Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

17 A 19/2019 - 36Rozsudek KSPL ze dne 18.03.2019

Prejudikatura

2 Azs 289/2017 - 31

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
3 Azs 152/2019

přidejte vlastní popisek

17 A 19/2019 - 36

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou ve věci

žalobkyně: L.T., narozená dne…, státní příslušnost Ukrajina

trvalým pobytem …
zastoupená Mgr. Michalem Poupětem, advokátem,
sídlem Konviktská 24, 110 00 Praha 1,

proti žalované: Policii ČR, Ředitelství služby cizinecké policie,
sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3,

o žalobě proti rozhodnutím žalované ze dne 10. 1. 2019, č. j. CPR-26629-2/ČJ-2018-930310-V244 a CPR-26629-3/ČJ-2018-930310-V244,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení obou výše označených rozhodnutí žalované. Rozhodnutím ze dne 10.1.2019 č.j. CPR-26629-2/ČJ-2018-930310-V244 bylo žalovanou rozhodnuto, že rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“), o správním vyhoštění žalobkyně podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) v délce 6 měsíců se potvrzuje a odvolání žalobkyně se zamítá. Druhým rozhodnutím žalované ze dne 10.1.2019 č.j. CPR-26629-3/ČJ-2018-930310-V244 bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, kterým byla žalobkyni podle § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v jeho platném znění (dále jen „správní řád“) uložena povinnost zaplatit náklady řízení spojené s řízením o správním vyhoštění ve výši 1 000 Kč ve lhůtě 15 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí.

2. Žalobkyně v žalobě namítala, že celé řízení o správním vyhoštění je v rozporu s českými a evropskými právními předpisy, když jednání žalobkyně nepředstavuje porušení žádného z těchto právních řádů, což podle žalobkyně dokládá i prohlášení Evropské komise, které měla žalovaná při rozhodování k dispozici. Dále žalobkyně namítala, že správní řízení bylo zatíženo velkým počtem procesních nedostatků, které žalobkyně namítala již v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Podle žalobkyně lze zcela důvodně pochybovat o souladu rozhodnutí o správním vyhoštění s právními předpisy a žalovaná měla podle žalobkyně zahájit přezkumné řízení dle § 94 a násl. správního řádu a vzhledem k hrozící vážné újmě odložit vykonatelnost dotčeného rozhodnutí.

3. Podle žalobkyně správní orgány nepodloženě odmítly aplikovat ustanovení § 98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „ zákon o zaměstnanosti“) a směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 96/71/ES, jelikož žalobkyně je zaměstnancem polské společnosti FASSTY SP. Z O.O. a do České republiky byla vyslána v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státu EU - přeshraničního poskytování služeb. Žalobkyně měla za to, že se nacházela na území České republiky zcela v souladu s právními předpisy, když sem byla pouze vyslána za účelem poskytování služeb v rámci plnění zakázky pro společnost Ciringsa s.r.o., a to na základě smlouvy o poskytování služeb uzavřené mezi zúčastněnými společnostmi. Soulad tohoto postupu s právem EU podle žalobkyně potvrdila ve svém vyjádření i Evropská komise.

4. Žalobkyně v žalobě v celém rozsahu napadala i rozhodnutí žalované o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně o povinnosti náhrady nákladů správního řízení o vyhoštění.

5. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že plně odkazuje na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, kde se podrobně vyjádřila k celé věci a přezkoumatelným způsobem uvedla důvody, pro které bylo shledáno naplnění znaků skutkové podstaty uvedených v ustanovení §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb. V rámci předmětného řízení o správním vyhoštění byly zjištěny a doloženy relevantní podklady pro konstatování protiprávního jednání žalobkyně. S ohledem na výše uvedené, žalovaná k aktuálně uplatněným žalobním námitkám odkázala taktéž na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně, neboť měla za to, že v rámci vedeného správního řízení se zcela dostačujícím způsobem vypořádala se všemi skutečnostmi, které v řízení vyšly najevo, i s tím, co uvedla žalobkyně.

6. Žalovaná dále uvedla, že je přesvědčena, že v odvolacím řízení postupovala v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu, a ze své strany neshledala žádné porušení zákonných ustanovení.

7. V návaznosti na výše uvedené tak žalovaná navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl.

8. Ze správního spisu soud zjistil následující skutečnosti: dne 15. 5. 2018 byla prováděna pobytová kontrola Policií České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, odborem cizinecké policie v součinnosti s Oblastním inspektorátem práce pro Plzeňský kraj a Karlovarský kraj, dále jen („OIP“) ve vnitřních skladových prostorách společnosti Penny Market s.r.o. Pobytová kontrola byla zaměřena na neoprávněné zaměstnávání cizinců. Žalobkyně předložila k prokázání své totožnosti cestovní doklad Ukrajiny č. x, vydaný na jméno L.T., nar. …, stát. přísl. Ukrajinská. V cestovním pase měla vyznačené národní vízum č. x vydané Polskou republikou s platností od 10. 04. 2018 do 1. 10. 2018 typu „D“, s vícenásobným vstupem a délkou pobytu 175 dnů. Dále měla v cestovním dokladu otisk přechodového razítka se vstupem na území schengenského prostoru ze dne 05. 05. 2018. Hlídka pojala podezření, že žalobkyně byla na území České republiky zaměstnána bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem byla účastnice řízení dne 15. 5. 2018 zajištěna dle § 27 odst. 1 písm. a) v návaznosti na § 27 odst. 2 zák. č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Na místě pobytové kontroly byla přítomna koordinátorka firmy Ciringsa s.r.o., která hlídce uvedla, že žalobkyně pracuje v Penny Marketu s.r.o. pod jejich firmou, docházka je evidována v písemné podobě, a smlouvu mezi zaměstnankyní a firmou Ciringsa s.r.o. mají v sídle v Praze. Při kontrole žalobkyně nepředložila povolení k zaměstnání vydané Úřadem práce. Z protokolu o výslechu účastníka správního řízení vyplynulo, že byla ve společnosti Penny Market s.r.o. zaměstnána 2 dny před zajištěním. Na základě těchto skutečnosti bylo dne 16. 5. 2018 s žalobkyní zahájeno správní řízení o správním vyhoštění z území členských států Evropské unie podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců.

9. V protokolu o výslechu účastníka správního řízení ze dne 16. 5. 2018 žalobkyně mimo jiné uvedla, že do ČR přicestovala společně se svým manželem 5. 5. 2018 na základě polského víza, které si zařídila osobně na ambasádě v Ivanofrankovsku. Přicestovali z Ukrajiny přes Slovensko do ČR. V Polsku nebyli a nepracovali tam. Práci v ČR jim zařídil V.M., telefonní kontakt na něj dostali od řidičů, kteří převážejí lidi z Ukrajiny do ČR. Spojili se s ním a on jim sdělil, že pro ně má pracovní povolení v ČR od 9. 5. 2018. Čekal na ně v Plzni a dovezl je do Dobřan. Pan V.M. měl údajně žalobkyni a jejího manžela přihlásit k pobytu na cizinecké policii a dát jim k podpisu povolení k práci. Písemnosti si ponechal u sebe. Poté je ubytoval. V.M. je přivedl do společnosti Penny Marketu s.r.o. a seznámil je s prací. On sám tam též pracoval, ale na jiné pozici. Den nástupu do zaměstnání jim určil V.M., pracovní náplň jim určoval zaměstnanec společnosti Penny Marketu s.r.o. Ve společnosti Penny Market s.r.o. nic nepodepisovali. Za zprostředkování práce žádné peníze neplatili. Částka za ubytování měla být odečtena ze mzdy. Za odvedenou práci měli dostat asi 80 až 85 Kč za odpracovanou hodinu. Vše bylo domluveno pouze ústně s V.M.. Byli proškoleni o bezpečnosti práce, ale nic nepodepisovali. Ve společnosti Penny Market s.r.o. neprošli žádným dalším školením, ani neabsolvovali lékařskou prohlídku. Žalobkyně ve společnosti Penny Market pracovala 2 dny. Žalobkyni dle sdělení Úřadu práce České republiky č.j. UPCR-PJ-2018/6878 ze dne 17. 5. 2018 nebylo Úřadem práce České republiky - krajská pobočka v Plzni, kontaktní pracoviště Plzeň-jih vydáno povolení k zaměstnání.

10. Správní orgán I. stupně rozhodl dne 19. 7. 2018 pod č.j. KRPP-74025-18/ČJ-2018-030022 o vydání správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců na dobu šesti měsíců a žalobkyni přitom poskytl lhůtu 15 dnů k vycestování z území České republiky. Rozhodnutí odůvodnil tak, že vzhledem k tomu, že byla žalobkyně zaměstnána ve firmě Penny Market, aniž měla povolení k zaměstnání, ačkoliv je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, naplnila tak zákonné podmínky stanovené v § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění cizince. Správní orgán mj. odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 4. 2018, č.j. 1 Azs 450/2017 a ze dne 31. 1. 2018, č.j. 2 Azs 289/2017.

11. Proti prvoinstančnímu rozhodnutí podala žalobkyně dne 30. 7. 2018 odvolání. Ve svém odvolání namítala, že napadené rozhodnutí je v rozporu s § 63 odst. 3 správního řádu, že správní orgán I. stupně neaplikoval § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, a neuvedl, proč nepovažoval spolupráci mezi FASSTY SP. Z O.O., žalobkyní a společností CIRINGSA s.r.o. za poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státu EU. Dále žalobkyně namítala, že prvostupňový správní orgán dostatečně nezjistil stav věci, a že nakonec své rozhodnutí postavil na závěru, že žalobkyně vykonávala na území ČR práci bez oprávnění, ačkoliv podle žalobkyně takové oprávnění nepotřebovala. Žalobkyně pokračovala námitkou, že správní orgán I. stupně neprovedl navrhované důkazy, ani se blíže nezabýval důkazními prostředky předloženými právním zástupcem účastnice. Žalobkyně podal odvolání i proti souvisejícímu rozhodnutí o uložené povinnosti nahradit náklady řízení o vyhoštění.

12. Napadeným rozhodnutím ze dne 10. 1. 2019 bylo podané odvolání zamítnuto a žalovaná potvrdila rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Žalovaná své rozhodnutí odůvodnila zejména tím, že nezjistila žádné z namítaných pochybení v prvoinstančním rozhodnutí. Námitkami žalobkyně se žalovaná zabývala na stranách 6-11, přičemž se znovu podrobně zabývala interpretací ustanovení § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti a dospěla k názoru, že žalobkyně v žádném případě nesplňuje podmínky pro aplikaci daného ustanovení, neboť o poskytování přeshraničních služeb se jednalo pouze zdánlivě. Pracovněprávní vztah s polskou společností byl uzavřen toliko formálně až po příjezdu žalobkyně na území České republiky. Žalobkyně nesplňuje definici vyslaného pracovníka dle čl. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 96/71/ES, o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb. Žalovaná tedy vyhodnotila, že žalobkyně potřebovala pracovní povolení, jak je stanoveno v § 178b zákona o pobytu cizinců v souvislosti s § 89 zákona o zaměstnanosti. Žalovaná dospěla k názoru, že prvoinstanční rozhodnutí je zcela v souladu se zákonem, jelikož bylo jednoznačně prokázáno, že žalobkyně byla na území České republiky zaměstnána bez povolení k zaměstnání i přesto, že takové povolení potřebovala, a výjimka stanovená v ustanovení § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti se na ni nevztahuje.

13. Soud ve věci rozhodoval bez nařízení ústního jednání, neboť žalovaná i žalobkyně ve stanovené lhůtě nevyjádřily svůj nesouhlas s takovým postupem a soud neshledal důvod pro takový postup dle § 51 odst. 1 věta druhá zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).

14. Soud neshledal žalobu důvodnou.

15. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval.

16. Ustanovení § 98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb. o zaměstnanosti stanoví, že: „Povolení k zaměstnání, zaměstnanecká karta, karta vnitropodnikově převedeného zaměstnance nebo modrá karta se podle tohoto zákona nevyžaduje k zaměstnání cizince, který byl vyslán na území České republiky v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státu Evropské unie.“

17. Soud v posuzované věci hodnotil toliko to, zda byly naplněny podmínky pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán.

18. K první námitce žalobkyně, že celé řízení o správním vyhoštění bylo vedeno zcela v rozporu s českými i evropskými právními předpisy, soud uvádí následující. Žalovaná se ve svém rozhodnutí dostatečně zabývala výkladem jak českého práva, tak evropského práva v souvislosti s § 98 písm. k) i s pojmem „poskytování služeb“. V daném případě se soud ztotožnil s učiněnými závěry správních orgánu, že žalobkyně sice uzavřela pracovní smlouvu s polskou společností FASSTY SP. Z O.O., avšak od samého počátku věděla, že bude vykonávat práci na území České republiky, tedy mimo území Polské republiky, s tím, že prostřednictvím polského víza a polské společnosti „zlegalizuje“ svou činnost na území ČR. Na území České republiky přicestovala dne 5. 5. 2018 a ve skladu společnosti Penny Market vykonával pracovní činnost minimálně ode dne 13. 5. 2018.

19. Z obsahu spisu a z rozhodnutí má soud bez jakýchkoli pochybností za prokázané, že žalobkyně v době nejméně od 13. 5. 2018 do 15. 5. 2018 vykonávala závislou práci tak, jak ji definuje zákon č. 262/2006, zákoník práce v § 2 odst. 1, bez povolení k zaměstnání. Dále má soud za prokázané, že v projednávaném případě se nikterak nejednalo o přeshraniční poskytování služeb. Ze správního spisu jasně vyplývá, že žalobkyně cestovala z Ukrajiny rovnou do ČR, kde byla zaměstnána ve firmě Penny Market s.r.o., přičemž polské vízum jí sloužilo spíše jako vstupenka do schengenského prostoru. Žalobkyně neměla v úmyslu pracovat na území Polské republiky a celou dobu věděla, že bude pracovat v ČR. Pro společnost FASSTY SP. Z O.O. nikdy skutečně nevykonávala práci. Naopak je patrné, že tato společnost se svou činnost pomocí smlouvy o poskytování služeb se společností CIRINGSA s.r.o. se sídlem v ČR snaží vydávat za přeshraniční poskytování služeb. Ve skutečnosti se však společnost FASSTY SP. Z O.O. spíše zaměřuje na poskytování pracovní síly (resp. vysílání cizích státních příslušníků za prací do ČR), nikoliv na poskytování služby. Žalobkyně pracovala na území ČR bez pracovního povolení a polská společnost FASSTY SP. Z O.O. tak fakticky fungovala jako pracovní agentura. Na uvedeném závěru ničeho nemění ani formálně uzavřené obchodní smlouvy mezi několika zainteresovanými společnostmi. Podstatná tu není ani skutečnost, že společnost FASSTY SP. Z O.O. neměla smlouvu přímo se společností Penny Market s.r.o., nýbrž s ní spolupracovala prostřednictvím společnosti CIRINGSA s.r.o.

20. K otázce přeshraničního poskytování služeb se již mnohokrát vyjadřoval jak Nejvyšší správní soud, tak Soudní dvůr Evropské unie. Soud jako příklad uvádí rozsudek NSS, jenž lze aplikovat na případ žalobkyně: „Výjimku z obecné povinnosti cizince mít k zaměstnání na území České republiky povolení k zaměstnání, zaměstnaneckou kartu nebo modrou kartu zakotvenou v § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti proto nelze z hlediska systematického ani teleologického vykládat tak, že se vztahuje na veškeré vysílání pracovníků za účelem poskytování služeb. Jak bylo uvedeno výše, členské státy Evropské unie mohou chránit své vnitrostátní pracovní trhy před zneužíváním svobody poskytování služeb k neoprávněnému agenturnímu zaměstnávání podniky usazenými v jiném členském státě. Nejvyšší správní soud proto dospěl s ohledem na judikaturu Soudního dvora a systematiku a účel zákona o zaměstnanosti k závěru, že § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti se vztahuje pouze na dočasné vyslání pracovníků za účelem provedení zakázky jejich zaměstnavatele ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. a) směrnice 96/71/ES a na vyslání pracovníků spočívající v poskytnutí pracovní síly, avšak pouze za podmínky, že vyslaní pracovníci provozují svou hlavní činnost v členském státě, v němž má zaměstnavatel sídlo. Pracovní povolení se dle § 98 písm. k) nevyžaduje pouze u pracovníků, kteří, ačkoli byli dočasně vysláni na území České republiky jako pracovní síla, vykonávají svou hlavní činnost u zaměstnavatele, který je na území České republiky vyslal, neboť pouze v takovém případě lze předpokládat, že se cizinci po uplynutí doby vyslání vrátí zpět a nebudou se snažit o začlenění na český pracovní trh.” (srov. rozsudek NSS č.j. 2 Azs 289/2017-31 ze dne 31. 1. 2018).

21. Výkon práce cizincem v ČR je obecně podmíněn získáním povolení k zaměstnání vydaného českými správními orgány. Žalobkyni toto povolení uděleno nebylo. Zároveň na její případ nelze vztáhnout výjimku z povinnosti mít povolení k zaměstnání, neboť fakticky nedošlo k naplnění podmínek § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Z výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je patrné, že pro aplikaci § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti je třeba, aby se jednalo buď a) o dočasné vyslání pracovníků za účelem provedení zakázky jejich zaměstnavatele ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. a) směrnice 96/71/ES nebo b) o vyslání pracovníků spočívající sice v poskytnutí pracovní síly, ovšem jen pokud vyslaní pracovníci provozují svou hlavní činnost v členském státě, v němž má zaměstnavatel sídlo. Případ žalobkyně nelze zařadit ani do jedné z těchto dvou kategorií. Žalobkyně pro společnost FASSTY SP. Z O.O. v Polsku nikdy nepracovala, jejím úmyslem bylo od počátku pracovat v ČR. Nebylo tedy jistě možné předpokládat, že by se po uplynutí doby vyslání žalobkyně vrátila zpět a opět pokračovala ve výkonu zaměstnání v Polsku. Síť smluvních vztahů představovala pouze simulaci právních skutečností, jejichž existence by umožnila využití pracovní síly ze států mimo Evropskou unii. Žalobkyně tedy vykonávala závislou práci na území České republiky bez potřebného povolení k zaměstnání. Naplnila tak skutkovou podstatu § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3. zákona o pobytu cizinců. Soud proto shledal tuto žalobní námitku nedůvodnou.

22. K námitce žalobkyně, která směřovala proti rozhodnutí žalované o povinnosti nahradit náklady řízení o správním vyhoštění, soud uvádí, že žalobkyně v žalobě nespecifikovala, v čem spatřuje porušení svých práv, neuvedla tedy konkrétní žalobní body, napadala toto rozhodnutí pouze v obecné rovině. K tomu soud dodává, že uvedené rozhodnutí je úzce spjato se samotným rozhodnutím o vyhoštění žalobkyně, a tak v důsledku toho soud odkazuje rovněž na argumentaci výše. Jelikož soud neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí o vyhoštění, bylo zcela v souladu se zákonem o pobytu cizinců a správním řádem (§ 79 odst. 5) v rozsahu dle § 6 odst. 1 vyhlášky Ministerstva vnitra č. 520/2005 Sb., aby správní orgán rozhodl o povinnosti uhradit náklady řízení v důsledku toho vzniklé. Při vydání tohoto rozhodnutí žalovaná správně aplikovala zákonná ustanovení a soud nezjistil žádné pochybení, které by musel zkoumat z úřední činnosti. Soud ani tuto námitku neshledal důvodnou.

23. Rozhodnutí správních orgánů v obou stupních měla oporu ve spisovém materiálu, z něhož bylo možné spolehlivě zjistit skutkový stav věci. Rozhodnutí taktéž netrpěla vadou nepřezkoumatelnosti. Z odůvodnění rozhodnutí byla jasně patrná východiska správních orgánů, jejich úvahy i logické závěry. Žalovaná řádně vypořádala uplatněné odvolací námitky. K námitce žalobkyně, že žalovaná měla zahájit přezkumné řízení, soud konstatuje, že pokud měla žalobkyně za to, že lze důvodně pochybovat o tom, že rozhodnutí je v souladu s právními předpisy, mohla podat podnět k zahájení tohoto řízení. Navíc vzhledem k poměrně krátké lhůtě pro podání žaloby ve věci vyhoštění a zároveň stanovené lhůtě pro rozhodnutí soudu je rozhodnutí přezkoumáváno právě v řízení o žalobě, a to v krátkém časovém horizontu.

24. S ohledem na veškeré výše uvedené skutečnosti soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., kdy by na náhradu nákladů řízení měla právo žalovaná, jež měla ve věci plný úspěch. Žalované však žádné náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, ani nepožadovala jakoukoli jejich náhradu, proto náhrada nákladů žádnému z účastníků řízení nenáleží.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Plzeň 18. března 2019

Mgr. Jana Komínková v.r.

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru