Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

17 A 24/2010 - 92Rozsudek KSPL ze dne 02.09.2011

Prejudikatura

5 As 104/2008 - 45


přidejte vlastní popisek

17A 24/2010-92

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem JUDr. Zdeňkem Pivoňkou v právní věci žalobce: Bc. L.K., zastoupený JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem, se sídlem Karlovy Vary, Polská 4, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Plzeň, Škroupova 18, jednající prostřednictvím Mgr. Zuzany Žákové, zaměstnankyně žalovaného, v řízení o žalobě ze dne 28.3.2010, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1.března.2010, č.j.: DSH/3153/10

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 1. března 2010, č.j.: DSH/3153/10 se zrušu je a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 15.252,80 Kč, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám JUDr. Pavla Tomka, advokáta.

Odůvodnění:

Žalobou ze dne 28.3.2010 se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 1.3.2010, č.j.: DSH/3153/1 (dále jen napadené rozhodnutí nebo napadené rozhodnutí žalovaného), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Nýřany (dále městský úřad) ze dne 11.1.2010, č.j.: 2/OD-PŘEST/168/09.

Žalobce uváděl, že se dne 9. 3. 2009 měl dopustit přestupku na úseku bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle § 22 odst. l písm. f) bod 2. zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, když daného dne, kolem 16.07 hod. řídil po pozemní komunikaci D-5 osobní motorové vozidlo Audi registrační značky x a v km 92 ve směru jízdy na Plzeň mu byla

radarovým měřičem Polcam PC2006 naměřena rychlost 243 km/hod., čímž měl i po započtení možné odchylky měření radarového měřiče překročit nejvyšší povolenou rychlost nejméně o 105 km/hod.. Tímto svým jednáním měl žalobce porušit § 18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.

Městský úřad vydal ve věci vedené pod sp.zn. 2/OD-PŘEST/l68/09 dne 11.1.2010 rozhodnutí, jímž byl žalobce shledán vinným ze spáchání shora specifikovaného přestupku, přičemž žalobci uložil pokutu ve výši 8.000,- Kč, dále vyslovil žalobci zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na území ČR v trvání 10 měsíců a rovněž uložil žalobci povinnost k náhradě nákladů řízení v částce 1.000,- Kč.

Proti rozhodnutí městského úřadu si žalobce podal řádné a včasné odvolání, které následně odůvodnil. Dne 1. 3. 2010 vydal Krajský úřad Plzeňského kraje rozhodnutí č.j.: DSH/3153/10, v němž nikterak nepřihlédl k námitkám žalobce o nesprávnosti a nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a naopak potvrdil rozhodnutí prvostupňového správního orgánu v plném rozsahu. Toto rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 18. 3. 2010.

Žalobce s odkazem na správní judikaturu a § 20 odst. l zákona o přestupcích zaslal dne 19. 3. 2010 správnímu orgánu místně příslušnému dle místa bydliště žalobce oznámení, proč nemůže (a ani nemusí) splnit povinnosti uložené mu napadenými rozhodnutími městského úřadu a Krajského úřadu Plzeňského kraje.

Jak žalobce zjistil, dne 26. 3. 2010 bylo žalobci do centrálního registru řidičů za výše popsaný přestupek zapsáno 5 bodů. Žalobce je přesvědčen, že zápis bodů do centrálního registru řidičů byl učiněn v rozporu s platnou právní úpravou, neboť s odkazem na. § 20 odst. l zákona o přestupcích dne 9. 3. 2010 zanikla odpovědnost žalobce za výše specifikovaný přestupek, když rozhodnutí žalovaného bylo žalobci doručeno až dne 18. 3. 2010, přičemž přestupku se měl dopustit 9.3.2009 (tj. rozhodnutí rok po spáchání přestupku nebylo pravomocné a nemohlo se tak ani stát vykonatelným).

Pro úplnost žalobce uváděl, že ode dne 9. 3. 2009 do dnešního dne se žádného jiného přestupku nedopustil.

S ohledem na skutečnost, že žalobce důrazně nesouhlasí se závěry uvedenými v rozhodnutí žalovaného, když tyto považuje za nedostatečně zdůvodněné, zmatečné, ale rovněž i nepřezkoumatelné, je přesvědčen, že se žalovaný řádně nevypořádal se všemi žalobcem uváděnými námitkami a ztotožnil se s nesprávnými závěry správního orgánu prvního stupně, využívá žalobce svého zákonného práva napadnout výše citovaná rozhodnutí obou správních orgánů touto správní žalobou, kterou odůvodňuje dále popsanými skutečnostmi.

Jak již žalobce uvedl, tak ke spáchání přestupku žalobce došlo dne 9. 3. 2009, rozhodnutí žalovaného bylo žalobci doručeno až dne 18. 3. 2010, tj. více jak rok od spáchání přestupku, avšak příslušný správní orgán dne 26. 3. 2010 žalobci do centrálního registru řidičů zapsal 5 bodů, z čehož lze usuzovat, že žalovaný a městský úřad nakládají s napadenými rozhodnutími jako s pravomocnými a vykonatelnými.

Dle názoru žalobce se ani jedno z napadených rozhodnutí nemohlo stát pravomocným a vykonatelným.

Žalobce uvádí, že aby předešel svému dalšímu neoprávněnému postihu ze strany žalovaného, potažmo správního orgánu prvého stupně, dne 26. 3. 2010 uhradil pokutu ve výši 8.000,- Kč a náklady řízení ve výši 1.000,- Kč a dne 29. 3. 2010 na Městském úřadu v Tachově odevzdal rovněž svůj řidičský průkaz, o čemž mu bylo vystaveno písemné potvrzení.

Žalobce je toho názoru, že na danou věc dopadá ustanovení § 20 odst. l část věty před středníkem zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Podle tohoto ustanovení přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok a odpovědnost za přestupek zaniká. Lhůta stanovená k projednání přestupku je prekluzivní. Ve lhůtě jednoho roku od spáchání přestupku přitom musí být rozhodnutí o přestupku nejen vydáno, ale rozhodnutí musí též nabýt právní moci. Správní orgán musí k prekluzi přihlížet z úřední povinnosti. V projednávaném případě došlo ke spáchání přestupku dne 9. 3. 2009. Vycházíme-li z toho, že rozhodnutí bylo žalobci doručeno až dne 18. 3. 2010 - tedy v tento den též nabylo právní moci. Dne 9.3.2010 uplynula zákonná jednoroční prekluzivní lhůta a k tomuto datu rovněž zanikla odpovědnost žalobce za přestupek, kdy předmětné rozhodnutí správního orgánu tedy nemůže právní moci nabýt a je zjevně nevykonatelné.

Přes výše uvedené byl však dne 30. 3. 2010 právnímu zástupci žalobce doručen přípis Městského úřadu Tachov (coby evidenční úřad), kde správní orgán sděluje, že námitku žalobce uvedenou v předmětném přípise ze dne 19. 3. 2010 nebude akceptovat, když důvodem této neakceptace je právní názor Městského úřadu Tachov, že z § 20 odst. l zákona o přestupcích nevyplývá, že rozhodnutí vydané správním orgánem musí v jednoroční lhůtě od spáchání přestupku rovněž nabýt právní moci. Tento názor správní orgán „podpořil" i judikaturou - rozhodnutím Nejvyššího správního soudu sp.zn. Ejk 349/2007, rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 2 Ca 10/2006-38 a rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp.zn. 17 Ca 36/2008-35.

Dne 26. 2. 2009 vydal Ústavní soud České republiky nález sp.zn. I. US 1169/07, kterým sjednotil výklad pojmu prekluze pro všechna odvětví právního řádu, a to takto: předmětem prekluze může být nejen majetkové právo, ale též možnost učinit určitý procesní úkon... Ze širokého zastoupení prekluze v různých právních odvětvích vyplývají také samozřejmé obsahové rozdíly; přesto však vždy zůstávají určité znaky společné, bez nichž by již nebylo možno o prekluzi vůbec hovořit. Mezi ně lze v prvé řadě počítat konstrukci prekluze, založenou na dvou právních skutečnostech: na uplynutí doby a na neuplatnění práva v této době.Důsledkem prekluze je dále vždy zánik samotného subjektivního práva. Konečně za společný rys prekluze lze považovat i to, že k ní má orgán veřejné moci přihlížet z úřední povinnosti: tento požadavek je logickým důsledkem závažnosti následků, které jsou s prekluzí spojeny. Účelem jakéhokoliv procesu není nikdy ochrana neexistujících či fiktivních práv, a proto nelze prekludovanému právu poskytovat ochranu."

Dne 9. července 2009 vydal Nejvyšší správní soud rozsudek č.j. 9 As 81/2008-55, v němž vyjádřil svůj názor, kterak posuzovat námitku prekluze přestupku dle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Tzv. argumentem opaku lze dovodit, jaký je závazný právní názor Nejvyššího správního soudu ve vztahu k posuzování otázky prekluze přestupku: „...rozhodnutí nabývá právní moci dnem jeho oznámení účastníkovi, jímž je den jeho doručení...rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v jednoroční prekluzívní lhůtě, a v této lhůtě i nabylo právní moci, proto Nejvyšší správní soud tuto námitku (tj. námitku prekluze přestupku) považuje za nedůvodnou" Tj. Nejvyšší správní soud, jak bude ostatně doloženo příslušnými soudními rozhodnutími i níže v tomto podání, k otázce prekluze přestupku zaujímá jednoznačné stanovisko -tj. proto aby rozhodnutí o přestupku nebylo prekludováno, musí takové rozhodnutí být v zákonné jednoroční lhůtě nejen vypraveno (resp. vydáno), ale rovněž i doručeno účastníkovi, tj. v této jednoroční lhůtě musí dané rozhodnutí nabýt právní moci.

Dne 15. 12. 2005 vydal Nejvyšší správní soud rozsudek č.j. 3 As 57/2004-39, kde se přímo vypořádal s otázkou „projednání přestupku v době jednoho roku od jeho spáchání", když jednoznačně konstatoval: Lhůta stanovená k projednání přestupku je prekluzivní...ve lhůtě jednoho roku od spáchání přestupku musí rozhodnutí o přestupku nabýt právní moci. Správní orgán musí k prekluzi přihlížet z úřední povinnosti, a není proto třeba, aby ji pachatel namítal... Projednávanou věc, v níž jde o přestupek, je tak třeba podřadit pod režim či. 6 odst. l Úmluvy v tom smyslu, jak jej vykládá judikatura Evropského soudu pro lidská práva...Nejvyšší správní soud tedy dovozuje, že, patří-li přestupky do kategorie trestního obvinění, je třeba, aby soud přihlédl k zániku odpovědnosti za přestupek z úřední povinnosti, a to proto, aby byl zachován jednotný postup v kategorii trestního obvinění, a učiněno tak zadost či. 6 odst. l první větě Úmluvy:'

Jak je zřejmé z předmětného přestupkového spisu, pro přestupkové řízení před správním orgánem prvního stupně žalobce v řízení zastupoval dle plné moci JUDr. Pavel Tomek, advokát. Na základě dohody o zrušení plné moci l. 2. 2010 došlo k ukončení zastupování žalobce v předmětném řízení. Z tohoto důvodu si žalobce pro odvolací řízení zvolil (zcela pochopitelně a plně v souladu se svými zákonem zaručenými právy) zástupce nového - obecnou zmocněnkyni paní E. D. V . Je pravdou, že žalobcem zvolená obecná zmocněnkyně se trvale zdržuje ve Filipínské republice, avšak zákon nevylučuje, nezakazuje ani nikterak jinak neomezuje právo účastníka přestupkového řízení zvolit si jakéhokoli zástupce.

Městský úřad však dne 8. 2. 2010 zaslal žalobci přípis, v němž žalobci oznámil, že neakceptuje jím zvolenou obecnou zmocněnkyni z důvodu účelovosti a snahy zmařit probíhající přestupkové řízení. Obdobně se vyjádřil v rámci svého rozhodnutí též žalovaný, který v tomto shledává obstrukční jednání žalobce a dospívá k závěru, že právo na volbu zmocněnce nesmí ohrozit smysl zastoupení.

Ustanovení. § 33 a § 34 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, upravuje zastoupení účastníka na základě plné moci. Jak je tedy patrno z těchto ustanovení, zákon nikterak neomezuje právo volby zástupce účastníka, tedy účastník si může zvolit ke svému zastupování v rámci správního (přestupkového) řízení jakéhokoliv zástupce bez ohledu např. na jeho národnost, bydliště apod.

Žalobci není známo, na základě jakého právního předpisu, ustálené judikatury či odborného výkladu dospěl žalovaný k tomuto závěru, tj. že správní orgán má právo rozhodovat o vhodnosti, či účelovosti volby zástupce účastníka, když zákon (správní řád) v tomto směru zcela jednoznačně neumožňuje ani aplikaci správního uvážení.

Protiprávnost postupu žalovaného a správního orgánu prvního stupně žalobce dokládá i závazným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ČR č.j. 5 As 48/2004-76 ze dne 27. 6. 2006, který ve své podstatě řeší takřka shodnou situaci, kdy správní orgány rovněž se zmocněncem nejednali řádně s odůvodněním, že volba zmocněnce byla provedena z obstrukčních důvodů (zmocněnec neznámého pobytu) a doručovaly pouze účastníkovi. V judikátu se konstatuje: ,Nejvyšší správní soud musí konstatovat opodstatněnost kasační stížnosti stěžovatele, pokud namítá jednak nezákonný postup správních orgánů při doručování druhostupňového správního rozhodnutí, které tak nenabylo právní moci Nejvyšší správní soud nemá žádné pochybnosti o účelovosti volby J.V. zástupcem stěžovatele a o obstrukčním jednání stěžovatele.... Správní orgán sice neměl možnost takovou plnou moc zrušit, měl však povinnost tuto situaci řešit, např. ustanovením opatrovníka zmocněnci... Je třeba, v případě, že účastník řízení plnou moc nevypoví, účastníku zabezpečit ochranu práv ustanovením opatrovníka zmocněnci neznámého pobytu... v případě nemožnosti mu doručovat, nesmí správní orgán doručovat písemnosti přímo účastníkovi. Toho vyrozumívá o ustanovení opatrovníka pro doručování zmocněnci ..."

Tento postup správního orgánu resp. žalovaného je dle názoru žalobce zcela nepřípustný, a pokud tedy žalovaný nedoručoval napadené rozhodnutí v souladu se zákonem i zvolenému zástupci žalobce, paní E. D. V., nemohlo být účinně doručeno ani žalobci. Přitom z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný se ani zástupkyni žalobce nepokusil doručovat.

Žalovaný tedy postupoval v rozporu s článkem 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, který stanovuje, že každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá a rovněž zcela jednoznačně a nepochybně tímto svým krokem zkrátil žalobce na jeho právech, když žalobci odepřel právo na právní pomoc v rámci přestupkového řízení, což je v přímém rozporu s článkem 37 odst. l Listiny základních práv a svobod a potažmo s článkem 2 Listiny.

Závěrem tak žalobce k tomuto bodu uvádí, že žalovaný v dané věci, ačkoli měl doručenu řádnou plnou moc zástupce účastníka ze dne 1. 2. 2010, nikdy se zástupkyní žalobce nejednal, jak mu zákon ukládá, tj. jednak nevyzval zástupkyni žalobce k doplnění blanketního odvolání, kdy výzvu k doplnění zaslal výlučně žalobci a rovněž ani jí žalovaný nedoručoval napadené rozhodnutí. Z těchto důvodů tak nebyly splněny podmínky pro řádné a platné doručení rozhodnutí účastníkovi, když z § 34 odst. 2 správního řádu jasně vyplývá, že s výjimkou případů, kdy má zastoupený něco v řízení osobně vykonat, doručují se písemnosti pouze zástupci. Doručení zastoupenému nemá účinky pro běh lhůt, nestanoví-li zákon jinak.

Napadené rozhodnutí tak nemohlo nabýt právní moci a stát se vykonatelným, a pokud tak žalovaný, resp. prvostupňový správní orgán s rozhodnutím nakládá, jedná se o nepřípustný postup správního orgánu, který je způsobilý přivodit žalobci škodu.

Žalobce dále poukazuje na zásadní porušení procesních pravidel přestupkového řízení, týkající se toho, že se žalovaný nikterak ve svém rozhodnutí nevypořádal s námitkou žalobce, že jednání ve věci samé, konané dne 9. 11. 2009, bylo provedeno v rozporu se zásadou legitimního očekávání, tj. že se dané jednání vůbec nemělo konat (o což žalobce správní orgán žádal, ale tento jeho žádosti nevyhověl) a konalo-li se a byly v něm prováděny důkazy, tak tyto byly provedeny nezákonně, neboť nebyly splněny podmínky pro řádné projednání dané věci. Lze konstatovat, že tímto předmětná věc ve lhůtě jednoho roku nebyla v podstatě dosud vůbec projednána.

Žalobce podáním ze dne 3.11.2009 žádal o odročení jednání nařízeného na den 9.11.2009 s odkazem, že do té doby nebylo ještě rozhodnuto o námitce podjatosti ze dne 11.8.2009. Žalobce přitom odkazoval na jeho předchozí žádost o odročení ze dne 24.9.2009 jednání nařízeného na den 1.10.2009, jíž totiž správní orgán vyhověl (když tato žádost byla odůvodněna obdobně jako žádost o odročení ze dne 3.11.2009) a ústní jednání odročil a nařídil nový termín ústního jednání právě na den 9.11.2009.

Žalobce správní orgán upozornil, že správní orgán je povinen dbát zásady legitimního očekávání účastníků řízení, podle níž je správní orgán vázán při svém rozhodování vlastní správní praxí. V daném případě si totiž zjevně správní orgán svoji správní praxi při rozhodování, jehož předmětem bylo odročení ústního jednání, již utvořil, když předchozím žádostem žalobce o odročení jednání (konkrétně jednání nařízeného na den 20.7.2009 a na den 1.10.2009) opakovaně vyhověl s odůvodněním, že ve věci byla podána námitka podjatosti, o níž nebylo do té doby jakkoliv rozhodnuto. Přitom platí, že správní orgán má postupovat dle zásady obsažené v § 2 odst. 4 správního řádu podle níž správní orgán dbá, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.

Tímto postupem správního orgánu prvního stupně tak byl žalobce zkrácen na svých procesních právech coby účastníka řízení, došlo tak k porušení zásady rovnosti, materiální pravdy a zásady legality, s čímž se však žalovaný při svém rozhodování nikterak nevypořádal.

Mimoto žalobce upozorňuje na další pochybení správního orgánu prvého stupně a potažmo tak i žalovaného, který naopak žádná pochybení prvostupňového správní orgánu neshledal. Jde zejména o to, že správní orgán v průběhu řízení neprovedl žalobcem opakovaně navrhované důkazy, důkazy, o něž žalovaný resp. správní orgán prvého stupně opírá svůj výrok o vině, že důkazy byly získány v rozporu se zákonem v důsledku vad v průběhu provádění měření (DVD záznam), a další důkazy (výpověď policistů) jsou si vzájemně rozporuplné a neurčité, v řízení došlo opakovaně k procesním pochybením (rozpor s § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, § 74 odst. l zákona č. 200/1990 Sb., zákon o přestupcích. Rozhodnutí žalovaného rozhodnutí je v rozporu se zásadami správního řízení obsažené v § 2 odst. 3, 4, § 3, § 4 odst. l, § 6 odst. 2, § 8 odst. 2 správního řádu.

S ohledem na skutečnosti výše uvedené žalobce s odkazem na § 78 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších právních předpisů, navrhoval, aby soud po provedeném řízení zrušil rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, č.j.. DSH/3153/10 ze dne 1. 3. 2010, a rovněž i rozhodnutí městského úřadu č.j.: 2/OD-PŘEST/l 68/09 ze dne 11. 1. 2010, a žalobci přiznal náklady tohoto řízení.

Žalobce také navrhoval, aby byl žalobě přiznán odkladný účinek..

V žalobě byly uvedeny konkrétní důkazní návrhy žalobce.

Doručením žaloby Krajskému soudu v Plzni (dále jen soud), k čemuž došlo dne 2.4.2010, bylo zahájeno řízení podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č.150/2002 Sb., soudní řád správní (dále pouze s.ř.s), ve kterém je upraveno řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu..

Usnesením soudu ze dne 14.5.2010, č.j. 17A 24/2010-59 nebyl přiznán žalobě odkladný účinek. Odůvodněné usnesení bylo doručeno oběma účastníkům řízení. Dne 20.5.2010 nabylo usnesení právní moci.

Žalovaný se k žalobě podrobně vyjádřil v podání ze dne 3.8.2010, zn.: DSH/10773/10. Uvedl skutkový stav věci. Žalobce se přestupku dopustil dne 9.3.2009. Dne 5.3.2010 vydal žalovaný své rozhodnutí, jež bylo žalobci doručeno 18.3.2010. Žalovaný vychází ze závěru, že v jednoroční lhůtě musí být rozhodnutí o přestupku vydáno, nikoli, že musí nabýt právní moci. To je ostatně patrné, i z rozsudku Krajského soudu v Plzni. č.j..17Ca 36/2008-35.

V další části svého vyjádření se žalovaný vyjádřil k institutu zastupování účastníka ve správním řízení. Rovněž podrobně se žalovaný vyjádřil k námitkám podjatosti, jež v řízení o přestupku vznášel žalobce. Žalovaný se také vyjádřil k ostatním žalobním bodům žalobce. Navrhoval zamítnutí žaloby pro nedůvodnost. Vzdal se práva se náhradu nákladů řízení. Žalovaný neměl důkazní návrhy. K vyjádření přiložil správní spisy.

Jednání soudu se konalo dne 2.9.2011.

Oba účastníci řízení (tj. žalobce a žalovaný) zastávali v průběhu jednání stejné právní názory, jako ve svých písemných podáních.

Během jednání soud konstatoval obsah správních spisů, a to v rozsahu, který byl podle jeho názoru nezbytný k posouzení žaloby.

Na základě podnětu PČR ze dne 10.3.2009, který byl městskému úřadu doručen dne 17.3.2009, vydal městský úřad dne 24.3.2009 oznámení o zahájení řízení o přestupku se žalobcem a současně nařídil na konkrétní den ústní jednání. Žalobce byl podle městského úřadu podezřelý z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle § 22 odst. 1 písm. f/ bod 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále pouze ZoP). Přestupku se měl dopustit tím, že dne 9.3.2009, kolem 16.07 hodin, řídil po pozemní komunikaci D-5 motorové vozidlo tov.zn. Audi, registrační značky: 2K4 6677 a na km. 92, ve směru jízdy na Plzeň, mu byla policejní hlídkou naměřena rychlost 243 km/hod., čímž měl překročit nejvyšší povolenou rychlost o 113 km/hod. Podle městského úřadu tak bylo dáno podezření, že žalobce porušil § 18 odst. 3 zákona č.361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen zákon o silničním provozu). Policie předložila městskému úřadu mimo jiné Oznámení přestupku i jí pořízenou černobílou fotodokumentaci vztahující se k jízdě žalobcova vozu dne 9.3.2009 na části pozemní komunikace - dálnice D-5.

Oznámení o zahájení přestupkového řízení bylo žalobci doručeno dne 9.4.2009.

Správní spis obsahuje řadu písemných předvolání žalobce k ústnímu jednání a jeho písemné žádosti o odročení ústních jednání s ohledem na zdravotní potíže. Žalobce rovněž žádal postoupení věci Městského úřadu Tachov, přednášel důkazní návrhy a vznášel opakované námitky podjatosti především vůči panu Bc. Martinu Křížovi, zaměstnanci městského úřadu, který podle zákona č.500/2004 Sb., správní řád a ZoP shromažďoval podklady potřebné k posouzení jednání žalobce v dané věci.

V době od 18.6.2009 do 1.2.2010 byl žalobce právně zastoupen panem JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem, se sídlem v Karlových Varech. K 1.2.2010 toto zastupování ukončil a za svoji zástupkyni si zvolil paní E. D. V., s bydlištěm ve Filipínské republice.

Po sdělení obvinění z popsaného podezření z přestupku a rozsáhlém dokazování vyhotovil městský úřad dne 11.1.2010 pod č.j.:2/OD-PŘEST/168/09 rozhodnutí, kterým uznal žalobce vinným z výše uvedeného přestupku. Uložil žalobci pokutu 8.000 Kč, zákaz řízení motorových vozidel na území ČR na dobu 10 měsíců a povinnost k náhradě nákladů správního řízení v částce 1.000 Kč.

Rozhodnutí bylo vypraveno dne 12.1.2010 a zástupci žalobce bylo doručeno dne 13.1.2010.

Žalobce podal proti rozhodnutí v zákonné lhůtě odvolání, jež později konkretizoval. Na základě výzvy městského úřadu odvolání doplnil o chybějící zákonné náležitosti. Namítal porušení konkrétních ustanovení právních předpisů, zejména správního řádu. Žalobce zastával názor, že nebylo prokázáno a neexistuje žádný důkaz pro to, že se beze vší pochybnosti dopustil přestupku, z něhož je viněn. Navrhoval zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci městskému úřadu k dalšímu řízení, eventuálně změnu jeho rozhodnutí tak, že přestupkové řízení bude zastaveno.

Městský úřad také přímo žalobci sdělil, že neakceptuje plnou moc, kterou udělil paní E. D. V., bytem Filipínská republika. Svůj závěr odůvodnil. Žalobce s uvedeným závěrem nesouhlasil.

Po provedeném odvolacím řízení vyhotovil žalovaný dne 1.3.2010, pod č.j.: DSH/3153/10 rozhodnutí, kterým na základě § 90 odst.5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen správní řád) správního řádu žalobcovo odvolání zamítl a napadené rozhodnutí městského úřadu potvrdil. Žalovaný své rozhodnutí podrobně odůvodnil. Zaujal závěry ohledně jednotlivých odvolacích důvodů žalobce.

Rozhodnutí žalovaného bylo vypraveno dne 5.3.2010 a žalobci bylo doručeno dne 18.3.2010.

Žalobce s odkazem na správní judikaturu a § 20 odst. l ZoP zaslal dne 10. 3. 2010 žalovanému návrh na zastavení řízení podle § 76 odst. 1 písm. f/ ZoP. Vyjádřením ze dne 26.3.2010 návrhu žalobce nevyhověl žalobce o tom písemně vyrozuměl.

Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba byla důvodná. Vycházel přitom z dále popsaných závěrů.

Soud se nejdříve zabýval tím, zda nedošlo k zániku odpovědnosti za přestupek. Podle § 20 odst. 1 ZoP nelze přestupek projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok; nelze jej též projednat, popřípadě uloženou sankci nebo její zbytek vykonat, vztahuje-li se na přestupek amnestie.

Podle § 20 odst. 2 ZoP se do běhu lhůty podle odstavce 1 nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení podle zvláštního právního předpisu..

Z předložených správních spisů vyplývalo, že skutek, v němž byl spatřován žalobcův přestupek, nebylo vedeno trestní řízení, a proto nedošlo ke stavění lhůty určené zákonem k projednání přestupku.

Lhůta stanovená k projednání přestupku je lhůtou prekluzivní. Ustanovení § 20 odst.1 ZoP je proto třeba vyložit tak, že přestupek musí být v zákonné lhůtě projednán pravomocně. Pokud totiž právo správního orgánu projednat přestupek po uplynutí prekluzivní lhůty zaniká, je nutné, aby do této doby bylo rozhodnutí o přestupku perfektní, tzn. splňovalo všechny znaky zásadně nezměnitelného individuálního správního aktu. Není přitom rozhodující, zda správní akt nabude právní moci marným uplynutím lhůty k odvolání, oznámením rozhodnutí o podaném odvolání či jiným zákonným způsobem. Jinak řečeno, není podstatné, zda okolnost, která je důvodem zániku odpovědnosti za přestupek, nastala v řízení prvostupňovém nebo v řízení odvolacím (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15.12.2005, č.j. 3As 57/2004-39, jež je dostupný v ASPI).

Z procesního hlediska jde o konečný výsledek určitého postupu správního orgánu. Nelze připustit, aby rozhodnutí o přestupku nabylo právní moci až po uplynutí prekluzivní lhůty (např. rozsudky Nevyššího správního soudu ze dne 30.9.2010, č.j.7As 61/2010-89 a ze dne 3.3.2011, č.j. 9As 90/2010-58, které jsou dostupné v ASPI).

S názory Nejvyššího správního soudu se soud plně ztotožňuje.

Je namístě zdůraznit, že přestupky jsou součástí kategorie „trestního obvinění“ ve smyslu čl. 6 odst.1 věty první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Judikatura nyní uvedeného soudu zahrnuje pod pojem „trestní obvinění“ v prvé řadě obvinění z trestného činu a řízení o něm. Trestní stíhání upravuje zákon č.141/1961 Sb., o trestním řízení soudním – trestní řád. - §§ 11/1b, § 172/1d + § 34 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník .

Trestně - právní předpisy upravují promlčecí dobu a z ní vyplývající institut promlčení trestního stíhání. Po uplynutí promlčecí doby trestnost činu zaniká a trestní stíhání je nutné zastavit.

Vzhledem k tomu, že je nutné zachovat jednotnost postupu ve všech druzích řízení o trestním obvinění, přihlíží soud k prekluzi (v trestním řízení k promlčení) ze své úřední povinnosti (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15.12.2005, č.j. 3As 57/2004-39, který je dostupný v ASPI).)

Navíc pak žalobce prekluzi práva na projednání přestupku v žalobě namítal, což ale nebylo pro soud z výše uvedených důvodů rozhodující..

Ze správních spisů vyplývá, že žalobce se přestupku podle § 22 odst. 1 písm. f/ bod 2 ZoP dopustil dne 9.3.2009. Tzn., že napadené rozhodnutí žalovaného (o odvolání žalobce směřující vůči rozhodnutí městského úřadu o přestupku) muselo nabýt právní moci nejpozději dne 9.3.2010. To se ale nestalo, a proto došlo k zániku odpovědnosti žalobce za výše uvedený přestupek. Takovou okolnost označuje § 76 odst. 1 písm. f/ ZoP za důvod pro zastavení řízení.

Marné uplynutí lhůty určené ZoP k projednání přestupku bylo zákonným důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného (pro vady řízení) a vrácení věci k dalšímu řízení žalovanému (§ 78 odst. 1s.ř.s. – výrok I. rozsudku).

Podle názoru soudu se ovšem sluší dodat, že žalovaný při posuzování lhůty k projednání přestupku postupoval podle právního názoru (zdejšího) soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne 29.12.2009, č.j..17Ca 36/2008-35, ve kterém bylo kromě jiného vysloveno, že v jednoroční prekluzivní lhůtě musí být rozhodnutí o přestupku vydáno - což žalovaný splnil, protože odvolací rozhodnutí vydal – vypravil dne 5.3.2010 - tedy před uplynutím prekluzivní lhůty (§ 71 SŘ).

V nyní posuzované věci však soud zaujímá odlišný názor, než (stejný) soud ve výše popsané věci, když vychází ze závěru vyjádřeného v dříve popsaných rozsudcích Nejvyššího správního soudu. Jinak řečeno, je nezbytné, aby rozhodnutí o přestupku nabylo právní moci v jednoroční prekluzivní lhůtě.

Ohledně námitky žalobce o podjatosti především Bc. Martina Kříže, zaměstnance městského úřadu, je ze správních spisů podle názoru soudu rozhodující, že podjatost jmenovaného zaměstnance městského úřadu (ani jiného zaměstnance téhož úřadu) nebyla prokázána.(§ 51 ZoP, § 14 správního řádu).

Zbývajícími podrobnými žalobními body žalobce se soud již z důvodu hospodárnosti řízení nezabýval, neboť bylo podstatné, že odpovědnost žalobce za přestupek podle § 22 odst. 1 písm. f/ bod 2 ZoP, k němuž podle správních orgánů došlo dne 9.3.2009, zanikla, jak již bylo v předchozí části tohoto rozsudku uvedeno.

Soud ovšem nemůže přehlédnout dále uvedenou okolnost.

Ze správních spisů vyplývá, že v podstatné části přestupkového řízení byl žalobce zastoupen advokátem, se sídlem v Karlových Varech. Krátce před vydáním rozhodnutí městského úřadu o přestupku (k čemuž došlo dne 12.1.2010) se žalobce dohodl se svým zástupcem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, na ukončení zastupování. Dne 7.1.2010 si žalobce zvolil za svoji zástupkyni občanku, jež bydlí ve Filipínské republice.

Soud zdůrazňuje, že podle jeho názoru byla taková změna zástupce ze strany žalobce obstrukční. Byla totiž učiněna krátce před uplynutím prekluzivní lhůty stanovené pro projednání přestupku a měla podle názoru soudu jediný cíl, a to ztížit doručení napadeného rozhodnutí žalovaného.

Pro úplnost je namístě dodat, že v řízení o žalobě v dané věci zastupoval žalobce stejný zástupce - advokát, jenž žalobce zastupoval po dobu podstatné části přestupkového řízení.

Vzhledem k tomu, že žalobce dosáhl v řízení plného procesního úspěchu, má proto v souladu se zákonem vůči žalovanému právo na náhradu nákladů soudního řízení ve výši 15.252,80 Kč, jež mu vznikly zaplacením soudního poplatku a poskytnutím právních služby advokátem (§ 60 odst.1, § 57 odst.1 s.ř.s. – výrok II rozsudku). Náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 2.000 Kč (položka 14a, bod 2, písm. a/ sazebníku poplatků, který je přílohou k zákonu o soudních poplatcích) a dále v odměně advokáta za 4 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby, doplnění návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě a účast na jednání soudu - § 11 odst. 1 advokátního tarifu). Podle § 9 odst. 3 písm. f/ a § 7 bod 5 advokátního tarifu činí sazba za 1 úkon právních služeb ve věcech žalob podle s.ř.s. částku 2.100 Kč, tj. 8.400 Kč za 4 úkony právní služby. Podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu má advokát za 1 úkon právní služby nárok na paušální náhradu 300 Kč. Advokát učinil ve věci 4 úkony, a proto mu náleží paušální náhrada 1200 Kč. Náhrada hotových výdajů advokáta za cestovné dne 2.9.2011 na jednání soudu z Karlových Varů do Plzně a zpět, v délce celkem 180 km, osobním motorovým vozidlem registrační značky 1K70731 činí 1.044 Kč. Náhrada za promeškaný čas advokáta je 400 Kč (4x za 0,5 hod., po 100 Kč- § 14 advokátního tarifu). Vzhledem k tomu, že advokát prokázal, že je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající této dani. Částka daně vypočtená podle § 37 písm. a/ a § 47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, činí částku 2.208,80 Kč (20% z právních úkonů, režijních paušálů, náhrady hotových výdajů a náhrady za promeškaný čas). Náklady řízení žalobce tedy byly ve výši 15.252,80 Kč. Lhůtu k plnění určil soud podle § 160 odst. 1 o.s.ř. za použití § 64 s.ř.s. Místo plnění určil soud v souladu s § 149 odst. 1 o.s.ř. k za použití 64 s.ř.s. (výrok II. rozsudku).

Soud neprováděl důkazy, které žalobce navrhoval v žalobě a v dalších svých podáních. Důkaz napadeným rozhodnutím žalovaného a rozhodnutím městského úřadu o přestupku byly jako důkaz pojmově vyloučeny, neboť byly předmětem soudního přezkumu. Obsah správních spisů soud konstatoval v průběhu jednání dne 2.9.2011, a to v rozsahu potřebném k posouzení žaloby. Ostatní žalobcem navrhované důkazy byly součástí správních spisů a jejich provedení za důkaz bylo shledáno za nadbytečné, protože nemohly přivodit odlišný rozsudek v této věci.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Plzni ve dvou písemných vyhotoveních. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Nejvyššího správního soudu (§102, §106 odst. 2,4 s.ř.s.).

Důvody kasační stížnosti jsou taxativně stanoveny v §103 odst. 1 s.ř.s.

Kasační stížnost směřující jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu je nepřípustná (§104 odst. 2 s.ř.s.).

Kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103 s.ř.s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§104 odst. 4 s.ř.s.).

Stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s.ř.s.).

Stěžovateli vzniká podáním kasační stížnosti poplatková povinnost ve výši 3.000 Kč (§ 2 odst. 2 písm. d/, § 4 odst. 1 písm. d/, § 5 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích a položka 15 sazebníku soudních poplatků, který tvoří přílohu k tomuto zákonu).

V Plzni dne 2. září 2011

JUDr. Zdeněk Pivoňka,v.r.

samosoudce

Za správnost vyhotovení: Lenka Kovandová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru