Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

17 A 1/2016 - 43Rozsudek KSPL ze dne 30.09.2016

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
8 As 233/2016

přidejte vlastní popisek

17A 1/2016-43

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou v právní věci žalobce: K.V., zastoupeného: Mgr. Jaroslav Topol, advokát, Na Zlatnici 301/2, 140 00 Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, IČ 70890366, Škroupova 18, 306 13 Plzeň, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2.11.2015 č.j. DSH/11652/15,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou domáhá zrušení výše označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Plzně, odboru správních činností, oddělení dopravních přestupků ze dne 29.7.2015 č.j. MMP/155465/15, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod čtvrtý zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, pro porušení § 18 odst. 3 téhož zákona, za což mu byla uložena pokuta 2.000,-Kč a náhrada nákladů řízení 1.000,-Kč.

Žalobce v žalobě tvrdil, že svědecké výpovědi byly provedeny v rozporu s právním řádem. Proto se jedná o nezákonný důkaz, k němuž nemůže být přihlíženo. Postup při provádění svědecké výpovědi není ve správním řádu upraven, proto musí být per analogiam použit nejbližší právní předpis, tedy ustanovení § 101 a následující trestního řádu. Svědek vypovídá, co vnímá svými smysly v určitý moment, tudíž je nepatřičné, aby svědek v rámci své výpovědi na úřední záznam odkazoval a aby k takto odkázaným skutečnostem bylo přihlíženo. Žalobce připomněl, že zasahující policisté si nebyli schopni vlastní průběh měření a rozhodné skutečnosti vybavit a pouze odkázali na úřední záznam. Rozhodné skutečnosti tedy byly dovozeny pouze na základě úředního záznamu. Ten však není důkazním prostředkem dle § 51 odst. 1 správního řádu, nýbrž slouží pouze jako podklad správnímu orgánu k posouzení, jaké důkazy bude v řízení třeba provést. Žalobce odmítal, že by rozhodného dne bylo měřeno jím řízené vozidlo, a měl za to, že fotografie č. 2 a 3 ve spise, které jsou výstupem z měření, nelze ztotožnit s fotografií č. 4, na které jako jediné je čitelná registrační značka. Fotografie byly pořízeny v nočních hodinách a není rozeznatelná tovární značka vozidla, jeho barva či jiný poznávací znak. Porovnáváním tvaru světel na fotografii č. 4 se světly na fotografii č. 1 lze podle žalobce dospět k závěru, že vozidlo měřené je odlišné od vozidla registrační značky ..., neboť zatímco pravá část levého světla na fotografii č. 4 má velikost 94x43 pixelů, pravá část světla na fotografii č. 1 má velikost 19x20 pixelů. Z toho je podle žalobce zjevné, že poměry stran světla jsou zcela odlišné, kdy na fotografii č. 4 je světlo dvakrát širší než vyšší, naproti tomu na fotografii č. 1 je světlo čtvercové. Dále žalobce namítal, že rychloměr pozbyl ověření, neboť od jeho kalibrace byly vyměněny pneumatiky, což má zásadní vliv na meteorologické vlastnosti, proto bylo nutné jej kalibrovat znovu. Žalobce současně navrhl v řízení před správním orgánem k tomuto důkaz návrhem k obsluze rychloměru. Správní orgán uvedl, že mu z vlastní úřední činnosti není známo, že by aktuální znění návodu k obsluze stanovilo povinnosti nové kalibrace po výměně vozidla a že nemá důvod zpochybňovat tvrzení policistů, podle nichž bylo měřeno v souladu s návodem k obsluze. K tomuto žalobce konstatoval, že se jedná o otázku technického charakteru, kterou správní orgán nemohl být způsobilý posuzovat. Pokud chtěl zahrnout do dokazování otázku technického charakteru, měl si obstarat znalecký posudek či odborné vyjádření. Žalobce odkázal i na § 7 odst. 2 písm. v) vyhlášky č. 262/2000 Sb., podle něhož dochází v důsledku změny nebo úpravy podstatné části rychloměru k pozbytí ověření. Pneumatika, od jejíhož obvodu je počítán obvod kola, dle kterého je počítána rychlost, je podstatnou částí rychloměru. Dle žalobce pokud správní orgán I. stupně chtěl odkazovat na znalost mu známou z jeho úřední činnosti, byl povinen konkrétně uvést, z jaké úřední činnosti mu jsou tyto skutečnosti známy, a seznámit žalobce s těmito skutečnostmi před vydáním rozhodnutí. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10.2.2010 č.j. 1As 100/2009-129, podle něhož „pokud soud hodlá zahrnout do svého rozhodnutí skutečnosti známé z jeho úřední činnosti, aniž by účastníci řízení mohli s ohledem na okolnosti aplikaci takových skutečností rozumně předpokládat, musí s nimi nejprve seznámit účastníky řízení a poskytnout jim prostor, aby tyto skutečnosti mohli učinit spornými a navrhnout k nim důkazy.“ Žalobce rovněž namítal, že ze spisové dokumentace nevyplývá, zda policisté byli proškoleni v dispozici s použitým rychloměrem.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby s tím, že pro posouzení relevantnosti měření je podstatná toliko fotografie č. 1 z počátku měření a fotografie č. 2 z konce měření. Fotografie č. 4 přibližující údaj o vozidle s čitelnou tovární značkou slouží toliko ke zjištění údajů o změřeném vozidle, neboť jde o přiblížení zadní části vozidla. K provedení měření rychlosti vozidla na fotografiích č. 1 a 2 došlo v úseku od 22:51:20 hod. do 22:51:22 hod. a k pořízení přiblíženého záběru na záď vozidla v čase 22:52:14 hod. Žalovaný nemá žádných pochybností s ohledem na řadu snímků a časové údaje na nich, že na všech snímcích je zachyceno totéž vozidlo k datu 14.12.2015. Je irelevantní, že první dva snímky neumožňují čitelnost registrační značky, když tyto údaje byly zjištěny přiblížením zadní části vozidla na snímku č. 4. Posuzování totožnosti světel nelze brát v potaz, neboť přiblížení či vzdálení se náhled na světla vozidla či jejich tvar s ohledem na jejich svítivost a úhel, který svírají s pozorovatelem, mění. Jak vyplynulo z provedených svědeckých výpovědí, měření proběhlo v souladu s návodem k obsluze, což snímky č. 1 a 2 vhledem k tomu, že nedošlo k přiblížení vozidla měřeného k vozidlu měřícímu, potvrzuje. Ke změření rychlosti vozidla řízeného žalobcem došlo ověřeným radarem, tj. zařízením způsobilým k měření rychlosti, přičemž měření prováděli policisté, o nichž žalovaný nemá pochybnosti o jejich způsobilosti k provádění měření. Žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 7As 18/2011-54, podle něhož není zapotřebí prokazovat proškolení policistů k provádění měření. Podle žalovaného by tak obdobně mělo být nahlíženo na způsobilost vozidla PČR k provádění měření. Připravenost vozidla v souladu s podmínkami ověření garantuje PČR a žalobce neprokázal, že se vozidlo nacházelo v nezpůsobilém stavu, tudíž není na místě o způsobilosti vozidla pochybovat. Provádění návodu k obsluze nebylo jako důkaz podle žalovaného zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl spolehlivě zjištěn. Žalobcem tvrzené skutečnosti týkající se údajného pozbytí kalibrace jsou podle žalovaného toliko nepodloženým tvrzením, resp. účelovou manipulací s textem návodu k obsluze. Žalovaný poukázal na kapitolu 4. označenou Provozní podmínky, kde na straně 30 návodu k obsluze radaru PolCam, podle něhož v případě výměny kol na vozidle je zapotřebí vyzkoušení ujeté dráhy, kdy teprve při odchylce větší než 2% na vzdálenost 1.000 metrů je zapotřebí nového ověření. K tomu však nedochází vždy při výměně kol. Žalovaný připomněl, že žalobce se mohl aktivně bránit formou odvolacích námitek, což neučinil, čímž znemožnil žalovanému plný rozsah přezkoumání napadeného rozhodnutí i v otázce věcné správnosti. Dle žalovaného návrh jako na dokazování byl vznesen jako obstrukční požadavek mající za cíl neúměrné protahování řízení. V dané věci nebyla posuzována žádná technická otázka, která by příslušela znalci, nýbrž jen pravdivost tvrzení žalobce ve vztahu ke skutečnostem uvedeným v návodu k obsluze měřícího zařízení.

Součástí správního spisu je oznámení přestupku ze dne 16.12.2014, podle něhož žalobce dne 15.12.2014 ve 22:00 hod řídil osobní motorové vozidlo Audi A4 RZ… na dálnici D5 na 80. kilometru ve směru na Prahu a zařízením PolCam mu byla naměřena rychlost jízdy 162 km/h před odečtením odchylky v místě, kde je dovolená maximální rychlost 130 km/h. Žalobce se do oznámení nevyjádřil, ani je nepodepsal. Podle úředního záznamu PČR bylo uvedené vozidlo po změření zastaveno a řidič byl ztotožněn dle předložených dokladů. Vozidlo po dobu měření měla hlídka stále na dohled až do zastavení. Žalobce s přestupkem nesouhlasil a chtěl jej projednat ve správním řízení. Dále jsou součástí spisu 4 fotografie pořízené z rychloměru PolCam, a to z 22:51:20 hod., 22:51:22 hod., 22:51:33 hod., 22:52:14 hod., to vše ze dne 15.12.2014. Na fotografii č. 4 je čitelná registrační značka a tovární značka vozidla včetně přiblížení zadních světel obdélníkového tvaru. Na fotografiích č. 1-3 je zřejmé, že jsou pořízeny z větší vzdálenosti a záběr na tvar světel již není zřetelný, světla se jeví vyšší. Součástí správního spisu je i ověřovací list silničního rychloměru PolCam PC 2006 s platností do 7.4.2015.

Svědek T.U. dne 5.5.2015 uvedl, že předmětného dne prováděli kontrolu nejvyšší dovolené rychlosti v daném úseku, avšak s odstupem času si toho moc nepamatuje, proto se odkazuje na úřední záznam. Vzpomíná si, že jeli za uvedeným automobilem, jemuž byla naměřena rychlost 162 km/h. Řidič byl poté zastaven, s přestupkem nesouhlasil a chtěl věc oznámit správnímu orgánu. Neuváděl důvody, proč jel rychle, nebo proč to chce oznámit správnímu orgánu. V měřeném úseku byla nejvyšší dovolená rychlost 130 km/h. Tento svědek obsluhoval radar a jeho kolega byl řidič vozidla. Použito bylo zařízení PolCam. Policisté jeli za vozidlem, srovnali s ním rychlost, pak se spouští nahrávací zařízení + radar, a to automaticky změří rychlost v nějakém úseku a vyhodnotí to. Po dokumentaci vozidlo zastavují a s řidičem projednají. Jednalo se o úsek na 80. kilometru dálnice. Řidiče zastavili na výjezdu na obec Černice a Losinou, kde věc s ním v odstavném pruhu řešili. Dle svědka byl žalobce ve voze sám. Ztotožnil řidiče dle předložených dokladů a lustrací z evidence obyvatel, tedy porovnáním fotografie na dokladech s podobou řidiče, pochybnosti v tomto směru nevznikly. Vozovka byla osvětlená a v místě kontroly používají baterky. Na ztotožnění toto nemá vliv. Svědek vyloučil možnou záměnu vozidel, neboť jej měli stále na dohled a provoz byl na nízkém stupni. Žádná místní úprava rychlosti v daném místě nebyla, neboť měřený úsek projížděli ještě před měřením. Před měřením překontrolovali správnost a funkčnost radaru a to tak, že svědek postupoval dle návodu k použití k radaru, provedl zkušební měření, ověřil správnost času a data a dalších náležitostí před samotným měřením. Podle svědka PolCam měří v určitém úseku, kdy se musí ujet určitý úsek, kdy to radar vyhodnotí. Svědek si to prvně vyzkouší na parkovišti, protože funguje v úseku, čímž si zkusí, jestli je funkční. Zkušební měření podle svědka vypadá tak, že zapne zařízení PolCam, po určitém ujetí úseku mu to vyhotoví rychlost, kterou zadokumentuje a ukáže jako průměrnou rychlost za daný úsek. Může se lišit v řádu do 3%. Pokud se číselná hodnota neshoduje, ale odpovídá, že to není ve velkém rozmezí, mohou nastat rozdílné hodnoty, ale maximálně do 5 km/h. Porovnává změřenou rychlost na rychloměru služebního vozidla a vykázanou rychlost na zařízení PolCam. V předmětné době měli zimní pneumatiky. Výměnu pneumatik provádí jejich dílenští mechanikové.

Svědek R.M. uváděl, že vzhledem k tomu, že se daná událost přihodila před půl rokem, nemůže již nic konkrétního k ní uvést. S odstupem času si není schopen žalobce ani průběh silniční kontroly vybavit. Podle úředního záznamu a dostupných materiálů byl v té době řidičem a jeho kolega obsluhoval radar. Svědek si nevzpomíná, že by byla v místě nějak zvláště upravena maximální povolená rychlost, takže byla dle zákona 130 km/h. Svědek popsal, že každé měření probíhalo se zařízením PolCam standardně. Se služebním vozidlem se zařadili za vozidlo, které jelo před nimi, udržovali stejnou vzdálenost a stejnou rychlost a jeho kolega obsluhoval radar a naměřil vozidlo. Svědek měl za to, že v průběhu kontroly nevznikly žádné pochybnosti o totožnosti řidiče vozidla, neboť by si to jinak pamatoval. Rovněž měl za to, že se řidič vozidla nijakým způsobem policii nevyjádřil, neboť svědkovi neutkvěl v paměti. Podle svědka s ním bylo sepsáno oznámení o přestupku a tím věc skončila. Svědek potvrdil, že byl proškolen k obsluze daného rychloměru. O skutečnosti, že místní úpravou nebyla změněna v daném úseku rychlost vozidel, se přesvědčili před měřením vizuálně a místní znalostí. Dle svědka se před započetím měření provádí cvičné měření. Svědek byl přesvědčen, že bylo měřeno v souladu s návodem k měření.

Ve vyjádření zmocněnce žalobce, které došlo správnímu orgánu I. stupně 13.5.2015, se uvádí, že pokud svědek U. uvedl, že vozidlo musí ujet určitý úsek a měřící zařízení toto následně vyhodnotí, tento způsob nevede nijak k ověření správnosti měření. Způsob možného ověření uvedený v návodu k obsluze je, že s naměřeným vozidlem je ujeta vzdálenost jednoho kilometru na kalibrované měřící trati. Svědek M. tvrdil, že hmotnost vozidla ovlivnit měření vozidla nemůže. Návod k obsluze však uvádí, že hmotnost vozidla se nesmí lišit o více než 250 kg od hmotnosti v době ověření. Pokud se státní orgán neztotožňuje s tímto tvrzením zmocněnce žalobce, navrhuje se provedení důkazů návodem k obsluze. Žalobce dále připomínal, že ověření měřícího zařízení proběhlo 8.4.2014 a je podle něho možné bezpečně předpokládat, že bylo tehdy vozidlo provozováno na letních pláštích, při změně kol však dochází k rozkalibrování měřícího zařízení, další kalibrace nebyla provedena, a tudíž není možné naměřenou rychlost považovat za správnou. Dle žalobce návod k obsluze zařízení PolCam PC 2006 explicitně vyžaduje nové ověření: „systém PolCam se může používat za takového technického stavu vozidla, jaký byl zjištěn v době ověření. Změna tlaku vzduchu kol, změna hmotnosti vozidla, výměna kol apod. bude příčinou zmenšení přesnosti měření, proto také technický stav vozidla musí být pravidelně kontrolován, zvláště tlak a stav pneumatik. Váha tak nemůže překročit 250 kg v poměru k váze v době ověření. V případě výměny kol (pneumatik) je třeba provést novou kalibraci vozidla.“ (PolCam PC 2006, česká verze 1.7.4.6 CZ- strana 32). Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8.2.2012 č.j. 3As 29/2011-56, podle něhož „Nejvyšší správní soud považuje vyjasnění otázky, zda při měření postupovali policisté v souladu s návodem k obsluze přístroje PolCam PC 2006, za důležité pro zákonnost rozhodnutí o spáchání přestupku. V ověřovacím listu tohoto existuje totiž závěr, že rychloměr lze používat k měření rychlosti za dodržování návodu k obsluze. Také proto považuje soud za nutné doplnění důkazů minimálně o výslech zasahujících policistů.“

Správní orgán I. stupně uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku s odůvodněním, že na fotografiích ve spisu je zachycena zadní část vozidla žalobce, kdy ve středu snímku č. 2 a 3 je výsledná rychlost zjištěná rychloměrem a dále vzdálenost ujetá po dobu měření, tedy 100 metrů. Jistotou pro řešení přestupku jsou dva snímky pořízené v rámci měření, a to při zahájení ve 22:51:20 hod a při ukončení měření ve 22:51:22 hod, kdy tento druhý snímek zobrazuje výslednou rychlost i ujetou vzdálenost. Jedná se o fotografie č. 1 a 2. Tyto snímky současně dokazují, že se po dobu měření vzdálenost mezi vozidlem PČR a vozidlem žalobce nezmenšila, neboť velikost vozidla žalobce na druhém snímku je nepatrně menší. Tedy naopak vozidlo žalobce se od vozidla PČR ještě vzdalovalo, jelo tak nepatrně rychleji, než zaznamenal radar, což však nemůže být dáno k tíži žalobce, kdy lze použít jen prokázanou naměřenou rychlost. Snímek č. 3 v čase 22:51:33 hod. následuje jako pokračující záznam zapnutého rychloměru. Snímek č. 4 pak zachycuje detail zadní tabulky registrační značky předmětného vozidla. Správní orgán dále uvedl, že nemá pochybnosti o správnosti měření, když oba policisté shodně uvedli, že měření proběhlo v souladu s návodem k obsluze zařízení a před započetím bylo provedeno zkušební měření. Svědek U. prováděl měření rychlosti a je proškolen k obsluze daného zařízení, vykonával přípravnou činnost v rámci plnění služebních povinností, tudíž je platné, že byl odborníkem způsobilým k provedení takového úkonu. Dále přístroj byl řádně ověřen a rovněž na fotodokumentaci rychloměru je vozidlo v pozici zcela vyhovující ve vztahu k měřícím zařízením. Tímto je rovněž podle správního orgánu prokázána správnost provedeného měření. Skutečnost, že svědkové si nepamatují příliš mnoho událostí z předmětného dne, je podle správního orgánu logická, naopak by bylo nereálné, aby si policisté téměř po pěti měsících od kontroly pamatovali její detaily s ohledem na řešení množství přestupků. Přesto reagovali oba policisté na otázky správního orgánu, kde si především policista U. vzpomněl na řadu skutečností souvisejících s přestupkem. Správní orgán poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.8.2011 č.j. 8As 13/2011-54, podle něhož „pokud si jeden z policistů při výslechu téměř po dvou měsících od zjištění přestupku nebyl schopen vybavit přesnou polohu policejního vozidla a nepamatoval si veškeré okolnosti zjištění přestupku, není to důvodem, pro který by nebylo možné učinit závěr o spáchání přestupku. Tyto skutečnosti nezpůsobily nevěrohodnost výpovědí policistů.“ Správní orgán nemá důvod zpochybňovat postup popsaný svědkem U. při přípravě měření i při něm samém, protože policista byl v práci s uvedeným přístrojem proškolen. O správnosti postupu svědčí i skutečnost, že na fotografii je vozidlo zachyceno ve vyhovující pozici a součástí spisu je i platný ověřovací list deklarující ke dni spáchání přestupku správnost měření. Výstup z měření je nutno považovat za jednoznačný důkaz naměřené rychlosti a tento závěr by mohla zvrátit pouze existence konkrétních důkazů o nesprávně provedeném měření, které zjištěny nebyly. Dle úředního záznamu byli ve služebním vozidle pouze dva policisté, což potvrdili při výpovědích. Policista U. uvedl, že jeho váha je 85 kg, proto lze podle správního orgánu plně předpokládat, že váha obou policistů nepřesáhla 250 kg. Správnímu orgánu z vlastní úřední činnosti není známo, že by aktuální znění návodu k obsluze předmětného přístroje stanovilo povinnost nové kalibrace po výměně pneumatik vozidla v důsledku změny ročního období. Správní orgán nevyhověl návrhu na provedení důkazu návodem k obsluze zařízení z důvodu nadbytečnosti v okamžiku, kdy svědeckými výpověďmi bylo prokázáno měření v souladu s tímto návodem a skutečný stav věci tak byl úplně a přesně zjištěn. Policisté, coby odborně způsobilé osoby k provádění této činnosti, po změření použili kalibrované měřící zařízení a byli pro práci s ním proškoleni. Proškoleným policistům jsou známy přesné postupy měření dle návodu. Rovněž fotografie nezakládají žádné pochybnosti o správnosti měření. Svědecké výpovědi nemá správní orgán důvod zpochybňovat, neboť z ničeho nevyplynulo, že by mezi svědky a žalobcem byly jakékoliv osobní vazby, které by mohly negativně ovlivnit pravdivost výpovědí. Proto je správní orgán považuje za věrohodné a připomíná, že výpovědi spolu korespondují, zejména v bodě, že měření rychlosti probíhalo v souladu s návodem k obsluze měřícího zařízení. Správní orgán vzal v úvahu možnou odchylku měřícího zařízení, která je v ČR stanovena jednotně, při rychlosti jízdy nad 100 km/h činí 3%.

Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí připomněl, že blanketní odvolání nebylo ani přes výzvu žalobcem doplněno a žalobce pouze žádal odvolací orgán, aby ho před vydáním rozhodnutí poučil o tom, kdo bude ve věci rozhodovat. Žalobce byl tak vyrozuměn o oprávněné úřední osobě Bc. Š. a námitku podjatosti vůči ní nevznesl. Žalovaný konstatoval, že ve věci bylo provedeno dokazování v potřebném rozsahu v souladu s § 52 správního řádu. Ve zdůvodnění prvostupňového rozhodnutí bylo na podkladě provedených důkazů, zejména na podkladě fotografií z radaru, ověřovacího listu, výslechu policistů a oznámení přestupku v návaznosti na úřední záznam, jež tvoří ucelený řetězec, vyvozen správním orgánem I. stupně logický závěr o zavinění přestupku žalobcem. Nejsou pochybnosti o tom, že překročení nejvyšší dovolené rychlosti bylo naměřeno vozidlu předmětné tovární značky a RZ, což dokládá fotografie č. 4 s detailem na zadní část vozidla s čitelnou registrační značkou a tovární značkou vozidla. Také již nejsou pochybnosti o tom, že vozidlo řídil žalobce, neboť tento byl ztotožněn dle předložených dokladů a dle výpovědi policisty U. byla porovnána i fotografie na dokladech s podobou řidiče. Navíc policisté měli dle vyjádření svědka U. vozidlo na dohled a je vyloučena záměna řidičů či vozidla. Nadto zmocněnec žalobce doznal řízení předmětného vozidla žalobcem. O naměřené rychlosti taktéž nemá žalovaný pochybnosti, neboť z fotografií nevyplývá porušení návodu k obsluze radaru, když byla splněna podmínka, aby změřené vozidlo bylo na fotografii z konce měření stejně velké či se zmenšilo. Návod k obsluze tak byl dodržen a policisté navíc potvrdili, že při měření byl dodržen postup dle návodu k obsluze. Tak již není důvodu pochybovat o tom, že by policisté k ovládání radaru nebyli proškoleni, neboť měření rychlosti je běžnou součástí služebních povinností policistů, kdy navíc měření rychlosti prováděla hlídka dálničního oddělení, kdy tento typ radaru je tímto policejním útvarem pravidelně užíván. Dle žalovaného pochybnost o naměřené rychlosti není též proto, že zařízení mělo v době měření platný ověřovací list. Žalobce ve svém vyjádření zpochybňoval správnost měření, avšak šlo jen o obecné zpochybňování měření, kdy žalobce neuplatnil žádné relevantní konkrétní tvrzení prokazující, že ze strany policistů došlo k porušení návodu k obsluze zařízení. Není důvodu podle žalovaného se domnívat, že by služební vozidlo bylo vysláno k provádění měření rychlosti ve stavu, který by nebyl v souladu s požadavky v návodu k obsluze. Vzhledem k tomu není na místě pochybovat o tom, že vozidlo i po výměně pneumatik z letních na zimní splňovalo podmínky řádného ověření a že vozidlo se hmotnostně neodchýlilo o více než 250 kg. Další dokazování by bylo podle žalovaného nadbytečné, když není žádná pochybnost o skutečnosti, že měření proběhlo za dodržení návodu k obsluze.

O věci samé bylo rozhodnuto podle § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), neboť s tím žalobce i žalovaný souhlasili.

Žaloba není důvodná.

V daném případě se některé žalobní námitky shodují s námitkami, vznášenými v řízení před správním orgánem prvního stupně, tudíž se s nimi již vypořádal prvostupňový správní orgán ve svém rozhodnutí. Se závěry správního orgánu, které jsou výše v tomto rozsudku shrnuty, se soud ztotožňuje.

Není pravdivé tvrzení, žalobce, že o jeho vině za přestupek bylo rozhodnuto pouze na základě úředního záznamu, který není důkazem ,nýbrž jen podkladem rozhodnutí. Policisté v daném případě byly vyslechnuti k přestupku jako svědci. Ačkoli policisté vypovídali po téměř půl roce od spáchání přestupku, rozhodné okolnosti si svědek T.U., který byl obsluhou radaru, přece jen pamatoval (způsob a místo změření vozidla žalobce, místo a průběh silniční kontroly, osvětlení vozovky atd.). Vedle svědeckých výpovědí pak dalším důkazem ve věci byly zejména fotografické záznamy z radaru, které jednoznačně svědčí o namřené rychlosti v daném místě a čase.

Soud neshledal důvodnými pochybnosti žalobce o tom, zda fotografie č. 1 a 2 pořízené radarem zachycují totéž vozidlo jako fotografie č. 4 (s čitelnou RZ). Jednoznačně totiž spojuje všechny fotografie údaj o shodném časovém úseku, kdy byly pořízeny. Fotografie č. 4 byla pořízena nejpozději, až po naměření vozidla, přesto jde o časový rozdíl pouze v řádu desítek sekund. Fotografie č. 4 zabírá vozidlo z větší blízkosti než ostatní, a z tohoto důvodu jsou zde zadní světla změřeného vozidla větší. Je pravdou, že skvrny na fotografiích znázorňující koncová světla mají různý tvar, z čehož však vzhledem k pořizování snímků za tmy a z různých úhlů a vzdáleností nelze dovozovat, že jsou na fotografiích zachycena jiná vozidla. Rozhoduje stejný okamžik pořízení fotografií.

Soud neakceptoval ani tvrzení žalobce, že ze spisové dokumentace nevyplývá, zda policisté byli proškoleni v dispozici s použitým rychloměrem, neboť svědek R.M. výslevně při výslechu potvrdil, že byl k obsluze radaru proškolen. Svědek T.U. pak jakožto obsluha radaru podrobně popisoval, jak se provádí zkušební měření.

Dále žalobce namítal, že rychloměr pozbyl ověření, neboť od jeho kalibrace byly vyměněny pneumatiky, což má zásadní vliv na meteorologické vlastnosti, proto bylo nutné jej kalibrovat znovu. Žalobce současně navrhl v řízení před správním orgánem k tomuto důkaz návrhem k obsluze rychloměru.

Soud nepovažuje ani tato tvrzení za důvodná. Jednak jsou zda zcela standardní výstupy z radarových fotografií č. 1-2, kde je zachyceno měřené vozidlo (nepřibližující se) spolu s výslednou rychlostí. Dále také vzhledem k obsahu výpovědí policistů, kteří byli přesvědčeni, že postupovali v souůadu s návodem k obsluze a k tomuto současně podrobně svoje postupy při měření popisovali. Svědek U. uváděl podstatné okolnosti z pohledu obsluhy radaru, svědek M. z pohledu řidiče služebního vozidla. Pochybnosti o provedeném měření nevznikly ani na základě tvrzení žalobce, že je nutná nová kalibrace vždy při každé výměně pneumatik. Žalobce toto své obecné tvrzení nijak nedokládal, ani nic takového nevyplývá z jím cit. ust. § 7 odst. 2 písm. v) vyhlášky č. 262/2000 Sb.

Nevznikly tedy žádné pochybnosti o postupu policistů při obsluhování radaru, a tím ani o správnosti provedeného měření, tudíž soud stejně jako správní orgány považuje provádění důkazu návodem k obsluze za nadbytečné.

Na základě výše uvedeného soud neshledal žalobní námitky důvodnými, a žalobu proto zamítl podle § 78 odst. 7 s.ř.s.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého by měl nárok na jejich náhradu žalovaný, který měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, a proto jejich náhrada nebyla žádnému z účastníků přiznána.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V Plzni dne 30. září 2016

Mgr. Jana Komínková, v.r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Martina Kerberová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru