Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

17 A 50/2011 - 105Rozsudek KSPL ze dne 29.07.2011

Prejudikatura

7 Afs 50/2010 - 60


přidejte vlastní popisek

17A 50/2011-105

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Daňkovou v právní věci žalobce L.M., právně zastoupeného JUDr. Petrem Kubešem Ph.D., advokátem se sídlem nám. Míru 65, 339 01 Klatovy, proti žalovanému Krajskému úřadu Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, 306 13 Plzeň, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. června 2009, č.j. DSH/6312/09

takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 12.6.2009 čj. DSH/6312/09 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení ve výši 13.592 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Petra Kubeše, Ph.D., advokáta.

Odůvodnění:

L.M., (dále jen „žalobce“) dne 19.6.2008 jel v Klatovech vozidlem zn. ŠKODA Octavia, rz. x, (dále jen „Škoda“), po vedlejší komunikaci, ul. Čs. legií, směrem ke křižovatce s hlavní komunikací, Denisovou ulicí. Po uvedené hlavní komunikaci ve stejnou dobu ke křižovatce přijíždělo vozidlo zn. FIAT Uno, rz. x, (dále jen „Fiat“), řízené řidičem J.Č., (dále také jen „řidič“). Při projíždění obou vozidel v přímém směru došlo k jejich střetu tak, že vozidlo Fiat narazilo čelně do levého boku vozidla Škoda v jeho přední polovině. Při dopravní nehodě nedošlo ke zranění osob. Hmotná škoda na žádném z vozidel nepřesáhla částku 100.000 Kč.

Šetření dopravní nehody provádějící policisté sepsali oznámení přestupku, které se spisovým materiálem následně zaslali Městskému úřadu Klatovy (dále jen „městský úřad“).

Po provedeném řízení vydal městský úřad dne 6.2.2009 rozhodnutí čj. OD/1011/09/Pr, kterým uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle ust. § 22 odst. 1 písm. f) bod 8 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších novel (dále jen „zákon o přestupcích“), jehož skutková podstata byla naplněna porušením ust. § 4 písm. a) a písm. b) a § 22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, v platném znění (dále jen „zákon o silničním provozu“). Za přestupek žalobci uložil pokutu 3.000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení v částce 2.500 Kč.

K odvolání žalobce bylo předmětné rozhodnutí rozhodnutím Krajského úřadu Plzeňského kraje (dále jen „žalovaný“), čj. DSH/2372/09, ze dne 31.3.2009 zrušeno a věc byla vrácena k novému projednání městskému úřadu. Podle odůvodnění rozhodnutí tak žalovaný učinil proto, že z rozhodnutí městského úřadu nevyplývalo, jakým způsobem hodnotil jednotlivé podklady rozhodnutí, včetně znaleckého posudku Ing. Vladimíra Lese. Za zavádějící označil i citaci ustanovení zákona o silničním provozu. Městskému úřadu uložil zahrnout do nového rozhodnutí i znalecký posudek Ing. Tomáše Kubeše, o který byl spisový materiál žalobcem doplněn.

Po dalším řízení vydal městský úřad dne 7.5.2009 rozhodnutí čj. OD/3714/09/Pr (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), kterým uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle ust. § 22 odst. 1 písm. f) bod 8 zákona o přestupcích účinného od 1.1.2009, jehož skutková podstata byla naplněna porušením ust. § 22 odst. 1 zákona o silničním provozu účinného do 31.12.2008. Přestupku se měl žalobce dopustit tím, že „Dne 19.6.2008 kolem 15.30 hod. v obci Klatovy po vedlejší místní komunikaci – ul. ČS. legií, ve směru k ul. Pražská, řídil motorové vozidlo tovární značky ŠKODA Octavia státní poznávací značky x a po příjezdu na křižovatku s hlavní místní komunikaci – ul. Denisova nedal proti dopravní značce „Dej přednost v jízdě!“, přednost v jízdě zleva po hlavní silnici jedoucímu, motorovému vozidlu tovární značky FIAT Uno 1.0 státní poznávací značky x, řízenému J.Č. a v důsledku toho řidič Č. přední částí vozidla Fiat narazil do levé přední části vozidla Škoda. Porušením zvláštního právního předpisu tak způsobil dopravní nehodu, při které byla způsobena na některém ze zúčastněných vozidel včetně přepravovaných věcí hmotná škoda nepřevyšující zřejmě částku 100.000,-Kč“. Žalobci uložil stejnou pokutu i povinnost uhradit náklady řízení jako dne 6.2.2009. Při rozhodování o vině vycházel zejména z oznámení přestupku Policií ČR ze dne 19.6.2008, protokolu o nehodě v silničním provozu, fotodokumentace, úředních záznamů o podání vysvětlení a z výpovědi žalobce, svědků J.Č. , Z. A., L.P. a J.B.. Závěr o vině dále opřel o závěry vyplývající ze znaleckého posudku č. 308-01/2009, ze dne 6.1.2009, Ing. Lese, znalce v oboru doprava městská a silniční (příčiny dopravních nehod). Podle posudku se vozidlo značky Škoda v době střetu pohybovalo rychlostí 4-6 km/h. a vozidlo Fiat povolenou rychlostí (v době reakce řidiče 27-46 km/h., v době střetu 20-24 km/h.). Městský úřad odmítl jako nevěrohodné závěry znaleckého posudku č. 11-4/2009, ze dne 3.3.2009, vypracovaného Ing. Kubešem, znalcem v oboru dopravy městské a silniční (příčiny dopravních nehod) a strojírenství. Městský úřad rovněž uvedl, že nebyl prokázán vliv alkoholu na způsob jízdy a reakce řidiče Čermáka, kterému bylo naměřeno při druhém kontrolním měření 0,06 promile alkoholu v krvi.

O dalším odvolání žalobce z 25.5.2009 rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 12.6.2009, čj. DSH/6312/09 (dále jen „napadené rozhodnutí“), tak, že odvolání zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil. Po rekapitulaci průběhu přestupkového řízení se žalovaný vypořádal s jednotlivými odvolacími výtkami žalobce. Z důvodů prezentovaných v odůvodnění napadeného rozhodnutí odmítl žalobcovy námitky, že městský úřad v rozhodnutí vycházel pouze ze znaleckého posudku Ing. Lese, že nevysvětlil, proč shledal nevěrohodnými výpovědi svědků Z.A. a J.B., některé body znaleckého posudku Ing. Kubeše přesto, že neprovedl žalobcem navrhovaný důkaz revizním znaleckým posudkem, že všechny důkazy vykládá v neprospěch žalobce, že byl povinen postupovat v pochybnostech ve prospěch žalobce a že přestupkové řízení postrádalo atribut spravedlnosti. Žalovaný se neztotožnil ani s námitkou, že dopravní nehodu nezpůsobil žalobce nýbrž J.Č., neboť v daném místě jel nepřiměřenou rychlostí a byl pod vlivem alkoholu, což odůvodňovalo přizvání soudního znalce z oboru lékařství, že se žalobce před vjezdem do křižovatky náležitě rozhlédl, avšak po vjezdu do křižovatky mu uprostřed křižovatky zhasl motor a po opakovaném neúspěšném pokusu o nastartování došlo ke střetu. K rozporu v podstatném bodu mezi znaleckými posudky Ing. Lese a Ing. Kubeše, tj. zda vozidlo Škoda v době střetu stálo nebo bylo v pohybu, žalovaný uvedl, že se přiklonil ke znaleckému posudku Ing. Lese, protože je dostatečně odůvodněný a tedy i pro laika srozumitelný a přezkoumatelný. Naopak ve znaleckém posudku Ing. Kubeše v některých bodech (např. v závěru o tom, že vozidlo Škoda v době střetu stálo) odůvodnění absentuje. Žalovaný shrnul, že se „…tak musí ztotožnit se závěry, ke kterým dospěl správní orgán I. stupně, tedy že odvolatel nedal přednost v jízdě J.Č., který řídil vozidlo Fiat, v důsledku čehož došlo k dopravní nehodě. Toto nedání přednosti bylo zřejmě způsobeno špatnými výhledovými podmínkami v místě dopravní nehody, toto však odvolatele nezbavuje odpovědnosti za způsobenou dopravní nehodu, neboť si naopak v takové situaci měl počínat zvlášť opatrně. Odvolací správní orgán pak chce ještě dodat, že považuje za zcela nelogické, aby si J.Č. nevšiml vozidla Škoda, které mělo v místě střetu stát po dobu 10-ti až 15-ti sekund, jak tvrdí odvolatel. Tím spíše, pokud jel odvolatel ve vozidle s další osobou, je téměř vyloučené, aby ani jedna z těchto osob neviděla vozidlo stojící zcela v jejich směru jízdy (vyjma jednoho metru vlevo přes celou šířku ulice). I tato skutečnost tak svědčí tomu, že odvolatel svým nedáním přednosti způsobil náhlou překážku v provozu na pozemní komunikaci, na kterou již J.Č. nestihl reagovat, resp. reagoval toliko bržděním, přičemž dopravní nehodě již nedokázal zabránit“.

Žalobce se žalobou ze dne 29.6.2009, téhož dne podanou k poštovní přepravě, domáhal zrušení napadeného rozhodnutí i prvoinstančního rozhodnutí pro nezákonnost, vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení a přiznání práva na náhradu nákladů řízení. Žalobu odůvodnil tím, že byl přímo zkrácen na svých právech účastníka správního řízení, když správní orgány obou stupňů vzaly při svém rozhodnutí za základ skutkový stav, který nemá oporu ve spisovém materiálu, nesprávně a nezákonně ohodnotily provedené důkazy a v důsledku toho rozhodly nezákonně. Konkrétně žalobce tvrdil, že důkazy, které byly k dispozici, vyhodnotily správní orgány účelově v neprospěch žalobce, čímž porušily zásadu volného hodnocení důkazů, přijaly závěry z provedených důkazů vůbec nevyplývající, čímž porušily základní princip spravedlivého správního řízení, a konečně odmítly i provést žalobcem navržené důkazy, čímž jej zkrátily i na jeho procesních právech.

Důkazy, na základě kterých bylo možné rozhodnout, sestávají podle žalobce výlučně ze dvou skupin: svědeckých výpovědí a znaleckých posudků.

Pokud jde o svědecké výpovědi, je k dispozici svědecká výpověď žalobce, kterou zcela a do důsledku potvrdili ve věci nijak nezúčastnění svědci Z. A. a J. B.. První svědek sledoval dopravní nehodu ze svého vozidla a ačkoliv vypověděl, že jasně viděl průběh dopravní nehody tak, jak jej popsal žalobce, správní orgán jeho výpověď odmítl nesmyslným výpočtem údajné vzdálenosti svědka od místa nehody, když pro tento výpočet ovšem dosadil hodnoty pro rychlost a ujetou dráhu, které z ničeho jiného nevyplývají. U druhého svědka, který stál na chodníku, doslova „pár kroků od nehody“, již nenalezl správní orgán žádnou rozumnou výmluvu pro relativizaci jeho výpovědi, tak se uchýlil jen k poukazu na rozpor výpovědi svědka se závěry jednoho z vypracovaných znaleckých posudků, který ovšem žalobce rovněž napadal jako nesprávný. Proti těmto jasným a objektivním důkazům stojí jedině výpověď spolujezdce druhého vozidla, L.P. a řidiče druhého vozidla, J.Č. Svědek L.P. neuvedl ke skutečnostem důležitým pro zjištění průběhu dopravní nehody vůbec nic podstatného. Sám řidič J.Č. pak ve své výpovědi slovy: „Žalobce zastavil, pak se znovu rozjel, pak znovu zastavil….. a už to bylo…“ dokonce potvrdil výpověď žalobce! Žalovaný i městský úřad opět účelově a složitě přeformulovali jeho výpověď tak, aby dovodili závěr přesně opačný. Nebývalá a podivná je rovněž snaha obou správních orgánů trvale omlouvat přítomnost alkoholu v krvi tohoto svědka.

Pokud jde o znalecké posudky, pak žalobce napadl znalecký posudek znalce Ing. Lese pro nesprávnost. Zejména brojil proti jednoznačnému závěru znalce, že je technicky nemožné, aby vozidlo žalobce v době nárazu stálo. Žalobce uvedl svůj vlastní, jasný a logický výklad, jak se obě na nehodě zúčastněná vozidla dostala do konečných pozic a jak doznala svých poškození. Na podporu toho předložil žalobce znalecký posudek Ing. Kubeše, který jasně potvrdil názor žalobce a sám také tyto důvody a okolnosti dostatečně popsal. Žalovaný ovšem kupodivu tento popis a zdůvodnění v posudku znalce Ing. Kubeše vůbec nenalezl a velmi složitým, avšak obecným a podle názoru žalobce neodborným způsobem tento znalecký posudek zavrhl a za jediný správný uznal posudek vypracovaný znalcem Ing. Lesem. Za této situace, kdy proti sobě stály dva znalecké posudky s odlišnými závěry, neměly správní orgány zapotřebí obstarat konečné odborné stanovisko a zamítly návrh žalobce na vypracování revizního znaleckého posudku. Znalcem se tak nakonec de facto stal správní orgán sám.

Žalobce dále uvedl, že pokud jde o konkrétní obsah jednotlivých důkazů a procesních stanovisek, odkazuje na obsah správního spisu. Ohledně svých skutkových tvrzení i právních závěrů pak zejména na obsah svého odvolání. Postup obou správních orgánů považuje z uvedených důvodů za věcně nesprávný a v rozporu se zákonem.

Žalovaný ve vyjádření ze dne 9.9.2009 navrhl zamítnutí žaloby. K námitkám žalobce uvedl, že si je vědom toho, že v řízení proti sobě stály dvě skupiny svědků, jakož i dva znalecké posudky. S rozpory mezi jednotlivými důkazy se však v rozhodnutích vypořádal jak městský úřad, tak i žalovaný, který odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále poukázal na znění ust. § 52 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“ nebo také „s.ř.“). Podle něho není rozhodující, kolik důkazů správní orgán shromáždí, vždy je však nutné, aby se podle ostatních ustanovení správního řádu vypořádal se shromážděnými důkazy a na základě jejich hodnocení dospěl k určitému závěru. Žalovaný se ztotožnil se závěry městského úřadu, když tento vyhodnotil jako věrohodný znalecký posudek Ing. Lese a naopak zavrhl závěry znaleckého posudku Ing. Kubeše. V pořadí druhý znalecký posudek dle názoru žalovaného uvádí toliko určité závěry, které nedostatečně, popř. vůbec neodůvodňuje. S takovými závěry se nemohl ztotožnit jen z toho důvodu, že se jedná o závěry znalce, když je nemohl nijak zhodnotit. Naopak závěry znalce Ing. Lese jsou ve znaleckém posudku odůvodněny a podle žalovaného jsou zcela logické. Na základě provedených znaleckých posudků pak městský úřad ohodnotil i výpovědi svědků. K vypořádání se s výpověďmi svědků odkázal na napadené i prvoinstanční rozhodnutí. Žalovaný dodal, že městský úřad provedl všechny potřebné důkazy v souladu s ust. § 52 s.ř. a tyto důkazy řádně zhodnotil, což následně provedl i žalovaný jako odvolací správní orgán. Provedení revizního znaleckého posudku by tak bylo jednoznačně nadbytečné. Rovněž uvedl, že v pořadí prvé prvoinstanční rozhodnutí považoval za nepřezkoumatelné z důvodu prakticky absentujícího odůvodnění. Zásadní vadu v novém rozhodnutí městský úřad napravil.

Doručením žaloby ke Krajskému soudu v Plzni (dále jen „soud“) bylo zahájeno řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších novel (dále jen „ s.ř.s.“).

Soud o podané žalobě rozhodl rozsudkem ze dne 20.10.2010, čj. 17Ca 19/2009-37, tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). V jeho odůvodnění uvedl, že zásadním skutkovým zjištěním pro posouzení zavinění a rozhodnutí o spáchání přestupku je příčina dopravní nehody. Bylo nutné posoudit, zda ke střetu s vozidlem došlo vinou neopatrné jízdy žalobce, či zda to byl svědek, který jel po hlavní silnici a nedodržel rovněž některá pravidla. U dopravních nehod je každý následek výsledkem mnoha příčin a příčinou je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá okolnost neztrácí charakter příčiny jenom proto, že mimo ní vedly k následku i další příčiny, a pro posouzení zavinění přestupce je důležité, aby jeho jednání bylo z hlediska působení následků dostatečně významnou příčinou. Proto správní orgán má povinnost vypořádat se s povinnostmi druhého účastníka dopravní nehody, pokud by i jeho jednání mohlo být další příčinou, která dopravní nehodu způsobila. Soud dále uvedl, že oba správní orgány se příčinami vzniku dopravní nehody zabývaly pečlivě a dospěly k závěru, že žalobce vjel do křižovatky, aniž se dostatečně přesvědčil, zda po hlavní silnici nepřijíždí zleva jiné vozidlo, a vytvořil náhlou překážku, kterou donutil řidiče jedoucího po hlavní silnici k prudkému brždění, což bylo hlavní příčinou dopravní nehody. Skutečnost, že žalobce vytvořil v křižovatce náhlou překážku, lhostejno, zda vozidlo stálo či se pohybovalo, byla dostatečně prokázána provedenými důkazy. Oběma znaleckými posudky bylo prokázáno, že řidič vozidla Fiat jel nižší než povolenou rychlostí. V tomto se oba posudky shodují a shodují se i v okolnostech, za kterých bylo možno dopravní nehodě zabránit. Podle znalce Ing. Lese mohl žalobce dopravní nehodě zabránit, pokud by se byl lépe rozhlédl do ulice Denisovy a do křižovatky vjel až poté, co se přesvědčil, že zleva nejede žádné vozidlo. Řidič mohl zabránit dopravní nehodě, kdyby se ke křižovatce blížil rychlostí max. 35 km/hod., ale i v tomto případě by musel zastavit vozidlo před překážkou. Bylo prokázáno, že řidič jel povolenou rychlostí a že žalobce vytvořil, ať už jeho vozidlo Škoda stálo či se pohybovalo v křižovatce, pro řidiče náhlou překážku a tím naplnil skutkovou podstatu přestupku. Správními orgány byl skutkový stav, ze kterého při svém rozhodování vycházely, provedenými důkazy zjištěn v rozsahu, který nevzbuzuje důvodné pochybnosti. Jednotlivé důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Důkazy jsou v odůvodnění rozhodnutí popsány a je uvedeno, které důkazy a proč jsou považovány za věrohodné, které nejsou považovány za věrohodné, a je i konkrétně uvedeno, z jakých důvodů. Z odůvodnění je podle soudu patrný i myšlenkový proces, který odpovídá požadavkům formální logiky, a v rámci tohoto postupu byl důkladně posouzen každý z provedených důkazů jednotlivě a zároveň všechny důkazy ve vzájemné souvislosti a tyto úvahy byly v rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vyjádřeny. K žalobcově námitce, že správní orgán nevyhověl jeho návrhu na revizní znalecký posudek, krajský soud uvedl, že postupoval v souladu se zásadou obsaženou v § 52 správního řádu. Správní orgán není návrhy účastníků vázán a provedl dokazování, které je potřebné ke zjištění stavu věci. Postupoval tak v souladu se zásadou materiální pravdy ve smyslu § 50 správního řádu. Správní orgány se dostatečným způsobem vypořádaly s rozpory ve znaleckých posudcích Ing. Lese a Ing. Kubeše a zdůvodnily, proč berou posudek Ing. Lese za úplný a přesvědčivý a proč znalecký posudek Ing. Kubeše posoudily jako nedostatečně zdůvodněný. Tyto posudky nebyly jedinými důkazy a byly hodnoceny jak samostatně, tak v souvislosti s jinými důkazy. Správní orgány obou stupňů se s jednotlivými důkazy přesvědčivým způsobem vypořádaly.

Na základě žalobcem podané kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozsudek zdejšího soudu ze dne 20.10.2010, čj. 17Ca 19/2009-37, svým rozsudkem ze dne 18.5.2011, čj. 7As 4/2011-79, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že řízení před krajským úřadem bylo stiženo vadou spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu ve spisech a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl krajský soud napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit.

Ve smyslu § 75 odst. 1 s.ř.s. soud vycházel při posouzení důvodnosti žaloby ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Podle § 75 odst. 2 věta první s.ř.s. přezkoumal napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů. O věci samé rozhodl bez jednání v souladu s § 51 odst. 1 s.ř.s., a to za výslovného souhlasu obou účastníků řízení (žalobce souhlas na čl. 25, žalovaný na čl. 20 soudního spisu).

Podle § 110 odst. 3 s.ř.s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.

Jak uvedl Nejvyšší správní soud, v projednávané věci se jedná o přestupek podle ust. § 22 odst. 1 písm. f) bodu 8 zákona o přestupcích, jehož se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla nedá přednost v jízdě v případech, ve kterých je povinen dát přednost v jízdě podle zvláštního právního předpisu (v daném případě vozidlům jedoucím po hlavní silnici). Jde tedy o zaviněný veřejnoprávní delikt, za nějž hrozí pachateli sankce v rozmezí 2.500 až 5.000 Kč a navíc i jakási sekundární sankce v podobě udělení „trestných“ bodů podle ust. § 123a a násl. a přílohy zákona o silničním provozu. Takový zásah musí být opřen pouze o závažné důvody a v procesní rovině je k němu možno přikročit jen na základě zákonem stanoveného postupu. Tímto zákonem stanoveným postupem jsou pravidla přestupkového práva hmotného i procesního založená stejně jako pravidla trestního práva na základních zásadách, zejména na presumpci neviny, zásadě in dubio pro reo, zásadě postihu za zaviněné jednání (nikoliv pouze za způsobení škodlivého následku) a požadavku, že postih je možný jen v případě, že bylo prokázáno, že došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty přestupku, a to jak v rovině jednání a případného následku, tak v rovině zavinění. V řízení o přestupku se proto nelze spokojit s tím, že skutečnost, že obviněný z přestupku se jej dopustil, se jeví být pravděpodobnou, či dokonce nejpravděpodobnější, verzí rozhodného skutkového děje. Existuje-li pochybnost, tzn. existuje-li ne zcela nepravděpodobná možnost, že skutkový děj se odehrál jinak než tak, že naplňuje všechny znaky skutkové podstaty přestupku, nepřipadá shledání viny spácháním přestupku v úvahu (in dubio pro reo).

Dále Nejvyšší správní soud konstatoval, že „Výše uvedeným požadavkům dokazování provedené správními orgány nedostálo a vzhledem k jeho nedostatečnosti přicházejí v úvahu dvě možné verze průběhu skutkového děje.

Podle první verze, kterou mají za prokázanou správní orgány, vjel stěžovatel do křižovatky z vedlejší silnice, aniž dal přednost vozidlům na hlavní silnici, přičemž po hlavní silnici jelo obecně dovolenou a ve vztahu ke konkrétním podmínkám dané křižovatky nikoliv nepřiměřenou rychlostí vozidlo, jehož řidič J.Č. na vjetí stěžovatele již nedokázal včas reagovat, neboť jeho vozidlo již bylo příliš blízko před křižovatkou. V důsledku toho došlo ke střetu vozidel nárazem vozidla jedoucího po hlavní silnici do vozidla stěžovatele jedoucího pomalou rychlostí křižovatkou. Podle této verze měl nehodu způsobit a nedbalou kontrolou toho, zda se po hlavní silnici neblíží nějaké vozidlo, zavinit stěžovatel.

Podle druhé verze, zastávané stěžovatelem, sice stěžovatel vjel do křižovatky z vedlejší silnice, ale až poté, co se přesvědčil, že po hlavní silnici se neblíží žádná vozidla, kterým by bylo třeba dát přednost. Po vjetí do křižovatky v ní stěžovatelovo vozidlo zůstalo stát, přičemž se k němu po hlavní silnici přiblížilo vozidlo řízené J.Č. . Ten, ač k tomu měl dostatek času, neboť v okamžiku, kdy si mohl všimnout překážky v křižovatce představované stěžovatelovým vozidlem a patřičně na ni zareagovat zpomalením či zastavením, tak neučinil a narazil svým vozidlem do stojícího, případně pomalu jedoucího, stěžovatelova vozidla. V této verzi by nehodu způsobil J.Č., protože stěžovatelovo vozidlo vytvořilo na křižovatce překážku, ovšem tato měla vzniknout v natolik dostatečném časovém předstihu před tím, než se J.Č. se svým vozidlem přiblížil ke křižovatce, že na ní měl a mohl adekvátně reagovat.

Stěžovatele lze shledat vinným ze spáchání přestupku podle ust. § 22 odst. 1 písm. f) bodu 8. přestupkového zákona, pokud by byla prokázána první verze skutkového děje. Pokud se však bude druhá verze jevit rozumně možná, tedy nikoliv zcela nepravděpodobná, nelze stěžovatele za přestupek postihnout přesto, že verze zastávaná správními orgány se při porovnání pravděpodobností obou verzí bude jevit pravděpodobnější, a to dokonce případně i podstatně. Je na správních orgánech, aby k prokázání jimi zastávané verze měly k dispozici takové důkazy, které výše popsaný důkazní standart naplní. Podle ust. § 2 písm. q) zákona č. 361/2000 Sb. dát přednost v jízdě znamená povinnost řidiče nezahájit jízdu nebo jízdní úkon nebo v nich nepokračovat, jestliže by řidič, který má přednost v jízdě, musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy. Je tedy třeba, aby zejména vyjasnily s jakým časovým předstihem před tím, kdy se ke křižovatce přiblížil J.Č., do ní vjel stěžovatel. Stěžovatel byl povinen dát přednost v jízdě vozidlům jedoucím po hlavní silnici a byl tedy povinen vjet do křižovatky jen tehdy, ujistil-li se, že se ve směru, v němž bylo možné, v daném případě z jednosměrné ulice, očekávat přijíždějící vozidla, se žádné vozidlo neblíží, anebo že se sice blíží, ale je natolik vzdáleno, že za daných konkrétních podmínek nelze očekávat, že by muselo v důsledku vjetí stěžovatele do křižovatky náhle zpomalit či zrychlit nebo se úhybným manévrem stěžovateli vyhnout. Řidič je povinen při řízení počítat v určité míře i s nenadálými či nestandardními situacemi a brát v úvahu i to, že každý člověk, tedy i on sám, je či může někdy být v určité míře nešikovný či může mimořádně selhat, resp. že může selhat i jím řízené vozidlo. Není jistě povinen počítat se všemi nestandardními okolnostmi, jež mohou nastat, nicméně s těmi, které jsou vzhledem k povaze konkrétní situace nikoli nepravděpodobné a lze se jim přiměřeně jednoduchým způsobem vyhnout, resp. na ně reagovat, má zásadně počítat. Stěžovatel proto měl do své úvahy o možnosti či nemožnosti vjet do křižovatky vzít v úvahu i hrozbu, že mu v křižovatce při rozjíždění „zhasne“ motor a vytvoří tím v křižovatce na nějakou dobu překážku v provozu. Mohl tedy do křižovatky vjet jen tehdy, bylo-li vozidlo řízené J.Č. vzhledem k rychlosti, jíž se ke křižovatce blížilo, od ní natolik vzdáleno, že by mohlo bez náhlého brždění zastavit i v případě, že by křižovatku zablokovalo zastavivší se stěžovatelovo vozidlo.

Má-li řidič povinnost dát přednost v jízdě a dojde-li k dopravní nehodě způsobem, který prima facie nasvědčuje tomu, že příčinou nehody bylo nedání přednosti v jízdě, je jistě důvod mít pro účely zjištění příčin nehody předběžně za to, že jí zpravidla bývá právě nedání přednosti v jízdě. Správní orgán se s takovým závěrem může zásadně spokojit za situace, kdy z dostupných důkazů nevyplývají jiné skutkové verze nehody. Tak tomu však nebylo v případě stěžovatele, který předložil konzistentní a velmi dobře myslitelnou alternativní verzi rozhodných skutkových událostí, než z níž vycházely správní orgány. Bylo tedy na správních orgánech, aby v rámci dokazování zjistily, zda jimi preferovaná verze je jedinou, o jejíž pravdivosti a přesvědčivosti neexistují rozumné pochybnosti. To mimo jiné znamenalo vzájemně nerozpornými a dostatečně přesvědčivými důkazy vyvrátit verzi stěžovatele. Nepostačovalo pouze obě verze rozhodných skutkových okolností uvážit a k jedné z nich se jako k verzi pravděpodobnější přiklonit. Tímto způsobem však správní orgány nepostupovaly. Rozpory v obou verzích lze spatřovat zejména v následujících rozhodných otázkách.

V prvé řadě není jasné, zda vůbec někdy vůz stěžovatele stál v křižovatce a pokud ano, jak dlouho, případně zda po určitou dobu stál, poté se rozjel a již za jízdy do něho narazilo vozidlo řízené J.Č. Doba, po kterou vozidlo stěžovatele stálo v křižovatce, je totiž zásadní skutečností pro závěr, zda vůbec připadá v úvahu stěžovatelem tvrzená verze průběhu nehody, a sice, že v křižovatce jeho vozidlo stálo natolik dlouhou dobu, že si jej J.Č. mohl a měl všimnout a včas před ním zastavit“.

Nejvyšší správní soud dále uvedl, že žalobcovo tvrzení správní orgán vyvrací pouze tím, že hodnotí výpovědi svědků Z.A. a J.B., jako nevěrohodné s odkazem na posudek znalce Ing. Lese a jeho závěry o technické nepřijatelnosti svědeckých výpovědí. Znalcovy úvahy však z konkrétních v rozsudku předestřených důvodů nelze považovat za natolik opřené o nepochybně zjištěná fakta, aby mohly být základním důvodem pro závěr, že žalobcova vina je mimo jakoukoliv pochybnost prokázána. Zjištění skutkového stavu je nutno považovat za nedostačující a hodnocení důkazů v důsledku toho za nepřesvědčivé. Oba svědky je proto třeba vyslechnout podstatně důkladněji. Pozornost je třeba věnovat i některým otázkám věrohodnosti svědků. Další rozhodnou otázkou, která nebyla dostatečně jednoznačně objasněna, je, zda žalobcovo vozidlo v okamžiku srážky stálo a nebo bylo v pohybu. Její vyjasnění není klíčové pro posouzení žalobcovy viny, ale může napomoci hodnocení výpovědi svědků. V závěrech ohledně této otázky se znalci Ing. Les a Ing. Kubeš rozcházejí, jakkoli v jiných podstatných závěrech se v podstatě neliší. Žalovaný uvedl, že městský úřad neměl důvod provádět revizní znalecký posudek, neboť se vypořádal s rozpory mezi oběma znaleckými posudky (tj. znalecký posudek Ing. Kubeše je nedostatečně zdůvodněný) a tento postup krajský soud akceptoval. Rozpory mezi oběma znaleckými posudky však nebyly v dané věci přesvědčivě odstraněny. K jejich vyjasnění a závěru, zda mohly či nemohly mít vliv na správnost závěru znalce Ing. Kubeše, je třeba odborných znalostí, které ovšem správní orgány nemají. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu znalecké posudky na tentýž předmět zkoumání mají v zásadě zcela rovnocennou důkazní hodnotu a pokud se ve svých závěrech posudky rozcházejí, je nezbytné pro vyřešení otázky, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí vyslechnout oba znalce; jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jinému znalci, vědeckému ústavu nebo jiné instituci. Pokud správní orgány dospěly k závěru o žalobcově vině za situace, kdy nebyly přesvědčivě odstraněny rozpory mezi rovnocennými znaleckými posudky, nelze takový závěr akceptovat, neboť nezjistily úplně a správně skutkový stav a neodstranily existující důkazní rozpory.

Při posouzení žalobních bodů z pohledu shora prezentovaných, v této věci závazných právních názorů Nejvyššího správního soudu zdejší soud uzavřel, že žaloba je důvodná, protože skutkový stav, který vzal žalovaný za základ, neměl oporu ve spisech (§ 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s.).

Žalovaný v posuzované věci shledal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 22 odst. 1 písm. b) bodu 8 zákona o silničním provozu, protože při řízení motorového vozidla nedal přednost v jízdě zleva po hlavní silnici jedoucímu osobnímu automobilu řízenému J.Č. a způsobil tak dopravní nehodu. Stávající stav dokazování provedeného v přestupkovém řízení, dokumentovaný obsahem správních spisů, však připouští dvě verze skutkového děje. Obě jsou rozumně možné a nikoli zcela nepravděpodobné. Žalovaný (stejně jako městský úřad) se přiklonil k jedné z verzí, aniž by vzájemně nerozpornými a dostatečně přesvědčivými důkazy vyvrátil skutkovou verzi druhou, verzi žalobcovu.

Jak konstatoval Nejvyšší správní soud, pro odstranění vady řízení bude nezbytné vyslechnout důkladněji svědky Z.A. a J. B. a zaměřit se zejména na následující okruhy problémů. Z čeho usuzují, že časový odstup mezi vjetím stěžovatele do křižovatky a srážkou uplynulo 10 - 15 s? Jak subjektivně vnímají takový časový interval? Viděli uvnitř auta žalobce určité pohyby, například otáčení klíčkem startéru, řazení rychlosti řadicí pákou či jiné činnosti, na základě nichž by bylo možno usuzovat, jak dlouho vozidlo v křižovatce stálo? U svědka Z.A. by pak bylo namístě se podrobně věnovat tomu, co a v jaké vzdálenosti mohl z rozhodného skutkového děje vidět ve zpětném zrcátku, v jakém odstupu (vzdálenostním i časovém) za ním poté, co on sám vyjel z křižovatky a pokračoval dále v jízdě, do ní vjel žalobce, jak rychle jel a jak dlouhou vzdálenost tedy mezi vjetím stěžovatele do křižovatky a okamžikem srážky ujel. Dále je třeba zjistit, jak za jak dlouho po srážce na ni svědek zareagoval odstavením vozidla a zda je odstavil vskutku blízko za křižovatkou, jak usuzuje znalec z fotodokumentace. V úvahu připadá konfrontace svědka Z.A. s fotografií na str. 2 nahoře přílohy č. 2 ke znaleckému posudku Ing. Lese, na níž je zachycena za křižovatkou zezadu bílá dodávka s dvoukřídlými prosklenými zadními dveřmi. U svědka J.B. by bylo třeba vyjasnit, proč měl za to, že vozidlo řízené J.Č. před srážkou nebrzdilo, když z mechanických stop zjištěných na místě nehody je patrné, že zanechalo na dlažbě.

Pozornost je třeba věnovat i některým otázkám věrohodnosti svědků. Např. tomu, že svědek Z.A. byl zřejmě náhodným svědkem kolize vozidel, jenž nemá žádný vztah ke stěžovateli ani J.Č. Je však nutno prověřit, zda jeho výpověď není subjektivně ovlivněna informací, kterou v době výslechu zjevně disponoval že J.Č. měl řídit pod vlivem alkoholu. U svědka J.B. je pak třeba věnovat zásadní pozornost tomu, z jakých důvodů se jako svědek přihlásil, kdo jej se žádostí o svědeckou výpověď oslovil, jak se o něm ten, kdo jej oslovil, dozvěděl, že by mohl být svědkem ve věci této nehody, a zda vskutku nemá žádný vztah k žalobci, jeho advokátovi či jiným osobám, které by mohly mít zájem na výsledku řízení o přestupku. Dále je třeba věnovat pozornost tomu, co předtím, než se stal svědkem nehody, dělal, z jakého důvodu byl v rozhodnou dobu přítomen právě na místě nehody a kam šel potom.

Další rozhodnou, dosud dostatečně jednoznačně neobjasněnou, je otázka, zda vozidlo žalobce v okamžiku srážky stálo nebo bylo v pohybu. Sama o sobě nemusí být klíčová pro posouzení viny žalobce, neboť v obou variantách, jež připadají v úvahu, je myslitelné zavinění nehody jak žalobcem, tak J.Č.. Její vyjasnění však může napomoci hodnocení výpovědí svědků. V závěrech ohledně této otázky se znalci Ing. Les a Ing. Kubeš rozcházejí. Rozpory mezi oběma znaleckými posudky lze v prvé řadě odstranit prostřednictvím výslechu znalce, popřípadě znalců obou. Nepovedou-li ani výslechy k odstranění rozporů, bude nezbytné tuto otázku nechat posoudit znalcem dalším.

Teprve bude-li ze všech důkazů, tj. jak znaleckých posudků, tak svědeckých výpovědí hodnocených jednotlivě a v jejich vzájemném souhrnu prokázáno, že žalobce nedal přednost řidiči jedoucímu po hlavní silnici, může být za takový přestupek postižen. Zůstane-li případně i po doplnění dokazování situace stejná, tj. zůstanou i nadále rozumně možné obě skutkové verze, bude povinností správních orgánů postupovat vůči žalobci ve smyslu zásady in dubio pro reo.

Žaloba byla důvodná, proto soud napadené rozhodnutí zrušil podle § 78 odst. 1 pro vady řízení, konkrétně z důvodu uvedeného v § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s., a věc podle § 78 odst. 4 s.ř.s. vrátil žalovanému k dalšímu řízení (výrok I. rozsudku).

Ve smyslu § 78 odst. 5 s.ř.s. právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán.

Žalobce, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 s.ř.s. proti žalovanému právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem, a to jak nákladů řízení o žalobě, tak o kasační stížnosti. Náklady řízení o žalobě sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 2.000 Kč a z odměny advokáta ve výši 2.100 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby podle § 7, § 9 odst. 3 písm. f) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen advokátní tarif), a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu (tj. převzetí a příprava zastoupení, žaloba). Náklady řízení o kasační stížnosti se skládají ze zaplaceného soudního poplatku za kasační stížnost ve výši 3.000 Kč a z odměny advokáta ve výši 2.100 Kč za jeden úkon právní služby podle § 7, § 9 odst. 3 písm. f) a § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 téhož právního předpisu (kasační stížnost). Protože žalobce byl zastoupen advokátem, který je plátcem DPH a doložil soudu osvědčení o registraci plátce DPH, bylo možné zvýšit odměnu o částku odpovídající této dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu a která patří k nákladům řízení (§ 57 odst. 2 s.ř.s, § 19a advokátního tarifu). Protože oba úkony právní služby v řízení o žalobě byly učiněny v roce 2009, je nutné uplatnit základní sazbu daně ve výši 19% (§ 47 odst. 1 písm. a) zákona 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31.12.2009); částka DPH tak činí 912 Kč. V řízení o kasační stížnosti byl úkon právní služby učiněn v roce 2010, proto je třeba uplatnit základní sazbu daně ve výši 20%. Žalobce tak má právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 13.592 Kč. Ke splnění povinnosti nahradit žalobci náklady řízení byla žalovanému určena pariční lhůta podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s. a stanoveno platební místo podle § 149 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s. (výrok I. rozsudku).

Poučení: Proti tomuto rozsudku je kasační stížnost nepřípustná;to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu (§ 104 odst. 3 písm. a) s.ř.s.).

V Plzni dne 29. července 2011

JUDr. Jana Daňková,v.r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Lenka Kovandová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru