Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

17 A 18/2011 - 37Rozsudek KSPL ze dne 25.08.2011

Prejudikatura

5 As 104/2008 - 45

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
2 As 121/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

17A 18/2011-37

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem JUDr. Zdeňkem Pivoňkou v právní věci žalobkyně: S.M., bytem Ch., zastoupená Mgr. Martinem Pechem, advokátem, se sídlem Plzeň, Malá ul. 6, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Plzeň, Škroupova 18, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18.2.2011, č.j.: DSH/16837/10

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení

Odůvodnění:

Žalobou ze dne 28.2.2011 se žalobkyně domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 18.2.2011, č.j.: DSH/16837/10 (dále pouze napadené rozhodnutí nebo napadené rozhodnutí žalovaného), kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Plzně (dále jen správní orgánu prvního stupně) ze dne 18.11.2010,č.j.: 47188/10. Tímto rozhodnutí jí byl za přestupek uložena pokuta 6.000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč. Podle žalobkyně je napadené rozhodnutí žalovaného věcně nesprávné, a tudíž i nezákonné.

Žalobkyně především namítala, že napadené rozhodnutí není po ve smyslu §69 odst.1 správního řádu perfektní, protože není podepsáno vedoucím odboru dopravy Ing. Jaroslavem Vejpravou, event. není podepsáno oprávněnou úřední osobu s doložkou správnost podle správního řádu (obsahuje jen razítko žalovaného). Již z tohoto důvodu nemůže napadené rozhodnutí žalobkyni stanovit práva či povinnosti. Sama tato skutečnost způsobuje nezákonnost či přímo nicotnost celého rozhodnutí.

Správní orgán prvního stupně nemohl ve věci vůbec rozhodnout, protože žalobkyně nebyla přítomna ani na jednom ústním jednání a nemohla se tedy řádně hájit. Několikrát se musela omluvit z ústního jednání, jelikož měla gynekologické potíže. Dne 8.11.2010 se nemohla dostavit k ústnímu jednání, neboť byla na chirurgické ambulanci kvůli zranění, jež si způsobila pádem v domácnosti. Narazila si totiž nohu, kterou měla dříve operovanou, a proto, vyhledala lékařskou pomoc. Žalobkyni není zřejmé, zda skutečně ošetřující lékař následně označil její návštěvu za „neakutní“, když v této souvislosti podotýká, že lékaři na chirurgické ambulanci mohou hodnotit zranění vzhledem k jejich obvyklé praxi poněkud posunutým měřítkem.

Žalobkyně dále uváděla, že ve smyslu §22 odst.1 písm.f/ bod 2 zákona o přestupcích jí byla naměřena rychlost na samé spodní hranici pro tuto sankci. Jediný km/hod v její prospěch by teoreticky mohl způsobit jinou kvalifikaci přestupku – podle §22 odst.1 písm.f/ bod 3 zákona o přestupcích, kde hrozí nejen výrazně menší pokuta, ale především není obligatorní součástí sankce zákaz řízení motorových vozidel.

Žalobkyně dále namítala, rychloměr MicroDigiCam LTI, v.č. UX 018180 pracuje na principu laserového dálkoměru, který měří v krátkých časových intervalech okamžitou vzdálenost pohybujícího se vozidla a z časové změny vzdálenosti vypočítá rychlost pohybu vozidla v km/hod. Při měření rychlosti vozidla uvedeným přístrojem může někdy dojít k záměně vozidel, a to zejména tehdy, pokud laserový svazek nesměřuje přesně na registrační značku vozidla, event. naměřená rychlost může pocházet od vozidla jedoucího za měřeným vozidlem anebo od takového, které vozidlo míjí. Pokud pak laserový svazek míří na kapotu nebo sloupek vozu, naměřený údaj může pocházet od jiného vozidla s výraznější odkazovou plochou, které se mohou nacházet v zorném poli radaru. Vzhledem k tomu, že žalobkyně je subjektivně přesvědčena, že jela nejvýše rychlostí 80 km/hod., jakož i vzhledem k tomu, že správní orgán prvního stupně neprovedl výslech policistů, když z úředního záznamu nevyplývalo, zda v době měření se po vozovce pohybovala další vozidla, měl správní orgán s využitím zásady „in dubio pro reo“ stanovit rychlost podle tvrzení žalobkyně, popř. vyslechnout policejní hlídku. Žalobkyně již ve správním řízení navrhovala výslech policistů pprap. T., nstržm. Š. a nstržm. H. (tj. obsluhu radarového měřícího zařízení), a to za účelem prokázání její skutečné rychlosti.

Žalobkyně rovněž poukazovala na to, že v přestupkovém řízení uváděla, že řidičský průkaz potřebuje ke svému zaměstnání, jež vykonává nejen v západních Čechách, ale v celé České republice. Sociální a osobní poměry žalobkyně však správní orgán prvního stupně z logických důvodů nezohlednil.

Z těchto důvodů žalobkyně navrhovala zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Rovněž žádala náhradu nákladů řízení, kterou později konkretizovala. K žalobě přiložila napadené rozhodnutí.

Doručením žaloby Krajskému soudu v Plzni (dále jen soud), k čemuž došlo dne 1.3.2011, bylo zahájeno řízení podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního (§65 a násl.) zákona č.150/2002 Sb., soudní řád správní (dále pouze s.ř.s.)., v němž je upraveno řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Žalovaný ve vyjádření ze dne 27.4.2011, zn.: DSH/5461/11 k žalobě především poukazoval na to, že ve správním spisu je založen originál napadeného rozhodnutí, který je podepsán p. Ing. Jaroslavem Vejpravou. Rozhodnutí tedy obsahuje veškeré náležitosti, nabylo právní moci je schopné vyvozovat ostatní právní účinky.

Žalobkyně byla řádně a s časovým předstihem předvolávána správním orgánem prvního stupně k ústnímu jednání. Před jednáním (tedy včas) se neomluvila, a to ani telefonicky, a „propustky“ zasílala dodatečně po několika dnech. Pokud jde o ústní jednání dne 8.11.2010, byla na něj předvolána přípisem ze dne 19.10.2010 a zásilku si na poště vyzvedla dne 29.10.2010. Byla upozorněna na důsledky nedostavení se k ústnímu jednání. To se konalo v její nepřítomnosti. Dne 15.11.2010 byla správnímu orgánu prvního stupně doručena „propustka“ vystavená na jméno a příjmení žalobkyně s datem 8.11.2010 a potvrzená MUDr. Františkem Martanem z chirurgické ambulance. Omluva vůbec nebyla ze strany žalobkyně před jednáním ani potom vyjádřena. Byla poslána jen „propustka“, bez uvedení důvodu či předmětu absence žalobkyně na ústním jednání. Standardní omluva ze strany žalobkyně nebyla vůbec vyjádřena, a pokud byla dodatečně zaslána „propustka“, má žalovaný za to, že důvody nebyly shledány jako důležité. Žalobkyně se měla zranit dne 6.11.2010 (sobota) a před ústním jednáním se ani telefonicky nebo písemně (zkrátka včas) neomluvila (ústní jednání bylo navíc nařízeno na odpolední hodinu) a dotázáním se na míru akutnosti zranění, a zda šlo o před objednanou návštěvu, bylo zjištěno, že nešlo o akutní případ. Vzhledem k tomu má žalovaný za to, že ústní jednání bylo provedeno v souladu s §74 odst.1 zákona o přestupcích. Pokud lékař vyhodnotil zranění žalobkyně jako neakutní, jednalo se o posouzení odborně způsobilé osoby k hodnocení zdravotního stavu pacientů.

Žalobkyni byla rychlost jízdy naměřena silničním laserovým rychloměrem, a to 93 km/hod. Šlo o objektivní změření rychlosti ověřeným (a též) kalibrovaným záznamovým zařízením. Ve správním spisu je založený výstup z měření, a to záznam o měření rychlosti s relevantními údaji. Další relevantní listinou je oznámení přestupku ze dne 2.3.2010, které žalobkyně podepsala a vyjádřila se o tom, že na tachometru vozidla viděla 80 km/hod. To je ovšem pouhým subjektivním názorem žalobkyně. Tachometr není kalibrovaným měřidlem a neslouží k měření rychlosti vozidel. O překročení nejvyšší povolené rychlosti žalobkyní nejsou žádné pochybnosti, což bylo prokázáno listinami. Skutkové okolnosti a důkazní návrhy začala žalobkyně namítat až po vydání rozhodnutí o přestupku. Důkazy, které jsou ve spisu, jsou důkazy objektivními. Žalobkyni po odečtení toleranční odchylky +,- 3 km/hod byla naměřena rychlost o 40 km/hod vyšší než byla nejvyšší povolená rychlost. Dopustila se tak přestupku podle §22 odst.1 písm.f/ bod 2 zákona o přestupcích. O naměřené rychlosti nebyly žádné pochybnosti, a tak nebyl důvody požívat zásadu „in dubio pro reo“. Osobní a sociální poměry žalobkyně nebyly zkoumány, protože z důvodu nedostavení se žalobkyně k ústnímu jednání, nebyly známy. Ostatně sankce byly uloženy mírně nad spodní hranicí sazeb.

Žalovaný zastával názor, že žaloba není důvodná a navrhoval její zamítnutí. K vyjádření přiložil správní spisy.

Z repliky žalobkyně ze dne 13.5.2011 vyplývá, že podle její důležitá námitka směřovala zejména proti formální stránce rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jež obdržela nepodepsané. Později bylo žalobkyni doručeno stanovisko k nepodepsanému rozhodnutí a s tímto stanoviskem obdržela žalobkyně i obsahově perfektní rozhodnutí. Podle názoru žalobkyně tak správní orgán prvního stupně bezezbytku dodatečně zhojil nicotnost rozhodnutí s tím, že však žalobkyně toto rozhodnutí fakticky převzala dne 14.3.2011, a tak uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 14.3.2011.

Žalobkyně dále uváděla, že si je v této souvislosti vědoma, že obdobně jako v řízení soudním, se originál rozhodnutí vlastnoručně podepsaný oprávněnou úřední osobou nemusí posílat účastníkovi, a tento lze pouze založit do spisu a účastníkovi se pak doručuje opis, který má ale obsahovat buď podpis oprávněné úřední osoby nebo zákonem stanovenou doložku či označení (v.r.) apod. V případě, kdy není stejnopis oprávněnou úřední osobou podepsán, musí úřední osoba, která jej vypravuje, vlastnoručně podepsat doložku správnosti stejným způsobem, jakým oprávněná úřední osoba podepisuje originál rozhodnutí. Stejnopis, který byl doručen žalobkyni dne 22.2.2011, neobsahuje ani podpis ani jeho zákonnou náhražku či doložku správnosti, jak bylo již popsáno v předchozí části repliky.

Na podporu výše uvedeného tvrzení přiložila žalobkyně k replice přímo „originál stejnopisu“, který jí byl doručen dne 22.2.2011, a to na důkaz toho, že se nejedná o technický postup žalobkyně v rovině nějakého padělání, ale u skutečnou vadu rozhodnutí.

Žalobkyně rovněž tvrdila,že razítko správního orgánu o tom, že by rozhodnutí mělo být pravomocné od 22.2.2011 či údaj o tom, že rozhodnutí bylo vypraveno dne 21.2.2011 jsou nesmyslné, resp. ve věci irelevantní, jelikož rozhodnutí nemůže nabýt právní moci, když není řádně doručeno žalobkyně, přičemž rozhodnutí bylo řádně doručeno žalobkyni dne 14.3.2011. Přitom se rozhodně nejedná o akademickou úvahu, neboť možný přestupek měl být spáchán dne 2.3.2010. Jelikož bylo rozhodnutí správního orgánu doručeno až dne 14.3.2011, je zřejmé, že i za předpokladu, že by byl spáchán nějaký přestupek, odpovědnost za něj by zanikla, protože podle §20 odst.1 věta první zákona o přestupcích nelze přestupek projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok.

Správný postup správního orgánu měl spočívat v zastavení řízení ve smyslu §76 odst.1 písm.f/ zákona o přestupcích.

Ze správních spisů vyplývá, že po zahájení řízení o přestupku a provedeném řízení bylo řízení završeno rozhodnutím Magistrátu města Plzně (dále pouze správní orgán prvního stupně) ze dne 18.11.2010, jímž byla S.M.

(ve správních spisech je označena jako obviněná z přestupku nebo jako odvolatelka – soud však bude v souladu se s.ř.s. užívat výraz žalobkyně) uznána vinnou z porušení §18 odst.4 zákona č.361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále pouze zákon o silničním provozu) a z naplnění skutkové podstaty přestupku podle §22 odst.1 písm.f/ bod 2 zákona č.200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen ZoP), neboť dne 2.3.2010, době okolo 7.58 hod., v Plzni, na vozovce pozemní komunikace Domažlická ulice, řídila motorové vozidlo tov.zn. Ford Focus, RZ: x. V tomto úseku, kde je nejvyšší dovolená rychlost jízdy stanovena na 50 km/hod., jí byla Policií České republiky, silničním radarovým rychloměrem MicroDigiCam LTI naměřena rychlost jízdy 90 km/hod., a to při zvážení možné odchylky měřícího zařízení +/- 3 km/hod, čímž překročila nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 40 km/hod. a více. Za tento přestupek byla žalobkyni uložena pokuta 6.000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců s účinností ode dne nabytí právní moci rozhodnutí rozhodnutí. Současně byla žalobkyni uložena povinnost k náhradě nákladů řízení v paušální částce 1.000 Kč.

Správní orgán prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil.

Žalobkyně podala proti rozhodnutí odvolání ze dne 10.12.2010. V něm úvodem namítala, že správní orgán prvního stupně nemohl ve věci rozhodnout, protože žalobkyně nebyla osobně přítomna na ústním jednání, a nemohla se tedy řádně hájit. Svoji neúčast u jednání několikrát musela ze zdravotních důvodu omluvit. Tuto odvolací námitku žalobkyně dále rozvedla.

V odvolání žalobkyně tvrdila, že ve smyslu §22 odst.1 písm.f/ bod 2 ZoP jí byla naměřena rychlost na samé spodní hranici, kdy jediný km/hod. v její prospěch může způsobit jinou kvalifikaci , a to podle §22 odst.1 písm.f/ bod 3 ZoP, u něhož hrozí nejen menší pokuta, ale především není obligatorní součástí sankce zákaz řízení motorových vozidel. Uvedenou odvolací námitku žalobkyně dále rozvedla.

Žalobkyně dále uváděla, že jela rychlostí nejvýše 80 km/hod. Správní orgán prvního stupně neprovedl výslech policistů, když z úředního záznamu nevyplývalo, zda se v době měření nepohybovala na místě měření další vozidla. Z tohoto důvodu měl správní orgán použít zásadu „in dubio pro reo“, a stanovit rychlost podle tvrzení žalobkyně.

Žalobkyně v odvolání navrhovala výslech kontrolujících policistů (uvedla jejich hodnost i příjmení).

Žalobkyně rovněž poukazovala na to, že řidičský průkaz potřebuje denně ke svému zaměstnání. Požadovala, aby žalovaný rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil k došetření, zejména k provedení navržených důkazů.

O odvolání žalobkyně rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 18.2.2011, č.j.:DSH/16837/10 tak, že na základě §90 odst.5 zákona č.500/2004 Sb., správní řád (dále jen SŘ) odvolání zamítl a napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v celém rozsahu potvrdil. Žalovaný své rozhodnutí konkrétně odůvodnil, a to včetně závěrů o neprovedení navrhovaných důkazů a výše sankcí za přestupek.

Po provedeném řízení dospěl soud k dále uvedeným závěrům.

K vydání rozsudku nemusel soud nařizovat jednání, neboť oba účastníci řízení s tímto zákonným procesním postupem předem souhlasili (§51 odst.1 s.ř.s.).

Soud přezkoumal napadené existující rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§75 odst.2 s.ř.s.).

V posuzované věci jednalo o přestupek podle §22 odst.1 písm.f/ bod 2 ZoP, v němž je uvedeno, že přestupku se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem nebo dopravní značkou v obci o 40 km/hod. a více nebo mimo obec o 50 km/hod. a více.

Podle §20 odst.1 ZoP nelze přestupek projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok ; nelze jej též projednat, popřípadě uloženou sankci nebo její zbytek vykonat, vztahuje-li se na přestupek amnestie.

K projednání přestupku v zákonné (prekluzivní) lhůtě přihlíží správní orgán i soud ze své úřední povinnosti.

Přestupku se měla dopustit žalobkyně, v Plzni, Domažlické ulici, ve směru jízdy od centra města, dne 2.3.2010, a to porušením §18 odst.4 zákona o silničním provozu, ve znění účinném ke dne 2.3.2010, ve kterém je uvedeno, že v obci smí jet řidič rychlostí nejvýše 50 km/hod., a jde-li o dálnici nebo silnici pro motorová vozidla, nejvýše 80 km/hod.

Není-li v ZoP nebo jiném zákoně stanoveno jinak, vztahují se na řízení o přestupcích obecné předpisy o správním řízení (§ 51 ZoP).

Obecným předpisem o správním řízení je v řízení o přestupcích míněn SŘ.

V dané věci se šlo o přestupek, který bylo možné projednat jen z moci úřední (§67 odst.1 zákona o přestupcích). K odpovědnosti za tento přestupek stačilo zavinění z nedbalosti (§3, §22 odst.1 písm.f/ bod 2 ZoP).

Žalobkyně především namítala, že napadené rozhodnutí není perfektní, jelikož není podepsáno vedoucím odboru dopravy Ing. Jaroslavem Vejpravou, event. není podepsáno oprávněnou úřední osobu s doložkou správnosti dle správního řádu (obsahuje pouze razítko Krajského úřadu Plzeňského kraje). Z tohoto důvodu nemůže rozhodnutí stanovit práva či povinnosti. Uvedený nedostatek způsobuje nezákonnost či přímo nicotnost celého rozhodnutí.

Tento žalobní bod nebyl podle názoru soudu důvodný.

Nejdříve je potřebné zmínit §68 odst.1 SŘ, podle kterého rozhodnutí obsahuje výrokovou část, odůvodnění a poučení účastníků.

Dále je namístě poukázat na §69 odst.1 SŘ,v němž je uvedeno, že v písemném vyhotovení rozhodnutí se uvede označení „rozhodnutí“ nebo jiné označení stanovené zákonem. Písemné vyhotovení rozhodnutí dále musí obsahovat označení správního orgánu, který rozhodnutí vydal, číslo jednací, datum vyhotovení, otisk úředního razítka, jméno a příjmení, funkci nebo služební číslo a podpis oprávnění úřední osoby. Podpis oprávněné úřední osoby je na stejnopisu možno nahradit doložkou „vlastní rukou“ nebo zkratkou „v.r.“ u příjmení oprávněné úřední osoby s doložkou „Za správnost vyhotovení:“ s uvedením jména, příjmení a podpisu úřední osoby, která odpovídá za písemné vyhotovení rozhodnutí.

Podle §69 odst.2 SŘ se v písemném vyhotovení uvedou jména a příjmení všech účastníků řízení.

V řízení si soud vyžádal úplný originál spisu žalovaného, č.j.:DSH/16837/10 i úplný originál spis správního orgánu prvního stupně.

V uvedeném spisu žalovaného (i ve spisu správního orgánu prvního stupně) je založeno napadené rozhodnutí žalovaného, jež má všechny SŘ požadované náležitosti (tedy včetně vlastnoručního podpisu vedoucího odboru dopravy a silničního hospodářství žalovaného (Ing. Jaroslava Vejpravy).

Napadené rozhodnutí žalovaného proto netrpí vadou řízení - není v širší smyslu slova nezákonné, natož nicotné. Pochybení žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni bylo dne 22.2.2011 doručeno napadené (odvolací) rozhodnutí, jež nebylo podepsáno vedoucím odboru dopravy a silničního hospodářství Ing. Jaroslavem Vejpravou, je tedy pouze formální (zčásti rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.1.2004, 2Azs 64/2003-54, který je dostupný v ASPI).

Napadené rozhodnutí žalovaného tedy nabylo právní moci dnem 22.2.2010 (§73 odst.1 SŘ).

Pro úplnost je třeba dodat, že SŘ vyžadované náležitosti (včetně podpisu vedoucího odboru správních činností Bc. Romana Matouška) má i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 18.11.2010 o přestupku žalobkyně, jak vyplývá z vyžádaného originálu tohoto spisu.

Soud proto činí závěr, že napadené rozhodnutí žalovaného (ve spojení s rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 18.11.2010) založilo veřejnoprávní povinnosti žalobkyně (tj.povinnost k zaplacení pokuty, zákaz řízení všech motorových vozidel a povinnost k zaplacení nákladů přestupkového řízení). Soud přitom nepřehlédl, že správní orgán prvního stupně rozhodnutím ze dne 7.3.2011 vyhověl na základě §83 odst.1 ZoP žádosti žalobkyně o odložení výkonu rozhodnutí ze dne 18.11.2010 (ve spojení s napadeným rozhodnutím žalovaného) do doby nabytí právní moci rozhodnutí soudu o žalobě.

Žalobkyně nebyla zkrácena na žádném svém právu tím, že jí bylo doručeno napadené rozhodnutí žalovaného, které nebylo podepsáno vedoucím odboru dopravy a silničního hospodářství Ing. Jaroslavem Vejpravou.

Napadené rozhodnutí bylo podle doručenky žalobkyni doručeno dne 22.2.2011, jak bylo již uvedeno.Proti tomuto odvolacímu rozhodnutí žalovaného již nebylo přípustné odvolání, a tak je patrné, že napadené rozhodnutí nabylo právní moci dne 22.2.2011, jak již bylo rovněž uvedeno.K přestupku žalobkyně mělo dojít dne 2.3.2010. Zákonná lhůta k projednání přestupku tak připadla na den 2.3.2011.Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí nabylo právní moci dne 22.2.2011 je nepochybné, že přestupek žalobkyně byl projednán v zákonné lhůtě.

Pro úplnost je třeba alespoň zmínit, že jak se spisu žalovaného, tak z repliky žalobkyně je patrné, že přípisem žalovaného ze dne 10.3.2011 bylo výše popsané formální pochybení žalovaného odstraněno, a žalobkyni doručeno napadené rozhodnutí, jež obsahuje i vlastnoruční popis podpis vedoucího odboru dopravy a silničního hospodářství Ing. Jaroslava Vejpravy.

Ohledně skutkových tvrzení žalobkyně namítala, že nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, protože žalobkyně nebyla přítomna ani na jednom ústním jednání a nemohla se tak řádně hájit. Svoji neúčast ale vždy omluvila.

Tento žalobní bod nebyl podle názoru soudu důvodný.

V §49 odst.1 SŘ je stanoveno, že ústní jednání správní orgán nařídí v případech, kdy to stanoví zákon, a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné. Nehrozí-li nebezpečí z prodlení, uvědomí správní orgán o ústním jednání účastníky nejméně s pětidenním předstihem.Tuto povinnost nemá vůči účastníkovi, který se práva účasti na ústním jednání vzdal.

Nařízení ústního jednání stanovil ZoP.

Podle §74 ZoP koná o přestupku správní orgán v prvním stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu.

Povinnost k omluvení se z jednání zatěžoval žalobkyni, jež ale tuto povinnost podle názoru soudu nesplnila.

Ze spisu správního orgánu prvního stupně vyplývá, že žalobkyně převzala dne 30.4.2010 písemné předvolání správního orgánu prvního stupně k účasti na jednání, jež bylo nařízeno na den 14.5.2010 od 8.00 hod. Jednání se nekonalo, protože se žalobkyně dne 14.5.2010, v 7.00 hodin svoji neúčast na jednání telefonicky omluvila.Důvodem její neúčasti byly zdravotní potíže. Správní orgán prvního stupně vzal omluvu na vědomí s tím, že omluva musí být doložena písemně a že bude nařízeno nové ústní jednání. Žalobkyně předala dne 18.5.2010 k poštovní přepravě zásilku, ve které byl lékařský doklad ze dne 13.5.2010 o jejích zdravotních potížích. Lékař žalobkyni doporučil klidový režim na 4 dny.

Neúčast žalobkyně na ústním jednání tak byla omluvena.

Dne 18.5.2010 bylo žalobkyni doručeno předvolání správního orgánu prvního stupně k účasti na ústním jednání dne 9.6.2010 od 9.00 hod. Jednání se nekonalo, protože se k němu žalobkyně nedostavila. Svoji neúčast do dne 9.6.2010 žádným způsobem neomluvila. Až dne 10.6.2010 předala žalobkyně k poštovní přepravě zásilku, ve kterém byla fotokopie lékařského rozhodnutí o její dočasně pracovní neschopnosti od dne 9.6.2010. V zásilce bylo sdělení žalobkyně ze dne 12.6.2010, že se z vážných důvodů nemohla ústního jednání zúčastni.

Neúčast žalobkyně na ústním jednání tak byla omluvena.

Další předvolání k ústnímu jednání správního orgánu prvního stupně bylo nařízeno na den 12.7.2010 od 13.30 hodin. Žalobkyně předvolání převzala dne 24.6.2010. Jednání se nekonalo, protože se k němu žalobkyně nedostavila. Do dne 12.7.2010 žádnou formou svoji neúčasti neomluvila. Teprve dne 16.7.2010 předala k poštovní přepravě zásilku, jež obsahala „propustku“ z pracoviště na den 12.7.2010.Propustka obsahovala razítko privátní gynekologické praxe v Plzni s datem 12.7.2010 a podpisem lékaře, avšak bez vyznačení příchodu a odchodu žalobkyně od lékaře.

K jednání se žalobkyně nedostavila bez náležité omluvy.

Dne 21.7.2010 převzala žalobkyně předvolání správního orgánu prvního stupně k ústnímu jednání na den 19.8.2010, od 10.30 hodin. Jednání se nekonalo, neboť žalobkyně se k jednání nedostavila. Svojí neúčast do dne 19.8.2010 žádnou formou neomluvila. Dne 23.8.2011 předala žalobkyně k poštovní přepravě zásilku, jež obsahovala „propustku“ ze zaměstnání na den 19.8.2010 a razítko privátní gynekologické praxe v Plzni s podpisem lékaře, avšak bez vyznačení příchodu a odchodu žalobkyně od lékaře.

K jednání se žalobkyně nedostavila bez náležité omluvy.

Dne 29.10.2010 bylo žalobkyni doručeno předvolání správního orgánu prvního stupně k ústnímu jednání na den 8.11.2010, od 13.30 hodin.Žalobkyně se k jednání nedostavila.

Ve všech předvoláních byla žalobkyně poučena o důsledku případného nedostavení se k ústnímu jednání nebo nedostavení se bez náležité omluvy či důležitého důvodu, tzn. především projednání věci bez přítomnosti žalobkyně (§ 74 ZoP, §62 odst.1 písm.a/ SŘ).

Správní orgán prvního stupně uskutečnil ústní jednání za použití §74 odst.1 ZoP bez přítomnosti žalobkyně. V průběhu jednání také provedl dokazování. Na závěr jednání konstatoval, že žalobkyně svým jednáním porušila §18 odst.4 zákona o silničním provozu, a že se dopustila přestupku podle §22 odst.1 písm.f/ bod 2 ZoP.

Dne 12.11.2010 předala žalobkyně poštovní přepravě zásilku, jež obsahovala „propustku“ ze zaměstnání na den 8.11.2010 a razítko a podpis chirurgické ambulance v Plzni, s podpisem lékaře, avšak bez vyznačení příchodu a odchodu žalobkyně od lékaře, tj. bez náležité omluvy.

Dne 18.11.2010 rozhodl správní orgán prvního stupně o tom, že žalobkyně je vinnou z předmětného přestupku.

Ze spisu správního orgánu prvního stupně podle názoru soudu vyplývá, že správní orgán před 8.11.2010 několikrát nařídil ústní jednání ohledně jednání žalobkyně, jež mělo naplňovat skutkovou podstatu přestupku. K ústnímu jednání vždy písemně a s časovým předstihem žalobkyni předvolal. Žalobkyně se nikdy k ústnímu jednání nedostavila a svoji neúčast omlouvala až následně neúplnými písemnostmi, tj. bez náležité omluvy (kromě dvou výše uvedených neúčastí).

Předvolání k ústnímu jednání na den 8.11.2010, od 13.30 hod. bylo žalobkyni doručeno dne 29.10.2010, jak již bylo v předchozí části odůvodnění rozsudku konstatováno. Žalobkyně se jednání neúčastnila a svoji neúčast ani v tomto případě předem (písemně či telefonicky a následným písemnou omluvou anebo osobní návštěvou) neomluvila.

V této souvislosti je namístě podotknout, že ústní jednání konané dne 8.11.2010 bylo nařízeno na 13.30 hodin, a tak žalobkyně měla možnost nejen telefonické omluvy z Plzně spolu s uvedením důvodů, ale dokonce se mohla před lékařským vyšetřením osobně dostavit dopoledne ke správnímu orgánu prvního stupně a omluvit svoji neúčast na jednání a přitom uvést důvody své neúčasti na jednání.

Žalobkyně však ani v tomto případě takto nepostupovala.

Správní orgán prvního stupně nepochybil, když dne 8.11.2010 uskutečnil ústní jednání bez přítomnosti žalobkyně a provedl listinné důkazy. Stejně tak nepochybil žalovaný, když odvolací námitce žalobkyně nevyhověl.

Soud nezjistil porušení §74 odst.1 ZOP.

Žalobkyně dále namítala, že při měření rychlosti jejího vozidla prostřednictvím rychloměru MicroDigiCam LTI může dojít k záměně vozidel, a to zejména tehdy, pokud laserový paprsek nesměřuje přesně na registrační značku vozidla.Žalobkyně byla přesvědčena, že jela nejvýše rychlostí 80 km/hod.Nebylo prokázáno, zda v době měření rychlosti se v místě měření nepohybovala další vozidla. Již řízení o přestupku žalobkyně navrhovala výslech obsluhy radaru – policistů pprap. T., nstržm. Š. a nstržm. H. k prokázání její skutečné rychlosti.

Podle názoru soudu nebyl tento žalobní bod důvodný.

Podle §50 odst.1 SŘ mohou být podklady pro vydání rozhodnutí zejména návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakož i skutečnosti obecně známé.

Ze správních spisů vyplývá, že žalobkyni byla naměřena rychlost jízdy silničním laserovým rychloměrem (po odečtení povolené možné odchylky), a to 90 km/hod. Jednalo se o měření rychlosti ověřeným (a rovněž kalibrovým) záznamovým zařízením.

Ve správním spisu je především výsledek měření popsaným měřícím zařízením. Jedná se o listinu označenou jako Záznam o přestupku, který obsahuje i barevnou fotografii čelní části motorového vozidla se zapnutými předními reflektory. Motorové vozidlo se nachází uprostřed barevného snímku a v jeho okolí nejsou vidět žádná jiná vozidla. Z barevné fotografie lze zjistit RZ: x– tedy registračního číslo motorového vozidla, které dne 2.3.2010 řídila v místě kontroly v Plzni, Domažlické ulici žalobkyně. Na listině je dále druhý barevný snímek, jež zaznamenal zadní část stejného motorového vozidla. I na tomto snímku je zřetelná RZ: x. Listina dále obsahuje údaje o měřeném vozidle (registrační značku, druh, typ a barvu vozidla). Ve stejné listině jsou rovněž údaje o použitém měřícím zařízení, jež naměřilo dne 2.3.2010 v Plzni, Domažlické ulici rychlost motorového vozidla žalobkyně 93 km/hod (po odečtení tolerance se jednalo o rychlost 90 km/hod). V listině je uvedeno, že v místě měření je pro osobní motorové vozidlo staven limit 50 km/hod.

Podle názoru soudu je tento listinný důkaz natolik jednoznačný, že správní orgán prvního stupně nepochybil, když neprovedl důkazní návrh žalobkyně – výslechy policistů, kteří dne 2.3.2010 v Plzni, Domažlické ulici (ve směru jízdy z centra města) obsluhovali měřící zařízení. Z téhož důvodu

nepochybil ani žalovaný, když odvolací námitce žalobkyně ohledně neprovedení těchto důkazů nevyhověl. Ze stejného důvodu ani soud neshledal důvod k provedení těchto důkazních návrhů žalobkyně, a to pro jejich nadbytečnost. Svědecká výpověď policistů totiž nemohla zvrátit výsledek měření provedeného laserovým měřícím zařízením.

Pro úplnost je třeba dodat, že ve správním spise je založen i Ověřovací list č. 8012-OL-7182-09 vydaný dne 29.9.2009 Českým metrologickým institutem, se sídlem v Praze, který se týká předmětného měřícího zařízení. V Ověřovací listině je kromě jiného uvedeno, že rychloměr byl jako stanovené měřidlo ověřen, a lze jej používat s tím, že doba platnosti ověření rychloměru končí dnem 28.9.2010.

Z toho, co bylo nyní uvedeno je podle názoru soudu nepochybné, že řádně ověřeným měřícím zařízením bylo prokázáno, že žalobkyně dne 2.3.2010, v Plzni, Domažlické ulici řídila motorové vozidlo RZ: x.Výše uvedeným (objektivním) důkazem byla tomuto motorovému vozidlu naměřena policisty rychlost jízdy 90 km/hod. V místě měření rychlosti přitom byla nejvyšší povolená rychlost 50 km/ hod.

Pokud žalobkyně uváděla (již v policejním oznámení o přestupku ze dne 2.3.2010), že motorové vozidlo řídila rychlostí 80 km/hod., byla tato její (subjektivní) obrana byla názoru soudu vyvrácena (objektivním) výsledkem policejního měření provedeného laserovým měřícím přístrojem.

Žalobkyně tak svým protiprávním jednání naplnila skutkovou podstatu přestupku podle §22 odst.1 písm.f/ bod 2 ZoP, a to porušením povinnosti zařazení v § 18 odst.4 zákona o silničním provozu.

Nebyly dán důvod k aplikaci zásady „in dubio pro reo“, protože o rychlosti jízdy motorového vozidla řízeného žalobkyni nebyly žádné pochybnosti.

Pokud jde o otázku toho, že správní orgán při určování výše sankcí nezohlednil sociální a rodinné poměry žalobkyně, je nutné uvést, že žalobkyně se bez náležité omluvy nedostavila k ústnímu jednání, při kterém mohla tyto poměry konkretizovat. Žalobkyně tyto své poměry nekonkretizovala ani v odvolání vůči rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, a proto žalovaný nepochybil, když odvolání žalobkyně zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

Oba správní orgány (tj. správní orgán prvního stupně a žalovaný) v odůvodnění svých rozhodnutí výši sankcí odůvodnily.

Pro úplnost je třeba dodat, že žalobkyni byla uložena sankce zákazu činnosti na samé dolní hranici zákonného rozpětí sazby a sankce pokuty jí byla uložena mírně nad dolní hranicí zákonného rozpětí.

Okolnost, že žalobkyně podle svého tvrzení potřebuje řidičský průkaz k výkonu svého zaměstnání, si žalobkyně měla uvědomit při řízení motorového vozidla a nepřekračovat nejvyšší dovolenou rychlost 50 km/hod.

Soud shledal žalobu za nedůvodnou, a proto ji v souladu se zákonem zamítl (§ 78 odst.7 s.ř.s. – výrok I. rozsudku).

Žalobkyně nedosáhla procesní úspěchu, a tak neměla vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný, který byl procesně úspěšný, se tohoto práva (t.j. práva na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly nad rámec jeho běžné úřední činnosti) vzdal, a proto soud dále v souladu se zákonem vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s.ř.s. – výrok II. rozsudku).

Soud neprováděl důkazní návrhy žalobkyně. Rozhodnutí žalovaného bylo předmětem soudního přezkumu, a proto bylo jeho použití za důkaz pojmově vyloučeno. Správní spis žalovaného i správní spis správního orgánu prvního stupně měl soud v řízení k dispozici. Konstatoval jejich obsah v rozsahu nezbytném pro posouzení žaloby.Použít uvedené správní spisy za důkazy proto považoval soud za nadbytečné. Soud neprovedl ani důkaz přípisem žalovaného ze dne 14.3.2011, zn..: DSH/3102/11, který byl adresován žalobkyni, neboť přípis se netýkal žádné skutkové otázky.

Poučení : Proti tomuto rozhodnutí lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Plzni ve dvou písemných vyhotoveních. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Nejvyššího správního soudu (§102, §106 odst. 2,4 s.ř.s.).

Důvody kasační stížnosti jsou taxativně stanoveny v §103 odst. 1 s.ř.s.

Kasační stížnost směřující jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu je nepřípustná (§104 odst. 2 s.ř.s.).

Kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103 s.ř.s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§104 odst. 4 s.ř.s.).

Stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s.ř.s.).

Stěžovateli vzniká podáním kasační stížnosti poplatková povinnost ve výši 3.000 Kč (§ 2 odst. 2 písm. d/, § 4 odst. 1 písm. d/, § 5 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích a položka 15 sazebníku soudních poplatků, který tvoří přílohu k tomuto zákonu).

V Plzni dne 25. srpna 2011

JUDr. Zdeněk Pivoňka, v.r.

samosoudce

Za správnost vyhotovení: Helena Kováříková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru