Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

17 A 41/2010 - 206Rozsudek KSPL ze dne 27.05.2011

Prejudikatura

6 As 48/2007 - 58


přidejte vlastní popisek

17A 41/2010-206

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem JUDr. Václavem Roučkou v právní věci žalobce P.B., bytem O., zastoupeného Mgr. Veronikou Holou, advokátkou se sídlem Pražská 140, 261 01 Příbram 1, proti žalovanému Krajskému úřadu Plzeňského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, se sídlem Škroupova 18, 306 13 Plzeň, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9.4.2008, č.j. DSH/3234/08,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Návrh na upuštění od uloženého trestu se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě před Krajským soudem v Plzni a o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou ze dne 15.5.2008 doručenou Krajskému soudu v Plzni (dále jen soud) dne 21.5.2008, doplněnou podáním ze dne 11.7.2008, doručeným soudu 15.7.2008 a podáním ze dne 22.10.2008, doručeným soudu dne 23.10.2008, domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 9.4.2008 č.j. DSH/3234/08, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Klatovy, odboru dopravy, dopravního úřadu ze dne 26.2.2008 č.j. OD/1951/08/Kk. Tímto rozhodnutím správní orgán I. stupně žalobce P.B. uznal vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ustanovení § 22 odst. 1 písm. h) a j) zák. č. 200/1990 Sb. (dále jen přestupkového zákona). Těchto přestupků se žalobce měl dopustit tím, že dne 22.4.2007 kolem 11:35 hod. řídil po silnici II/185 ve směru od Svrčovce na Klatovy osobní automobil tov. značky BMW

535D560L, se kterým v km 23,01 předjel cyklistu T.B., jedoucího v daném místě na speciálním jízdním kole cyklistický závod Švihov – Klatovy – Švihov, najel před něj a bezdůvodně předním náhle přibrzdil, v důsledku čehož T.B. na pravé krajnici po prudkém brždění spadl z kola, přičemž si způsobil lehké zranění, kdy mu s ohledem na jeho rozsah bylo ublíženo na zdraví a vznikla menší hmotná škoda na jízdním kole. P.B. tak způsobil dopravní nehodu se zraněním cizí osoby a s hmotnou škodou na jízdním kole nepřevyšující zřejmě částku 50.000,- Kč, po které nesplnil povinnosti řidiče jako účastníka dopravní nehody, neboť na místě nehody nezastavil, přestože věděl o pádu cykslity, bez zastavení pokračoval dále v jízdě a nehodu neoznámil. Tímto jednáním porušil ustanovení § 4 písm. a) a b) zák. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích (dále jen zákon o provozu na pozemních komunikacích) v návaznosti na porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích podle § 47 odst. 2 písm. a) a § 47 odst. 4 písm. a), b), c) tohoto zákona. Za tyto přestupky mu byla uložena podle § 11 odst. 1 písm. b), c) a § 22 odst. 4 a 12 přestupkového zákona, s přihlédnutím k ust. § 12 odst. 1, 2 přestupkového zákona pokuta v částce 30.000,- Kč, splatná do 6 měsíců od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 16 měsíců. Současně bylo rozhodnuto o uložení povinnosti P.B. uhradit náklady řízení ve výši 2500,- Kč stanoveným způsobem.

Žalobce v žalobě v prvém případě tvrdil, že řízení u správního orgánu I. stupně i u žalovaného považuje za nelegální, neboť žalobci pozdě doručené a promlčené rozhodnutí je vydáváno správními orgány za pravomocné. Žalobce tvrdil, že žalovaný nezákonně vyznačil právní moc rozhodnutí, přestože byl přestupek promlčen, když žalovaný vycházel z doručení dotčeného rozhodnutí advokátu JUDr. Košťálovi, který však již žalobce v den doručení nezastupoval.

Ve druhém případě žalobce tvrdil, že správní orgány nepostupovaly nestranně a nepřihlédly ke všem zjištěným důkazům. Tvrdil, že nebyl účastníkem žádné dopravní nehody, nemohl se tedy dopustit neposkytnutí pomoci a sám žalobce se naopak stal objetí hrubého porušení silničního zákona ze strany údajně poškozeného a ze strany organizátorů ilegálního cyklistického závodu na veřejné komunikaci. Žalobce tvrdil, že správním orgánem nebyl spolehlivě zjištěn skutkový děj, důkazy v řízení provedené se dostaly do vzájemného rozporu a žalobci nebyla poskytnuta možnost prokázat svoji nevinu. V této souvislosti poukázal na možnou zaujatost svědka Janouška, který byl jako sportovec kolegou poškozeného a poukázal i na rozpory ve výpovědích svědka B. a svědkyň B. a K.. Žalobce tvrdil, že správní orgán měl přistoupit k žalobcem navržené rekonstrukci a neoznačovat tento návrh za nadbytečný a předjímat výsledek dokazování.

Ve třetím případě žalobce tvrdil, že rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno vyloučenou úřední osobou. V této souvislosti namítal podjatost vedoucího odboru dopravy a silničního hospodářství Ing. Jaroslava Vejpravy a uváděl skutečnosti, ze kterých dovozoval podjatost i pracovníka správního orgánu I. stupně Ing. Křížka. V této souvislost poukázal na skutečnost, že o otázce podjatosti Ing. Křížka žalovaný rozhodl až po rozhodnutí o odvolání ve věci samé.

Ve čtvrtém případě žalobce tvrdil, že mu byly uloženy extrémní sankce, přestože správní orgán byl informován, že žalobce má v náplni práci mimo jiné řízení motorového vozidla a tedy pro něj ztráta řidičského oprávnění bude znamenat ztrátu zaměstnání a tedy ohrožení existence.

Žalovaný ve svém stanovisku ze dne 17.9.2008 navrhl zamítnutí žaloby a vyjádřil se k jednotlivým žalobním bodům. K postupu v řízení před správním orgánem I. i II. stupně a pozdnímu doručení napadeného rozhodnutí a k promlčení přestupku, uvedl, že s tímto tvrzením nesouhlasí. Žalobce byl 26.2.2007 uznán rozhodnutím prvoinstančního správního orgánu Městským úřadem Klatovy, odborem dopravy, dopravním úřadem, č.j. OD/1951/08/Kk vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle § 22 odst. 1 písm. h) a j) zák.č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen přestupkový zákon) v souvislosti s protiprávním jednáním ze dne 22.4.2007. Po oznámení rozhodnutí si žalobce ponechal lhůtu pro podání odvolání. Této lhůty využil a na základě tohoto odvolání vydal žalovaný rozhodnutí ze dne 9.4.2008 č.j DSH/3234/07, které nabylo právní moci dne 18.4.2008. Ve správním řízení před Městským úřadem Klatovy, žalobce napadl odvoláním rozhodnutí Městského úřadu Klatovy č.j. OD/2103/08/Na ze dne 29.2.2008, týkající se námitky podjatosti, o které rozhodl formou odvolání žalovaný rozhodnutím č.j. DSH/3844/08 ze dne 9.4.2008, odvolání zamítl a rozhodnutí potvrdil. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 24.4.2008. Dále žalovaný zaujal stanovisko k namítanému nedodržení lhůty jednoho roku k projednání přestupku, a to proto, že písemnost DSH/3234/07 byla doručena až dne 30.4.2008 a že rozhodnutí bylo doručeno právnímu zástupci JUDr. Ladislavu Košťálovi dne 18.4.2008, kdy nabylo právní moci. Správní orgán uvádí, že nic nevěděl o vypovězení právní moci, neboť právní zástupce žalobce po doručení citovaného rozhodnutí neučinil neodkladné úkony, nepřeposlal uvedené písemnosti žalobci bezodkladně, či jiným způsobem neinformoval dotčený správní orgán o tomto vypovězení s pozdějším řádným doložením tohoto vypovězení. Právní zástupce měl bezodkladně po vypovězení právní moci informovat dotčené správní orgány o této skutečnosti, což však učinil den před prekludováním 21.4.2008. Písemnost, kterou tuto skutečnost o vypovězení plné moci sdělil žalovanému, vyhotovil právní zástupce až 5 dní po oznámení této skutečnosti žalobcem, žalovaný byl v dobré víře, pokud se týkalo zastupování žalobce JUDr. Košťálem a o vypovězení plné moci se dozvěděl až 22.4.2008. Mezi oznámením vypovězení plné moci žalobcem a oznámení této skutečnosti rozhodujícímu správnímu orgánu uplynula lhůta 5 dnů, čímž jednání právního zástupce JUDr. Košťála nelze považovat za bezodkladné. Vzhledem ke skutečnosti, že písemnosti byly vypraveny v zákonem stanovené lhůtě, byly písemnosti řádně doručeny a nedošlo k zániku odpovědnosti za přestupek. Žalobce si podal i podnět k přezkumnému řízení na Ministerstvo dopravy prostřednictvím žalovaného, přičemž Ministerstvo dopravy neshledalo v postupu správních orgánů rozpor se zákonem. Žalovaný konstatoval, že pro řešení zmíněného přestupku bylo právně irelevantní, zda cyklistický závod, kterého se účastnil pan T.B., byl povolený a toto nemá žádnou souvislost se spácháním přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Rovněž skutečnost, že Ing. K. nebo žalovaný se nezabýval skutečností ilegálního závodu, nebylo právně relevantní ve správním řízení o předmětném přestupku, neboť není součástí správního řízení zjišťovat, zda byl závod povolený či nikoli. Žalovaný dále uváděl shodné skutkové i právní závěry jako v přezkoumávaném rozhodnutí a navrhoval zamítnutí žaloby.

Ze spisu správního orgánu soud zjistil následující skutečnosti.

Dne 7.5.2007 byl doručen Městskému úřadu Klatovy, odboru dopravy (dále jen správní orgán I. stupně) spisový materiál Policie České republiky. Dle oznámení přestupku, žalobce dne 22.4.2007 v 11:35 hod. jako řidič osobního vozidla tov. zn. BMW, na silnici č. II/185 ve

směru Svrčovec – Klatovy, po výjezdu na horizont, předjel vpředu jedoucího cyklistu T.B., po dokončeném předjetí neohleduplně snížil rychlost jízdy, cyklista nedodržel bezpečnou vzdálenost za vozidlem BMW a aby nedošlo k nárazu do vozidla, začal brzdit, kolo se dostalo do smyku a cyklista spadl na pravý okraj vozovky, když ke střetu jízdního kola s vozidlem BMW nedošlo. Žalobce z místa dopravní nehody odjel a při dopravní nehodě došlo k lehkému zranění cyklisty Bauera a ke vzniku hmotné škody na jízdním kole okolo 10.000 Kč. Dle Policie ČR byl žalobce podezřelý z porušení § 4 písm. a), § 47 odst. 2 písm. a), § 47 odst. 3 písm. b), § 47 odst. 4 písm. a, b, c) silničního zákona s naplněním skutkové podstaty přestupku dle § 22 odst. 1 písm. h) přestupkového zákona. T.B. byl podezřelý z porušení § 19 odst. 1 silničního zákona a naplnění skutkové podstaty přestupku dle § 22 odst. 1 písm. h) přestupkového zákona. Součástí spisového materiálu Policie ČR jsou protokoly o podání vysvětlení žalobce a cyklisty T.B., úřední záznamy o podání vysvětlení M.K.,F.J., protokol o nehodě v silničním provozu, zprávy o ošetření T.B.na neurologické klinice a chirurgickém oddělení Fakultní nemocnice Plzeň, plánek místa dopravní nehody a její fotodokumentace. Dne 24.5.2007 bylo proti žalobci zahájeno řízení ve věci přestupku dle § 22 odst. 1 písm. h) a j) přestupkového zákona. V průběhu správního řízení byly provedeny svědecké výpovědi T.B., Ing. Z.B. a M.K. (jednalo se o sestru a přítelkyni T.B., které dle svého tvrzení jej doprovázely při silničních závodech osobním vozidlem), F.J. (účastníka závodu), M.B. (spolujezdkyně žalobce), P.M., M.M. a Ing. M.S. (zaměstnanci žalobce, kteří dle svého tvrzení míjeli vozidlo žalobce v místě dopravní nehody) – všechny svědecké výpovědi byly provedeny při ústních jednáních, k nimž byl žalobce řádně předvolán.

Rozhodnutím Městského úřadu Klatovy, odboru dopravy – dopravního úřadu ze dne 26.2.2008 č.j. OD/1951/08/Kk, byl žalobce uznán vinným z přestupků dle § 22 odst. 1 písm. h) a písm. j) zákona o přestupcích, kterých se dopustil tím, že dne 22.4.2007 kolem 11:35 hod. řídil po silnici č. II/185 ve směru od Svrčovce na Klatovy osobní automobil tov. zn. BMW 535 D 560L, se kterým na 23,01 km předjel cyklistu T.B., jedoucího v daném místě na speciálním jízdním kole cyklistický závod Švihov – Klatovy – Švihov, najel před něj a bezdůvodně před ním náhle přibrzdil, v důsledku čehož p. B. na pravé krajnici po prudkém brždění spadl z kola, způsobil si lehké zranění a vznikla menší hmotná škoda na jízdním kole. Žalobce tak způsobil dopravní nehodu se zraněním osoby a s hmotnou škodou na jízdním kole nepřevyšující částku 50.000 Kč, po které si nesplnil povinnosti řidiče - účastníka dopravní nehody, neboť na místě nehody nezastavi,l přestože věděl o pádu cyklisty a bez zastavení pokračoval dále v jízdě, a nehodu neoznámil, čímž porušil ustanovení § 4 písm. a) a b) silničního zákona, v návaznosti na porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích dle ust. § 47 odst. 2 písm. a) a § 47 odst. 4 písm. a), b) a c) silničního zákona, za což mu byla

uložena pokuta ve výši 30.000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 16 měsíců. V odůvodnění rozhodnutí správní orgán vyjmenoval podklady pro vydání rozhodnutí a konstatoval, že po jejich zhodnocení dospěl k závěru, že se žalobce dopustil výše popisovaného jednání. Zrekapituloval obsah spisového materiálu Policie ČR, vyjádření žalobce při ústních jednáních a provedených svědeckých výpovědí (B., Ing. B., K., J. , B., M., M., Ing. S.). Konstatoval, že ze svědeckých výpovědí p. B. a Ing. B. a sl. K. vyplývá, že se celý incident odehrál v důsledku protiprávního jednání žalobce, který po předjetí cyklisty p. B. před něj najel a bezdůvodně prudce přibrzdil, což mělo za následek pád p. B. na pravou krajnici. Žalobce, přestože o pádu cyklisty věděl, nezastavil a z místa dopravní nehody odjel. S ohledem na svědeckou výpověď svědka J., který při svém ohlédnutí viděl, jak je cyklista p. B. předjížděn vozidlem žalobce a vytlačován na pravou krajnici, správní orgán dovodil, že mezi oběma cyklisty nemohlo být v daném okamžiku jiné vozidlo parkující na pravém okraji komunikace, což mělo vyvrátit tvrzení žalobce, že přibrzdil, neboť objížděl vozidlo stojící při pravém okraji vozovky. Správní orgán konstatoval, že svědci Ing. B., K. aj. se přihlásili jako svědci již při samotném šetření dopravní nehody Policie ČR. O svědeckých výpovědích svědků M.,M. a Ing. S., kteří byli jako svědci navrženi žalobcem až v průběhu řízení o přestupku, správní orgán vyslovil podezření, že tyto byly předem ovlivněny žalobcem, který je zaměstnavatelem těchto osob, což výrazně ovlivňuje jejich věrohodnost, zejména s ohledem na zjištěné rozpory mezi nimi navzájem i vůči ostatním provedeným důkazům. V této souvislosti správní orgán zdůraznil především skutečnost, že zatímco žalobce uvedl, že ho pan M. ještě v den dopravní nehody sám kontaktoval, svědek vypověděl, že byl cca 14 dnů před svým výslechem kontaktován žalobcem a správní orgán upozornil na fakt, že v této době měl již žalobce k dispozici kopie spisu. Rozpory ve výpovědích těchto svědků spatřoval správní orgán ve skutečnosti, že zatímco svědek M. a M. při míjení vozidla žalobce si nevšimli ničeho zvláštního, svědek Ing. S. uvedl, že viděl pád cyklisty i to, jak se zvedá a oprašuje. K svědecké výpovědi sl. B. správní orgán uvedl, že tato dle svého vyjádření pád cyklisty neviděla a situaci popisovala pouze zprostředkovaně podle údajného vyjádření žalobce na místě dopravní nehody.

Výše uvedené rozhodnutí správního orgánu I. stupně napadl žalobce odvoláním, o kterém rozhodl žalobou napadeným rozhodnutím Krajský úřad Plzeňského kraje ze dne 9. dubna 2008, čj. DSH/3234/08. Toto rozhodnutí napadl žalobce žalobou, o které rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. května 2009, čj. 17 Ca 27/2008-128, kterým rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 9.4.2008, č.j. DSH/3234/08 a rozhodnutí Městského úřadu Klatovy, odboru dopravy - dopravního úřadu, ze dne 26.2.2008 č.j. OD/1951/08/Kk zrušil a věc vrátil žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení a současně rozhodl o nákladech řízení. Toto rozhodnutí Krajského soudu v Plzni napadl žalovaný Krajský úřad Plzeňského kraje kasační stížností, o které rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 16. června 2010 č.j. 5As 60/2009-163, kterým rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29.5.2009 č.j. 17Ca 27/2008-128 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí shledal nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, který postrádal důvody pro vlastní závěry v něm uvedené a naopak soudem zjištěnou nepřezkoumatelnost správních rozhodnutí neshledal. Podle názoru Nejvyššího správního soudu spisový materiál obsahuje dostatek písemností a důkazů, na základě kterých lze rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje přezkoumat in meritum a soud se měl zabývat tím, zda se žalobce dopustil jemu přičítanému přestupku či nikoliv. Podle Nejvyššího správního soudu krajský soud zdůvodnil nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí pouze tím, že se stěžovatel nezabýval přesnějším průběhem nehodového děje, a to i z hlediska časového v tom smyslu, jak dlouho žalobce před cyklistou brzdil a dále kladl otázku, zda také cyklista

neporušil silniční zákon, např. ust. § 19 odst.1 silničního zákona, podle kterého řidič vozidla jedoucího za jiným vozidlem musí ponechat za ním dostatečnou vzdálenost, aby se mohl vyhnout srážce v případě náhlého snížení rychlosti nebo náhlého zastavení nebo náhlého zastavení vozidla. Tyto úvahy jsou však v dané věci zcela irelevantní. Z uvedených důkazů a z jejich hodnocení lze seznat průběh nehodového děje, tedy co, kdy a v jaké fázi předjíždění, žalobce zpomalil své vozidlo a z jakého důvodu tak učinil. Spisový materiál obsahuje řadu svědeckých výpovědí, jejich hodnocení i závěry z něho učiněné a rozhodnutí správního orgánu I. stupně i žalovaného jsou přezkoumatelné. Podle Nejvyššího správního soudu skutkový stav, který byl správními orgány a před tím i orgány Policie ČR podrobně zjišťován, má oporu ve správním spise a správní spis obsahuje dostatečné množství důkazů včetně doplněného důkazu znaleckým posudkem. Nad rámec svého zjištění o nepřezkoumatelnosti rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 17Ca 27/2008-128, Nejvyšší správní soud konstatoval, že soud se v uvedeném rozsudku řádně zabýval námitkou prekluze a své závěry v tomto směru řádně odůvodnil. K tomu Nejvyšší správní soud dodával, že ze spisového materiálu vyplynulo, že dne 26.2.2008 ve 12:30 hod. oprávněná osoba správního orgánu I. stupně předala do své podatelny k vypravení rozhodnutí ve věci přestupku žalobce, přičemž podatelna je předala k doručení poštovní službě dne 27.2.2008. Pošta přijímaná správním orgánem I. stupně obsahující námitku podjatosti byla doručována až v odpoledních hodinách dne 26.2.2008. Oprávněná osoba se tedy podle Krajského úřadu Plzeňského kraje nemohla v době předávání vyhotoveného rozhodnutí o věci samé o námitce podjatosti včas dozvědět, čímž nemohlo dojít k porušení zákona. Nejvyšší správní soud v této otázce shodně s Krajským soudem v Plzni poukázal na ust. § 71 odst. 2 písm. a) zák. č. 500/2004 Sb. správního řádu, podle kterého vydáním rozhodnutí se rozumí předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení podle § 19, popř. jiný úkon k jeho doručení , provádí-li je správní orgán sám; na písemnosti nebo poštovní zásilce se tato skutečnost vyznačí slovy: “vypraveno dne“. Zásadním pro posouzení je tedy datum vypravení a nikoliv vyhotovení. Obdobná situace nastala též ve vypracování rozhodnutí vyhotovených Krajským úřadem Plzeňského kraje, který vypravil rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé o týden dříve než rozhodnutí o odvolání proti usnesení, kterým bylo rozhodnuto, že se k námitce podjatosti nepřihlíží. Nejvyšší správní soud ve shodě s názorem krajského soudu shledal pochybení správních orgánů v postupu, kdy rozhodnutí o přestupku předcházelo rozhodnutí o námitce podjatosti. V kontextu s ostatními skutečnostmi, které ze spisu vyplynuly, však nelze toto pochybení považovat za vadu takové intenzity, která by mohla vést k nezákonnosti rozhodnutí o věci samé. Krajský soud měl přihlédnout i k faktu, že osoby proti nimž byla podjatost namítána nebyli podjatými shledány. Krajský soud hodnotí napadené rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje a rozhodnutí jemu v dané věci předcházející jako celek a k jeho zrušení by proto mohl přistoupit jen tehdy, pokud by shledal, že k porušení zákona došlo nikoliv v zanedbatelné míře, nýbrž v intenzitě zpochybňující zákonnost posuzovaného správního řízení a vydaného rozhodnutí jako celku. Tak je třeba případné vyslovení nezákonnosti správního rozhodnutí chápat i jako deklaraci toho, že míra pochybení správního orgánu překročila mez, jíž je vzhledem k celkové komplikovanosti řízení a s přihlédnutím k povaze rozhodované věci možno považovat za v konečném důsledku ohrožující právem chráněné zájmy účastníků, přičemž k překročení této meze může dojít jak jediným pochybením dostatečně závažného rázu, tak také větším počtem relativně samostatných pochybeních, jež by při jejich jednotlivém posuzování mohla být vnímána jako marginální, avšak ve svém úhrnu by případně již mohla dosáhnout zásadní intenzity. V tomto případě však Nejvyšší správní soud shledal, že daná pochybení mírou intenzity, která by znamenala nezákonnost u napadených rozhodnutí, nenaplnila. Z obsahu spisového materiálu a z průběhu celého řízení prokazatelně vyplynulo, že podjatost oprávněné osoby namítl žalobce až v průběhu správního řízení, resp. jeho pokračování poté, kdy žalovaný zrušil původní rozhodnutí, a to pouze co se týče hodnocení intenzity zranění, nikoliv skutkového stavu věci. Přitom námitku odůvodnil tím, že oprávněná úřední osoba rozhodla o neprovedení navrhovaného důkazu rekonstrukce pro přesnější objasnění skutkového stavu. Osoba jejíž podjatost byla namítána, vedla správní řízení již od samého počátku, námitku podjatosti však žalobce nikdy neuplatnil, s touto osobou jednal, ačkoliv tak mohl kdykoliv učinit v průběhu výpovědí apod. V kontextu uvedeného, které je ze správního spisu nepochybné, se jeví námitka podjatosti ryze účelová a krajský soud měl proto přihlédnout jak k této skutečnosti tak i k tomu, že o námitce bylo rozhodnuto, správní orgán se jí řádně zabýval a tato námitka nebyla shledána důvodnou. Rozhodnutí tudíž nebylo vydáno podjatou osobou a nelze tedy dospět k závěru o jeho nezákonnosti. Tak by tomu mohlo být pouze v případě, nebylo-li by o námitce rozhodnuto vůbec, resp. byli-li by dány již v průběhu řízení indicie o skutečnostech, z nichž by bylo lze na možnou podjatost usuzovat a správní orgán by je pominul. Nejvyšší správní soud shledal z těchto důvodů uplatněnou kasační stížnost za důvodnou, rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, že krajský soud bude vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku a krajský soud přezkoumá napadené rozhodnutí žalovaného z hlediska otázky viny i trestu in meritum.

V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí se žalovaný postupně vypořádal s námitkami, které uplatnil žalobce jako odvolatel ve svém odvolání . Žalobce především namítal neúplné zjištění skutkového stavu věci ve správním řízení, neboť nebyly provedeny důkazy, které sám navrhl, a to rekonstrukce a doplnění znaleckého posudku ke zranění poškozeného. Žalovaný k této námitce uváděl, že důkaz rekonstrukcí by nebyl účelný, neboť ani po provedení tohoto důkazu by nedošlo k objasnění rozporů ve svědeckých výpovědích, neboť obě verze podle svědeckých výpovědích jsou reálně proveditelné, a z tohoto důvodu se jeví důkaz rekonstrukcí jako nadbytečný. Doplnění znaleckého posudku ke zranění poškozeného žalovaný vyhodnotil rovněž jako nadbytečný úkon, neboť bylo jednoznačně prokázáno ublížení na zdraví způsobené poškozenému T.B.. V další námitce žalobce odvolání považoval hodnocení jednotlivých výpovědích svědků za nepřesvědčivé a neobjektivní. K této námitce žalovaný uváděl, že výpověď svědka se posuzuje jako pravdivá, pokud není v řízení prokázán opak. Vzhledem k rozporu v jednotlivých výpovědích a v zájmu na věci, byla snížena důkazní hodnota svědků Ing. Z.B.k, M.K., M.B., M.M., P.M. a Ing. M.S.. Svědecká výpověď F.J. podle žalovaného měla největší vypovídací hodnotu a jako taková byla považována za hlavní důkazní prostředek vedoucí k objasnění situace. Podle žalovaného nelze považovat svědecké výpovědi svědčící ve prospěch žalobce za víc objektivní než výpovědi osob blízkých ve vztahu k T.B. jako poškozenému, neboť podle žalovaného na úroveň pracovněprávního vztahu nadřízenosti žalobce ke svým podřízeným pracovníkům, kteří vypovídali v jeho prospěch, je postaven vztah osob blízkých T.B. Z tohoto důvodu tyto dvě skupiny svědeckých výpovědí žalovaný hodnotil stejným měřítkem. Za jedinou objektivní výpověď o skutku označil výpověď F.J.. Podle žalovaného poškozený T.B. při podání vysvětlení před orgány Policie ČR se nezmiňoval, že svědky události měli být Ing. Z.B. a M.K.a jako svědka, který incident měl vidět označil pouze F.J. Žalovaný uváděl, že v případě kdy účastník neuvádí důkaz bezprostředně po jeho seznámení se s ním, ačkoli mu nic v tom nebrání, oslabuje to vypovídací hodnotu takového důkazu. Vznikají tak důvodné pochybnosti o jeho možné účelovosti či nepravdivosti. Podle žalovaného jsou oslabeny i svědekéc výpovědi Ing. Z.B. a M.K., neboť jsou zde dílčí nesrovnalosti v popisovaném průběhu dopravní nehody týkající se především předjíždění jejich vozidla poškozeným. Pochybnosti ohledně pravdivosti svědeckých výpovědí má žalovaný i ohledně svědeckých výpovědí svědčící ve prospěch žalobce, neboť výpovědi byly učiněny zaměstnanci a žalobce rovněž tyto svědky neuvedl v řízení před Policií ČR a lze mít pochybnosti u těchto svědků týkající se jejich nestrannosti vzhledem ke vztahu jejich pracovněprávní podřízenosti k žalobci. Podle žalovaného nelze k tíži poškozeného T.B. přičíst, že neoznačil za svědky Ing. Z.B. a M.K. již při podání vysvětlení, ale až později, neboť tyto svědkyně jeli podle svých svědeckých výpovědích s určitým odstupem za ním, tudíž si nemusel uvědomit, že mohli pozorovat dopravní nehodu. Podle žalovaného T.B. líčí průběh události zcela odlišně i od výpovědích svědkyň Ing. Z.B. a M.K. Rozporné jsou zejména ty skutečnosti, že T.B. uvedl jízdu na kole před vozidlem cca 20 až 30 metrů. Podle jeho výpovědi mělo k dopravní nehodě dojít ve chvíli, kde již byl vozidlem řízeným žalobcem předjet a toto vozidlo mělo jet určitou dobu před ním a nikoliv bezprostředně poté co jej obviněný s vozidlem předjel. T.B. pak vůbec neuvedl, že by objížděl vozidlo řízené Ing. Z.B. Svědkyně Ing. Z.B. a M.K. líčily průběh nehody zcela jinak a shodně uvedly, že v okamžiku kdy jejich stojící vozidlo začal T.B. objíždět, současně je začal předjíždět žalobce a natlačoval jej vozidlem na jejich stojící auto, najel s vozidlem před T.B. a těsně před ním zabrzdil. Svědkyně B. uvedla, že viděla, jak T.B. rukou signalizoval objíždění jejich vozidla a svědkyně K. uvedla, že ví, že vpředu jedoucí cyklista F.J. se v okamžiku pádu T.B. otáčel. Žalobce přitom poukazoval na rozpor ve svědeckých výpovědích Ing. B. a M.K., týkající se možnosti F.J. incident vůbec vidět, jejich tvrzení považovat za smyšlené, neboť jestliže F.J. uvedl, že vozidlo, v němž měly sedět obě svědkyně, při ohlédnutí vůbec neviděl, je tím zcela vyloučeno, aby v okamžiku incidentu celý děj viděly tyto svědkyně sedící v tomto vozidle. Žalobce tvrdil, že není možné, aby došlo k prudkému zabrždění jeho vozidla, neboť na místě nebyla zjištěna žádná brzdná stopa tohoto vozidla. Podle žalovaného rozpory ve výpovědích svědkyň Ing. Z.B. a M.K. se neshodují zcela se svědeckou výpovědí T.B., což oslabuje jejich hodnotu svědecké výpovědi a za stěžejní je považována svědecká výpověď náhodného svědka F.J., který na věci neměl žádný osobní zájem. Podle žalovaného výpověď svědka F.J. je důležitá v tom směru, že svědčí ve prospěch poškozeného T.B. Význam výpovědi spočívá v tom, že jak uvedl již do úředního záznamu učiněného před Policií ČR, že slyšel křik, otočil se a za sebou viděl cyklistu při pravém okraji vozovky a vedle něho těsně nějaké stříbrné vozidlo, přičemž viděl, jak cyklista najíždí ještě více vpravo na krajnici a havaruje. Při výslechu jako svědek dne 8.6.2007 uvedl, že v následném stoupání se po zaslechnutí křiku ohlédl, viděl jak je pan B. předjížděn nějakým stříbrným vozidlem a je podstatně tímto vytlačován na pravou krajnici. Z těchto skutečností vyplývá, že před panem B. bylo pouze jedno vozidlo, což potvrzuje verzi T.B.. Žalobce v průběhu řízení přitom uváděl, že po vyjetí na horizont uviděl před sebou stojící osobní vozidlo, přibrzdil, cyklista to neubrzdil a spadl. Tato verze se však neslučuje se svědeckou výpovědí F.J. a naopak tato svědecká výpověď tuto verzi vyvrací. Žalovaný dále uváděl, že považuje za dostatečně zjištěný skutkový stav a je beze všech pochybností jednoznačně prokázáno provedeným dokazováním, že žalobce se dopustil protiprávního jednání, na základě kterého byl uznán vinným z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti na pozemních komunikacích. K námitce žalobce jako odvolatele, že na rozdíl od svědků B. a B. a K. svědci vypovídající v jeho prospěch, a to svědci M., Ing. S. a M. líčili průběh incidentu zcela shodně, žalovaný uváděl, že tato skutečnost není ve smyslu dokazování právně relevantní, neboť existují důvodné pochybnosti o účelnosti svědeckých výpovědí, neboť navrhovatel tyto svědky navrhl až ve správním řízení 29.6.2007. Žalovaný dále uváděl, že co se týká zranění poškozeného T.B. neshledal pochybení v posouzení této otázky, neboť způsobené poškození bylo takového rázu, že poškozený byl omezen v běžném způsobu života vzhledem ke skutečnosti, že pro závěr o existenci ublížení na zdraví ve smyslu § 22 odst. 1 písm. h) zák. o přestupcích nestačí jen subjektivní pocit poškozeného, nýbrž je ho nutné náležitě objektivizovat na základě lékařského nálezu nebo posudku. Poškozený utrpěl poškození páteře především v krčním úseku, oděrky na pravém stehně a zhmoždění pravého bérce, přičemž z důvodu zhmoždění páteře mu byl z léčebných důvodů nasazen Schantzův límec a předepsán Ibalgin, z čehož lze usuzovat, že zranění bylo takového rázu, aby si vyžádalo domácí léčení. Z tohoto důvodu byl poškozený v pracovní neschopnosti 9 kalendářních dní, čímž byl po dobu pracovní neschopnosti omezen na běžném způsobu života. Ačkoliv za ublížení na zdraví nelze považovat např. oděrky, menší škrábance, modřiny, malé ranky, přechodné bolesti, subjektivní stesky, či jiné změny tělesné integrity, které nemají žádný vliv na obvyklou činnost či obvyklý způsob života poškozeného, v tomto případě došlo k ublížení na zdraví ve smyslu přestupkového zákona, neboť zhmoždění krční páteře nelze považovat za zranění takového charakteru, který nemá vliv na způsob života. Poškozený byl omezen na běžném způsobu života, neboť vlivem pracovní neschopnosti způsobené dopravní nehodou, nemohl vykonávat běžné činnosti, které jsou každodenní součástí jeho života. Z tohoto důvodu žalovaný rozhodl o potvrzení správního orgánu I. stupně.

Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí na podkladě § 75 odst. 1 a 2 s.ř.s. a vycházel přitom ze skutkového a právního vztahu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů, kterými napadené rozhodnutí bylo včas napadeno.

V průběhu jednání před krajským soudem o projednávané žalobě žalobce prostřednictvím své zástupkyně uváděl, že v dané věci je nezbytné vycházet ze závěrů obsažených v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vydaného v této věci, zejména v tom směru, zda žalobce se dopustil jemu přičítanému skutku, zda tedy spáchal přestupek, který je mu kladen za vinu. Žalobce vyslovil přesvědčení, že správní orgán posuzoval ve věci provedené důkazy nikoliv rovnocenným způsobem a překročil meze správního uvážení při posuzování věrohodnosti „jednotlivých verzí“ v průběhu celé události, které vyplývaly z výpovědi svědků. Správní orgán bez opory v provedeném dokazování dospěl k závěru, že zcela správná je verze svědčící ve prospěch poškozeného B. a oproti tomu za nevěrohodnou posoudil verzi podepřenou svědeckými výpověďmi žalobce jako domnělého pachatele přestupku. Žalobce v tomto směru setrval na svých dosavadních tvrzeních, že příčinou pádu cyklisty nemohlo být žádné zaviněné porušení jeho osobou, jako účastníkem silničního provozu v daném místě a čase, neboť ani z výpovědi jediného, tzv. nestranného svědka J. nelze nehodový děj spolehlivě dovodit. Z provedených důkazů tedy nelze spolehlivě dovodit, že by pád cyklisty byl v příčinné souvislosti s jakýmkoliv zaviněním žalobce. Podle žalobce pád cyklisty byla nehoda, kterou žalobce nezpůsobil a v důsledku zavinění žalobcem nemohlo dojít k ublížení na zdraví poškozeného. Žalobce byl přesvědčen, že z provedených důkazů nelze dovodit, že jednáním žalobce došlo k naplnění materiálního znaku přestupku podle § 2 odst. 1 zák. č. 200/1990 Sb., a že by zaviněným jednáním byl porušen zájem společnosti. Co se týče zranění poškozeného, žalobce vyslovil přesvědčení, že nemohlo dosáhnout stupně ublížení na zdraví ve smyslu přestupkového zákona, neboť spíše bylo hodnoceno podle subjektivních pocitů poškozeného. Důkaz znaleckým posudkem byl navíc zpracován s určitým časovým odstupem po nehodě a nebylo možno zjistit skutečný a aktuální zdravotní stav poškozeného po nehodě. Vypovídací hodnota provedeného znaleckého posudku podle žalobce byla tak výrazně snížena. Z těchto skutečností žalobce dovozoval, že správní orgán hodnotil provedené důkazy ve prospěch poškozeného. Žalobce na základě důvodnosti své žaloby navrhl, aby rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno a v případě pokud by soud dospěl k závěru, že žalobce se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu a tedy spáchal přestupek, za který mu byl uložen trest, navrhl, aby od tohoto trestu bylo upuštěno, neboť na takový postup již v žalobě poukazoval. Žalobce proto v konečném návrhu navrhl, aby rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno, alternativně aby bylo upuštěno od uloženého trestu.

Žalovaný v konečném návrhu uváděl, že při hodnocení důkazů nepřekročil meze správního uvážení, důkazy zhodnotil v souladu se zákonem. K námitce žalobce, že jeho jednáním nebyl naplněn materiální znak přestupku žalovaný uváděl, že následkem jednání žalobce došlo k ublížení na zdraví jiného účastníka v provozu na pozemních komunikacích a proto podle žalovaného materiální znak přestupku byl naplněn. K dalšímu tvrzení žalobce žalovaný konstatoval, že okolnosti týkající se objíždění výtluk na pozemní komunikaci nemají na posouzení věci žádný vliv, neboť dopravní nehodu měl žalobce způsobit bržděním před poškozeným a tedy bez ohledu na to, zda se poškozený vyhýbal výtlukům. Podle žalovaného znalecký posudek vztahující se ke zranění poškozeného byl zpracován na základě objektivních skutečností, kterými byly lékařské zprávy vypracované ke zdravotnímu stavu poškozeného. Skutečnost, že znalecký posudek byl zpracován s určitým časovým odstupem neznamená, že by tento posudek měl být považován za méně věrohodný. K návrhu žalobce na upuštění od trestu žalovaný poukázal na ustanovení § 22 odst. 4 a odst. 12 zák. o přestupcích, podle kterých je nutné sankce uložit v zákonném rozmezí a od uložení sankcí nelze upustit. Ve vztahu k ustanovení § 78 odst. 2 s.ř.s., podle kterého může soud od trestu upustit v případě, že byl trest uložen ve zjevně nepřiměřené výši, žalovaný konstatoval, že vzhledem k jednání žalobce, který se dopustil přestupku, uložením sankcí v dolní polovině zákonné sazby nebyl trest uložen v nepřiměřené výši. Žalovaný navrhl, aby žaloba byla zamítnuta. Pro případ, že žalobě soud vyhoví, žalovaný poukázal na ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a navrhl, aby soud přiznal žalobci případnou náhradu nákladů řízení ve výši, které účastník důvodně vynaložil. V této souvislosti je nezbytné hodnotit i skutečnost, že žalobce opakovaně změnil svého právního zástupce a z tohoto úhlu pohledu je nezbytné hodnotit i uplatněnou náhradu na náklady řízení za úkon týkající se převzetí věci kzastoupení. Žalovaný konstatoval, že v řízení o žalobě, ani v řízení o kasační stížnosti, vyjma běžné činnosti, správního orgánu žádné náklady řízení nevznikly.

Při přezkumu rozhodnutí žalovaného vycházel soud ze žalobních bodů, které žalobce řádně a včas uplatnil ve své žalobě ze dne 15.5.2008 a které následně doplnil ve svém doplňku k žalobě ze dne 11.7.2008 a 22.10.2008. První žalobní bod zahrnuje tvrzení žalobce, že rozhodnutí o přestupku bylo vydáno až po uplynutí doby pro zánik odpovědnosti za tento přestupek. Ve druhém žalobním bodu žalobce tvrdil, že správní orgány nepostupovaly nestranně a nepřihlédly ke všem zjištěným důkazům, že nebyl účastníkem žádné dopravní nehody a tím se nemohl dopustit ani neposkytnutí pomoci. Ve třetím žalobním bodu tvrdil, že rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno vyloučenou úřední osobou a ve čtvrtém žalobním bodu tvrdil, že mu byly uloženy extrémní sankce, přestože byl správní orgán informován, že žalobce má v náplni práci mimo jiné řízení motorového vozidla a ztráta řidičského oprávnění pro něj bude znamenat ztrátu zaměstnání a ohrožení jeho existence. Zbývající žalobní námitky obsažené v doplňku žaloby ze dne 11.7.2008 a 22.10.2008 soud posuzoval jako rozšíření původní žaloby o nové žalobní body, které bylo provedeno po uplynutí lhůty pro podání žaloby ve smyslu § 71 odst. 2 a 1 s.ř.s. a toto rozšíření žaloby soud vyhodnotil jako nepřípustné.

Při hodnocení jednotlivých žalobních bodů soud vycházel též z dílčích závěrů svého předchozího rozhodnutí ze dne 29.5.2009 č.j. 17Ca 27/2008-128 a respektoval právní názor Nejvyššího správního soudu obsažený v jeho rozsudku ze dne 16.6.2010 č.j. 5As 60/2009-163. Krajský soud zde aplikoval ust. § 110 odst. 3 s.ř.s., podle kterého zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.

Na podkladě tohoto ustanovení krajský soud konstatuje, že již ve svém rozsudku č.j. 17Ca 27/2008-128 ve vztahu k prvému žalobnímu bodu dospěl k závěru, že přestupek byl projednán v zákonné lhůtě stanovené v § 20 zákona o přestupcích. Tento právní závěr podložený učiněným skutkovým zjištěním byl Nejvyšším správním soudem přezkoumán se závěrem, že krajský soud se s touto námitkou vypořádal a své úvahy řádně zdůvodnil. Tuto žalobní námitku soud hodnotí jako nedůvodnou.

Obdobně nedůvodnou soud hodnotí třetí žalobní výtku, ve které žalobce namítal, že rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno vyloučenou úřední osobou. V této souvislosti soud shodně odkazuje na skutkové a právní závěry obsažené v předchozím rozhodnutí zdejšího soudu č.j. 17Ca 27/2008-128, které byly přezkoumány Nejvyšším správním soudem se závěrem, že rozhodnutí o přestupku ve věci samé sice časově předcházelo vydáním rozhodnutí o žalobcem uplatněné námitce podjatosti úřední osoby, nicméně intenzita této zjištěné procesní vady nemohla založit nezákonnost rozhodnutí, když navíc tato námitka byla vyhodnocena Nejvyšším správním soudem jako ryze účelová, když o této námitce bylo následně řádně rozhodnuto a námitka nebyla shledána důvodnou.

Při posuzování druhé žalobní výtky, ve které žalobce tvrdil, že správní orgány nepostupovaly nestranně, nepřihlédly ke všem důkazům a že dopravní nehoda se nestala, vycházel krajský soud rovněž z rozhodnutí Nejvyšší správního soudu č.j. 5As 60/2009-163. Ve vazbě na toto citované rozhodnutí krajský soud konstatuje, že spis správního orgánu obsahuje dostatek písemností a důkazů, ze kterých lze seznat průběh nehodového děje, na jejichž podkladě lze učinit závěr, zda žalobce se dopustil či nedopustil jemu přičítanému přestupku. Tento vyslovený právní závěr vychází ze zjištění, že skutkový stav byl zjištěn potřebným způsobem, který umožňuje rozhodnout ve věci samé.

Rozhodnutí správního orgánu I. stupně a rozhodnutí žalovaného vycházejí ze závěru, že dne 22.4.2007 žalobce se svým osobním automobilem předjel na silnici ve směru od Smrčovce do Klatov cyklistu T.B., najel před něj a bezdůvodně před ním náhle přibrzdil, v důsledku čehož poškozený B. na pravé krajnici po prudkém brždění spadl z kola a způsobil si lehké zranění. Pro tyto závěry správní orgán měl k dispozici přestupkový spis Policie ČR, skupiny dopravních nehod Klatovy, o dopravní nehodě ze dne 22.4.2007, dále důkazy zahrnující výslechy svědků T.B. - poškozeného cyklisty, výslech svědkyň M.K.– přítelkyně T.B. a řidičky osobního automobilu doprovázejícího poškozeného B. při silničním závodu, dále svědeckou výpověď Ing. Z.B. – sestry poškozeného cyklisty, jedoucí v osobním doprovodném vozidle jako spolujezdkyně M.K. a svědeckou výpověď F.J. – účastníka silničního závodu. Tito svědci podali svou výpověď při jednání u správního orgánu I. stupně dne 8.6.2007. Správní orgán měl k dispozici i druhou část důkazů zahrnující svědeckou výpověď svědkyně M.B. – spolujezdkyně žalobce, dále vyjádření žalobce jako obviněného podané v průběhu ústního jednání před správním orgánem I. stupně dne 20.7.2007 a dále výpověď svědka P.M. – řidiče firmy VETAMIX, výpověď svědka M.M. – zaměstnance firmy VETAMIX a výpověď svědka Ing. M.S. – rovněž zaměstnance firmy VETAMIX. Žalovaný a správní orgán I. stupně tyto i ostatní provedené důkazy hodnotily a své úvahy, kterými k výslednému vyhodnocení provedených důkazů dospěly, uvedly ve svých rozhodnutích. Krajský soud konstatuje, že hodnocené důkazy ve správním řízení byly obstarány řádným procesním postupem a výsledek hodnocení důkazů odpovídá zásadám formální logiky. Krajský soud, obdobně jako žalovaný, se zabýval mírou věrohodnosti jednotlivých důkazů a shodně se žalovaným dospěl k závěru, že stejnou intenzitou je snížena míra hodnověrnosti důkazů svědeckou výpovědí svědkyně K. – přítelkyně poškozeného cyklisty B. i výpovědi Ing. B.– sestry poškozeného B., a to v důsledku osobních vazeb k samotnému poškozenému. Ve stejné míře je snížena věrohodnost výpovědí svědků M., M. a Ing. S., kteří jsou se žalobcem propojeni v oblasti pracovně právních vztahů. Ve stejné míře je snížena výpověď svědkyně B. – spolujezdkyně žalobce, která je jeho přítelkyní. Na rozdíl od žalovaného správního orgánu, soud klade větší akcent na další okolnost, která dalším dílem snižuje míru hodnověrnosti výpovědí svědků M., M. a Ing. S. Nelze přehlédnout jak ostatně vnímal i žalovaný správní orgán, že žalobce při objasňování přestupku, využil svého práva navrhnout vlastní důkazy až v průběhu řízení před správním orgánem. Dne 25.6.2007 v rámci jednání před správním orgánem žalobce přednesl své stanovisko ve věci samé a požádal správní orgán o poskytnutí kopií protokolů o výsleších svědků, kteří v dané věci byli slyšeni dne 8.6.2007. Této žádosti žalobce bylo vyhověno. Následně dne 29.6.2007 žalobce předložil návrh na provedení výpovědí svědky M. , M. a Ing. S., jejíž výpovědi také následně správní orgán provedl. Tito slyšení svědci následně podporovali obranou verzi žalobce vypovídali o okolnostech kolize poškozeného B., při které došlo k jeho pádu a následnému ublížení na zdraví. Snížení míry hodnověrnosti výpovědí těchto tří svědkům přitom způsobuje fakt, že nelze vyloučit, že jejich výpovědi byly podány se znalostí výpovědí svědků B.,K. , B. a J. Výsledky šetření Policie ČR obsažené v rámci šetření dopravní nehody z 22.4.2007 a další provedené důkazy vedou soud k závěru, že hlavním objektivním podkladem pro hodnocení důkazů je fotodokumentace pořízená z místa dopravní nehody společně s plánkem pořízeným Policií ČR. Z tohoto podkladu vyplývá, že k pádu poškozeného cyklisty B. došlo v první polovině rovného úseku silnice s mírným stoupáním přibližně ve vzdálenosti 6 metrů před odbočkou ústící z této silnice vlevo do lesa. Na tomto rovném úseku silnice za pravotočivou zatáčkou, orgány Policie zaznamenaly 5 metrů dlouhou brzdnou smykovou stopu cyklisty a ve vzdálenosti dalších přibližně 5 metrů od konce této smykové stopy bylo označeno místo pádu cyklisty. Pro objasnění posuzovaného skutku soud považuje za důležité objasnění okolností doprovázejících pohyb vozidla řízeného žalobcem po vyjetí z pravotočivé zatáčky a po výjezdu na první polovinu rovného úseku silnice v místě před odbočkou do lesa vedoucí z levé části vozovky. Pro objasnění skutkového děje není důležitý pohyb cyklisty a vodzila žalobce v místě před projetím pravotočivé zatáčky, za kterou následuje krátký rovný úsek s místem pádu cyklisty a proto není rozhodující, zda poškozený cyklista skutečně v této části vozovky jel v levém jízdním pruhu, čímž měl přinutit žalobce k jeho podjetí zprava, ale rozhodující je následný pohyb osobního vozidla i cyklisty. Podle obranné verze žalobce se jeho vozidlo dostalo před cyklistu B. a cyklista jel za žalobcem v krátkém stoupání ve vzdálenosti 150 až 200 metrů. V tomto okamžiku žalobce podle jeho údajů, měl jet vozidlem pomalu, rychlostí 40-50 km/hod. a měl dojet stojící vozidlo, měl začít dávat přednost vozidlu protijedoucímu a proto měl přibrzdit. Pokud žalobce s vozidlem měl jet rychlostí 40-50 km/hod., pak je nutno předpokládat, že cyklista, po projetí levotočivé a následné pravotočivé zatáčky a po výjezdu na rovný úsek silnice s mírným stoupáním, může dosáhnout maximální rychlosti do 30 km/hod. K tomu, aby došlo ke zmenšení vzdálenosti mezi jedoucím vozidlem a jedoucím cyklistou, musela nastat okolnost, která by přinutila žalobce s osobním vozidlem rychlost výrazně snížit. Tuto situaci vysvětloval žalobce svým tvrzením, že snížení rychlosti jeho vozidla zapříčinilo stojící vozidlo u krajnice, za kterým byl nucen přibrzdit a dát přednost vozidlu protijedoucímu. Stěžejní pro vyhodnocení důkazů a dokumentaci nehodového děje byla otázka, zda byla prokázána právě takto vzniklá situace, kterou žalobce popisoval. Stojící vozidlo u krajnice ve směru jízdy žalobce měly prokazovat výpovědi svědků M., M. a Ing. S., kteří jeli právě ve vozidle protijedoucím, kterému měl žalobce dávat přednost. Žalovaný správní orgán a rovněž krajský soud konstatují sníženou míru věrohodnosti výpovědi těchto tří svědků na základě jejich provázanosti pracovně právním vztahem jako pracovníků jedné firmy. Podle soudu míra hodnověrnosti těchto svědeckých výpovědí je dále ještě snížena tím,

že tito svědci byli žalobcem navrženi až v průběhu správního řízení za okolností, kdy žalobce měl k dispozici dosavadní výsledky vyšetřování, včetně obsahu výpovědi svědků, kteří svědčili ve prospěch poškozeného cyklisty. Za těchto okolností krajský soud se ztotožňuje se závěrem žalovaného správního orgánu, že hlavním důkazem je výpověď dalšího účastníka cyklistického závodu cyklisty J., který existenci stojícího vozidla u pravé části vozovky vyvrátil.

Podle názoru soudu žalovaný správní orgán i správní orgán I. stupně měly k dispozici kompletní podklady pro vydání rozhodnutí, které řádným způsobem zhodnotily a své úvahy řádně promítly do odůvodnění svých rozhodnutí. Také z tohoto důvodu krajský soud již neprovedl další důkazy, zejména důkaz rekonstrukcí a důkaz doplněním znaleckého posudku, kterým se žalobce dovolával v průběhu soudního přezkumného řízení. Stejné důkazy navrhoval žalobce k provedení v odvolacím řízení a žalovaný jejich neprovedení řádně odůvodnil argumenty, které soud akceptuje a na které odkazuje (rozhodnutí žalovaného ze dne 9.4.2008 č.j. DSH/3234/08 str. 4 odst. 3 odůvodnění tohoto rozhodnutí) Při posuzování uplatněného třetího žalobního bodu dospěl soud k závěru, že tento žalobní bod je nedůvodný, neboť v řízení před správními orgány byly provedeny veškeré potřebné důkazy, které posloužily jako podklad pro vydání rozhodnutí ve věci samé a tyto důkazy správní orgán řádně vyhodnotil a své úvahy přezkoumatelným způsobem prezentoval v odůvodnění svého rozhodnutí.

Při posuzování důvodnosti čtvrtého žalobního bodu soud vycházel z jeho obsahu, ve kterém žalobce tvrdil, že za přestupky mu byly uloženy extrémní sankce. Ve smyslu ust. § 71 odst. 1 písm. d) s.ř.s. žaloba kromě obecných záležitostí, týkajících se podání musí obsahovat též žalobní body, z nichž musí být patrno z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Soud konstatuje, že žalobce svůj žalobní bod a důvod nezákonnosti rozhodnutí o uložení sankce uvedl ryze v rovině obecné. Ve stejně obecné rovinně soud konstatuje, že žalobcovo tvrzení, že ztráta řidičského oprávnění bude pro něj znamenat ztrátu zaměstnání a ohrožení existence, není skutečností, která by byla pro správní orgán právně významnou při rozhodování o druhu a výši ukládané sankce. V tomto směru žalobní bod žalobce je shledán soudem jako nedůvodný.

V průběhu ústního jednání o projednávané žalobě žalobce prostřednictvím své zástupkyně uplatnil návrh na upuštění od trestu uloženého žalobc iza přestupky, kterými byl shledán vinným. Při posuzování tohoto návrhu vycházel krajský soud z ust. § 78 odst. 2 s.ř.s., podle kterého rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, může soud, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí podle odst. 1, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze-li také rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu z něhož vyšel správní orgán a který soud případně vlastním dokazováním nikoli v zásadních směrech doplnil a navrhl-li takový postup žalobce v žalobě.

Žalobce ve své původní žalobě a ani v jejích dvou doplňcích návrh na upuštění od uloženého trestu neuplatnil. I když žalobce návrh na uložení od trestu ve formě alternativního petitu neučinil, vycházel soud z dosavadní rozhodovací praxe správních soudů, která akceptuje, že návrh na upuštění od uloženého trestu může být uplatněn i po uplynutí lhůty k podání žaloby (§ 72 s.ř.s.) pokud takovýto návrh na upuštění trestu vychází ze žalobního bodu vzneseného v rámci žaloby, který byl v zákonné lhůtě řádně uplatněn (rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 1As 30/2004-82, dostupný na www.nssoud.cz). Žalobce v původní žalobě ze dne 15.5.2008 ve čtvrtém žalobním bodu tvrdil, že za přestupky mu byla uložena extrémní sankce, což krajský soud vyhodnotil jako řádně a včas uplatněný žalobní bod, který umožňuje žalobci návrh na upuštění od uloženého trestu uplatnit v průběhu přezkumného řízení před soudem, což žalobce také učinil. Na základě tohoto úsudku krajský

soud se zabýval opodstatněností uplatněného návrhu na upuštění od uloženého trestu. Tuto opodstatněnost hodnotil na podkladě ust. § 11 odst. 3 přestupkového zákona, podle kterého od uložení sankce lze od rozhodnutí přestupku upustit, jestliže k nápravě pachatele postačí samotné projednání přestupku. Opodstatněnost návrhu soud hodnotil též na podkladě ust. § 22 odst. 12 přestupkového zákona, podle kterého od uložení sankce podle odst. 4 až 11 s výjimkou odst. 10 bodu 1 nelze rozhodnutí o přestupku upustit. Ust. § 11 odst. 3 přestupkového zákona je nutno vykládat jako ustanovení obecné ve vztahu k specielnímu ustanovení § 22 odst. 12 téhož zákona. Krajský soud zastává názor, že při užití moderačního práva, tj. též při rozhodnutí o upuštění od uloženého trestu ve smyslu § 78 odst. 2 s.ř.s., je soud vázán mezemi, které jsou zákonem dovoleny. Tyto zákonné limity svazující soud musejí být zcela stejné jako meze, které umožňují užití moderačního práva správnímu orgánu. Pokud správní orgán na podkladě § 22 odst. 12 přestupkového zákona nemůže upustit od uloženého trestu, který v případě žalobce byl ukládán, právě podle ust. § 22 odst. 4 přestupkového zákona, nemůže tak učinit ani soud (obdobně v rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 5As 46/2008-50 nebo čj. 6 As 48/2007-58, dostupných na www.nssoud.cz).

Krajský soud na základě učiněných zjištění shledal žalobu nedůvodnou a na podkladě § 78 odst. 7 s.ř.s. proto žalobu zamítl.

Na podkladě § 60 odst. 1 s.ř.s. žalovaný, který v řízení dosáhl procesního úspěchu by měl založeno právo na náhradu nákladů řízení. Soud však rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a to jak v řízení o žalobě před krajským soudem tak v řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem, neboť žalovaný náhradu nákladů řízení nežádal, když náklady v této souvislosti na jeho straně nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat do dvou týdnů po jeho doručení
kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím
Krajského soudu v Plzni ve dvou písemných vyhotoveních (§ 102 a
násl. s.ř.s.).

Důvody kasační stížnosti jsou taxativně stanoveny v § 103 odst. 1 s.ř.s.
Kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení
nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná (§ 104 odst. 2
s.ř.s.). Kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody,
než které jsou uvedeny v § 103 s.ř.s., nebo o důvody, které
stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má
být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§ 104 odst. 4 s.ř.s.).

Stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen
advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen,
který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické
vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon
advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

Kasační stížnost je nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl
znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším
správním soudem; to neplatí je-li jako důvod kasační stížnosti
namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu (§ 104 odst. 3 písm. a ) s.ř.s.)

V Plzni 27. května 2011


JUDr. Václav Roučka, v.r.

samosoudce

Za správnost vyhotovení: Helena Kováříková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru