Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

17 A 48/2010 - 50Rozsudek KSPL ze dne 30.12.2010


přidejte vlastní popisek

17 A 48/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Daňkovou v právní věci žalobce L.Š., zastoupeného JUDr. Miloslavem Havlenou, advokátem, se sídlem Blatná, J.P.Koubka 81, proti žalovanému Krajskému úřadu Plzeňského kraje, se sídlem Plzeň, Škroupova 18, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. června 2010 č.j. DSH/4775/10

takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 3.6.2010 č.j. DSH/4775/10 sezrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení ve výši 7 760 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Miloslava Havleny, advokáta.

Odůvodnění:

Městský úřad Nepomuk, odbor dopravy (dále také jen městský úřad), rozhodnutím ze dne 15.3.2010, čj. DOP/232/2010-Bo (dále také jen rozhodnutí městského úřadu) pod bodem A) uznal L.Š. (dále jen žalobce) vinným z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ust. § 22 odst. 1 písm.d) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o přestupcích) pro porušení ust. § 5 odst. 1 písm. f) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, v platném znění (dále jen zákon o silničním provozu). Přestupku se měl žalobce dopustit tím, „..že dne 31.12.2009 v 07:00 hod se jako řidič motorového vozidla tovární značky Mazda 121, RZ X v obci Dvorec, na silnici č. II./191, odmítl podrobit dechové zkoušce, ke které byl vyzván po příjezdu policistů k dopravní nehodě. Následnému lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve nebo moči se obviněný rovněž jako řidič odmítl podrobit

2 pokračování 17 A 48/2010

Obviněný sám uvedl, že se vozidlo po dopravní nehodě snažil vyprostit.“ Za tento přestupek byla žalobci podle ust. § 22 odst. 4 zákona o přestupcích uložena pokuta ve výši 30.000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 14 měsíců a povinnost uhradit náklady řízení v částce 1.000 Kč. Pod bodem B) rozhodnutí městského úřadu bylo podle § 76 odst. 1 písm. b) přestupkového zákona zastaveno řízení ve věci přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ust. § 22 odst. 1 písm.l) přestupkového zákona, kterého se měl žalobce dopustit tím, že dne 31.12.2009 v 07:00 hod jel jako řidič s motorovým vozidlem tovární značky Mazda 121, RZ X v obci Dvorec, po silnici č. II./191 ve směru jízdy od obce Nepomuk směrem na obec Vrčeň. Na přímém úseku uvedené komunikace nezjištěných příčin sjel částečně do pravého silničního příkopu, kde vozidlo Mazda 121 narazilo do svislého dopravního značení A 31 c, která byla tímto vyvrácena. Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství (dále jen žalovaný) rozhodnutím ze dne 3.6.2010 čj. DSH/4775/10 (dále jen rozhodnutí žalovaného nebo také napadené rozhodnutí) odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil.

Žalobce se žalobou ze dne 4.8.2010 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí městského úřadu a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

Žalobu odůvodnil tím, že podmínkou naplnění skutkové podstaty přestupku dle § 22 odst. l písm. d) přestupkového zákona je, že dechové zkoušce se odmítla podrobit osoba, která byla řidičem vozidla. Z provedených důkazů nelze takový závěr dle žalobcova názoru jednoznačně dovodit.

Žalovaný i městský úřad vycházeli v rozhodnutích z toho, že žalobce uvedl, že asi 20 minut po nehodě se snažil vozidlo vyprostit a protože bylo zaklíněné, nepodařilo se mu to. Současně také vycházeli ze svědectví svědka B., který uvedl, že slyšel opakované „tůrování" vozidla a když se po chvíli podíval z okna, byla u vozidla pouze jedna osoba a nikdo jiný se u vozidla nenacházel. Žalovaný dále uvedl, že žalobce prováděl veškeré úkony k rozjetí a odjetí vozidla, které se nerozjelo, a byl tedy řidičem. Dle názoru žalovaného se řidičem stává osoba

okamžikem manipulace s vozidlem (startování, pohyb volantem, ovládání brzd) a to i v případě, kdy se má vozidlo např. rozjet. Žalobce s těmito závěry žalovaného nesouhlasí.

Žalobce má naopak za to, že řidičem je pouze osoba, která s vozidlem jede a řídí ho po pozemní komunikaci, nikoli osoba, která sedí ve stojícím vozidle. Ostatně ve smyslu ust. § 2 písm. d) zákona o silničním provozu je řidičem účastník provozu na pozemních komunikacích, který řídí motorové vozidlo, což předpokládá, že se toto vozidlo po pozemní komunikaci pohybuje, nikoli že stojí mimo ni.

Avšak bez ohledu na výklad pojmu řízení vozidla považuje žalobce za zásadní, že mu nebylo ve správním řízení prokázáno, že s vozidlem jako řidič manipuloval. Z úředního záznamu o podání vysvětlení, který byl s ním sepsán, vůbec nevyplývá, že by se pokoušel vyprostit vozidlo 20 minut od vzniku dopravní nehody, ani to, že by se pokoušel vyprostit vozidlo tím, že by usedl na sedadlo řidiče a pokoušel se s vozidlem sám vyjet. Pokus o vyproštění vozidla mohl proběhnout různými způsoby, např. tlačením. Ani svědecká výpověď svědka B. neprokazuje, že jsem to byl žalobce, koho viděl u vozidla, když navíc další osoba mohla sedět na místě řidiče. Jednoznačné však je, že neviděl žalobce sedět na místě řidiče. Výpověď tohoto svědka proto nemůže být v žádném případě důkazem o tom, že žalobce v jakémkoliv okamžiku vozidlo řídil či se pokusil řídit. Svědek slyšel pouze „tůrování" vozidla a až za chvíli vyhlédl z okna. Co se dělo v mezidobí pochopitelně nemohl

3 pokračování 17 A 48/2010

vidět. Žalovaný v napadeném rozhodnutí vychází z jakýchsi úvah a to především z toho, že popis osoby uváděný svědkem B. je stejný jako uváděla obsluha Nonstop Baru v Nepomuku a také pan V. Z těchto svědectví však nevyplývá, že by žalobce naplnil skutkovou podstatu přestupků, které se mu kladou za vinu. Svědek B. popsal osobu, kterou u auta zahlédl, ale již nijak nedosvědčil, jakým způsobem se tato osoba pokoušela rozjet auto a kdo např. auto „tůroval". Ale i v případě, že by bylo v řízení prokázáno, že usedl po nehodě na místo řidiče, avšak s vozidlem vůbec nepopojel, má žalobce za to, že není možné dovodit, že by byl řidičem ve smyslu požadovaném zákonem pro naplnění skutkového podstaty přestupků, které jsou mu kladeny za vinu.

Žalobce v žalobě dále uvedl, že má současně za to, že jeho výpověď podaná při podání vysvětlení, není důkazem, ze kterého by mohl správní orgán vycházet při rozhodování o jeho vině, neboť tato výpověď byla učiněna před zahájením přestupkového řízení. Nesouhlasí tedy s odůvodněním žalovaného, že jeho výpověď může být jako důkaz použita.

Konečně žalobce v žalobě upozornil, že výrokem B rozhodnutí městský úřad zastavil řízení ve věci přestupku dle § 22 odst. l písm. 1) přestupkového zákona, a to podle § 76 odst. 1 písm. b) téhož zákona, které odůvodnil tím, že žalobce uvedený přestupek nespáchal, tedy že vozidlo neřídil, a žalovaný tento závěr městského úřadu svým rozhodnutím potvrdil.

Doručením žaloby ke Krajskému soudu v Plzni (dále jen soud) bylo zahájeno řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších novel (dále jen s.ř.s.).

Žalovaný v písemném stanovisku vyhotoveném dne 11.11.2010 navrhl zamítnutí žaloby pro nedůvodnost a vyjádřil se k jednotlivým žalobním bodům.

Setrval především na právním názoru stran okamžiku, ve kterém se osoba stává řidičem. Uvedl, že v napadeném rozhodnutí podrobně analyzoval činnost a úkony, které žalobce musel učinit, když startoval vozidlo, snažil se vyprostit havarované vozidlo z příkopu a rozjet. Ze snímků, které pořídili na místě nehody policisté, je patrno, že vozidlo bylo levou polovinou na vozovce. Žalovaný konstatoval, že při rozhodování vycházel z přímých a řetězce nepřímých důkazů a vyhodnotil podklady od policejního orgánu. Na základě provedeného dokazování bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce byl řidičem, který měl na výzvu policistů povinnost podrobit se dechové zkoušce a lékařskému vyšetření. K žalobní námitce, že úřední záznam o podaném vysvětlení žalobce ani svědecká výpověď svědka B. neprokazují skutek, se vyjádřil, že svědek B. slyšel ránu a pak viděl z dálky cca 60 metrů místo, kde bylo havarované vozidlo. Než přijeli nepomučtí policisté, pohyboval se u vozidla pouze řidič, co „turoval" motor havarovaného auta. Sám právní zástupce žalobce se vyjádřil, že z výpovědi svědka jednoznačně vyplývá, že žalobce viděl půl hodinu po nárazu u vozidla. Uvedení motoru v činnost potvrdil svědek B. K námitce o nepoužitelnosti žalobcem podaného vysvětlení jako důkazu o vině argumentoval shodně jako v napadeném rozhodnutí.

Z obsahu správního spisu vyplývá, že dne 25.1.2010 obdržel městský úřad oznámení přestupků, ze kterých byl žalobce podezřelý, spolu se spisovou dokumentací č.j. KRPP-363/DNPJ-2009-VM od územního odboru vnější služby KŘPPK Policie ČR Plzeň - jih, dopravního inspektorátu.Úkonem ze dne 26.1.2010 městský úřad žalobci oznámil zahájení řízení pro přestupky dle § 22 odst. 1, písm. d) a písm. l) přestupkového zákona. Zároveň jej předvolal k ústnímu projednání přestupku na 15.2.2010 a oznámil mu, že bude proveden výslech svědka V.B. Žalobce se ze zdravotních důvodů z ústního jednání omluvil. Městský úřad svědka dne

4 pokračování 17 A 48/2010

15.2.2010 vyslechl a o jeho výpovědi sepsal protokol. Další ústní jednání nařídil městský úřad na den 9.3.2010.

Po provedeném ústním jednání vydal městský úřad dne 15.3.2010 pod čj. DOP/232/2010-Bo rozhodnutí s výroky A) a B) popsanými v prvém odstavci odůvodnění tohoto rozsudku. Za přestupek uložil žalobci sankce co do druhu a výše konstatované tamtéž a povinnost nahradit náklady řízení. Rozhodnutí podrobně odůvodnil.

Žalobce podal proti rozhodnutí městského úřadu původně blanketní odvolání, které zdůvodnil v podání ze dne 31.3.2010 v zásadě obsahově shodně jako tuto žalobu.

Žalovaný rozhodnutím ze dne 3.6.2010 čj. DSH/4775/10 odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil. Své rozhodnutí podrobně zdůvodnil a vypořádal se s odvolacími námitkami. Uzavřel, že jako odvolací orgán přezkoumal soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy podle ust. § 89 odst. 2 správního řádu. Tento přezkum byl odvolacím orgánem uplatněn a nebyly shledány závady, které by mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, s právními předpisy. Dále odvolací orgán na základě ust. § 89 odst. 2 správního řádu případně přezkoumává správnost napadeného rozhodnutí jen v rozsahu námitek, jinak vyžaduje-li to veřejný zájem, což shledáno nebylo. Na základě spisové dokumentace, provedeném dokazování, správních úvah prvoinstančního správního orgánu a svých má za prokázané, že svým protiprávním jednáním odvolatel (žalobce v této věci) porušil ust. § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu a tímto naplnil skutkovou podstatu přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle ust. § 22 odst. 1 písm. d) přestupkového zákona, za což mu byly uloženy sankce pokuty ve výši 30.000,- Kč a sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 14 měsíců a také povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000,- Kč.

Při přezkoumání napadeného rozhodnutí samosoudkyně vycházela ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.), a napadené výroky rozhodnutí přezkoumala v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.). O věci samé rozhodla bez jednání za výslovného souhlasu žalovaného a fikce souhlasu žalobce (§ 51 odst. 1 s.ř.s.).

V posuzované věci se jednalo o problematiku přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, jejíž základní hmotněprávní úpravu obsahuje zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném ke dni 31.12.2009. Podle § 51 přestupkového zákona není-li v tomto nebo jiném zákoně uvedeno jinak, vztahují se na řízení o přestupcích obecné předpisy o správním řízení, tj. zák. č. 500/2004 Sb., o správním řízení, který nabyl účinnosti od 1.1.2006, a to ve znění účinném ke dni rozhodování správních orgánů (dále jen správní řád nebo také s.ř.). Dalšími zákony, které uvedenou problematiku upravují, je zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, a zákon č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů (dále jen zák. 379/2005 Sb.), oba ve znění účinném ke dni 31.12.2009.

Žaloba je důvodná.

Žalobce byl v daném případě uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ust. § 22 odst. 1 písm.d)

5 pokračování 17 A 48/2010

přestupkového zákona, kterého se měl, stručně řečeno, dopustit tím, že se jako řidič odmítl na výzvu PČR podrobit dechové zkoušce a odbornému lékařskému vyšetření spojenému s odběrem biologického materiálu.

Podle § 22 odst. 1 písm. d) přestupkového zákona Přestupku se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích se přes výzvu podle zvláštního právního předpisu odmítne podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti nebyl ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou, ačkoliv takové vyšetření není spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví . Zvláštním právním předpisem je pak zákon o silničním provozu.

Podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu Řidič je kromě povinností uvedených v § 4 dále povinen podrobit se na výzvu policisty, příslušníka Vojenské policie, zaměstnavatele, ošetřujícího lékaře nebo strážníka obecní policie podrobit se na výzvu policisty podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem. Zvláštním právním předpisem v tomto ustanovení je třeba rozumět zákon 379/2005 Sb.

Podle § 2 písm. d) zákona o silničním provozu , Pro účely tohoto zákona řidič je účastník provozu na pozemních komunikacích, který řídí motorové nebo nemotorové vozidlo anebo tramvaj; řidičem je i jezdec na zvířeti.

Soud souhlasí s žalobcem potud, že podmínkou naplnění skutkové podstaty přestupku dle § 22 odst. l písm. d) přestupkového zákona je, že dechové zkoušce se odmítla podrobit osoba, která byla řidičem vozidla. Přestupku, z něhož byl shledán vinným, se totiž může dopustit pouze pachatel v postavení řidiče (tj. tzv. speciální subjekt). Jen řidiči ukládá zákon o silničním provozu v § 5 odst. 1 písm. f) povinnost (vedle dalších) podrobit se na výzvu policisty vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem.

Shodně s žalobcem soud dále zastává názor, že z provedených důkazů nelze jednoznačně dovodit závěr, že to byl právě žalobce, kdo při vyprošťování po havárii manipuloval s vozidlem jako řidič.

Městský úřad v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že po shrnutí všech jemu známých skutečností, které vyplynuly z provedeného dokazování, došel k závěru, že žalobce „…naplnil skutkové znaky přestupku podle § 22 odst. 1 písm. d) přestupkového zákona, protože sám obviněný uvedl, že asi tak 20 minut po dopravní nehodě se snažil vozidlo vyprostit. Protože však bylo zaklíněné, toto se mu nepodařilo. Rovněž svědek V.B. uvedl, že slyšel opakované „tůrování“ vozidla. Když se po chvíli podíval z okna, byla u vozidla pouze jedna osoba. Nikdo jiný se u vozidla nenacházel.Vozidlo se stále nacházelo na pozemní komunikaci, konkrétně silnice č. II/191. Obviněný tedy po dopravní nehodě po chvíli přesedl na sedadlo řidiče a provedl všechny úkony k rozjetí vozidla. Obviněný sám uvedl, že neznámý řidič ihned z místa po dopravní nehodě odešel. To znamená, že obviněný se sám pokoušel vozidlo vyprostit. K tomu se rovněž přiznal a vyplývá to ze svědecké výpovědi.V tuto dobu byl obviněný řidičem a z tohoto důvodu má správní orgán za to, že pokud byl následně vyzván k provedení dechové zkoušky, kterou odmítl, je za tento přestupek plně odpovědný.“ Městský úřad pak shrnul, že „…vycházel při stanovení viny z oznámení přestupku Policie ČR, Krajské ředitelství policie Západočeského kraje, obvodní oddělení Nepomuk, č.j. :KRPP-363/DNPJ-2009-VM ze dne 21.1.2010 a z protokolu o ústním projednání přestupku obviněného a ze svědecké výpovědi.“(str. 3, poslední odstavec zdola). Z obsahu odůvodnění rozhodnutí je dále patrné, že při ústním projednání přestupku žalobce uvedl, že „..v podaném vysvětlení se ke všemu již vyjádřil a nemá důvod na tom nic měnit“. Na základě tohoto

6 pokračování 17 A 48/2010

vyjádření čerpal městský úřad skutková zjištění z úředního záznamu o podání vysvětlení, které žalobce učinil u Policie ČR (str. 2, poslední dva odstavce zdola, str. 3, první odstavec shora).

Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že „Sám odvolatel v rámci své výpovědi uvedl, že dvacet minut po nehodě se snažil vozidlo vyprostit, což se mu ale nedařilo, neboť bylo zaklíněné. Jeho snahy vozidlo rozjet viděl a slyšel svědek p. B., který před správním orgánem l. instance vypověděl, že slyšel ránu a pak tůrováni motoru a u vozidla pobíhal muž. Popis muže uvedl svědek p. B. před policejním orgánem - muž s delšími vlasy a oblečený do tepláků. Takto odvolatele popsala i obsluha Nonstop baru v Nepomuku p. K. (tomu byla předložena fotografie odvolatele) a také p. V.. Ač odvolatel napadá procesní nepoužitelnost podkladů od policejního orgánu, odvolací správní orgán argumentuje ust. § 50 odst. 1 správního řádu, kde je uveden demonstrativní výčet podkladů sloužící pro vydání rozhodnutí (podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci). Z toho plyne, že podklady (úřední záznamy a protokoly) správní orgány paušálně neodmítají, ale vychází z nich při provádění dokazování a skutečnosti z nich plynoucí hodnotí s výsledky provedení jednotlivých důkazů. Proto odvolací správní orgán musí konstatovat, že odvolatelova část podaného vysvětlení (po dopravní nehodě, kdy se snažil vozidlo sám vyprostit) před policejním orgánem se ztotožňuje s výpovědí svědka p. B. a vysvětleními, které podal p. V. a p. B. Snímek s odvolatelem (dlouhé vlasy, tepláky a holínky - popis odpovídá tomu, co vypověděli svědci), vozidlem částečné v silničním příkopu a poraženou dopravní značkou, je součástí fotodokumentace. Žalovaný dále uvedl, že „Z provedeného dokazování vyšlo najevo, že se odvolatel snažil vyprostit vozidlo z pravého silničního příkopu - seděl na místě řidiče a tůroval motor vozidla (to potvrdili svědci). Nikdo jiný se v době tůrování motoru u vozidla nevyskytoval. Odvolatel prováděl v této době veškeré úkony k rozjetí vozidla - nastartoval, sešlapával pedály k rozjetí vozidla (toto se však nerozjelo, neboť bylo zaklíněné o značku a základy značky). Odvolatel tedy učinil veškeré úkony k odjetí vozidla a byl tedy řidičem. Řidičem není osoba pouze ta, která řídí vozidlo a toto se pohybuje na komunikaci určitou rychlostí. Řidičem se osoba stává okamžikem manipulace s vozidlem (startování, pohyb volantem, ovládání brzd apod.) a to i v době, kdy se vozidlo např. rozjíždí nebo má rozjet (ovšem objektivní okolnosti mohou zapříčinit nehybnost vozidla, jako v případě odvolatele). Sám odvolatel uvedl, že původní řidič vozidla z místa nehody odešel. Vozidlo bylo mimo komunikaci pouze částečně, levá strana vozidla byla na komunikaci -námitka odvolatele je zde lichá. Jelikož byl odvolatel řidičem, byl povinen se na výzvu policistů podrobit dechové zkoušce na analyzátoru dechu a lékařskému vyšetření spojenému s odběrem biologického materiálu. Jelikož tak odvolatel nečinil, porušil základní povinnost řidiče vozidla - dle ust. § 5 odst. 1 písm. f) zákona o provozu na pozemních komunikacích a tím naplnil skutkovou podstatu přestupku dle ust. § 22 odst. 1 písm. d) přestupkového zákona..“ (str. 3 a 4 napadeného rozhodnutí).

Z výše konstatovaných pasáží odůvodnění rozhodnutí předně vyplývá, že správní orgány obou stupňů použily jako podklad pro svůj skutkový závěr, že s havarovaným vozidlem jako řidič manipuloval žalobce, (vedle dalšího) úřední záznam o vysvětlení podaném dle § 61 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen zákon o PČR) žalobcem ze dne 5.1.2010. Žalovaný tak učinil přímo s odkazem na ust. § 50 odst. 1 správního řádu s tím, že úřední záznam subsumoval pod pojem „podklad od jiného správního orgánu“, kdežto městský úřad zprostředkovaně, přes vyjádření žalobce při ústním jednání („Nechceme se k věci vyjádřit. V podaném vysvětlení jsem se již k věci vyjádřil a nemám důvod na tom nic měnit.“).

Žalobcova výtka, že z předmětného úředního záznamu o podaném vysvětlení vůbec

7 pokračování 17 A 48/2010

nevyplývá, že by se pokoušel vyprostit vozidlo 20 minut od vzniku dopravní nehody a to tím, že by usedl na sedadlo řidiče a snažil se sám s vozidlem vyjet, je správná. Úřední záznam o podaném vysvětlení k události ze dne 31.12.2009 žádné z předestřených dvou tvrzení neobsahuje. Ve světle dále uvedeného však nemá předmětné zjištění zásadní význam.

Žalobce rovněž namítá, že vysvětlení jím podané před zahájením přestupkového řízení nemůže být použito jako důkaz při rozhodování o žalobcově vině.

Při posouzení důvodnosti této výtky se soud především zabýval právní povahou vysvětlení podaného podle § 61 zákona o PČR. Vyšel z následujících úvah:

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22.1.2009, č.j. 1 As 96/2008, „V přestupkovém řízení správní orgán rozhoduje o vině přestupce a o trestu za přestupek; zkoumá se tu tedy oprávněnost trestního obvinění v širším slova smyslu, jak je chápe čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována pod č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“). Jak judikatura opakovaně dovodila, platí pro správní trestání obdobné principy jako pro trestání soudní, a v řízení o přestupku je na místě analogicky aplikovat pravidla stanovená trestním právem, pokud samotný předpis správního práva vůbec neřeší spornou otázku a analogie není k újmě účastníka řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2008, čj. 1 As 27/2008 - 67, publikován na www.nssoud.cz). Možnosti použití úředního záznamu k dokazování jsou velmi přesně vymezeny právě v trestním řádu (§ 158 odst. 5 trestního řádu): úřední záznam, v němž je zachyceno vysvětlení osoby získané před zahájením trestního stíhání, neslouží jako důkazní prostředek (s výjimkou podle § 314d odst. 2 trestního řádu), nýbrž jen jako podklad k úvaze, zda osoba, která vysvětlení poskytla, má být vyslechnuta jako svědek.“ (rozsudek je publikován ve Sb.NSS 1856/2009).

V rozsudku ze dne 9.9.2010, č.j. 1 As 34/2010-73, (dostupný na www.nssoud.cz), týž soud uvedl, že „Dle § 74 odst. 1 zákona o přestupcích je třeba k projednání přestupku vždy nařídit ústní jednání. Zásada ústnosti znamená, že správní orgán rozhoduje na základě ústně provedených důkazů, řídí jednání ústně, ústně vyhlašuje rozhodnutí, sám vyslýchá účastníky řízení, svědky, znalce (viz Kučerová, H. Dopravní přestupky v praxi. 2. přepracované a doplněné vydání, Praha : Linde, 2006, s. 192). O provádění dokazování mimo ústní jednání musí být účastník řízení správním orgánem předem vyrozuměn (§ 51 odst. 2 správního řádu). Lze tedy dovodit, že správní orgán rozhoduje v přestupkovém řízení pouze na základě důkazů, které byly před ním provedeny procesně řádným postupem, což obsahově odpovídá zásadě bezprostřednosti. Zásada bezprostřednosti tak ovládá i přestupkové řízení, což výrazně zvyšuje relevanci argumentace trestněprávní úpravou institutu podání vysvětlení a jeho použití v řízení před soudem (viz bod [28] shora). O existenci této zásady v přestupkovém řízení svědčí např. úprava provádění důkazu listinou, který je potřeba v případě přítomnosti účastníků provést jejím přečtením či sdělením jejího obsahu, nikoliv pouze učiněním záznamu do spisu o provedení tohoto důkazu (§ 53 odst. 6 správního řádu).

Zákon o přestupcích upravuje podávání vysvětlení v § 60, který je lex specialis ve vztahu k úpravě podávání vysvětlení dle § 137 správního řádu. Vysvětlení podaná dle přestupkového zákona slouží k prověření došlého oznámení o přestupku. Výsledkem prověření může být zahájení řízení o přestupku proti konkrétní osobě. Vysvětlení je nerozlučně spjato s fází před zahájením přestupkového řízení, která se vyznačuje značnou neformálností a jejímž cílem je opatřit co nejvíce relevantních informací, po zahájení řízení se k němu uchýlit nelze. Totéž platí i pro podání vysvětlení dle správního řádu, což plyne ze systematického zařazení

8 pokračování 17 A 48/2010

tohoto institutu (část třetí, hlava třetí je označena jako „zvláštní ustanovení o postupu před zahájení řízení“). Přípustností použití záznamu o podaném vysvětlení v přestupkovém řízení se však přestupkový zákon nezabývá. Přestupkový zákon neobsahuje zvláštní normy týkající se důkazních prostředků a dokazování, a proto je třeba subsidiárně aplikovat správní řád, který v § 137 odst. 4 stanoví, že záznam o podání vysvětlení nelze použít jako důkazní prostředek. Nejvyšší správní soud je tedy opačného názoru než krajský soud, neboť se domnívá, že § 137 odst. 4 správního řádu je třeba aplikovat i v řízení o přestupku (shodně Vedral, J. Správní řád. Komentář. Praha : BOVA POLYGON, 2006, s. 757).

Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 190/01 ze dne 1. 11. 2001 (N 167/24 SbNU 237) shledal v rozporu s ústavním pořádkem postup správního orgánu, který v řízení o přestupku přečetl záznamy o podaném vysvětlení pořízené dle zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, a umožnil obviněnému z přestupku vyjádřit se k jejich obsahu, na místo toho, aby provedl výslech svědků. Zdůraznil, že důkazem může být toliko ten prostředek, jímž lze zjistit a objasnit skutečný stav věci, jenž je předvídán příslušným procesním řádem a jenž je dle tohoto řádu proveden. K obdobným závěrům dospěl i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 6. 2007, čj. 1 As 16/2007 – 106, a rozsudku ze dne 22. 1. 2009, čj. 1 As 96/2008 – 115. …

Význam úředního záznamu o podaném vysvětlení dle § 61 zákona o Policii spočívá v přestupkovém řízení v tom, že na jeho základě si může správní orgán předběžně vyhodnotit význam případné svědecké výpovědi dané osoby z hlediska skutečností, které je třeba v konkrétním řízení o přestupku prokazovat. Při samotném výslechu svědka (obviněného) však nesmí být úřední záznam o podaném vysvětlení čten namísto výpovědi svědka (obviněného), slouží pouze jako informační zdroj pro formulaci otázek kladených správním orgánem svědkovi směřujících k podrobnému objasnění skutečností obsažených v úředním záznamu. Na podkladě odpovědí na tyto otázky pak může být posouzena věrohodnost jeho výpovědi. V případě rozporů mezi výpovědí a obsahem úředního záznamu však na to může být daná osoba výslovně dotázána. V přestupkovém řízení totiž není třeba dovést zákaz použití úředních záznamů o podaném vysvětlení tak daleko jako v řízení trestním (srov. [28] bod shora), a to zejména s ohledem na menší formálnost přestupkového řízení a na obecně významnější roli úředních záznamů o podání vysvětlení v iniciaci tohoto typu řízení. “

Ačkoliv si je soud vědom faktu, že stěžejní v ocitované části rozsudku Nejvyššího správního soudu byla otázka (ne)zákonnosti postupu správního orgánu, který při výsleších přečetl úřední záznamy o podání vysvětlení, na něž svědci při své výpovědi odkázali, má za to, že je z něj nezbytné vycházet i v souzené věci.

Ustanovení § 61 zákona o PČR zní: (1) Policie může požadovat potřebné vysvětlení od osoby, která může přispět k objasnění skutečností důležitých pro a) odhalení trestného činu nebo přestupku a jeho pachatele, b) vypátrání hledané nebo pohřešované osoby anebo věci, nebo c) přípravu a výkon opatření k zajištění bezpečnosti osoby chráněné podle tohoto zákona nebo jiného právního předpisu, a v případě potřeby ji vyzvat, aby se ve stanovenou dobu, popřípadě bez zbytečného odkladu, je-li to nezbytné, dostavila na určené místo k sepsání úředního záznamu o podání vysvětlen;. (2) Dostaví-li se osoba na základě výzvy, je policista povinen s touto osobou sepsat bez zbytečného odkladu úřední záznam o podání vysvětlení. (3) Podání vysvětlení nesmí být od osoby požadováno, pokud by tím porušila zákonem stanovenou nebo státem uznanou povinnost mlčenlivosti, ledaže by byla této povinnosti příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má, zproštěna. Osoba může vysvětlení odepřít pouze, pokud by jím sobě nebo osobě blízké způsobila nebezpečí trestního stíhání nebo nebezpečí postihu za správní delikt; (4) Kdo se dostaví na výzvu podle

9 pokračování 17 A 48/2010

odstavce 1, má nárok na náhradu nutných výdajů a na náhradu ušlého výdělku. Náhradu poskytuje policie. Nárok na náhradu nemá ten, kdo se dostavil jen ve vlastním zájmu nebo pro své protiprávní jednání. Nárok na náhradu zaniká, jestliže jej osoba neuplatní do 7 dnů ode dne, kdy se na výzvu podle odstavce 1 dostavila; o tom musí být osoba poučena; (5) Nevyhoví-li osoba bez dostatečné omluvy nebo bez závažných důvodů výzvě, může být předvedena. Úřední záznam o podání vysvětlení je policista povinen sepsat bez zbytečného odkladu po jejím předvedení; po sepsání tohoto záznamu policista osobu propustí; (6) O předvedení sepíše policista úřední záznam.

Pro podání vysvětlení podle ust. § 61 zákona o PČR platí jediný (univerzální) právní rámec. Právní úprava tudíž neodůvodňuje závěr, že jinou právní relevanci má úřední záznam o vysvětlení podle § 61 zákona o PČR podaném osobou, která se v přestupkovém řízení octne v procesní pozici svědka, než úřední záznam o vysvětlení podaném tím, s kým bude jednáno jako s obviněným. Soud neshledal ani žádné jiné důvody, které by opodstatňovaly činit rozdíl mezi vysvětleními dle § 61 zákona o PČR podanými svědkem a obviněným. Proto (stejně jako u vysvětlení poskytnutého svědkem) je nutné spatřovat význam vysvětlení podaného osobou později obviněnou z přestupku v tom, že slouží k prověření oznámení, podnětů a vlastních zjištění správních orgánů, ke zvážení, zda bude řízení z moci úřední zahájeno či nikoliv a zda osoba, která vysvětlení podala, bude z přestupku obviněna či nebude. Zásadě ústnosti (či bezprostřednosti) ovládající přestupkové řízení stejně jako zákazu použít záznam o podání vysvětlení jako důkazní prostředek (ust. § 137 odst. 4 správního řádu) pak odpovídá, že správní orgán není oprávněn v přestupkovém řízení číst úřední záznam o vysvětlení podaném obviněným namísto bezprostředního vyjádření obviněného ke skutečnostem, které se mu kladou za vinu. Úřední záznam se nemůže stát skutkovým podkladem ani v situaci, kdy při ústním jednání obviněný uvede, že se k věci nechce vyjádřit, že tak učinil již v podaném vysvětlení a nemá důvod na tom něco měnit, jak se stalo v žalobcově případě. Stejně jako v případě svědka může záznam o podaném vysvětlení obviněného podle § 61 zákona o PČR sloužit toliko jako „informační zdroj pro formulaci otázek kladených správním orgánem obviněnému směřujících k podrobnému objasnění skutečností obsažených v úředním záznamu“. Nutno však mít na paměti, že svědek je povinen vypovídat (nadto pravdivě a nic zamlčet -§ 55 odst. 1 správního řádu), kdežto obviněný má právo (nikoliv povinnost) vyjádřit se ke skutečnostem kladeným mu za vinu (být procesně aktivní) a k výpovědi ani k doznání nesmí být donucován (§ 73 odst. 2, věta poslední přestupkového zákona, čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod).

Na základě výše uvedených úvah soud zcela sdílí názor žalobce, že vysvětlení, které podal před zahájením přestupkového řízení, nemůže být „důkazem při rozhodování o vině žalobce“, resp. přesněji řečeno úřední záznam o podaném vysvětlení nelze použít jako důkazní prostředek. Opačný závěr by odporoval zásadě ústnosti a výslovně to zapovídá ust. § 137 odst. 4 správního řádu.

Zbývá dodat, že procesní nepoužitelnost úředního záznamu o podaném vysvětlení dle § 61 zákona o PČR namítal žalobce již v podaném odvolání. Z výše konstatované části odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný jeho výtku odmítl s odkazem na ust. § 50 odst. 1 správního řádu. Argumentoval demonstrativním výčtem podkladů sloužících pro vydání rozhodnutí, s akcentem na „ podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci“. Dovodil, že „podklady (úřední záznamy a protokoly) správní orgány paušálně neodmítají, ale vychází z nich při provádění dokazování a skutečnosti z nich plynoucí hodnotí s výsledky provedení jednotlivých důkazů“.

10 pokračování 17 A 48/2010

Podle § 50 odst. 1 správního řádu podklady pro vydání rozhodnutí mohou být zejména návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakož i skutečnosti obecně známé. Z citovaného ustanovení vyplývá, že výčet (množina) podkladů je demonstrativní a že jednotlivé podklady (podmnožiny) nejsou nijak rozděleny. Správní řád jednotlivým podmnožinám výčtu podkladů nepřisuzuje různý význam a hierarchicky je nečlení. Z tohoto pohledu má tudíž stejný význam podmnožina „podkladů od jiného správního orgánu“ jako „podmnožina důkazů“. Soud však zastává názor, že stanoví-li ust. § 137 odst. 4 správního řádu výslovně, že záznam o podání vysvětlení nelze použít jako důkazní prostředek, řečeno jinak, že nemůže být použit jako podklad pro vydání rozhodnutí „podmnožiny důkazů“, pak použití formálně i obsahově stejného záznamu o podání vysvětlení jako podkladu pro vydání rozhodnutí podmnožiny „podkladů od jiného správního orgánu“ by fakticky znamenalo obcházení zákona. Proto nelze ve vztahu k úředním záznamům o podaném vysvětlení dle § 61 zákona o PČR akceptovat procesní postup žalovaného, pokud „ skutečnosti z nich plynoucí hodnotí s výsledky provedení jednotlivých důkazů. O významu a omezené procesní využitelnosti těchto úředních záznamů coby informačního zdroje při důkazním řízení se soud zmínil již výše.

Soud musel přisvědčit i tvrzení žalobce, že ani výpověď svědka B. nemůže být důkazem o tom, že v jakémkoliv okamžiku žalobce vozidlo řídil či se jej řídit pokusil.

V.B. podal dne 10.1.2010 u příslušného orgánu PČR vysvětlení podle § 61 zákona o PČR. O vysvětlení byl sepsán úřední záznam, který je součástí správního spisu. V.B. byl v přestupkovém řízení vyslechnut dne 15.2.2010 jako svědek v nepřítomnosti (omluveného) žalobce. Podle protokolu k věci uvedl: „Já jsem jako slyšel ránu, to jsem slyšel. Pak bylo tůrování auta, jako plynu, no a pak tam bylo špatně vidět, tam byly stromy, tak jsem neviděl nic, akorát kousek toho auta. Jinak nevím potom nic. Já jsem viděl u vozidla asi tak po půl hodině, než tam přijeli ti Nepomučtí policajti, že tam byl akorát on.“ Na otázku: Řidiče byste poznal?, svědek odpověděl: „To jsem viděl na dálku, já jsem tam ale pak viděl jenom jeho.“ Na otázku: Jak daleko jste celou událost pozoroval?, svědek odpověděl: „Na cestu je to asi tak 60 metrů.“ Na otázku: Sledoval jste vůz po té ráně a tůrování nějak více?, svědek odpověděl: „Ne, já jsem slyšel ránu a nic, po dvaceti minutách jsem slyšel to tůrování. Pak jsem se akorát díval, kde tůruje to auto. Celou dobu jsem na vozidlo nekoukal, nevím, co se kolem všechno dělo.“

Úřední záznam o vysvětlení podaném V.B. z důvodů výše rozvedených nemůže sloužit jako důkazní prostředek. Skutkové údaje v něm obsažené jsou bez dalšího nepoužitelné při zjišťování skutkového stavu věci. Z protokolu o výslechu svědka je zřejmé, že je městský úřad dostatečně nevyužil ani pro formulaci otázek svědkovi. Za takové situace je pro tvorbu skutkového základu použitelné pouze to, co svědek vypověděl před městským úřadem. Svědek ve výpovědi netvrdil, že by žalobce viděl sedět na místě řidiče, ani to, že by

viděl, jak se snažil vozidlo vyprostit a uvést do pohybu, dokonce že by to byl právě žalobce, kdo vozidlo „…nastartoval, sešlápl pedály k rozjetí vozidla…“. Potvrdil pouze to, že se žalobce cca po půl hodině a současně před příjezdem příslušníků policie pohyboval kolem auta a že tam nikoho jiného neviděl. Nadto vypověděl, že po dopravní nehodě dění kolem vozidla nesledoval nepřetržitě a že pro stromy byl jeho výhled na vozidlo značně omezený.

Tím v podstatě oslabil význam svého svědectví.

Na přestupkové řízení dopadá ust. § 50 odst. 3, věta druhá správního řádu. Ta stanoví, že v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez

11 pokračování 17 A 48/2010

návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Přestupkové řízení (stejně jako řízení trestní) je bezezbytku ovládané zásadou vyšetřovací. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22.1.2009, č.j. 1 As 96/2008-115, „Správní orgán je povinen vždy shromáždit tolik důkazů, kolik je třeba k vyvrácení pochybností a k tomu, aby byly okolnosti spáchání domnělého přestupku postaveny najisto.“(publikován ve Sb.NSS 1856/2009).

V dané věci jsou úřední záznamy o podaném vysvětlení žalobce i svědka B. pro objasnění skutkového stavu věci nepoužitelné. Ve vlastním přestupkovém řízení se žalobce ke skutku, z něhož byl shledán vinným, vůbec nevyjádřil (odpověděl jen na dotaz, kdo řídil vozidlo před dopravní nehodou). Svědek skutkový stav, který vzal žalovaný za základ, nepotvrzuje. Další argumentace žalovaného „vysvětlením podaným p. V.“ a popisem žalobce učiněným p. K. (z Nonstop baru v Nepomuku), kteří jsou dokonce v odůvodnění napadeného rozhodnutí označeni za svědky, je zcela lichá. Obě jmenované osoby podaly toliko vysvětlení podle § 61 zákona o PČR, sepsané úřední záznamy (stejně jako v případě žalobce a svědka B.) jsou důkazně nepoužitelné a v přestupkovém řízení nebyly vyslechnuty. Lze tudíž uzavřít, že skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve spisu správních orgánů (§ 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s.). Zásadní okolnost, že při vyprošťování po havárii s vozidlem jako řidič manipuloval právě žalobce, není dosud postavena najisto. Na rozdíl od žalovaného je soud přesvědčen, že přímý důkaz o stěžejní skutečnosti se ve správním spisu nenachází a nepřímé důkazy nevytvářejí logický řetěz ústící k jedinému a nezpochybnitelnému závěru, že se žalobce v postavení řidiče nacházel. Přijatý závěr odůvodňuje zrušení napadeného rozhodnutí pro vady řízení.

Jen pro úplnost soud uvádí, že městský úřad jako důkazní prostředek pro posouzení viny označil oznámení přestupku PČR ze dne 21.1.2010. Takové oznámení je zákonem upravený prostředek, kterým taxativně stanovené orgány a obce, nejsou-li samy příslušny k projednání přestupku, plní oznamovací povinnost vůči správním orgánům příslušným přestupek projednat; zároveň je oznámení podkladem pro zahájení přestupkového řízení (§ 58 odst. 1,2 a § 67 odst. 2 přestupkového zákona). Již z povahy a funkce tohoto prostředku plyne, že důkazním prostředkem nemůže být.

Ačkoliv řešení otázky, ve kterém okamžiku se s ohledem na znění ust. § 2 písm. d) zákona o silničním provozu stává osoba řidičem, nemá momentálně (s ohledem na výše prezentovaný závěr) zásadní význam, považuje soud za nezbytné zaujmout kní stanovisko. To proto, že po doplnění dokazování může nabýt na relevanci. Soud se zcela ztotožňuje s výkladem pojmu řidiče, jak jej učinil žalovaný, totiž, že Řidičem není pouze osoba ta, která řídí vozidlo a toto se pohybuje na komunikaci určitou rychlostí. Řidičem se osoba stává okamžikem manipulace s vozidlem (startování, pohyb volantem, ovládání brzd apod.) a to i v době, kdy se vozidlo např. rozjíždí nebo má rozjet (ovšem objektivní okolnosti mohou zapříčinit nehybnost vozidla). Dovedeno ad absurdum by totiž podle žalobce osoba, která prokazatelně vozidlo po pozemní komunikaci řídila a zastavila před přechodem pro chodce nebo na křižovatce s dopravní značkou „Stůj, dej přednost v jízdě!“ anebo dávala přednost v jízdě protijedoucímu vozidlu, protože na její straně je překážka či zúžená vozovka apod. přestala být řidičem uvedením kol vozidla do klidu a znovu se jím stala až po uvedení vozidla do pohybu. Takový právní názor je zcela zjevně nepřijatelný.

Bez právního významu je upozornění žalobce na výrok B) rozhodnutí městského úřadu a jeho potvrzení žalovaným. Zastavení řízení ve věci přestupku podle § 22 odst. 1 písm. l) přestupkového zákona proto, že žalobce skutek nespáchal (řízení vozidla a

12 pokračování 17 A 48/2010

způsobení nehody - naražení do dopravní značky a její vyvrácení) nevylučuje naplnění znaků skutkové podstaty přestupku dle § 22 odst. 1 písm. d) přestupkového zákona, kterého se měl žalobce dopustit až následně.

Samosoudkyně shledala žalobu důvodnou, a proto napadené rozhodnutí zrušila pro nezákonnost a vady řízení (§ 78 odst. 1 a § 76 odst. 1 písm.b) s.ř.s.). Protože rozhodnutí žalovaného zrušila, vyslovila současně, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Právním názorem, který vyslovila ve zrušujícím rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán, jak stanoví § 78 odst. 5 s.ř.s. (výrok I. rozsudku).

Ve smyslu § 60 odst. 1 s.ř.s. samosoudkyně přiznala úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení. Právo na náhradu nákladů řízení žalobci náleželo v rozsahu zaplaceného soudního poplatku 2.000 Kč a odměny advokáta za dva úkony právní služby [jeden úkon podle § 11 odst. 1 písm. a), jeden úkon podle § 11 odst. 1 písm. d)] podle vyhl.č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen advokátní tarif). Sazba za jeden úkon právní služby ve věcech žalob projednávaných podle s.ř.s. činí částku 2.100 Kč (§ 9 odst. 3 písm. f), § 7 ). Podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu má advokát za jeden úkon právní služby nárok na paušální částku ve výši 300 Kč. Protože žalobce byl zastoupen advokátem, který je plátcem DPH, příslušelo mu zvýšení odměny o částku odpovídající této dani, t.j. o částku 960 Kč (sazba 20%), kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu a která patří k nákladům řízení (§ 57 odst. 2 s.ř.s, § 19a advokátního tarifu). Žalobce požadoval určit odměnu za zastupování advokátem v celkové výši 13 520 Kč (viz specifikace na č.l. 45 spisu), když bez odkazu na právní předpis požadoval paušální odměnu ve výši 9 000 Kč a v důsledku této částky i vyšší DPH. Řízení o žalobě bylo u zdejšího soudu zahájeno dne 9.8.2010, tj. po účinnosti s.ř.s., a tudíž na odměnu advokáta dopadal advokátní tarif (§ 133 s.ř.s.). Celkem má žalobce právo na náhradu nákladů řízení ve výši 7 760 Kč. Lhůtu k plnění stanovila samosoudkyně podle § 160 odst. 1 zák.č. 99/1963 Sb. ve spojení s § 64 s.ř.s. a místo plnění určila v souladu s § 149 odst. 1 zák. 99/1963 Sb. ve spojení s § 64 s.ř.s. (výrok II. rozsudku).

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Plzni ve dvou písemných vyhotoveních (§ 102, § 106 odst. 2 s.ř.s.).

Důvody kasační stížnosti jsou taxativně stanoveny v § 103 odst. 1 s.ř.s.

Kasační stížnost směřující pouze proti rozhodnutí o nákladech řízení nebo proti důvodným rozhodnutím je nepřípustná (§ 104 odst. 2 s.ř.s.).

Kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s.A..s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§ 104 odst. 4 s.ř.s.).

Stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

13 pokračování 17 A 48/2010

V Plzni dne 30. prosince 2010

JUDr. Jana Daňková

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru