Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

17 A 22/2011 - 45Rozsudek KSPL ze dne 29.09.2011


přidejte vlastní popisek

17A 22/2011-45

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Daňkovou v právní věci žalobkyně E.M., zastoupené JUDr. Františkem Steidlem, advokátem, se sídlem v Klatovech, Randově 204, proti žalovanému Krajskému úřadu Plzeňského kraje, se sídlem v Plzni, Škroupově 18, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. prosince 2010, čj. RR/4068/10,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

E.M. (dále jen „žalobkyně“) jako stavebník oznámila přípisem ze dne 9.4.2010 Městskému úřadu Klatovy, odboru výstavby a územního plánování (dále jen „stavebnímu úřadu“), že bude provedeno vytýčení stavby budoucího rodinného srubového domu pro trvalé bydlení (doručeno stavebnímu úřadu 12.4.2010). Soud v úvodu poznamenává, že se jedná o stavbu rodinného domu a přístřešku se zahradním domkem v obci Svinná s odkanalizováním do ČOV, vedením NN, napojením na veřejný vodovod a umístění zemních kolektorů pro tepelné čerpadlo (dále jen „stavba“) na pozemcích parc. č. 112/5, 113 a 122/2 v k.ú. Svinná na Šumavě.

Stavební úřad provedl dne 23.4.2010 na stavbě kontrolní prohlídku, ze které pořídil fotodokumentaci a zápis. Zjistil, že byla sejmuta ornice v celé ploše rodinného domu, provedeny a již zcela dokončeny výkopové práce základů. Výkop je proveden v místě, kde bylo provedeno vytýčení, to však neodpovídá vydanému územnímu rozhodnutí.

Na základě zjištění, že stavba je vytýčena v rozporu s územním rozhodnutím spojeným se stavebním povolením ze dne 23.9.2009, zn. OVÚP/4443/09, vyzval stavební úřad s odkazem na ust. § 134 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), opatřením ze dne 23.4.2010, čj. OVÚP/2963/10/Tr, žalobkyni k zastavení veškerých prací spojených se stavbou do doby jejího řádného vytýčení. Dále požadoval, aby k novému vytýčení byl přizván spolu s osobou oprávněnou pro vytýčení stavby a stavebníkem a aby o termínu vytýčení byl stavebníkem informován 10 dní předem. Žalobkyně převzala písemnost osobně dne 30.4.2010.

Dopisem ze dne 3.5.2010 oznámila žalobkyně stavebnímu úřadu, že došlo k zastavení prací spojených se stavbou. Konstatovala, že objasnění situace souvisí s jí podanou žádostí ze dne 6.4.2010 o změnu stavby před jejím dokončením na Obecní úřad Čachrov (stavební úřad obdržel 6.5.2010).

Dne 21.7.2010 stavební úřad provedl na stavbě další kontrolní prohlídku, ze které pořídil protokol a fotodokumentaci. Zjistil, že práce na stavbě probíhaly i po výzvě, byla vybudována základová deska, osazena konstrukce dřevostavby s krovem, bez střešní krytiny, oken a dveří, dále byla vybudovaná elektrická přípojka, vodovodní přípojka ke studni, která není povolena (ani umístění) a část vodovodní přípojky k veřejnému řadu.

Stavební úřad rozhodnutím vydaným podle § 134 odst. 4 stavebního zákona dne 21.7.2010 pod čj. OVÚP/3175/10/Tr nařídil žalobkyni s okamžitou platností zastavit všechny stavební práce na stavbě. Žalobkyně rozhodnutí osobně převzala dne 26.7.2010.

Součástí spisu je kopie dalšího protokolu z kontrolní prohlídky provedené stavebním úřadem 25.8.2010. Při místním šetření bylo zjištěno, že jsou provedeny zkušební vrt pro studnu a vodovodní přípojka a na stavbě bylo dále pokračováno, částečně byl pobit krov prkny.

Stavební úřad přípisem ze dne 30.8.2010, čj. OVÚP/6147/10/Tr, žalobkyni oznámil zahájení řízení o přestupku s tím, že předmět jednání skutkově i právně specifikoval, jednak žalobkyni předvolal na 15.9.2010 k ústnímu jednání a poučil ji o procesních oprávněních.

Po provedeném řízení vydal dne 27.9.2010 pod čj. OVÚP/6820/10/Tr rozhodnutí (dále jen „rozhodnutí stavebního úřadu“). Jím uznal žalobkyni vinnou z přestupku dle § 178 odst. 3 písm. c) stavebního zákona, kterého se dopustila tím, „že i přes výzvu stavebního úřadu podle § 134 odst. 4 nezastavila práce na stavbě rodinného domu a přístřešku se zahradním domkem v obci Svinná s odkanalizováním do ČOV, vedením NN, napojením na veřejný vodovod a umístění zemních kolektorů po tepelné čerpadlo, na pozemcích parc. č. 112/5, 113 a 122/2 v k.ú. Svinná. Obviněná i přes výzvu stavebního úřadu k zastavení prací ze dne 23.4.2010 i přes rozhodnutí o nařízení zastavení prací na stavbě ze dne 21.7.2010 nezastavila práce na stavbě rodinného domu a přístřešku se zahradním domkem v obci Svinná s odkanalizováním do ČOV, vedením NN, napojením na veřejný vodovod a umístění zemních kolektorů pro tepelné čerpadlo, na pozemcích par. č. 112/5, 113 a 122/2 v k.ú. Svinná a dále ve stavbě pokračovala.“ Stavební úřad uložil žalobkyni podle § 179 písm. a) stavebního zákona pokutu ve výši 40.000,-Kč (výrok I.) a dále žalobkyni stanovil povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000,- Kč (výrok II). Podrobně odůvodnil jak výrok o vině tak výrok o sankci.

O odvolání podaném žalobkyní rozhodl Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor regionálního rozvoje (dále jen „žalovaný“) rozhodnutím ze dne 13.12.2010, čj. RR/4068/10, (dále jen „napadené rozhodnutí“) tak, že rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil a odvolání žalobkyně zamítl. V odůvodnění napadeného rozhodnutí zrekapituloval postup žalobkyně a stavebního úřadu při realizaci stavby, průběh přestupkového řízení a dále se vypořádal s odvolacími výtkami žalobkyně.

Žalobkyně ve včasné žalobě požadovala, aby Krajský soud v Plzni pokutu ve výši 40.000 Kč snížil na částku 10.000 Kč.

Žalobu odůvodnila tím, že uložené sankce jsou nepřiměřené zjištěnému skutkovému stavu. Uvedla, že k výstavbě domku na Šumavě přistoupila po zralé úvaze své i všech svých rodinných příslušníků. Záměr podstatně změnil život všech a velice podstatně samozřejmě zasáhl do jejich sociální situace. Nikdo z nich nemá v povaze jednat bez důkladného rozmyslu a v souladu s tím také celou tuto záležitost řešili. Nic nepodcenili, nic neriskovali a raději se vždy několikrát přesvědčili na nejrůznějších místech o správnosti svých uvažovaných postupů.

Podstata problému žalobkyně spočívá v tom, že Obecní úřad Čachrov, jehož stanovisko bylo k výstavbě třeba, několikrát prakticky bezdůvodně změnil své stanovisko k umístění jejich stavby. Druhá část problému žalobkyně pramení ze skutečnosti, že obec stále nedisponuje územním plánem. V důsledku toho se postupem času ukázalo, že jejich kroky budou posuzovány z hlediska tzv. malé novely stavebního zákona, aniž by zejména funkcionáři obecního úřadu dostatečně chápali smysl této situace.

Žalobkyně dále uvedla, že měli po podání příslušné žádosti na obec k dispozici vyjádření pana starosty, že úřad městyse prostudoval jejich projekt a souhlasí s realizací její stavby v souladu s jeho obsahem. Toto vyjádření obdrželi v situaci, kdy pan starosta na rozdíl od žalobkyně znal zadání budoucího územního plánu.

Když se pak později ukázalo, že se dokumentace žalobkyně dostává do rozporu s obsahem budoucího územního plánu, pokud se umístění stavby týká, snažila se žalobkyně na to reagovat a snaží se o to dostatečně intenzivně doposud. Své stanovisko začal posléze měnit i obecní úřad městyse. Žalobkyně je však laik, dostává se jí ze strany různých zainteresovaných institucí ne zcela jednotných informací a nevěděla vůbec jak se ve věci zachovat. Jediné co věděla je to, že bez její viny není náprava daného stavu v dohlednu a že když stavbu zcela zastaví, přivede to celou její rodinu do neřešitelné situace. Ztratí možnost slušněji bydlet v uspokojivém časovém horizontu a neustálé prodlužování všech nákladů na již započatou výstavbu je připraví do problémů, že na dostavbu nebudou mít nakonec ani dostatek finančních prostředků.

Došlo postupně i k tomu, že se měnila hranice, kterou podle budoucího územního plánu mají respektovat, došlo k podstatným administrativním chybám na straně správního orgánu, měnily se na jejich straně názory na výklad tzv. malé novely stavebního zákona a nikdo jim doposud nedokázal vysvětlit smysl oněch pomyslných a proměnných hranic v neexistujícím územním plánu.

Žalobkyně nedokázala za dané situace zcela zastavit postupující práce na stavbě. Nečinila to z neúcty k zákonu či k úřadům, musela zajišťovat jen to nezbytně nutné. Věděla pak i o tom, že si to správní úřad nepřeje a že o tom vydal rozhodnutí. Přesto přese všechno by uvítala, kdyby se při hodnocení míry jejího zavinění zohlednila skutečnost, že se do celé situace nedostala svojí vinou, že nenalezla nikdy dostatečnou oporu u správních orgánů a že její životně důležité investice nikdo neochránil tak, aby dbal nejen na většinou nepřehledné předpisy a jejich proměnlivý výklad, ale také na logiku věci a v neposlední řadě na její práva.

Žalovaný v písemném stanovisku vyhotoveném dne 16.5.2011 projevil nesouhlas s argumenty žalobkyně v žalobě, zejména stran nepřiměřenosti uložené sankce skutkovému stavu věci a s tvrzením, že celou situaci zkomplikovala ze strany městyse Čachrova okolnost, že neustále měnil názor na umístění její stavby a že nemá vydaný územní plán. Uvedl, že stavební úřad řádně odůvodnil výši udělené pokuty. Musel přihlédnout také k tomu, že žalobkyně nejen že neuposlechla výzvu k zastavení prací na stavbě, ale stavební úřad svým dopisem ze dne 3.5.2010 ubezpečovala, že k zastavení prací skutečně došlo. Stavební úřad se poté při kontrolní prohlídce 21.7.2010 dozvěděl, že stavební práce pokračují, a vydal rozhodnutí, kterým zastavení prací nařídil. Další fotodokumentace je z 15.9.2010 a je z ní patrné, že práce na stavbě pokračují. Žalobkyně si svoji situaci zavinila sama nerespektováním územního rozhodnutí a posléze i výzvy stavebního úřadu. Pokud by uposlechla výzvu stavebního úřadu z 23.4.2010, nemuselo by dojít k vydání rozhodnutí o pokutě a i její situace týkající se stavby by byla zcela jiná, neboť v té době byly provedeny pouze výkopové práce. Žalovaný dále uvedl, že jakékoliv rozhodnutí zastupitelstva městyse Čachrov by žalobkyni neopravňovalo k umístění stavby jinak, než jak je uvedeno v územním rozhodnutí. Usnesení zastupitelstva je pouze jedním z podkladů pro vydání územního rozhodnutí a samo toto usnesení není řádným povolením k umístění nebo provedení stavby ve smyslu stavebního zákona. Žalovaný v závěru trval na správnosti svého postupu i napadeného rozhodnutí, navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout a ponechat výši pokuty tak, jak o ní bylo rozhodnuto stavebním úřadem.

Řízení ve správním soudnictví upravuje zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“). Při přezkoumání napadeného rozhodnutí samosoudkyně vycházela ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.), a napadený výrok rozhodnutí přezkoumala v mezích jediného žalobního bodu (§ 75 odst. 2 s.ř.s.). O věci samé rozhodla v souladu s § 51 odst. 1 s.ř.s. bez jednání za výslovného souhlasu žalovaného (čl. 33 spisu) i žalobkyně (čl. 40 spisu).

Žalobkyně byla v posuzovaném případě uznána vinnou z přestupku dle § 178 odst. 3 písm. c) stavebního zákona, stavební úřad jí uložil za přestupek pokutu ve výši 40 000 Kč a žalovaný rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. Svojí žalobou nebrojila proti závěru žalovaného o spáchání přestupku, požadovala „pouze“ snížení pokuty z částky 40 000 Kč na 10 000 Kč.

Podle § 178 odst. 3 písm. c) stavebního zákona stavebník se dopustí přestupku tím, že přes výzvu stavebního úřadu podle § 134 odst. 4 nezastaví práce na stavbě.

Podle § 179 písm. a) stavebního zákona za přestupek podle § 178 lze uložit pokutu do 200 000 Kč, jde-li o přestupek podle odstavce 1 písm. a), b), c), d) a e), odstavce 3 písm. a), b) a c) a odstavců 2, 4, 5 a 6.

Podle § 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění nevel (dále jen „přestupkový zákon“) se při určení druhu sankce a její výměry přihlédne k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele, zda a jakým způsobem byl pro týž skutek postižen v disciplinárním řízení.

Podle § 65 odst. 3 s.ř.s. Rozhodl-li správní orgán o uložení trestu za správní delikt, může se ten, jemuž byl takový trest uložen, žalobou domáhat též upuštění od něj nebo jeho snížení v mezích zákonem dovolených.

Podle § 78 odst. 2 s.ř.s. Rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, může soud, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí podle odstavce 1, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze-li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoli zásadních směrech doplnil, a navrhl-li takový postup žalobce v žalobě.

K problematice moderace trestu se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30.11.2005, č.j. 1 As 30/2004-82, (dostupný na www.nssoud.cz). Uvedl, že „Moderační právo soudu v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu umožňuje soudu k návrhu žalobce buď snížit uložený trest, nebo od něj upustit (§ 78 odst. 2 s. ř. s.).To je ve správním soudnictví poměrně výjimečné: zde je totiž pravidlem kasační přezkum (ať už na úrovni krajského soudu ve vztahu k rozhodnutí správního orgánu, nebo u Nejvyššího správního soudu ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu), který nedává správnímu soudu pravomoc k tomu, aby rozhodnutí sám měnil, a skýtá mu pouze dvě základní možnosti: zamítnout nedůvodný návrh (žalobu či kasační stížnost), nebo napadené rozhodnutí k důvodnému návrhu zrušit (a nejčastěji vrátit k dalšímu řízení), případně vyslovit nicotnost správního rozhodnutí...... Žalobní petit, jímž žalobce žádá moderaci trestu, podléhá stejnému procesnímu režimu jako petit „obvyklý“, usilující o zrušení rozhodnutí. To je ostatně patrné i z ustanovení § 65 s. ř. s., upravujícího žalobní legitimaci, který vedle sebe souřadně klade možnost domáhat se zrušení rozhodnutí, popř. vyslovení jeho nicotnosti (v odst. 1 a odst. 2), a možnost žádat o upuštění od trestu, popř. o jeho snížení (v odst. 3). Petit směřující k moderaci pak může být formulován buď jako součást petitu eventuálního (jak tomu bylo i v projednávané věci), nebo jako petit samostatný v případech, kdy žalobce nezpochybňuje svou deliktní odpovědnost, avšak považuje uložený trest za nepřiměřený….. podkladem pro návrh na moderaci musí být tvrzení o tom, že trest uložený žalobci je nepřiměřený. Nepostačí tedy zpochybňovat právní základ odpovědnosti: pokud žalobce tvrdí pouze to, že neporušil zákon a že mu nevznikla odpovědnost (žalobní námitky tedy směřují jen proti samotnému posouzení jeho jednání jako deliktního), nebude se moci později domáhat moderace trestu. Aby tak mohl učinit, musí již v žalobě výslovně napadat nepřiměřenost trestu a své přesvědčení o tom, že správní orgán pochybil při stanovení výše trestu, musí v průběhu řízení před soudem též zdůvodnit.“

Soud považuje dále za vhodné konstatovat, že stanovení konkrétní výše pokuty za přestupek je výsledkem správního uvážení. Správní uvážení je soudně přezkoumatelné v rozsahu respektování zákonem stanovených mezí pro správní uvážení, případně z toho pohledu, zda nedošlo ze strany správních orgánů k jeho zneužití. Zjistí-li soud, že správní orgán zákonem stanovené meze správního uvážení překročil (např. uložil vyšší sankci za správní delikt, než je zákonem stanovená horní hranice) nebo jej zneužil, pak napadené rozhodnutí pro nezákonnost zruší (§ 78 odst. 1, věta druhá s.ř.s.). Nezbytným předpokladem takového postupu je, že se žalobce zrušení rozhodnutí správního orgánu svým návrhem (formou primárního či eventuálního petitu) domáhal (což žalobkyně v této věci neučinila). Dospěje-li naopak soud při přezkumu k závěru, že správní orgány správní uvážení nezneužily a respektovaly jeho zákonné meze, není zásadně oprávněn, byť považuje trest za neadekvátní, nahradit správní uvážení uvážením soudcovským. Jedinou výjimku z pravidla stanoví zákon pro případ, že trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši.

Soud zastává názor, že i pro žalobu, ve které je uplatněn petit směřující k moderaci jako samostatný, platí ust. § 71 s.ř.s. upravující náležitosti žaloby. Podle ust. § 71 odst. 1 písm. d) s.ř.s. žaloba kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Pro žalobu podanou na podkladě § 65 odst. 3 s.ř.s. to z hlediska obsahového vymezení žalobního bodu znamená, že vedle tvrzení, že trest za správní delikt byl uložený ve zjevně nepřiměřené výši, musí žalobní bod obsahovat i konkrétní skutková tvrzení, z nichž tak žalobce dovozuje (tj. předestření skutečností, které podle názoru žalobce správní orgán náležitě nezohlednil). Soud nesmí nahrazovat jeho projev vůle a vyhledávat namísto žalobce skutečnosti, které správní orgán při stanovení výše trestu nevzal v potaz a které mohly výši trestu zásadním způsobem příznivě ovlivnit. Takový postup by odporoval základní koncepci přezkumu ve správním soudnictví, popíral by dispoziční zásadu a zásadu rovnosti účastníků řízení. I v řízení o žalobě podané podle § 65 odst. 3 platí, že žalobcem vymezenými žalobními body je soud vázán a v jejich mezích přezkoumává napadené výroky rozhodnutí správního orgánu o uloženém trestu. Pouze shledá-li soud důvody, ze kterých má žalobce zato, že uložený trest je nepřiměřeně vysoký, jako opodstatněné, je oprávněn trest snížit, eventuálně od něj upustit; to neplatí brání-li tomu zákonem stanovené meze (např. § 125c odst.8 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů).

Základním předpokladem možnosti soudního přezkumu je zjištění, že se správní orgány obou stupňů výší pokuty v důvodech svých rozhodnutí zabývaly a vyložily, které okolnosti při úvaze o výši sankce hrály v posuzované věci roli.

Stavební úřad výrok o sankci ve svém rozhodnutí odůvodnil takto: „Na základě těchto zjištění vyměřil stavební úřad obviněné pokutu v souladu s ustanovením § 179 písm. a) stavebního zákona tak, jak je ve výroku uvedeno. Podle § 179 písm. a) stavebního zákona lze za přestupek podle § 178 odst. 3 písm. c) uložit pokutu do 200.000,-Kč. Stavební úřad při určování pokuty vycházel z toho, že obviněná E.M. vědomě porušovala veškeré výzvy a nařízení stavebního úřad, porušovala veřejný zájem a pokračovala ve stavbě rodinného domu i přesto, že si byla vědoma umístění stavby v rozporu s rozhodnutím o umístění stavby. Pokuta je udělována v takové výši, kterou stavební úřad uděluje za obdobné přestupky. Stavební úřad při určování pokuty přihlédl k rozsahu porušení zákona, ke způsobu porušení zákona, ale také k obhajobě, kterou uvedla zástupkyně obviněné do protokolu. V daném případě považuje stavební úřad výši pokuty jak z hlediska prevence, tak z hlediska represe za přiměřenou. Stavební úřad při stanovení pokuty přihlédl i k nákladu na provedení stavby, která je uvedena v žádosti o stavební povolení. Obviněná stanovila náklad na provedení stavby v hodnotě 6.500 000,-Kč. Stavební úřad stanovil pokutu v dolní hranici uvedeného rozpětí § 179 písm. a) stavebního zákona ve výši 20-ti % maximální možné částky, tj. v tomto případě 40.000,-Kč.“.

Žalovaný v napadeném rozhodnutí k uložené pokutě uvedl: „Paní M. tedy vědomě nedodržela podmínky umístění stavby rodinného domu dle vydaného územního rozhodnutí spojeného se stavebním povolením, neuposlechla výzvy stavebního úřadu k zastavění prací na stavbě ze dne 23.4.2010, ačkoliv informovala stavební úřad, že tak učinila, dále nerespektovala rozhodnutí o zastavení stavebních prací ze dne 21.7.2010 a paní M.byla vyměřena pokuta za spáchaný přestupek proti stavebnímu zákonu (§ 178 odst. 3 písm. c)) dle § 179 písm. a) stavebního zákona při spodní hranici možné výše, a to 40.000,-Kč (pokutu je možné uložit do výše 200.000,-Kč), stavební úřad při stanovování výše pokuty přihlédl k rozsahu porušení stavebního zákona, k důvodům páchání přestupku uvedených při projednání přestupku a zohlednil i stanovování výše pokuty udělené za obdobné přestupky projednávané stavebním úřadem.“.

Citace částí odůvodnění rozhodnutí (stavebního úřadu i napadeného rozhodnutí) jednoznačně dokládá, že správní orgány obou stupňů svoji povinnost srozumitelně a dostatečně odůvodnit výrok o pokutě splnily a že při stanovení její výše vzaly v potaz kritéria § 12 odst. 1 přestupkového zákona.

V posuzovaném případě se žalobkyně zcela v souladu se zněním ust. § 65 odst. 3 a ust. § 78 odst. 2 s.ř.s. domáhala samostatným petitem snížení pokuty; o moderaci nejen požádala, ale současně provedla i volbu formy moderace - snížení pokuty (nikoliv upuštění od pokuty). V podané žalobě tvrdila, že „…uložené sankce jsou nepřiměřené zjištěnému skutkovému stavu.“ Zároveň prezentovala důvody, na kterých své tvrzení o disproporci zakládá. Při hodnocení míry zavinění měla být dle jejího názoru zohledněna skutečnost, že se do celé situace nedostala svojí vinou, že nenalezla nikdy dostatečnou oporu u správních orgánů a že její životně důležité investice nikdo neochránil tak, aby dbal nejen na nepřehledné předpisy a jejich proměnlivý výklad, ale také na logiku věci a v neposlední řadě na její práva.

Vycházeje z výše naznačených právních názorů soud nemohl žalobě vyhovět. Mezi účastníky řízení není sporu o tom, že stavební úřad vydal pro stavbu žalobkyně rozhodnutí o umístění stavby a stavební povolení ve spojeném územním a stavebním řízení (§ 78 stavebního zákona) a rovněž je nesporné, že stavba byla vytýčena a následně budována na jiném místě, než stanovilo rozhodnutí o umístění stavby, tedy v rozporu s územním rozhodnutím. Spornými mezi účastníky řízení nejsou ani úkony stavebního úřadu činěné vůči žalobkyni v souvislosti s touto zjištěnou skutečností ve smyslu § 134 stavebního zákona, a to jak co do počtu, tak co do data vyhotovení (23.4.2010 a 21.7.2010) a zejména jejich obsahu. Žalobkyně byla opakovaně vyzvána k zastavení veškerých prací na stavbě, v druhém případě rozhodnutím vydaným výslovně s odkazem na § 134 odst. 4 stavebního zákona. Obě písemnosti řádně převzala, dokonce na první výzvu reagovala sdělením, že došlo k zastavení prací na stavbě (dopis ze dne 3.5.2010). Stavební práce však evidentně nepřerušila a s výstavbou stavby dále pokračovala.

Za této situace především nelze uvěřit žalobkyni, že „… nemá (stejně jako další rodinní příslušníci) v povaze jednat bez důkladného rozmyslu,“ že „…nic nepodcenili, nic neriskovali a raději se vždy několikrát přesvědčili na nejrůznějších místech o správnosti svých uvažovaných postupů.“, stejně jako tomu, že nedokázala-li zcela zastavit postupující práce na stavbě, „Nečinila to z neúcty k zákonu či úřadům, musela zajišťovat jen to nezbytně nutné.“ Jestliže od opatření stavebního úřadu ze dne 23.4.2010, jímž byla žalobkyně vyzvána k zastavení veškerých prací z důvodu vytýčení stavby v rozporu s územním rozhodnutím ve fázi, kdy byly provedeny pouze výkopové práce, přes nařízení stavebního úřadu ze dne 21.7.2010 s okamžitou platností zastavit všechny práce na stavbě dospěla stavba žalobkyně ke dni 25.8.2010 do fáze, kdy již byl částečně pobit krov dřevostavby prkny, byla zbudována elektrická přípojka, vodovodní (dosud nepovolená) přípojka ke studni, část vodovodní přípojky k veřejnému řadu a proveden zkušební vrt pro studnu, nelze úspěšně tvrdit, že žalobkyně zajišťovala „jen to nezbytně nutné“. Rekapitulace vývoje stavební činnosti naopak dle názoru soudu svědčí jednoznačně o tom, že žalobkyně hrubě nerespektovala žádné individuální správní akty správních úřadů vykonávajících státní správu na úseku stavebnictví. Nadto se zcela vědomě snažila uvést správní orgány v omyl nepravdivým ubezpečením, že výzvu uposlechla. Za tohoto stavu věci soud zastává názor, že pokuta 40 000 Kč z možného rozpětí 0 až 200 000 Kč nemůže být považována ani za trest v nepřiměřené výši, natož pak za trest ve zjevně nepřiměřené výši. Neurčitý právní pojem „ zjevně nepřiměřená výše trestu“ je nutné dle mínění soudu vyložit tak, že jde o trest, který sice bude uložen v zákonem stanoveném rozpětí sazby, avšak jeho konkrétní výše bude zcela evidentně (zjevně) a jednoznačně v hrubém nepoměru (zcela neadekvátní) k prokázanému jednání žalobkyně. O takovou situaci se v posuzovaném případě rozhodně nejedná.

Soud rovněž odmítá názor, že „ při hodnocení míry jejího zavinění“ by měly být zohledněny žalobkyní v žalobě konkretizované skutečnosti, které by mohly příznivě ovlivnit výši trestu (odůvodňovaly by navrhovanou moderaci trestu).

Prvním předpokladem moderace je, že objektivně existují žalobcem specifikované důvody při ukládání trestu dosud vůbec či nedostatečně zohledněné, druhým předpokladem je způsobilost těchto existujících důvodů uložený trest pozitivně (ve prospěch žalobce) ovlivnit (ať už samostatně či v souhrnu s dalšími).

Vycházeje z obsahu správního spisu nelze rozhodně souhlasit s tím, že se žalobkyně „… do celé situace nedostala svojí vinou a že nenalezla nikdy dostatečnou oporu u správních orgánů“. Nepříznivá situace žalobkyně nemohla být a nebyla zapříčiněna změnami stanoviska obce Čachrov k umístění její stavby ani tím, že obec dosud nedisponuje územním plánem. Ohledně umístění stavby vydal stavební úřad dne 23.9.2009 územní rozhodnutí (spojené se stavebním povolením). Rozhodnutí o umístění stavby jako jedno ze zákonem upravených druhů územních rozhodnutí (§ 77 odst. 1 stavebního zákona) vymezuje stavební pozemek, umisťuje navrhovanou stavbu, stanoví její druh a účel, podmínky pro její umístění, pro zpracování projektové dokumentace pro vydání stavebního povolení (§ 79 odst. 1 téhož zákona). Podle § 93 stavebního zákona územní rozhodnutí o umístění stavby platí 2 roky ode dne nabytí právní moci (odst. 1), přičemž dobu jeho platnosti může stavební úřad na odůvodněnou žádost prodloužit (odst. 3). Územní rozhodnutí pozbývá platnosti, nebyla-li ve lhůtě platnosti podána úplná žádost o stavební povolení, ohlášení nebo jiné obdobné rozhodnutí (odst. 4). Rozhodnutím o umístění stavby byla vázána nejen žalobkyně, které byla na jeho základě nejen oprávněna ale zároveň povinna umístit stavbu tak, jak bylo uvedeno v rozhodnutí o umístění stavby, ale také stavební úřad. Respektovat pravomocné rozhodnutí o umístění stavby byla povinna i obec, resp. Obecní úřad Čachrov. Případná další jeho stanoviska k umístění stavby žalobkyně neměla žádnou právní relevanci, stejně jako obsah budoucího územního plánu. Pokud snad to byla žalobkyně, kdo usiloval o jiné umístění stavby a v tom smyslu jednala s orgány obce, pak lze souhlasit s žalovaným, že jakékoliv rozhodnutí zastupitelstva této obce by neopravňovalo žalobkyni k umístění stavby jinak, než jak je uvedeno v územním rozhodnutí. Ust. § 94 odst. 1 stavebního zákona sice umožňuje v zákonem stanovených případech změnit územní rozhodnutí na žádost oprávněného, avšak návrh na změnu je oprávněn projednat výlučně stavební úřad, nikoliv obec či orgán obce. Usnesení zastupitelstva je pouze jedním z podkladů pro vydání územního rozhodnutí, nikoliv řádným povolením k umístění nebo provedení stavby ve smyslu stavebního zákona. Dokud rozhodnutí o změně územního rozhodnutí nenabude právní moci, nelze stavbu umístit v souladu s ním. Žalobkyně si tudíž svoji situaci zavinila zcela sama nerespektováním stávajícího pravomocného územního rozhodnutí a následně i výzvy stavebního úřadu.

Podle názoru soudu to dále byla opět toliko žalobkyně, kdo neochránil její „…životně důležité investice…“ a to nerespektováním územního rozhodnutí a následně zcela jednoznačné a konkrétní výzvy stavebního úřadu ze dne 23.4.2010. Navíc výzva stavebního úřadu byla vydána na samém počátku realizace stavby, ve fázi výkopových prací. Její uposlechnutí mohlo odvrátit minimálně sankční řízení a uložení pokuty. Kvalita předpisů (tvrzená nepřehlednost) a jejich (proměnlivý) výklad nemohly negativně ovlivnit situaci žalobkyně, protože v jejím případě se jednalo již o dva existující, zcela konkrétní akty aplikace práva a jejich respektování, nikoliv o výklad právních předpisů.

Logika věci a práva žalobkyně, jichž se v žalobě dovolává, mají určitý limit vymezený v tomto případě stavebním zákonem a stavebním úřadem vydanými individuálními správními akty, které je povinna respektovat.

Tvrzení žalobkyně, že sankce je nepřiměřená skutkovému stavu, soud neshledal opodstatněným, a důvody, ze kterých se moderace dovolávala, považuje toliko za účelovou argumentaci, která nemá žádnou oporu ve správním spisu. Žalobu proto nepovažuje soud za důvodnou a v souladu s ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. ji zamítl (výrok I.).

Náhradu nákladů řízení soud žádnému z účastníků podle § 60 odst. 1 s.ř.s. nepřiznal, protože žalobkyně ve věci úspěch neměla a žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdal (výrok II.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Plzni ve dvou písemných vyhotoveních (§ 102, § 106 odst. 2 s.ř.s.).

Důvody kasační stížnosti jsou taxativně stanoveny v § 103 odst. 1 s.ř.s.

Kasační stížnost směřující pouze proti rozhodnutí o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí je nepřípustná (§ 104 odst. 2 s.ř.s.).

Kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s.ř.s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§ 104 odst. 4 s.ř.s.).

Stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Plzni dne 29. září 2011

JUDr. Jana Daňková,v.r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Lenka Kovandová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru