Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

17 A 74/2010 - 52Rozsudek KSPL ze dne 31.10.2011

Prejudikatura

7 Afs 212/2006 - 74


přidejte vlastní popisek

17A 74/2010-52

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Daňkovou v právní věci žalobce V.K., zastoupeného Zuzanou Candigliota, adresa pro doručování Liga lidských práv, Burešova 6, 602 00 Brno, proti žalovanému Krajskému úřadu Karlovarského kraje, se sídlem v Kalových Varech, Závodní 353/88, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. října 2010, čj. 4285/LS/10-3

takto:

I Rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 8.10.2010, č.j. 4285/LS/10-3 s e zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení ve výši 2.000 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

V.K., (dále jen „žalobce“) se včasnou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje (dále jen „žalovaného“) ze dne 8.10.2010, čj. 4285/LS/10-3 (dále jen „napadené rozhodnutí“) v celém rozsahu. Jím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu v Aši (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 20.8.2010, čj. Tr106/10 (Aš) (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“). Prvoinstančním rozhodnutím byl žalobce pod bodem I. uznán vinným z přestupku 1. proti veřejnému pořádku podle ust. § 47 odst. 1 písm. d) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších novel (dále jen „přestupkový zákon“) a 2. z přestupku proti majetku podle ust. § 50 odst. 1 písm. a) téhož zákona, kterého se dopustil tím, že dne 1. května 2010 v době od 01:50 hod. a následující v Aši, ulice Hlavní, u budovy městského Infocentra, na tuto budovu močil a následně po převozu strážníky Městské policie Aš a OOP ČR Aš a po umístění v cele krátkodobého pobytu poškodil prokopnutím nohy v této místnosti sololitové dveře ve spodní části a tímto způsobil poškozené organizaci - Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje škodu podle odborného vyjádření ve výši 500 Kč. Za uvedené přestupky byla žalobci uložena pokuta 1 000 Kč a povinnost uhradit poškozenému náhradu škody způsobené přestupkem ve výši 500 Kč. Pod bodem II. téhož rozhodnutí bylo zastaveno řízení ve věci přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona, kterého se měl dopustit tím, že měl dne 1.května 2010 v době po 1:50 hod. v Aši po předvedení strážníky Městské policie Aš na služebnu OOP ČR Aš slovně urážet všechny členy hlídky policie. Konečně byla žalobci stanovena povinnost uhradit náklady přestupkového řízení ve výši 1 000 Kč. Žalobce se žalobou současně domáhal zrušení prvoinstančního rozhodnutí a přiznání práva na náhradu nákladů řízení.

Žalobce tvrdil, že napadeným rozhodnutím byl zkrácen na svých právech, neboť žádný ze skutků kladených mu za vinu nespáchal.

Žalovanému předně vytýkal, že se řádně nevypořádal s argumentací uvedenou v odvolání, rozhodnutí je nepřezkoumatelné, skutkový stav, který vzal žalovaný za prokázaný, nemá oporu v ničem jiném než ve výpovědích nevěrohodných svědků, kteří obvinění sami vykonstruovali a mají zájem na uznání viny žalobce. Jinak ve spisu není vůči žalobci žádný důkaz a tudíž by měla platit zásada in dubio pro reo. K tomuto bodu blíže uvedl, že v odvolání v mnoha bodech upozorňoval na nevěrohodnost svědků - strážníků a policistů, kteří se vůči němu dopustili protiprávního jednání (někteří z nich ublížení na zdraví) a kteří porušili celou řadu svých povinností. Také upozornil a judikaturu, dle níž věrohodnost svědecké výpovědi ovlivňuje i to, jaký je poměr svědka k účastníkům řízení. V tomto konkrétním případě je v zájmu zmíněných osob vypovídat proti němu, aby tak ospravedlnily svoje nezákonné jednání, pro které na ně podal trestní oznámení a domáhá se náhrady škody na zdraví po státu. Jejich věrohodnost nenapravuje ani skutečnost, že vypovídají shodně. To je naopak logické, že si nebudou protiřečit a domluví se na shodných výpovědích. Žalovaný ani správní orgán právního stupně se nevypořádaly s otázkou, zda výpovědi mohly být vztahem k žalovanému (správně zjevně žalobci) ovlivněny. Za takové situace bylo třeba, aby správní orgány kromě těchto svědectví vycházely i z jiných důkazů. Takové důkazy však neexistují (strážníci nezajistili svědky, kteří údajně měli vidět močení na veřejnosti, přestože to byla jejich povinnost, ani nezajistili videozáznam z místa činu jakožto objektivní materiál) nebo naopak existují četné známky toho, že se věc udála jinak, než svědci popisují (rozpory a poznámky k nevěrohodnosti svědků jsou uvedeny v odvolání. Kromě toho žalobce poukázal na skutečnost, že je objektivně prokázáno, že svědci - policisté v této věci nevypovídali pravdivě. Při prošetřování trestných činů, kterých se měli dopustit na žalobci, vypovídají o jeho jednání na cele tak, jak se nemohlo objektivně odehrát. K tomu uvedl příklady). Žalobce z těchto důvodů považuje dokazování za zcela nedostatečné - kromě svědectví nedůvěryhodných svědků neexistuje žádný důkaz o spáchání přestupků ze strany žalobce.

V dalším žalobním bodu žalovanému vytýkal, že se dostatečně nevypořádal s použitím institutu krajní nouze v případě údajného poškození dveří cely z jeho strany, což opět podrobněji popsal v odvolání. Vzhledem k tomu, že je lékařskými zprávami doložitelné, že žalobce měl zraněné ruce z použitých pout, kterými byl spoután na cele, žalovaný nevyvrátil tvrzení žalobce, že byl spoután velmi bolestivým způsobem a že tedy v dané chvíli bylo nezbytné snažit se přivolat na celu policisty, aby mu byla pouta sejmuta. Zdokumentovaná zranění vyvracejí tvrzení žalovaného, že žalobce „nebyl nikým a ničím ohrožován a ani neodvracel nebezpečí“, neboť žalobce prokazatelně odvracel trvající útok na zdraví. Žalobce v této chvíli neměl jinou možnost. Nejprve křičel bolestí, ale když policisté nereagovali, nezbylo mu nic jiného, než do dveří kopat. Je tedy dána vyžadovaná proporcionalita žalobcova jednání. Žalobce si však přesto, že přiznává, že do dveří kopal, nevybavuje, že by dveře skutečně poškodil. Že to byl právě on, kdo dveře poškodil, opět není zadokumentováno. Kromě toho je třeba poukázat na nezákonnost jeho umístění do cely a jeho připoutání v cele. Do cely neměl být vůbec umístěn, protože k tomu nebyl právní důvod, a už vůbec neměl být navíc připoután, což je fakticky neoprávněné dvojí omezení osobní svobody.

V posledním žalobním bodu tvrdí, že úřední osoba P.F., který vedl přestupkové řízení na prvním stupni, jevil výrazné známky podjatosti. Úředník, který je stejně jako strážníci Městské policie v Aši vystupující v řízení jako svědci zaměstnancem téhož úřadu, se vůči žalobci během jednání vyjadřoval urážlivě a nevhodně, když hodnotil jeho zranění po útoku ze strany policistů na služebně v televizní reportáži slovy „vypadal jste tam jako pavouk“. Dále žalobci sdělil, že by „nechtěl být v jeho kůži, když jeho slovo bude proti několika lidem, kteří budou vypovídat proti němu“. Jeho jednání lze tudíž chápat jako „zjevně nepřátelské vztahy k účastníkům či zástupcům v řízení“, což je dle judikatury důvod k vyloučení pro podjatost. Během řízení se však žalobci nepodařilo dosáhnout toho, aby tato úřední osoba byla z projednávání vyloučena.

K doplnění žaloby ze dne 28.12.2010 přiložil žalobce zprávu ze šetření veřejného ochránce práv ve věci postupu policie při zajištění žalobce dne 1.5.2010. Poukázal na veřejným ochráncem práv učiněná zjištění a jejich hodnocení, což podle žalobce potvrzuje jeho tvrzení, že policisté, kteří se dopustili vůči žalobci protiprávního jednání, nemohou být považovaní za nezávislé, nestranné a důvěryhodné svědky ve věci. Ze stejného šetření vyplývá, že žalobce neměl možnost na cele přivolat policisty zvonkem k tomu určeným a vzhledem k bolestivému způsobu připoutání a v důsledku toho způsobených zranění prokázaných lékařskými zprávami nelze dojít k jinému závěru, než že nepochybně jednal v krajní nouzi.

Žalovaný v písemném stanovisku doručeném zdejšímu soudu dne 22.2.2011 navrhl zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost. Předeslal, že všechny argumenty použité v žalobě uvedl žalobce již ve svém odvolání a žalovaný se s nimi vypořádal v napadeném rozhodnutí.

K nevěrohodnosti svědků, kterou žalobce spatřuje v tom, že na ně podal trestní oznámení, a v tom, že každý popisuje událost jinak, žalovaný uvedl, že podání svědecké výpovědi je složitý, subjektivně podbarvený proces a v důsledku toho se různí lidé mohou ve výpovědích o stejné události lišit, aniž by vědomě lhali. Žalovaný po prostudování jednotlivých svědeckých výpovědí konstatoval, že svědci vypovídají ve shodě, byli řádně poučeni dle § 55 správního řádu.

K namítané nedostatečnosti dokazování spatřované v nezajištění videozáznamu z kamerového systému, neboť žalobce popírá, že by šel po té straně, kde se nachází Infocentrum, a že by na tuto budovu močil, žalovaný konstatoval, že ze spisu zjistil, že oba městští strážníci shodně vypověděli, že při noční hlídce zpozorovali podnapilého muže, který močil na budovu Infocentra, a proto jej zadrželi. Dále bylo zjištěno, že se prvoinstanční správní orgán pokusil na základě požadavků žalobce zajistit videonahrávku z kamerového systému. Shledal, že kamerové systémy Komerční banky a České spořitelny monitorují pouze prostor kolem poboček a kamerový systém Městské policie Aš nesnímá prostor kolem Infocentra.

K žalobcově výtce, že se žalovaný vůbec nezabýval otázkou uplatnění institutu krajní nouze, žalovaný uvedl, že on ani správní orgán prvního stupně v jednání žalobce nespatřovali jednání v krajní nouzi, neboť nebyl nikým a ničím ohrožován a ani neodvracel nebezpečí, neboť mu žádné nehrozilo. Z výpovědi svědků bylo zjištěno, že značně podnapilý žalobce (2,02 promile alkoholu) se na služebně OOP ČR v Aši choval velmi agresivně, vulgárně nadával jak strážníkům Městské policie Aš, tak příslušníkům PČR a proto byl umístěn do cely krátkodobého pobytu, kde v rámci svého agresivního chování poškodil mříže a prokopl vstupní sololitové dveře.

Ohledně namítané podjatosti úřední osoby žalovaný poukázal na okolnost, že v průběhu řízení před správním orgánem prvního stupně potvrdil usnesení tajemníka Městského úřadu v Aši ze dne 20.7.2010, čj. 20/10, kterým byla zamítnuta námitka podjatosti, protože nebylo nijak prokázáno, že by P.F. měl jakýkoliv zájem na výsledku řízení nebo měl určitý faktický poměr k projednávané věci nebo k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům, kdy navíc komise k projednávání přestupků je kolektivní orgán, který jedná v tříčlenném složení.

Na doplnění žaloby reagoval žalovaný tak, že bylo podáno po lhůtě, a dále tak, že postup a chování příslušníků policie není předmětem přestupkového řízení a že žalovaný není věcně příslušný k řešení.

Zároveň shrnul, že po prostudování věci dospěl k závěru, že výpověď svědků - policistů, spolu s dalšími písemnými materiály založenými ve správním spisu tvoří ucelený důkazní řetězec, ze kterého lze spolehlivě dovodit odpovědnost žalobce za přestupkové jednání. Zdůraznil, že hodnocení důkazů je věcí správního orgánu a je ovládáno zásadou volného uvážení. Ocitoval znění ust. § 34 odst. 3 (poznámka soudu: zák. 71/1967 Sb., o správním řízení) a doplnil, že kritériem volného uvážení jsou zásady logiky, přičemž v odůvodnění rozhodnutí musí být způsob hodnocení důkazů náležitým způsobem popsán. Oběma těmto požadavkům rozhodnutí žalovaného vyhovuje. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí popsal i to, proč uvěřil svědecké výpovědi policistů. Žalovaný (zjevně správně žalobce) toto svědectví sice zpochybňoval, avšak krom obecných, nekonkrétních tvrzeních o jeho nevěrohodnosti nenamítal nic, co by mohlo správnost údajů poskytnutých policisty zpochybnit.

Žalobce podal repliku ke stanovisku žalovaného vypracovanou dne 31.3.2011. Svoji žalobní argumentaci v ní rozhojnil. Mimo jiné verzi strážníků, že náhodní kolemjdoucí občané, kteří shodou okolností procházejí v noci městem kolem močícího muže a zároveň vedle hlídky strážníků, budou tyto strážníky upozorňovat, aby zakročili vůči močícímu muži (výpověď strážníka T. na str. 3 rozhodnutí o přestupku), kdy však strážníci nezakročí hned, ale počkají, až tento muž přejde silnici a teprve tam jej dostihnou a zadrží (úřední záznam strážníka T. čj. MT 118/2010), označil za na první pohled velmi nepravděpodobnou, nelogickou a absurdní. Údajný jeho přestupek mohl být zdokumentován videokamerami. Vzhledem k tomu, že si je žalobce jistý, že žádný přestupek nespáchal a na budovu Infocentra v žádném případě nemočil, sám požádal o zajištění záznamů z kamer k prokázání své verze. To, že by tyto kamerové záznamy městské policie prokázaly jeho nevinu a proto s nimi bylo manipulováno a nebo byl zatajen skutečný obsah záznamu, prokazuje skutečnost, že dle vyjádření žalovaného „kamerový systém MP nesnímá prostor kolem budovy Infocentra“, ale z trestního spisu policejní inspekce, která prověřovala možné spáchání trestných činů policistů, vyplývá, že dle sdělení řídícího pracovníka MP Aš „záznam z kamerového systému MP nebyl vyhotoven pro nefunkční kameru v daném čase a úseku, kde by se měl poškozený či hlídka pohybovat“. Celý údajný přestupek je tedy vinou strážníků, kteří nezajistili jiné důkazy, pouze v rovině tvrzení proti tvrzení. Žalovaný měl vzít v úvahu, že sám žalovaný (evidentně žalobce) žádal o zajištění záznamů z kamer, což by jistě nedělal, kdyby věděl, že přestupek spáchal. Co se týče uplatnění institutu krajní nouze, žalobce nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že nebyl ničím ohrožován a ani neodvracel nebezpečí, neboť mu žádné nehrozilo. Zdůraznil, že byl umístěn do cely bez právního důvodu navíc v rozporu se zákonem proto, že byl pod vlivem alkoholu a taková osoba může sama sebe ohrozit na zdraví. Především poukazuje na svůj zdravotní stav, kdy mu spoutání působilo nepřiměřenou bolest kvůli předchozí fraktuře ruky a kdy lékařská zpráva hned po propuštění konstatuje „drobné čerstvé pohmožděniny, mohou být způsobeny pouty“, tudíž prokazatelně žalobce byl nejen ohrožen, ale i poškozen pouty na zdraví. Žalobce na cele neměl možnost přivolat policisty zvonkem k tomu určeným, neboť policisté zavřeli dveře a přístup ke zvonku. Tudíž snaha žalobce přivolat policisty kopáním do dveří byla v daném momentě zcela přiměřená k odvrácení nebezpečí pro jeho zdraví. Setrval na názoru, že úřední osoba se vůči němu dopustila zjevně nepřátelského chování když jej urážela a ponižovala, což je podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva důvodem k podjatosti též. Konečně žalobce zdůraznil, že nejde o žádné rozšíření žaloby, neboť žaloba zůstává stejná.

Na repliku reagoval žalovaný vyjádřením ze dne 11.4.2010. Ohradil se především proti tvrzení žalobce, že provedl zjišťování skutkového stavu a právní posouzení nedbale a svévolně. Neměl nejmenší důvod zpochybňovat práci a svědecké výpovědi příslušníků policie, neboť ze spisu a důkazů jednoznačně vyplynulo, že se žalobce pod vlivem alkoholu (2,02 promile alkoholu) dopustil protiprávního jednání. Je s podivem, jak zmocněnkyně žalobce neustále opakuje chybné postupy strážníků a policistů, nepřátelské chování úřední osoby, ale ani jednou nepřipustí, že žalobce jednal a protiprávního jednání se dopustil pod vlivem značného množství alkoholu! Rovněž zdůraznil, že se ke zprávě Veřejného ochránce práv nemůže vyjádřit, neboť mu nebyla předložena, a zejména upozorňuje, že v době rozhodování v odvolacím řízení tato zpráva vůbec neexistovala. Proto žádá, aby k ní soudem nebylo přihlíženo. Žalovaný konstatoval, že replika neobsahuje žádné nové skutečnosti ani opodstatněná fakta. Žalobcovy argumenty nepřinášejí do řízení nic nového, co by mohlo změnit zjištění o vině, kterou má tak žalovaný za dostatečně prokázanou. V průběhu řízení nedošlo ani k žádnému procesnímu pochybení, jež by zakládalo důvody pro změnu nebo zrušení rozhodnutí. Vzhledem k tomu trvá na svém původním návrhu na zamítnutí žaloby.

Řízení ve správním soudnictví upravuje zákon č.150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“). Při přezkoumání napadeného rozhodnutí samosoudkyně vycházela ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). O věci samé v souladu s § 51 odst. 1 s.ř.s. rozhodla bez jednání za fikce souhlasu žalobce (č.l.26) a výslovného souhlasu žalovaného (č.l.42). Kromě toho uvedený postup byl podložen i zjištěním, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a dílem i pro nedostatek důvodů (§ 51 odst. 2, § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.), jak bude dále předestřeno.

Prvoinstančním rozhodnutím byl totiž žalobce pod bodem I. shledán vinným z přestupků proti veřejnému pořádku podle § 47 odst. 1 písm. d) a proti majetku podle § 50 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona, kterého se dopustil způsobem uvedeným v prvém odstavci odůvodnění tohoto rozsudku a za které mu byla uložena pokuta. Pod bodem II. bylo zastaveno řízení ve věci žalobcova přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona s odkazem na § 76 odst. 1 písm. a) téhož zákona, kterého se měl dopustit způsobem rovněž popsaným v prvém odstavci odůvodnění tohoto rozsudku. V samostatném a posledním odstavci prvoinstančního rozhodnutí správní orgán I. stupně uložil žalobci povinnost uhradit náklady řízení.

V podaném odvolání žalobce uvedl: „Odvolávám se proti rozhodnutí komise k projednávání přestupků města Aše, čj. Tr 106/10 v rozsahu výroku, kterým jsem byl uznán vinným z přestupků proti veřejnému pořádku a proti majetku, a výroku, kterým mi bylo uloženo uhradit náklady řízení.“

Žalovaný v napadeném rozhodnutí „přezkoumal na základě podaného odvolání pana V.K. ze dne 19.8.2010 rozhodnutí Komise k projednávání přestupků Města Aš, čj.:Tr 106/10 (Aš) ze dne 6.8.2010, jímž byl 1. uznán vinným přestupkem proti veřejnému pořádku podle ust. § 47 odst. 1 písm. d) a dále přestupkem proti majetku podle ust. § 50 odst. 1 písm. a) - zák. č. 200/1990 Sb.,… kterého se dopustil tím, že… Za toto jednání mu byla uložena pokuta ve výši 1.000,-Kč a povinnost úhrady nákladů řízení. 2. bylo proti němu v souladu s ust. § 76 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích zastaveno řízení ve věci podezření spáchání přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona, kterého se měl dopustit tím, že…. 3. v odvolacím řízení rozhodl Krajský úřad Karlovarského kraje dle ust. § 90 odst. 5 správního řádu takto: odvolání účastníka řízení pana V.K. doručené Městskému úřadu v Aši dne 20.8.2010 proti rozhodnutí Komise k projednávání přestupků Města Aš, čj.: Tr 106/10 (Aš) ze dne 6.8.2010 se zamítá a napadené rozhodnutí se potvrzuje.“

Podle § 82 správního řádu odvoláním lze napadnout výrokovou část rozhodnutí, jednotlivý výrok nebo jeho vedlejší ustanovení (odst. 1). Odvolání musí obsahovat předepsané náležitosti, mimo jiné údaje o tom, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu ho napadá. Není-li v odvolání uvedeno, v jakém rozsahu odvolatel rozhodnutí napadá, platí, že se domáhá zrušení celého rozhodnutí (odst. 2, věty první a druhá). Pokud odvolání směřuje jen proti některému výroku rozhodnutí nebo proti vedlejšímu ustanovení výroku, které netvoří nedílný celek s ostatními, a pokud tím nemůže být způsobena újma některému z účastníků, nabývá zbytek výrokové části právní moci, umožňuje-li to povaha věci (odst. 3).

Jak ze zhlaví napadeného rozhodnutí tak z jeho výroku se podává, že předmětem přezkoumání žalovaného v odvolacím řízení bylo celé prvoinstanční rozhodnutí, tedy jak výrok pod bodem I., tak výrok pod bodem II. a výrok o nákladech řízení, ačkoliv žalobce svým odvoláním výslovně provedl dispozici podrobit řádnému opravnému prostředku toliko výrok I. a výrok o nákladech řízení, nikoliv již výrok pod bodem II. prvoinstančního rozhodnutí. Napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost.

Soud se zabýval otázkou, zda nelze předmětnou vadu řízení odstranit cestou interpretace napadeného rozhodnutí jako celku. Má za to, že v daném případě nikoliv, a to ze dvou příčin. Předně žalovaný ani v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně a jednoznačně nekonstatoval, že žalobce napadl pouze výrok I. a výrok o náhradě škody (v prvém odstavci sice zmínil, že se žalobce odvolal proti prvoinstančnímu rozhodnutí, kterým byl uznán vinným přestupkem proti veřejnému pořádku podle § 47 odst. 1 písm. d) a přestupkem proti majetku podle ust. § 50 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona, za což mu byla uložena pokuta, povinnost úhrady nákladů řízení a náhrada škody, ale zároveň uvedl, že... „ bylo tímto rozhodnutím proti němu v souladu s ustanovením § 76 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích zastaveno řízení ve věci podezření ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle ustanovení § 49 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona, kterého se měl dopustit tím, že...“). Za druhou a zásadní příčinu pak soud považuje skutečnost, že nesrozumitelností je zatížen vlastní výrok rozhodnutí, tedy co do významu nejdůležitější a nejpodstatnější část rozhodnutí. Ve výroku správní orgán vyjadřuje, jakým způsobem v projednávané věci, která byla předmětem řízení, rozhodl. Proto výrok musí být jasný a srozumitelný, přesný a určitý. Jak je zřejmé ze shora citovaného § 82 správního řádu, směřuje-li odvolání jen proti některému výroku rozhodnutí a nemůže-li tím být způsobena újma některému z účastníků, nabývá zbytek výrokové části právní moci, umožňuje-li to povaha věci. V žalobcově případě by žádné zákonem předpokládané okolnosti nebránily tomu, aby výrok II. prvoinstančního rozhodnutí nabyl samostatně právní moci, neboť proti němu odvolání žalobce nesměřovalo. Žalovaný ve stanovisku k žalobě uvedl: „Proti zastavení řízení odvolání podáno nebylo a proto tato část výroku rozhodnutí je pravomocná.“ Výrok napadeného rozhodnutí však o správnosti tvrzení nesvědčí. Pakliže rozpor v napadeném rozhodnutí není odstranitelný výkladem, je rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost.

Nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů je podle ustálené judikatury správních soudů vadou natolik závažnou, že se jí soud musí zabývat i tehdy, pokud ji žalobce v žalobě výslovně nenamítal, tedy z úřední povinnosti (ex offo). Tak tomu bylo i v přezkoumávaném případě. Zjištěná vada řízení sama o sobě opodstatňovala zrušení napadeného rozhodnutí (§ 78 odst. 1, § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.).

Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, čj. 7 Afs 212/2006-74, důvod nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího orgánu posuzujícího více oddělitelných skutkových nebo právních otázek může být (§ 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.) dán i toliko ve vztahu k některým z nich. Ostatní oddělitelné skutkové nebo právní otázky krajský soud přezkoumá vždy, má-li jejich řešení význam pro další řízení a rozhodnutí ve věci (publikováno ve Sb. NSS 1566/2008). O takovou situaci se v posuzovaném případě jednalo. V dalším přezkumu napadeného rozhodnutí byl soud vázán žalobními body žalobcem včas uplatněnými, jak stanoví § 75 odst. 2 s.ř.s.

Žalobce v rámci prvního žalobního bodu tvrdil, že žádný ze skutků kladených mu za vinu nespáchal, dokazování je zcela nedostatečné, neboť kromě svědectví nedůvěryhodných svědků neexistuje žádný důkaz o spáchání přestupků ze strany žalobce a proto mělo být postupováno ve smyslu zásady in dubio pro reo.

Soud považoval ze nezbytné důvodnost tohoto žalobního bodu posuzovat u skutků kladených žalobci za vinu odděleně. Ostatně i bližší argumentace k tomuto žalobnímu bodu se zčásti evidentně vztahuje pouze k některému ze skutků.

Přestupku proti veřejnému pořádku podle § 47 odst. 1 písm. d) přestupkového zákona se dopustí ten, kdo znečistí veřejné prostranství, veřejně přístupný objekt nebo veřejně prospěšné zařízení anebo zanedbá povinnost úklidu veřejného prostranství.

Podle skutkové věty prvoinstančního rozhodnutí mělo deliktní jednání žalobce kvalifikované jako přestupek proti veřejnému pořádku, stručně řečeno, spočívat v močení žalobce na budovu Infocentra v Aši, na Hlavní ulici. Skutkový závěr, že se uvedeného jednání žalobce dopustil, správní orgán I. stupně založil na skutkových zjištěních získaných při ústním jednání dne 22.7.2010 z výpovědí svědků D.T., M.K. a J.P., strážníků Městské policie Aš (ačkoliv obecně hovoří jen o svědeckých výpovědích, svědci P., Š. a B. - policisté- k prvnímu skutku nic nevypověděli, protože u tohoto žalobcova jednání nebyli přítomni), a ze spisového materiálu, konkrétně je zmiňováno oznámení přestupku PČR-OO (viz str. 3 a 4 odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí).

Po řádném poučení svědek D.T. k tomuto žalobcovu jednání uvedl: „1.5.2010 v 01.40 hod jsme společně se strážníky K. a P. stáli se služebním vozidlem na parkovišti na Masarykovo nám..., kdy odspoda na protilehlém chodníku přicházel muž v riflovém obleku,... ve zjevně podnapilém stavu. Zastavil u budovy Infocentra, z pohledu našeho napravo od hlavního vchodu a na tuto budovu močil. Chodili tam lidé, kteří nám na něj ukazovali, jejich totožnost jsme nezjišťovali. Pan K. odcházel od budovy Infocentra směrem nahoru až k budově České spořitelny, kde přešel na druhou stranu, tam jsme u něj zastavili a vyzvali jsme ho k prokázání totožnosti, s tím že se dopustil přestupku proti veřejnému pořádku.“

Svědek M.K. ke stejnému jednání žalobce uvedl: „Dne 1.5.2010 jsme v rámci noční služby vykonávali hlídkovou činnost, při které jsme spatřili osobu zjevně podnapilou. Kolegové, protože mají více zkušeností, zastavili na parkovišti na Masarykovo náměstí a podnapilou osobu jsme sledovali z důvodu, že by mohlo dojít k nějakému protiprávnímu jednání. Sledovaný muž došel k Infocentru, kde na budovu začal močit. Při tom ho viděli asi 3 lidé, možná i víc a ukazovali mu, že o něm víme. Poté odešel směrem ke Komerční bance a hlídka, tudíž my, jsme za ním vyjeli. Zastavili jsme ho a vyzvali k prokázání totožnosti.“

Svědek J.P. , jsa stejně jako předešlý svědek řádně poučen, k ohledně jednání žalobce uvedl : „Dne 1.5.2010 jsme prováděli hlídkovou činnost poblíž Infocentra v Aši a spatřili jsme tam muže, jak močí na budovu Infocentra. Ten muž poté odešel a šel po ulici Hlavní nahoru. Tak jsme k němu přijeli, zastavili jsme u něj, tak jsme mu řekli, jakého protiprávního jednání se muž dopustil. Požádali jsme jej o občanský průkaz.“

Žalovaný se v napadeném rozhodnutí se skutkovým i právním závěrem prvoinstančního rozhodnutí ztotožnil. K výtce o nedostatečnosti dokazování mimo jiné konstatoval, že „...podstata zjištění skutečného stavu věci spočívá v dokazování....Důkazem je potvrzována nebo vyvracena skutečnost rozhodná pro posouzení věci....Přestupkový orgán vykonává takové důkazy, které mohou přispět k objasnění věci, a to bez ohledu na to, zda jde o návrhy účastníků řízení. Předmětem dokazování v přestupkovém řízení je tedy skutek a okolnosti týkající se otázek důležitých pro rozhodnutí. Je třeba dokazovat, zda přestupek spáchal obviněný a z jakých pohnutek, jaké jsou podstatné okolnosti mající vliv na posouzení nebezpečnosti činu,...Zjednodušeně řečeno, je třeba vždy odpovědět na otázky: kdo, kdy, kde, jak a proč se určitého činu dopustil. Správní orgán má volnost při zjišťování skutkového stavu věci. Je proto oprávněn rozhodnout, které důkazy a v jakém rozsahu provede a které skutečnosti postačí osvědčit jinými podklady. Odvolací orgán prostudováním spisu zjistil, že oba městští strážníci shodně vypověděli, že při noční hlídce zpozorovali podnapilého muže, který močil na budovu Infocentra a proto jej zadrželi. Dále bylo zjištěno, že prvoinstanční správní orgán se pokusil na podkladě požadavků obviněného zajistit videonahrávky z kamerového systému, kdy bylo poté zjištěno, že kamerový systém Komerční banky monitoruje prostor u pobočky banky, dále kamerový systém České spořitelny taktéž monitoruje pouze prostor kolem pobočky a kamerový systém Městské policie Aš nesnímá prostor kolem budovy Infocentra. Po vyhodnocení záznamů se však nepodařilo zjistit relevantní údaje, které by zaznamenaly pohyb obviněného.... Odvolací orgán konstatuje, že důkazy hodnotí přestupkový orgán podle své vlastní úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti....V rámci této úvahy hodnotí, zda postačují provedené důkazy,...Hodnotící úvaha správního orgánu tak není libovolná, ale musí vycházet ze všeho, co vyšlo v řízení najevo včetně toho, co uvedli účastníci řízení...Toto hodnocení musí odpovídat zásadám logiky a skutkové závěry musí mít oporu v provedených důkazech. Přitom není přestupkový orgán vázán žádným pořadím významu a průkazní síly jednotlivých důkazů. S ohledem na shora uvedené prvoinstanční správní orgán zhodnotil všechny výsledky provedených důkazů a došel k závěru, že má zcela za prokázané, že se obviněný dopustil přestupku proti veřejnému pořádku podle ustanovení § 47 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích tím, že znečistil veřejné prostranství, veřejně přístupný objekt tím, že na něj močil... Odvolací orgán k tomu uvádí, že veřejný pořádek, jemuž shora uvedené ustanovení poskytuje ochranu, je pojmem, který není jednoznačně definován. V obecném smyslu představuje souhrn pravidel chování na veřejnosti. Tento souhrn tvoří jednak pravidla obsažená v právních normách, jednak pravidla chování, která nejsou právně vyjádřena, ale jejichž zachování je podle obecného společenského soužití a ve veřejném zájmu. Močení na veřejném prostranství a znečištění veřejného objektu lze jednoznačně kvalifikovat, jako naplnění skutkové podstaty přestupku proti veřejnému pořádku podle ustanovení § 47 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích.“

Soud zcela odmítá tvrzení žalobce, že první ze skutků nespáchal a že dokazování je zcela nedostatečné.

Nikoliv dva, jak žalovaný uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí, nýbrž všichni tři přítomní strážníci městské policie vypověděli různými slovy o významově a obsahově totožné a vlastními smysly vnímané skutečnosti, že dne 1.5.2010 žalobce močil na budovu Infocentra v Aši. Ve svědeckých výpovědích zaznělo: „Zastavil u budovy Infocentra, z pohledu našeho napravo od hlavního vchodu a na tuto budovu močil .“(svědek D.T.), „...došel k Infocentru, kde na budovu začal močit.“ (svědek M.K.), „ ... spatřili jsme tam muže, jak močí na budovu Infocentra.“ (svědek J.P.).

Otázkou věrohodnosti zasahujícího policisty jako svědka se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 27.9.2007, č.j. 4 As 19/2007-114 (dostupný na www.nssoud.cz), v němž mimo jiné konstatoval následující. „K osobě policisty a tím i věrohodnosti jeho výpovědi Nejvyšší správní soud dodává, že nemá důvodu pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, neboť na rozdíl od stěžovatele neměl policista na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem, vykonával jen svoji služební povinnost při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jimž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem; nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by policista v této věci uvedené zásady překročil.“ Zdejší soud se zcela s předestřeným právním názorem ztotožňuje a dodává, že je obecně aplikovatelný i na zasahující strážníky (viz § 6 a § 7 zák. č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů).

Soud nesdílí názor žalobce, že výpovědi svědků jsou nedůvěryhodné. Všichni tři svědci o právně relevantní skutečnosti vypověděli shodně. Učinili tak po řádném procesním poučení a tudíž si byli vědomi možných následků při podání nepravdivé výpovědi. Podle přesvědčení soudu neměli strážníci na věci a jejím výsledku žádný zájem. Soud nesouhlasí s argumentací žalobce, že obsah jejich svědeckých výpovědí a jejich věrohodnost ovlivnil poměr strážníků k žalobci. Čím měl být tvrzený „poměr“ založen, popsal žalobce v žalobě slovy: „V tomto konkrétním případě je v zájmu zmíněných osob vypovídat proti němu, aby tak ospravedlnily svoje nezákonné jednání, pro které na ně podal trestní oznámení a domáhá se náhrady škody na zdraví po státu.“ Žalobcova obrana je nepřijatelná z řady důvodů. Městským strážníkům předně nelze vytýkat nezákonnost jednání, neboť ti jen plnili povinnost vyplývající z § 7 odst. 1 zák. č. 553/1991 Sb. (Strážník je v pracovní době povinen v mezích tohoto nebo zvláštního zákona provést zákrok nebo úkon, nebo učinit jiné opatření, je-li páchán trestný čin nebo přestupek či jiný správní delikt anebo je-li důvodné podezření z jejich páchání. Podle § 12 odst. 2 písm. b) téhož zákona strážník je oprávněn vyzvat osobu, aby prokázala svoji totožnost, jde-li o osobu podezřelou ze spáchání trestného činu nebo přestupku či jiného správního deliktu a podle odst. 3 osoba je povinna výzvě podle odstavce 2 vyhovět). Strážníkům dále nelze přičítat ani případné jednání na cele a údajné poškození žalobcova zdraví prostě proto, že se této fáze jednání v důsledku odchodu ze služebny policie neúčastnili. K výslechu městských strážníků jako svědků v přestupkovém řízení sice došlo s určitým časovým odstupem od vlastní události (1.5.2010 - 22.7.2010) a nelze vyloučit, že v mezidobí žalobce skutečně vůči nim podal trestní oznámení. Rozhodně však nelze přehlédnout, že fakt, že žalobce močil na budovu Infocentra, je shodně zaznamenána i v úředním záznamu vyhotoveném v den události, t.j. 1.5.2010. Na rozdíl od žalobce soud nepovažuje za absurdní a nelogickou ani okolnost, že strážníci nezakročovali vůči žalobci bezprostředně při páchání přestupku. Jednak vykonávat služební (tedy úřední) zákrok přímo při činu tohoto druhu, kterému navíc nebylo možné již zabránit, by bylo nevhodné a nedůstojné. Dále jejich služební vozidlo bylo zaparkováno na Masarykově náměstí, tedy nikoliv bezprostředně u Infocentra. Žalobce následně pokračoval v chůzi po Hlavní ulici ve stejném směru, jako je Masarykovo náměstí, a byl strážníky zastaven nedaleko od Infocentra poté, co přešel u České spořitelny Hlavní ulici a ocitl se nejblíže u vozidla městských strážníků, jedoucího z Masarykova náměstí po Hlavní ulici ve směru ke Komerční bance.

Soud neshledal žádný důvod k pochybnostem o skutkovém stavu u prvního skutku, z něhož byl žalobce shledán vinným. Rozhodně pak odmítá názor, že shodné svědecké výpovědi strážníků bylo třeba ověřovat ještě jinými důkazními prostředky, resp. že měly být provedeny důkazy další, např. videozáznamy či svědeckými výpověďmi osob, které se v rozhodné době dne 1.5.2010 pohybovaly v blízkosti Infocentra. Skutečnost, že osoba močí na veřejně přístupnou budovu, v tomto případě Infocentrum, je objektivně vnímatelná lidským zrakem a proto shodné tvrzení tří strážníků, z výše uvedených důvodů účinně žalobcem nezpochybněné, může být samo o sobě věrohodným důkazním prostředkem, aniž by byl předložen další důkaz, neboť k tomu není třeba odborná znalost ani zvláštní vybavení. Jiné okolnosti případu nebyly pro posouzení viny žalobce právně relevantní.

Zásadu in dubio pro reo, které se žalobce dovolával, je nutné aplikovat v případech důkazní nouze. Pakliže svědecké výpovědi strážníků nezavdávají podle názoru soudu příčinu k pochybnostem, nenastal v souzeném případě stav důkazní nouze a pro aplikaci zásady in dubio pro reo nejsou splněny základní předpoklady. Naopak stran prvního skutku správní orgán zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2, jak ukládá § 3 správního řádu.

S žalobcem lze částečně souhlasit pouze potud, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí výslovně nevypořádal s otázkou, zda výpovědi svědků mohly být ovlivněny vztahem k žalobci. Naproti tomu tím, že prezentoval podstatu procesu dokazování a zásady hodnocení důkazů a dále konstatoval, že „... prostudováním spisu zjistil, že oba městští strážníci shodně vypověděli, že při noční hlídce zpozorovali podnapilého muže, který močil na budovu Infocentra a proto jej zadrželi.“ a „... že má zcela za prokázané, že se obviněný dopustil přestupku proti veřejnému pořádku podle ustanovení § 47 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích tím, že znečistil veřejné prostranství, veřejně přístupný objekt tím, že na něj močil“, fakticky dospěl k závěru, že svědecké výpovědi za ovlivněné nepovažuje a skutkový stav lze o ně opřít.

V tomto rozsahu je první žalobní bod neúspěšný. Podle § 50 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona přestupku se dopustí ten, kdo úmyslně způsobí škodu na cizím majetku krádeží, zpronevěrou, podvodem nebo zničením či poškozením věci z takového majetku, nebo se o takové jednání pokusí.

Deliktní jednání žalobce posouzené jako přestupek proti majetku podle skutkové věty prvoinstančního rozhodnutí mělo spočívat, krátce řečeno, v úmyslném prokopnutí spodní části sololitových dveří v cele krátkodobého pobytu a ve způsobení škody na majetku Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje ve výši 500 Kč.

Správní orgán I. stupně skutkový závěr druhého skutku postavil na svědeckých výpovědích, přičemž k tomuto jednání vypovídali svědci J.P., I.Š. a J.B. - policisté PČR, obvodního oddělení Aš, a na obsahu spisového materiálu.

Svědek J.P. po poučení k věci uvedl: „Když byla zjištěna jeho totožnost, tak MP po něm chtěla pokutu. P.K. se jim vysmál, že nic platit nebude. Jeho chování bylo arogantní a povýšené. Urážel nás tam slovně a kolega mu řekl, ať toho zanechá nebo může být umístěn do cely. Pan K. řekl, tak si mě tam strčte. Proto byl....umístěn do cely. Při sepisování protokolu o zajištění jsme kontrolou na monitorovacím zařízení viděli, že pan Kummer kope nohou do dveří. Vzhledem k důvodné obavě, aby si neublížil, bylo přistoupeno k jeho připoutání k pevnému předmětu - oko. Chvíli dal zajištěný klid. Po chvíli jsme na monitoru viděli, jak kope nohou do dveří....Kromě poškození - prokopnutí dveří, pan K. poškodil mřížové dveře. Tyto jsme opravili svépomocí.“

Svědek I.Š. uvedl : „ Vzhledem k narůstající agresivitě byl pan K. umístěn v policejní cele. Při sepisování protokolu jsem kontrolou na monitoru viděl, jak pan K. kope do zařízení cely, t.j. do lavičky a dveří, které prokopl.“

Konečně svědek J.B. vypověděl: „Po ztotožnění a dechové zkoušce odmítl odejít se strážníky MP, všem policistům vulgárně nadával a z toho důvodu byl umístěn do cely. Zapnul jsem si kamerový systém a viděl jsem, jak muž kope do sololitových dveří a lomcuje s kovovou mříží. Několikrát byl vyzván, aby svého jednání zanechal, kdy on začal hulákat, nadávat a do dveří kopal dál. Přímo jsem viděl, jak poškodil sololitové dveře nohou. Prokopl je. Byl připoután, tak aby mohl sedět na lavici v cele a jednu ruku měl připoutanou k oku ve zdi. Muž neustále nohou dosáhl na dveře cely. Kopal do mříží a sololitových dveří. Byl připoután dalšími pouty druhou rukou k oku ve zdi. Ani toto nepomohlo, nohou dále dosáhl na mříže a sololitové dveře a stále do nich kopal. Dále začal ničit lavici, na které seděl, do této lavice dupal. Z toho důvodu byl přepoután, ruce se mu daly za záda a byl připoután k oku. Ani toto nepomohl. Muž se sesunul k zemi a nohama dosáhl k mříži a dále do ní kopal.....Bylo zjištěno, že v cele poškodil kovové dveře, přesněji zámek dveří, které byly později opraveny.“

Součástí spisového materiálu se mimo jiné úřední záznam o zajištění osoby, ze kterého se podává, že žalobce jako zajištěná osoba byl umístěn v policejní cele v době od 02:35 do 03:30 hod dne 1.5.2010. Dále spis obsahuje protokol o ohledání místa činu z 1.5.2010. V něm je krom jiného uvedeno, že „Ve dveřích je, na straně přivrácené k cele, kruhový otvor o průměru 6 cm, který se nachází 38 cm od spodního okraje dveří a 38 cm vnějšího okraje dveří.“ Ve spisu je dále založen situační náčrtek cely, odborné vyjádření ve věci poškození dveří s vyčíslenou škodou 500 Kč a fotodokumentace zachycující poškození dveří.

I v případě druhého skutku se žalovaný v napadeném rozhodnutí ztotožnil se skutkovým závěrem i právní kvalifikací tak, jak je provedl správní orgán I. stupně. S výtkou o nedostatečnosti dokazování se v obecné rovině vypořádal způsobem popsaným u prvního skutku. Dále konstatoval, že „S ohledem na shora uvedené prvoinstanční správní orgán zhodnotil všechny výsledky provedených důkazů a došel k závěru, že má zcela za prokázané, že se obviněný ... dopustil přestupku proti majetku podle ustanovení § 50 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, tím, že úmyslně způsobí škodu na cizím majetku zničením či poškozením tak, že prokopl dveře v cele krátkodobého pobytu do níž byl pro podnapilost a následnou agresivitu umístěn.... Dále odvolací orgán konstatuje, že přestupku proti majetku se dopustí ten, kdo úmyslně způsobí škodu na cizím majetku zničením či poškozením věci z takového majetku nebo se o takové jednání pokusí, kdy svědci shodně uvedli, že obviněný prokopl dveře v cele krátkodobého pobytu, kdy obviněný toto nepopírá, pouze na svou obranu dodává, že jednal v krajní nouzi, kdy však toto tvrzení odvolací orgán již výše vyvrátil.“

Jakkoliv se žalovaný ani v tomto případě výslovně nevypořádal s otázkou, zda výpovědi svědků mohly být ovlivněny vztahem k žalobci, je mimo jakoukoliv pochybnost, že svědecké výpovědi policistů považoval v plném rozsahu za věrohodné (vyplývá to z kontextu napadeného rozhodnutí) a opřel o ně skutkový závěr výslovně také proto, že „obviněný toto nepopírá“.

K naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 50 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona v tomto případě postačovalo zjištění, že žalobce kopal do dveří cely a že svým počínáním dveře poškodil (prokopl). Že žalobce do dveří kopal a dveře poškodil, vypověděli shodně nejen všichni tři policisté, nýbrž to připustil i sám žalobce. Ve vyjádření k předvolání ze dne 12.7.2010 pod bodem 4. k přestupku proti majetku uvedl „pokud jsem něco poškodil, šlo o nutnou obranu, o odvracení trvajícího útoku na zdraví,...“. V odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí v bodě 3. uvedl krom jiného : „...Je zřejmé, že jsem do dveří cely nekopal bezdůvodně, ale s cílem přivolat policisty, aby mi sundali pouta,....v případě poškození dveří nemohlo jít o přestupek, neboť šlo prokazatelně o odvracení trvajícího útoku na zdraví,...“. Rovněž v žalobě uvádí: „...Žalobce v této chvíli neměl jinou možnost než se je snažit přivolat kopáním do dveří, jiné prostředky ochrany svého zdraví neměl - nejprve křičel bolestí, ale když policisté nereagovali, nezbylo mu nic jiného než do dveří kopat,.. Žalobce si však přesto, že přiznává, že do dveří kopal nevybavuje, že by dveře skutečně poškodil...“. Lze jen doplnit, že obdobně žalobce vypovídal při podání vysvětlení na PČR dne 3.5.2010 a na Komisi k projednávání přestupků Města Aš dne 9.6.2010. Vlastní poškození dveří je prokazováno protokolem o ohledání místa činu ze dne 1.5.2010, které bylo provedeno právě z důvodu poškození dveří a ukončeno v 05:00 hod, situačním náčrtem a zejména pořízenou fotodokumentací.

Vzhledem ke shora uvedenému soud nepochybuje o tom, že žalobce kopal do dveří a poškodil je.

Podle § 2 přestupkového zákona přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin (odst. 1). Přestupkem není jednání, jímž někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem, jestliže tímto jednáním nebyl způsoben zřejmě stejně závažný následek než ten, který hrozil, a toto nebezpečí nebylo možno v dané situaci odvrátit jinak (odst. 2 písm. b).

Z ust. § 2 odst. 1 přestupkového zákona se podává, že pojmovým znakem každého přestupku je rozpornost jednání pachatele se zákonem normujícím skutkovou podstatu přestupku, tedy protiprávnost jednání. Přestupkový zákon však zároveň expresis verbis upravuje tři situace, při kterých je protiprávnost jednání vyloučena, byť takové jednání na první pohled vykazuje stejné znaky, jako má přestupek. Právní nauka je souhrnně označuje jako okolnosti vylučující protiprávnost jednání. V takových případech ke spáchání přestupku nedochází a je tudíž vyloučena i odpovědnost osoby, která se předmětného jednání dopustila. Vedle nutné obrany (§ 2 odst. 2 písm. a) přestupkového zákona) a jednání na příkaz (§ 6 téhož zákona) je okolností vylučující protiprávnost právní institut krajní nouze (výše citovaný § 2 odst. 2 písm. b) přestupkového zákona), tedy ten institut, jehož se žalobce v průběhu celého přestupkového řízení stejně jako v žalobě dovolával.

V odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí v bodě 1 žalobce mimo jiné uvedl: „Podle policistů mi nebylo v žádném případě fyzicky ani jinak ublíženo...v rozporu s tím je lékařská zpráva z nemocnice v Chebu ze dne incidentu, podle které jsem měl na těle pohmožděniny, otoky a čerstvé oděrky (zprávu mohu na žádost jako důkaz dodat), což zpochybňuje pravdivost policistovy výpovědi. Kromě toho sám předseda přestupkové komise podle svého sdělení viděl reportáž v televizi, kde byla má zranění vidět, ale místo toho, aby tuto skutečnost vzal v úvahu, tak se mi zcela neprofesionálně tento úředník vysmíval, že jsem tam vypadal jako pavouk.“ V bodě 3, ve kterém vytýkal správnímu orgánu I. stupně, že se v případě podezření z přestupku proti majetku vůbec nezabýval otázkou uplatnění institutu krajní nouze a s touto otázkou se ve svém rozhodnutí nevypořádal, přestože se touto okolností hájil, dále žalobce uvedl: „Předseda přestupkové komise, jak je výše uvedeno, viděl v televizi reportáž z téhož dne, kdy jsem byl policisty napaden a kde byla vidět moje četná zranění. Kromě toho mohu doložit, jak je rovněž uvedeno výše, lékařskou zprávu o poraněních po celém těle a o pohmožděninách na zápěstích od pout. Je tedy prokazatelné, že policisté mě spoutali dost nestandardním způsobem, jinak by nebylo možné, abych měl zhmožděné ruce. Je také možné vyslechnout moje známé, s kterými jsem před incidentem seděl v baru, že jsem byl naprosto v pořádku. V případě, že správní orgán nemá za prokázanou újmu na mém zdraví, což jsem se domníval, že měl, neboť jsem předseda komise mi potvrdil, že viděl tu televizní reportáž, pak navrhuji provést tyto další důkazy. Je zřejmé, že jsem do dveří cely nekopal bezdůvodně, ale s cílem přivolat policisty, aby mi sundali pouta, neboť mě spoutali tak, že jsem visel na spoutaných rukou a cítil jsem nesnesitelnou bolest, což prokazuje lékařská zpráva o zranění zápěstí....v případě poškození dveří nemohlo jít o přestupek, neboť šlo prokazatelně o odvrácení trvajícího útoku na zdraví.“ V doplnění odvolání doručeném žalovanému dne 14.9.2010 navíc zmínil: „Policisté uváděli, že mi nebylo nijakým způsobem fyzicky ublíženo a že jsem byl při odchodu v pořádku. Podle odborného posudku, který nechala vyhotovit Inspekce policie na základě fotodokumentace ze dne 1.5.2010, se jednalo o čerstvá zranění.“

Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí k předestřené odvolací výtce uvedl, „že skutečně přestupkem není takové jednání, které je uskutečněné v krajní nouzi, tedy jednání kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem. Při posuzování možného následku hrozícího z nebezpečí a následku způsobeného odvracením nebezpečí je třeba vycházet ze skutečné situace v době činu i z psychického stavu osoby, která odvracela nebezpečí. V případě krajní nouze se vyžaduje proporcionalita mezi hrozícím následkem a následkem vzniklým využitím institutu krajní nouze, přičemž zákon stanoví podmínku, že hrozící nebezpečí nebylo možno v dané situaci odvrátit jinak. Pokud bude možné nebezpečí odvrátit jinak, má tato situace přednost. Prvoinstanční správní orgán a ani odvolací orgán však v jednání obviněného nespatřuje jednání v krajní nouzi, neboť nebyl nikým a ničím ohrožován a ani neodvracel nebezpečí, neboť mu žádné nehrozilo. Z výpovědí svědků bylo zjištěno, že značně podnapilý obviněný (02,02 alkoholu) se na služebně 00 PČR v Aši choval agresivně a vulgárně nadával jak strážníkům Městské policie Aš, tak příslušníkům PČR a proto byl umístěn do cely krátkodobého pobytu, kde v rámci svého agresivního chování poškodil mříže a prokopl vstupní sololitové dveře.“

Podle § 89 odst. 2 správního řádu odvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22.7.2008, č.j. 2 As 20/2008 - 73, uvedl: „Podle konstantní judikatury se za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů považuje například takové rozhodnutí, v němž nebyly vypořádány všechny žalobní námitky, dále rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč právní argumentaci účastníka řízení soud považoval za nedůvodnou a proč žalobní námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, rozhodnutí, z něhož není zřejmé, jak byla naplněna zákonná kritéria, případně by nepřezkoumatelnost rozhodnutí byla dána tehdy, pokud by spis obsahoval protichůdná sdělení a z rozhodnutí by nebylo zřejmé, které podklady byly vzaty v úvahu a proč (srov. např. rozsudky ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006 - 36, zveřejněný pod č. 1389/2007 Sb. NSS, ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 As 10/2005 - 298, zveřejněný pod č. 1119/2007 Sb. NSS, ze dne 11. 8. 2004, č. j. 5 A 48/2001 - 47, zveřejněný pod č. 386/2004 Sb. NSS nebo rozsudek ze dne 17. 9. 2003, č. j. 5 A 156/2002-25, zveřejněný pod č. 81/2004 Sb. NSS).“ Obdobně v rozsudku ze dne 24.3.2009, č.j. 2Afs 33/2009-49, Nejvyšší správní soud konstatoval, že „… nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů je dána tehdy, pokud z odůvodnění rozsudku není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené. To se týká zejména případů, kde jde o argumentaci, na níž leží základ žaloby účastníka a z jeho pohledu jde o argumentaci klíčovou. Pokud k takové argumentaci soud pouze uvede, že je nesprávná, aniž by uvedl, v čem nesprávnost spatřuje, pak je rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.“ Byť v uvedených případech se Nejvyšší správní soud vyjadřoval k nepřezkoumatelnosti rozsudku, platí stejná pravidla i ve vztahu k rozhodnutí správního orgánu vydanému v odvolacím řízení.

Za okolnost, z níž žalobce dovozoval, že jednal v případě druhého skutku v krajní nouzi a proto se nedopustil přestupku, považoval spoutání na cele velmi bolestivým způsobem, které jej nezbytně nutilo přivolat na celu policisty za účelem odvrácení útoku na jeho zdraví a sejmutí pout; nejprve křičel bolestí a když policisté nereagovali, nezbylo mu nic jiného, než kopat do dveří. Tato obrana žalobce ve vztahu k přestupku proti majetku byla od počátku konzistentní, opakovaně a podrobně jím popsaná (pouta utažená na ruce, bolest umocněna předchozí frakturou ruky, atd.) a klíčová pro posouzení skutku. To proto, že existence, resp. neexistence krajní nouze má v této věci pro závěr o vině žalobce zcela zásadní význam.

Žalovaný sice věnoval výkladu podstaty právního institutu krajní nouze jeden odstavec napadeného rozhodnutí (str. 6, druhý odstavec shora), avšak konkrétní posouzení tohoto institutu v žalobcově případě (další odstavec o dvou větách) v podstatě zredukoval na první (a jedinou) větu, že „... v jednání obviněného nespatřuje jednání v krajní nouzi, neboť nebyl nikým a ničím ohrožován a ani neodvracel nebezpečí, neboť mu žádné nehrozilo.“ Jaké důkazy a jaká skutková zjištění vedla žalovaného k takovému závěru, není z napadeného rozhodnutí vůbec seznatelné. Žalovaný se rovněž v této souvislosti žádným způsobem nevypořádal s žalobcovým tvrzením, že měl na těle pohmožděniny, otoky a čerstvé oděrky na zápěstích od pout, které potvrzují bolestivé spoutání, a že tato zranění může na žádost doložit lékařskou zprávou z nemocnice v Chebu. Zcela bez povšimnutí žalovaného zůstaly i další v této souvislosti žalobcem činěné důkazní návrhy. Druhá věta téhož odstavce pak obsahově vypovídá o důvodu umístění žalobce do cely krátkodobého pobytu a poškození, které tam způsobil. Rozhodně však nevypovídá nic o tom, proč žalovaný považoval žalobcovy argumenty dovolávající se krajní nouze „za liché, mylné nebo vyvrácené“. Ostatně okolnost, že žalobce byl v době jednání opilý a choval se agresivně, ještě sama o sobě nevylučuje možnost úspěšného uplatnění institutu krajní nouze.

Nutno tedy uzavřít, že žalovaný se nevypořádal řádně s žalobcovou argumentací uvedenou v odvolání stran otázky krajní nouze, ačkoliv se jednalo ve vztahu ke druhému skutku za argumentaci klíčovou, na níž spočíval základ odvolání. Napadené rozhodnutí je v tomto rozsahu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (§ 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.) a žalobní bod důvodný.

Soud (stejně jako žalovaný) naproti tomu neshledal žádné právně relevantní skutečnosti, které by bylo možné podřadit pod zákonem stanovené důvody pro vyloučení úřední osoby - Petra Fischera - z projednání věci.

Žalobce v písemném vyjádření k jeho předvolání k ústnímu jednání dne 22.7.2010, vyhotoveném dne 12.7.2010 a Městskému úřadu v Aši doručeném dne 13.7. téhož roku mimo jiné uvedl: „1. K dalšímu jednání ohledně mého údajného přestupku se nedostavím..... Nehledě na to, že už jsem vypovídal, že obvinění se nezakládá na pravdě a kromě toho pokládám za nepřijatelný nátlak pracovníka úřadu p. P.F., který mi sdělil, „že by nechtěl být v mé kůži, když mé slovo bude proti několika lidem, kteří budou vypovídat proti mě.“ Také na základě tohoto nepatřičného sdělení odmítám účast na dalších jednáních“. Dále v závěru textu uvedl: „Na závěr sděluji, že p. P.F. se nevhodně a urážlivě vyjadřoval vůči mé osobě. Na mou otázku, zda viděl v televizi, jak mě policisté zřídili, odpověděl: „Ano, viděl, vypadal jste jako pavouk.“. Z těchto a výše uvedených důvodů je pro mě osoba p. P.F. podjatá a nedůvěryhodná.“

Usnesením ze dne 20.7.2010, č.j. 20/10, tajemník Městského úřadu Aš námitku podjatosti P.F. , předsedy komise k projednávání přestupků v přestupkovém řízení žalobce, ve smyslu § 14 odst. 2 správního řádu zamítl proto, že nebyly v průběhu probíhajícího řízení zjištěny žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly porušení některého z důvodů podjatosti a vyloučení z řízení příkladmo uvedených v odůvodnění tohoto usnesení.

V podaném odvolání žalobce namítal, že se usnesení vůbec nevypořádalo s výrokem P.F., na který upozornil pod bodem 1. Poukázal dále na konkrétní pasáž komentáře ke správnímu řádu autorů Kadečka, S. a kol. Dle něj vztah kolegiality P.F. s městskými strážníky (všichni jsou zaměstnanci obce) může mít vliv na objektivitu v řízení. Výroky P.F. zavdaly příčinu k obavám o jeho nepodjatosti, svědčí o tom, že vztah k žalobci není nestranný a nezaujatý, nýbrž vykazuje známky zjevného nepřátelství. Proto je námitka podjatosti zcela důvodná.

Žalovaný rozhodnutím ze dne 5.8.2010, č.j. 3749/LS/10-2, odvolání žalobce zamítl a napadené usnesení potvrdil. V odůvodnění uvedl, že zamítnutí námitky podjatosti považuje za opodstatněné, neboť uváděné výroky samy o sobě nemohou být důvodem pro pochybnosti o podjatosti P.F., i když lze připustit, že je žalobce mohl pociťovat jako nezdvořilé. Nadto přestupkové řízení je vedeno kolektivním orgánem zasedajícím a rozhodujícím ve tříčlenném složení. To samo již zajišťuje určitou míru nestrannosti a nezaujatosti.

Podle § 14 správního řádu každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu (dále jen "úřední osoba"), o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit (odst.1). Vyloučena je též ta úřední osoba, která se účastnila řízení v téže věci na jiném stupni. (odst.5).

Správní řád předpokládá existenci dvou skupin důvodů pro vyloučení úřední osoby z projednávání a rozhodování věci: a) poměr úřední osoby k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům a b) účast úřední osoby na řízení v téže věci na jiném stupni. Z žalobního bodu i z obsahu správního spisu je nepochybné, že žalobce neměl na mysli podjatost z důvodu uvedeného v § 14 odst. 5 správního řádu. Zbývá tudíž posoudit otázku, zda existovaly důvody pro podjatost ve smyslu § 14 odst. 1 správního řádu.

K vyloučení úřední osoby, která měla poměr k věci, k účastníkům řízení, resp. k jejich zástupcům, postačovala podle § 9 zák. 71/1967 Sb., o správním řízení jen pochybnost o nepodjatosti z důvodu existence takového jejího poměru (vztahu). Nový správní řád (účinnost od 1.1.2006) však krom poměru úřední osoby k věci, účastníkům řízení či jejich zástupcům vyžaduje, aby právě takový poměr byl příčinou toho, že má úřední osoba zájem na konkrétním (pozitivním nebo negativním) výsledku řízení. „Poměrem k věci“ je třeba rozumět situaci, kdy úřední osoba má přímý právní zájem na projednávané věci nebo by mohla být rozhodnutím přímo dotčena na svých právech. Žalobce ani netvrdí (natož pak prokazuje), že by se výsledek jeho přestupkového řízení jakkoliv mohl dotknout právní sféry P.F.. „Poměr úřední osoby k účastníkům nebo jejich zástupcům“ může být založen především příbuzeneckým nebo jemu obdobným vztahem, případně vztahem přátelským nebo naopak zjevně nepřátelským. Žalobce jednání úřední osoby označil za zjevně nepřátelský vztah vůči němu. Z obsahu správního spisu ani z vlastní žaloby se však nepodává, že by se s P.F. před zahájením přestupkového řízení znali, že by mezi nimi existoval jakýkoliv vztah, natož vztah co do své povahy nepřátelský či dokonce zjevně nepřátelský. Z ničeho nelze rovněž dovozovat, že by výše označené výroky P.F. byly navenek prezentovaným projevem trvajícího nepřátelského vztahu vůči žalobci.

Soud proto uzavřel, že v posuzovaném případě nebyl prokázán ani poměr P.F. k věci ani jeho poměr k účastníku řízení - žalobci - (k zástupcům nepřicházel v úvahu, neboť žalobce nebyl v přestupkovém řízení zastoupen) jako jeden ze zákonných předpokladů pro vyloučení úřední osoby z projednávání a rozhodování věci, natož pak zájem P.F. na výsledku řízení determinovaný takovým vztahem. O žalobcem uplatněné námitce bylo rozhodnuto zcela v souladu s ust. § 14 odst.1 správního řádu a pakliže byla pravomocně vyřešena před vydáním napadeného rozhodnutí, nebyl žalobce zkrácen na svých procesních právech.

Zbývá jen dodat, že výroky P.F. sice nemohly zakládat důvod k jeho vyloučení pro podjatost, avšak zcela nepochybně se jednalo o výroky značně problematické, nevhodné a odporující nejen ustanovením zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ale také základním zásadám činnosti správních orgánů upraveným ve správním řádu, především § 4 odst. 1 a § 7 odst.1.

Samosoudkyně shledala žalobu důvodnou, a proto napadené rozhodnutí zrušila pro vady řízení spočívající v dílčí nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost a pro nedostatek důvodů (§ 78 odst. 1 a § 76 odst. 1 písm.a) s.ř.s.). V souladu s § 78 odst. 4 s.ř.s. vyslovila, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. Právním názorem prezentovaným v tomto zrušujícím rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán, jak stanoví § 78 odst. 5 s.ř.s.

V dalším řízení se bude žalovaný ohledně rozsahu napadení prvoinstančního rozhodnutí zcela řídit žalobcovou dispozicí provedenou v odvolání a promítne ji do výroku rozhodnutí o odvolání. Dále znovu posoudí odvolací námitku týkající se institutu krajní nouze ve vztahu ke druhému skutku a přijatý závěr náležitě odůvodní tak, aby byl soudně přezkoumatelný.

Ve smyslu § 60 odst. 1 s.ř.s. samosoudkyně přiznala úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení, která mu náležela v rozsahu zaplaceného soudního poplatku 2.000 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Plzni ve dvou písemných vyhotoveních (§ 102, § 106 odst. 2 s.ř.s.).

Důvody kasační stížnosti jsou taxativně stanoveny v § 103 odst. 1 s.ř.s.

Kasační stížnost směřující pouze proti rozhodnutí o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí je nepřípustná (§ 104 odst. 2 s.ř.s.).

Kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s.ř.s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§ 104 odst. 4 s.ř.s.).

Stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Plzni dne 31. října 2011

JUDr. Jana Daňková, v.r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Helena Kováříková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru