Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

17 A 58/2017 - 51Rozsudek KSPL ze dne 17.07.2017

Prejudikatura

7 Azs 24/2017 - 29


přidejte vlastní popisek

17A 58/2017-51

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou v právní věci žalobce: A.A., nar. …, …, zastoupeného: Mgr. Petr Václavek, advokát, Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17.2.2017 č.j. CPR-5135-4/ČJ-2017-930310-V231,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 17.2.2017 č.j. CPR-5135-4/ČJ-2017-930310-V231 se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 12.304,-Kč, k rukám zástupce žalobce Mgr. Petra Václavka, advokáta, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou domáhá zrušení výše označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství Karlovarského kraje, odboru cizinecké policie, č.j. KRPK-82051-47/ČJ-2016-190022 ze dne 10.1.2017, kterým byla žalobci podle § 50a odst. 3 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uložena povinnost opustit území České republiky (dále jen „ČR“).

Žalobce v žalobě tvrdil, že řízení o povinnosti opustit území sice dle § 50a odst. 6 zákona o pobytu cizinců nahrazuje řízení o správním vyhoštění v případech, kdy by mohlo dojít k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života účastníka řízení, avšak tímto není nijak dotčena povinnost správního orgánu zkoumat přiměřenost dopadu všech rozhodnutí, tedy i rozhodnutí o povinnosti opustit území ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. Ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců zakotvuje povinnost správního orgánu zkoumat přiměřenost dopadu všech rozhodnutí dle tohoto zákona. Žalovaný se však pouze omezil na tvrzení, že nepřiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života není třeba v případě rozhodnutí o povinnosti opustit území zkoumat, což žalobce považuje za chybný závěr porušující ustanovení § 174 zákona o pobytu cizinců a § 3 správního řádu (dále jen „s.ř.“) a § 68 ods.t 3 s.ř., a vzhledem k tomu, že toto námitku uplatnil žalobce již v odvolání, došlo podle něho také k porušení § 89 s.ř. Žalobce poukázal na úlohu o právech dítěte, podle jejíhož článku 3 zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejně nebo soukromými zařízeními sociální péče, správními nebo zákonodárnými orgány. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 28.2.2014 sp.zn. 5As 102/2013, podle něhož „NSS s odkazem na případ NUNEZ versus NORSKO judikoval, že nelze předvídat, zda by odloučení stěžovatele od jeho dětí bylo trvalé nebo dočasné, a to s ohledem na omezené možnosti z hlediska zákona o pobytu cizinců, které by stěžovatel měl pro umožnění návratu do ČR z jeho vlasti k dispozici, a bylo třeba v tomto směru věnovat pozornost rovněž příslušné správní praxi. Ani případné krátkodobé nucené vycestování stěžovatele by nevylučovalo možnost nepřiměřeného zásahu do práva stěžovatele a jeho rodinných příslušníků na rodinný život, pokud by k němu přistoupily ještě další uváděné okolnosti“. Žalobce dále uvedl, že nemá domovský stát, do něhož by se mohl vrátit a požádat v něm o vízum. Správní orgány mu neodpověděly na otázku, kam má tedy žalobce vycestovat. Rovněž je otázkou rychlost vyřizování žádostí o vízum. Podle žalobce správnímu orgánu musí býti známa problematická situace kolem tzv. VISAPOINTU, tj. lhůt Ministerstva vnitra pro vyřízení případných žádosti o pobyt a fakt, že tyto lhůty není téměř ve všech případech ministerstvo schopno dodržet. Povinnost opustit území tak může a velmi pravděpodobně bude představovat dlouhodobé, případně i několikaleté odloučení žalobce od jeho dcery a bývalé ženy, tedy v podstatě identický následek jako správní vyhoštění, jehož nepřiměřenost sám správní orgán prvního stupně a následně i žalovaný stanovily, a proto jej neuložily. Žalobcova nezletilá dcera je Češka, nemluví cizím jazykem a nejeví se proto v nejlepším zájmu dítěte odloučení nezletilé od otce a ani není reálné, aby ho následovala. Správní orgány rovněž zcela upouští od možnosti zastavení řízení. To, že zákon výslovně nenabádá k možnosti zastavení řízení, podle žalobce neznamená, že tak správní orgán nemůže učinit. Žalovaný de facto odůvodňuje přiměřenost rozhodnutí tvrzením, že žalobci nic nebrání podat si žádost o nové pobytové oprávnění, což je pravda, ale toto nemá de facto další vliv na rozhodnutí správního orgánu. Žalobce poukázal na rozhodnutí NSS ze dne 6.8.2013 sp.zn. 8As 68/2012, podle něhož „mělo-li by platit, že zásah je přiměřený, pokud si cizinec může požádat o udělení nižšího pobytového statusu, pak by rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života cizince nelogicky přiměřené vždy, neboť zákon o pobytu žádosti o nižší pobytový status nebrání“. Dle žalobce vzhledem ke srovnatelnosti závažnosti dopadu těchto rozhodnutí má za to, že uvedený rozsudek lze vztáhnout i na jeho případ.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby a plně odkázal na napadené rozhodnutí. Žalovaný ve svém postupu neshledal pochybení, navrhuje zamítnutí žaloby a má za to, že tedy žalobce prokazatelně porušil povinnost danou zákonem, tedy pobývat v ČR pouze s vízem či platným povolením k pobytu. Toto porušil, když od 25.7.2016 do 17.10.2016 pobýval v ČR bez víza, čímž naplnil skutkovou podstatu podle § 119a odst. 1 písm. c) bod druhý zákona č. 326/1999 Sb. V případě žalobce bylo přistoupeno k nejmírnějšímu opatření ve formě rozhodnutí o uložení povinnosti opustit území ČR, kdy není stanovena doba, po kterou by bylo žalobci znemožněno opětovně vstoupit na území členských států Evropské unie a není zařazen do informačního systému smluvních států, jak bývá v případě vyhoštění. Žalobce tak po vycestování z ČR a vyřízení si pobytových oprávnění k pobytu, se může následně vrátit do ČR. Žalovaný připomněl také, že žalobce byl od roku 2003 držitelem povolení k trvalému pobytu, pravomocně zrušenému v roce 2015 proto, že žalobce závažným způsobem narušil pořádek, neboť byl opakovaně pravomocně odsouzen pro trestný čin krádeže a podvodu při způsobné škodě více než 16 milionů. Dle žalovaného tímto protiprávním jednáním absolutně pohrdl jakýmikoliv normami ……… domáhal.

Ze správního spisu vyplývá, že dne 17.10.2015 se žalobce dostavil na pracoviště oddělení pobytu cizinců, odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR v Karlových Varech a bylo zjištěno, že v ČR pobývá bez víza a bez platného oprávnění k pobytu. Neměl cestovní doklad. Součástí správního spisu je rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu vydané Ministerstvem vnitra, odboru azylové a migrační politiky dne 9.12.2013 s právní mocí dne 27.1.2015. Rovněž je součástí správního spisu rozhodnutí – nebo informace o důvodech neudělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území, z čehož vyplývá tedy rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území žalobce ze dne 30.8.2016. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 16.9.2016. Následovalo zahájení řízení o správním vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) body 1 a 2 zákona o pobytu cizinců. Žalobce dne 17.10.2016 uváděl, že se narodil ve státě Palestina, nemá žádnou státní příslušnost, v ČR pobývá od roku 1999, od roku 2003 do roku 2015 zde měl povolen trvalý pobyt, který mu byl zrušen. Do roku 2006 byl ženatý s paní K.A., s níž má dceru S., narozenou v roce ... Dcera žije s matkou. Žalobce ji pravidelně navštěvuje, udržuje s ní kontakt, platí alimenty. Součástí spisu jsou i rozsudky, z nichž vyplývá, že byl žalobce pravomocně odsouzen za zločin podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku. To vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6.6.2013 sp.zn. 4To 23/2013, kdy byl žalobce odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 let. Jako účastnice řízení byla vyslechnuta nezletilá dcera žalobce, která dne 12.12.2016 uvedla, že s tatínkem má dobrý vztah, má ho ráda, žije ale s maminkou ve ... Maminka se o ni stará. Tatínek ji navštěvuje, ale nepravidelně. Někdy ho vidí víckrát do týdne, ale někdy méně často. Dává jí dárky. Kdyby musel odjet, to by se jí nelíbilo, přeje si, aby ho mohla vídat. Jako svědek byla vyslechnuta matka nezletilé, která uváděla, že vztah nezletilé dcery je dobrý, přestože byl žalobce dlouho ve vězení a dlouho se nevídali, je mezi nimi velká citová vazba. Všichni tři mají zájem na tom, aby vztahy byly co nejlepší, a dělají proto maximum. Dcera se se svým otcem stýká nepravidelně několikrát týdně, někdy méně často, většinou je u toho i matka. Scházejí se u nich doma, nebo se vidí v práci, nebo jezdí společně nakupovat. Na péči o dceru otec přispívá více, než má stanoveno. Jeho odjezd by měl na dceru rozhodně negativní vliv, byla by to pro ni katastrofa. V současné době je hodně citlivá a ví, že si přeje, aby mohla být s tátou v kontaktu. Podle vyrozumění správního orgánu z 12.10.2016 důsledkem rozhodnutí o správním vyhoštění by byl nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince, a zahájené řízení se považuje proto za řízení o povinnosti opustit území.

Dne 10.1.2017 správní orgán I. stupně uložil žalobci povinnost opustit území ČR podle § 50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců. V odůvodnění správní orgán konstatoval, že právě propojenost vztahů otce a dcery a jeho další prohlubování jsou zásadní skutečností, která svědčí ve prospěch práva cizince a jeho dcery na respektování jeho rodinného života. Za významnou lze považovat i délku pobytu cizince na území ČR a znalost českého jazyka. Za nezanedbatelné nelze pokládat ani to, že žalobce je osobou bez státní příslušnosti podle článku 1 odst. 1 Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti. Státní příslušnost je zásadní pro možnost aktivního života člověka na území, jeho zapojení do společnosti a nezbytným předpokladem pro požívání celé škály lidských práv. Úmluva o postavení osob bez státní příslušnosti také uznává, že tyto osoby jsou zranitelnější než jiní cizinci. Správní orgán zvážil závažnost spáchaného deliktu a další rizika, která cizinec pro zákonem chráněný zájem představuje ve vztahu k jeho osobním a rodinným vazbám v ČR. Vydáním rozhodnutí o správním vyhoštění by nebylo dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi zájmem státu na ochraně veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku z jedné strany a zájmem cizince na ochraně rodinného a soukromého života na straně druhé. Protože bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce je zde neoprávněně a současně by vydáním o správním vyhoštění byl způsobem nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života, dospěl správní orgán k závěru, že je naplněno ustanovení § 50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců s tím, že žalobce nesplní-li povinnost opustit území podle § 118 a § 119 zákona o pobytu cizinců bude zahájeno řízení o vyhoštění. Proti rozhodnutí podal žalobce prostřednictvím svého zástupce odvolání, kde zdůrazňoval potřebu vyžádat si názor orgánu sociálněprávní ochrany dítěte a nutnost nepřehlížet potřeby dítěte.

V odvolacím řízení OSPOD Městského úřadu Mariánské Lázně uvedl, že byl veden pohovor s nezletilou Sofií, podle kterého bylo zjištěno, že je s otcem v pravidelném kontaktu. Zpravidla 4x do měsíce se vídají a pravidelně si telefonují. Chtěla by, aby zůstal otec v ČR. Byl veden i pohovor s matkou nezletilé, která uvedla, že otec pravidelně hradí výživné 3.000,-Kč měsíčně, také měsíční paušál mobilního telefonu nezletilé. Matka přesnou adresu pobytu žalobce nezná, ale jsou spolu v telefonickém kontaktu. Otec přispívá na výživu nezletilé nad rámec výživného, dává finanční částku na oblečení. Jsou schopni se s otcem na všem ohledně nezletilé domluvit. Opatrovník se domnívá, že není v zájmu dítěte, aby otec opustil území ČR. Dále je součástí spisu sdělení Palestinského úřadu Ministerstva zahraničí z 23.1.2017, podle něhož žalobce uprchl z pásma Gazy do ČR kvůli tomu, že je stíhán hnutím HAMAS za politické a rodinné pozadí. Je jednou z hledaných osob a odsouzen k smrti, pokud se vrátí do pásma Gazy, bude trest smrti vykonán. Z toho důvodu generální správa pro kmenové záležitosti a usmíření, podřízená Palestinskému národnímu úřadu, varuje žalobce před návratem do pásma Gazy.

V žalobou napadeném rozhodnutí žalovaný konstatoval, že dle jeho názoru prvostupňové rozhodnutí nebylo vydáno v rozporu s § 174a zákona o pobytu cizinců. K názoru opatrovníka žalovaný uvedl, že vycestování nemusí být na stálou dobu nebo dobu ohraničenou zákazem vstupu na území a je zcela záležitostí postoje samotného účastníka řízení, aby získal příslušné oprávnění k pobytu a mohl se dál s dcerou vídat s tím, že finančně ji může podporovat i ze zahraničí. Odvolací orgán nesouhlasí s názorem účastníka řízení, že dojde k porušení Úmluvy o ochraně práv dítěte, neboť smluvní státy uznávají právo dítěte a jeho rodičů opustit kteroukoliv zemi i svou vlastní a vstoupit do své vlastní země. Žalobci nebylo uloženo správní vyhoštění a nebyla stanovena doba, po kterou není umožněn vstup na území států EU a rovněž nebude zařazen do Schengenského informačního systému nežádoucích osob. Účastníku bylo na základě jeho opakované zvlášť závažné trestné činnosti, za niž byl pravomocně nepodmíněně odsouzen, zrušeno povolení k trvalému pobytu, následně mu byly vydány výjezdní příkazy. Formu opuštění účastník řízení nerespektoval a dále pobýval bez platného víza v ČR. Tím porušil povinnost cizince pobývat v ČR s platným vízem a naplnil skutkovou podstatu podle § 119 odst. 1 písm. c) bod druhý zákona o pobytu cizinců. Na území pobýval nelegálně od 25.7.2016, tedy po uplynutí posledního výjezdního příkazu do 17.10.2016, kdy se dostavil na pracoviště OAMP. Správním vyhoštěním by došlo k nepřiměřenému zásahu do jeho soukromého nebo rodinného života, a bylo proto možné pokračovat pouze podle § 50a zákona o pobytu cizinců. Jedná se o nejmírnější opatření a de facto o jediný možný zákonný postup. Účastník řízení prokazatelně porušil povinnost danou mu zákonem, avšak není mu stanovena doba, po niž mu mělo být znemožněno opětovně vstoupit do členských států EU. Z platné právní úpravy vyplývá, že účastníku řízení v případě jeho zájmu o pobyt v ČR, zejména z důvodu trvalého pobytu a státní příslušnosti jeho dcery, reálně nezbývá než území ČR opustit a podat žádost o pobyt za příslušným účelem na zastupitelském úřadu ČR v zahraničí. Odvolací orgán je toho názoru, že vydání rozhodnutí o uložené povinnosti opustit území ČR není ze zákona podmíněno k posuzování přiměřenosti dopadů do soukromého nebo rodinného života. Tato forma opatření však jednoznačně umožňuje cizincům, kteří mají zájem pobývat na území ČR v souladu s právními předpisy a kteří ve stanovené době vycestují, po splnění zákonem daných podmínek bez omezení a většího prodlení, opětovný návrat a pobyt nejen v ČR. Tvrzení žalobce, že v případě, že bude donucen území opustit, že toto bude mít naprosto devastující následky do života jeho nezletilé dcery, se nezakládá na pravdě, neboť se může jednat pouze o krátkodobé odloučení. Otázkou návratu do státu Palestina nebylo nutné posuzovat, neboť žalobce může z ČR vycestovat do jakéhokoliv jiného členského státu. Žalovanému není zřejmé, z jakých důvodů se účastník považuje za osobu bez státní příslušnosti. Ze spisu jasně vyplývá, že byl státním příslušníkem autonomního území Palestinou, což vyplývá z informačního systému Policie ČR nebo z rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců z 26.1.2015, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu v ČR. Toto potvrzuje i doložení dokumentu Ministerstva zahraničí státu Palestina. K tomuto dokumentu lze konstatovat, že rozhodnutím o uložené povinnosti o opuštění území ČR není účastníku nařízeno, aby se vrátil přímo do země původu. V ČR se žalobce dopouštěl zvlášť závažné trestné činnosti, kdy jako osoba plnoletá a svéprávná si musel být vědom následků svého protiprávního jednání. Odvolací orgán také nemůže souhlasit s námitkou účastníka řízení, že by výkonem jeho povinnosti opustit územní ČR mohlo dojít k porušení Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti. Z historie pobytu žalobce vyplývá, že sňatkem s občankou České republiky získal trvalý pobyt a byl mu vydán cizinecký pas. Pro zvlášť závažné kriminální jednání byl však tohoto pobytového statusu zbaven a jako cizinec je povinen si pro svůj případný další pobyt na území opatřit jiný druh pobytového oprávnění, což lze činit pouze prostřednictvím zastupitelského úřadu ČR v zahraničí.

Žalobu soud shledal důvodnou.

Podle § 174a odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném do 14.8.2017, při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.

Soud má za to, že na daný případ lze aplikovat závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28.3.2017 č.j. 7Azs 24/2017-29 (dostupný na www.nssoud.cz), podle něhož „i v případě vydání rozhodnutí o ukončení pobytu cizince podle § 50a odst. 3 zákona o pobytu cizinců je třeba posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí podle § 174a téhož zákona.“ Jak z prvostupňového, tak z napadeného rozhodnutí vyplývá, že správní orgány zastávaly názor, že v případě rozhodnutí § 50a odst. 3 zákona o pobytu cizinců není třeba věc posuzovat z hlediska kritérií uvedených v § 174a, což je opakem cit. právní věty NSS. Tento názor soud neakceptoval. Naopak se zdejší soud ztotožnil s uvedenými závěry NSS, neboť z cit. ust. § 174a odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., v tehdy platném znění, jednoznačně vyplývá, že zde nebyl stanoven přesný výčet rozhodnutí, při jejichž vydání se přihlíží k přiměřenosti dopadů rozhodnutí na soukromý a rodinný život jedince ve smyslu § 174a zákona č. 326/1999 Sb. I rozhodnutí podle § 50a odst. 3 zákona o pobytu cizinců proto lze zařadit mezi rozhodnutí podle § 174a odst. 1 zákona č. 326/199 Sb. jakožto „rozhodnutí podle tohoto zákona“, tudíž v rozhodnutí správních orgánů nemohla absentovat úvaha o přiměřenosti rozhodnutí ve smyslu § 174a odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb.

V důsledku nesprávného právního názoru správních orgánů na aplikovatelnost § 174a na napadené rozhodnutí soud pro nezákonnost soud zrušil napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Současně soud zavázal žalovaného výše uvedeným právním názorem.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s., a žalobci, který měl ve věci plný úspěch, byla přiznána náhrada za náklady právního zastoupení sestávající ze 3 úkonů právní služby á 3.100,-Kč a 3 režijních paušálů á 300,-Kč, to vše navýšené o 21% DPH v celkové výši 12.304,-Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost. Kasační stížnost Poučení: musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu; lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni.

V Plzni dne 17. července 2017

Mgr. Jana Komínková, v.r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Martina Kerberová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru