Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

17 A 11/2010 - 38Rozsudek KSPL ze dne 29.04.2011

Prejudikatura

6 As 65/2004


přidejte vlastní popisek

17A 11/2010-38

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Daňkovou v právní věci žalobkyně M.N., zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem, se sídlem Plzeň, nám. Republiky 2, proti žalovanému Krajskému úřadu Plzeňského kraje,sesídlemPlzeň,

Škroupova 18, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9.prosince 2009, čj. DSH/15037/09

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

M.N., (dále jen „žalobkyně“) dne 16.5.2009 v dopoledních hodinách parkovala s osobním vozidlem Citroen Picasso, rz X na parkovišti u České pošty v obci Třemošná. V 10:18 hodin při výjezdu z parkoviště k silnici II. třídy č. 180 (ulice Keramická) se vozidlo řízené žalobkyní střetlo se zprava jedoucím vozidlem Audi A4 Cabriolet, rz Y, řízeným řidičem R.T., (dále také jen „řidič“). Při dopravní nehodě nedošlo ke zranění osob. Hmotná škoda na žádném z vozidel nepřesáhla částku 100.000 Kč.

Šetření dopravní nehody provádějící policisté sepsali oznámení přestupku, které se spisovým materiálem následně zaslali Městskému úřadu Nýřany (dále jen „městský úřad“).

Příkazem ze dne 23.6.2009, č.j. 2/OD-přest/414/09, uznal městský úřad žalobkyni vinnou z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle ust. § 22 odst. 1 písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“). Podáním ze dne 10.7.2009 napadla žalobkyně příkaz odporem.

Po provedeném řízení vydal městský úřad dne 21.10.2009 rozhodnutí č.j. 2/OD-přest/414/09 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), kterým uznal žalobkyni vinnou stejným přestupkem jako v příkazu ze dne 23.6.2009, tj. přestupkem proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle ust. § 22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích v souvislosti s porušením ust. § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, v platném znění (dále jen „zákon o silničním provozu“). Přestupku se měla žalobkyně dopustit tím, že „dne 16.5. 2009 v 10:18 hodin jako řidička osobního vozidla Citroen Picasso,rz X na místní komunikaci, výjezd z parkoviště u České pošty v obci Třemešná jiným jednáním než je uvedeno pod písmeny a) až k) zákona o přestupcích, porušila zvláštní právní předpis. Obviněná dne 16.5. 2009 v 10:18 hodin jako řidička osobního vozidla Citroen Picasso rz X při odjezdu z parkoviště u České pošty v obci Třemešná, způsobila dopravní nehodu, když nerespektovala vodorovné dopravní značení DZ V9a „Směrové šipky“, což vedlo k tomu, že se dostala do jízdní dráhy zprava jedoucího vozidla Audi A4 Cabriolet rz Y, které řídil R.T. Ten na situaci, kdy se mu obviněná dostala v příčinné souvislosti s jízdou v protisměru, než je vyznačeno vodorovným dopravním značením, reagoval bržděním, ale střetu vozidel již nezabránil. Přední levou částí vozidla Audi narazil do pravé zadní části vozidla Citroen. Při dopravní nehodě nedošlo ke zranění osob, hmotná škoda na žádném z vozidel nepřesáhla zřejmě částku 100000 Kč.“ Za přestupek byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 1.500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení v částce 1.000 Kč.

O odvolání žalobkyně ze dne 9.11.2009 rozhodl Krajský úřad Plzeňského kraje (dále jen „žalovaný“) rozhodnutím ze dne 9.12.2009, č.j. DSH/15037/09 (dále jen „napadené rozhodnutí“), tak, že odvolání zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Výrok napadeného rozhodnutí odůvodnil tím, že přezkoumal „soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy podle § 89 odst. 2 správního řádu…a nebyly shledány závady, které by mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, s právními předpisy. Dále odvolací orgán na základě ust. § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumává správnost napadeného rozhodnutí jen v rozsahu námitek, což bylo učiněno s tím, že rozhodnutí je správné, jinak vyžaduje-li to veřejný zájem, což shledáno nebylo.“

Proti napadenému rozhodnutí podala žalobkyně včasnou žalobu. Tou se domáhala zrušení napadeného rozhodnutí, vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení a přiznání práva na náhradu nákladů řízení.

Podle názoru žalobkyně v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, a) nebyl zjištěn skutkový stav tak, aby umožňoval bez pochybností rozhodnout o zavinění obviněné a b) neprovedením navržených důkazů ale i nesprávným a c) zaujatým přístupem správního orgánu 1) bylo zkráceno její právo na spravedlivý proces.

K tvrzení o zkrácení práva na spravedlivý proces tím, že žalovaný potvrdil správnost rozhodnutí prvoinstančního orgánu, vydaného v řízení, ve kterém nebyl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností, konkrétně uvedla, že předně má zato, že nehodu nezpůsobila. Pokládá totiž za absurdní situaci, aby byla shledávána odpovědnou za to, že do jejího vozidla na parkovišti zezadu narazí jiné auto, navíc když je uváděno, že se řidiči druhé vozidla dostala do jízdní dráhy v příčinné souvislosti s jízdou v protisměru. To nutně vede k závěru, že i druhé vozidlo jelo v protisměru, když do ní narazilo. Absurdnost takového závěru je dále zřejmá z fotodokumentace a plánku místa nehody. Z nich je naprosto zřejmé, že řidič měl dostatek místa k průjezdu svého vozidla vedle vozidla žalobkyně, a to opět s poukazem na údajnou jízdu žalobkyně v protisměru, když v tom případě by měl být volný (a také byl) druhý směr jízdy, tedy z parkoviště ven. Další důležitou okolností je dopravní značka stůj, dej přednost v jízdě, která je umístěna před výjezdem z parkoviště, ale vozidlo řidiče se nachází téměř celé za touto dopravní značkou. Je tedy zřejmé, že ji nerespektoval. Konečně důležitá je i velikost vozidla žalobkyně, když se jedná o tzv. minivan, tj. vozidlo větší a vyšší než běžné osobní auto, takže určitě přečnívá ostatní vozidla na parkovišti, takže vozidlo je dobře viditelné. K prokázání tohoto tvrzení měly sloužit i navržené důkazy, zejména výslechy svědků, které ale správní orgán neprovedl.

K argumentaci městského úřadu, že nerespektovala vodorovné dopravní značení V9a „směrové šipky“ a proto se dostala do protisměru, žalobkyně namítala, že proto navrhovala, aby městský úřad opatřil rozhodnutí, které určuje způsob dopravního značení na parkovišti. Do spisu byla ale založena pouze zpráva Městského úřadu Třemošná, že osazení dopravního značení proběhlo dle projektu. Žalobkyně si však opatřila projekt a kolaudační rozhodnutí k parkovišti, ze kterého vyplývá, že provoz zde měl být původně veden jako jednosměrný, upravený svislým a vodorovným dopravním značením a způsob řešení byl určen při kolaudačním řízení. Místní značení se však omezilo pouze na označení parkoviště vodorovným dopravním značením a způsob vedení provozu vodorovným dopravním značením v rozporu s kolaudačním řízením nebyl proveden, pouze na vozovce byly vyznačeny "Směrové šipky" (č. V 9a), které vyznačují dle § 20 písm. a) vyhlášky č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích (dále jen „Vyhláška“) způsob řazení do jízdních pruhů před křižovatkou nebo místem odbočení a stanovený směr jízdy; šipky lze užít i k potvrzení jinak stanoveného směru jízdy. Z toho je zřejmé, že se nejednalo o správné dopravní značení a že nemohlo mít význam zakazující nebo přikazující. Žalobkyně tedy při výjezdu z parkoviště nemohla porušit žádný předpis, jak je uvedeno v rozhodnutí.

K dalšímu tvrzení o zkrácení na subjektivních právech tím, že žalovaný potvrdil prvoinstanční rozhodnutí vydané v řízení, ve kterém nebyly respektovány základní zásady správního řízení, žalobkyně úvodem ocitovala ust. § 2 odst. 4 a § 3 zák.č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“). Dále uvedla, že s přihlédnutím ke skutečnostem shora uvedeným má zato, že se žalovaný těmito zásadami neřídil, neboť po zákonném a objektivním posouzení námitek žalobkyně měl prvoinstanční rozhodnutí zrušit. Pokud městský úřad činí subjektivní, dalšími důkazy nepodložené závěry např. o pravdivosti výpovědi řidiče, v jehož věci dokonce poté řízení zastaví, nutně to vzbuzuje pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a dokonce i o nepodjatosti správního orgánu. Městský úřad se také nevypořádal s množstvím rozporů v jeho výpovědi, kdy odmítl i návrhy žalobkyně na doplnění dokazování těchto skutečností. Za této situace nelze považovat celou situaci za objasněnou bez důvodných pochybností. Žalobkyně dokládá i výsledek plnění pojistné události, který je v rozporu s prvotním stanoviskem policie a který chce žalobkyně nechat přezkoumat. Žalobkyně v odvolání namítala, že v řízení před městským úřadem nebyl zjištěn skutkový stav, jak ukládá § 3 správního řádu. Žalovaný tyto námitky neshledal důvodnými, což žalobkyně považuje jako nesprávné a nezákonné. Žalovaný se nevypořádal ani s námitkou žalobkyně, že v řízení městského úřadu nebyly respektovány základní zásady správního řízení. Tato námitka tak platí i u žalovaného, neboť ani on se těmito základními zásadami správního řízení, tak jak mu zákon ukládá, neřídil, neboť po zákonném a objektivním posouzení námitek žalobkyně měl prvoinstanční rozhodnutí zrušit.

Konečně své tvrzení o zkrácení na právu na spravedlivý proces zaručeném čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) tím, že žalovaný potvrdil postup městského úřadu, který odmítl důkazní návrhy žalobkyně, odůvodnila tak, že navrhla, aby městský úřad vyžádal údaje k dopravnímu značení, což nebylo důsledně provedeno. Proto otázka zákonnosti značení zůstala nepotvrzena a hovoří ve prospěch žalobkyně. Městský úřad nevyhověl ani návrhu na výslechy svědků, ač ze shora uvedených skutečností je zřejmé, že mohly přispět k objasnění věci. Hodnocení toho, jakým způsobem a kdy žalobkyně uplatnila svoje právo navrhovat důkazy, pouze ilustruje nesprávný a zaujatý přístup správních orgánů. Při jednáním samém JUDr. Langer ukončil jednání, aniž by účastníkům dal možnost se vyjádřit k provedeným důkazům. Když to právní zástupce žalobkyně namítl, byl poučen, že je profesionál a měl tuto možnost sám využít, resp. o tom poučit žalobkyni. Přesto potom bylo dohodnuto, že návrhy žalobkyně uplatní a budou zaslány písemně, tak jak se stalo. Zpochybňování takového postupu pak pokládá žalobkyně za porušení práva na spravedlivý proces. Jasně také uvedla, jak by mohly navržené důkazy přispět k objasnění věci, neboť dosavadní závěry městského úřadu podle jejího názoru byly a jsou v rozporu s důkazy ve spisu založenými. Správní orgány však návrhy odmítly a žalovaný potvrdil správnost rozhodnutí, které podle žalobkyně jednak vychází z neúplně zjištěného důkazního stavu a jednak na základě takto zjištěného důkazního stavu učinil nesprávný závěr. Také tento postup podle žalobkyně způsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí.

Jako důkazy označila žalobkyně napadené rozhodnutí, prvoinstanční rozhodnutí a odvolání.

Žalovaný ve vyjádření ze dne 12.4.2010 navrhl zamítnutí žaloby, protože námitky, dle jeho názoru nenasvědčují tomu, že by byla žaloba důvodná. Ve vyjádření žalovaný předeslal, že žalobní výtky korespondují s námitkami uvedenými v odvolání. Proto i stanovisko k žalobě se v podstatných bodech shodovalo s odůvodněním napadeného rozhodnutí. Závěrem žalovaný zdůraznil, že nebylo předmětem řízení o přestupku zpochybnit, vyvrátit či potvrdit správnost dopravního značení na předmětném parkovišti, ale jednání žalobkyně a šetření způsobené dopravní nehody a jejích příčin s ohledem na stávající dopravní značení.

Řízení ve správním soudnictví upravuje zákon 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“). Při přezkoumání napadeného rozhodnutí samosoudkyně vycházela ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.), a napadené výroky rozhodnutí přezkoumala v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.). O věci samé v souladu s § 51 odst. 1 s.ř.s. rozhodla bez jednání za výslovného souhlasu žalobkyně (č.l.34) i žalovaného (č.l.27).

V posuzované věci se jednalo o problematiku přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, jejíž základní hmotněprávní úpravu obsahuje zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném od 1.4. do 31.12.2009. Aplikovány byly i zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, a vyhláška č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích, oba právní předpisy ve znění účinném k 16.5.2009. Podle § 51 zákona o přestupcích není-li v tomto nebo jiném zákoně uvedeno jinak, vztahují se na řízení o přestupcích obecné předpisy o správním řízení, tj. zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, a to ve znění účinném ke dni rozhodování správních orgánů.

Žalobkyně byla v daném případě uznána vinnou z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu na pozemních komunikacích dle ust. § 22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích v souvislosti s porušením ust. § 4 písm. c) zákona o silničním provozu, spočívajícím v nerespektování vodorovného dopravního značení V9a „Směrové šipky“.

V podané žalobě žalobkyně nezpochybňuje, že jako řidička osobního vozidla uvedeného dne a v uvedenou dobu opouštěla parkoviště v Třemošné situované u České pošty. Sporným nečiní ani směr, který k výjezdu z předmětného parkoviště zvolila. V žalobě rovněž potvrdila, že se místní značení „…omezilo pouze na označení parkoviště vodorovným dopravním značením a způsob vedení provozu vodorovným (poznámka soud: správně zřejmě svislým) dopravním značením v rozporu s kolaudačním řízením nebyl proveden, pouze na vozovce byly vyznačeny "Směrové šipky" (č. V 9a),…“

Podle § 2 odst. 1 zákona o přestupcích přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin.

Podle § 3 zákona o přestupcích k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění.

Podle § 22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích přestupku se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až k), poruší zvláštní právní předpis. Pokud posledně uvedené ustanovení hovoří o zvláštním právním předpisu, má na mysli zákon o silničním provozu. To vyplývá z názvu přestupku (proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu), byť svědčí terminologii zákona č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, který byl ve značné míře zrušen právě zákonem o silničním provozu, a dále ze systematické konstrukce § 22 zákona o přestupcích, z níž je patrné, že se primárně váže k pravidlům provozu na pozemních komunikacích, upravených s účinností od 1.1.2001 právě zákonem o silničním provozu. Ostatně i citované ustanovení § 22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích v poznámce pod čarou (byť si je soud vědom toho, že poznámky pod čarou nejsou normativní či závaznou součástí pravidla chování) na zákon o silničním provozu odkazuje. Protože ustanovení § 22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích výslovně nekonkretizuje ustanovení zvláštního právního předpisu, jehož porušení sankcionuje, je opodstatněný výklad, že postihuje všechna jeho porušení, ať se tak stalo jakýmkoliv jednáním; výjimku tvoří ta porušení, která lze podřadit pod písm. a) až e) § 22 odst. 1. Řečeno jinak, skutkovou podstatu § 22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích naplní ten, kdo jakýmkoliv jednáním poruší jakékoliv ustanovení zákona o silničním provozu. K obdobnému závěru dospěl i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26.10.2005, č.j. 6 As 65/2004-59 (publikovaný ve Sb.NSS 775/2006). Ze znění ust. § 22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích je dále zřejmé, že dopravní nehoda jako následek přestupkového jednání není (na rozdíl např. od § 22 odst. 1 písm. h), i), j) zákona o přestupcích) znakem skutkové podstaty. Řečeno jinak, přestupku se dopustí pachatel již samotným porušením hmotněprávní povinnosti uložené zákonem o silničním provozu, a to i tehdy, nebude-li mít porušení povinnosti za následek vznik újmy na majetku či zdraví.

Ust. § 4 písm. c) zákona o silničním provozu stanoví, že při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen řídit se světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace. Nerespektuje-li tedy jakýkoliv účastník provozu na pozemních komunikacích, jímž je ve smyslu § 2 písm. d) zákona o silničním provozu i řidič, dopravní značky, porušuje tím zákon o silničním provozu, tj. zvláštní právní předpis zmiňovaný v ust. § 22 odst. 1 písm. l) přestupkového zákona.

Právní úpravu dopravních značek obsahuje § 62 zákona o silničním provozu. V odst. 1 rozděluje dopravní značky na svislé a vodorovné, v odst. 3, větě první, vodorovné dopravní značky dále dělí na stálé a přechodné. V odst. 5 uvádí, že význam, užití, provedení a tvary dopravních značek a jejich symbolů stanoví prováděcí právní předpis.

Prováděcím právním předpisem mimo jiné také k provedení ust. § 62 odst. 5 zákona o silničním provozu je Vyhláška. Ta upravuje vodorovné dopravní značky v části druhé, hlavě první, dílu druhém. V § 20 písm. a) ke „Směrovým šipkám“ (č. V 9a) uvádí, že vyznačují způsob řazení do jízdních pruhů před křižovatkou nebo místem odbočení a stanovený směr jízdy; šipky lze užít i k potvrzení jinak stanoveného směru jízdy.

Nerespektuje-li účastník provozu na pozemních komunikacích, kterými jsou i účelové komunikace (§ 2 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších novel), směrovou šipku č. V 9a a vzdor šipkou přikázanému směru jede na vymezených místech ve směru opačném, neřídí se dopravní značkou a porušuje takovým jednáním ust. § 4 písm. c) zákona o silničním provozu.

Pakliže žalobkyně vyjížděla z parkoviště v Třemošné u České pošty na silnici č. II/180 v opačném směru, než na parkovišti ukládala vodorovná dopravní značka „Směrové šipky“ (č. V 9a), porušila příkaz stanovený v § 4 písm. c) zákona o silničním provozu řídit se dopravními značkami a naplnila již tímto jednáním všechny formální znaky skutkové podstaty přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích. Popsaným jednáním porušila zájem společnosti na bezpečné organizaci dopravy na účelové komunikaci. Jednání žalobkyně je zcela jednoznačně prokázáno objektivními důkazními prostředky, a to úředním záznamem o přestupku v silničním provozu, náčrtkem místa dopravní nehody a fotodokumentací, dále ortofotomapou 2009 a zprávou města Třemešná. S uvedenými důkazními prostředky koresponduje i výpověď řidiče T. Jak už shora bylo řečeno, směr výjezdu z parkoviště a existenci vodorovného dopravního značení nepopírala ani sama žalobkyně. Závěr městského úřadu a žalovaného, že se žalobkyně dopustila uvedeného přestupku, shledal soud jako zcela zákonu odpovídající. O zjištěném skutkovém stavu soud (stejně jako před tím správní orgány obou stupňů) neměl žádné pochybnosti. Jakékoliv další dokazování by bylo zcela nadbytečné a zejména by nemohlo přinést žádné další, pro posouzení věci právně významné skutečnosti.

Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani tvrzení žalobkyně (byť je zřejmě správné), že dopravní značení na parkovišti nekoresponduje s dopravním značením uvažovaným v projektové dokumentaci a určeným při kolaudaci parkoviště. Vodorovná dopravní značka „Směrové šipky“ (č. V 9a) je samostatnou dopravní značkou s jasně a přesně vymezeným významem v § 20 písm. a) Vyhlášky: stanovuje směr jízdy. Jízda proti směru šipky je porušením § 4 písm. c) zákona o silničním provozu ve spojení s § 20 písm. a) Vyhlášky.

Stejně tak za stavu, kdy žalobkyně nerespektovala vodorovnou dopravní značku, je z pohledu její viny zcela bez významu otázka, zda řidič měl dostatek místa k průjezdu svého vozidla vedle vozidla žalobkyně či zda žalobkyní řízené vozidlo bylo větší a tudíž lépe viditelné. Žalobkyně prioritně nebyla shledána odpovědnou za to, že způsobila dopravní nehodu, resp., jak uvedla v žalobě „…že do jejího vozidla na parkovišti zezadu narazí jiné auto,…“ nýbrž za to, že nerespektovala vodorovné dopravní značení. Dopravní nehoda byla jen následkem přestupku žalobkyně, tj. porušení povinnosti respektovat dopravní značky. Zkreslený je i popis střetu vozidel, jak jej prezentovala žalobkyně v žalobě. Ve skutkové větě prvoinstančního rozhodnutí jej městský úřad vyjádřil slovy: „Přední levou částí vozidla Audi narazil do pravé zadní části vozidla Citroen.“ a jeho popis koresponduje s důkazy ve správním spisu. Pokud poukazovala na nerespektování dopravní značky „Stůj, dej přednost v jízdě!“ (P 6), umístěné před výjezdem z parkoviště, ze strany řidiče, což podle jejího názoru dokládá skutečnost, že „…vozidlo řidiče se nachází téměř celé za touto dopravní značkou“, sdílí soud zcela názor žalovaného ke stejné odvolací námitce v napadeném rozhodnutí. Na příkaz dopravní značky „Stůj, dej přednost v jízdě!“, musí řidič zastavit vozidlo na takovém místě, odkud má do křižovatky náležitý rozhled (§ 22 odst. 4 zákona o

silničním provozu), nikoliv před, případně u této svislé dopravní značky.

Z důvodů shora předestřených soud také neshledal opodstatněnou námitku žalobkyně o porušení žalobkyní označených základních zásad správního řízení.

Podle § 2 odst. 4 správního řádu správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Podle § 3 správního řádu nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.

Jak bylo výše konstatováno, správní orgány obou stupňů učinily skutková zjištění právně významná pro naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích v potřebném rozsahu, procesně řádným způsobem a logickým zhodnocením skutkových zjištění dospěly ke skutkovému závěru, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Opětovně je třeba připomenout, že stran směru výjezdu žalobkyně z parkoviště a existence vodorovné dopravní značky č. V 9a se ani žalobkyně neodchyluje od žalovaným zjištěného skutkového stavu. A právě tato dvě zjištění jsou klíčová pro posouzení jednání žalobkyně. Fakt, že se k hodnocení určitých důkazních prostředků staví žalobkyně jinak, než žalovaný, resp. že kvalifikuje dílčí závěr jako absurdní, nemůže sama o sobě přivodit úspěšnost žalobního bodu. Řidič vypovídal v přestupkovém řízení pouze jedenkrát (při ústním jednání dne 30.9.2009) a jeho výpověď netrpěla rozpory. Úřední záznam o podaném vysvětlení řidičem (Dne 16.5.2009) není důkazním prostředkem. Nelze tudíž opodstatněně správním orgánům vytýkat, že neodstranily rozpory ve výpovědi řidiče. Žalobkyně konkrétněji nepopsala důvody, ze kterých dovozuje porušení § 2 odst. 4 správního řádu. Pokud snad neodůvodněné rozdíly, případně podjatost městského úřadu dovozovala ze skutečnosti, že městský úřad přestupkové řízení proti řidiči zastavil, naproti tomu žalobkyni shledal vinnou z přestupku, nelze s ní souhlasit. Na rozdíl od řidiče se žalobkyně prokazatelně přestupku podle § 22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích v souvislosti s porušením ust. § 4 písm. c) zákona o silničním provozu dopustila.

Poslední námitka žalobkyně o porušení jejího práva na spravedlivý proces není rovněž důvodná. Provedení dalšího dokazování by ze shora uvedených důvodů bylo nadbytečné a procesně neekonomické, neboť na základě shromážděných důkazů mohl městský úřad zcela spolehlivě o otázce viny rozhodnout. Uloženou sankci pak žalobkyně nerozporuje. Tvrzení žalobkyně, že u městského úřadu bylo ukončeno jednání, aniž měla možnost vyjádřit se k provedeným důkazům, soud neshledal správným. Podle protokolu o ústním jednání ze dne 30.9.2009 po vyjádření žalobkyně k obvinění byl žalobkyni a jejímu zástupci předložen k nahlédnutí správní spis v rozsahu listů 1 až 37. Podle zmíněného protokolu žalobkyně uvedla, že k podkladům žádné připomínky nemá a že na základě plánku a fotodokumentace je zřejmé, že se nedopustila jednání, které je jí kladeno za vinu.Více k věci neměla co uvést. Podle téhož protokolu byl dále v procesní pozici obviněného vyslechnut řidič T. a žalobkyni umožněno klást mu otázky; svého práva využila. Protokol o ústním jednání je bez jakýchkoliv připomínek podepsán jak žalobkyní, tak jejím zástupcem.

Soud důkazní návrhy v žalobě uvedené neprovedl. Napadené rozhodnutí spolu s rozhodnutím prvoinstančním jsou předmětem přezkumu, nikoliv důkazem. Provést důkaz označenými rozhodnutími je tudíž pojmově vyloučené. O obsahu odvolání žalobkyně pak není mezi účastníky řízení sporu.

Žaloba nebyla důvodná a soud ji v souladu s ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl (výrok I.).

Náhradu nákladů řízení soud žádnému z účastníků podle § 60 odst. 1 s.ř.s. nepřiznal, protože žalobkyně ve věci úspěch neměla a žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdal (výrok II.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Plzni ve dvou písemných vyhotoveních (§ 102, § 106 odst. 2 s.ř.s.).

Důvody kasační stížnosti jsou taxativně stanoveny v § 103 odst. 1 s.ř.s.

Kasační stížnost směřující pouze proti rozhodnutí o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí je nepřípustná (§ 104 odst. 2 s.ř.s.).

Kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s.ř.s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§ 104 odst. 4 s.ř.s.).

Stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Plzni dne 29.dubna 2011

JUDr. Jana Daňková,v.r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Lenka Kovandová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru