Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

17 A 30/2020 - 44Rozsudek KSPL ze dne 16.04.2020

Prejudikatura

4 Azs 73/2017 - 29

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
5 Azs 165/2020

přidejte vlastní popisek

17 A 30/2020 - 44

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní JUDr. Alenou Hockou ve věci

žalobce: H. O. I., narozený X,

alias: H. S., narozený X, státní příslušnost X, původně v Zařízení pro zajištění cizinců Balková, Balková 1, 331 65 Tis u Blatna (dále jen ZZC), toho času Pobytové středisko Zastávka u Brna, Havířská 514, 664 84 Zastávka

zastoupený advokátem Mgr. Markem Hudlickým, se sídlem Františkánská 120/7, 301 00 Plzeň,

proti

žalovanému: Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, sídlem Karla Hynka Máchy 1266, 356 01 Sokolov,

v řízení o žalobě ze dne 25.2.2020 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8.2.2020 č.j. KRPK-12758-28/ČJ-2020-190022,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátu Mgr. Marku Hudlickému se přiznává odměna ve výši 6.800,- Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Plzni ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku na účet č. 2105740506/2700, VS: 20305.

Odůvodnění:

1. Včasnou žalobou ze dne 25.2.2020 předanou k poštovní přepravě dne 28.2.2020 a soudu doručenou dne 2.3.2020 se žalobce domáhal přezkoumání napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 8.2.2020 č.j. KRPK-12758-28/ČJ-2020-190022, jehož kopie byla připojena, kterým bylo rozhodnuto tak, že žalobce se zajišťuje podle § 129 odst. 1 ve spojení s § 129 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen zákon o pobytu cizinců), a to na 30 dnů od okamžiku omezení jeho osobní svobody. Součástí žaloby byla i žádost o ustanovení zástupce. Usnesením zdejšího soudu ze dne 16.3.2020 č.j. 17 A 30/2020-23 byl žalobci ustanoven zástupcem shora jmenovaný advokát.

2. V doplnění žaloby ze dne 25.3.2020 žalobce předně namítal, že správní orgán by se v případě zajištění cizince za účelem jeho předání do jiného členského státu, měl zabývat systémovými nedostatky ve státě, kam má být předán. Český azylový systém sice stojí na zásadě vzájemné důvěry a vyvratitelné domněnce, že každý členský stát je bezpečnou zemí, avšak s ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen NSS) č.j. 5 Azs 195/2016-22 ze dne 12. 9. 2016 je namístě zvažovat předávání cizinců do Itálie. S touto otázkou se žalovaný obsáhle vypořádává na str. 5 a 6 napadeného rozhodnutí, avšak nelze přehlédnout, že závěry žalovaného se vesměs omezují na prosté konstatování, že všechny dotčené státy lze považovat za vyspělé, bezpečné země, ve kterých státní moc dodržuje lidská práva a jsou způsobilé zajistit dodržování lidských práv a právních předpisů. Žalovaný se omezuje pouze na prosté konstatování, a napadené rozhodnutí je v tomto směru nepřezkoumatelné. Nadto s ohledem na shora uvedenou judikaturu se žalovaný nevypořádává s větší měrou otázkou předání žalobce do Itálie. Dále žalobce uvedl, že napadené rozhodnutí lze považovat za protiústavní, když právo na život a zdraví je zaručeno každému. V nynější situaci epidemie onemocnění COVID-19 jsou právě dotčené státy – tj. Itálie, Německo a Francie jedny z nejvíce zasažených v Evropě, a to výrazně více než Česká republika (dále jen ČR). Žalobce tak předáním do některého z uvedených států může být ohrožen na zdraví či životě, což se mu jeví jako protiústavní. Žalobce v této souvislosti poukázal na článek 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikovanou pod č. 209/1992 Sb., dle které jsou státní orgány povinny respektovat soukromí a rodinný život, obydlí a korespondenci, a do této sféry mohou zasáhnout pouze tehdy, kdy je to z hlediska ochrany národních zájmů a veřejné bezpečnosti nezbytné, přičemž takový zásah do soukromého rodinného života musí být odůvodněn naléhavou sociální potřebou a musí být přiměřený sledovanému legitimnímu cíli. Napadené rozhodnutí postrádá úvahy o přiměřenosti ve světle čl. 8 Úmluvy. Závěrem žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

3. Napadeným rozhodnutím žalovaného ze dne 8.2.2020 č.j. KRPK-12758-28/ČJ-2020-190022 bylo rozhodnuto tak, že se žalobce podle § 129 odst. 1 ve spojení s § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců zajišťuje za účelem jeho předání podle přímo použitelného právního předpisu Evropské unie [Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti dne 29.6.2013) (dále jen dublinské nařízení či Nařízení)]. Současně dle § 129 odst. 7 zákona o v některém z členských států (uveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie č. L 180/31-59 ze pobytu cizinců byla stanovena doba trvání zajištění na 30 dnů od okamžiku omezení osobní svobody, tj. od 7.2.2020, 23:20 hodin. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že žalobce byl dne 7.2.2020 v 22:50 hodin kontrolován policisty žalovaného v Chebu ve výpravní budově železniční zastávky Cheb a na výzvu nepředložil žádný cestovní doklad, vízum, povolení k pobytu ani jiný průkaz totožnosti, na základě kterého by bylo možno odůvodnit závěr, že jeho pobyt na území ČR je v souladu se zákonem o pobytu cizinců, a tudíž oprávněný. Dále bylo zjištěno, že dne 14.1.2020 požádal ve Spolkové republice Německo (dále jen Německo) o azyl, kde neměl rovněž povolený pobyt a byl objektem pátrání pro krádež a neplnění povinné platby. Dne 8.2.2020 ve 3:00 hodin byl žalobce zajištěn podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o policii), neboť byl důvod se domnívat, že neoprávněně vstoupil na území ČR nebo zde neoprávněně pobývá. Správní orgán dále z informačního systému EURODAC zjistil, že byl na území členských států opakovaně daktyloskopován z důvodu žádosti o azyl (13.5.2016 v Itálii, 11.8.2016 ve Francii, 14.1.2020 v Německu), což zakládá důvod pro zahájení řízení podle dublinského nařízení. V rámci vysvětlení, které ve věci žalobce podal, bylo dále zjištěno, že zemi původu – X opustil v roce 2004 a vnější hranici členských států překročil nepovoleně. Z X cestoval nafukovací lodí do Itálie, přičemž využil převaděčů, kterým zaplatil přibližně 700,- EUR, poté cestoval do Francie a Německa; jak se ocitl v ČR, nevěděl.

Z nastíněných skutkových okolností a z ostatních informací a podkladů získaných v rámci provádění úkonů spojených s ukončením pobytu na území, správní orgán učinil závěr, že by mírnější donucovací opatření než zajištění za účelem předání podle přímo použitelného právního předpisu Evropské unie (dále jen EU) nebyla účinná. Správní orgán vycházel ze zjištění, že žalobce po překročení vnější hranice schengenského prostoru opakovaně žádal o azyl v Itálii, Francii a Německu. Všechny tyto země následně úmyslně opustil a na své cestě systematicky porušoval právní předpisy. Žalobce nemá žádnou finanční hotovost, bydlení, toulá se, spí na ulici, nemá žádné doklady ani vízum. Z uvedených důvodů se správnímu orgánu jevilo uložení zvláštních opatření ve smyslu ust. § 123b zákona o pobytu cizinců jako zcela nedostačující.

Před samotnou aplikací institutu zajištění správní orgán zvážil, zda zajištěním bude naplněn jeho účel, zda předání žalobce do Itálie, Francie nebo Německa je reálně možné a zda může být uskutečněno tak, jak ukládá zákon. Správní orgán se při rozhodování o zajištění pro účely předání zabýval aktuální situací v zemích, do kterých může být předán, a posuzoval, zda v daném případě není dána překážka realizace předání ve smyslu čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení, tj. zda v uvedených zemích neexistují závažné důvody domnívat se, že dochází k systematickým nedostatkům azylového řízení nebo podmínek přijetí žadatelů, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie. Za problematickou zemi společného evropského azylového systému je dlouhodobě považováno Řecko a Maďarsko. Judikaturou NSS bylo upozorněno rovněž na důkladné zvažování předání do Itálie, ohledně níž však zatím nebylo konstatováno, že by přijímací podmínky představovaly překážku pro veškeré návraty žadatelů o mezinárodní ochranu, nicméně bylo poukázáno na některé nedostatky. Správní orgán uvedl, že mu nejsou známy žádné skutečnosti, které by mohly nasvědčovat existenci závažných důvodů pro závěr o existenci systematických nedostatků italské, francouzské nebo německé azylové praxe. Rovněž mu není známo, že by existovaly zprávy mezinárodních, mezivládních, vládních nebo nevládních organizací, či rozsudky Evropského soudu pro lidská práva, Soudního dvora Evropské unie nebo soudů jiných evropských zemí, které by naznačovaly nedodržování standardů ochrany lidských práv v rámci azylové procedury v Itálii, ve Francii a v Německu. Rovněž tak není správnímu orgánu známo, že by Úřad vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky aktuálně požadoval, aby se členské státy EU zdržely realizace transferů žadatelů o mezinárodní ochranu do Itálie, Francie a Německa. Systémové nedostatky neosvědčuje ani Sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě o aktuálním stavu provádění prioritních opatření v rámci Evropského programu pro migraci ze dne 10. 2. 2016. Itálie, Francie a Německo jsou vyspělé, bezpečné země, ve kterých státní moc dodržuje lidská práva a jsou způsobilé zajistit dodržování lidských práv a právních předpisů. Tyto státy ratifikovaly a dodržují mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách a mají efektivně fungující azylový systém a vysokou úroveň dodržování práv žadatelů o udělení mezinárodní ochrany a podmínek jejich přijetí. Předání do některého z těchto států s sebou nenese riziko nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Správní orgán poukázal na zásadu vzájemné důvěry členských států, dle které se vychází z toho, že všechny ostatní členské státy dodržují unijní právo, a zejména základní práva, která unijní právo uznává. Předání do Itálie, Francie či Německa je reálně možné a bude uskutečněno v nejbližším možném termínu tak, jak ukládá zákon.

4. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě dne 1.4.2020 mimo jiné stručně zrekapituloval průběh správního řízení a dále uvedl, že uplatnil svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena. Rovněž šetřil práva i oprávněné zájmy žalobce a zasáhnul do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu. Správní orgán postupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu. Vydání rozhodnutí o zajištění bylo zcela přiměřené důvodům zajištění tak, jak jsou uvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zajištění žalobce je zcela adekvátním, přiměřeným a nezbytným zásahem v demokratické společnosti z důvodu ochrany veřejného pořádku a práva. Žalovaný nesouhlasil s názorem žalobce, že pouze konstatoval, že Itálii, Francii a Německo lze považovat za bezpečné země. Tato otázka je řešena na str. 5 a 6 napadeného rozhodnutí a odůvodnění je logické, řádné a přezkoumatelné. Také žalovaný opětovně poukázal na zásadu vzájemné důvěry členských států. K námitce nemožnosti předání do Itálie z důvodu epidemie koronaviru SARS CoV-2 (dále jen onemocnění COVID-19) žalovaný uvedl, že v okamžiku přijímání rozhodnutí o zajištění správní orgán vycházel ze situace, která panovala, a z informací a podkladů, které měl k dispozici v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Světová zdravotnická organizace prohlásila probíhající epidemii onemocnění COVID-19 za pandemii dne 11.3.2020. Zajištění žalobce nadále plní svůj účel, jeho předání do příslušného členského státu je reálně možné a může být uskutečněno tak, jak ukládá zákon. Žalovaný závěrem navrhl, aby byla žaloba zamítnuta.

5. Ze zaslaného správního spisu vedeného žalovaným v této věci vyplývá, že skutečnosti uvedené v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí ze dne 8.2.2020 i ve vyjádření žalovaného ze dne 1.4.2020 odpovídají obsahu spisu. Ze správního spisu vyplývá, že napadené rozhodnutí ze dne 8.2.2020 bylo žalobci předáno téhož dne.

6. Dle § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s.ř.s.), soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy (dále jen správní orgán). Dle § 78 odst. 7 s.ř.s. soud zamítne žalobu, není-li důvodná. Při přezkoumání napadeného rozhodnutí je soud povinen přezkoumat napadený výrok v mezích žalobních bodů uvedených v žalobě (§ 75 odst. 2 věta první s.ř.s.). Dle § 31 odst. 2, 3 s.ř.s. ve věcech zajištění cizince rozhoduje specializovaný samosoudce, který má práva a povinnosti předsedy senátu.

7. Podanou žalobou se žalobce domáhal z důvodů shora uvedených zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 8.2.2020, ale soud z níže uvedených důvodů shledal, že žaloba není důvodná. Soud o věci rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť účastníci řízení nežádali ústní jednání k projednání věci a soud jeho nařízení neshledal nezbytným (§ 172 odst. 5 věta druhá zákona o pobytu cizinců).

8. Podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování, policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropské unie; policie na dobu nezbytně nutnou zajistí i prováženého cizince v případě, že jeho průvoz nelze z objektivních důvodů dokončit bez nutné přestávky.

9. Podle § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců nelze-li předání cizince nebo dokončení jeho průvozu uskutečnit ve lhůtě do 48 hodin, a jde-li o průvoz leteckou cestou podle § 152 ve lhůtě do 72 hodin, policie v řízení o zajištění cizince za účelem jeho předání nebo průvozu vydá rozhodnutí, které je prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné.

10. Jelikož žalobce namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů, soud se nejprve zabýval otázkou, zda je napadené rozhodnutí způsobilé pro soudní přezkum. Případná nepřezkoumatelnost rozhodnutí je totiž vadou natolik závažnou, ke které je krajský soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. V případě namítané nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů soud posuzuje, zda žalovaný srozumitelným způsobem uvedl, jaké skutečnosti vzal ve svém rozhodování za prokázané, kterým nepřisvědčil, jakými úvahami byl ve svém rozhodování veden, o jaké důkazy opřel svá skutková zjištění a které důvody jej vedly k vyslovení závěrů obsažených ve výsledném rozhodnutí. Vychází-li zdejší soud ze shora uvedených požadavků na obsahové náležitosti odůvodnění rozhodnutí, pak je zřejmé, že napadené rozhodnutí žalovaného tyto základní obsahové náležitosti nepostrádá, a tedy umožňuje řádný soudní přezkum. Žalobce konkrétně namítal, že je nepřezkoumatelná ta část rozhodnutí, kde se žalovaný na str. 5 a 6 zabýval možností předání do Itálie, Francie či Německa a případnými systémovými nedostatky v těchto zemích. S názorem žalobce zdejší soud nesouhlasí, jelikož se žalovaný možností navrácení žalobce do uvedených zemí a existencí případných nedostatků zabýval dostatečným způsobem a své závěry řádně odůvodnil.

11. K otázce existence systémových nedostatků v zemích potenciálně příslušných k vyřízení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu zdejší soud předně uvádí, že kritéria, při jejichž naplnění není možno přemístit žadatele o mezinárodní ochranu do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, stanoví čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Podle tohoto ustanovení mj. platí, že: „existují-li závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým (pozn.: přesněji systémovým) nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát.“ Dle čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie „nikdo nesmí být mučen nebo podroben nelidskému či ponižujícímu trestu anebo zacházení.“ Citované ustanovení čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III reaguje na to, že ačkoli je Společný evropský azylový systém vybudován na vzájemné důvěře mezi členskými státy, že jednotlivé členské státy dodržují unijní právo, nelze vyloučit, že v určitém členském státě tento systém v praxi narazí na závažné funkční problémy, a tedy zde bude dáno riziko, že žadatelé o mezinárodní ochranu budou v případě přemístění do tohoto členského státu vystaveni zacházení, které je neslučitelné s jejich základními právy. Společný evropský azylový systém tak je koncipován na vyvratitelné právní domněnce, že všechny státy, které se na něm podílejí, dodržují základní práva a že si členské státy mohou v tomto ohledu vzájemně důvěřovat. Zároveň platí, že v rámci dublinského systému nelze žadatele o mezinárodní ochranu přemisťovat do zemí, v nichž azylové řízení nebo podmínky přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu vykazují natolik závažné (systémové) nedostatky z hlediska závazných standardů Společného evropského azylového systému, že by v takovém případě vzniklo riziko nelidského či ponižujícího zacházení v rozporu s čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie, resp. s čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [srov. např. rozsudky velkého senátu Soudního dvora Evropské unie ze dne 21.12.2011 ve věci N. S. a dalších, C-411/10 a C-493/10, ze dne 14.11.2013 ve věci Puid, C-4/11, ze dne 10.12.2013 ve věci Abdullahi, C-394/12; a dále rozsudky velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21.1.2011 ve věci M. S. S. proti Belgii a Řecku (stížnost č. 30696/09) a ze dne 4.11.2014 ve věci Tarakhel proti Švýcarsku (stížnost č. 29217/12)].

12. Podle rozsudku NSS ze dne 31.7.2019 č.j. 6 Azs 59/2019-38 kritéria dle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III tak zajišťují ochranu práv žadatelů o mezinárodní ochranu, kteří jsou považováni za obzvlášť znevýhodněnou a zranitelnou skupinu vyžadující zvláštní ochranu, na druhou stranu je však třeba dbát zachování podstaty a cílů dublinského systému, který má vést ke stanovení jasné a proveditelné metody umožňující rychlé určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu a k racionalizaci posuzování žádostí o mezinárodní ochranu v rámci EU vyznačující se absencí vnitřních hranic. S těmito cíli by proto bylo neslučitelné, vedlo-li by sebemenší porušení právních předpisů Společného evropského azylového systému ke zmaření přemístění žadatele o mezinárodní ochranu do primárně příslušného členského státu. Z názoru rozšířeného senátu NSS uvedeného v rozsudku ze dne 17.4.2018 č.j. 4 Azs 73/2017 – 29 vyplývá, že rozhoduje-li správní orgán o zajištění cizince za účelem jeho předání do jiného členského státu, je povinen i přes poměrně krátkou dobu se s ohledem na naplnění účelu zajištění a možnou dobu trvání omezení osobní svobody zabývat z úřední povinnosti otázkou faktické a právní uskutečnitelnosti takového předání, tj. i otázkou případných systémových nedostatků azylového řízení ve státě, do kterého má být cizinec předán. „Právě uvedené nicméně nelze chápat tak, že by správní orgány musely v každém jednotlivém rozhodnutí o zajištění podle § 129 zákona o pobytu cizinců výslovně zdůvodňovat, zda ve státě (státech), kam má být cizinec předán, k těmto nedostatkům v rámci azylového řízení dochází či nedochází. Pokud účastník řízení systémové nedostatky v řízení o zajištění nenamítal a správní orgán poté, co se touto otázkou zabýval, dospěl k závěru, že k takovým nedostatkům ve státě předání nedochází, případně o nich nepanují důvodné pochybnosti, není nutné, aby své úvahy na dané téma v odůvodnění rozhodnutí výslovně uváděl.“ S ohledem na výše zmiňovanou zásadu vzájemné důvěry členských států tak je správní orgán povinen otázku systémových nedostatků výslovně v rozhodnutí o zajištění i bez námitky vypořádat pouze tehdy, dospěje-li sám k závěru, že jsou o existenci nedostatků ve státě, kam má být cizinec následně předán, důvodné pochybnosti, které mohou s ohledem na různorodost konkrétních případů vyvstat z mnoha okolností, jejichž existence nemusí být nutně vázána jen na skutečnosti známé správnímu orgánu z jeho úřední činnosti.

13. Přestože žalobce před vydáním napadeného rozhodnutí žádné překážky pro jeho vycestování či systémové nedostatky ani v jedné ze zemí, kde žádal o mezinárodní ochranu, nenamítal, žalovaný se touto otázkou ve svém rozhodnutí zabýval. Žalovaný dospěl k závěru, že systémové nedostatky lze v určitých případech shledat v azylovém systému Řecka a Maďarska, ale nikoli u Itálie, Francie či Německa. Správnímu orgánu nebyly známy žádné skutečnosti, které by mohly nasvědčovat existenci závažných důvodů pro závěr o existenci systematických nedostatků italské, francouzské nebo německé azylové praxe, ani zprávy mezinárodních, mezivládních, vládních nebo nevládních organizací, či rozsudky Evropského soudu pro lidská práva, Soudního dvora Evropské unie nebo soudů jiných evropských zemí, které by naznačovaly nedodržování standardů ochrany lidských práv v rámci azylové procedury v uvedených zemích. Žalovaný rovněž nebyl obeznámen s tím, že by Úřad vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky aktuálně požadoval, aby se státy zdržely realizace transferů žadatelů o mezinárodní ochranu do Itálie, Francie a Německa. Systémové nedostatky neosvědčuje ani Sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě o aktuálním stavu provádění prioritních opatření v rámci Evropského programu pro migraci ze dne 10.2.2016. Odůvodnění žalovaného na str. 5 a 6 napadeného rozhodnutí, kde se věnoval existencí systémových nedostatků azylového systému, je v rámci řízení o zajištění nutno považovat za dostatečné, a to tím spíš, že žalobce žádná konkrétní tvrzení (kromě toho, že v Německu je draho), proč nemůže být předán do Itálie, Francie či Německa neuvedl. Z rozhodnutí jsou patrné závěry, ke kterým správní orgán dospěl a úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů. Z důvodu uvedených výše je tedy nutno konstatovat, že rozhodnutí žalovaného je přezkoumatelné a námitka žalobce je tudíž nedůvodná.

14. K výše uvedenému soud ještě poznamenává, že řízení o zajištění je z časového hlediska velmi krátké, neboť žalovaný o případném zajištění cizince musí rozhodnout do 48 hodin od prvotního omezení na svobodě. S ohledem na uvedené proto nelze na správním orgánu spravedlivě žádat, aby zevrubně a vyčerpávajícím způsobem vyřešil veškeré v úvahu přicházející otázky týkající se situace a stavu cizince a jeho celkového osudu na území členských států. Pokud tedy konkrétní okolnosti dané věci neodůvodňují jiný postup, není správní orgán povinen se explicitně zabývat veškerými hypotetickými scénáři a odhady, jaký bude další osud cizince po zajištění. Z kvalitativního hlediska nutně existuje rozdíl mezi posouzením relevantních skutečností v řízení o zajištění podle § 129 odst. 1 a 3 zákona o pobytu cizinců oproti tzv. dublinskému řízení, v němž je konkrétní členský stát žádán o převzetí cizince zpět na své území, a tedy je v něm z věcného i časového hlediska dán jednoznačně širší prostor pro posouzení individuální situace cizince. Zevrubné ověření, zda je přemístění cizince do jiného členského státu realizovatelné, tak probíhá až v samotném řízení o jeho předání (srov. rozhodnutí NSS ze dne 14.11.2017 č.j. 5 Azs 223/2017 – 27).

15. Soud dále nepřisvědčil žalobní námitce, že napadené rozhodnutí je protiústavní, neboť předáním do Itálie, Francie či Německa je žalobce z důvodu epidemie onemocnění COVID-19 ohrožen na životě a zdraví, přičemž žalovaný tuto překážku nezohlednil. Krajský soud k uvedenému konstatuje, že žalobce obavu o svůj život a zdraví z důvodu epidemie onemocnění COVID-19 poprvé zmínil až v žalobě, v řízení před správním orgánem toto nenamítal. Správní orgán se tedy nemohl (ve smyslu odst. 13 tohoto rozsudku) zabývat veškerými hypotetickými scénáři či nebezpečím, kterým by mohl být žalobce v jednotlivých zemích vystaven. Není v možnostech správního orgánu v řízení o zajištění cizince, aby sám z vlastní iniciativy zkoumal, zda není v zemi, kam má být žalobce potenciálně předán, zvýšené zdravotní riziko jakéhokoli onemocnění, navíc v situaci, kdy není vyhlášen ze strany těchto potenciálně zdravotně nebezpečných států žádný nouzový či obdobný stav či není nebezpečnost situace potvrzená mezinárodními orgány na mezinárodní úrovni. Ze správního spisu vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 8.2.2020. Z veřejně dostupných informací na internetu zdejší soud zjistil (např. https://www.who.int/dg/speeches/detail/who-director-general-s-opening-remarks-at-the-

media-briefing-on-covid-19---11-march-2020, https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/who-svetova-mezinarodni-organizace-koronavirus-pandemie.A200311_173500_zahranicni_bro), že Světová zdravotnická organizace, autorita v mezinárodním veřejném zdraví vzniklá při OSN), vyhlásila ve vztahu k onemocnění COVID-19 celosvětovou pandemii dne 11.3.2020, tedy až poté, co žalovaný ve věci žalobce dne 8.2.2020 rozhodl. V daném případě nebylo možné po žalovaném požadovat, aby při posuzování, zda je možné žalobce předat do Itálie, Francie či Německa, bral v potaz výskyt onemocnění COVID-19 v těchto zemích, když pandemie a s ní zvýšené nebezpečí tohoto onemocnění byla vyhlášena až dne 11.3.2020. Zdejší soud k tomu rovněž uvádí, že podle § 75 odst. 1 s.ř.s. vychází soud při přezkoumání rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Jelikož soud vychází ze skutkového a právního státu ke dni 8.2.2020 je nutno konstatovat, že žalovaný nepochybil, pokud se nezabýval rizikem onemocnění COVID-19, neboť jeho reálné nebezpečí a celosvětový dosah byl potvrzen Světovou zdravotnickou organizací až dne 11.3.2020.

16. Žalobce dále namítal, že napadené rozhodnutí postrádá úvahy o přiměřenosti rozhodnutí ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), ale ani s touto námitkou se zdejší soud neztotožňuje. Podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Podle odst. 2 citovaného článku státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Povinnost uložená čl. 8 Úmluvy, kterou je ČR vázána, je promítnuta do ust. § 174a zákona o pobytu cizinců, dle jehož odst. 3 se přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince posuzuje pouze v případech, kdy to zákon o pobytu cizinců výslovně stanoví. V daném případě bylo aplikováno ust. § 129 zákona o pobytu cizinců, které povinnost zkoumat přiměřenost ve smyslu ust. § 174a zákona o pobytu cizinců resp. čl. 8 Úmluvy nestanoví. Na první pohled jasná úprava § 174a zákona o pobytu cizinců, dle které se má přiměřenost rozhodnutí zkoumat pouze tam, kde je to výslovně stanoveno, není v současné době chápána jako stoprocentně v souladu s požadavkem čl. 8 Úmluvy, a proto se výkladem a aplikací ust. § 174a zákona o pobytu cizinců zabývaly nejednou krajské soudy a rovněž NSS. V současné době k dané otázce existuje již ustálená rozhodovací praxe NSS (např. rozsudky NSS ze dne 31.5.2018 č. j. 5 Azs 46/2016-53 a ze dne 31.1.2018 č.j. 2 Azs 433/2017-29), dle které i v případě, kdy zákon výslovně neukládá povinnost zabývat se posouzením přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce (srov. § 174a odst. 3 zákona o pobytu cizinců), je správní orgán v určitých případech přiměřenost dopadů rozhodnutí do života žalobce posuzovat. Takovýto postup vyplývá právě z čl. 8 Úmluvy, která má aplikační přednost před zákonem, že správní orgán je povinen se přiměřeností dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života zabývat i tehdy, když to zákon výslovně neukládá. K tomu, aby takový případ nastal, je však nutné, aby účastník řízení uváděl konkrétní skutečnosti, které vybočují z běžného obecného rámce a standardní situace. Tyto tvrzené skutečnosti je účastník řízení rovněž povinen náležitě doložit. Právě v nyní řešeném případě žalobce správnímu orgánu nesdělil žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly nepřiměřenost dopadů rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života. Žalobce naopak při své výpovědi uvedl, že na území ČR nemá žádnou rodinu, zázemí ani finanční prostředky. Vzhledem k tomu, že žalobce netvrdil, že by rozhodnutí o zajištění mohlo být nepřiměřené, nebylo ve smyslu shora uvedeného povinností správního orgánu se v tomto případě zkoumáním přiměřenosti dopadů rozhodnutí do života žalobce zabývat. Pokud by soud akceptoval žalobcův výklad, že přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života má správní orgán zkoumat vždy, došlo by k překročení ust. § 174a odst. 3 zákona o pobytu cizinců a takový výklad tedy nelze akceptovat. V návaznosti na výše uvedené soud neshledal jako nezbytné, aby měly v právě řešené věci správní orgány povinnost postupovat dle čl. 8 Úmluvy a posoudit přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Žalobcova námitka je tudíž také nedůvodná.

17. Vzhledem ke všem zjištěným skutečnostem soudu nezbylo, než žalobu zamítnout jako nedůvodnou ve smyslu § 78 odst. 7 s.ř.s., dle něhož soud zamítne žalobu, není-li důvodná (výrok I. rozsudku), jelikož žádnou z žalobních námitek neshledal důvodnou.

18. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého by měl nárok na jejich náhradu žalovaný, který měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nepožadoval, a proto jejich náhrada nebyla žádnému z účastníků přiznána (výrok II. rozsudku).

19. Žalobci byl pravomocným usnesením ze dne 16.3.2020 č.j. 17 A 30/2020-23 ustanoven zástupcem advokát Mgr. Marek Hudlický; v takovém případě platí odměnu za zastupování a hotové výdaje zástupce stát (§ 35 odst. 10 věta první za středníkem s.ř.s.). Ustanovený zástupce žalobce vyúčtoval náklady řízení v podání ze dne 25.3.2020, soudem mu byla přiznána požadovaná odměna za zastupování, a to za 2 úkony právní služby (první porada včetně přípravy a převzetí zastupování; doplnění žaloby) ve výši 3.100,- Kč/úkon, celkem tedy 6.200,- Kč, a náhrada hotových výdajů za 2 úkony právní služby v paušální výši 300,- Kč/úkon, celkem tedy 600,- Kč, dle § 9 odst. 4 písm. d), § 7, § 11 odst. 1 písm. b), d), § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Celková výše odměny po zaokrouhlení v tomto řízení tedy činí 6.800,- Kč. Předmětná částka bude vyplacena jmenovanému advokátovi na účet č. 2105740506/2700, VS: 20305, z účtu zdejšího soudu ve stanovené lhůtě (výrok III. rozsudku).

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu se sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno, který o kasační stížnosti rozhoduje. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni (§ 12 odst. 1, § 102, § 106 odst. 2 a 4 s. ř. s.).

Plzeň 16. dubna 2020

JUDr. Alena Hocká, v.r.

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru