Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

17 A 107/2020 - 40Rozsudek KSPL ze dne 05.02.2021

Prejudikatura

7 As 79/2010 - 150

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
6 Azs 98/2021

přidejte vlastní popisek

17 A 107/2020 - 40

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní JUDr. Alenou Hockou ve věci

žalobce: G. O. A., narozený X, státní příslušnost X, toho času v Zařízení pro
zajištění cizinců Vyšní Lhoty, Vyšní Lhoty 234, 739 51 Vyšní Lhoty (dále
jen ZZC),

zastoupený: Mgr. Ladislav Bárta, advokát, se sídlem Purkyňova 6, 702 00
Ostrava,

proti

žalovanému: Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, odbor cizinecké policie,
se sídlem Nádražní 2, 306 28 Plzeň,

v řízení o žalobě ze dne 29.12.2020 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29.11.2020 č.j. KRPP-131197-3/ČJ-2020-030022,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátu Mgr. Ladislavu Bártovi se přiznává odměna ve výši 6.800,- Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Plzni ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku na účet č. 2114899404/2700, VS 1072020.

Odůvodnění:

1. Včasnou žalobou ze dne 29.12.2020 téhož dne doručenou soudu prostřednictvím emailové schránky se žalobce domáhal přezkoumání napadeného rozhodnutí žalovaného, tj. Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, odbor cizinecké policie, ze dne 29.11.2020 č.j. KRPP-131197-3/ČJ-2020-030022, kterým bylo rozhodnuto tak, že žalobce se podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen zákon o pobytu cizinců) zajišťuje za účelem správního vyhoštění a to na dobu 30 dní. Následně byl soudu doručen originál uvedené žaloby s připojenou kopií napadeného rozhodnutí žalované. Součástí žaloby učinil žalobce i žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů. Usnesením ze dne 6.1.2021 č.j. 17 A 107/2020-16 byl žalobci ustanoven zástupcem výše uvedený advokát Mgr. Ladislav Bárta.

2. V doplněné žalobě ze dne 21.1.2021 žalobce namítal, že žalovaný se k celému jeho případu postavil všeobecně bez zohlednění zásady individuality, a jako obvykle v obdobných rozhodnutí k realizovatelnosti účelu zajištění uvedl pouze: „Správní orgán se zabýval úvahou, zda existuje reálný předpoklad pro vyhoštění, tak jako to požaduje (mimo jiné) návratová směrnice a jak již judikoval ve svém rozsudku Nejvyšší správní soud a dospěl k závěru, že reálný předpoklad pro vyhoštění existuje. Jak již vyplývá z předchozích odstavců, je v současnosti správní vyhoštění realizovatelné.“ S takovým přístupem se žalobce nemůže ztotožnit a připomněl, že platí, že každý případ zajišťovaného cizince se liší skutkově a je třeba vycházet z konkrétních skutkových okolností. Žalovaný si dle žalobce měl pro své rozhodnutí o zajištění za účelem správního vyhoštění na dobu 30 dnů ode dne omezení osobní svobody vyžádat závazné stanovisko Ministerstva vnitra odboru azylové a migrační politiky, a to z důvodu, zda je případné správní vyhoštění do X, jakožto účel zajištění, možné s ohledem na § 179 zákona o pobytu cizinců. Není zjevné a jasné, z jakých podkladů žalovaný při hodnocení realizovatelnosti účelu zajištění žalobce vycházel, neboť blíže neidentifikuje, co je obsahem pojmu „reálný předpoklad pro vyhoštění“. Žalovaný se vůbec nevypořádal s tím, že žalobce uváděl, že z X odjel z důvodu náboženského, jelikož byl násilím nucen, aby dodržoval islám. Také se domníval, že s ohledem na zcela konkrétní důvody z obav k navracení do X, je zřejmé, že by zde mohly být dány důvody znemožňující vycestování. Pro tyto důvody byly splněny podmínky formulované v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (dále jen NSS) ze dne 23.11.2011 č.j. 7 As 79/2010 – 150, bylo tedy povinností žalovaného opatřit si před vydáním rozhodnutí o zajištění závazné stanovisko Ministerstva vnitra. Rozhodnutí o zajištění dle žalobce nemůže postrádat konkrétní zhodnocení eventuálně hrozící vážné újmy žalobci a též nemůže postrádat odkaz na závazné stanovisko. Pokud žalovaný z takového stanoviska nevycházel, zatížil své rozhodnutí zřetelnou vadou nezákonnosti. Není tedy vůbec zjevné a jasné, z jakých podkladů žalovaný při hodnocení realizovatelnosti účelu zajištění žalobce vycházel, neboť blíže neidentifikuje, co je obsahem pojmu „reálný předpoklad pro vyhoštění“. Dále měl za to, že žalovaný si vzhledem k dlouhodobé nepříznivé situaci v X musel být vědom nebezpečí pro žalobce a v této souvislosti si měl obstarat relevantní podklady a vyžádat závazné stanovisko Ministerstva vnitra. Otázkou existence důvodů znemožňujících vycestování se žalovaný musí zabývat hlavně v řízení o správním vyhoštění cizince. Judikatura ovšem dovodila, že žalovaný má povinnost zabývat se možnými překážkami správního vyhoštění i při rozhodování o zajištění cizince, pokud o těchto překážkách ví nebo vyšly najevo. Žalovaný si měl pro své rozhodnutí o zajištění za účelem správního vyhoštění na dobu 30 dnů ode dne omezení osobní svobody vyžádat závazné stanovisko Ministerstva vnitra odboru azylové a migrační politiky, a to z důvodu, zda je případné správní vyhoštění do X, jakožto účel zajištění, možné s ohledem na § 179 zákona o pobytu cizinců. Žalobce dále odkázal na čl. 33 Úmluvy a čl. 15 odst. 1 návratové směrnice a uvedl, že žalovaný svou povinnost nesplnil a vůbec se nevypořádal se skutečností, že mu hrozí nebezpečí v případě vydání do X. Závěrem žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil.

3. Napadeným rozhodnutím žalovaného ze dne 29.11.2020 č.j. KRPP-131197-3/ČJ-2020-030022 bylo rozhodnuto tak, že žalobce se podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců zajišťuje za účelem správního vyhoštění a doba zajištění cizince se podle § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců stanovuje na 30 (třicet) dnů od okamžiku omezení osobní svobody. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že žalobce byl zadržen dne 26.11.2020 mezi 18:45 hod. a 21:45 hod. policií X (dále jen X) jako člen sedmičlenné skupiny u dálnice A6 v oblasti parkoviště U. N. ve směru z České republiky (dále jen ČR) do X. Žalobce hlídce uvedl, že všechny osoby byly převezeny do X ilegálně v nákladním voze z X bez přestávky až k místu vyložení v X. Dne 27.11.2020 byl žalobce předán do ČR na základě readmisní dohody a zajištěn ve 21:00 hod. a eskortován na policejní služebnu; neměl u sebe žádný cestovní doklad totožnosti. V době jeho příjezdu bylo platné od 17.11.2020 Ochranné opatření Ministerstva zdravotnictví č.j. MZDR 20599/2020-37/MIN/KAN k ochraně před zavlečením onemocnění COVID-19 způsobeného novým koronavirem SARS-CoV-2, kterým se nařizuje zákaz vstupu na území ČR pro všechny cizince, kteří neměli ke dni 12.3.2020 na území ČR přechodný pobyt nad 90 dnů nebo trvalý pobyt, pokud cizinec nespadal pod tímto ochranným opatřením do stanovené výjimky a žalobce nesplňuje výjimky z uvedeného Ochranného opatření. Lustrací v Cizineckém informačním systému (dále jen CIS) nebylo zjištěno, že by měl žalobce povolen nějaký druh pobytu na území ČR, tj. pobývá na území ČR v rozporu s výše uvedeným ochranným opatření a tím i bez platného oprávnění a bez cestovního dokladu, ač k tomu není oprávněn. Na základě výše uvedených skutečností bylo s žalobcem dne 28.11.2020 zahájeno správní řízení o správním vyhoštění z území členských států EU podle § 119 odst. 1 písm. a) bod 2. podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3, a § 119 odst. 1. písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců.

V protokolu ze dne 28.11.2020 žalobce mimo jiné uvedl, že v ČR nemá žádnou adresu pobytu, je zde poprvé. Z X odjel 14.9.2020, do X, tam byl asi 15 dní, pak jel do X, neví kudy, jel nákladním vozidlem. V X nastoupil v noci do kamionu, do takového boxu mezi podlahu a nápravu, až se dostal do X. Chtěl do X, taková byla dohoda. V X platil za cestu do X 9 000 Euro, jinak nikde nic neplatil. Celou cestu měl organizovanou z X. Peníze jsou vždy u třetí osoby, a když se dostane do X, tak zprostředkovatel dostane za něj zaplaceno. Z X odjel z důvodu náboženského, že byl tlačen, aby dodržoval islám, ale on to nechtěl. Do X se vrátit nechce, neví, kam by jinam cestoval, cílovou zemí bylo X. V současné době má 150 EUR.

Žalovaný dále konstatoval, že správní orgán nemá pochybnosti o věku žalobce, na první pohled je zjevně starší 15-ti let, žalobce v protokolu svůj věk nezpochybnil a dále jako datum narození uvedl 27.10.1989. Dále důsledně zvážil, zda v případě žalobce nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců a došel k názoru, že nepostačuje, protože na území ČR nemá žalobce žádnou hlášenou adresu pobytu. ČR tranzitoval dne 26.11.2020 v úkrytu kamionu, kdy se chtěl dostat do X. U sebe měl hotovost 150 Euro, přicestoval bez platného cestovního dokladu. Cestu do X měl již domluvenou z X, převaděči měla za něj zaplatit třetí osoba, až se dostane do X 9 000 Euro. Po zhodnocení všech uvedených skutečností dospěl žalovaný k závěru, že žalobce svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty a je dostatečně odůvodněno vydáno rozhodnutí o zajištění dle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.

V souladu s § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců žalovaný stanovil dobu zajištění žalobce na 30 dnů. Zabýval se zákonným požadavkem stanovit dobu zajištění tak, aby bylo vycestování uskutečnitelné v době trvání zajištění. Doba zajištění byla stanovena s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění žalobce, který pobývá na území ČR bez cestovního dokladu i bez jakéhokoliv dokladu totožnosti. Z tohoto důvodu musí správní orgán nejprve požádat Ředitelství služby o ověření totožnosti a vydání cestovního dokladu k vycestování z území ČR. Ředitelství služby cizinecké policie cestou Zastupitelského úřadu ověří totožnost žalobce. Po ověření totožnosti žalobce a souhlasu zastupitelského úřadu s výkonem správního vyhoštění realizuje Ředitelství služby cizinecké policie výkon správního vyhoštění v souladu s § 128 zákona o pobytu cizinců. Do ověření totožnosti zastupitelským úřadem nelze správní vyhoštění žalobce realizovat. Stanovená lhůta je tak přiměřená k výše uvedené složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění žalobce.

4. Žalovaný se dále zabýval úvahou, zda existuje reálný předpoklad pro vyhoštění, tak jak to požaduje (mimo jiné) návratová směrnice a jak již judikoval ve svém rozsudku NSS a dospěl k závěru, že reálný předpoklad pro vyhoštění existuje. Závěrem žalovaný konstatoval, že vydání rozhodnutí o zajištění je zcela přiměřené důvodům zajištění, tak je uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí a současně vyhodnotil všechny skutečnosti z pohledu, že zajištění žalobce je nejzávažnějším možným opatřením a závažným zásahem do jeho oprávněných zájmů a osobních svobod a porovnal protichůdné zájmy žalobce a ČR a Evropské unie (dále jen EU).

5. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě dne 28.1.2021 mimo jiné uvedl, že při posouzení reálnosti naplnění účelu zajištění, tj. reálnosti realizace vyhoštění, postupoval v souladu se zákony a s rozhodovací praxí soudů, včetně usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23.11.2011, č.j. 7 As 79/2010-150, když v řízení před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí předběžně posoudil možnost existence překážek vycestování a dospěl k závěru, že realizace správního vyhoštění žalobce je potenciálně možná. Při tomto posouzení žalovaný vycházel z dokumentů ve spisovém materiálu a z vyjádření žalobce k překážkám vycestování. Současně si žalovaný dne 28.11.2020 vyžádal závazné stanovisko Ministerstva vnitra, zda vycestování je možné, a zda neexistují důvody znemožňující vycestování dle § 179 zákona o pobytu cizinců. Předběžné vyhodnocení reálnosti vyhoštění bylo potvrzeno obdrženým závazným stanoviskem Ministerstva vnitra ev.č. ZS51709 ze dne 30.11.2020 s konstatováním, že vycestování do X je možné. Realizovatelnost vyhoštění žalovaný řádně odůvodnil v žalobou napadeném rozhodnutí na straně 5 v samostatném odstavci. Ministerstvo vnitra při vydání závazného stanoviska k možnosti vycestování vycházelo ze známých skutečností k domovskému státu žalobce a z konkrétních informací k případu žalobce, jenž jsou obsaženy ve spisovém materiálu včetně protokolu o výslechu účastníka řízení č.j. KRPP-131201-8/ČJ-2020-03022 ze dne 28.11.2020, ve kterém žalobce na otázku „Hrozí Vám v případě návratu do domovského státu mučení, trest smrti, nelidské či ponižující zacházení nebo trest anebo jiné vážné nebezpečí?“ odpověděl „Odjel jsem z náboženských důvodů. Nechci dodržovat tvrdý islám.“ Žalobce v průběhu řízení opakovaně pouze obecně konstatoval, že z domovského státu odešel z náboženských důvodů, neboť nechtěl dodržovat islám, cílem jeho cesty bylo X; neuvedl žádné konkrétní skutečné nebezpečí, které by mu hrozilo ze strany státní moci nebo bezpečnostních složek. Žalobce neuvedl žádné ohrožení života či osobní svobody na základě svého náboženství. S konstatováním žalobce se vypořádalo i závazné stanovisko Ministerstva vnitra k možnosti vycestování ve svém odůvodnění v předposledním odstavci. Závěrem žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

6. Ze zaslaného správního spisu vedeného žalovaným v této věci vyplývá, že skutečnosti uvedené v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí ze dne 29.11.2020 i ve vyjádření žalovaného ze dne 28.1.2021 odpovídají obsahu spisu a také z něho vyplývá, že žalobce dne 29.11.2020 osobně převzal napadené rozhodnutí ze dne 29.11.2020, což stvrdil svým podpisem.

7. Dle § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s.ř.s.), soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy (dále jen správní orgán). Dle § 78 odst. 7 s.ř.s. soud zamítne žalobu, není-li důvodná. Při přezkoumání napadeného rozhodnutí je soud povinen přezkoumat napadený výrok v mezích žalobních bodů uvedených v žalobě (§ 75 odst. 2 věta první s.ř.s.). Dle § 31 odst. 2, 3 s.ř.s. ve věcech rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince, jakož i jiných rozhodnutí, jejichž důsledkem je omezení osobní svobody cizince rozhoduje specializovaný samosoudce, který má práva a povinnosti předsedy senátu.

8. Podanou žalobou se žalobce domáhal z důvodů shora uvedených zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 29.11.2020, ale soud z níže uvedených důvodů shledal, že žaloba není důvodná. Soud o věci rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť účastníci řízení neuvedli, že žádají ústní jednání k projednání věci a soud jeho nařízení neshledal nezbytným (§ 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců).

9. Dle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců „Policie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.“

10. Podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců „Policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění. Při stanovení doby trvání zajištění je policie povinna zohlednit případy nezletilých cizinců bez doprovodu a rodin či jiných osob s dětmi. Je-li to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem správního vyhoštění je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné.“

11. Podle čl. 15 směrnice 2008/115/ES platí, že zajištění musí trvat co nejkratší dobu, a pouze dokud jsou s náležitou pečlivostí činěny úkony směřující k vyhoštění (odst. 1). Ukáže-li se, že reálný předpoklad pro vyhoštění přestal z právních nebo jiných důvodů existovat nebo že přestaly existovat podmínky uvedené v odstavci 1, ztrácí zajištění opodstatnění a dotčená osoba musí být bezodkladně propuštěna (odst. 4).

12. Správní orgán tak má povinnost zabývat se i v řízení o zajištění cizince podle § 124 zákona o pobytu cizinců možnými překážkami správního vyhoštění v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné. V případě, kdy bude správnímu orgánu již před rozhodnutím o zajištění cizince zřejmé, že by zde mohly být dány důvody znemožňující vycestování cizince ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců, nebude oprávněn vydat rozhodnutí o zajištění cizince dříve, než si opatří závazné stanovisko Ministerstva vnitra k tomu, zda je vycestování cizince možné. O zajištění cizince pak nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23.11.2011 č.j. 7 As 79/2010-150, č. 2524/2012 Sb. NSS).

13. Před zajištěním si tedy správní orgány nemusí vždy vyžádat stanovisko Ministerstva vnitra, když taková povinnost je dána pouze tehdy, je-li před vydáním rozhodnutí o zajištění správnímu orgánu zřejmé, že by v dané věci mohly být dány důvody znemožňující vycestování ve smyslu § 179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Správní orgán je proto oprávněn si sám provést předběžné posouzení takových překážek (srov. rozsudky NSS ze dne 13.5.2016 č.j. 5 Azs 5/2016-51, ze dne 10.5.2017 č.j. 2 Azs 43/2017-24, ze dne 31.7.2018 č.j. 3 Azs 182/2017-23), a dojde-li k závěru, že s určitou mírou pravděpodobnosti určité překážky vycestování mohou existovat, teprve tehdy je povinen vyžádat si závazné stanovisko ministerstva ještě před vydáním rozhodnutí o zajištění za účelem správního vyhoštění (srov. rozsudky NSS ze dne 16.10.2019 č.j. 8 Azs 55/2019-34, ze dne 26.8.2020 č.j. 1 Azs 495/2019-43). V poměrech souzené věci to znamená, že žalovaný měl jednat bez prodlení a s ohledem na konkrétní tvrzení žalobce a obecně známé skutečnosti si měl ujasnit, zda je vyhoštění v době zajištění žalobce alespoň možné, což v daném případě žalovaný splnil. Žalobce tedy nemá pravdu, že ve věci bylo třeba si toto stanovisko vyžádat. Napadené rozhodnutí tudíž obstojí.

14. Již před žalovaným uvedl žalobce, že mu v zemi původu hrozí nebezpečí kvůli tomu, že nechce dodržovat tvrdý islám (srov. protokol o výslechu ze dne 28.11.2020). Jde ovšem o tvrzení, které bez dalšího nevypovídá o důvodu znemožňujícím vycestování podle § 179 odst. 1, 2 zákona o pobytu cizinců. Tím je pouze hrozba skutečného nebezpečí. Za skutečné nebezpečí se podle tohoto zákona považuje navrácení v rozporu s článkem 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Touto úmluvou zákonodárce zřejmě mínil mezinárodní smlouvu pojmenovanou v jejích autentických jazykových verzích i českém překladu publikovaném pod č. 209/1992 Sb. jako Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (označení „Evropská úmluva“ je pouhá zkratka). Podle čl. 3 této úmluvy nesmí být nikdo mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu. Hrozbu porušení čl. 3 Evropské úmluvy ovšem žalobce výslovně netvrdil, když na dotaz správního orgánu „Hrozí Vám v případě návratu do domovského státu mučení, trest smrti, nelidské či ponižující zacházení nebo trest anebo jiné vážné nebezpečí?“ odpověděl „Odjel jsem z náboženského důvodu. Nechci dodržovat tvrdý islám.“ (viz protokol o výslechu ze dne 28.11.2020).

15. Žalovaný tedy rozhodoval za stavu, kdy žalobce výslovně neuvedl existenci důvodu znemožňujícího vycestování podle § 179 odst. 1, 2 zákona o pobytu cizinců, neuvedl konkrétně žádné nebezpečí, kterému by mu hrozilo ze strany státní moci země původu. V době vydání napadeného rozhodnutí tedy nebyly dány žádné okolnosti, které by byly překážkou správního vyhoštění žalobce, natožpak zajištění za tím účelem (srov. rozsudky NSS ze dne 28.8.2019 č.j. 8 Azs 1/2019-27, ze dne 18.5.2020 č.j. 4 Azs 420/2019-47 a ze dne 25.11.2020 č.j. 2 Azs 229/2020-35).

16. Rozhodnutí žalovaného tak má zjevně oporu ve spisu. Jakkoliv se žalovaný mohl podrobněji zabývat odůvodněním toho, z čeho dovozuje proveditelnost zajištění (právě tím, že by vysvětlil, proč informace poskytnuté žalobcem nejsou relevantní), stávající odůvodnění odpovídá předběžné povaze úvah žalovaného o nemožnosti vycestování a absenci jakýchkoliv skutkových důvodů, které by vycestování mohly být překážkou. Výrok jeho rozhodnutí je proto v souladu se zákonem a má oporu jak ve spisu, tak v odůvodnění rozhodnutí.

17. Zjevně nedůvodná je námitka žalobce, že nepříznivá situace v X je obecně známá. K tomu soud připomíná, že obecně známé skutečnosti není třeba dokazovat (§ 121 občanského soudního řádu ve spojení s § 64 s.ř.s.). Jsou jimi takové skutečnosti, které jsou známé širšímu okruhu osob a o jejichž existenci se může každý ze spolehlivých zdrojů přesvědčit i bez zvláštních odborných znalostí. Není nutné, aby takovou skutečnost každý opravdu znal; podstatná je možnost kdykoliv se bez těžkostí o existenci takové skutečnosti přesvědčit. Žalobce ovšem ani netvrdil, jaký konkrétní stav (situace, skutečnosti) by podle jeho mínění měl být notorietou. Za toho stavu nemohl jakkoliv uspět, neboť i když se obecně známé skutečnosti nemusí prokazovat, žalobce musí alespoň nějaké skutečnosti tvrdit [§ 71 odst. 1 písm. d) s.ř.s.].

18. Odkaz žalobce na čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků nemá oporu v jakékoliv jeho argumentaci, když ani netvrdil, že by splňoval definici uprchlíka ve smyslu čl. I. A úmluvy, nebo čl. I protokolu k této úmluvě (oboje publ. pod č. 208/1993 Sb.). Nehledě na to, že k porušení čl. 33 této úmluvy by mohlo dojít vyhoštěním, nikoliv zajištěním žalobce, které je předmětem nynějšího přezkumu.

19. Vzhledem ke všem zjištěným skutečnostem soudu nezbylo, než žalobu zamítnout jako nedůvodnou ve smyslu § 78 odst. 7 s.ř.s., dle něhož soud zamítne žalobu, není-li důvodná (výrok I. rozsudku), když žádná z žalobních námitek nebyla shledána důvodnou.

20. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého by měl nárok na jejich náhradu žalovaný, který měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, a proto jejich náhrada nebyla žádnému z účastníků přiznána (výrok II. rozsudku).

21. Žalobci byl pro řízení o žalobě ustanoven zástupcem advokát Mgr. Ladislav Bárta a v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§ 35 odst. 10 s.ř.s). Ustanovenému zástupci byla proto přiznána odměna za zastupování v souladu s jím uvedenou specifikací požadovaných nákladů ze dne 21.1.2021, která je tvořena dvěma úkony právní služby á 3 100 Kč (převzetí a příprava zastoupení, doplnění žaloby) a dvěma paušálními částkami á 300 Kč dle § 9 odst. 4 písm. d), § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. b), § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Zástupce není plátcem daně z přidané hodnoty. Celková výše odměny v tomto řízení tedy činí 6 800 Kč a tato částka bude vyplacena jmenovanému advokátovi z účtu zdejšího soudu ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku, kterou soud považuje za přiměřenou, na bankovní účet č. 2114899404/2700, VS: 1072020 (výrok III. rozsudku).

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu se sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno, který o kasační stížnosti rozhoduje. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni (§ 12 odst. 1, § 102, § 106 odst. 2 a 4 s. ř. s.).

Plzeň 5. února 2021

JUDr. Alena Hocká, v.r.

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru