Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

17 A 109/2011 - 40Rozsudek KSPL ze dne 29.05.2013

Prejudikatura

8 As 17/2007


přidejte vlastní popisek

17A 109/2011-40

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Daňkovou v právní věci žalobce M.Ž., bytem…, zastoupeného JUDr. Robertem Lososem, advokátem se sídlem Plzeň, nám. Republiky 3, proti žalovanému Krajskému úřadu Plzeňského kraje, se sídlem Plzeň, Škroupova 18, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. listopadu 2011 č.j. DSH/11054/11

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Magistrát města Plzně, odbor správní činností, oddělení dopravních přestupků (dále jen „magistrát“), vyhotovil dne 23.2.2011 příkaz (vydal dne 24.2.2011), kterým uznal M.Ž. vinným ze spáchání přestupku dle ust. § 22 odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), v souvislosti s porušením ust. § 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Přestupku se měl žalobce dopustit tím, že „dne 22. 11.2010 v době 13:09 hodin v Plzni, na vozovce pozemní komunikace Domažlické ulice, řídil osobní motorové vozidlo tov. zn.: Toyota Yaris, RZ: ... V uzavřené obci, v úseku, kde je nejvyšší dovolená rychlost jízdy 50 km.h-1, mu byla ze strany Policie České republiky silničním radarovým rychloměrem MicroDigiCam LTI, naměřena rychlost jízdy 66 km.h-1. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení +/-3 km.h-1, byla obviněnému, jako nejnižší skutečná rychlost jízdy naměřena rychlost 63 km.h-1. Tímto jednáním obviněný překročil nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem v obci o méně než 20 km.h-1.“. Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 1600 Kč.

Proti příkazu podal žalobce blíže nezdůvodněný odpor vyhotovený dne 7.3.2011. Požadoval, aby správní orgán příkaz zrušil a pokračoval ve správním řízení.

Písemností ze dne 18.3.2011 oznámil magistrát žalobci pokračování řízení o přestupku a nařídil ústní jednání na den 18.4. téhož roku.

Při ústním jednání dne 18.4.2011 bylo žalobci zopakováno obvinění, byl poučen o procesních právech, seznámen se spisovou dokumentací obsahující m.j. 2 lékařské zprávy o jeho zdravotním stavu vyhotovené Fakultní nemocnicí v Plzni (ze dne 22.11.2010 a 3.3.2011) a byla mu dána možnost vyjádřit se k podkladům i k celé věci. Žalobce uvedl, že v době spáchání skutku překročením povolené rychlosti byl ve stavu krajní nouze v důsledku aktuálního zdravotního stavu. Trpí crohnovou nemocí a pro případ, že nedojede rychle na specializované lékařské pracoviště, hrozila by mu závažná zdravotní újma a byl by v přímém ohrožení života. Navrhl, aby ošetřující lékařka MUDr. Koželuhová zpracovala písemnou zprávu, ve které by odpověděla na případné dotazy správního orgánu, eventuálně aby byla vyslechnuta jako svědek.

Po provedené telefonické konzultaci s MUDr. Kvapilovou, CSc., jejíž obsah byl zaznamenán do úředního záznamu, a výslechu MUDr. Koželuhové jako svědka při ústním jednání dne 29.6.2011 vyhotovil magistrát dne 18.7.2011 rozhodnutí č.j. MMP/218179/10 (dále jen „rozhodnutí magistrátu“) se stejným výrokem o vině i sankci jako v příkazu, navíc s povinností uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč. Své rozhodnutí podrobně odůvodnil. Mimo jiné uvedl, že „Po posouzení vyjádření obviněného a výše uvedené svědecké výpovědi jeho ošetřující lékařky MUDr. Koželuhové správní orgán v jeho jednání znaky krajní nouze neshledal, neboť přestože argumentuje nebezpečím směřovaným na jeho zdraví, mohl a měl obviněný řešit věc bez porušení zájmu chráněného zákonem, kterým je v daném případě bezpečnost silničního provozu. Pokud považoval svůj zdravotní stav za natolik vážný, měl řešit situaci přivoláním rychlé záchranné služby, kdy již při jejím přivolávání mohl operátorce popsat průběh jeho nemoci. Jeho argumentaci, že si záchrannou službu nepřivolal a jel raději do nemocnice sám s cílem dostat se co nejdříve do nemocnice, neboť nemohl předvídat okolnosti akutního průběhu onemocnění a věděl, že zvládne nějakým způsobem do nemocnice dojet, považuje správní orgán za nelogické až absurdní ve vztahu k předmětnému protiprávnímu jednání, neboť na jedné straně obviněný uvádí, že věděl, že má dostatek času na to, dostat se do nemocnice, a to s ohledem na délku nemoci, kterou trpí již od 15 let, a na druhé straně uvedl, že dle poučení jeho ošetřující lékařky nemohl sám zhodnotit vážnost svého aktuálního zdravotního stavu. Výpověď obviněného, kdy uvedl, že překročil dovolenou rychlost v obci z důvodu, že spěchal k lékaři, neboť se jednalo o stav bezprostředně ohrožující jeho život je vyvrácen výpovědí jeho ošetřující lékařky MUDr. Koželuhové, která se vyjádřila v tom smyslu, že se inkriminovaného dne, kdy se k ní obviněný dostavil na ošetření, o stav bezprostředně ohrožující jeho život nejednalo, neboť by mu určitě indikovala hospitalizaci. Uvedla, že se jednalo o akutní zhoršení jeho stavu, které vedlo k bolestem břicha, zástavě větrů a odchodu stolice. Pouze v případě, že by pacient včas nedojel do specializovaného lékařského zařízení, mohl by tento stav vést ke komplikaci, která ohrozí život, ale tuto skutečnost nemůže nikdo dopředu vědět. Pokud by pacient nebyl ošetřen, hrozila by mu perforace střeva. Pacienti sami ale nedokážou zhodnotit, zda může k této život ohrožující situaci dojít, proto jsou poučeni ošetřujícím lékařem, aby ho vždy navštívili, pokud se u nich projeví tyto potíže. Správní orgán dále konstatuje, že obviněný nebyl nucen překročit nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 13 km.h-, neboť několikaminutové zpoždění v případě dodržení dovolené rychlosti by nemělo za následek otravu krve a smrt, neboť se nejednalo o stav bezprostředně ohrožující jeho život, jak potvrdila ošetřující lékařka obviněného a její tvrzení podpořila rovněž doc. MUDr. Kvapilová, CSc., z Ústavu soudního lékařství v Plzni. Tím považuje správní orgán námitky obviněného a jeho právního zástupce za vyvrácené.“

Žalobce proti rozhodnutí magistrátu podal odvolání se stěžejní námitkou, že jeho jednání z důvodů uvedených v § 2 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích není přestupkem.

Žalovaný rozhodnutím ze dne 9.11.2011, č.j. DSH/11054/11, odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí magistrátu potvrdil. V odůvodnění zrekapituloval průběh přestupkového řízení a k odvolací výtce žalobce zejména uvedl: „..že se neztotožňuje s názorem odvolatele, že by správní orgán I. stupně postavil napadené rozhodnutí na spekulacích, ale naopak, dle názoru odvolacího správního orgánu byl zjištěn dostatečně skutkový stav, kdy bylo prokázáno, že odvolatel se dopustil přestupku a naopak bylo spolehlivě vyvráceno, že by odvolatel jednal ve stavu krajní nouze. Odvolací správní orgán se ztotožňuje s tvrzením odvolatele, že tento trpí závažným onemocněním a že i dne 22.11.2010 mohlo dojít ke zhoršení jeho zdravotního stavu, pro který se rozhodl vyhledat lékařskou pomoc, konkrétně navštívil lékařku MUDr. Janu Koželuhovou. Ze svědecké výpovědi této svědkyně vyplývá, že u odvolatele došlo sice ke zhoršení zdravotního stavu, nejednalo se však o stav bezprostředně ohrožující život odvolatele (jinak by byl odvolatel ponechán v nemocnici). Objektivně tak odvolatel nebyl v bezprostředním ohrožení života. Pro aplikaci ust. § 2 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích (stav krajní nouze) je však nutné právě "nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem". Odvolací správní orgán pak považuje za účelové tvrzení odvolatele, že jako laik nemohl svůj zdravotní stav rozeznat, přičemž se domníval, že v přímém ohrožení zdraví a života je. Takovéto skutečnosti totiž odporuje jednání samotného odvolatele na místě silniční kontroly. Jak vyplývá z oznámení přestupku na č.1. 3, odvolateli byla předložena tato písemnost po provedení silniční kontroly a po vypsání údajů k podpisu a k možnému vyjádření. Odvolatel tak při silniční kontrole musel "ztratit" několik minut, což mu však vzhledem k jeho zdravotnímu stavu (jím subjektivně hodnoceného) nevadilo. Z tohoto plyne, že ani odvolatel nepovažoval svůj zdravotní stav za akutní a bezprostředně ohrožující jeho zdraví a život. Odvolací správní orgán se pak ztotožňuje i se závěrem správního orgánu I. stupně, že i pokud by byl odvolatel ve stavu ohrožujícím jeho život nebo zdraví, měl (a mohl) situaci řešit jinak. Odvolatel si mohl například zavolat rychlou záchrannou službu. Odvolatelem namítané zdržení v daném případě neobstojí, neboť předně (jak sám odvolatel uvádí) měl být hustý provoz jiných vozidel. V takovém případě však i při překročení nejvyšší dovolené rychlosti ze strany odvolatele i tak by byla rychlá záchranná služby rychlejší, neboť užívá vozidla s právem přednosti v jízdě a právě v hustém provozu tak může svůj přesun značně urychlit (ostatní vozidla uhýbají, možnost užití tramvajového pásu, absolutní přednost i na světelné signalizaci atd.). Rovněž je třeba uvést, že rychlá záchranná služba by byla u odvolatele podstatně dříve, než se odvolatel mohl dopravit do lékařského zařízení, a tedy prvotní zdravotní pomoc by byla odvolateli poskytnuta dříve. Rovněž po převzetí do zdravotnického zařízení by v případě vážných zdravotních komplikací byl již dopředu zdravotní personál v lékařském zařízení informován o tomto stavu, a tedy i případný následný příjem k ošetření by byl tímto značně urychlen. Rovněž musí odvolací správní orgán poznamenat, že pokud měl odvolatel akutní zdravotní potíže, snižoval tento stav schopnost odvolatele řídit, a to například projevy bolesti apod., což by vedlo ke snížení pozornosti odvolatele. Jestliže byl tedy odvolatel skutečně v akutním zdravotním stavu, jeho překročení nejvyšší dovolené rychlosti není okolností vylučující protiprávnost, ale naopak skutečností, která nebezpečnost jeho jednání zvyšovala. Odvolací správní orgán pak rovněž musí poukázat na to, že po silniční kontrole odvolatel pokračoval dále v jízdě. I při silniční kontrole však mohl využít pomoci Policie České republiky, která rovněž užívá vozidla s právem v přednosti v jízdě, a tedy minimálně z místa silniční kontroly mohla odvolatelův převoz do zdravotnického zařízení podstatně urychlit. Tato skutečnost opět svědčí o tom, že ani odvolatel sám v době překročení nejvyšší dovolené rychlosti a při následné silniční kontrole nepovažoval svůj zdravotní stav za akutní. Navíc je třeba uvést, že pokud by odvolatel nezavdal příčinu k jeho zastavení hlídkou Policie České republiky tím, že překročil nejvyšší dovolenou rychlost, "uspořil" by tak čas potřebný k silniční kontrole na dopravu do lékařského zařízení, a tedy by mohl jet i nejvyšší dovolenou rychlostí při stejné době dojezdu do lékařského zařízení. Odvolací správní orgán tak shrnuje, že považuje za prokázané, že odvolatel nebyl v bezprostředním ohrožení života ani zdraví, což potvrdila jak jeho ošetřující lékařka, tak svým chováním i odvolatel, který nikterak "netlačil" na hlídku Policie České republiky, že je v akutním zdravotním stavu, a tedy že potřebuje rychlé lékařské ošetření. Tím samozřejmě odvolací správní orgán nezpochybňuje radu odvolatelovi ošetřující lékařky, aby v případě zhoršení zdravotní stavu odvolatel vyhledal lékařské ošetření. Odvolací správní orgán má však za to, že v odvolatelově případě se nejednalo o bezprostřední ohrožení zdraví nebo dokonce života, a tedy odvolatel nebyl nucen překročit nejvyšší dovolenou rychlost, tedy ohrozit zájem společnosti na bezpečnosti silničního provozu.“

Žalobce se žalobou ze dne 21.12.2011 domáhal zrušení napadeného rozhodnutí pro nezákonnost a nepřezkoumatelnost, zrušení rozhodnutí magistrátu, vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení a přiznání práva na náhradu nákladů řízení. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný rozhodoval ve věci na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci v rozporu se zásadou materiální pravdy, a proto je jeho rozhodnutí nezákonné a nepřezkoumatelné.

Především brojil proti závěru žalovaného, že není možné aplikovat ust. § 2 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích, jelikož žalobce nebyl objektivně v bezprostředním ohrožení života, byť trpí závažným onemocněním a došlo u něj ke zhoršení zdravotního stavu. Konstatoval, že sice dle výpovědi ošetřující lékařky MUDr. Koželuhové se nakonec po vyšetření nejednalo o stav bezprostředně ohrožující život, ale na dotaz žalobcova zástupce ošetřující lékařka jasně uvedla, že v případě neošetření hrozila perforace střeva. To je ovšem nebezpečí hrozící zájmu chráněnému zákonem, kdy se jednalo o stav ohrožující v každém případě zdraví člověka. Nelze přičítat k tíži žalobce, že se v případě akutního zhoršení zdravotního stavu choval ve shodě s poučením lékaře a vyhledal urychleně lékařskou pomoc. K závěru správních orgánů uvádí, že o řešení situace přivoláním rychlé záchranné služby se pokusil v srpnu roku 2011, výsledkem byl ovšem stav, kdy obsluha sanitky nebyla schopna nalézt bydliště žalobce a žalobce se dostal do takového zdravotního stavu, že nebyl již ani schopen vysvětlit obsluze tísňové linky polohu domu a bytu, ve kterém se aktuálně nachází. Do nemocnice se dostal žalobce v tomto případě jen díky pomoci bývalé přítelkyně, která běžela sanitě naproti a v podstatě ji navedla až do bydliště pacienta. V době překročení nejvyšší povolené rychlosti 22.11.2010 však žalobce neměl k dispozici žádnou osobu, která by byla nápomocna hledání a bloudění osádky případné sanitky. V žádném případě proto není pravdivý závěr žalovaného, že by rychlá záchranná služba byla u žalobce dříve, než by se žalobce mohl dopravit svým vozem sám do lékařského zařízení. Žalovanému dále vytýkal, že je účelové jeho tvrzení, že žalobce nemohl považovat při silniční kontrole svůj zdravotní stav za akutní, když netlačil hlídku PČR s tím, že je v akutním zdravotním stavu a že potřebuje rychlé lékařské ošetření. K tomuto žalobnímu bodu uvedl, že neměl žádnou chuť vysvětlovat policistům, v jakém zdravotním stavu je a jakým trpí onemocněním, bylo mu jasné, že podepsat jeden papír bez bližšího vyjádření a pokračovat v cestě do nemocnice je pro něj snazší, než zdlouhavě vysvětlovat policistům věci intimního charakteru a dožadovat se odvozu do nemocnice jejich služebním vozidlem. Správní orgány navíc výslechem policistů nezjišťovaly, co ve verbální rovině žalobce vysvětloval nebo nevysvětloval hlídce v okamžiku zastavení vozidla. Konečně namítal, že žalovaný postupoval v rozporu se zásadou materiální pravdy, když magistrát opřel svůj závěr o vině o špatný výklad svědecké výpovědi MUDr. Koželuhové a o fiktivní vývody a závěry, hodnotící subjektivně objektivní zdravotní stav žalobce. Žalobce je přesvědčen i na základě výpovědi ošetřující lékařky, že byl nejméně v bezprostředním ohrožení zdraví (to je zcela jistě stav, hrozící protržením střeva) a takové nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem nemohl za daných okolností odvrátit jinak. Je zřejmé, že překročení rychlosti o 13 km/h není stejně závažným následkem než ten, který mu hrozil pro případ, že se v dohlednou dobu s ucpanými střevy nedopraví do nemocnice. To, proč toto nebezpečí žalobce v dané situaci neodvrátil jinak, již vysvětlil v podaném odvolání a poukazuje na to i v žalobě s ohledem na chování RZS při jejich zmatečném výjezdu ze srpna tohoto roku.

Žalovaný v písemném stanovisku označil žalobu za nedůvodnou a navrhl její zamítnutí.

Předně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde se celou věcí dostatečně zabýval a dle svého názoru své úvahy dostatečně odůvodnil. Podle žalovaného je předmětem sporu otázka, zda žalobce jednal v krajní nouzi. Pro naplnění požadavku krajní nouze je nutné ve smyslu ust. § 2 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, naplnit dvě podmínky, a to (1.) nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem a (2.) toto tímto jednáním nebyl způsoben zřejmě stejně závažný následek, než ten, který hrozil, a toto nebezpečí nebylo možno v dané situaci odvrátit jinak. Z výslechu ošetřující lékařky MUDr. Koželuhové vyplynulo, že nebezpečí přímo hrozící zdraví žalobci zde nebylo. O tom navíc svědčí jeho jednání při silniční kontrole. Jen na okraj žalovaný poznamenává, že důvodem nesouhlasu žalobce s přestupkem mělo být (dle úředního záznamu Policie České republiky ze dne 22.11.2010 na č.l. 4), že "chtěl výše uvedený přestupek řešit s právní pomocí". I pokud by však žalovaný připustil, že se žalobce cítil bezprostředně ohrožen na svém zdraví či životě, nebyla zde splněna druhá podmínka krajní nouze. Žalovaný trvá na svém názoru, že věc bylo možné řešit přivoláním rychlé záchranné služby. Pokud se žalobce domníval, že by nemusela jeho bydliště najít, mohl se přesunout do místa, kde by toto již bylo možné. S ohledem na čas spáchání přestupku (22.11.2010) vyjádřil žalovaný podiv nad námitkou žalobce, že se v srpnu tohoto roku (myšleno roku 2011) pokusil přivolat sanitku, ale ta nebyla schopna najít jeho bydliště. O obavě, že by jej rychlá záchranná služba nemohla najít, se zmiňoval až v podaném odvolání. Pokud byl žalobce ve špatném zdravotním stavu, nelze považovat jeho jednání za jednání v krajní nouzi, ale naopak by bylo nutné v tomto shledat přitěžující okolnost (snížení pozornosti ve spojení s překročením rychlosti by tak bylo ještě nebezpečnější).

Řízení ve správním soudnictví upravuje zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“). Při přezkoumání napadeného rozhodnutí samosoudkyně vycházela ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.), a napadené výroky rozhodnutí přezkoumala v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.). O věci samé v souladu s § 51 odst. 1 s.ř.s. rozhodla bez jednání za výslovného souhlasu žalobce (čl. 28 spisu) i žalovaného (čl. 21 spisu).

Soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o přestupcích Přestupku se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem nebo dopravní značkou v obci o méně než 20 km.h-1 nebo mimo obec o méně než 30 km.h-.

Podle § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu V obci smí jet řidič rychlostí nejvýše 50 km.h-1, a jde-li o dálnici nebo silnici pro motorová vozidla, nejvýše 80 km.h -.

Mezi účastníky řízení není žádného sporu o skutkových okolnostech. Žalobce nepopírá, že se dopustil jednání popsaného ve skutkové větě výroku rozhodnutí magistrátu, tedy že uvedeného dne na uvedeném místě řídil motorové vozidlo v obci vyšší než dovolenou rychlostí.

Předmětem sporu je právní posouzení předmětného jednání, neboť podle žalobce byly splněny podmínky pro aplikaci § 2 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích, podle žalovaného nikoliv.

Podle § 2 odst. 1 přestupkového zákona přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin.

Podle § 2 odst. 2 písm. b) přestupkového zákona přestupkem není jednání, jímž někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem, jestliže tímto jednáním nebyl způsoben zřejmě stejně závažný následek než ten, který hrozil, a toto nebezpečí nebylo možno v dané situaci odvrátit jinak.

Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 6.2.2008, č.j. 1 As 1/2008 - 172 (všechny zde zmiňované rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz), uvedl že „Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu platí, že na trestnost přestupků se aplikují obdobné principy a pravidla jako v případě trestných činů (např. rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2007, č. j. 8 As 17/2007 - 135, publ. též jako č. 1338/2007 Sb. NSS). Přestupkem může být pouze protiprávní čin. Chybí-li znak protiprávnosti, nelze odpovědnost za přestupek vyvozovat, protože se pak jedná o dovolené jednání, které, ačkoliv se svými znaky podobá přestupku, nenaplňuje skutkovou podstatu přestupku a není ani nebezpečné pro společnost. Přestupkem proto nemůže být jednání, které formálně přestupku odpovídá, ale není dána jeho protiprávnost. Okolností vylučující protiprávnost je mj. nutná obrana [§ 2 odst. 2 písm. a) zákona o přestupcích] a krajní nouze [§ 2 odst. 2 písm. b)] (srov. k tomu též rozsudek NSS ze dne 20. 9. 2007 č. j. 4 As 22/2007 - 73, www.nssoud.cz).

S ohledem na jednotu právního řádu nutno vykládat vztah mezi nutnou obranou a krajní nouzí v přestupkovém právu obdobně jako v právu trestním. Judikatura Nejvyššího soudu přitom vychází z toho, že podstatou nutné obrany je odvracení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákonem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Jelikož obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákon, nejedná proti účelu trestního zákona, ale naopak ve shodě s ním a vlastně nahrazuje zásah veřejných orgánů. Útok je jednání člověka, a to zpravidla konání nebo opomenutí, které je úmyslné, protiprávní a nebezpečné pro společnost. Naproti tomu při krajní nouzi se odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmům chráněným trestním zákonem, které nelze za daných okolností odvrátit jinak. Nebezpečím se rozumí stav hrozící poruchou, který může být různého původu (přírodní katastrofa, jednání člověka); nebezpečí musí přímo hrozit, tj. bezprostředně (citováno podle shrnutí této ustálené judikatury usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 66/2007 ze dne 28. 3. 2007).“

Ve stejném rozsudku Nejvyšší správní soud dospěl dále k závěru, že důležitý rozdíl mezi nutnou obranou a krajní nouzí spočívá mimo jiné v nutnosti trvat na podmínce subsidiarity u krajní nouze, tedy že nebezpečí, které hrozí zájmu chráněnému zákonem, nebylo možno v dané situaci odvrátit jinak ( viz znění § 2 odst. 2 písm. b) přestupkového zákona), kterou v případě nutné obrany zákon nestanoví (viz § 2 odst. 2 písm. a) přestupkového zákona).

Naplnění okolností vylučujících protiprávnost (nutná obrana, krajní nouze) bez dalšího znamená, že nemůže být dána ani materiální stránka přestupku (shodně rozsudek NSS ze dne 7.5.2008, č.j. 1 As 35/2008-54, publikovaný pod. č. 1898/2009 Sb. NSS).

Žalobce se v posuzovaném případě již od přestupkového řízení a následně v žalobě dovolával institutu krajní nouze.

Z výše uvedeného znění § 2 odst. 2 písm. b) přestupkového zákona je zřejmé, že předpokladem pro závěr, že určité jednání je jednáním v krajní nouzi, je současné splnění několika v něm stanovených podmínek, krom jiných i podmínky, že je odvraceno nebezpečí, které zájmu chráněnému zákonem přímo hrozí, a podmínky subsidiarity.

Pojem nebezpečí vyložil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31.1.2006, č.j. 7 As 17/2005-98. Uvedl, že „Pojem nebezpečí je zde přitom třeba chápat šířeji než pojem útoku. Nebezpečí je stav hrozící poruchou, který může být vyvolán různě, např. působením přírodní síly (povodeň, požár, zemětřesení), technickými nedostatky (v dolech, dopravě) i nebezpečným lidským jednáním. Zásadní je však to, že nebezpečí musí hrozit přímo, bezprostředně, nesmí již pominout a nesmí také hrozit teprve v nikoli bezprostřední budoucnosti.“

Zakotvením podmínky subsidiarity do zákonných podmínek § 2 odst. 2 písm. b) přestupkového zákona dal zákonodárce jednoznačně najevo, že preferuje takové jednání, kterým nebude porušen chráněný zájem. Nelze se proto úspěšně dovolávat krajní nouze za stavu, kdy v konkrétním případě bylo možné nebezpečí hrozící chráněnému zájmu odvrátit jiným způsobem, než jednáním naplňujícím formální znaky skutkové podstaty přestupku. Nesplnění podmínky subsidiarity má za následek, že jednání, které formálně přestupku odpovídá, je jednáním protiprávním.

Výše citované pasáže z rozhodnutí magistrátu i z rozhodnutí napadeného podle názoru soudu svědčí o tom, že správní orgány obou stupňů interpretovaly a aplikovaly ust. § 2 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích zcela legálně a v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího správního soudu. Stejné pasáže rovněž dokládají, že správní orgány obou stupňů dospěly ke správnému právnímu závěru, s nímž se soud, stejně jako s přiléhavou a vyčerpávající argumentací zcela ztotožňuje a nepovažuje za nutné se k věci obsáhleji duplicitně vyjadřovat.

V posuzovaném případě jednání žalobce nelze kvalifikovat jako jednání v krajní nouzi, pakliže nebyla splněna podmínka přímo hrozícího nebezpečí chráněnému zájmu, tj. zdraví a životu žalobce, a to nejen v rovině objektivní, o čemž svědčí především výpověď ošetřující lékařky MUDr. Koželuhové, avšak ani v rovině subjektivní, což dokumentuje zejména chování samotného žalobce v průběhu silniční kontroly. O existenci subjektivního pocitu bezprostředního ohrožení na zdraví životě nesvědčí (ba naopak ji popírá) rovněž jeho vyjádření v žalobě, „..že neměl žádnou chuť vysvětlovat policistům (navíc velmi nepříjemným až arogantním), v jakém zdravotním stavu je a jakým trpí onemocněním, bylo mu jasné, že podepsat jeden papír bez bližšího vyjádření a pokračovat v cestě do nemocnice je pro něj snazší, než zdlouhavě vysvětlovat policistům věci intimního charakteru a dožadovat se odvozu do nemocnice jejich služebním vozidlem.“, které koresponduje i s úředním záznamem zpracovaným policií v den silniční kontroly žalobce a v němž se mimo jiné uvádí, že „..řidič se spáchaným přestupkem na místě nesouhlasil, neboť chtěl výše uvedený přestupek řešit s právní pomocí.“. Takový postoj žalobce v situaci, kdy by se skutečně a bezprostředně cítil být ohrožen na životě, odporuje zásadám logiky. Důvod jízdy a průběh kontroly ve verzi podané samotným žalobcem (policisté provádějící kontrolu skutečně nebyli vyslechnuti a podle názoru soudu vzhledem k druhu přestupku ani být nemuseli) tudíž potvrzují správnost závěru žalovaného, že ani žalobce uvedeného dne nemohl považovat a nepovažoval svůj zdravotní stav za akutní a bezprostředně ohrožující jeho zdraví a život. Stejný závěr žalovaného proto není jeho účelovým tvrzením, nýbrž logickým zhodnocením zjištěných skutečností. Soud dále odmítá tvrzení žalobce, že žalovaný vadně zhodnotil výpověď svědkyně MUDr. Koželuhové. Svědkyně sice jednoznačně potvrdila, že žalobce trpí velice vážným onemocněním, které vyvolává stavy bezprostředního ohrožení života, neboť hrozí perforace střeva a případná sepse organizmu. Stav bezprostředního ohrožení však nevyvolává každé zhoršení nemoci. A o takovou situaci se jednalo i dne 22.11.2010.

Aplikaci institutu krajní bránil dále fakt, že nebyla splněna podmínka subsidiarity. Nebezpečí, které hrozilo (nikoliv však bezprostředně) zdraví a životu žalobce, bylo zcela nepochybně možné odvrátit řadou jiných způsobů, než jízdou překračující povolenou rychlost, tedy jednáním naplňujícím formální znaky skutkové podstaty přestupku dle § § 22 odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o přestupcích, např. přivoláním rychlé záchranné služby, taxislužby, žádostí o výpomoc sousedů apod. Obrana žalobce založená na zkušenosti s přivoláním sanitky v roce 2011, když posuzovaného skutku se dopustil dne 22.11.2010, je evidentně nepřípadná.

Soud uzavírá, že nesplnění obou výše uvedených podmínek nezbytných pro aplikaci § 2 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích má za následek, že žalobcovo jednání, které formálně odpovídá přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle § 22 odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o přestupcích, je jednáním protiprávním.

Rozhodnutí žalovaného netrpí nezákonností a vadu řízení soud neshledal ani v hodnocení důkazů, které koresponduje s ust. § 50 odst. 4 správního řádu (Pokud zákon nestanoví, že některý podklad je pro správní orgán závazný, hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.) a které dospívá k logickým závěrům.

Pokud žalobce tvrdil, že žalovaný rozhodoval ve věci na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a tedy v rozporu se zásadou materiální pravdy, postrádalo jeho tvrzení jakékoliv skutkové důvody (§ 71 odst. 1 písm. d) s.ř.s.). Žalobce naopak již při ústním jednání dne 29.6.2011 neměl připomínky ke spisové dokumentaci a výslovně prohlásil, že nežádá její doplnění. Žádné důkazní návrhy na doplnění skutkového stavu věci nečinil ani v žalobě. Z obsahu žaloby je patrné, že jeho výtky fakticky směřují proti právnímu posouzení věci a proti vadnému hodnocení důkazů, především pak výpovědi svědkyně MUDr. Koželuhové. Skutkové důvody absentovaly i k tvrzení, že rozhodnutí je nepřezkoumatalné. Tato neúplnost žalobního bodu bránila přezkumu jeho důvodnosti.

Zmiňoval-li žalobce v žalobě důkaz: předložením rozhodnutí žalovaného z 9.11.2011, předložením rozhodnutí prvoinstančního orgánu z 18.7.2011, předložením odvolání žalobce z 3.8.2011 s výhradou důkazů dalších ( viz. str. 2 žaloby) a předložením správního spisu (viz str. 3 žaloby), pak z kontextu žaloby a jejích příloh soud dovodil, že žalobce tímto fakticky nepožadoval, aby soud označenými listinami provedl důkaz, nýbrž spíše dokumentoval, o jaké listiny konkrétní text žaloby opírá. Ostatně důkaz rozhodnutími správních orgánů je pojmově vyloučený, neboť rozhodnutí jsou předmětem přezkumu, stejně jako spisem správního orgánu, jelikož důkaz lze provést pouze jednotlivými konkrétními listinami spisu, nikoliv spisem jako celkem.

Žaloba nebyla důvodná a soud jí proto v souladu s ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl (výrok I.).

Náhradu nákladů řízení soud žádnému z účastníků podle § 60 odst. 1 s.ř.s. nepřiznal, protože žalobce ve věci úspěch neměl a žalovaný se práva na náhradu nákladů výslovně vzdal (výrok II.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Plzni dne 29. května 2013

JUDr. Jana Daňková, v.r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Helena Kováříková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru