Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

17 A 70/2011 - 175Rozsudek KSPL ze dne 30.11.2011

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
1 As 15/2012 (zastaveno)

přidejte vlastní popisek

17A 70/2011-175

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Daňkovou v právní věci žalobce J.D., proti žalovanému Krajskému úřadu Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, 306 13 Plzeň, v řízení o žalobě proti výroku I. rozhodnutí žalovaného ze dne 16.dubna 2009, č.j. DSH/2595/09

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Dne 7.10.2008 ve 12:32 hod došlo na silnici I. třídy č. 27 ve směru od Plzně na Most mezi obcemi Plasy a Hadačka za mírnou levotočivou zatáčkou na počátku rovného úseku k dopravní nehodě, při které se v souvislosti s předjížděním střetla vozidla tovární značky Renault Megane Scenic, RZ: X, řízené J.D. (dále jen „žalobce“) a tovární značky Ford Focus, RZ: X, řízené M.K. (dále jen „druhý řidič“).

Policie České republiky, Okresní ředitelství Plzeň – sever, dopravní inspektorát, skupina dopravních nehod, zaslala Městskému úřadu Kralovice (dále jen „městský úřad“), jako správnímu orgánu I. stupně oznámení přestupku spolu se spisovým materiálem (doručeno dne 27.10.2008).

Městský úřad přípisem ze dne 10.11.2008, č.j. OD-23944/08-1678/2008-Cer žalobci jednak oznámil zahájení řízení o přestupcích s tím, že předmět jednání skutkově i právně specifikoval, jednak žalobce předvolal k ústnímu jednání. Při ústním jednání o přestupku dne 5.12.2008 žalobce kategoricky popřel, že by byl viníkem dopravní nehody; za výlučného viníka pak označil druhého řidiče. Na podporu tvrzení o své nevině poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 613/2000 ze dne 27.8.2002.

Následně městský úřad zahájil řízení o přestupcích rovněž proti druhému řidiči a k ústnímu jednání na 6.1.2009 předvolal jak druhého řidiče, tak žalobce. Při ústním jednání umožnil druhému řidiči vyjádřit se ke skutečnostem kladeným mu za vinu a provedl dokazování, včetně výslechu svědka K.Š.

Přestupkové řízení městský úřad zakončil vydáním rozhodnutí dne 20.1.2009, č.j. č. j. OD-1743/09-1678/2008-Cer (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“). Jím v části výroku začínajícím slovy „D.J.“ a končícím slovy „přiloženou poštovní poukázkou“ uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 22 odst. 1 písm. f) bodu 7 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“), porušením ust. § 17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se měl dopustit tím, že dne 7. 10. 2008 kolem 12:32 hod. jako řidič vozidla tovární zn. Renault Megane Scenic, státní poznávací značky X, jel po silnici I/27 ve směru od obce Plasy směrem k obci Hadačka v koloně vozidel a na přímém úseku silnice za levotočivou zatáčkou s vodorovným dopravním značením č. V3 Podélná čára souvislá doplněná čárou přerušovanou, kdy pravá čára ve směru jízdy žalobce byla čára přerušovaná, přičemž značce V3 předcházela vodorovná dopravní značka č. V1a Podélná čára souvislá, začal předjíždět před ním jedoucí blíže nezjištěné nákladní vozidlo v době, kdy již byl předjížděn vozidlem tovární značky Ford Focus, státní poznávací značky X, řidič M.K. , nar. ..., který již předjížděl za žalobcem jedoucí blíže nezjištěné vozidlo České pošty, řidič Š.K., nar. ... a v levém jízdním pruhu ve směru jízdy pokračoval v předjíždění vozidla žalobce a následně při vybočení vozidla žalobce vlevo, ..., došlo ke střetu s vozidlem Ford Focus; tímto jednáním žalobce ohrozil a omezil řidiče M.K.. Tím naplnil skutkovou podstatu shora zmiňovaného přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, neboť předjížděl vozidlo v případě, ve kterém je to podle zvláštního právního předpisu zakázáno. Za to byla žalobci uložena pokuta ve výši 5000 Kč a sankce zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu šesti měsíců.

Stejným prvoinstančním rozhodnutím byl uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 22 odst. 1 písm. l) přestupkového zákona pro porušení ust. § 4 písm. c) a § 5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu druhý řidič. Ten dle názoru městského úřadu nerespektoval vodorovné dopravní značení č. V1a „Podélná čára souvislá“, kterou je zakázáno předjíždět nebo ji nákladem přesahovat, pokud to není nutné k objíždění, odbočování na místo ležící mimo pozemní komunikaci nebo vjíždění na pozemní komunikaci z místa ležícího mimo pozemní komunikaci, čímž porušením zvláštního právního předpisu vytvořil situaci v silničním provozu, která byla v příčinné souvislosti se vznikem následné DN. Za přestupek byla druhému řidiči uložena pokuta. 2000 Kč.

Dne 2.2.2009 obdržel městský úřad odvolání žalobce proti prvoinstančnímu rozhodnutí vyhotovené dne 29.1.2009. K odvolání se následně písemně vyjádřil druhý řidič.

Krajský úřad Plzeňského kraje (dále jen „žalovaný“) rozhodnutím ze dne 16. 4. 2009, č. j. DSH/2595/09 (dále jen „napadené rozhodnutí“), výrokem I. [vydaným podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“)] zamítl odvolání žalobce proti části výroku prvoinstančního rozhodnutí začínající slovy „D.J.“ a končící slovy „přiloženou poštovní poukázkou“; výrokem II. (vydaným podle § 92 odst. 1 správního řádu) žalovaný zamítl odvolání žalobce jako nepřípustné ve vztahu k části výroku prvostupňového rozhodnutí, začínající slovy „K.M.“ a končící slovy „přiloženou poštovní poukázkou“.

Žalobce se včasnou, obsáhlou žalobou ze dne 11.5.2009, Krajskému soudu v Plzni doručenou dne 13.5.2009, domáhal zrušení výroku I. napadeného rozhodnutí, vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení a přiznání práva na náhradu nákladů řízení. Tvrdil, že napadené rozhodnutí je nezákonné. Podle jeho názoru je postaveno na nesprávném právním posouzení věci, zejména otázky odpovědnosti za dopravní nehodu, a na nesprávné kvalifikaci přestupku. V řízení nebyly dostatečně zjištěny skutečnosti nutné pro rozhodnutí o vině za přestupek. Orgány ve věci rozhodující se nezabývaly otázkou subjektivní stránky přestupku ani skutečností, zda mohl nehodě zabránit. V řízení pak byla porušena jeho práva jako účastníka řízení.

Svá tvrzení podrobně v žalobě zdůvodnil. Uvedl, že není sporu o tom, že pokud by nezačal předjíždět před sebou jedoucí nákladní vozidlo, k dopravní nehodě by nedošlo. To v řízení ani nepopíral. Trvá však na tom, že neporušil žádné ustanovení zákona o silničním provozu, nikoho svou jízdou neohrozil a tedy se nemohl dopustit přestupku tak, jak je mu kladeno za vinu.

K dopravní nehodě došlo podle žalobce tak, že jel v koloně vozidel jako druhé vozidlo za nezjištěným pomalu jedoucím nákladním vozidlem. Za jeho vozidlem jelo vozidlo Ford Transit České pošty, za nímž jel druhý řidič. Již delší dobu se chystal předjet nákladní vozidlo, ale jelikož na vozovce byla dopravní značka V1a -podélná čára souvislá, předjetí nemohl zahájit. Žalobce cestu, po které jel, zná, a proto čekal na počátek úseku, kde je dovoleno předjíždět. Zkontroloval tedy ve zpětném zrcátku situaci v provozu za sebou, kde jelo modré vozidlo Ford Transit a nikdo nepředjížděl, najel k levému okraji jízdního pruhu, dal znamení o změně směru jízdy vlevo a chvilku čekal na začátek přerušované čáry. Přitom hlídal provoz před sebou, tedy nákladní vozidlo, a provoz v protisměru, zda bude moci zahájit předjíždění. Před tím, než zahájil vybočení, podíval se do zpětného zrcátka, kde nic neviděl, a hnul volantem v místě přesně na začátku přerušované čáry. V tu chvíli zaregistroval vedle sebe jiné vozidlo (pozn. soudu: vozidlo druhého řidiče), strhl volant vpravo, ale střetu již nezabránil. Ve zpětném zrcátku vozidlo neviděl, v tuto chvíli muselo být v mrtvém úhlu. Ke střetu došlo v místě, kde zahájil předjíždění, tedy na začátku podélné čáry přerušované, což je potvrzeno plánkem místa dopravní nehody a fotodokumentací.

Ve správním řízení bylo prokázáno, že druhý řidič zahájil předjíždění před sebou jedoucího vozidla Ford Transit na plné podélné čáře souvislé a dále pokračoval v předjíždění vozidla žalobce přes to, že žalobce měl zapnutý ukazatel směru jízdy vlevo. Žalobcovou „chybou“ bylo pouze to, že způsobně čekal na začátek přerušované čáry.

Žalobce zejména tvrdil, že se nemohl svým jednáním dopustit přestupku dle ust. § 22 odst. 1 písm. f) bod 7 přestupkového zákona, pokud správní orgán usoudil, že ohrozil řidiče jedoucího za ním. Mohl se pouze dopustit přestupku dle § 22 odst. 1 písm. l) téhož zákona. Tím by také byla výrazně změněna případná sankce; avšak ani s tímto přestupkem nesouhlasí. Rozhodnutí správních orgánů považuje za nezákonné, jelikož mu je kladeno za vinu, že porušil ust. § 17 odst. 5 písm. c) zákona o silničním provozu, tedy že nesměl předjíždět, jelikož při předjíždění ohrozil ostatního účastníka silničního provozu. Zákon o silničním provozu však posuzuje jednání, které je mu vytýkáno, ve speciálním ustanovení § 17 odst. 2, kde je přímo uvedeno, že řidič při předjíždění nesmí ohrozit nebo omezit řidiče jedoucího za ním. Ust. § 17 odst. 5 písm. c) zákona o silničním provozu naproti tomu hovoří o tom, že řidič nesmí předjíždět, jestliže by ohrozil nebo omezil protijedoucího řidiče nebo ohrozil jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích. Zákon o silničním provozu v § 17 „Předjíždění“ výslovně rozlišuje protijedoucí řidiče a ostatní účastníky silničního provozu (§ 17 odst. 5 písm. c), vozidla, která jsou předjížděna (§ 17 odst. 5 písm. b) a e) a řidiče jedoucí za vozidlem (§ 17 odst. 2). Pokud by zákonodárce pod pojem „ostatní účastníky silničního provozu“ zahrnoval všechny řidiče a vozidla, pak by ostatní označení řidičů a vozidel uvedená v § 17 odst. 5 neměla smysl. Tato nezákonná aplikace ust. § 17 odst. 5 písm. c) zákona o silničním provozu zároveň vedla k tomu, že byl nesprávně obviněn z přestupku dle § 22 odst. 1 písm. f) bod 7 přestupkového zákona. Pokud by správní orgány správně aplikovaly ust. § 17 odst. 2 zákona o silničním provozu, měl být obviněn z přestupku dle § 22 odst. 1 písm. l) přestupkového zákona. Porušení § 17 odst. 2 silničního zákona nelze dle žalobce postihnout jako přestupek dle § 22 odst. 1 písm. f) bod 7 (dle kterého se přestupku dopustí ten řidič, který při řízení vozidla předjíždí vozidlo v případech, ve kterých je to podle zvláštního právního předpisu zakázáno), když tento přestupek lze spatřovat toliko v porušení v ust. § 17 odst. 5 zákona o silničním provozu, v němž jsou, na rozdíl od § 17 odst. 2, výslovně stanoveny situace, kdy řidič vůbec předjíždět nesmí.

Žalobce žalovanému dále vytýkal, jak posoudil námitku ohledně vad prvoinstančního rozhodnutí. Nesprávné uvedení zákonů kvalifikoval jen jako chyby v psaní, které neměly vliv na rozhodnutí, navíc s argumentací, že žalobce je znalý příslušných zákonů a sám je schopen si tyto vady opravit. Namítal, že městský úřad chybami v psaní v průběhu celého řízení nešetřil a ani žalovaný se nevyvaroval významné chyby, když ve výroku napadeného rozhodnutí uvádí datum vydání prvoinstančního rozhodnutí 17.12.2008, ač správné datum je 20.1.2009.

Rovněž nesouhlasil se závěrem správních orgánů, že bylo prokázáno, že ukazatel změny směru jízdy vlevo zapnul teprve ve chvíli, kdy druhý řidič již předjížděl vozidlo České pošty. Tato otázka nebyla dle jeho názoru v řízení položena a tedy ani zodpovězena.

Namítal, že je mu správními orgány vytýkáno, že se dostatečně a ve správný okamžik nepodíval do zpětného zrcátka a tedy nezjistil, že je předjížděn. Zákon ale nikde neupřesňuje ani nemůže upřesňovat, ve který okamžik a jak dlouho sledovat provoz ve zpětném zrcátku před zahájením předjíždění. Každý řidič se musí rozhodnout dle konkrétní dopravní situace tak, aby dbal bezpečnosti silničního provozu a neohrozil vozidla jedoucí za ním, ale ani vozidla jedoucí před ním a v protisměru. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že se choval naprosto adekvátně konkrétní situaci v provozu v souladu s § 17 odst. 2 zákona o silničním provozu a s ohledem na konkrétní dopravní situaci učinil pro bezpečnost silničního provozu vše, co zákon předpokládá. K nehodě došlo jenom proto, že jiný řidič porušil pravidla silničního provozu a předjížděl v místě a v době, kdy to zákon neumožňuje (dopravní značka) a zakazuje (dávání znamení o změně směru jízdy vlevo vozidla jedoucího vpředu) a touto svou nezákonnou jízdou se dostal až na úroveň žalobcova vozidla do „mrtvého úhlu“ ve zpětném zrcátku.

Žalobce dále problematizoval pasáž napadeného rozhodnutí, ve které žalovaný zdůraznil, že porušení dopravní značky č. V1a není porušením zákazu předjíždění, čímž druhý řidič pouze porušil dopravní značku a jeho protiprávní jednání nemělo s nesprávným předjížděním žádnou souvislost. V té souvislosti se podrobně vyjadřoval k významu dopravních značek č. V1a a č. B21a a ke kvalifikaci jejich porušení z pohledu zákona o silničním provozu a přestupkového zákona. Dospěl k názoru, že v kontextu významu dopravní značky č. V1a pak bylo nutno posuzovat jednání druhého řidiče nikoliv jen jako obecné porušení této dopravní značky, ale také jako nesprávné předjíždění ( případně neohleduplná či agresivní jízda), jelikož druhý řidič ji právě a pouze za účelem předjíždění úmyslně přejel.

Žalovanému žalobce také vytýkal, že porušil základní podmínku rovnosti účastníků řízení, když rozdílně aplikoval princip omezené důvěry a automaticky rozhodoval ve prospěch toho, kdo předjížděl na plné čáře. Pochybení se dopustil tím, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyslovil právní názor, že řidič, který předjíždí vozidla na plné čáře nemůže očekávat, že by někdo před ním začal předjíždět (přesto, že měl žalobce zapnut ukazatel směru jízdy vlevo a k předjíždění se viditelně delší dobu chystal), zároveň však k žalobcově tíži vyslovil názor, že ten, komu dopravní značení dovolí předjíždět, musí očekávat, že jej někdo jiný na předcházející plné čáře může předjíždět. Zcela opomenul posoudit důležitou okolnost, že druhý řidič měl v tomto případě přerušit předjíždění a zařadit se před vozidlo řidiče Š.

Pokud žalovaný v napadeném rozhodnutí uváděl, že druhý řidič předjížděl v místě, kde je dostatečný rozhled a jeho předjíždění tedy bylo bezpečné, žalobce namítal, že vyhodnotil něco, co nebylo v řízení vůbec dokazováno a navíc ke svému závěru dospěl bez provedení místního šetření a za situace, kdy nikde ve spisovém materiálu není označeno místo začátku předjíždění druhým řidičem. Jestliže žalovaný pro svou úvahu použil důkaz leteckým snímkem z internetového serveru www.mapy.cz, jak uvádí, pak použil důkaz, který není obsahem spisového materiálu a se kterým žalobce nebyl seznámen. Tím porušil ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu, jelikož žalobci před vydáním rozhodnutí odepřel právo vyjádřit se k novým podkladům rozhodnutí.

Podle žalobce posouzení nebezpečnosti jízdy druhého řidiče je důležité pro posouzení celého nehodového děje. V té souvislosti namítá, že druhý řidič vědomě a hrubě porušil zákon. Tím, že předjížděl v zatáčce jiná vozidla v místě, kde to vodorovné značení zakazuje, a současně předjížděl vozidlo žalobce v době, kdy žalobce měl zapnut ukazatel změny směru jízdy vlevo, porušil ust. § 17 odst. 5 písm. e) zákona o silničním provozu, a to zcela úmyslně. Žalovaný tedy v rozporu se zákonem nesprávně vyhodnotil způsob jízdy druhého řidiče a nesprávně vyhodnotil příčinnou souvislost jeho jízdy na vznik dopravné nehody.

Žalobce rovněž uváděl, že v odvolání namítal, že nabyl dojmu, že řízení bylo od počátku vedeno jednostranně za účelem potrestání jeho osoby. Žalovaný v rozhodnutí vydaném ve zkráceném přezkumném řízení ve věci prvního výroku o vině druhého řidiče (ze dne 17.4.2009, č.j. DSH/4465/09) uvedl, že městský úřad plánoval rozhodnout o vině druhého řidiče v příkazním řízení. Žalobce přitom již v odvolání upozorňoval na skutečnost, že spisový materiál Policie České republiky obsahoval u druhého řidiče oznámení o přestupku § 22 odst. 1 písm. f) bod 7 přestupkového zákona, který nelze v příkazním řízení řešit. Má proto stále pochybnosti, že v řízení byla porušena základní podmínka rovnosti účastníků řízení před správním orgánem (§ 7 odst. 1 správního řádu).

Žalobce konstatoval, že ví, že je mu uložena povinnost při předjíždění nikoho neohrozit. Primární povinností řidiče by pak mělo být pokud možno zabránit dopravní nehodě bez ohledu na to, zda ostatní účastníci silničního provozu dodrželi pravidla silničního provozu. V tomto případě ale nebylo zkoumáno, zda mohl dopravní nehodě opravdu zabránit, ani to, zda druhý řidič neměl z důvodu bezpečnosti silničního provozu přerušit předjíždění nebo alespoň využít zvukové výstražné zařízení. Druhý řidič navíc nesměl předjíždět, pokud žalobce dával znamení o změně směru jízdy vlevo. Uzavřel, že se v daném případě nejedná o dva na sobě nezávislé dopravní přestupky, ale o souběh jednoho nehodového děje a takto měla být celá dopravní nehoda posuzována.

Dále žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (pozn. soudu: správně zřejmě Nejvyššího soudu ČR) sp. zn. 5 Tdo 1173/2004 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28.8.2008, č.j. 5 As 32/2008-51, v nichž se soudy vyjadřovaly k tzv. principu omezené důvěry. K odmítnutí použitelnosti nálezu Ústavního soudu založeného ve správním spisu (poznámka soudu: sp. zn. IV.ÚS 613/2000) ze strany žalovaného zdůraznil, že ve své argumentaci nepopíral, že se jedná o rozdílné případy. Na nález poukázal pouze z toho důvodu, aby správní orgán jiným a dle žalobcova názoru konkrétnějším způsobem nahlížel na posuzování viny jednotlivých účastníků dopravní nehody.

Závěrem žalobce shrnul, že by mělo být vzato v úvahu, že druhý řidič neměl omluvitelný důvod (krajní nouze) pro porušování dopravních předpisů, zatímco žalobce se snažil dodržet dopravní předpisy a chovat se zcela v souladu se zákonem. V tomto kontextu jednoho nehodového děje by měla být posuzována subjektivní vina obou účastníků dopravní nehody a zhodnocena její pravá příčina. Závěr správních orgánů, že pokud žalobce předjížděl a střetl se s vozidlem, které ho již předjíždělo, je automaticky vinen bez ohledu na jakékoliv další zjištěné a prokázané skutečnosti, považuje žalobce za závěr učiněný v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobce je s ohledem na vše výše uvedené přesvědčen, že nemůže být po účastníkovi silničního provozu spravedlivě vyžadováno, aby předpokládal, že bude předjížděn v místě, kde to zakazuje vodorovné dopravní značení, a v době, kdy má zapnut ukazatel změny směru jízdy vlevo, za situace, kdy se před zapnutím ukazatele změny směru jízdy vlevo přesvědčil pohledem do zpětného zrcátka, že není předjížděn. V takovém případě má účastník právo oprávněně spoléhat na to, že ostatní řidiči dodrží dopravní předpisy. Pokud jiný řidič takové vozidlo úmyslně a bez omluvitelného důvodu předjíždí s plným vědomím, že při tom porušuje pravidla silničního provozu, musí také následně nést odpovědnost za následky, které svým jednáním vyvolal.

Žalovaný v písemném stanovisku ze dne 24.9.2009 navrhl zamítnutí žaloby pro nedůvodnost. Úvodem zdůraznil, že celou věcí se již dostatečně zabýval v napadeném rozhodnutí. Dále zaujal stanovisko k jednotlivým žalobním bodům.

K námitce, že žalobce neporušil žádné ustanovení zákona o silničním provozu a nedopustil se žádného přestupku, že před vybočením ze svého směru jízdy se podíval do zpětného zrcátka a žádné vozidlo předjíždět neviděl, uvedl, že pokud vozidlo, které žalobce předjíždělo, žalobce neviděl z důvodu mrtvého úhlu, není toto důvodem vylučujícím protiprávnost jeho jednání. Řidič, který vybočuje ze svého směru jízdy, se musí dostatečně přesvědčit o tom, zda může bezpečně ze svého směru jízdy vybočit, aby neohrozil jiné účastníky provozu na pozemní komunikaci. Pokud si není řidič jistý tím, zda v mrtvém úhlu zpětných zrcátek není jiné vozidlo,musí místo v mrtvém úhlu zkontrolovat jiným způsobem, např. otočením hlavy. K námitce žalobce, že neporušil § 17 odst. 5 písm. c) zákona o silničním provozu, a k interpretaci § 17 zákona o silničním provozu ve vazbě na § 22 přestupkového zákona konstatoval, že takovýto žalobcův výklad považuje za zcela absurdní. Stran námitky, že v prvoinstančním rozhodnutí byla chybně uvedena některá ustanovení

zákonů a že i žalovaný uvedl nesprávné datum prvoinstančního rozhodnutí, žalovaný trval na názoru, že se jedná o písařské chyby. K námitce, že nebylo prokázáno, kdy žalobce zapnul znamení o změně směru jízdy vlevo a tvrdí, že se tak stalo v dostatečném předstihu, žalovaný odkázal na výpověď svědka K.Š. Poukázal na to, že žalobce mohl druhého řidiče vidět, když předjížděl i vozidlo K.Š., a neměl tedy zahajovat předjížděcí manévr. Zároveň žalovaný odmítl akceptovat jako správný žalobcův postup v celém procesu předjíždění, kdy řidič dá znamení o změně směru jízdy a již ho prakticky nezajímá, jaká je situace za jeho vozidlem. Na námitku od kdy a jak dlouho před odbočením má řidič sledovat situaci ve zpětném zrcátku, žalovaný reagoval poukazem na § 17 odst. 2 zákona o silničním provozu, z něhož dle jeho názoru vyplývá, že řidič, který předjíždí a vybočuje ze svého směru jízdy, by měl situaci v provozu zkontrolovat v co nejkratší době před vybočením, neboť právě v tuto dobu hrozí největší nebezpečí, že svým vybočením může někoho ohrozit. V reakci na žalobcovu výtku o zavinění dopravní nehody druhým řidičem žalovaný uvedl, že se zaviněním dopravní nehody ze strany druhého řidiče správní orgány dostatečně zabývaly a dospěly k závěru, že se tento sice dopustil přestupku, avšak jeho přestupek nebyl v příčinné souvislosti se vznikem dopravní nehody. Dále se žalovaný vyjádřil k významu dopravních značek. Zároveň podotkl, že v daném případě jejich hodnocení nemá vliv na žalobcův přestupek. Zaujal rovněž stanovisko k namítané nerovné aplikaci principu omezené důvěry. Zdůraznil, že druhý řidič začal předjíždět dříve, než dal žalobce znamení o směru jízdy. Mohl se proto oprávněně domnívat, že mu ostatní účastníci provozu umožní předjíždění dokončit. Dodal, že druhý řidič porušil svoji povinnost (zákaz přejetí podélné čáry souvislé) mnohem dříve, než žalobce začal dávat znamení o změně směru jízdy. Naopak žalobce porušil svoji povinnost bezprostředně před vznikem dopravní nehody, kdy dal pouze znamení o změně směru jízdy a již nezkontrolovat situaci v provozu na pozemní komunikaci za jeho vozidlem. Nemohl se proto oprávněně domnívat, že pokud již nezkontroluje před vybočením ze svého směru jízdy situaci za svým vozidlem, že nemůže omezit jiné účastníky provozu na pozemní komunikaci. U námitky, že správní orgány nemohly vyhodnotit, že druhý řidič předjížděl v přehledném místě, poukázal na protokol k dopravní nehodě, kde lze situaci, resp. skutečnost dovodit z fotografie č. 4, kde jedinou překážkou ve výhledu může být toliko vyvýšené pole, což na výhled nemělo vliv. K použití mapy z portálu www.mapy.cz , uvedl, že spis nebyl doplňován o nové podklady, ale bylo pouze poukázáno na veřejně dostupné informace v rámci sítě internet. Na námitku, že druhý řidič spáchal přestupek úmyslně a dopustil se velmi závažného porušení pravidel silničního provozu, reagoval krom jiného tím, že ne každé porušení zákona o silničním provozu může být považováno za příčinu dopravní nehody. V daném případě správní orgány vyhodnotily jednání druhého řidiče jako přestupek, avšak nikoliv jako příčinu dopravní nehody. Na námitku týkající se kvalifikace jednání druhého žalobce v oznámení o přestupku Policie ČR (§ 22 odst. 1 písm. f) přestupkového zákona) žalovaný reagoval tak, že má za to, že je věcí správního orgánu, aby zahájil správní řízení o přestupku a aby provedl právní kvalifikaci přestupků. Městský úřad dospěl k závěru, že jedinou příčinou dopravní nehody bylo jednání žalobce, tak bylo zahájeno i řízení o přestupku proti žalobci. Oznámení přestupku od Policie ČR není pro správní orgány závazné a nebyla porušena zásada rovnosti účastníků, když druhý řidič nebyl obviněný již z počátku z přestupku dle § 22 odst. 1 písm. f) bodu 7 přestupkového zákona; že se tohoto přestupku nedopustil, se následně ukázalo i v řízení o přestupku. K námitce, že se správní orgány nedostatečně zabývaly skutečností, zda žalobce mohl dopravní nehodě zabránit s ohledem na výhledové poměry, a nezabývaly se zaviněním dopravní nehody ze strany druhého řidiče žalovaný uvedl, že otázka výhledu z vozidla žalobce nemůže být důvodem vylučujícím protiprávnost jeho jednání. Bylo jeho povinností, aby si výhled zajistil jiným způsobem. Otázkou zavinění dopravní nehody ze strany druhého řidiče se správní orgány obou stupňů zabývaly a dospěly k názoru, že pokud druhý řidič již zahájil předjíždění, jel v levém jízdním pruhu, měl mu žalobce umožnit předjetí i jeho vozidla a pak teprve mohl vybočit ze svého směru jízdy a přejíždět. K žalobcem označovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu žalovaný konstatoval, že se týkají především případů, kdy jedno vozidlo předjíždělo druhé, přičemž mezi těmito vozidly nejelo žádné jiné vozidlo. V žalobcově případě však druhý řidič předjížděl i jiné vozidlo, a tedy žalobce měl poměrně dlouhou dobu na to, aby si zkontroloval, zda ho nikdo nepředjíždí.

Žalobce reagoval na stanovisko žalovaného obsáhlou replikou ze dne 5.11. 2009, ve které podrobně polemizoval s argumentací žalovaného.

Rozsudkem ze dne 29. 9. 2010, č. j. 17 Ca 11/2009 – 97, Krajský soud v Plzni zrušil napadené rozhodnutí žalovaného ve výroku I.; současně zrušil i část výroku rozhodnutí městského úřadu, začínající slovy „je vinný“ po slova „poštovní poukázkou“ (zrušené části obou rozhodnutí se týkaly deliktní odpovědnosti žalobce). Ve výroku II. přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení. Soud shledal důvodným toliko jeden žalobní bod, vystavěný na argumentaci, že jednání žalobce nemělo být posouzeno jako porušení § 17 odst. 5 písm. c) zákona o silničním provozu, nýbrž jako porušení § 17 odst. 2 téhož zákona, neboť ten je vůči prvně zmiňovanému ustanovení ve vztahu speciality; proto již nelze řidiče jedoucí za řidičem, který předjíždí nebo hodlá předjíždět, podřazovat pod pojem jiní účastníci provozu na pozemních komunikacích podle odstavce 5 písm. c) citovaného ustanovení. Taková interpretace se stala důvodem pro jinou právní kvalifikaci skutku z pohledu přestupkového zákona; žalobce se nemohl dopustit přestupku podle § 22 odst. 1 písm. f) bodu 7, nýbrž toliko přestupku podle § 22 odst. 1 písm. l) téhož zákona. Další žalobní body již zdejší soud shledal nedůvodnými.

Na základě kasační stížnosti žalovaného Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19.8.2011, č.j. 2 As 106/2010-141, rozsudek zdejšího soudu ze dne 29. 9. 2010, č. j. 17 Ca 11/2009 – 97, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Učinil tak s ohledem na přijatý závěr, že se zdejší soud dopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném právním hodnocení věci, která má základ ve vadné (s žalobcem shodné) interpretaci § 17 odst. 5 písm. c) zákona o silničním provozu.

V souladu s § 75 odst. 1,2 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě. Ve věci samé soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s.ř.s. bez jednání za výslovného souhlasu žalobce (č.l. 165 spisu) i žalovaného (č.l.159 spisu).

Podle § 110 odst. 3 s.ř.s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.

Ve stěžejním žalobním bodu žalobce tvrdil, že rozhodnutí je postaveno na nesprávném právním posouzení věci a nesprávné kvalifikaci přestupku. Jeho jednání nemělo být posouzeno jako porušení ust. § 17 odst. 5 písm. c) zákona o silničním provozu, nýbrž jako porušení ust. § 17 odst. 2 téhož zákona. Nemohl se tak dopustit přestupku dle § 22 odst. 1 písm. f) bod 7 přestupkového zákona, ale toliko přestupku dle § 22 odst. 1 písm. l) přestupkového zákona. Nesouhlasí však ani s tímto přestupkem.

Podle § 22 odst. 1 písm. f) bodu 7 přestupkového zákona v rozhodném znění (t.j. ve znění do 31.12.2008) přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla předjíždí vozidlo v případech, ve kterých je to podle zvláštního právního předpisu zakázáno.

Zvláštním právním předpisem je zákon o silničním provozu, který stanoví právní pravidla pro předjíždění v § 17. Vzhledem k podstatě žalobního bodu je nezbytné posoudit prioritně otázku výkladu ust. § 17 odst. 5 písm. c) zákona o silničním provozu ve vztahu k § 17 odst. 2 téhož zákona. Na jejím vyřešení závisí právní posouzení žalobcova skutku z hlediska jím uváděných skutkových podstat přestupků vymezených v § 22 přestupkového zákona.

Ust. § 17 odst. 2, věty první zákona o silničním provozu stanoví, že řidič, který při předjíždění vybočuje ze směru své jízdy, musí dávat znamení o změně směru jízdy a nesmí ohrozit ani omezit řidiče jedoucí za ním.

Ust. § 17 odst. 5 písm. c) zákona o silničním provozu stanoví, že řidič nesmí předjíždět, jestliže by ohrozil nebo omezil protijedoucí řidiče nebo ohrozil jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích.

Výklad § 17 odst. 2 a § 17 odst. 5 písm. c) zákona o silničním provozu provedl Nejvyšší správní soud ve zrušovacím rozsudku ze dne 19.8.2011, č.j. 2 As 106/2010-141. Konkrétně pak uvedl: „Ustanovení § 17 odst. 2 zákona o silničním provozu nemůže být považováno za lex specialis ve vztahu k § 17 odst. 5 písm. c) téhož zákona, neboť obě tato ustanovení dopadají na odlišné situace. § 17 odst. 2 zákona o silničním provozu stanovuje řidiči obecné povinnosti při předjíždění v rámci manévru vybočení ze směru své jízdy. Při provádění tohoto manévru je řidič povinen dávat znamení o změně směru jízdy a nesmí ohrozit ani omezit řidiče jedoucí za ním. Samotný manévr předjíždění vybočením ze směru své jízdy je zákonem povolen, pokud však nebyl započat právě v rozporu s § 17 odst. 5 zákona, který stanoví situace, při kterých manévr předjíždění nesmí řidič vůbec zahájit. Pokud řidič zahájí předjížděcí manévr v souladu se zákonem, tj. nikoliv v situacích předpokládaných v § 17 odst. 5 zákona, je přitom (již v rámci probíhajícího předjíždění), mimo jiné, povinen dbát na zachování práv řidičů jedoucích za ním v tom smyslu, že je nesmí ohrozit ani omezit, například tím, že by byli nuceni snížit svoji rychlost. Ustanovení § 17 odst. 2 zákona o silničním provozu tedy popisuje povinnosti řidiče při zákonně zahájeném a prováděném manévru předjíždění; další povinnosti při dokončování tohoto manévru jsou uvedeny v odstavci 3 téhož ustanovení. Naopak § 17 odst. 5 zákona o silničním provozu taxativním způsobem vymezuje situace, ve kterých je předjíždění zakázáno, tj. řidič nesmí předjížděcí manévr vůbec zahájit. Obecně platí, že nevyskytnou-li se v silničním provozu situace uvedené v odstavci 5 citovaného ustanovení, může řidič zahájit předjíždění, přičemž, při současném dodržení ostatních povinností (§ 17 odst. 1 a ž 4 zákona), by mělo dojít k bezpečnému a plynulému předjetí. Zákazy předjíždění uvedené v odstavci 5 citovaného ustanovení jsou odvislé jednak od subjektivního posouzení konkrétní situace na silnici řidičem vozidla [písm. a) až c)], jednak jsou vymezeny místem na pozemní komunikaci [písm. d) až g)]; (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2009, č. j. 9 As 77/2008 – 50, publikovaný pod č. 1938/2009 Sb. NSS; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Podle § 17 odst. 5 písm. c) zákona o silničním provozu je řidiči zakázáno předjíždět, jestliže by ohrozil nebo omezil protijedoucí řidiče nebo ohrozil jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích. Zužující výklad výrazu jiní účastníci provozu na pozemních komunikacích tak, jak jej provedl krajský soud, nemůže obstát, neboť konstrukce § 17 nikterak nenapovídá tomu, že by pod takto vymezenou kategorii účastníků provozu na pozemních komunikacích (užitou v odstavci pátém) neměli spadat právě řidiči vozidel jedoucích za řidičem, který hodlá předjíždět. Ustanovení odstavce pátého je naopak záměrně formulováno poměrně obecně, aby umožňovalo postihnout všechny v praxi se vyskytující případy, které se mohou v provozu na pozemních komunikacích přihodit; k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1046/2009, dostupné z www.nsoud.cz. Ustanovení § 17 odst. 5 písm. c) zákona o silničním provozu je proto třeba vykládat tak, že řidič nesmí zahájit předjížděcí manévr, pokud je z konkrétní situace v provozu na pozemní komunikaci zřejmé, že by svým manévrem ohrozil nebo omezil protijedoucí řidiče nebo ohrozil jiné – rozuměj všechny ostatní v úvahu přicházející – účastníky provozu na pozemních komunikacích. Pro tento výklad svědčí i vymezení pojmu účastníka provozu na pozemních komunikacích, kterým se podle § 2 písm. a) zákona o silničním provozu pro účely tohoto zákona rozumí každý, kdo se přímým způsobem účastní provozu na pozemních komunikacích. Doplnění slova „jiní“ v § 17 odst. 5 písm. c) zákona značí pouze a jen to, že pro účely tohoto ustanovení jsou z obecné kategorie účastníků provozu na pozemních komunikacích podle § 2 písm. a) téhož zákona vyňati protijedoucí řidiči, neboť vůči nim jsou kladeny zvýšené povinnosti - řidič nesmí začít předjíždět, pokud by je svým manévrem byť i jen omezil, zatímco ve vztahu k ostatním účastníkům provozu na pozemních komunikacích nesmí řidič začít předjíždět, jen pokud by je ohrozil. Lze tedy učinit dílčí závěr, že i řidič jedoucí za řidičem, který hodlá předjíždět, je chráněn ustanovením § 17 odst. 5 písm. c) silničního zákona, neboť jako jiný účastník provozu na pozemních komunikacích nesmí být manévrem předjíždějícího řidiče ohrožen. Pokud by řidič, který hodlá předjíždět, měl svým manévrem ohrozit řidiče jedoucího za ním, nesmí takový manévr zahájit.“

Předestřenou interpretací vzájemného vztahu § 17 odst. 2 a § 17 odst. 5 písm. c) zákona o silničním provozu je soud, jak už shora předeslal, zcela vázán a ztotožňuje se s ní. To ve svém důsledku však znamená kategorické odmítnutí základní právní úvahy a zároveň obrany žalobce založené na konstrukci, že případným ohrožením řidiče jedoucího za ním nemůže být porušena povinnost založená ust. § 17 odst. 5 písm. c) zákona o silničním provozu, pakliže takového řidiče nelze subsumovat do ustanovením požadované množiny „jiných účastníků provozu na pozemních komunikacích“, a tudíž se nemohl ani dopustit přestupku dle § 22 odst. 1 písm. f) bod 7 přestupkového zákona. Opak je pravdou. Ustanovení § 17 odst. 2 zákona o silničním provozu normuje zcela jinou situaci, resp. jinou fázi předjížděcího manévru, kterou by byl žalobce oprávněn realizovat až za předpokladu, že předjíždění nebránil některý z důvodů zákazu předjíždění obsažených ve výčtu § 17 odst. 5 zákona o silničním provozu, tedy i důvod uvedený v jeho písm. c). Jelikož v žalobcově případě nemůže být řeč o porušení povinnosti vyplývající z § 17 odst. 2 ale jen z § 17 odst. 5 písm. c) zákona o silničním provozu, nepřichází v úvahu ani kvalifikace jeho jednání jako přestupku podle § 22 odst. 1 písm. l) přestupkového zákona. Z téhož důvodu je jeho argumentace „...že se choval naprosto adekvátně konkrétní situaci v provozu v souladu s § 17 odst. 2 zákona o silničním provozu a učinil pro bezpečnost silničního provozu vše, co zákon předpokládá“ právně bezvýznamná. Žalobní bod proto nemohl mít naději na úspěch.

Soud nemohl akceptovat ani další tvrzení žalobce, že neporušil žádné ustanovení zákona o silničním provozu, nikoho svou jízdou neohrozil a tedy se nemohl dopustit přestupku, který je mu kladen za vinu, t.j. přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. f) bodu 7 přestupkového zákona, stejně jako tvrzení, že nebyly dostatečně zjištěny skutečnosti nutné pro rozhodnutí o vině.

Jak již bylo výše uvedeno, přestupku podle § 22 odst. 1 písm. f) bodu 7 přestupkového zákona se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla předjíždí vozidlo v případech, ve kterých je to podle zvláštního právního předpisu zakázáno.“ Žalovaný dospěl k názoru, že v žalobcově případě byl porušen zákaz předjíždění upravený v § 17 odst. 5 písm. c) zákona o silničním provozu, který zní: řidič nesmí předjíždět, jestliže by ohrozil nebo omezil protijedoucí řidiče nebo ohrozil jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích.

Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 6.8.2009, č.j. 9 As 77/2008-50, (dostupný ve Sb. NSS 11/2009, č. 1938) ve vztahu ke skutkové podstatě přestupku podle § 22 odst. 1 písm. f) bodu 7 přestupkového zákona uvedl: „Předmětná skutková podstata je svojí povahou skutkovou podstatou zakazující a současně odkazující (na konkrétní případy zákazu předjíždění v zákoně o silničním provozu), pro jejíž naplnění je podstatné, že došlo k ohrožení zájmu společnosti na bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, a to zákonem předvídaným jednáním jako takovým bez ohledu na to, zda byla způsobena dopravní nehoda či nikoli. V této souvislosti považuje kasační soud za nutné poznamenat, že přestupkem je protiprávní jednání, jehož znaky jsou stanoveny zákonem. V řízení o přestupku je rozhodováno o vině a trestu za porušení práva, je proto třeba zkoumat naplnění všech znaků skutkové podstaty přestupku, mezi něž patří i objektivní stránka přestupku. Obligatorní znaky objektivní stránky jsou jednání, následek a příčinná souvislost neboli kauzální nexus (nexus causalis), tj. vztah mezi protiprávním jednáním jako příčinou a škodlivým následkem, který je právě tímto jednáním vyvolán. Škodlivý následek coby znak skutkové podstaty přestupků se přitom zpravidla neprojevuje materiálně, obvykle je vyjádřen samotným faktem porušení povinnosti, s nímž v podstatě spadá v jedno. Tím se současně také naplňuje požadovaná příčinná souvislost. Ve shodě s doktrínou je však třeba lišit mezi dvěma základními formami následku, a to ohrožovacím a poruchovým. Prvně jmenovaný následek v podstatě znamená vyvolání stavu, který představuje pro objekt přestupku (tedy pro určitý zájem společnosti chráněný zákonem) hrozbu jeho poruchy neboli stav nebezpečí, druhý pak představuje již přímý zásah tohoto objektu. Objektem přestupku dle § 22 odst. 1 písm. f ) bod 7. zákona o přestupcích je bezpochyby zájem na bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, jehož součástí je i to, aby nedocházelo k dopravním nehodám. Pokud přitom k dopravní nehodě dojde tak, jako v souzené věci, je třeba ji vyhodnotit a s ohledem na získané závěry potom zvážit, zda je dopravní nehoda následkem přestupkového jednání (zda zde existuje příčinná souvislost) a lze ji tudíž zohlednit při určení druhu sankce a její výměry ve smyslu § 12 odst. 1 zákona o přestupcích. Nicméně v případě, že k dopravní nehodě nedojde nebo není prokázáno, že tato je následkem předmětného přestupkového jednání, neznamená to, že by předmětná skutková podstata nebyla naplněna, ale že jí chráněný zájem nebyl porušen, nýbrž ohrožen, t j. jedná se pouze o jiný charakter a intenzitu následku přestupkového jednání. Způsobená dopravní nehoda jako následek přestupkového jednání vymezeného v § 22 odst. 1 písm. f ) bod 7 . zákona o přestupcích, v návaznosti na § 4 písm. a ) a § 1 7 odst. 5 písm. b) a d ) zákona o silničním provozu, tedy toliko zvyšuje závažnost daného jednání, což je potom reflektováno v rámci ukládání sankce, ...“.

Byť v případě řešeném v rozsudku Nejvyššího správního soudu se jednalo o porušení povinností uložených § 17 odst. 5 písm. b) a d) zákona o silničním provozu, je mimo jakoukoliv pochybnost, že judikát bezezbytku dopadá i na souzenou věc. Rozhodnou z hlediska uznání viny žalobce ze spáchání výše uvedeného přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích je tedy skutečnost, zda porušil zákaz předjíždění či nikoliv, ne skutečnost, že byla způsobena dopravní nehoda a kdo se na vzniku škodlivého následku podílel (zda výlučně žalobce nebo výlučně druhý řidič, případně oba). Protože z obsahu žaloby zcela nepochybně vyplývá, že žalobce brojí toliko proti závěru o jeho vině a nezpochybňuje druh a výši uloženého trestu, jsou všechny jeho výtky týkající se dopravní nehody (nesprávné vyhodnocení příčinné souvislosti jízdy druhého řidiče na vzniku dopravní nehody, správní orgán nezkoumal, zda žalobce mohl dopravní nehodě zabránit a pod) zcela právně nevýznamné.

Vyřešení otázky zda žalobce byl důvodně uznán vinným z přestupku dle § 22 odst. 1 písm. f) bodu 7 přestupkového zákona, se koncentruje do posouzení zákonnosti závěru žalovaného, že žalobce porušil zákaz předjíždění stanovený v § 17 odst. 5 písm. c) zákona o silničním provozu.

Z provedeného dokazování (výpovědi druhého řidiče a svědka Šlaufa) je nepochybně zjištěno, že druhý řidič začal předjíždět kolonu vozidel již na vodorovné dopravní značce V1a (podélná čára souvislá) a zároveň v zatáčce. To ostatně nezpochybňuje ani žalobce, stejně jako okolnost, že předjížděl nejprve vozidlo Ford Tranzit řízené KŠ. a pokračoval plynule v předjíždění vozidla řízeného žalobcem. Jestliže svědek Š. vypověděl, že spatřil, že je druhým řidičem předjížděn, ještě v místě plné čáry a zároveň na dotaz žalobce uvedl, že ukazatel směru jízdy byl žalobcem zapnut přesně na začátku přerušované čáry a dále uvedl, že žalobce začal předjíždět a vozidla se střetla, je zcela evidentní, že žalobce nesměl předjížděcí manévr vůbec zahájit, protože byl v té době již předjížděn vozidlem řízeným druhým řidičem a nacházel se tak v situaci, kdy ohrozil jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích, konkrétně druhého řidiče. Na věci nic nemění skutečnost, že druhý řidič porušil své povinnosti, ani okolnost, že žalobce měl zapnutý ukazatel změny směru jízdy. I tak při vybočení ze směru jízdy byl povinen zkontrolovat momentální situaci v provozu. Přestupkový zákon upravuje důvody vylučující protiprávnost především v § 2 odst. 2 přestupkového zákona. Okolnost, že je vozidlo „v mrtvém úhlu“ mezi ně nepatří.

Ostatně skutkový závěr žalovaného koresponduje i s popisem nehodového děje, jak jej žalobce uvedl ve své žalobě (str. 3, bod IV., druhý odstavec).

Soud uzavírá, že skutkový stav byl zjištěn v souladu s ust. § 3 správního řádu, skutkový závěr má oporu v provedených důkazech a právní závěr žalovaného, že se žalobce dopustil přestupku dle § 22 odst. 1 písm. f ) bod 7 přestupkového zákona porušením ust. § 17 odst. 5 písm. c) zákona o silničním provozu považuje za zákonný.

Procesní úspěch pak nebyly způsobilé přivodit ani žalobcovy výtky problematizující posouzení formálních vad prvoinstančního rozhodnutí a chyb v písemnostech městského úřadu vydávaných v průběhu přestupkového řízení žalovaným a namítající pochybení žalovaného ve výroku napadeného rozhodnutí spočívajícího v uvedení vadného data vydání prvoinstančního rozhodnutí.

Chybné označení přestupku, kterého se městský úřad opakovaně dopustil v oznámení o zahájení řízení, předvolání k ústnímu jednání a protokolech o ústních jednáních, když namísto „22 odst. 1 písm. f) bod 7“ přestupkového zákona chybně uváděl neexistující „§ 22 odst. 2 písm. f) bod 7“, byť není žádoucí a svědčí o nekoncentrovanosti při vyřizování věci, je skutečně toliko chybou v psaní, která nemohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť všechny tyto listiny zároveň obsahovaly slovní popis jednání, které bylo žalobci kladeno za vinu; předmět řízení byl tedy uveden dostatečně určitě. Nelze než dát za pravdu žalovanému, že si žalobce i přes toto opakovaně chybně uváděné označení přestupku, byl vědom toho, pro jaký přestupek je s ním řízení vedeno, neboť se proti obvinění náležitě hájil a tato chyba v psaní jej nemohla uvést a neuvedla v omyl. Odkaz na žalobcovu profesi nepovažuje soud za vadu. Shora uvedené platí i ohledně chybného označení příslušnosti v záhlaví prvoinstančního rozhodnutí, kdy městský úřad namísto „§ 124 odst. 5 písm. j)“ silničního zákona chybně uvedl „§ 124 odst. 4 písm. j)“ silničního zákona, které popisuje působnost krajského úřadu. Podstatné je, že ve věci rozhodoval věcně i místně příslušný správní orgán. Zjevnou chybou bez vlivu na zákonnost je i nesprávné datum prvoinstančního rozhodnutí ve výroku napadeného rozhodnutí. Již v prvním odstavci odůvodnění je uváděn datum správný.

Co se týče uplatnění principu omezené důvěry, zabýval se jím ve svém rozsudku ze dne 28.8.2008, č.j. 5 As 32/2008-51 (zavinění obviněného ze spáchání přestupku nutno posuzovat také s ohledem na tzv. princip omezené důvěry, podle něhož po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal veškerá možná porušení pravidel tohoto provozu mezi jinými účastníky), Nejvyšší správní soud. Tento princip však neopravňuje dospět k závěru, že řidič může zcela slepě spoléhat na to, že ostatní účastníci silničního provozu budou v souladu s pravidly silničního provozu jednat vždy a zcela bezvýhradně. Nelze se proto dle názoru soudu než ztotožnit se závěrem žalovaného, že za daných okolností nebylo nepřiměřené vyžadovat na žalobci splnění povinnosti přesvědčit se, zda svým manévrem neohrozí řidiče jedoucí za ním (řidič, který chce začít předjíždět, má nejen povinnost dát znamení o změně směru jízdy vlevo, ale také povinnost neohrozit řidiče jedoucí za ním), a že skutečnost, že se druhý řidič nacházel v levém jízdním pruhu v důsledku protiprávního jednání (přejel plnou čáru), neměla na tuto povinnost žalobce žádný vliv. Takový závěr žalovaného není dle názoru soudu v rozporu s citovaným právním názorem Nejvyššího správního soudu.

Soud se ztotožňuje i se závěrem žalovaného, že žalobcem zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 613/2000 nelze na daný případ aplikovat (druhý řidič nepředjížděl pouze žalobce, ale také vozidlo řidiče Š. jedoucí za žalobcem, jeho předjížděcí manévr tedy trval delší dobu a proto byl pro žalobce déle viditelný).

Žalobcova polemika stran významu dopravních značek nemá žádný vliv na posouzení jeho jednání. Námitky směřující proti závěru žalovaného o vině druhého řidiče jsou nepřípustné a soud se jimi nemohl zabývat.

Žaloba nebyla důvodná a soud ji v souladu s ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl (výrok I.).

Náhradu nákladů řízení soud žádnému z účastníků podle § 60 odst. 1 s.ř.s. nepřiznal, protože žalobce ve věci úspěch neměl a žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdal(výrok II.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Plzni ve dvou písemných vyhotoveních (§ 102, § 106 odst. 2 s.ř.s.).

Důvody kasační stížnosti jsou taxativně stanoveny v § 103 odst. 1 s.ř.s.

Kasační stížnost směřující pouze proti rozhodnutí o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí je nepřípustná (§ 104 odst. 2 s.ř.s.).

Kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s.ř.s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§ 104 odst. 4 s.ř.s.).

Stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Plzni dne 30. listopadu 2011

JUDr. Jana Daňková,v.r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Lenka Kovandová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru