Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

57 Az 6/2020 - 35Rozsudek KSPH ze dne 18.03.2021

Prejudikatura

5 Azs 11/2012 - 23

7 Azs 6/2008 - 61

5 Azs 66/2008 - 70


přidejte vlastní popisek

57 Az 6/2020- 35

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Karlem Ulíkem ve věci žalobkyně: S. R.

narozená X, státní příslušnost Ukrajina bytem X

proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 9. 2020, č. j. OAM-56/LE-BE02-BA04-2020

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:


Průběh správního řízení

1. Žalobkyně byla rozhodnutím Policie ČR ze dne 14. 6. 2020 zajištěna podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, tedy z důvodu nebezpečí maření nebo ztěžování výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění.

2. Z rozhodnutí vyplývá, že žalobkyně byla dne 14. 6. 2020 v Praze kontrolována policejní hlídkou, přičemž bylo zjištěno, že má soudně uložené vyhoštění a zákaz pobytu na území ČR do 10. 4. 2021. V rámci výpovědi dne 14. 6. 2020 žalobkyně uvedla, že nemá žádné oprávnění k pobytu v ČR, je zde „načerno“. Naposledy přicestovala „letos v lednu“. V březnu 2020 ji kontrolovala policie a umístila ji do vazby na Pankrác. Tam byla do 28. 5. 2020. Pustili ji, protože ji nestihli do tří měsíců deportovat. Řekli jí, aby ihned šla na cizineckou policii. Na Ukrajině nebylo za co žít, tak jela pracovat do ČR. Ví o tom, že dostala „všechna ta vyhoštění“, ale z ČR nevycestovala, protože nevychází s manželem, který žije na Ukrajině. Mají osobní neshody. Nyní už chce jet na Ukrajinu. 3. Dne 19. 6. 2020 žalobkyně v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová (dále jen „ZZC“) podala žádost o udělení mezinárodní ochrany. 4. Rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 6. 2020 byla žalobkyně přezajištěna podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), tedy pro existenci oprávněných důvodů se domnívat, že žalobkyně podala žádost o mezinárodní ochranu pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Žalovaný v rozhodnutí připomněl, že žalobkyni byla již v minulosti uložena dvě soudní a jedno správní vyhoštění, z ČR ani v jednom případě nevycestovala (žaloba proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2020, č. j. 44 A 22/2020 - 18, pozn. soudu).

5. Při poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu dne 3. 7. 2020 žalobkyně sdělila, že je rozvedená, do ČR přicestovala v lednu 2019, má zdravotní problémy s páteří asi 10 let, kvůli zdraví žádá o mezinárodní ochranu, doma jí s tím nikdo nepomůže, nemá tam ani žádné zázemí, v ČR je již 26 let.

6. V rámci pohovoru k podané žádosti, konaného dne 3. 7. 2020, žalobkyně uvedla, že na Ukrajině žila v Z. oblasti. Naposledy přicestovala do ČR v lednu 2019, v únoru ji zavřeli. Ve vlasti neměla žádné problémy se státními orgány, nebyla trestně stíhána, nebyla pronásledována, neměla problémy při vycestování. O mezinárodní ochranu žádá z důvodu zdraví, protože na Ukrajině jí nikdo nepomůže. Nemá se kam vrátit, protože na Ukrajině nemá žádné zázemí.

7. Dne 5. 8. 2020 se žalobkyně seznámila s podklady rozhodnutí. 8. Dne 2. 9. 2020 žalobkyně zaslala žalovanému vyjádření, v němž doplňuje důvody své žádosti. Na Ukrajině měla problémy s manželem, který se vůči ní opakovaně dopouštěl závažného domácího násilí. Dlouhodobě se hádali, on ji opakovaně fyzicky napadal, hlavně kvůli penězům. Poštval proti ní celou rodinu. V roce 2017 žalobkyně jela znovu pracovat do ČR, manžel ji psychicky vydíral po telefonu, aby mu poslala peníze. Manžel také zpronevěřil její majetek. S manželem mají syna, ročník 2010, o kterého se stará matka manžela. V roce 2017 či 2018 za ni do ČR přijel manžel, opakovaně ji vydíral a fyzicky napadal. Zjistila přitom, že má poměr s jinou ženou. Manžel ji strašlivě zbil, zkopal ji a tahal za vlasy. Na manžela nepodala trestní oznámení, bojí se reakce jeho rodiny, bojí se, že by přišla o kontakty se synem. Nemá důvěru k ukrajinské policii. Když byla ohledávána na cizinecké policii v případě prvního vyhoštění, měla modřiny, ale neví, jestli to byla zaznamenáno do policejního spisu. Když přijela do ZZC, kontaktovala manžela ohledně návratu. On jí řekl, že neexistuje, že by se vrátila do jejich vesnice. V případě přestěhování se do jiné části Ukrajiny se žalobkyně bojí, že by ji manžel měl tendenci vyhledat a opět mlátit a vydírat. V případě návratu jí tedy hrozí opakované pronásledování ze strany manžela.

9. Žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 8. 9. 2020 zamítl žádost žalobkyně podle §16 odst. 2 zákona o azylu jako zjevně nedůvodnou. Připomněl, že Ukrajina (s výjimkou Krymu a částí Doněcké a Luhanské oblasti) je ve smyslu vyhlášky č. 328/2015 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 328/2015“) bezpečnou zemí původu. Sama žalobkyně prohlásila, že na Ukrajině nikdy neměla žádné problémy se státními složkami. Zdůvodnění žádosti zdravotními problémy se zády nelze podřadit mezi relevantní důvody při posuzování toho, zda je v případě žalobkyně možno Ukrajinu považovat za bezpečnou zemi. Co se týče vyjádření ze dne 1. 9. 2020, dle žalovaného se jedná o jasně účelovou a nevěrohodnou snahu o zvrácení výsledku řízení po seznámení se s podklady rozhodnutí. Poukázal na to, že žalobkyně uvedla, že je rozvedená, dále na to, že dopis sama zjevně ani nepsala, protože je psán perfektní češtinou. O mezinárodní ochranu požádala po více než roce od jejího posledního příjezdu do ČR a teprve poté, co byla umístěna do ZZC. Žalobkyně se tak zjevně snaží o účelová tvrzení s cílem legalizovat svůj pobyt v ČR. Žalovaný proto dospěl k závěru, že Ukrajina je ve vztahu k žalobkyni bezpečnou zemí původu. Žalobkyně přitom neprokázala, že by v jejím případě nebylo možno Ukrajinu za takovou zemi považovat. V případě jakýchkoli problémů v zemi původu má možnost ochrany tamních kompetentních orgánů.

Shrnutí žaloby

10. Žalobkyně úvodem žaloby obecně odkazuje na řadu ustanovení právních předpisů, jež měl žalovaný porušit, aniž by tato tvrzení dále rozvedla. 11. Žalobkyně má za to, že v jejím případě nebylo možné Ukrajinu považovat za bezpečnou zemi původu, neboť se v zemi původu stala obětí dlouhodobě se opakujícího domácího násilí ze strany partnera a v případě návratu by jí mohla hrozit vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Žalovaný tak měl žádost posoudit ve standardním řízení, nikoliv ji zamítnout jako zjevně nedůvodnou.

12. Podle žalobkyně měl žalovaný povinnost přihlédnout k dopisu ze dne 1. 9. 2020 a v případě pochyb o hodnověrnosti žalobkyně měl přistoupit k doplňujícímu pohovoru. Žalobkyně sepsala dopis za pomoci právničky dojíždějící na poradenství do ZZC, proto je v českém jazyce. Časový odstup byl dán tím, že žalobkyně nevěděla, že domácí násilí v zemi původu lze kvalifikovat jako důvod pro mezinárodní ochranu, nadto se jedná o citlivé skutečnosti, které se žalobkyně z počátku necítila komfortní správnímu orgánu sdělovat. Žalovaný tak měl přezkoumat její žádost meritorně.

Vyjádření žalovaného

13. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Připomněl, že žalobkyně jako důvod žádosti uvedla problémy s páteří, a to jak při poskytnutí údajů, tak při samotném pohovoru. Teprve po 2 měsících od konání pohovoru žalobkyně zaslala zmíněný dopis. Žalovaný setrvává na svém názoru, že toto vyjádření je pouhým účelovým pokusem žalobkyně zvrátit výsledek řízení. Tvrzení, že žalobkyně nevěděla, že jde o azylově relevantní důvod a že se necítila dobře tyto skutečnosti správnímu orgánu sdělovat, jsou pouze ničím nepodloženými spekulacemi. Žalobkyně neprokázala, že Ukrajinu není možné považovat za bezpečnou zemi původu. I pokud by tvrzené problémy s manželem uváděla od počátku, ani tak by se nejednalo o azylově relevantní důvody. Sama žalobkyně totiž uvedla, že se neobrátila na orgány v zemi původu. Tuto možnost jsou žadatelé povinni vyčerpat. Pouhá nedůvěra v tamní orgány nestačí, tím spíše, že jde o zemi, která se nachází na seznamu bezpečných zemí původu.

Posouzení věci krajským soudem

14. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas (§ 32 odst. 1 zákona o azylu), osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. 15. Soud ve věci rozhodl bez jednání v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil. Žalobkyni bylo poučení obsahující výzvu k vyjádření se k jednání doručeno fikcí, ve stanovené lhůtě se nevyjádřila. V souladu s § 51 odst. 1 větou druhou s. ř. s. se tak má za to, že s rozhodnutím bez jednání vyslovila souhlas (o tomto následku byla ve výzvě poučena). S ohledem na problémy s doručováním žalobkyni se soud zabýval též tím, zda není na místě řízení zastavit podle § 33 písm. b) či e) zákona o azylu, důvody k tomuto postupu však neshledal. Přistoupil proto k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí

16. Soud předesílá, že napadené rozhodnutí je srozumitelné a z jeho odůvodnění zřetelně vyplývá, z jakých důvodů nebyla žalobkyni mezinárodní ochrana udělena. Jedná se proto o rozhodnutí přezkoumatelné.

17. Žalovaný své rozhodnutí založil na závěru, že tvrzené bolesti se zády nejsou azylově relevantním důvodem. Dodatečná tvrzení žalobkyně o násilí ze strany manžela žalovaný považoval za nevěrohodná a účelová. Dále poukázal na to, že žalobkyně neprokázala, že by v jejím případě nebylo možné se obrátit na příslušné ukrajinské orgány za účelem poskytnutí ochrany.

18. Ukrajina (s výjimkou poloostrova Krym a částí Doněcké a Luhanské oblasti pod kontrolou proruských separatistů) je podle § 2 vyhlášky č. 328/2015 na seznamu zemí, které Česká republika považuje za bezpečné.

19. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud například v usnesení ze dne 15. 1. 2021, č. j. 7 Azs 301/2020 - 36: „Oproti jiným azylovým řízením je u řízení o mezinárodní ochraně v případě bezpečných zemí původu zdůrazněno důkazní břemeno žadatelů. Jelikož se dodržování mezinárodních závazků a neporušování práv vlastních občanů u bezpečných zemí původu presumuje, leží odpovědnost za prokázání opaku právě na žadatelích. Shodný závěr Nejvyšší správní soud vyslovil již v rozsudku ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, publ. pod č. 1749/2009 Sb. NSS: ,Institut bezpečné země původu zakotvený v § 2 odst. 1 písm. a) zákona o azylu [pozn. soudu - dnes písm. k)] a v čl. 29 a 30 procedurální směrnice totiž stanoví presumpci nedůvodností žádostí osob přicházejících z dané země – srov. § 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu (...) [pozn. soudu – dnes § 16 odst. 2]. Jinými slovy, žadatel o mezinárodní ochranu přicházející z bezpečné země původu musí prokázat, že v jeho konkrétním případě tento stát za bezpečnou zemi původu považovat nelze, což v důsledku znamená, že musí prokázat, že mu hrozí větší riziko pronásledování nebo vážné újmy než ostatním osobám v obdobném postavení. Jak bylo uvedeno výše, obdobné podmínky nejsou u standardních žádostí o mezinárodní ochranu (minimálně, pokud jde o zkoumání podmínek pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu) vyžadovány, a tudíž označení určité země za bezpečnou zemi původu v podstatě zvyšuje důkazní břemeno na straně žadatelů o mezinárodní ochranu.‘

20. V nyní posuzované věci tedy bylo primárně na žalobkyni, aby prokázala, že v jejím případě domněnka bezpečné země neplatí. Žalobkyně dle svých tvrzení neměla ve vlasti žádné problémy se státními orgány, ale s bývalým manželem, který ji měl napadat. Žalobkyně se však neobrátila na tamní policii či jiné příslušné orgány. To zdůvodnila nedůvěrou vůči ukrajinským orgánům a obavami z reakce rodiny bývalého manžela. Soud toto obecné zdůvodnění neakceptuje. Zaprvé, samotná subjektivní nedůvěra žadatele o mezinárodní ochranu k orgánům země původu není relevantním důvodem pro nevyužití jejich ochrany (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2013, č. j. 5 Azs 11/2012 - 23, ze dne 12. 11. 2020, č. j. 7 Azs 121/2020 - 24, odst. 9, či ze dne 19. 11. 2019, č. j. 7 Azs 143/2020 - 45, odst. 10). Ani obecné tvrzení o obavách z reakce manželovy rodiny není relevantním důvodem pro nevyužití ochrany ukrajinských orgánů. I proti jejich případnému protiprávnímu jednání by se žalobkyně mohla domáhat vnitrostátní ochrany. Přitom v případě žalobkyně pocházející z bezpečné země původu bylo na ní, aby tvrdila a prokázala, že Ukrajina není v jejím případě bezpečnou zemí, zejména tedy, že nemá přístup k efektivní ochraně tamních orgánů (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2020, č. j. 53 Az 16/2019 - 30, odst. 25). To se jí však nepodařilo. Za této situace nebylo třeba zabývat se otázkou vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, na který je odkazováno v žalobě (viz § 16 odst. 3 zákona o azylu).

21. Soud tak dospěl k závěru, že i kdyby dodatečná tvrzení žalobkyně o útocích ze strany bývalého manžela byla pravdivá, nic jí nebránilo obrátit se s žádostí o ochranu na příslušné ukrajinské orgány. Tento právní názor, vyslovený žalovaným v závěru napadeného rozhodnutí, tedy před soudem obstál a sám o sobě postačí k závěru o zjevné nedůvodnosti žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu § 16 odst. 2 zákona o azylu, potažmo její žaloby. I kdyby se totiž žalovaný mýlil ve vyhodnocení dodatečných tvrzení žalobkyně o útocích ze strany jejího bývalého manžela jako účelových, nic by to neměnilo na tom, že žalobkyně proti těmto útokům měla k dispozici prostředky ochrany v zemi původu, které bez přesvědčivých důvodů nevyužila.

22. Pro úplnost však soud konstatuje, že rámec azylového příběhu žalobkyně skutečně vyvolává oprávněné pochyby o jeho pravdivosti, včetně jejího dodatečného vyjádření ze dne 1. 9. 2020. Žalobkyně uvedla, že v ČR pobývá dlouhodobě, naposledy přicestovala v lednu 2019 či 2020 (v tom se její tvrzení liší), nicméně žádost o mezinárodní ochranu podala až dne 19. 6. 2020 poté, co byla jednou dvakrát soudně a jednou správně vyhoštěna, znovu zjištěn její nelegální pobyt na území ČR, byla zajištěna a umístěna do ZZC. Podání žádosti o mezinárodní ochranu za této situace logicky vyvolává pochybnosti o její účelovosti (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2005, č. j. 4 Azs 395/2004 - 68, ze dne 26. 3. 2008, č. j. 7 Azs 6/2008 - 61, či ze dne 11. 10. 2017, č. j. 1 Azs 256/2017 - 33). Ostatně i původním důvodem žádosti byla zřejmá snaha o dodatečnou legalizaci pobytu na území ČR, když pouze uvedla, že má problémy se zády. Až teprve v písemném vyjádření ze dne 1. 9. 2020 nově uvedla jako důvod své žádosti násilí ze strany bývalého manžela. Byť obecně si lze jistě představit situaci, kdy takové dodatečné písemné tvrzení bude rozumně vysvětlitelné například právě tím, že žadateli nebylo komfortní při pohovoru sdělovat citlivé okolnosti jeho azylového příběhu, v tomto případě se soud ztotožňuje s posouzením vyjádření jako účelového, byť odůvodnění žalovaného je v tomto ohledu poměrně strohé. Ohledně účelovosti vyjádření z 1. 9. 2020 a celkově jednání žalobkyně soud odkazuje na právě popsané okolnosti, za kterých žalobkyně žádost o mezinárodní ochranu vznesla. Pokud jde o načasování vyjádření, soud si povšiml toho, že jej žalobkyně sepsala krátce poté, co jí byl doručen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2020, č. j. 44 A 22/2020 - 18, který nabyl právní moci 17. 8. 2020. Tímto rozsudkem byla zamítnuta její žaloba proti zajištění, v němž zdejší soud s ohledem na okolnosti podání žádosti a její pobytovou minulost konstatoval, že žalobkyně podala žádost o mezinárodní ochranu výlučně s cílem vyhnout se vyhoštění. Výslovně uvedl, že žalobkyně při podání žádosti sdělila pouze jediný důvod k tomuto kroku, totiž zdravotní problémy, žádné jiné důvody neuvedla. Lze se proto důvodně domnívat, že její dodatečné tvrzení o útocích ze strany manžela byla právě reakcí na odůvodnění citovaného rozsudku, který si žalobkyně či jí zmiňována právnička mohla interpretovat jako předzvěst zamítavého rozhodnutí i v této věci. Žalobkyně lhala správním orgánům v minulosti co do úmyslu opustit území ČR, ostatně v odkazovaném rozsudku je přiléhavě konstatováno, že správním orgánům vždy tvrdí to, co je pro ni v danou chvíli nejpříhodnější. Konečně soud konstatuje, že žalobkyně své tvrzení o útocích či vydírání ze strany manžela vůbec ničím nepodložila. Ve světle všech těchto okolností se soud ztotožnil též se závěrem žalovaného o účelovosti a nevěrohodnosti dodatečného vyjádření ze dne 1. 9. 2020.

23. Pokud jde o výčet právních předpisů v úvodu žaloby, které měl žalovaný porušit, v této souvislosti žalobkyně neuvádí žádná konkrétní tvrzení ani argumentaci, nejedná se tak o projednatelný žalobní bod (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58).

24. Soud dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji dle § 78 odst. 7 zákona s. ř. s. zamítl. 25. O nákladech řízení účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť nebyla procesně úspěšná. Žalovanému, který byl ve věci úspěšný, žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Praha 18. března 2021

Karel Ulík, v. r.

samosoudce

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru