Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

17 A 30/2010 - 56Rozsudek KSPL ze dne 31.12.2010


přidejte vlastní popisek

17 A 30/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Daňkovou v právní věci žalobce A.D., zastoupeného JUDr. Miroslavem Bláhou, adresa pro doručování Most, tř. Československé armády č.p. 1766, proti žalovanému Krajskému úřadu Karlovarského kraje, se sídlem v Karlových Varech – Dvorech, Závodní 353/88, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. dubna 2010, čj. 974/DS/10-3,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

A.D. (dále jen žalobce) dne 13.1.2010 kolem 13,45 hod řídil na pozemní komunikaci v obci Bochov ve směru na obec Dlouhá Ves motorové vozidlo tovární značky Opel Vivaro, registrační značky X. Během jízdy byl zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR ve složení V.M. a P.S., protože podle hlídky nebyl za jízdy připoután bezpečnostním pásem. Žalobce tvrdil, že připoután byl a nesouhlasil s tím, že se dopustil přestupku. Hlídka proto sepsala oznámení přestupku, které se spisovým materiálem následně zaslala Magistrátu města Karlovy Vary (dále jen správní orgán I. stupně).

Správní orgán I.stupně přípisem ze dne 29.1.2010 žalobci oznámil zahájení řízení o přestupku. Po provedeném řízení rozhodnutím ze dne 9.3.2010, č.j. 2337/OD-P/10/Ka, shledal žalobce vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ust. § 22 odst. 1 písm. l) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o přestupcích), pro porušení právní povinnosti uložené mu ust. § 6 odst. 1 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, v platném znění (dále jen zákon o silničním provozu). Přestupku

2 pokračování 17 A 30/2010

se měl žalobce dopustit tím, že dne 13.1.2010 v 13:45 hod na pozemní komunikaci v obci Bochov ve směru na obec Dlouhá Ves řídil motorové vozidlo tov. zn. Opel Vivaro, reg. zn. X, přičemž za jízdy nebyl připoután na sedadle bezpečnostním pásem, přestože k tomuto byl povinen. Za přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení v částce 1000 Kč. V rozhodnutí uvedl, že vycházel z výpovědí policistů, obviněného, oznámení přestupku a úředního záznamu, když s ohledem na povahu věci se již jiný v úvahu přicházející důkaz nenabízí. Konstatoval, že proti sobě stála protichůdná tvrzení mezi obviněným a hlídkou Policie ČR. Podrobně vylíčil příčiny, pro které dospěl k závěru, že nemá důvodu pochybovat o osobách policistů a pravdivosti jejich výpovědí. Výpověď obviněného posoudil pouze jako účelovou, aby nedošlo k jeho potrestání za uvedené jednání. Na základě zjištěných skutečností měl za prokázané, že obviněný nebyl za jízdy připoután bezpečnostním pásem. Správní orgán I. stupně rovněž uvedl, že pro použití zásady in dubio

pro reo nebyly splněny podmínky. Odůvodnění rozhodnutí dále obsahuje právní posouzení skutku a úvahy stran druhu a výše uložené sankce.

Žalobce napadl rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvoláním, ve kterém, stručně řečeno, namítal, že správní orgán rozhodl na základě nedostatečně zjištěného stavu věci a provedené důkazy vadně hodnotil.

Krajský úřad Karlovarského kraje (dále jen žalovaný) rozhodnutím ze dne 19.4.2010 č.j. 974/DS/10-3 (dále jen napadené rozhodnutí) odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí správního orgánu I.stupně potvrdil. Výrok rozhodnutí podrobně odůvodnil a vypořádal se s odvolacími výtkami. Žalovaný mimo jiné konstatoval, že po prostudování předloženého spisového materiálu je toho názoru, že daná záležitost byla správním orgánem I. stupně správně zjištěna a posouzena a napadené rozhodnutí vychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci. V postupu správního orgánu I. stupně neshledal pochybení, nebyla porušena ani procesní práva účastníka řízení a odvoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s platnými právními normami. Lze shrnout, že se žalovaný zcela ztotožnil s úvahami a se závěry správního orgánu I.stupně.

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce včasnou žalobu. Tou se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a přiznání práva na náhradu nákladů řízení.

Dle názoru žalobce se správní orgán I. stupně i žalovaný zcela jasně nevypořádali s důkazním řízením. K tomuto tvrzení blíže uváděl, že pokud se jedná o zjišťování skutečného stavu věci, byl vyslechnut jako obviněný z přestupku již dne 18.2.2010. Od samého počátku nabyl z jednání zpracovatele pana P.K. přesvědčení, že je předem rozhodnuto a že se zejména dobře zná s příslušníky policie. Výslech nebyl veden nestranně a se zájmem věc objasnit na základě důkazů.

Žalobce do protokolu uvedl, že jel v době údajného spáchání přestupku kolem 50 km za hodinu. Ne jak tvrdí jeden z policistů, že projížděl kolem 20 km za hodinu. Dále uvedl, že bylo zamračeno a skla na vozidle má zatmavená. Toto ale nebylo již vůbec zjišťováno a rovněž se o tom v rozhodnutí nehovoří, ač si žalobce myslí, že toto by byl velký důkaz v jeho prospěch. Rovněž uvedl do protokolu, že byla provedena dechová zkouška na přítomnost alkoholu v krvi a byla negativní. Ani toto není v rozhodnutí zaznamenáno. Až následně mu bylo po delší době sděleno, že nebyl připoután. Toto ale není pravdou, protože připoután byl, a je velmi nepravděpodobné, že by se během jízdy připoutal. Neví, zda toto je možné provést. Policisté zcela jasně při zastavení vozidla viděli, že připoután byl. Výpovědi policistů panů M. a S. jsou naprosto smyšlené. Žalobce připoután byl během celé jízdy. Z výpovědi svědka

3 pokračování 17 A 30/2010

M. je zcela nejasná a nesrozumitelná formulace "musel nás spatřit, jak za ním jedeme a proto se mohl připoutat". Toto není důkaz a ani rozhodnutí správního orgánu není správné. Slova musel nás spatřit a mohl se připoutat nejsou dostatečným důkazem o tom, že žalobce připoután nebyl a že se připoutal během jízdy. Další citace "řidiči jsem sdělil, jakého se dopustil přestupku, s tím, že mu bude uložena za toto jednání bloková pokuta ve výši 500,-Kč". Postup na místě ale nepopsal pravdivě, protože nesdělil, že nejdříve byla provedena dechová zkouška ap. Nebylo by tedy logické, že by kolega S. uvedl opak. Naopak tvrdí, že žalobce nebyl připoután. Rovněž nepopisuje činnost policistů na místě kontroly ap. Dokonce svědek S. vypovídá, že se na sebe podívali a ihned vyjeli. Vypadá to asi tak, jako že se oba dva těšili na to, jak řidiče zastaví a usvědčí z přestupku, který vlastně ani přestupkem není. Dalším důležitým momentem je i to, že svědek S. vlastně k řidiči přišel, až když připravil přístroj Dräger k dechové zkoušce. Potvrdil, že řidič byl připoután bezpečnostním pásem. Kolega šel údajně sepsat oznámení o dopravním přestupku. Vozidlo mělo jet podle něj 40 až 50 km za hodinu, na rozdíl od kolegy, který tvrdil 20 km za hodinu. Správní orgán toto vyhodnotil jako menší nesrovnalost. Žalobce dále uvedl, že se odvolává plně na svoje odvolání a trvá na tom, že pas při jízdě dne 13.ledna měl na svém těle, byl připoután.

Správní orgány obou stupňů považují výpověď "obviněného" z přestupku za účelovou, ale to, že se někdo hájí tím, že přestupek nespáchal a dokonce se jedná o řidiče, který nemá záznam v EKŘ, je normální. Pouze je nepochopitelné, že se žalobce nemůže domoci práva. Ví zcela bezpečně, že se přestupku nedopustil, a proto se hájí tímto způsobem.

Žalobce za důkazy označil rozhodnutí správního orgánu I.stupně, rozhodnutí žalovaného, výslech stran, svědecké výpovědi a spis správního orgánu I.stupně.

Žalovaný ve vyjádření ze dne 15.7.2010 navrhl zamítnutí žaloby.

Předně poukázal na to, že žalobce při označení žalobou napadeného rozhodnutí - „...rozhodnutí žalované ze dne 19. 4. 2010, č.j. 974/DS/10-3" - zaměnil pojmy uváděné ve správním řádu, a to pojmy písemné vyhotovení rozhodnutí (dne 19. dubna 2010) a vydání rozhodnutí (dne 22. dubna 2010) a že okamžik zpracování (písemného vyhotovení) rozhodnutí není pro účely správního řízení rozhodující.

Dále konstatoval, že žalobce v žalobě prakticky zopakoval námitky, které uvedl v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Se všemi těmito námitkami se žalovaný vypořádal v žalobou napadeném rozhodnutí a na tomto nemá, co by měnil. K jednotlivým žalobním výtkám doplnil následující:

K námitkám vůči postupu oprávněné osoby P.K. sdělil, že složka Policie ČR, Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje, odbor služby dopravní policie, oddělení silničního dohledu, byla zřízena teprve počínaje l.1.2010. Jednalo se tedy o první případ jmenované úřední osoby, kdy jako svědci byli předvoláni policisté z tohoto útvaru. K věci byl nejdříve vyslechnut svědek V.M. Žalobce se k tomuto výslechu nedostavil, přestože byl řádně o úkonu vyrozuměn. Ihned poté podal svědeckou výpověď P.S. V jejím průběhu se žalobce dostavil k jednání. V.M. se při jeho příchodu již zde nenacházel. V rámci výslechu kladl žalobce svědkovi otázky; týkaly se pouze způsobu provedení dechové zkoušky. Výhrady k postupu nebo osobě správního orgánu žalobce žádné neměl. Z toho důvodu žalovaný hodnotí, že správní orgán I. stupně při provedení výpovědí všech zúčastněných osob, jakož i při rozhodování ve věci, byl nestranný.

4 pokračování 17 A 30/2010

K výtkám problematizujícím provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů nad rámec odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný zdůraznil, že se správní orgán I. stupně při rozhodování ve věci zabýval především tím, zda ke spáchání přestupku došlo v okamžiku, kdy byl žalobce hlídkou PČR spatřen, kterak není za jízdy připoután bezpečnostním pásem. Předmětem řízení nebylo to, jakým způsobem probíhala následná kontrola žalobce.

K tvrzení žalobce, že se přestupku nedopustil, žalovaný uvedl, že spáchání přestupku je ze spisové dokumentace spolehlivě zjištěno. Dále poukázal na skutečnost, že žalobce má v řízení nejen práva, ale i povinnosti, z nichž jednou je součinnost. V tomto směru žalobce nevyužil svého práva zúčastnit se výpovědi svědka /V.M./, k jehož výpovědi mohl vznášet otázky, při seznámení se s výsledky šetření a s podklady pro vydání rozhodnutí nevznesl námitky, nepožadoval doplnění důkazů, nenavrhl vlastní důkazní návrhy. Žalovaný má za to, že skutkový stav, vzhledem k okolnostem případu, byl zjištěn v dostatečném rozsahu, nezbytném pro soulad úkonů s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu (se zásadou zákonnosti) a nebudí důvodné pochybnosti o projednávané věci.

Žalovaný uzavřel, že trvá na tom, že v průběhu řízení nedošlo ke krácení práv žalobce a bylo vůči němu postupováno v souladu se zákonem. Námitky uváděné žalobcem považuje za vyvrácené, bezpředmětné a neopodstatněné. Dle názoru žalovaného nelze ze skutečností uváděných žalobcem v podané žalobě prokázat či dovodit nezákonnost napadeného rozhodnutí či takové vady řízení, které by odůvodňovaly zrušení žalobou napadeného rozhodnutí.

V obsáhlé replice neoznačené datem sepisu, doručené zdejšímu soudu dne 26.8.2010, žalobce namítal, že se žalovaný vůbec nevypořádal s tím, zda ke spáchání přestupku došlo v okamžiku, kdy byl spatřen hlídkou Policie ČR. K replice přiložil fotografie vozidla, ve kterém byl kontrolován. To pro možnost posouzení soudu, zda mohlo být zcela jednoznačně prokázáno, že jel v době, kdy byl hlídkou spatřen, bez připoutání. Žalobce dále uvedl, že pokud správní orgán hypoteticky tvrdí, že měl dost času se připoutat bezpečnostním pásem po zastavení hlídkou Policie ČR, neví, zda lze toto brát za důkaz. Tvrdí, že tak neučinil. Není mu rovněž známo, jak došel správní orgán k tomu, že policisté prováděli dohled na projíždějící vozidla a řádně do těchto vozidel viděli, protože na místě nebyl; je to pouze jeho domněnka.

Nepatrné rozpory ve výpovědích neměly dle názoru žalovaného vliv na to, zd-ali ze svého místa mohli vidět do projíždějících vozidel. Podle žalobcova názoru se zde správní orgán zcela jednoznačně staví na stranu policistů a ztrácí objektivní přístup nad dokazováním. Neučinil ani šetření za účelem zjištění, zda policisté viděli to, že se během jízdy připoutal. Tato otázka položena nebyla, ač o to žádal. Poukázal na postup správního orgánu, když obhajuje policisty tvrzením, že každá osoba má jiný úhel pohledu. Dle žalobce je to naprosto nesmyslné a svědčí to v žalobcův prospěch, protože policisté seděli v autě a nemohli vidět do jeho vozidla (viz snímky vozidla). Z celého řízení správního orgánu je zřejmé, že dokazování opřel pouze o tvrzení policistů a vůbec se nesnažil ani v nejmenším získat také důkazy v žalobcův prospěch. Tím žalobce myslí podívat se na vozidlo, které v inkriminovanou dobu řídil, tmavá skla, zda policisté mohli ze stanoviště vidět, zda byl připoután, apod. Naopak se sám zabývá pouze tím, jak vše v objasňování dodržel, sám že nic neporušil apod. Dle žalobce zcela jistě není prokázáno, že jel nepřipoután pasy ve vozidle. Naopak policisté potvrdili, že připoután byl při zastavení vozidla. Při dokazování ale nebylo vůbec šetřeno, zda je možné se v tak krátké době, jak tvrdí policisté, připoutat během jízdy. Podle žalobcova názoru je naprosto v rozporu s ústavním právem na spravedlivé zjištění jeho viny a myslí si, že má právo na nestranné posouzení věci. Hodnocení výpovědi policistů jako pravdivé a jeho jako

5 pokračování 17 A 30/2010

nepravdivé bez zjištění dalších důkazů je pro žalobce nepochopitelné. Dokonce správní orgán poukazuje na oznámení přestupku a úřední záznam. Toto jsou podle žalobce formální věci u každého přestupku. V takových případech by vlastně správní orgán mohl rozhodovat stále stejně a nemusel by nic dokazovat. Za vrchol arogantnosti označil závěr vyjádření žalovaného.

Žalobce nad rámec původního petitu požadoval, aby soud uložil žalovanému i povinnost uhradit uloženou pokutu ve výši 1.500 Kč a náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč.

Řízení ve správním soudnictví upravuje zákon 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s.ř.s.). Při přezkoumání napadeného rozhodnutí samosoudkyně vycházela ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.), a napadené výroky rozhodnutí přezkoumala v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.). O věci samé v souladu s § 51 odst. 1 s.ř.s. rozhodla bez jednání za výslovného souhlasu žalobce (č.l.45) i žalovaného (č.l.44).

V posuzované věci se jednalo o problematiku přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, jejíž základní hmotněprávní úpravu obsahuje zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném ke dni 13.1.2010. Aplikován byl i zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění účinném ke dni 13.1.2010. Podle § 51 přestupkového zákona není-li v tomto nebo jiném zákoně uvedeno jinak, vztahují se na řízení o přestupcích obecné předpisy o správním řízení, tj. zák. č. 500/2004 Sb., o správním řízení, a to ve znění účinném ke dni rozhodování správních orgánů (dále jen správní řád nebo také s.ř.).

Soud především předesílá, že námitku žalovaného stran označení napadeného rozhodnutí žalobcem a záměn pojmů „písemného vyhotovení“ rozhodnutí a „vydání“ rozhodnutí z pohledu právní úpravy ve správním řádu považoval za právně nevýznamnou.

S žalovaným nutno souhlasit potud, že správní řád v ust. § 71 odst. 2 v písm. a) až d) definuje, co se rozumí „vydáním“ rozhodnutí, tedy projevem vůle správního orgánu, která je obsahem rozhodnutí, navenek, vůči adresátům rozhodnutí. Okamžik vydání rozhodnutí časově splývá s okamžikem, kdy rozhodnutí nabývá platnosti. Platnost je vlastnost rozhodnutí, znamenající vázanost správního orgánu svým rozhodnutím ve formálním slova smyslu a nemožnost ho změnit jiným než zákonem upraveným postupem. Podle § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu Vydáním rozhodnutí se rozumí předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení podle § 19, popřípadě jiný úkon k jeho doručení, provádí-li je správní orgán sám; na písemnosti nebo poštovní zásilce se tato skutečnost vyznačí slovy: "Vypraveno dne:" Písemné vyhotovení rozhodnutí v tomto případě tudíž skutečně časově předchází jeho vydání.

V případě žaloby proti rozhodnutí správního orgánu podle §§ 65 a násl. s.ř.s. však takové rozlišení není významné, protože s okamžikem písemného vyhotovení ani s okamžikem vydání rozhodnutí správního orgánu právní úprava žádné právní důsledky nespojuje (jinak by tomu mohlo být v řízení o ochraně proti nečinnosti podle §§ 79 a násl. s.ř.s.). V řízení o žalobě je podstatné, aby žalobce přesně identifikoval rozhodnutí správního orgánu, jehož přezkumu se domáhá. Označí-li žalobce napadené rozhodnutí vedle čísla jednacího, pod kterým bylo vydáno, časovým údajem, který odpovídá dnu písemného vyhotovení rozhodnutí, důsledně na takovém označení setrvá v celé žalobě, navíc k žalobě

6 pokračování 17 A 30/2010

připojí opis napadeného rozhodnutí, který koresponduje s identifikací žalobcem zvolenou, nelze mu ničeho vytýkat. V posuzované věci žalobce v celé žalobě napadené rozhodnutí označoval údaji: „ze dne 19.4.2010, č.j. 974/DS/10-3“. K žalobě pak připojil kopii rozhodnutí, které má údaje totožné. Předmět přezkumu tedy žalobce vyjádřil způsobem zcela nepochybným.

Vlastní žalobu soud považuje za nedůvodnou.

Žalobce byl v daném případě uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ust. § 22 odst. 1 písm.l) přestupkového zákona, kterého se měl dopustit tím, že při řízení vozidla nebyl připoután bezpečnostním pásem.

Podle § 22 odst. 1 písm. l) přestupkového zákona Přestupku se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až k), poruší zvláštní právní předpis.

Zvláštním právním předpisem je třeba rozumět zákon o silničním provozu. Podle § 6 odst. 1 písm. a) zmíněného zákona Řidič motorového vozidla je kromě povinností uvedených v § 4 a 5 dále povinen být za jízdy připoután na sedadle bezpečnostním pásem, pokud jím je sedadlo povinně vybaveno podle zvláštního právního předpisu.

Žalobce v žalobě tvrdí, že „Od samého počátku nabyl z jednání zpracovatele pana Pavla Kalvody přesvědčení, že je předem rozhodnuto a že se zejména dobře zná s příslušníky policie. Výslech nebyl veden nestranně a se zájmem věc objasnit na základě důkazů.“

Podle předloženého správního spisu s účinností od 28.1.2010 byl jako oprávněná úřední osoba určen k vedení celého přestupkového řízení P.K. Ten žalobci oznámil zahájení řízení o přestupku, v oznámení popsal skutek, který je žalobci kladen za vinu, jeho právní kvalifikaci a zároveň žalobce předvolal k ústnímu jednání na den 18.2.2010 ve 14.00 hod. Součástí písemnosti je obsáhlé poučení o procesních právech a povinnostech obviněného (písemnost č.j.2337/OD-P/10/Ka ze dne 29.1.2010). Samostatnou písemností z téhož dne a stejného č.j. byl žalobce vyrozuměn o tom, že dne 18.2.2010 bude ve 13:00 hod proveden výslech svědků, zakročující hlídky Policie ČR, P.S. a V.M. a o tom, že má právo se tohoto úkonu účastnit a klást svědkům otázky. Podle doručenky ve spisu založené žalobce osobně převzal obě písemnosti dne 3.2.2010.

Z protokolu o výpovědi svědka Vlastimila Megerleho ze dne 18.2.2010 vyplývá, že výslech probíhal v době od 13:00 hod do 13:25 hod. Po poučení podle v protokolu označených ustanovení správního řádu, mimo jiné o povinnosti vypovídat pravdu a nic nezamlčovat, a po poučení o případných právních důsledcích nepravdivé výpovědi (trestních a přestupkových), se svědek vyjádřil k věci. Protokol mu byl před podpisem předložen k přečtení, svědek nežádal jeho změn či doplnění a jako správný a úplný protokol podepsal. Podle protokolu žalobce při výpovědi svědka nebyl přítomen.

Z protokolu o výpovědi svědka P.S. ze dne 18.2.2010 vyplývá, že výslech probíhal v době od 13:30 hod do 14:00 hod. Svědek byl poučen ve stejném rozsahu jako svědek předešlý. V průběhu jeho vyjádření se k věci, se ve 13:45 hod dostavil žalobce a byl přítomen zbývající části svědecké výpovědi. Svědkovi kladla dotazy jak oprávněná úřední osoba, tak žalobce. Jediný dotaz žalobce se týkal při kontrole provedené dechové zkoušky. Z protokolu

7 pokračování 17 A 30/2010

je dále zřejmé, že byl svědkovi před podpisem předložen protokol k přečtení a že svědek nežádal žádné jeho změny či doplnění a jako správný a úplný jej podepsal. Celý protokol byl rovněž předložen k přečtení žalobci, ani on nežádal žádné změny ani doplnění a jako správný a úplný jej podepsal. Třeba je zdůraznit, že část výpovědi svědka, které žalobce nebyl přítomen, se nachází na prvním listu, který je žalobcem podepsán samostatně.

Ve správním spisu je dále založen protokol o ústním jednání ze dne 18.2.2010., které proběhlo v době od 14:05 hod do14:30 hod. Kromě úřední osoby byl jednání přítomen žalobce. Po seznámení žalobce s podstatou přestupku a právní kvalifikací se mu dostalo obsáhlého poučení. Po poučení žalobce mimo jiné uvedl, že advokáta ani zmocněnce si nevolí a že k věci chce a bude vypovídat. Následně byla žalobci čtena úplná spisová dokumentace, poté se vyjádřil k věci a zodpověděl otázky oprávněné úřední osoby. Závěr protokolu zní: „Otázka správního orgánu na obviněného: Máte výhrady k postupu nebo osobě správního orgánu? Odpověď obviněného: Ne, nemám, protokol mi byl před podpisem předložen k přečtení, nežádám jeho změn či doplnění a jako správný a úplný jej podepisuji. Beru na vědomí, že po tomto projednání bude ve věci vydáno rozhodnutí. Skončeno, přečteno a jako správné a úplné podepsáno v Karlových Varech dne 18.2.2010 v 14:30hod.“. Pod textem je protokol podepsán oprávněnou úřední osobou a žalobcem.

Po úkonech v souvislosti s přiznáním svědečného podle správního spisu následovalo již rozhodnutí správního orgánu I. stupně o přestupku.

Stručně předestřený spis správního orgánu I. stupně jednoznačně vyvrací shora uvedené žalobní tvrzení. Naopak svědčí o tom, že oprávněná úřední osoba vedla přestupkové řízení zcela standardním způsobem. Bezezbytku respektovala procesní ustanovení přestupkového zákona a správního řádu. Žalobci se dostalo v průběhu řízení přiměřené poučení jak v souvislosti se zahájením řízení, tak v souvislosti s oznámením o provedení výslechu svědků, stejně jako při ústním jednání. Sám zvolil možnost vyjádřit se ke skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu. Pro vyjádření mu byl poskytnut dostatečný prostor. Byl řádně a včas vyrozuměn o provedení důkazu svědeckými výpověďmi členů zakročující hlídky. Oba svědci byli poučeni v souladu s ust. § 55 správního řádu i o možné deliktní odpovědnosti za podání nepravdivé svědecké výpovědi. Práva být přítomen při výslechu žalobce využil pouze u jednoho z vyslýchaných svědků, P.S., a to jen v rozsahu poloviny výslechu. Již z tohoto prostého důvodu objektivně nemohl žalobce nabýt od samého počátku jednání P.K. přesvědčení, že se s příslušníky dobře zná. Soud odmítá i tvrzení, že výslech nebyl veden nestranně a se zájmem věc objasnit na základě důkazů. To vyvrací jednak obsah obou protokolů o výpovědi svědků, který osvědčuje správnou techniku výslechu: nejdříve souvislé vylíčení události svědkem, pak dotazy správního orgánu a obviněného. Především však, nebyl-li žalobce vůbec přítomen výslechu svědka V.M., nemůže mít jeho tvrzení reálný základ. To zčásti platí i o výslechu svědka P.S. U té části výslechu, u které byl přítomen, pak žalobní tvrzení odporuje vlastnímu žalobcovu prohlášení, které stvrdil svým podpisem, že nemá výhrady ani k postupu ani k osobě správního orgánu. Oprávněná úřední osoba žalobci poskytla možnost klást svědkovi S. dotazy, tu však využil zcela minimálně, navíc dotaz směřoval mimo těžiště skutkové podstaty, která mu byla kladena za vinu. Nejen před podpisem protokolu o výpovědi svědka S., ale také před podpisem protokolu o ústním jednání k dotazu správního orgánu I. stupně žalobce neuplatnil žádné výhrady vůči osobě správního orgánu, tj. vůči oprávněné úřední osobě, ani vůči protokolaci.

8 pokračování 17 A 30/2010

Z naznačených důvodů nepovažuje soud žalobní bod za opodstatněný. O tendenčnosti postupu oprávněné úřední osoby nic nesvědčí. Ostatně žalobce takovou námitku uplatnil až v žalobě, ač ji mohl vznést již v odvolání.

Soud rovněž nesdílí názor žalobce, že se správní orgány obou stupňů zcela jasně nevypořádaly s důkazním řízením.

V této věci není mezi žalobcem a žalovaným sporu o tom, že dne 13.1.2010 byl žalobce jako řidič v době kolem 13:45 hod v obci Bochov kontrolován hlídkou Policie ČR a že při vlastní kontrole byl připoután bezpečnostním pásem.

Jádrem sporu je „pouze“ otázka, zda bylo dostatečným způsobem prokázáno, že žalobce při řízení motorového vozidla nebyl připoután bezpečnostním pásem v okamžiku, kdy byl spatřen hlídkou Policie ČR.

Správní orgán I. stupně výrok rozhodnutí odůvodnil tak, že „musí vycházet z logiky věci, neboť se zde jedná o dvě protichůdná tvrzení mezi obviněným a hlídkou policie ČR. Je zřejmé, že zde byl zakročující hlídkou Policie ČR prováděn vizuální dohled nad bezpečností a plynulostí provozu na pozemních komunikacích. Nebylo zde zaznamenáváno jednání řidičů žádným záznamovým zařízením. Byla zde tedy prováděna běžná hlídková služba, kdy policisté seděli ve služebním vozidle a prováděli dohled. Správní orgán zde má za to, že policisté aby mohli provádět dohled nad silničním provozem, museli stát s vozidlem na takovém místě, který by jim zajišťoval řádný rozhled na účastníky provozu na pozemních komunikacích. Pokud tedy sledovali řidiče projíždějících vozidel, je zřejmé, že ze své vzdálenosti řádně viděli do projíždějících vozidel, neboť na tuto činnost se soustředili a nemuseli se zabývat i jinými okolnostmi. Bylo by nelogické, aby policisté se rozjeli za vozidlem a neměli k tomu vážný důvod. Správní orgán má za to, že pokud by se nic nestalo, tak by policisté zůstali na svém místě a prováděli by dále dohled nad silničním provozem. Pokud by neměli důvod, tak by se za ním ihned nerozjeli a následně jej za použití výstražného zařízení zastavili. I z tohoto důvodu má správní orgán za to, že k uvedenému jednání obviněným muselo dojít, neboť policisté pokud by o přestupku nebyli přesvědčeni, tak by se nerozhodli věc postoupit ke správnímu řízení, neboť ví, jaké důsledky by to pro ně mělo, pokud by se zjistilo, že uvedli nepravdivé údaje. Policisté je bez poměru k obviněnému, přičemž jako veřejní činitelé vypovídali ve svých svědeckých výpovědích pod hrozbou daleko vyšších sankcí v případě nepravdivých nebo neúplných výpovědí než osoba nepožívajících práva a zejména povinností veřejného činitele. Správní orgán v jejich výpovědích neshledal rozpory a zjevné nelogičnosti. Oba policisté se ve svých svědeckých výpovědích rozcházejí sice v určení rychlosti vozidla, toto však je pouze subjektivní pocit policistů ohledně toho, jakou rychlostí mohlo vozidlo jet. Skutečná rychlost kolem nich projíždějícího vozidla zde měřena nebyla. Pokud by výpovědi policistů byly zcela totožné, pak by toto správní orgán musel vzít toto v úvahu, neboť by bylo zcela nelogické, aby oba stejně vypovídali a to i v detailech. Z jejich výpovědí je však zřejmé, že se jejich výpovědi nekopírují. Správní orgán má dále za to, že skutečnost, kdy řidič není za jízdy ve vozidle připoután bezpečnostním pásem, je objektivně vnímatelná lidským zrakem, zvláště pak, když policisté se v tomto případě na tuto skutečnost soustředili při kontrole projíždějících vozidel. Správní orgán má za to, že policisté mohli zcela jasně určit přes čelní sklo přijíždějícího vozidla, že řidič za jízdy není připoután bezpečnostním pásem, neboť za čelním sklem je řidiči řádně vidět, zvláště pak, když měl na sobě světlé oblečení, jak je zřejmé z výpovědí policisty Petra Staňka i obviněného. Správní orgán zde má dále za to, že obviněný měl poté, co zjistil, že je zastavován vozidlem Policie ČR, dostatečný čas k tomu, aby se za jízdy bezpečnostním pásem připoutal.

9 pokračování 17 A 30/2010

Výpověď obviněného bere správní orgán pouze jako účelovou, aby nedošlo k jeho potrestání za uvedené jednání. Správní orgán však nemůže vzít jako jeden z podpůrných důkazních prostředků vyjádření obviněného v oznámení přestupku, neboť v té době nebyl řádně poučen jako obviněný z přestupku. Zde bylo totiž prvotní vyjádření obviněného k uvedené věci, ze kterého mohlo být zřejmé, že se mohl připoutat bezpečnostním pásem až před provedenou kontrolou policisty, neboť zde není uvedeno, že by byl připoután za jízdy s vozidlem, ale je zde uvedeno, že byl připoután bezpečnostním pásem při kontrole. K osobám policistů a tím i věrohodnosti jejich výpovědí má správní orgán za to, že nemá důvodu pochybovat a pravdivosti jejich tvrzení, neboť na rozdíl od obviněného neměli policisté na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem, vykonávali jen svoji služební povinnost, při níž jsou vázáni závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jímž by v souvislosti s jejich činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem, nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by policisté v této věci uvedené zásady překročili. Ohledně na povahu věci se již jiný v úvahu přicházející důkaz nenabízí. Proto bylo vycházeno z výpovědí policisty, obviněného, oznámení přestupku, úředního záznamu. Na základě těchto skutečností má správní orgán za to, že obviněn nebyl za jízdy připoután bezpečnostním pásem. |Správní orgán má dále za to, že v tomto případě se nelze ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi a to obviněné a zakročujícího policisty, přičemž další důkazy ve věci nelze provést, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obviněného v souladu se zásadou in dubio pro reo. Uplatnění této zásady by bylo použito za předpokladu, pokud by správní orgán po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěl k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupiny odporujících důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutečně děj odehrál. Správní orgán po vyhodnocení důkazní situace dospěl k závěru, že výpovědi policistů jsou pravdivé a jejich věrohodnost není ničím zpochybněna, nejsou zde zjevné nelogičnosti a rozpory. Proto nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „pochybnostech ve prospěch obviněného", neboť správní orgán tyto pochybnosti nemá na základě shora uvedeného odůvodnění.“

Žalovaný se plně ztotožnil se závěry a úvahami správního orgánu I. stupně prezentovanými v odůvodnění jeho rozhodnutí. V souvislosti s odvolacími výtkami argumentaci doplnil. Mimo jiné uvedl, žese v prvé řadě zabýval otázkou, zda lze na základě výpovědí svědků (policistů, pro jejichž oznámení bylo správní řízení zahájeno) považovat odvolatelův přestupek za dostatečně prokázaný. Správní orgán prvého stupně se s touto otázkou dostatečně ve svém odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádal a odvolací správní orgán s jeho závěry souhlasí. Proti sobě v daném případě stojí odvolatelova výpověď na jedné straně a výpověď dvou policistů - svědků - na straně druhé, přičemž tyto se mezi sebou zásadně odlišují. Existence rozporů mezi jednotlivými důkazy není neobvyklá. V takové situaci je však správní orgán vždy povinen jím užitý důkazní postup řádně popsat a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnit, jakým způsobem se s těmito rozpory vypořádal a z jakých důvodů uvěřil jedné z vzájemně protichůdných skutkových verzí. Tímto se správní orgán prvého stupně v odůvodnění odvoláním napadeného rozhodnutí zabýval a odvolací správní orgán neshledal na způsobu hodnocení důkazů ze strany správního orgánu prvého stupně žádné takové pochybení, jež by umožňovalo vyslovit závěr, že nelze z takto provedeného dokazování jednoznačně určit, která z variant skutkového stavu odpovídá skutečnosti.

K odvolací námitce o nesprávnosti označení výpovědi žalobce za účelovou žalovaný konstatoval, „…že správní orgán prvého stupně při rozhodování ve věci vše náležitě v odůvodnění vysvětlil. Odvolací správní orgán pak posoudil výpověď odvolatele a srovnal ji s výpověďmi svědků - zasahujících policistů. Jestliže odvolatel v oznámení o přestupku k věci uvedl, že: „Při kontrole jsem byl připoután bezpečnostním pásem", což potvrzuje i PČR, a následně

10 pokračování 17 A 30/2010

tvrdí, že byl připoután během jízdy, nelze správnímu orgánu prvého stupně vytýkat, že jeho výpověď považoval za účelovou.“

K požadavku na předložení dalších důkazů žalovaný uvedl, že „…Policisté neprováděli žádnou speciální činnost, při které by přestupkové jednání řidičů zaznamenávali kamerou či je fotografovali. Prováděli běžný výkon služby, kdy dohlíželi nad bezpečností a plynulostí provozu na pozemních komunikacích. Proto se zcela konkrétně mohli svým zrakem soustředit na projíždějící vozidla a řidiče. Ze spisového materiálu je zřejmé, že obviněný měl na sobě světlé oblečení, a tudíž policisté mohli zcela zřetelně vidět, že řidič bezpečnostním pásem připoután není. Pro posouzení věci je podstatné, že oznámení o přestupku není v daném řízení důkazem jediným, naopak je podpořeno dalšími provedenými důkazy, zejména svědeckými výpověďmi policistů. Ačkoli se odvolatel domáhá předložení dalšího důkazu, např. fotografie, jež by předmětný přestupek zachycovala, odvolací správní orgán, společně se správním orgánem prvého stupně, konstatuje, že takový postup nebyl možný, neboť taková fotografie pořízena nebyla. Přitom je zřejmé, že z povahy věci pořízena být ani nemohla, protože policisté spáchání přestupku zjistili nikoli při cílené kontrolní činnosti, ale při běžné hlídkové službě. S ohledem na povahu věci se tudíž jiný v úvahu přicházející důkaz nenabízí. Skutečnost, že řidič vozidla není připoután bezpečnostním pásem, je objektivně vnímatelná lidským zrakem ze stojícího vozidla. Proto tvrzení policistů, že odvolatele viděli, že nebyl připoután bezpečnostním pásem, může být samo o sobě věrohodným důkazem, aniž by byl předložen další důkaz, neboť k tomu není potřeba odborná znalost ani zvláštní vybavení…. Vzhledem k tomu, že výpovědi obou policistů jsou konzistentní a ve vzájemném souladu, lze přisvědčit závěru správního orgánu prvého stupně, že jejich výpovědi jsou naopak zcela věrohodné, K osobám policistů a tím i věrohodnosti jejich výpovědí odvolací správní orgán dodává, že nemá důvodu pochybovat o pravdivosti jejich tvrzení, neboť, na rozdíl od odvolatele, neměli policisté na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem, vykonávali jen svoji služební povinnost, při níž jsou vázáni závazkem, aby případným zásahem do práv a svobod osob, jimž by v souvislosti s jejich činností mohla vzniknout újma, nepřekročili míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem; nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by policisté v této věci uvedené zásady překročili.“

K namítaným rozporům ve výpovědích policistů pak žalovaný konstatoval, že „..tyto považuje za nepodstatné při posuzování dané věci, nemající žádný vliv na zákonnost rozhodnutí. Svědci rozdílně uvádějí rychlost jízdy vozidla odvolatele, jeden svědek si popis pamatoval matně, druhý ze svědků si popis nepamatoval (s největší pravděpodobností myšlen popis odvolatelova oblečení). Tyto rozporně uvedené údaje však nesvědčí o tom, že by výpovědi svědků ohledně konkrétní věci, připoutání bezpečnostním pásem, byly nevěrohodné.“

Soud je toho názoru, že k prokázání viny žalobce, tj. porušení povinnosti řidiče být za jízdy připoután bezpečnostním pásem, plně postačily výpovědi svědků, obou policistů. Z důvodů popsaných v napadeném rozhodnutí i v rozhodnutí správního orgánu I.stupně, s nimiž se zdejší soud zcela shoduje, jsou jejich výpovědi zcela věrohodné. Soud neshledal

žádnou okolnost, která by opodstatňovala domněnku o zaujatosti svědků proti žalobci. Takovou konkrétní okolnost ostatně žalobce netvrdil v průběhu celého řízení a nečiní tak ani v žalobě. Pokud znovu poukazuje na rozpory ve výpovědích svědků, zastává soud shodně názor, že jsou nepodstatné. Za nezbytné považuje dodat, že podle názoru soudu zákonný požadavek zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (resp. provést důkazy, které jsou potřebné ke zjištění takového stavu věci), nelze interpretovat tak, že správní orgán je povinen zjišťovat celou skutkovou verzi reality, ač pro posouzení skutku je nevýznamná (např. zda byla a jak provedena dechová zkouška). Stejně tak není povinen odstranit každý v posuzované věci se objevivší skutkový rozpor (např. rozdílný odhad rychlosti jízdy žalobce),

11 pokračování 17 A 30/2010

nýbrž výlučně takový rozpor, který je rozhodný pro posouzení otázky, zda byla naplněna skutková podstata určitého přestupku či nikoliv. Opačný názor by vedl k absurdním závěrům a k porušení zásady rychlosti a hospodárnosti řízení zakotvené v § 6 správního řádu. Konečně za rozpor mezi výpověďmi svědků nelze považovat stav, kdy jeden ze svědků uchová v paměti a při svědecké výpovědi reprodukuje více vjemů než jiný (např. oblečení žalobce).

Za vadu důkazního řízení soud nepovažoval ani fakt, že správní orgán neprovedl žádný důkaz stran zatmavení skel na vozidle řízeném žalobcem. Z obsahu protokolu o ústním jednání je zřejmé, že žalobce po seznámení se s výpověďmi svědků doslova uvedl: „… v uvedené době bylo zamračeno, skla na vozidle jsou mírně zatmavená, a byla ušpiněná standardně. Čelní sklo má menší zatmavení, boční sklo větší a zadní sklo je tónované standardně.“ Svědek M. vypověděl: „…viditelnost v této době byla dobrá, jednalo se o odpolední hodiny, kdy bylo světlo… Jednalo se o i o větší vozidlo, řidič byl vyvýšený a šlo na něj dobře vidět. …Jak jsem již uvedl, zcela zřetelně jsem viděl, že při jízdě kolem našeho vozidla připoután nebyl, a proto jsme se za vozidlem rozjeli. Bylo to zcela jasně vidět přes čelní sklo a boční okno, neboť nebyla tato skla žádným způsobem zatmavena.“ Svědek S. vypověděl : „Jednalo se o větší vozidlo, řidič byl na vyvýšeném místě, a proto šel dobře vidět. Taktéž čelní sklo ani boční okno nebylo nijak tónované. Pamatuji si, že řidič měl na sobě nějakou světlou bundu, myslím, že byla béžová.“ Je pravdou, že správní orgán I.stupně se otázkou zatmavení skel nezabýval. Takový postup však byl zcela logický, protože sám žalobce zmiňoval pouze mírné zatmavení. Navíc při výpovědi svědka S. nevyužil možnosti reagovat na jeho tvrzení, že čelní ani boční skla nebyla tónovaná. Uvedenou otázkou se nezabýval ani žalovaný, protože žalobce v odvolání výtku stran zatmavení skel neuplatňoval. Teprve v žalobě a následně v replice zazněla námitka o zatmavení skel. Soud takový postup žalobce považuje za účelový jednak proto, že původní tvrzení žalobce i svědků byla v podstatě shodná, jednak proto, že mohl-li svědek S. správně popsat barvu bundy žalobce, nemá soud pochyb o tom, že případné tónování skel nemohlo zásadně ovlivnit viditelnost žalobce a jeho připoutání bezpečnostním pásem.

Naproti tomu s žalobcem lze souhlasit potud, že podkladem pro rozhodnutí, resp. důkazním prostředkem nemůže být oznámení přestupku ze dne 22.1.2010 ani úřední záznam sepsaný dne 13.1.2010 V.M.

Oznámení přestupku je zákonem upravený prostředek, kterým taxativně stanovené orgány a obce, nejsou-li samy příslušny k projednání přestupku, plní oznamovací povinnost vůči správním orgánům příslušným přestupek projednat; zároveň je oznámení podkladem pro zahájení přestupkového řízení (§ 58 odst. 1,2 a § 67 odst. 2 přestupkového zákona). Již z povahy a funkce tohoto prostředku plyne, že důkazním prostředkem nemůže být.

K povaze a významu úředního záznamu se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22.1.2009, č.j. 1 As 96/2008-115, a zdejší soud tento právní názor zcela sdílí. Podle právní věty „Úřední záznam o tom, že byl spáchán přestupek a kdo je z jeho spáchání podezřelý, poskytuje správnímu orgánu pouze předběžnou informaci o věci; nelze jej však považovat za důkazní prostředek (§ 51 odst. 1 správního řádu z roku 2004). K dokazování průběhu událostí popsaných v úředním záznamu slouží mj. svědecký výslech osoby, která úřední záznam pořídila, nikoliv tento záznam sám.“(judikát dostupný ve Sb.NSS 1856/2009).

Uvedené však nic nemění na závěru, že skutkový stav věci byl zjištěn způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Na základě oznámení přestupku správní orgán I. stupně

12 pokračování 17 A 30/2010

zahájil přestupkové řízení a V.M., který úřední záznam sepsal, byt vyslechnut v procesní pozici svědka.

Přes výše uvedené, nemá soud (stejně jako žalovaný) pochyb o tom, že se žalobce dopustil přestupku podle § 22 odst. 1 písm. l) přestupkového zákona porušením povinnosti uložené v§ 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu.

Poukazoval-li žalovaný na to, že obviněný má v řízení nejen práva, nýbrž také povinnosti, konkrétně povinnost součinnosti, soud konstatuje, že s ním v této věci nelze souhlasit. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22.1.2009, č.j. 1 As 96/2008-115, uvedl, že „U obviněného z přestupku však nelze hovořit o povinnosti poskytovat součinnost. Správní orgán rozhodující v řízení o přestupku je naopak povinen zjistit skutkový stav bez ohledu na to, jak se sám obviněný k řízení staví. To jistě znamená zabývat se jeho důkazními návrhy a rozhodovat o nich, pokud obviněný takové návrhy vznáší; zároveň to ale s sebou nese povinnost správního orgánu neupínat se jen k tvrzením obviněného, která nemusejí být pravdivá, a nezříci se vlastní důkazní aktivity v případě, že obviněný nemá vlastní návrhy na dokazování. V sankčním řízení se ve své krystalicky čisté podobě uplatňuje zásada vyšetřovací, která správnímu orgánu velí činit vše potřebné k řádnému zjištění skutkového stavu, a to bez ohledu na míru procesní aktivity či naopak procesní lhostejnosti účastníka řízení.“(dostupný ve Sb.NSS 1856/2009). Předestřený právní názor zdejší soud zcela sdílí. Na přestupkové řízení totiž dopadá ust. § 50 odst. 3, věta druhá správního řádu. Ta stanoví, že V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.

Žalobcem označené důkazy soud neprovedl. Důkaz rozhodnutími správních orgánů obou stupňů je pojmově vyloučený, neboť rozhodnutí jsou předmětem přezkumu. Důkaz lze dále provést konkrétně označenou listinou (či konkrétně označenými listinami) ze správního spisu, nikoliv „spisem MM Karlovy Vary“, jak požadoval žalobce. „Výslech stran“ považoval soud za nadbytečný. Důkazní návrh na provedení výslechu svědků nebyl konkrétní a stejně neoznačených svědků

Žaloba nebyla důvodná a soud ji v souladu s ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl (výrok I.).

Náhradu nákladů řízení soud žádnému z účastníků podle § 60 odst. 1 s.ř.s. nepřiznal, protože žalobce ve věci úspěch neměl a žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdal. Soud dodává, že požadavku žalobce, aby žalovaný zaplatil i uloženou pokutu a náklady správního řízení, by nemohl vyhovět ani při úspěšnosti žaloby. Soud je oprávněn rozhodovat pouze o náhradě nákladů bezprostředně souvisejících s řízením před soudem (§ 60 odst. 1 s.ř.s.). Demonstrativní výčet nákladů, které lze požadovat, obsahuje ust. § 57 s.ř.s. Žalobcův požadavek zákonná kritéria nesplňoval (výrok II.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Plzni ve dvou písemných vyhotoveních (§ 102, § 106 odst. 2 s.ř.s.).

Důvody kasační stížnosti jsou taxativně stanoveny v § 103 odst. 1 s.ř.s.

13 pokračování 17 A 30/2010

Kasační stížnost směřující pouze proti rozhodnutí o nákladech řízení nebo proti důvodným rozhodnutím je nepřípustná (§ 104 odst. 2 s.ř.s.).

Kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s.ř.s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§ 104 odst. 4 s.ř.s.).

Stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Plzni dne 31. prosince 2010

JUDr. Jana Daňková

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru