v ruce něco jiného než hovorové zařízení, tuto skutečnost by uvedl na místě policistům, přičemž do oznámení přestupku pouze uvedl, že s přestupkem nesouhlasí, že za jízdy telefon nepoužíval. K tomuto zdejší odvolací správní orgán dále uvádí, že přestupku se řidič dopustí i v případě, že jen telefon drží, není podmínkou, aby telefonoval, tedy jej používal. Dále odvolatel uvedl držení kalkulačky, vizitkovníku, MP3 či ruku na spánku jako hypotézu u ústního jednání u správního orgánu l. stupně, přičemž pokud by v ruce nedržel hovorové zařízení, tak by tyto namítal již ve svém vyjádření v oznámení přestupku. Tvrzení odvolatele tedy odvolací správní orgán považuje za účelové, směřující ke snaze o vyvinění z přestupku, kterého se odvolatel bez jakýchkoli pochybností dopustil. K problematice pořízené fotodokumentace žalovaný v rozhodnutí konstatoval, že „…Skutečnost, že odvolatel držel v ruce hovorové zařízení je spolehlivě zjištěna na základě svědeckých výpovědí policistů a souladu jejich tvrzení s pořízenou fotodokumentací. Skutečnost, že pořízená fotodokumentace není tak ostrá, aby mohla zachytit detaily např. značku a typ mobilního telefonu, na věc nemá žádný vliv, neboť je z ní patrné, že v ruce odvolatel drží hovorové zařízení. Odvolací správní orgán posoudil věrohodnost svědeckých výpovědí a jejich soulad s ostatními podklady pro rozhodnutí a fotodokumentací a bylo shledáno, že správní orgán l. stupně řádně zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, tedy respektoval ust. § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Zdejší odvolací správní orgán uvádí, že trvá na svém předchozím tvrzení, že je nesporné, že se nemohlo jednat o jiné zařízení než mobilní telefon, čemuž též napovídá, zakřivení rtů odvolatele na provedené fotografii. Tato formulace však rozhodně neprokazuje, že by neexistoval důkaz, prokazující porušení povinnosti odvolatele, nedržet při řízení motorového vozidla hovorové zařízení. Toto bylo v průběhu řízení jednoznačně prokázáno výpověďmi svědků a pořízenou fotodokumentací, přičemž jednotlivé podklady pro rozhodnutí a důkazy na sebe logicky navazují. Zdejší odvolací správní orgán uvedl, že z fotografie je patrné zakřivení rtů odvolatele, přičemž toto odpovídá skutečnosti, že odvolatel měl v pravé ruce hovorové zařízení, na tomto svém tvrzení odvolací správní orgán dále setrvává, neboť má za zcela prokázané, že se odvolatel přestupku kladeného mu za vinu dopustil. Ohledně námitky odvolatele, že si svědci nemohou detaily popisované věci pamatovat a nelze mít na základě jejich výpovědi za prokázané, že se jednalo o mobilní telefon, zdejší odvolací správní orgán uvádí, že drobné rozpory ve svědeckých výpovědích jsou akceptovatelné, neboť dohled nad bezpečností a plynulostí provozu na pozemních komunikacích je součástí každodenní služební činnosti svědků, jako podstatné je však vnímáno to, že všichni svědci se shodli na skutečnosti, že odvolatel držel v ruce hovorové zařízení. Zdejší odvolací správní orgán dále uvádí, že pokud by si svědci nebyli vědomi skutečnosti, že odvolatel držel v ruce hovorové zařízení, pak by neotáčeli své služební vozidlo a následně by nezastavovali vozidlo odvolatele v obci Štěpánovice. Jak již bylo výše uvedeno, zdejší odvolací správní orgán považuje za jednoznačně vyloučené, že odvolatel držel v ruce vizitkovník či jiné namítané předměty případně si podkládal hlavu rukou, a tato tvrzení považuje za jednoznačně účelová viz. argumentace výše.“ K výtce o porušení § 3 správního řádu žalovaný uvedl, že „…správní orgán I. stupně zjistil stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, tedy plně respektoval ust. § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Ohledně námitky neprůkaznosti pořízené fotodokumentace, zdejší odvolací správní orgán uvádí, že z fotodokumentace je patrné, že odvolatel drží v pravé ruce u ucha hovorové zařízení, což plně koresponduje se svědeckými výpověďmi policistů a dalšími podklady pro rozhodnutí. Jak již zdejší odvolací správní orgán uvedl viz. výše, všichni svědci shodně uvádí, že odvolatel držel v pravé ruce u pravého ucha hovorové zařízení. Tyto svědecké výpovědi, fotodokumentace a jednotlivé podklady pro rozhodnutí tedy prokazují, že se odvolatel přestupku kladeného mu za vinu dopustil. K tomuto zdejší odvolací správní orgán dodává, že pokud by odvolatel držel v ruce jiné zařízení např. MP3, vizitkovník či kalkulačku či si hlavu podpíral rukou atd., takové námitky by policistům uváděl již při prvotní kontrole. K námitce, že se správní orgán nezabýval rozmístněním svědků ve vozidle, zdejší odvolací správní orgán uvádí, že rozmístění svědků ve vozidle nemůže mít žádný vliv na skutečnost, že všichni viděli, že odvolatel při řízení drží pravou rukou u pravého ucha hovorové zařízení, tato skutečnost byla navíc zaznamenána videokamerou, přičemž z tohoto záznamu byla pořízena fotodokumentace. Zdejší odvolací správní orgán I. stupně posuzoval veškeré podklady pro rozhodnutí a důkazy ve věci, přičemž zmiňovaný úřední záznam byl též jedním z posuzovaných podkladů pro rozhodnutí, rozhodně však nebyl vnímán jako jediný a nejdůležitější. Odvolatel byl ústnímu jednání osobně přítomen, tedy měl možnost dotazovat jednotlivé svědky, toto své právo též realizoval, když pokládal svědkům doplňující otázky. Vzhledem k výše uvedenému, je tedy zřejmé, že měl možnost svědky dotazovat ohledně veškerých skutečností, které považoval za vhodné, odvolatel se však nikterak neptal na rozmístění svědků ve vozidle a jak již bylo uvedeno výše správní orgán I. stupně tyto skutečnosti znát nepotřeboval, neboť byly v dané věci bezvýznamné. Ohledně případné konfrontace svědků s odvolatelem, zdejší odvolací správní orgán uvádí, že odvolatel byl výpovědím svědků přítomen, otázky podkládal, tedy nelze následně uvést, že konfrontace se svědky nebyla možná. Ohledně námitky odvolatele, že je vzhledem k popírání viny odvolatele povinností správního orgánu zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, zdejší odvolací správní orgán uvádí, že své povinnosti dle u st. § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, správní orgán I. stupně dostál, tedy byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.“

Okolnost, že žalovaný hodnotil v napadeném rozhodnutí shodně důkazy jako městský úřad v rozhodnutí prvoinstančním a rovněž shodně jako městský úřad zdůvodnil své rozhodnutí, není sama o sobě způsobilá přivodit závěr o nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Shromáždí-li správní orgán prvního stupně dostatek důkazů pro posouzení věci, hlavní rozhodovací důvody opře o skutečnosti, které byly v řízení řádně zjištěny, v souladu s pravidly logického usuzování zhodnotí provedené důkazy, vypořádá se s obranou účastníka v průběhu správního řízení uplatněnou a z odůvodnění jeho rozhodnutí jednoznačně vyplývá, které otázky považoval za rozhodné a jaké úvahy jej vedly k učiněným skutkovým a právním závěrům, pak nelze vůči žalovanému, jehož rozhodnutí je obdobně odůvodněno, takovou výtku úspěšně uplatnit.

Obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí dále svědčí jednoznačně o tom, že se žalovaný vypořádal bezezbytku se všemi odvolacími námitkami žalobce. Je sice pravdou, že žalobce v odvolání provedl vlastní hodnocení výpovědi každého ze svědků a u každého konkretizoval jím vnímané odlišnosti. Vzdor tomu, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nezaujímal stanovisko samostatně k argumentaci vztahující se k jednotlivým svědkům, má soud zato, že se s předmětnou částí odvolání vypořádal řádně. Žalobcova obrana prakticky spočívala na zpochybnění svědeckých výpovědí svědků proto, že neuvedli jednoznačně, zda žalobce při jízdě držel u ucha mobilní telefon či jiné hovorové zařízení. Žalovaný označil i přesto výpovědi svědků v základních rysech za shodné. Za podstatné totiž označil shodu všech svědků v tom, že žalobce držel hovorové zařízení. Za nevýznamné naproti tomu považoval, o jaký konkrétní typ hovorového, případně záznamového zařízení se jednalo. Uvedl-li žalovaný dále, že „…držení jakéhokoli hovorového či záznamového zařízení je při řízení motorového vozidla v rozporu s právními předpisy a takovým jednáním se řidič dopouští přestupku.“, dostatečně srozumitelně vyjádřil i příčinu, proč argumentaci žalobce považoval za nedůvodnou. Ta má zákonnou oporu jak v ust. § 22 odst. 1 písm. f) bod 1 zákona o přestupcích, tak v ust. § 7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu. Soud sdílí s žalovaným zcela shodný názor. Koneckonců žalobce podle skutkové věty rozhodnutí městského úřadu se měl přestupku dopustit tím, že držel u ucha hovorové zařízení, nikoliv tím, že držel u ucha mobilní telefon.

Soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě napadené rozhodnutí netrpí nepžezkoumatelností pro nedostatek důvodů z titulu tvrzeného žalobcem. Naopak žalovaný se velmi podrobně vypořádal se všemi odvolacími výtkami; shromážděné důkazy na rozdíl od žalobce „pouze“ jinak hodnotil.

Také žalobní námitka o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů v druhém případě, tj. protože se žalovaný neřídil zásadou materiální pravdy a v rozporu se zákonem rozhodl v pochybnostech v neprospěch žalobce, není důvodná.

Podle § 3 správního řádu nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.

Přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 1 zákona o přestupcích se mimo jiné dopustí ten, kdo v provozu na pozemní komunikaci při řízení vozidla drží v ruce hovorové zařízení.

Ze shora uvedeného je seznatelné, že v průběhu správního řízení bylo prokázáno, že žalobce dne 27. 11. 2009 kolem 15.00 hod řídil po silnici I/27 ve směru na Klatovy v obci Dechtín motorové vozidlo a přitom držel u ucha hovorové zařízení.

Soud je toho názoru, že k prokázání viny žalobce, tj. porušení povinnosti řidiče při jízdě vozidlem nedržet v ruce hovorové zařízení, plně postačily výpovědi svědků. Ostatně shodný právní názor vyslovil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24.10.2008, č.j. 1 As 64/2008-42 (dostupný na www.nssoud.cz). V něm uvedl, že „Skutečnost, že řidič vozidla drží v ruce telefonní přístroj, je objektivně vnímatelná lidským zrakem z protijedoucího vozidla. Proto tvrzení policistů, že stěžovatelku viděli držet v ruce za jízdy telefonní přístroj, může být samo o sobě věrohodným důkazem, aniž by byl předložen další důkaz, neboť k tomu není potřeba odborná znalost ani zvláštní vybavení.“

Na rozdíl od žalobce soud dále nepovažuje za nelogický závěr žalovaného o tom, že tvrzení policistů je věrohodné. Jednak se neopírá pouze o důvod, že se tvrzené skutečnosti dozvěděli při výkonu svých pracovních povinností, jak by se naznačovalo z žaloby. Závěr o věrohodnosti žalovaný dovozoval dále ze skutečnosti, že policisté na věci neměli žádný osobní zájem a že si byli vědomi možných následků při podání nepravdivé výpovědi. Rovněž soud neshledal žádnou okolnost, která by opodstatňovala domněnku o zaujatosti svědků proti žalobci. Takovou konkrétní okolnost ostatně netvrdil žalobce ani v průběhu celého řízení a nečiní tak ani v žalobě. Že jsou tvrzení policistů věrohodná, žalovaný dále dovozoval ze shody jejich výpovědí v podstatných rysech. Pokud žalobce znovu poukazuje na rozpory ve výpovědích svědků, zastává soud, jak už výše uvedl, shodně názor, že jsou nepodstatné. Za nezbytné považuje dodat, že zákonný požadavek zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (resp. provést důkazy, které jsou potřebné ke zjištění takového stavu věci), nelze interpretovat tak, že správní orgán je povinen zjišťovat celou skutkovou verzi reality, ač pro posouzení skutku je nevýznamná (např. kde ve služebním vozidle ten který svědek seděl, či zda žalobcem řízené vozidlo bylo vybaveno handsfree). Stejně tak není povinen odstranit každý v posuzované věci se objevivší skutkový rozpor (např. zda žalobce držel diktafon nebo mobilní telefon), nýbrž výlučně takový rozpor, který je rozhodný pro posouzení otázky, zda byla naplněna skutková podstata určitého přestupku či nikoliv. Opačný názor by vedl k absurdním závěrům a k porušení zásady rychlosti a hospodárnosti řízení zakotvené v § 6 správního řádu. Za rozpor mezi výpověďmi svědků nelze považovat ani stav, kdy jeden ze svědků uchová v paměti a při svědecké výpovědi reprodukuje více vjemů než jiný. Jako poslední argument pro věrohodnost tvrzení policistů žalovaný označil fakt, že výpovědi svědků logicky navazují na pořízenou fotodokumentaci. Byť je správné tvrzení žalobce, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí použil formulaci „Vzhledem k pořízené fotodokumentaci jsou tedy vyvráceny i ty nejmenší pochybnosti o spáchání přestupku odvolatelem“ (str. 5, druhý odstavec shora), vytrhl žalobce citovanou větu z kontextu odůvodnění a přisoudil jí v žalobě zcela jiný význam, než žalovaný. Žalovaný na jiných místech odůvodnění napadeného rozhodnutí dal jednoznačně najevo, že fotodokumentace není zcela ostrá a nelze z ní seznat detaily (např. uvedl značku a typ mobilního telefonu- str. 6, druhý odstavec shora). Naproti tomu vyjádřil názor, že je z fotodokumentace patrné, že žalobce drží v ruce hovorové zařízení. Protože je ve shodě s výpověďmi všech tří svědků, je dalším důkazním prostředkem prokazujícím deliktní jednání žalobce, neboli vyvracejícím případné pochybnosti o spáchání přestupku žalobcem. Nelze přehlédnout, že žalovaný na rozdíl od městského úřadu nepřisoudil fotodokumentaci klíčový význam, nýbrž důkazní hodnotu tohoto důkazního prostředku objektivizoval a uvedl na pravou míru. Řečeno jinak, podle žalovaného se fotodokumentace nestala jediným a ani zásadním důkazem, nýbrž osvědčovala skutečnosti zjištěné v rámci provedeného dokazování dalšími důkazními prostředky, zejména shodnými a konzistentními svědeckými výpověďmi, se kterými byla v souladu.

Otázkou věrohodnosti zasahujícího policisty jako svědka se Nejvyšší správní soud zabýval též v rozsudku ze dne 27.9.2007, č.j. 4 As 19/2007-114 (dostupný na www.nssoud.cz), v němž mimo jiné konstatoval následující. „K osobě policisty a tím i věrohodnosti jeho výpovědi Nejvyšší správní soud dodává, že nemá důvodu pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, neboť na rozdíl od stěžovatele neměl policista na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem, vykonával jen svoji služební povinnost při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jimž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem; nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by policista v této věci uvedené zásady překročil.“ Argumentace žalovaného je s předestřeným právním názorem zcela v souladu. Žalovaný a následně ani zdejší soud neshledal žádnou okolnost, která by vedla k domněnce o zaujatosti svědků -policistů.

Pokud pak žalobce poukazoval na možnost, že policisté, svědci v jeho věci, pro množství jimi konaných kontrol zaměnili silniční kontrolu, která je předmětem daného řízení, s kontrolou jinou, nelze dle názoru soudu takovou možnost obecně zcela vyloučit. V souzeném případě však hypoteticky předestíraná situace evidentně nenastala. O tom svědčí shodné výpovědi všech tří svědků stran dotazu žalobce na případný dopad sděleného přestupku do bodového hodnocení a jeho reakce na odpověď, které se obsahově shodují s vyjádřením žalobce jako účastníka řízení při ústním jednání dne 22. 2. 2010.

S žalobcem lze souhlasit potud, že nemá povinnost rozvádět svoji obranu hned při sepisu oznámení přestupku. Procesní předpisy ponechávají volbu taktiky obrany zcela na obviněném. Jestliže však žalovaný podrobí obviněným zvolenou taktiku hodnocení a své úvahy jasně a srozumitelně prezentuje v odůvodnění napadeného rozhodnutí a přijme logické závěry, nelze mu opodstatněně nic vytýkat.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, které otázky považoval žalovaný za rozhodné, a také vzájemná souvislost jednotlivých úvah, jež žalovaný v napadeném rozhodnutí vyslovil, je zřetelná. Se závěry, o které žalovaný opřel výrok napadeného rozhodnutí, ostatně žalobce v žalobě sám dostatečně podrobně polemizuje, což by nebylo možné, pokud by se žalovaný s podstatnými otázkami vůbec nevypořádal a napadené rozhodnutí by z tohoto důvodu bylo nepřezkoumatelné.

Důkazní břemeno k prokázání, že jednání majícího znaky skutkové podstaty přestupku se dopustil obviněný z přestupku, nese správní orgán. Obviněnému z přestupku k tomu, aby nemohl být za přestupek postižen, postačí, aby o otázce, zda se uvedeného jednání dopustil, vznikla rozumná pochybnost; nemusí se vyviňovat, tj. prokázat, že se jednání nedopustil. Důvodné pochybnosti o vině v přestupkovém řízení vedou k uplatnění zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného (in dubio pro reo). Správní orgány obou stupňů nejenže neporušily zásadu materiální pravdy vyjádřenou v § 3 správního řádu, nýbrž nepochybily ani tím, že neaplikovaly zásadu in dubio pro reo. V daném případě podle názoru soudu (stejně jako žalovaného) žádné důvodné pochybnosti o tom, že se žalobce dopustil přestupku, za který byl shledán vinným, nevznikly.

Důkazní návrhy v žalobě uvedené soud neprovedl. Důkaz výslechem účastníků s přihlédnutím k jasné důkazní situaci považoval za nadbytečný, správním spisem za pojmově vyloučený (lze provést jen důkaz konkrétními listinami) stejně jako rozhodnutími, které jsou předmětem přezkumu, nikoliv důkazem.

Žaloba nebyla důvodná a soud ji v souladu s ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl (výrok I.).

Náhradu nákladů řízení soud žádnému z účastníků podle § 60 odst. 1 s.ř.s. nepřiznal, protože žalobce ve věci úspěch neměl a žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdal(výrok II.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Plzni ve dvou písemných vyhotoveních (§ 102, § 106 odst. 2 s.ř.s.).

Důvody kasační stížnosti jsou taxativně stanoveny v § 103 odst. 1 s.ř.s.

Kasační stížnost směřující pouze proti rozhodnutí o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí je nepřípustná (§ 104 odst. 2 s.ř.s.).

Kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s.ř.s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§ 104 odst. 4 s.ř.s.).

Stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Plzni dne 31. března 2011

JUDr. Jana Daňková

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru