Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

17 A 30/2011 - 36Rozsudek KSPL ze dne 31.10.2011

Prejudikatura

1 As 96/2008 - 115

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 As 4/2012 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

17A 30/2011-36

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Daňkovou v právní věci žalobce Mgr. F.Š., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem advokátní kanceláře Kačmařík & Korta, se sídlem v Ostravě, Poštovní 2, proti žalovanému Krajskému úřadu Plzeňského kraje, se sídlem v Plzni, Škroupově 18, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. února 2011, č.j. DSH/1405/11

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Mgr. F.Š., (dále jen „žalobce“) řídil dne 24.3.2010 v 15:00 hod. po silnici č. I./22 ve směru od obce Zavlekov na Klatovy osobní automobil tovární značky Subaru Legacy, registrační značky (dále jen „rz“) X. Na volném úseku silnice mimo obec s maximální dovolenou rychlostí jízdy 90km/h byla žalobci hlídkou Policie České republiky, Dopravního inspektorátu Klatovy (dále jen „PČR DI“), ve složení prap. Miroslav Kurc a prap. Ladislav Kovář (dále jen „hlídka“) naměřena silničním laserovým rychloměrem MicroDigiCam LTI rychlost jízdy 122km/h po odečtu tolerance 118km/h.

Hlídka sepsala s žalobcem oznámení přestupku, do kterého uvedl „NESOUHLASÍM“. Následně PČR DI oznámila přestupek Městskému úřadu Klatovy (dále jen „městský úřad“) jako správnímu orgánu prvního stupně a zaslala mu spisový materiál.

Příkazem vyhotoveným dne 21.5.2010 a vydaným 25.5. téhož roku uznal městský úřad žalobce vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle ust. § 22 odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“), kterého se dopustil porušením ust. § 18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“) tím, že dne 24.3.2010 v 15:00 hod. řídil po silnici č. I/22 ve směru od obce Zavlekov na Klatovy osobní automobil tovární značky Subaru Legacy, státní poznávací značky (dále jen SPZ) X, se kterým na volném úseku komunikace mimo obec na kopci zvaném „Bukovák“ překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy o min. 28km/h (silničním laserovým rychloměrem MicroDigiCam LTI zde byla uvedenému vozidlu na kontrolním stanovišti – v úseku maximální dovolené rychlosti jízdy 90km/h – naměřena rychlost 122km/h). Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.800,-Kč.

Žalobce podal proti příkazu odpor s odůvodněním, že se „…vytýkaného přestupku nedopustil, jelikož jsem v daném místě a čase uvedeném ve skutkové větě příkazu vůbec vozidlo Subaru Legacy rz X neřídil. Na podkladových materiálech předložených Policií ČR se v žádném případě nemohou nacházet mé podpisy. Podpůrně pak zpochybňuji, že by požitý typ laserového rychloměru byl přístrojem schváleným Českým metrologickým ústavem a že by konkrétní přístroj disponoval kalibračním ověřením vydaným oprávněným subjektem.“

Městský úřad přípisem ze dne 10.6.2010, čj. OD/5334/10/Kk, žalobci sdělil, že pokračuje v řízení o přestupku, a současně ho předvolal k ústnímu jednání na den 30.6.2010 ve 14:45 hod. Téhož dne k výslechu předvolal i svědky, prap. Kurce a prap. Smetanu.

Dne 29.6.2010 byla městskému úřadu doručena žalobcova žádost o přeložení jednání s odůvodněním, že na 30.6.2010 absolvuje předem objednané lékařské vyšetření. Žádost doložil kopií potvrzení lékaře MUDr. Michala Vurma.

Vzhledem k omluvě byl žalobce dne 1.7.2010 znovu předvolán k ústnímu jednání na den 23.7.2010 na 9:00 hod. Podle úředních záznamů ve spisovém materiálu byli o změně termínu na 23.7.2010 vyrozuměni i oba svědci. Podle doručenky ve spisu založené byla žalobci zásilka vložena do schránky dne 21.7.2010.

Podle úředního záznamu ze dne 23.7.2010 byl uvedeného dne městský úřad telefonicky kontaktován žalobcem. Ten sdělil, že se nemůže k jednání dostavit a důvody uvedl v e-mailu, který správnímu orgánu zaslal. Na dotaz, o jaké důvody se jedná, a proč se omlouvá až těsně před jednáním, žalobce uvedl, že je toho dne u lékaře na vyšetření a o termínu jednání se dozvěděl až v den telefonátu. Městský úřad žalobci sdělil, že oprávněnost jeho omluvy může posoudit až po obdržení příslušných podkladů a o dalším postupu ho vyrozumí písemně. Výslech svědků na uvedený den předvolaných však vzhledem k omluvě těsně před samotným jednáním bude proveden. S těmito důkazy se před vydáním samotného rozhodnutí bude moci žalobce seznámit a vyjádřit se k nim. Podle úředního záznamu následně obdržel správní orgán od žalobce e-mail v tomto znění: „Dobrý den. Dnes jsem byl informován rodiči, že se mám dostavit v 9:00 hod na Dopravní úřad v Klatovech. Tato informace mi bohužel nebyla doručena do vlastních rukou. Přesto se z tohoto jednání omlouvám z důvodu návštěvy zdravotnického zařízení a žádám o přeložení termínu na jiný. Lékařské potvrzení doručím obratem dodatečně. S pozdravem Mgr. F. Š.“

Dne 23.7.2010 v 9:15 hod byl městským úřadem vyslechnut prap. Pavel Smetana jako svědek a téhož dne v 9:36 hod. i prap. Miroslav Kurc ve stejné procesní pozici.

Dne 27.7.2010 byla městskému úřadu doručena kopie poukazu k odbornému vyšetření. Na poukazu kromě jména pacienta – žalobce v této věci – bydliště a zaměstnavatele je uvedeno: Plánované RTG vyšetření na 9:00 hod. Poukaz je opatřen razítkem nemocnice v Horažďovicích, oddělení radiodiagnostiky, přičiněn je podpis (zřejmě Staňková). Datum vyšetření, datum vyhotovení poukazu, razítko a podpis lékaře na něm absentuje.

Předvoláním ze dne 28.7.2010 městský úřad žalobce předvolal k novému ústnímu jednání na den 25.8.2010 na 9:00 hod s upozorněním, že nemůže-li se ze závažných důvodů na předvolání dostavit, je povinen se bezodkladně s uvedením důvodu správnímu orgánu omluvit na telefonní číslo v předvolání uvedené a následně písemně doložit důvody. Žalobce předvolání podle doručenky ve spisu založené převzal dne 30.7.2010.

24.8.2010 byla městskému úřadu doručena žalobcova omluva a žádost o přeložení jednání z důvodu pracovní neschopnosti. Kopie pracovní neschopnosti k omluvě přiložená obsahuje datum vystavení dne 20.8.2010, jako důvod pracovní neschopnosti je uveden úraz a v rubrice „Povolené vycházky ode dne:“ je uvedeno 20.8.2010 v době od 8 do 20-ti hodin. Na rozhodnutí není vyznačeno datum dalšího ošetření nebo kontroly.

Nový termín ústního jednání na 5.10.2010 v 9:00 hod byl žalobci sdělen předvoláním ze 6.9.2010, které žalobce osobně převzal 20. září téhož roku.

Téhož dne obdržel městský úřad sdělení Mgr. René Gemmela o převzetí plné moci k zastupování žalobce doložené plnou mocí ze dne 16.9.2010. Vzhledem k tomu bylo zasláno předvolání k ústnímu jednání na den 5.10.2010 zvolenému advokátovi, který předvolání převzal 23.9. téhož roku.

Stejného dne zástupce žalobce požádal o přeložení ústního jednání s ohledem na kolizi s jednáním u Finančního úřadu v Českém Těšíně nařízeným na stejný den v 9:00 hod. Omluvu doložil oznámením finančního úřadu z 15.9.2010 o výslechu svědka při ústním jednání adresovaným Mgr. René Gemmelovi jako zplnomocněnému zástupci daňového subjektu.

Dne 7.10.2010 převzal zástupce žalobce předvolání k ústnímu jednání o přestupku vyhotovené Městským úřadem Klatovy 27.9.2010. V předvolání je mimo jiné uvedeno: „Vzhledem k Vaší omluvě…Vás zdejší správní orgán…tímto předvolává k nově nařízenému ústnímu jednání, a to do budovy Městského úřadu Klatovy, odboru dopravy – dopravního úřadu, ulice Mayerova č.p. 130, Klatovy 5, do místnosti č. 115- Dopravně správní činnost - přestupky, kdykoliv ve dnech 18.10.2010, 20.10.2010, 25.10.2010 nebo 27.10.2010 v době od 14:00 hod. do 15:30 hod. Nedostavíte-li se bez řádné omluvy a uvedení důvodů, které musí být závažné a náležitým způsobem doloženy, v žádném z uvedených termínů jednání, bude ústní jednání konáno ve Vaší nepřítomnosti dle ustanovení § 74 odst. 1 přestupkového zákona ve středu dne 27.10.2010 od 15:30 hod. a následně ve věci rozhodnuto“.

Spis dále obsahuje protokol o průběhu a obsahu ústního jednání o přestupku konaného v nepřítomnosti obviněného, protože se on ani jeho zástupce přes řádné předvolání bez náležité omluvy a uvedení důvodů nedostavili. Podle protokolu bylo jednání zahájeno 27.10.2010 v 15:30 hod. a skončeno téhož dne v 16:05 hod.

Rozhodnutím o přestupku čj. OD/9656/10/Kk vyhotoveným dne 2.11.2010 a vydaným 3.11. téhož roku byl žalobce shledán vinným z téhož přestupku spáchaného stejným jednáním jako v příkazu vyhotoveném 21.5.2010. Za přestupek mu byla uložena stejná pokuta 1.800 Kč a zároveň povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč (dále jen „prvoinstnanční rozhodnutí“). Městský úřad podrobně odůvodnil jak výrok o vině tak výrok o trestu. Žalobce (resp. jeho zástupce) převzal prvoinstanční rozhodnutí dne 4.11.2010.

Dne 19.11. téhož roku podal k poštovní přepravě blanketní odvolání, které následně podáním ze dne 22.11. téhož roku zdůvodnil. Namítal nezákonnost provedení ústního jednání a výslechu svědků v nepřítomnosti žalobce a zřejmě nezákonný výslech policistů, kteří nebyli zproštěni povinnosti mlčenlivosti služebním funkcionářem.

Rozhodnutím ze dne 7.2.2011, čj. DSH/1405/11 (dále jen „napadené rozhodnutí“), Krajský úřad Plzeňského kraje (dále jen „žalovaný“) odvolání žalobce zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Po rekapitulaci průběhu přestupkového řízení a obsahu odvolání se vypořádal s jednotlivými odvolacími výtkami. Uzavřel, že přezkoumal napadené rozhodnutí a proces, který předcházel jeho vydání, z hlediska souladu s právními předpisy a neshledal žádné pochybení správního orgánu prvního stupně. Zabýval se i tím, zda správní orgán prvé instance zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Konstatoval, že vyhověl požadavku ustanovení § 3 správního řádu.

Včasnou žalobou se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a přiznání práva na náhradu nákladů řízení.

Napadené rozhodnutí jakož i rozhodnutí prvoinstanční označil jako nesprávné a nezákonné. Namítal, že bylo porušeno jeho právo na řádné projednání věci a tím i jeho ústavní právo na spravedlivý proces. Dále formuloval čtyři žalobní body.

V prvním žalobním bodu žalobce tvrdil, že městský úřad konal ústní jednání dne 27.10.2010 od 15:30 hod., aniž by o tomto termínu byli žalobce a jeho právní zástupce řádně vyrozuměni. Správní orgán toliko navrhnul termíny ústního jednání kdykoliv ve dnech 18.10.2010, 20.10.2010, 25.10.2010 nebo v době od 14:00 do 15:30 hod. dne 27.10.2010, kdy patrně očekával, že si konkrétní termín ústního jednání zvolí žalobce sám. V žádném případě však správní orgán nenařídil ústní jednání na konkrétní pevně stanovený termín. K neurčitému předvolání není žalobce povinen se dostavit. Navíc dne 27.10.2010 konal ústní jednání až od 15:30 hod., tedy v době, kterou ani v rámci možných termínů nenavrhoval. Ústní jednání dne 27.10.2010 od 15:30 hod. se tak konalo v rozporu se zákonem.

Ve druhém žalobním bodu žalobce namítal, že správní orgán prvého stupně při svém skutkovém hodnocení vycházel z výpovědí policistů Smetany a Kurce, které vyslechl dne 23.7.2010, kdy v tomto termínu žalobce musel absolvovat lékařské vyšetření, což správnímu orgánu řádně doložil, a proto se výslechů z objektivních důvodů účastnit nemohl. Správní orgán mu tak odňal možnost klást svědkům dotazy a dohlédnout na řádný průběh jejich výslechů a protokolaci jejich výpovědi. Za této situace je žalobce přesvědčen, že výslechy svědků proběhly nezákonně a k jejich obsahu nelze přihlížet. Dle jeho názoru je tristní, že ani žalovaný přes jeho odvolací námitku tuto nezákonnost nezkonstatoval a výslechy svědků přijal jako řádné jen proto, že námitku nevznášel před správním orgánem prvního stupně.

Ve třetím žalobním bodu žalobce namítal, že nelze přehlédnout, že správní orgán prvého stupně ve věci rozhodl, aniž by mu umožnil seznámit se s výsledky řízení a před rozhodnutím se k provedeným důkazům vyjádřit. Tato možnost mu musí být dána po skončení ústního jednání před rozhodnutím ve věci. Jelikož se ústního jednání dne 27.10.2010 nezúčastnil, měl být stanoven samostatný termín, kdy může svého práva využít.

Ve čtvrtém žalobním bodu konečně tvrdil, že správní orgány obou stupňů chybně vyhodnotily povinnost mlčenlivosti ze strany policistů. Tato povinnost mlčenlivosti vyplývá z ust. § 45 odst. 1 písm. c) zák. č. 361/2003 Sb. a je na správních orgánech, aby se jí zabývaly z úřední povinnosti. To, že policisté v důsledku své neznalosti nebo nedbalosti povinnost mlčenlivosti porušili, ještě neznamená, že zde tato povinnost není a že nepředstavuje překážku výslechu policistů. Pokud správní orgán povinnost mlčenlivosti nerespektoval, pak jsou tyto výslechy nezákonnými důkazy, k nimž při hodnocení nelze přihlížet.

Žalovaný ve stanovisku k žalobě vypracovaném dne 27.6.2011 konstatoval, že námitky nenasvědčují tomu, že by byla žaloba důvodná, a proto navrhl její zamítnutí.

Ohledně námitek týkajících se předvolání žalobce k ústnímu jednání žalovaný plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde se s námitkami v plném rozsahu vypořádal. Že se žalobce na neurčité předvolání nemusel dostavit, označil za naprosto nepřijatelné a nedůvodné. Uvedl, že se žalobce k ústním jednáním pravidelně nedostavoval a omlouval se vždy s maximálně jednodenním předstihem, tedy správní orgán prvého stupně mu vyšel vstříc a stanovil pro ústní jednání více termínů, přičemž v předvolání tyto termíny vymezil zcela určitým způsobem. Za zásadní považuje, že se z nařízených termínů ústního jednání 18., 20., 25. a 27.10.2010 žalobce neomluvil a neuvedl závažný důvod pro nedostavení se a tedy správní orgán konal ústní jednání striktně v souladu s § 74 odst. 1 přestupkového zákona v termínu, o němž byl žalobce řádně vyrozuměn. Dle žalovaného tudíž nedošlo k porušení žalobcových práv na spravedlivý proces ani újmu neseznala ústavou chráněná žalobcova práva. Naopak správní orgán prvého stupně postupoval vůči žalobci velice vstřícně a chtěl mu umožnit se vyjádřit k podkladům rozhodnutí, navrhnout případně další důkazy, tedy řádně umožnil v řízení žalobci se řádně hájit a uplatnit jeho práva. Rovněž upozornil na okolnost, že se žalobce ani nepokusil se správním orgánem prvého stupně dohodnout na jiném termínu, než těch, které byly navrženy.

K druhému žalobnímu bodu se žalovaný vyjádřil shodně jako v napadeném rozhodnutí. Doplnil, že podle jeho názoru měl žalobce mnoho možností, kdy mohl realizovat svá práva, avšak jich nevyužil a účelově svými omluvami protahoval řízení s úmyslem dosáhnout zániku odpovědnosti za přestupek, jehož spáchání mu bylo jednoznačně prokázáno. Žalovaný dodal, že výslechy svědků byly provedeny v souladu se zákonem, neboť nelze akceptovat myšlenkový pochod žalobce, že svědecké výpovědi konané bez účasti účastníka řízení u nařízeného ústního řízení nelze nikdy provést, neboť takový názor by vedl ke zmaření správního řízení, neboť v případě nespolupráce účastníka řízení by nebylo možné prokázat spáchání jakéhokoliv přestupku, pro jehož prokázání by bylo zapotřebí svědeckých výpovědí svědků.

K třetímu žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že nelze akceptovat názor žalobce, že má právo vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí před jeho vydáním, ale až po skončení ústního jednání, neboť taková podmínka ze znění zákona nevyplývá. V daném případě správní orgán prvého stupně konal ústní jednání v nepřítomnosti žalobce dne 27.10.2010 v 15:30 hod., protože žalobce ani jeho právní zástupce, ač řádně předvoláni, se k ústnímu jednání nedostavili a z jednání se ani neomluvili. Následně po skončení předmětného ústního jednání již správní orgán prvého stupně neopatřoval další důkazy či podklady pro rozhodnutí, tedy nebylo důvodu žalobce znovu předvolávat k seznámení s podklady k rozhodnutí, neboť tyto byly identické jako při ústním jednání.

K poslednímu žalobnímu bodu žalovaný odkázal plně na argumentaci uvedenou v napadeném rozhodnutí.

Žalobce v replice ze dne 7.7.2011 označil za chybnou argumentaci stran provedení dokazování v podobě výslechu svědků dne 23.7.2010. Za zcela irelevantní označil okolnost, zda bylo technicky možné svědky odvolat či nikoliv. Správní orgán je měl uvědomit o tom, že se jednání konat nebude a písemně budou o novém termínu vyrozuměni v novém předvolání. Pokud tak nepostupoval, zatížil tím správní orgán řízení závažnou procesní vadou, pro kterou je na místě napadené rozhodnutí žalovaného zrušit.

Řízení ve správním soudnictví upravuje zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“). Při přezkoumání napadeného rozhodnutí samosoudkyně vycházela ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.) a napadené výroky rozhodnutí přezkoumala v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.). O věci samé v souladu s § 51 odst. 1 s.ř.s. rozhodla bez jednání za výslovného souhlasu žalobce (čl. 4, 31) i žalovaného (čl. 24).

Soud při posuzování důvodnosti žaloby vycházel z následujících úvah.

Deliktní jednání žalobce, kterým dle správních orgánů obou stupňů byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty přestupku podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 4 přestupkového zákona, stručně řečeno, mělo spočívat v tom, že žalobce dne 24.3.2010 v 15:00 hod překročil při řízení vozidla mimo obec ve směru od Zavlekova na Klatovy nejvyšší dovolenou rychlost o 28 km/h (po odečtu tolerance), což bylo změřeno silničním rychloměrem s platnou kalibrací.

Žalobce v podané žalobě (na rozdíl např. od odporu proti příkazu) netvrdí, že se vytýkaného přestupku nedopustil, protože v daném místě a času vozidlo vůbec neřídil. Nezpochybňuje ani schválení použitého silničního rychloměru Českým metrologickým ústavem a jeho kalibrační ověření.

Jeho žaloba je výlučně založena na námitkách procedurální povahy. Tvrdí, že rozhodnutí je výsledkem řízení, ve kterém správní orgány celkem čtyřmi způsoby porušily žalobcovo právo na řádné projednání věci a tím i jeho právo na spravedlivý proces.

Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23.8.2006, č.j. 1 Afs 38/2006 - 72 (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), uvedl: „O vzájemném vztahu hmotného a procesního práva platí, že jde o dva samostatné subsystémy, které mají rovnocenné postavení a mezi nimiž existují četné funkční vazby. Hmotné právo by se v řadě případů bez práva procesního neprosadilo, a procesní právo bez práva materiálního by naopak postrádalo smysl. Z tohoto vzájemného vztahu ovšem vyplývá, že procesní právo nemůže být překážkou prosazování práva hmotného, ale naopak má jeho spravedlivou realizaci umožňovat. Na této koncepci je zjevně založen např. § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., podle něhož vady řízení jsou důvodem pro kasaci napadeného rozhodnutí, jenom mohly-li mít vliv na nesprávné hmotněprávní posouzení.“

V přezkumném řízení tedy soud předně řešil otázku, zda přestupkové řízení bylo skutečně zatíženo žalobcem vytýkanými vadami.

Názor žalobce, že městský úřad konal ústní jednání dne 27.10.2010 od 15:30 hod, aniž byli žalobce a jeho zástupce řádně vyrozuměni, tedy v rozporu se zákonem, přičemž nedostatek řádného vyrozumění spatřoval toliko ve skutečnosti, že městský úřad nenařídil ústní jednání na konkrétní pevně stanovený termín, nelze akceptovat.

Podle § 74 odst. 1 přestupkového zákona o přestupku koná správní orgán v prvním stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Řízení o správních deliktech spočívá tedy na zásadě ústnosti a bezprostřednosti.

Podle § 51 přestupkového zákona není-li v tomto nebo jiném zákoně stanoveno jinak, vztahují se na řízení o přestupcích obecné předpisy o správním řízení.

Podle § 59 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) Správní orgán předvolá osobu, jejíž osobní účast při úkonu v řízení je k provedení úkonu nutná. Předvolání musí být písemné a doručuje se do vlastních rukou s dostatečným, zpravidla nejméně pětidenním předstihem. V předvolání musí být uvedeno, kdo, kdy, kam, v jaké věci a z jakého důvodu se má dostavit a jaké jsou právní následky v případě, že se nedostaví. Předvolaný je povinen dostavit se včas na určené místo; nemůže-li tak ze závažných důvodů učinit, je povinen bezodkladně se s uvedením důvodů správnímu orgánu omluvit.

Z výše konstatovaného obsahu správního spisu je evidentní, že městský úřad postupně žalobce předvolával k ústnímu jednání nejprve na 30.6.2010, posléze na 23.7., 25.8. a dále na 5.10. téhož roku. V prvních třech případech byla městskému úřadu doručena vždy krátce před stanoveným termínem jednání omluva od žalobce zdůvodňovaná zdravotními okolnostmi, v posledním případě od žalobcova zástupce dovolávající se jiného kolidujícího jednání. Ačkoliv pro stanovení dalších termínů ústního jednání zvolil městský úřad poněkud nestandardní způsob, když určil celkem čtyři konkrétní dny (18.10.2010, 20.10.2010, 25.10.2010 nebo 27.10.2010) a pro začátek jednání stanovil půlhodinové rozmezí (v době od 14:00 hod do 15:30 hod) s tím, že volbu skutečného termínu provedení ústního jednání fakticky ponechal na žalobci, zastává soud názor, že žalobcem problematizovanému termínu 27.10.2010 od 15:30 hod nelze z hlediska konkrétnosti opodstatněně ničeho vytknout. V předvolání vyhotoveném městským úřadem dne 27.9.2010 a zástupci žalobce včas doručeném (7.10.2010) bylo výslovně sděleno, že nedostaví-li se „bez řádné omluvy a uvedení důvodů…v žádném z uvedených termínů jednání, bude ústní jednání konáno…ve středu dne 27.10.2010 od 15:30 hod.“ . Ze správního spisu se nepodává, že by se žalobce (či jeho zástupce) v některém z termínů na výběr daných k jednání dostavil, případně se z jednání písemně či jinak omluvil. Takovou skutečnost pak netvrdil ani v odvolání ani v žalobě. Pakliže žalobce sám nevyužil práva zvolit si některý ze čtyř termínů, nemohl městský úřad porušit jeho právo na řádné projednání věci tím, že konal ústní jednání dne 27.10.2010 od 15:30 hod v jeho nepřítomnosti. Tomto termín jako nejzasší, konkrétní a pevně stanovený byl žalobci (resp. jeho zástupci) výslovně a s dostatečným (podstatně delším než pětidenním) předstihem sdělen, předvolání obsahovalo náležitosti stanovené v § 59 věta třetí správního řádu, stejně jako poučení o právních následcích pro případ, že se žalobce nedostaví, tj. „ …bude ústní jednání konáno ve Vaší nepřítomnosti dle ustanovení § 74 odst. 1 přestupkového zákon…a následně ve věci rozhodnuto.“K porušení procesních ustanovení tudíž nedošlo.

Rovněž žalobcovu námitku, že nemohl-li se výslechů svědků - policistů dne 23.7.2010 z objektivních důvodů zúčastnit, byl zkrácen na právu klást svědkům dotazy, dohlédnout na řádný průběh jejich výslechu a protokolaci jejich výpovědi, a z takto nezákonně získaných důkazů nelze vycházet, nepovažuje soud za důvodnou.

Podle § 73 odst. 2 věty první přestupkového zákona obviněný z přestupku má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky.

I když přestupkový zákon dále podrobněji procesní oprávnění obviněného z přestupku neupravuje a stávající správní řád explicitně právo účastníka řízení klást svědkům otázky při ústním jednání (na rozdíl od předchozího § 33 odst. 1 zák. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších novel) nezakládá, existenci tohoto práva nelze opodstatněně zpochybnit. Je součástí práva vyjádřit se k důkazům ve smyslu § 73 odst. 2 přestupkového zákona, lze jej dovodit ze základních zásad správního řízení obsažených v § 3 odst. 2 věta první (správní orgány jsou povinny postupovat v řízení v úzké součinnosti s občany a organizacemi a dát jim vždy příležitost, aby mohli svá práva a zájmy účinně hájit, zejména se vyjádřit k podkladu rozhodnutí, a uplatnit své návrhy) a nepřímo i z odst. 4 správního řádu (rozhodnutí správních orgánů musí vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci.). Obviněný v přestupkovém řízení tedy nepochybně má právo být přítomen výslechu svědků v jeho věci a právo klást svědkům otázky. To platí i v případě, když je jejich výslech prováděn mimo ústní jednání. O takto prováděném důkazu musí být obviněný včas vyrozuměn. Zkrácení obviněného na právu klást svědkům otázky by mohlo za splnění další podmínky stanovené v § 76 odst. 1 písm. c) in fine s.ř.s. vést k závěru o podstatném porušení ustanovení o řízení před správním orgánem s důsledkem zrušení napadeného rozhodnutí pro vady řízení.

Soud však má za to, že se v posuzovaném případě o takovou vadu nejedná. Žalobce byl k ústnímu jednání na 23.7.2010 předvolán správním orgánem písemností ze dne 1.7.2010. Podle doručenky ve spisu byla nevyzvednutá zásilka vložena do žalobcovy schránky dne 21.7.2010. Žalobce se omluvil telefonicky a e-mailem těsně před jednáním proto, že má v den jednání absolvovat vyšetření u lékaře. Na stejný den byli předvoláni oba svědci. Městský úřad žalobci sdělil, že oprávněnost omluvy posoudí až po obdržení příslušných podkladů, avšak výslech svědků provede, což také učinil. Následně doručený poukaz k vyšetření postrádal řadu zásadních údajů, především datum plánovaného vyšetření a datum jeho vystavení, stejně jako razítko a podpis lékaře, který poukaz vystavil.

V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze podle § 74 odst. 1 přestupkového zákona věc projednat mimo jiné tehdy, jestliže se k projednání nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Jakkoliv městský úřad podnikl řadu dalších kroků k tomu, aby konal ústní jednání za přítomnosti žalobce, má soud za to, že k žalobcově omluvě přistoupil v tomto případě velmi benevolentně, neboť ji rozhodně nelze kvalifikovat jako omluvu náležitou. Zákonný požadavek „náležité“ omluvy nemůže být naplněn již tím, že žalobce kontaktoval správní orgán ještě před zahájením ústního jednání, omluvil svoji neúčast a sdělil určitý důvod, nýbrž také (a především) tím, že jím předestřenou překážku bránící účasti při ústním jednání řádně doloží. Zaslaný poukaz k vyšetření, na kterém není uveden ani termín konání vyšetření, rozhodně není způsobilým důkazním prostředkem „náležité“ omluvy na den konání ústního jednání, tj. na 23.7.2010. Prezentovaný právní názor vedl soud k závěru, že materiálně nepochybně byly splněny zákonné podmínky § 74 odst. 1 přestupkového zákona pro projednání věci v nepřítomnosti obviněného a tedy i pro provedení výslechu svědků v nepřítomnosti žalobce. Výslechy svědků nelze proto považovat za důkazy získané nezákonně.

Pakliže zkrácení na svém procesním právu žalobce v žalobě dovozoval výlučně ze skutečnosti, že se nemohl výslechu svědků zúčastnit z objektivních důvodů, které spočívaly povinnosti absolvovat lékařské vyšetření a které řádně doložil, avšak soud má opačný názor, žalobce nemohl s námitkou uspět.

Soud dále odmítá žalobcovo tvrzení, že byl zkrácen na právu seznámit se s výsledky řízení a před rozhodnutím se k provedeným důkazům vyjádřit, neboť tím, že se nezúčastnil ústního jednání dne 27.10.2010, měl být stanoven samostatný termín, kdy může svého práva využít.

Podle § 36 odst. 3 správního řádu nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal.

V posuzovaném případě přestupkový zákon ani správní řád nestanoví „jinak“, nejde rovněž o případ, kdy se vyhovuje žádosti žadatele v plném rozsahu, a ze správního spisu nevyplývá, že by se žalobce práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal. Proto žalobci jím tvrzené procesní právo nepochybně náleželo. Ústavní soud v nálezu ze dne 3.3.2005, sp. zn. II. ÚS 329/04, uvedl: „Je porušením principu právního státu, který je zakotven v čl. 1 Ústavy ČR, a práva na soudní ochranu a na soudní přezkum, vyplývající z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, pokud správní orgán nedal stěžovateli možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a ke způsobu jejich zjištění ve smyslu ustanovení § 33 odst. 2 správního řádu (poznámka soudu: dnes § 36 odst. 3 zák. č. 500/2004 Sb.) , a soud v rámci přezkumu správních rozhodnutí k této okolnosti nepřihlédl… Poskytnutí možnosti vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům rozhodnutí je třeba přitom chápat jako možnost, která je dána účastníkovi správního řízení v jeho závěrečné fázi před vydáním rozhodnutí, poté, co jsou shromážděny podklady pro rozhodnutí. Smyslem citovaného ustanovení je totiž umožnit účastníkovi řízení, aby mohl uplatnit své výhrady, příp. učinit procesní návrhy tak, aby rozhodnutí vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci.“

Žalobce byl v předvolání vyhotoveném dne 27.9.2010 mimo jiné poučen, že „- v průběhu nařízeného ústního jednání správní orgán provede dokazování, po jehož ukončení bude mít možnost vyjádřit se ke všem podkladům pro vydání rozhodnutí (§ 36 odst. 3 správního řádu)“. Prvoinstanční rozhodnutí bylo vydáno dne 2.11.2010. Od 27.10.2010, kdy měl možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, do dne vydání prvoinstančního rozhodnutí, nebyl správní spis již doplňován. Žalobce tak měl faktickou možnost seznámit se s úplným správním spisem po skončení ústního jednání dne 27.10.2010 a před rozhodnutím ve věci. Pro určení nového samostatného termínu pro seznámení se se spisem neexistoval žádný důvod. Soud uzavírá, že o své významné procesní právo nebyl žalobce ukrácen vadným procesním postupem městského úřadu, nýbrž se o něj připravil jím zvolenou procesní taktikou. Postoj žalobce v průběhu celého přestupkového řízení, zejména opakované a dílem problematické omluvy žalobce (kromě shora uvedené na ústní jednání dne 23.7.2010 např. též omluva na ústní jednání dne 25.8.2010 doložená pracovní neschopností vystavenou dne 20.8.2010 s vycházkami již ode dne vystavení v době od 8 do 20 hod. a pod) na straně jedné či nevyužití nadstandardní možnosti městským úřadem poskytnuté přizpůsobit termín ústního jednání žalobcovým možnostem na straně druhé totiž jednoznačně svědčí o obstrukčních snahách či záměru žalobce působit průtahy v řízení s cílem dosáhnout zániku odpovědnosti za spáchání přestupku.

Ani v posledním žalobním bodu, ve kterém za nezákonné důkazy označil svědecké výpovědi policistů pro nerespektování povinnosti mlčenlivosti vyplývající z ust. § 45 odst. 1 písm. c) zák. č. 361/2003 Sb., a které proto nelze použít jako podklad rozhodnutí, soud nemohl žalobci přisvědčit.

Podle § 50 odst. 3 správního řádu svědek nesmí být vyslýchán též tehdy, jestliže by svou výpovědí porušil státem uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti, ledaže byl této povinnosti příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má, zproštěn.

Žalobcem zmiňované ustanovení § 45 odst. 1 písm. c) zák. č 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“), zní: Příslušník je povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dozvěděl při výkonu služby; to neplatí, jestliže byl příslušník této povinnosti zproštěn služebním funkcionářem, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak. Zákon o služebním poměru (nabyl účinnosti dne 1.1.2007) upravuje ...právní poměry fyzických osob, které v bezpečnostním sboru vykonávají službu (dále jen "příslušník"), jejich odměňování, řízení ve věcech služebního poměru a organizační věci služby (dále jen "služební vztahy"). Bezpečnostním sborem se rozumí Policie České republiky,... (§ 1 odst. 1).

Zvláštním právním předpisem, který ve smyslu § 45 odst. 1 písm. c) zákona o služebním poměru stanoví „jinak“, je podle názoru soudu zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (nabyl účinnosti 1.1.2009). Ten obsahuje bližší právní úpravu postavení a činnosti Policie České republiky, tedy jednoho z taxativního výčtu bezpečnostních sborů v § 1 odst. 1, věta druhá zákona o služebním poměru. Podle § 115 zákona č. 273/2008 Sb. policista, zaměstnanec policie, inspektor nebo zaměstnanec inspekce jsou povinni zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, se kterými se seznámili při plnění úkolů policie, inspekce nebo v souvislosti s nimi, a které v zájmu zabezpečení úkolů policie, inspekce nebo v zájmu jiných osob vyžadují, aby zůstaly utajeny před nepovolanými osobami. Tato povinnost trvá i po skončení služebního nebo pracovního poměru (odst. 1). Povinnosti mlčenlivosti se nemůže policista, zaměstnanec policie, inspektor nebo zaměstnanec inspekce dovolávat vůči policejnímu orgánu, státnímu zástupci, soudu, jinému bezpečnostnímu sboru včetně bezpečnostního sboru státu Evropské unie, kontrolním orgánům podle tohoto zákona a vůči ministerstvu, pokud jde o údaje potřebné k plnění jejich působnosti na základě zákona nebo mezinárodní smlouvy (odst. 3). Povinnosti mlčenlivosti je oprávněn zprostit osoby uvedené v odstavcích 1 a 2 ministr nebo jím pověřená osoba (odst. 4).

Z výše citovaných právních úprav je nutné dovodit, že správní řád u osoby v procesní pozici svědka podmiňuje poskytnutí informace o skutečnostech chráněných zákonem uznanou povinností mlčenlivosti zproštěním povinnosti mlčenlivosti příslušným orgánem, případně osobou, v jejímž zájmu je mlčenlivost stanovena. Zákon o služebním poměru, podmiňuje poskytnutí informace, o které se dozvěděl příslušník bezpečnostního sboru při výkonu služby, zproštěním povinnosti mlčenlivosti služebním funkcionářem. Zákon č. 273/2008 Sb. kromě zproštění povinnosti mlčenlivosti příslušným orgánem normuje výjimku, neboť v § 115 odst. 3 jsou policisté (a další tam uvedené osoby) vůči vyjmenovaným orgánům a k uvedeným účelům zproštěni povinnosti mlčenlivosti přímo ze zákona (ex lege). Zákon č. 273/2008 Sb. je ve vztahu k předchozím v otázce úpravy zproštění povinnosti mlčenlivosti právním předpisem speciálním.

K otázce výpovědi policisty jako svědka o skutečnostech, se kterými se seznámil při plnění úkolů policie, se vyjádřil Nejvyšší soud České republiky ve svém usnesení ze dne 12.1.2011, sp. zn. 7 Tdo 1429/2010. Dospěl k závěru, že „Příslušník Policie České republiky je povinen vypovídat jako svědek v trestním řízení i o skutečnostech, ohledně nichž je jinak podle § 115 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, povinen zachovávat mlčenlivost, tj. o skutečnostech, s nimiž se seznámil při plnění úkolů policie nebo v souvislosti s nimi a které v zájmu zabezpečení úkolů policie nebo v zájmu jiných osob vyžadují, aby zůstaly utajeny před nepovolanými osobami. Podle § 115 odst. 3 citovaného zákona se totiž policista nemůže dovolávat povinnosti mlčenlivosti mimo jiné vůči orgánům činným v trestním řízení, takže před svým výslechem nemusí být zproštěn této povinnosti podle § 115 odst. 4 citovaného zákona a neplatí u něj ani zákaz výslechu podle § 99 odst. 2 tr. ř.“

Nejvyšší správní soud v rozsudku č.j. 1 As 96/2008-115 ze dne 22.1.2009 (dostupný ve Sb. NSS 1856/2009) uvedl:„V přestupkovém řízení správní orgán rozhoduje o vině přestupce a o trestu za přestupek; zkoumá se tu tedy oprávněnost trestního obvinění v širším slova smyslu, jak je chápe čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována pod č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“). Jak judikatura opakovaně dovodila, platí pro správní trestání obdobné principy jako pro trestání soudní, a v řízení o přestupku je na místě analogicky aplikovat pravidla stanovená trestním právem, pokud samotný předpis správního práva vůbec neřeší spornou otázku a analogie není k újmě účastníka řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2008, čj. 1 As 27/2008 - 67, publikován na www.nssoud.cz).“

Jakkoliv si je soud vědom skutečnosti, že správní orgány projednávající přestupky nejsou explicitně uvedeny ve výčtu orgánů v § 115 odst. 3 zákona č. 273/2008 Sb., zastává názor, že policista nemusí být před svým výslechem v procesní pozici svědka v přestupkovém řízení zproštěn podle § 115 odst. 4 téhož zákona příslušným orgánem povinnosti mlčenlivosti. Je namístě postupovat cestou analogie práva a dovodit, že výjimka z obecného pravidla zprošťování povinnosti mlčenlivosti založená § 115 odst. 3 zákona č. 273/2008 Sb. dopadá i na přestupkové řízení a policisté jako svědci jsou v přestupkovém řízení zproštěni povinnosti mlčenlivosti ex lege. Uvedený závěr soud opírá o úvahu, že přestupkové řízení je řízením o trestním obvinění, tedy o protiprávním jednání delikventa, které je postižitelné trestem. Z hlediska čl. 6 odst. 1 Úmluvy je nerozhodné, zda se jedná o postih za soudní delikty či delikty správní. Správní orgány projednávající přestupky stejně jako orgány činné v trestním řízení potřebují údaje, které se policisté dozvěděli při výkonu služby, k plnění svých úkolů, t.j. k vyvození trestní odpovědnosti (v širším slova smyslu) vůči osobám dopouštějícím se protiprávních jednání různého stupně společenské nebezpečnosti. Analogie práva není na újmu obviněného, protože umožní zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad úkonu s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu v časově přijatelnějším horizontu.

Výpovědi svědků- policistů, tak považuje soud za důkazy získané v souladu se zákonem.

Ze shora uvedených důvodů soud tvrzení žalobce o porušení jeho práva na řádné projednání věci a tím i jeho ústavního práva na spravedlivý proces neshledal v žádné ze čtyř žalobních bodů důvodným. Žalobu proto v souladu s ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl (výrok I.).

Náhradu nákladů řízení soud žádnému z účastníků podle § 60 odst. 1 s.ř.s. nepřiznal, protože žalobce ve věci úspěch neměl a žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdal (výrok II.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Plzni ve dvou písemných vyhotoveních (§ 102, § 106 odst. 2 s.ř.s.).

Důvody kasační stížnosti jsou taxativně stanoveny v § 103 odst. 1 s.ř.s.

Kasační stížnost směřující pouze proti rozhodnutí o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí je nepřípustná (§ 104 odst. 2 s.ř.s.).

Kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s.ř.s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§ 104 odst. 4 s.ř.s.).

Stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Plzni dne 31. října 2011

JUDr. Jana Daňková,v.r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Lenka Kovandová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru