Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

17 A 228/2019 - 29Rozsudek KSPL ze dne 24.02.2020

Prejudikatura

5 Azs 404/2019 - 28

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
4 Azs 108/2020

přidejte vlastní popisek

17 A 228/2019 - 29

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou ve věci

žalobkyně: T. M. A. H., narozena dne X,

státní příslušnice X,
bytem D. 693/19, Ch.,

zastoupená advokátem Mgr. Petrem Václavkem,
sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1

proti

žalovanému: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie,
sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3

o žalobě ze dne 30. 12. 2019 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 11. 2019 č. j. CPR-35210-8/ČJ-2018-930310-V223,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo rozhodnuto, že rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“) č. j. KRPK-60915-53/ČJ-2018-190022 ze dne 3. 10. 2018 o správním vyhoštění žalobkyně z území členských států Evropské unie podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) v délce 1 roku se potvrzuje a odvolání žalobkyně se zamítá.

2. V žalobě žalobkyně namítala, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy, a to konkrétně s ustanovením § 2 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), § 3 a § 68 odst. 3 správního řádu a dále s ustanovením § 119a odst. 2 ve spojení s ust. § 174a zákona o pobytu cizinců. Žalovaný se dle žalobkyně nedostatečně vypořádal s nezákonností rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Žalovaný dále nesprávně, v rozporu se zákonem posoudil skutkovou situaci a své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, zejména s námitkou nepřiměřenosti rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně. V tomto směru žalobkyně odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jako NSS) například rozsudek č. j. 1 Azs 174/2014 ze dne 18. 3. 2015. V daném případě projednával NSS případ osoby setrvávající na území bez víza v délce 1 rok a téměř 4 měsíce, tedy doby podstatně delší od doby, která je kladena k tíži žalobkyně. Dle žalobkyně není pochyb o tom, že přezkum přiměřenosti je zcela elementárním prvkem rozhodnutí o správním vyhoštění, což potvrzuje citovaná judikatura.

3. Správní orgány však dle žalobkyně své povinnosti nedostály, když toliko formálně konstatovaly jen některé vazby žalobkyně na území, některé (jako je předchozí dlouhodobý a trvalý pobyt, řada let na území ČR, podnikání atp.) ponechali zcela bez povšimnutí a některé zohlednili naprosto nedostatečným způsobem. Manžel žalobkyně má na území povolen dlouhodobý pobyt a aktuálně čeká na vydání povolení k trvalému pobytu, dcera nyní po prodloužení dlouhodobého pobytu otce čeká na udělení pobytu pro ni samou (řízení bylo po dobu řízení o prodloužení pobytu otce přerušeno) a oba jsou na Českou republiku naprosto existenčně vázáni. Trvat na roztržení jejich rodinné vazby je samo o sobě nepřiměřené, nicméně správní orgány se ani nepokusily jejich vazby zjišťovat, pročež zatížily své rozhodnutí nepřezkoumatelností. Žalobkyně byla toho názoru, že napadené rozhodnutí nemůže ve srovnání se závěry výše uvedeného rozhodnutí NSS obstát, neboť její vyhoštění nesleduje žádný legitimní veřejný zájem, kdežto na její straně jsou všechna kritéria pro setrvání na území ČR zcela evidentně přítomna. Navíc protiprávní pobyt nelze žalobkyni klást až přehnaným způsobem k tíži, jak činí napadené rozhodnutí. Na straně žalobkyně totiž stojí nejlepší zájem její dvouleté dcery a manžela. Dle žalobkyně je navíc naprosto nepřípustné, aby tyto vazby správní orgány přehlížely s tím, že ji snad k budování rodinných vazeb měla po dobu dvou let motivovat snaha o „vytvoření rodinného zázemí“, a z toho důvodu fakticky ani neprovádět porovnání zájmů účastníka řízení se zájmem veřejným. Celý konstrukt o „účelovém postupu při budování rodinných vazeb“ považuje žalobkyně za zcela absurdní, vedený nezákonnými pohnutkami a způsobující nepřezkoumatelnost rozhodnutí.

4. Žalobkyně dále nesouhlasila se závěrem, že bylo nezbytné vydat rozhodnutí o správním vyhoštění, a to s ohledem na její relativně krátké a společensky neškodné protiprávní jednání. Zásah do soukromého života žalobkyně ani jeden z orgánů dostatečně neodůvodnil, naopak se spokojil s tím, že „pobytové statusy rodinných příslušníků nemění nic na situaci, že účastnice řízení pobývala na území České republiky neoprávněně.“ V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, navíc přistupuje povinnosti správního orgánu, zjistit všechny rozhodné skutečnosti svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu je povinnosti ukládána, v souladu s ust. § 50 odst. 3 správního řádu. Správní orgán důkladně zjistil všechny okolnosti svědčící v neprospěch žalobkyně, ale opomněl zjišťovat i skutečnosti v její prospěch. Žalobkyně navrhovala ve svém vyjádření získat stanovisko OSPOD. Správní orgán se však dostatečně nevypořádal s tímto vyjádřením, neodůvodnil, proč stanovisko OSPOD neprovedl, i když jej evidentně považuje za nadbytečné z důvodu, že nezpochybňuje rodinný vztah. Není to však formální rodinný vztah, který má správní orgán zjišťovat, ale faktické rodinné vazby, jejich intenzitu a rozsah. To však správní orgán I. stupně neučinil a žalovaný svým rozhodnutím nezákonný postup aproboval. Žalovaný se zcela nedostatečně vypořádal s nepřiměřeností vydaného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně. Žalobkyně tedy považuje závěry žalovaného v rozsahu odůvodnění v první řadě za nesprávné, ale především samotné odůvodnění za naprosto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Správní orgány nijak nereflektují aktuální judikaturu Nejvyššího správního soudu směrem k průběhu dokazování v pobytových řízeních. Dle rozsudku č. j. 1 Azs 181/2018-29 ze dne 25. 7. 2019, resp. jeho právní věty: „Ani případné nesplnění povinnosti součinnosti účastníka řízení označit důkazy na podporu svých tvrzení (§ 52 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu) nezbavuje správní orgán povinnosti zjistit podstatný skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 správního řádu).“ V daném případě měly i bez obsažného výslechu žalobkyně správní orgány k dispozici velkou řadu informací o jejích vazbách na území České republiky, stejně jako rodinných vazbách. Poukazuje-li tedy žalovaný na to, že po něm nelze žádat, aby i z vlastní iniciativy vyhledával a opatřoval důkazy, neboť je zejména na samotné účastnici řízení, aby přesvědčivým způsobem prokázala skutečnosti svědčící v její prospěch, jde o dezinterpretaci rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu. Takto nedostatečně zjištěný skutkový stav by nemohl obstát ani, pokud by správní orgán provedl alespoň elementární poměření daných zájmů. Žalobkyně připomněla, že nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života je neurčitým právním pojmem, nikoliv správním uvážením, což však správní orgány nikterak nereflektovaly. Správní orgány nesplnily hlediska, která jsou nutná zvážit v případě takovéhoto neurčitého právního pojmu a způsobily nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, když rezignovaly na zjištění veškerých hledisek k posouzení přiměřenosti dopadů k osobě žalobkyně. Žalobkyně poukázala na rozsudky NSS ze dne 24. 7. 2015 č. j. 3 Azs 240/2014-37, a ze dne 28. 2. 2014 č. j. 5 As 102/2013-34.

5. Žalobkyně doplnila, že podmínka, že rozhodnutí musí být přiměřené, vyplývá též z ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu. Dále pak povinnost posuzovat přiměřenost rozhodnutí vyplývá též z mezinárodních závazků České republiky, primárně pak z čl. 10 a 16 Úmluvy o právech dítěte a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních práv. Žalobkyně je tedy přesvědčena o nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí, pokud jde o uložené opatření. Jak samotná forma uloženého opatření, tak délka správního vyhoštění byla vyměřena zcela nepřiměřeně a neadekvátně okolnostem případu a odporuje základním zásadám činnosti správních orgánů, především pokud jde o zásady proporcionality a právní jistoty. Žalobkyně především poukázala na svou snahu si zde legalizovat pobyt a zajistit do budoucna bezproblémové fungování rodiny by správní vyhoštění bylo v naprostém rozporu s ust. § 119a odst. 2 resp. § 174a zákona o pobytu cizinců. Stejně tak délka správního vyhoštění je zcela nepřiměřená okolnostem případu. Z tohoto důvodu je nutné považovat rozhodnutí za nepřezkoumatelné a nezákonné s ohledem na nedostatečně zjištěný stav věci.

6. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že je přesvědčen, že se v napadeném rozhodnutí podrobně a přezkoumatelně vypořádal se všemi odvolacími námitkami žalobkyně. S ohledem na aktuálně uplatněné žalobní námitky, proto žalovaný plně odkázal na odůvodnění napadeného ale i prvoinstančního rozhodnutí.

7. O věci samé soud rozhodl k návrhu žalobkyně po provedeném jednání, kterého se zúčastnil zástupce žalobkyně. Žalovaný svou neúčast omluvil a souhlasil, aby soud jednal bez jeho přítomnosti. Soud tedy jednal ve smyslu § 49 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., správní řád soudní (dále jen „s.ř.s.“) bez přítomnosti žalovaného. Vycházel přitom z obsahu soudního a správního spisu. Zástupce žalobkyně setrval na argumentaci z žaloby.

8. Soud neshledal žalobu důvodnou.

9. Podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců Policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 3 roky neprokáže-li cizinec, že na území smluvních států pobývá po dobu, po kterou je na tomto území oprávněn pobývat přechodně bez víza nebo na krátkodobé vízum.

10. Součástí předloženého správního spisu jsou úřední záznamy Krajského ředitelství Karlovarského kraje, odboru cizinecké policie (dále jen KŘKK, OCP) ze dne 29. 7. 2018, podle nichž v tento den bylo kontrolováno v Chebu vozidlo Volkswagen Scharan, v němž byla jako spolujezdkyně zjištěna žalobkyně, kdy kontrolou jejího cestovního dokladu bylo zjištěno, že nemá označené vízum ani povolení k pobytu. Dále bylo zjištěno, že měla povolení k trvalému pobytu platné do 23. 3. 2017. K tomuto dni nabylo právní moci rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky (dále jen MV ČR, OAMP) ze dne 8. 12. 2016 o zrušení povolení k trvalému pobytu. Následovalo řízení před zdejším soudem pod sp. zn. 57A 36/2017, kde bylo rozhodnuto nejprve o přiznání odkladného účinku a následně o zamítnutí žaloby rozhodnutím ze dne 7. 11. 2017. Průkaz žalobkyně o povolení k trvalému pobytu je již evidován jako neplatný. Správní orgán opatřil od MV ČR, OAMP rozhodnutí ze dne 8. 12. 2016 o zrušení povolení k trvalému pobytu č. j. OAM-2081-11-ZR-2016 a odvolací rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 22. 3. 2017, oba s právní mocí ke dni 23. 3. 2017. Rovněž je součástí správního spisu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 Azs 422/2017, který nabyl právní moci dne 23. 3. 2018.

11. Dne 9. 8. 2018 byla provedena pobytová kontrola na adrese Ch., M. 12, ve 21:00 hodin, následujícího dne je datován úřední záznam o jejím provedení. Na adrese byla zastižena žalobkyně s manželem a dcerou P. Ch.. Dne 27. 8. 2018 byl proveden výslech žalobkyně, která jako účastnice řízení využila svého práva a odmítla vypovídat i na jednotlivé otázky, které jí byly kladeny. Pouze v závěru jednání se její zástupce vyjádřil tak, že byla dlouhou dobu držitelkou povolení k trvalému pobytu a má zde rodinné příslušníky, kteří mají povolený pobyt, proto by případné rozhodnutí o správním vyhoštění bylo nepřiměřeným zásahem do rodinného života žalobkyně a jejích rodinných příslušníků. Téhož dne vypovídal i její manžel pan T. T. P., který uvedl, že měl povolený dlouhodobý pobyt za účelem podnikání, a žádal o jeho prodloužení. Dosud toto nebylo vyřízeno. Jeho dcera má vázané povolení k pobytu k jeho oprávnění za účelem sloučení rodiny. Celá rodina bydlí v bytě, který patří rodičům jeho manželky. V České republice je on sám od roku 2008. Kdy přišla jeho manželka, neví. Seznámil se s ní v roce 2016 v Aši. Tehdy se učila pracovat v nehtovém studiu. Téhož roku se vzali v Praze na ambasádě, bydlí spolu rok. Mají spolu dceru narozenou …. Má obchod v D. Ž. a jeho manželka se stará o domácnost a dceru. Nebylo mu známo, proč bylo manželce zrušeno povolení k trvalému pobytu. Nedovede si představit, že by odešla, a že by se rozdělila matka a dítě.

12. Dále správní orgán opatřil závazné stanovisko k možnosti vycestování cizinky datované dne 27. 8. 2018 vydané MV ČR, OAMP. Jeho závěrem je, že vycestování možné je. Před vydáním napadeného rozhodnutí se žalobkyně dne 1. 10. 2018 vyjádřila k podkladům pro jeho vydání a navrhla, aby si správní orgán vyžádal stanovisko orgánu sociálně právní ochrany dětí (dále jen OSPOD).

13. Zdejší soud dále konstatuje, že neoprávněný pobyt žalobkyně na území ČR počítají správní orgány ode dne, kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Plzni (15. 12. 2017), neboť do té doby byl žalobkyni přiznán odkladný účinek žaloby proti tamější napadenému rozhodnutí, tedy rozhodnutí o povolení k pobytu.

14. Správní orgán prvního stupně ve věci samé rozhodl o vyhoštění žalobkyně na dobu jednoho roku. V odůvodnění konstatoval, že žalobkyně na území České republiky pobývá od nezjištěného data roku 2004. Mezi lety 2004 a 2017 byla oprávněna pobývat zde na základě povolení k trvalému pobytu. Dne 8. 12. 2016 bylo rozhodnuto o zrušení povolení k trvalému pobytu a stanovena 30denní lhůta k vycestování z České republiky (dále jen ČR), přičemž toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 23. 3. 2017.

15. Následovalo rozhodnutí před krajským soudem o žalobě proti tomuto rozhodnutí, resp. proti odvolacímu rozhodnutí, kde byl dne 30. 5. 2017 přiznán odkladný účinek žalobě a rozsudkem č. j. 57A 36/2017-54 ze dne 7. 11. 2017 byla žaloba zamítnuta s právní mocí dnem 15. 12. 2017. V rámci řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl o věci bezodkladně tak, že kasační stížnost byla zamítnuta.

16. Podle správního orgánu dne 15. 12. 2017, kdy nabyl právní moci rozsudek krajského soudu, začala běžet 30denní lhůta k vycestování stanovená v rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu. Tato lhůta skončila půlnocí dne 14. 1. 2018. Od 15. 1. 2018 do 29. 7. 2018, kdy byla žalobkyně kontrolována hlídkou Policie ČR, nesvědčilo žalobkyni žádné oprávnění k pobytu, na území ČR tak pobývala neoprávněně.

17. Přestože byl žalobkyni v průběhu správního řízení dán prostor k vyjádření se k rodinným vazbám a pobytové situaci, neučinila tak. Vyjádřil se pouze zástupce žalobkyně, který uvedl, že zde má žalobkyně rodinné příslušníky s povoleným pobytem. Z jednání žalobkyně však správní orgán nedovodil upřímnou snahu o integraci do české společnosti, když není schopná dodržovat zákon o pobytu cizinců a tudíž právní předpis ČR. Ani soud ani správní orgány nezpochybňují, že má žalobkyně na území ČR rodinné vazby. Česká republika jí umožnila zde žít, založit zde rodinu a vychovávat případně své děti, poskytla jí perspektivu se sociálním a zdravotním zabezpečením, což žalobkyně neocenila, vykládala normy po svém, nedodržovala je a pobývala zde neoprávněně. Zajistila si zde trvalý pobyt, a přesto pobývala skoro deset let mimo území ČR. Rozhodla se rodinu založit v době, kdy jí byl trvalý pobyt již zrušen. Musela tedy vzít do úvahy, že by zde znovu nemusela získat pobytový status.

18. K návrhu na provedení důkazu vyjádřením OSPODu správní orgán I. stupně uvedl, že není zapotřebí tohoto vyjádření, neboť není zpochybňována hloubka rodinného vztahu žalobkyně k dceři. Není rovněž zpochybňováno, že žalobkyně žije ve společné domácnosti s manželem a nezletilým dítětem. V předmětném řízení byla nezletilá zastoupena žalobkyní, tedy byla zde záruka, že její zájmy budou řádně hájeny. Správní orgán při rozhodování o době, po kterou nelze umožnit vstup na území členských států EU, vycházel zejména z délky neoprávněného pobytu, závažnosti protiprávního jednání a ze skutečnosti, že jednání lze charakterizovat jako nepřípustné zasahování do výkonu státní správy na úseku pobytu cizinců. Bylo přihlédnuto k tomu, že žalobkyně neučinila žádná opatření k legalizaci pobytu, resp. pro vycestování z území ČR, tudíž vyhoštění v délce jednoho roku považuje správní orgán za přiměřené.

19. V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval, že ačkoliv řízení o vyhoštění je zahajováno z moci úřední, nelze po příslušném správním orgánu požadovat, aby výhradně ze své iniciativy vyhledával a opatřoval důkazy ve prospěch účastnice řízení. Je především na ní, aby prokázala skutečnosti svědčící v její neprospěch. Cizinec, jemuž hrozí vyhoštění, by se měl ochrany svých práv aktivně domáhat tak, aby v řízení bylo zjištěno a prokázáno, že chráněná práva budou realizací vyhoštění nepřiměřeně zasažena. Ke stanovisku OSPOD se žalovaný ztotožnil s prvostupňovým rozhodnutím. Jeho stanovisko by nepřineslo žádné nové skutečnosti, které by měly vliv na rozhodnutí. Nebyl rozporován rodinný život žalobkyně s její dcerou, pouze bylo konstatováno, že tato skutečnost není důvodem, pro níž by nebylo možné rozhodnout o správním vyhoštění, a rovněž by nebyly splněny podmínky § 50a odst. 6 zákona o pobytu cizinců pro překvalifikování řízení na řízení o stanovení povinnosti opustit území ČR.

20. K námitce nedostatečného posouzení zásahu do rodinného a soukromého života ve smyslu § 174a zákona č. 326/1999 Sb., žalovaný konstatoval časovou osu, která podle něho prokazuje účelové jednání žalobkyně. Žalobkyni byl povolen trvalý pobyt dne 29. 12. 2004. Dne 10. 8. 2006 prokazatelně odcestovala z ČR do V. Zpět do ČR přicestovala až 26. 4. 2016, tedy po devíti letech, osmi měsících a patnácti dnech. Řízení o zrušení trvalého pobytu bylo s žalobkyní zahájeno dne 27. 9. 2016. Prvoinstanční rozhodnutí bylo doručeno zplnomocněnému zástupci dne 12. 12. 2016. Následně bylo rozhodnuto i v rámci odvolání. Ode dne právní moci odvolacího rozhodnutí (23. 3. 2017) začala běžet 30denní lhůta k opuštění území ČR. K tomuto datu byla žalobkyně stále svobodná a bezdětná. Uzavřela sňatek až dne …, tedy již v době neoprávněného pobytu. Ačkoliv podala žalobu, musela počítat se skutečností, že této nebude vyhověno a že se její rodinné vazby budou s vysokou pravděpodobností v budoucnu realizovat mimo ČR, neboť bude muset tuto zemi opustit. Žalovaný byl proto názoru, že žalobkyně vědomě a zcela účelově budovala rodinné vazby s jediným cílem, za účelem argumentace rodinných vazeb, které by jí bránily ve vycestování z ČR. Tento názor potvrzuje i skutečnost, že v průběhu řízení o žalobě proti rozhodnutí o zrušení jejího pobytu žalobkyně otěhotněla a dne 22. 10. 2017 porodila dceru. Dle žalovaného je tedy zřejmé, že žalobkyně vynaložila veškeré své úsilí nejen k nerespektování rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu a povinnosti opustit území ČR, ale k budování rodinných vazeb, které, jak si mylně představovala, budou důvodem, pro něž nebude muset opustit ČR. V případě manžela žalobkyně, kterému byl dlouhodobý pobyt povolen, a dcery, jejíž řízení dosud nebylo skončeno. Toto nic nemění na situaci, že žalobkyně pobývala v ČR neoprávněně a jejím jednáním byly splněny podmínky pro rozhodnutí o správním vyhoštění.

21. Žalobkyně budovala své soukromé a rodinné vazby v době, kdy věděla o pravomocném ukončení trvalého pobytu a o povinnosti opustit území ČR. Rozhodování o povolení k pobytu na území ČR ve vztahu k manželovi žalobkyně je zcela nezávislé na nutnosti setrvání žalobkyně v ČR. Manžel žalobkyně získal dlouhodobý pobyt za účelem podnikání, jehož udělení bylo vázáno pouze na doložení zákonných náležitostí. Dcera žalobkyně pak má vázán pobyt na svého otce. Žalobkyně si vlastním jednáním způsobila naplnění podmínek pro zrušení trvalého pobytu a tím se připravila i o možnost pobývat v ČR s manželem a dcerou. Žalobkyně pouze svým vlastním jednáním v době neoprávněného jednání, kdy budovala soukromé a rodinné vazby a musela předpokládat, že tím ovlivní budoucí život nejen svého manžela, ale i své dcery, postavila rodinu do situace, do které by se nedostala, kdyby jako svobodná a bezdětná respektovala rozhodnutí správních orgánů a opustila ČR. Je tedy pouze na jejím rozhodnutí, zda rodinní příslušníci odcestují s ní nebo zde manžel s dcerou zůstanou v ČR.

22. Správní vyhoštění představuje vždy určitý zásah do soukromého života cizince, a proto je vždy potřeba posuzovat proporcionalitu mezi veřejným zájmem na vyhoštění cizince a zájmem nad ochranou jeho soukromého života. V zájmu cizinců je, aby dodržovali předpisy státu, pokud chtějí užívat jeho plné ochrany. I Úmluva o ochraně lidských práv respektuje zásah do tohoto práva, děje-li se tak v souladu se zákonem a v oblastech zájmů chráněných zákonem. Dané rozhodnutí bylo vydáno na základě zákona č. 326/1999 Sb. Právo pobývat v ČR nepatří do základních lidských práv a je projevem suverenity státu rozhodovat o vstupu a pobytu cizích státních příslušníků. Cizinci, kteří porušují právní normy státu, nemohou využívat výhod povolení k pobytu.

23. Žalovaný se s přiměřenosti uloženého vyhoštění a možného zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně dostatečně zabýval v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Podle žalovaného totiž samotným vyhoštěním nemusí nutně dojít k nepřiměřenému zásahu do rodinného a soukromého života. Žalobkyně s manželem a dcerou jsou státními příslušníky V. a mohou pobývat společně v zemi původu. U dcery žalobkyně nemůže být integrace do zdejší společnosti vzhledem k jejímu věku natolik silná, aby případné vycestování bylo zásahem do jejího rodinného a soukromého života. Samotná existence vztahu s občany třetích zemí, jakož i sdílení společné domácnosti či citové pouto neznamená automaticky nemožnost vycestování. Uložení správního vyhoštění není ani v rozporu s úmluvou o právech dítěte, jelikož zájmy dítěte by měli ctít především jeho rodiče. K řešení rodinné situace, kdy jeden z rodičů nemůže v důsledku vyhoštění legálně setrvat v ČR, musí přispět k zájmům dítěte ten z rodičů, který zde pobyt má povolen, a to přestěhováním do země původu či do jiné třetí země. Právo na soukromý rodinný život nemá absolutní povahu. S touto argumentací žalovaného se zdejší soud zcela ztotožňuje.

24. Závěry rozsudku vychází z žalobních bodů tak, jak jsou obsaženy v žalobě na č. l. 1–4. Hlavní žalobní námitka směřovala proti nesplnění podmínek § 174a zákona o pobytu cizinců, tedy z hlediska žalobkyně bylo nesprávně posouzeno toto ustanovení a podle ní je rozhodnutí nepřiměřeným zásahem do jejího soukromého a rodinného života. Soud se v tomto směru zcela ztotožnil se závěry výše shrnutých odůvodnění obou rozhodnutí správních orgánů, neboť je zcela zjevné, že žalobkyně v daném případě jednala zcela účelově. Odpovídá tomu časová řada, kdy deset let nepobývala v ČR a vzápětí poté, co znovu přicestovala a bylo zahájeno již řízení o odnětí trvalého pobytu a dokonce již bylo rozhodnuto v prvním stupni o zrušení trvalého pobytu žalobkyni, tak teprve tehdy začala v ČR budovat rodinné vazby, otěhotněla a vdala se. Tímto způsobem však nelze účinně dosáhnout zabránění vyhoštění. Z ustálené judikatury vyplývá, že cizinec nemůže bezprecedentně očekávat, že započne-li svůj soukromý rodinný život až po vydání rozhodnutí o vyhoštění, nebo odebrání oprávnění k pobytu na území ČR, budou toto správní orgány posuzovat jako jakousi polehčující okolnost v případě cizince. Správní orgány jsou sice povinny posuzovat přiměřenost zásahu rozhodnutí o vyhoštění do soukromého a rodinného práva vyhošťovaného cizince, ovšem judikatura určuje zcela jasné hranice, kdy lze jednání cizince považovat za zcela zjevně účelové. Jednání žalobkyně tak soud považuje za zcela účelové. Naopak napadené rozhodnutí i rozhodnutí orgánu I. stupně jsou v souladu se zákonem.

25. Druhá námitka směřovala proti délce vyhoštění. Zde bylo správními orgány správně přihlédnuto (viz shrnutí výše), jak k jednání žalobkyně, tak i ke zcela náhodnému zjištění, že žalobkyně zde pobývá neoprávněné, neboť žalobkyně sama nečinila žádné kroky k legalizaci pobytu na území ČR. Doba jednoho roku je tudíž z hlediska vyhoštění zcela přiměřená.

26. S ohledem na veškeré výše uvedené skutečnosti soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

27. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Právo na náhradu nákladů řízení by měla procesně úspěšná žalovaná proti procesně neúspěšné žalobkyni. Žalované však žádné náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto náhrada nákladů žádnému z účastníků řízení nenáleží.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Plzeň dne 24. února 2020

Mgr. Jana Komínková

samosoudkyně

v zastoupení:

Mgr. Jan Šmakal v.r.

samosoudce

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru