Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

54 A 70/2019 - 64Rozsudek KSPH ze dne 12.02.2021

Prejudikatura

3 As 51/2007 - 84

9 As 71/2008 - 109

1 Afs 92/2012 - 45

8 Afs 267/2017 - 38

7 As 362/2018 - 23

1 As 24/20...

více

přidejte vlastní popisek

54 A 70/2019- 64

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., a soudců Mgr. Lenky Oulíkové a Mgr. Miroslava Makajeva ve věci

žalobkyně: M. B.,

bytem X, zastoupená advokátkou Mgr. Ivanou Sládkovou, sídlem Na Poříčí 1079/3a, Praha,

proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1. M. D.,
bytem X,

2. M. B.,
bytem X,

obě zastoupené advokátem JUDr. Karlem Matějkou,
sídlem Nad Lesním divadlem 1354/8a, Praha,

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2019, č. j. 034276/2019/KUSK,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Vymezení věci

1. Žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2019, č. j. 034276/2019/KUSK (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím žalovaný k odvolání žalobkyně změnil část výroku a doplnil odůvodnění rozhodnutí Městského úřadu Nový Knín (dále jen „stavební úřad“) ze dne 8. 10. 2018, č. j. MUNK/2245/2018/STAV-Kon (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž bylo povoleno užívání vestavby kompletní bytové jednotky do bývalého sálu v č. p. X v X na stavebním pozemku č. X v katastrálním území X, a ve zbývajícím rozsahu výrok a odůvodnění prvostupňového rozhodnutí potvrdil.

Obsah podání účastníků řízení a osob zúčastněných na řízení

2. Žalobkyně v žalobě namítá, že se žalovaný v napadeném rozhodnutím nevypořádal s některými jejími odvolacími námitkami, zejména s otázkou imisí, tedy ochranou jejího soukromí. Porušení práva na soukromí spatřuje ve vybudování neoprávněných oken, které snižují ekonomickou hodnotu stavby žalobkyně a omezují ji při užívání její nemovitosti. Žalobkyně tvrdí, že vybudování větších oken a s tím spojené chování vlastníků sousední stavby ji obtěžuje nad míru přiměřenou poměrům. Vytýká žalovanému, že ji odkázal s touto námitkou do civilního řízení, ačkoli dle ustálené judikatury je stavební úřad povinen se s těmito námitkami vypořádat a přihlédnout k nim v rámci rozhodování o povolení užívání stavby. K tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2929/99, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2007, č. j. 1 As 7/2007-104. Žalobkyně uvádí, že povolením užívání stavby přestavěné v rozporu se stavebním povolením byla zkrácena na vlastnickém právu, neboť v důsledku úprav sousední stavby nemůže plně využívat svého vlastnického práva a snížila se hodnota její stavby.

3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhuje žalobu pro nedůvodnost zamítnout. Má za to, že se v napadeném rozhodnutí se všemi námitkami žalobkyně dostatečně vypořádal.

4. Žalobkyně v replice opakuje, že žalovaný ani stavební úřad se nevypořádali s její námitkou týkající se imisí, které v důsledku úprav, jež jsou předmětem kolaudačního rozhodnutí, zasahují na její pozemek v míře nepřiměřené poměrům. Poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž musí být z rozhodnutí správního orgánu seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené. Konstatování žalovaného, že se námitkou žalobkyně nebude zabývat, neboť spadá do pravomoci civilních soudů, aniž tento svůj názor odůvodnil odkazem na příslušné ustanovení zákona nebo sjednocující stanovisko nadřízených soudů, nepředstavuje dle žalobkyně dostatečné vypořádání námitky. Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

5. Osoby zúčastněné na řízení ve svém vyjádření k žalobě uvádí, že skutečnosti tvrzené žalobkyní nemohou vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. Žalobkyně opakuje námitky, s nimiž se správní orgány dostatečně vypořádaly. K jednotlivým odvolacím námitkám odkazují na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále poukazují na to, že žalobkyně ani její právní předchůdci nevznesli námitky a nepodali odvolání proti stavebnímu povolení vydanému v roce 1983. Na fasádě domu sousedící s nemovitostí žalobkyně nedošlo k výrazné úpravě. Osoby zúčastněné na řízení mají za to, že žalobkyni vadí umístění domu v blízkosti hranice jejího pozemku, přestože dům byl postaven před více než 100 lety. Domnívají se, že žalobkyně z tohoto důvodu účelově protahovala kolaudační řízení soudními spory o žalobách, které byly projednávány u Okresního soudu v Příbrami a byly zamítnuty (žaloba vedená pod sp. zn. 14 C 176/2006 týkající se imisí, žaloba vedená pod sp. zn. 6 C 222/2013 na zdržení se šíření požárně nebezpečného prostoru a uložení povinnosti a žaloba pro zmatečnost vedená pod sp. zn. 13 C 33/2012). Dle osob zúčastněných na řízení žalobkyně v žalobě neuvedla žádné relevantní skutečnosti, jež by zakládaly nezákonnost napadeného rozhodnutí.

6. Při jednání účastníci řízení setrvali na svých procesních stanoviscích.

Skutková zjištění vyplývající ze správního spisu

7. Dne 10. 5. 1983 pod č. j. 88/1983 vydal stavební úřad na základě žádosti M. a F. B. (dále jen „stavebníci“) stavební povolení na stavbu označenou jako „vestavba kompletní bytové jednotky do bývalého sálu v čp. X“. Z kopie ověřené projektové dokumentace ke stavebnímu povolení a technické zprávy vyplývá, že byly povoleny tři okenní otvory ve stěně směrem k domu žalobkyně (nyní pozemku p. č. st. X) o rozměrech 60 x 90 cm v prostoru spíže, sprchy a WC, dále dva okenní otvory směrem ke komunikaci z ložnice a obývacího pokoje o velikosti 180 x 150 cm a dva okenní otvory směrem na pozemek stavebníků z obývacího pokoje a kuchyně o velikosti 120 x 150 cm. V podmínkách pro provedení stavby bylo uvedeno, že stavba bude provedena do 25. 5. 1985.

8. Stavebníci podali dne 7. 11. 2005 návrh na vydání kolaudačního rozhodnutí pro tuto stavbu, který byl evidován pod č. j. 1278/2005. Stavební úřad oznámil účastníkům řízení zahájení kolaudačního řízení a nařídil ústní jednání spojené s místním šetřením na den 15. 11. 2005. Při místním šetření byly zjištěny změny tvaru (velikosti) oken, změny v půdorysu příček a využití některých místností (WC a sprchový kout). Dne 2. 12. 2005 stavební úřad vyzval stavebníky, aby do 31. 3. 2006 předložili dokumentaci skutečného provedení stavebních úprav a kolaudační řízení přerušil. Zástupkyně stavebníků dne 13. 12. 2005 podala žádost o změnu stavby před dokončením a o dodatečné povolení změny užívání jednotlivých místností a velikosti rozměrů oken rodinného domu se dvěma bytovými jednotkami a předložila projektovou dokumentaci, kterou stavební úřad vrátil k přepracování. Dne 3. 4. 2006 obdržel stavební úřad doplnění žádosti o změnu stavby před dokončením s nepodstatnými odchylkami oproti původní projektové dokumentaci dle stavebního povolení ze dne 10. 5. 1983 s projektovou dokumentací. Dne 12. 4. 2006 stavební úřad dle § 80 a § 81 odst. 4 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavební řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2006 (dále jen „stavební zákon z roku 1976“), oznámil účastníkům řízení zahájení kolaudačního řízení (č. j. 1278/2005-Ko) spojeného s řízením o změně stavby. Do okruhu účastníků řízení zahrnul žalobkyni jakožto vlastníka sousední nemovitosti. Na den 27. 4. 2006 bylo nařízeno ústní jednání spojené s místním šetřením. Při ústním jednání provedli pracovníci stavebního úřadu, projektant a zástupce stavebníka fyzickou prohlídku suterénní části domu č. p. X s tím, že přízemní část byla prohlédnuta již dne 15. 11. 2005. V protokolu o ústním jednání bylo uvedeno, že došlo ke změně velikosti oken směrem k silnici, kde byla realizována dvě okna o velikosti 175 x 145 cm a 190 x 145 cm namísto povolených oken o velikosti 180 x 150 cm, změně velikosti okna do dvora z pokoje (povoleno 120 x 150 cm, realizováno 135 x 140 cm) a kuchyně (povoleno 120 x 150 cm, realizováno 120 x 140 cm), došlo k posunu příček, nebylo provedeno povolené schodiště, byl zmenšen prostor WC a sprchy a vyměněno jejich umístění, byl zmenšen prostor spíže, posunuto okno u sprchy a namísto povolené velikosti oken 90 x 60 byla realizována okna ze spíže, WC a sprchy o velikosti 55 x 60 cm. Dne 27. 4. 2006 uplatnila žalobkyně námitky. Žádala, aby řízení bylo s ohledem na občanskoprávní námitky přerušeno. Dne 5. 6. 2006 stavebníci doplnili podklady pro vydání kolaudačního rozhodnutí (dodatek k technické zprávě, výkres půdorysu suterénu a výkres charakteristického řezu stavbou) a vyjádřili se k námitkám. Stavební úřad účastníky řízení uvědomil o doplnění podkladů a stanovil lhůtu k nahlédnutí do spisu a k vyjádření. Dne 3. 7. 2006 stavební úřad obdržel vyjádření žalobkyně, v němž požadovala přerušení kolaudačního řízení spojeného s řízením o změně stavby do doby rozhodnutí o její žalobě proti stavebníkům na ochranu osobnosti, neboť dle žalobkyně jde o předběžnou otázku. Stavební úřad rozhodnutím ze dne 10. 7. 2006 řízení přerušil a odkázal žalobkyni s uplatněnými námitkami na soud. Dne 29. 8. 2006 žalobkyně doložila, že dne 28. 8. 2006 podala u Okresního soudu v Příbrami žalobu o zdržení se nadměrného obtěžování.

9. Dne 27. 9. 2007 JUDr. I. H., notář v Příbrami, jako soudní komisař sdělil stavebnímu úřadu, že jako dědičky po F. B. zemřelém dne X přichází v úvahu osoby zúčastněné na řízení jakožto dědičky ze zákona, které dědictví neodmítly.

10. Usnesením ze dne 1. 3. 2010 stavební úřad dle § 140 odst. 1 správního řádu rozhodl o spojení řízení vedeného pod sp. zn. 1456/2006-Ko, které se týkalo stavebních úprav rodinného domu č. p. X v X — stavební povolení vydáno MNV X dne 2. 12. 1969 pod zn. Výst/č. j. 15/1969, s věcí vedenou pod sp. zn. 1278/2006-Ko (správně 1278/2005-Ko – poznámka soudu), které se týkalo vestavby bytové jednotky do bývalého sálu v č. p. 46 – stavební povolení vydáno stavebním úřadem dne 10. 5. 1983 pod č. j. 88/1983, neboť se týkají téže stavby č. p. X a týchž účastníků. Řízení bylo dále vedeno pod sp. zn. 1456/2006-Ko. Součástí správního spisu je kopie rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2010, č. j. 27 Co 301/2010-190, jímž Krajský soud v Praze zrušil rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 3. 2010, č. j. 14 C 176/2006-154, v části týkající se uložení povinnosti osobám zúčastněným na řízení a S. D. jakožto žalovaným zdržet se obtěžování žalobkyně a MVDr. V. B. jakožto žalobců hlučnými projevy a verbálním napadáním z oken nemovitostí budovy č. p. X a zdržet se nadměrného zápachu při chovu dobytka v nemovitosti žalovaných, a řízení z důvodu zpětvzetí žaloby zastavil, ve zbývající části potvrdil rozsudek soudu I. stupně, jímž byla žaloba zamítnuta. K tvrzenému obtěžování světlem z oken, které žalobci spatřovali v tom, že žalovaní nemají v oknech záclony ani žaluzie, konstatoval, že nebylo prokázáno, že jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům. Nejvyšší soud rozsudkem sp. zn. 22 Cdo 583/2011 zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, pokud jde o zamítnutí žaloby na zdržení se fotografování nebo natáčení žalobců, a věc vrátil k dalšímu řízení, ve zbytku bylo dovolání odmítnuto.

11. Dne 6. 6. 2011 vydal stavební úřad kolaudační rozhodnutí, kterým povolil užívání stavby – vestavby jedné bytové jednotky do nebytových prostor bývalého sálu v č. p. XvX. V odůvodnění uvedl, že stávající stavba č. p. X prošla dvěma fázemi povolení stavebních úprav, a to roku 1969, jichž se týká spis č. X, a roku 1983, jichž se týká spis č. X. Obě řízení byla spojena pod sp. zn. 1456/2006. Z důvodu různých fází projednání jednotlivých částí rodinného domu však rozhodl pouze ve věci vestavby bytové jednotky do nebytových prostor bývalého sálu. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání. Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 9. 2011 rozhodnutí zrušil a věc vrátil stavebnímu úřadu k novému projednání. V odůvodnění konstatoval, že došlo k porušení § 140 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), podle něhož se ve společném řízení vydává společné rozhodnutí. Usnesením lze řízení o jednotlivých otázkách vyloučit ze společného řízení a rozhodnout o nich samostatně, nelze však pouze v odůvodnění konstatovat, že z důvodu různých fází projednání je v předmětné věci rozhodováno samostatně. Dále vytkl stavebnímu úřadu, že neuvedl, jakými úvahami byl veden, pokud jde o posouzení provedených změn jako drobných, které neznamenají podstatné odchýlení od projektové dokumentace ověřené ve stavebním řízení. Doplnil, že se s tímto posouzením ztotožnil. V kolaudačním řízení, které bylo spojeno s řízením o změně na základě opatření stavební úřadu ze dne 12. 4. 2006, se uplatňuje princip, že drobnou odchylkou není změna umístění, objemového či konstrukčního řešení, z čehož plyne, že projednávané změny jsou změnami drobnými.

12. Dne 28. 3. 2012 vydal stavební úřad rozhodnutí, jehož výrokem I povolil užívání vestavby kompletní bytové jednotky do bývalého sálu č. p. X X a výrokem II dodatečně povolil stavbu – stavební úpravy rodinného domu č. p. X postavené v rozporu s rozhodnutím o přípustnosti stavby ze dne 2. 12. 1969, zn. Výst./č.j. X. K odvolání žalobkyně bylo rozhodnutí zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 3. 8. 2012, č. j. 121925/2012/KUSK, a věc vrácena k novému projednání. V odůvodnění žalovaný konstatoval, že spojení řízení provedené dne 1. 3. 2010 bylo nevhodné s ohledem na procesní odlišnosti řízení, neboť jedno řízení bylo zahájeno na základě návrhu stavebníků, zatímco druhé je vedeno na podkladě řízení zahájeno z úřední povinnosti. Doporučil stavebnímu úřadu řízení týkající se užívání vestavby bytové jednotky oddělit postupem dle § 140 odst. 4 správního řádu, pokud nebyly provedeny takové práce, jež by měly za následek řízení dle § 129 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon z roku 2006“).

13. Dne 29. 10. 2012 vydal stavební úřad usnesení č. j. MUNK/2921/2012/STAV-Kon, kterým ze společného řízení vyloučil řízení, které se týkalo vestavby jedné bytové jednotky do bývalého sálu č. p. 46, pro kterou bylo vydáno stavební povolení ze dne 10. 5. 1983, č. j. 88/1983. Uvedl, že řízení bude vedeno pod novou spisovou značkou MUNKsp/723/2012/STAV. Rozhodnutím ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. MUNKsp/723/2012/STAV, řízení přerušil do pravomocného rozhodnutí ve věci žaloby na určení povinnosti osob zúčastněných na řízení zdržet se provedení stavby podané žalobkyní u Okresního soudu v Příbrami. Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 3. 12. 2012, č. j. 13 C 33/2012-173, žalobu zamítl, k odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 9. 2013, č. j. 21 Co 155/2013-244, rozsudek soudu I. stupně změnil ve výroku o nákladech řízení a ve zbytku jej potvrdil. Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1650/2014, odmítl.

14. Dne 26. 4. 2017 obdržel stavební úřad žádost o pokračování v kolaudačním řízení sp. zn. MUNKsp/723/2012/STAV. Dne 30. 5. 2017 vydal kolaudační rozhodnutí, kterým povolil užívání předmětné stavby. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání. Žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 10. 2017, č. j. 13119012017/KUSK, rozhodnutí stavebního úřadu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání, neboť stavební úřad nevzal na vědomí skutečnost, že D. B. zemřel. Dále vytkl stavebnímu úřadu, že v odůvodnění rozhodnutí neuvedl, jaké změny stavebníci oproti stavebnímu povolení provedli a jakými úvahami byl stavební úřad veden při posouzení, že šlo o nepodstatné úpravy. Dne 19. 6. 2018 oznámil stavební úřad pokračování kolaudačního řízení. Dne 19. 7. 2018 proběhlo ústní jednání spojené s místním šetřením, jehož se účastnili zástupce žalobkyně, zástupce osob zúčastněných na řízení a pracovnice stavebního úřadu. Na místě byla provedena prohlídka, při níž byly změřeny okenní otvory spíže, WC a sprchy směřující na sousední pozemek (pozemek žalobkyně) a výsledek byl zaznamenán do výkresu půdorysu přízemí, dle kterého je velikost oken v prostoru WC a spíže 57 x 61 cm a v prostoru sprchy 59 x 55 cm. Okna byla opatřena neprůhledným povrchem. Zástupce žalobkyně uplatnil námitku, že žalobkyně nebyla vpuštěna, ač měla právo se místního šetření účastnit. Namítl, že okna neodpovídají stavebnímu povolení, stavbu je třeba posuzovat jako novou a jako taková musí splňovat podmínky stanovené právními předpisy o požární ochraně. Realizací oken vznikl požárně nebezpečný prostor a došlo též ke snížení hodnoty nemovitosti žalobkyně. Úpravy neodpovídají urbanistické koncepci a architektonickému charakteru středočeské vesnice. K tomu se vyjádřil zástupce osob zúčastněných na řízení tak, že dle § 78 stavebního zákona z roku 1976 žalobkyně není účastníkem řízení. Byly zjištěny pouze nepodstatné odchylky od ověřené dokumentace. Poukázal na to, že proti stavebnímu povolení nebyly v roce 1983 uplatněny námitky ani podáno odvolání.

15. Následně vydal stavební úřad prvostupňové rozhodnutí, kterým povolil užívání vestavby bytové jednotky do bývalého sálu v č. p. X X. Konstatoval, že nepodstatné odchylky skutečného provedení stavby od projektové dokumentace ověřené ve stavebním řízení jsou vyznačeny v projektové dokumentaci a nevyžadují řízení o změně stavby. Odchylky spočívají ve vypuštění (nenosných) příček mezi předsíní a koupelnou a WC a koupelnou, příčka oddělující předsíň a spíž byla posunuta směrem do prostoru spíže a příčka oddělující prostory koupelny a spíže byla částečně narovnána. Bylo prohozeno umístění povolené sprchy a WC. Ve stávající obvodové stěně stavby směrem k pozemku žalobkyně byly dle stavebního povolení povoleny tři stavební otvory o velikosti 60 x 90 cm, přičemž při ohledání bylo zjištěno, že okenní otvory v prostorách spíže a WC mají velikost 57 x 61 cm a v prostorách sprchy 59 x 55 cm, všechna okna jsou neprůhledná.

16. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně odvolání. Namítla, že stavební úřad opomněl, že stavební povolení bylo vydáno na dobu určitou a nebyla dodržena podmínka, podle níž měla být stavba provedena do určitého data. Dále namítla nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí, kterou spatřovala v tom, že ač stavební úřad stanoví podmínky pro užívání stavby, v rozhodnutí žádné konkrétní podmínky obsaženy nejsou. Namítla rozpor s právním názorem vysloveným v rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 8. 2012, neboť z vágního odůvodnění, že v současné době nelze hodnotit provedení stavby z hlediska urbanistické koncepce a architektonického charakteru středočeské vesnice, dle žalobkyně plyne, že se stavební úřad nezabýval splněním předpokladů pro udělení výjimky. Dále namítla, že nebyla vpuštěna do stavby a na pozemek a nebyla jí umožněna účast na ústním jednání spojeném s místním šetřením. Namítla také rozpor kolaudačního rozhodnutí s § 25 odst. 2 a 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, a s předpisy o požární ochraně s tím, že stavební úřad neposoudil stavbu z hlediska zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve spojení s § 2 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 23/2008 Sb., o technických podmínkách požární ochrany staveb, a částí 1 bodu 1 přílohy č. 1 této vyhlášky, tedy dle technické normy ČSN 73 0802. Jelikož dosud nebylo vydáno pravomocné kolaudační rozhodnutí, je dle žalobkyně třeba stavbu posuzovat jako novou a musí splňovat podmínky stanovené právními předpisy o protipožární ochraně. Vybudováním nedovolených oken ve zdi bezprostředně sousedící s nemovitostí žalobkyně vznikl požárně nebezpečný prostor, který ohrožuje její rodinný dům a zvyšuje riziko šíření případného požáru. Namítla, že realizací nepovolených oken se snižuje hodnota její nemovitosti, kdy dle posudku Ing. T. M. ze dne 19. 7. 2012 činí znehodnocení v důsledku protiprávního vybudování oken 250 000 Kč. Provedení stavby nesouhlasí s původní projektovou dokumentací, kdy namísto místností určených k obývání jsou místnosti servisní a došlo ke změně obvodového provedení stavby (vybudování oken). Pokud jde o ochranu soukromí a imise, žalobkyně v části e) bodu 2 odvolání namítla, že umístěním oken do západní zdi dochází k zásadním imisím na její nemovitosti, a to k obtěžování nadměrným hlukem, zápachem a pohledem. Tvrdila, že stavebníci denně v ranních a večerních hodinách umisťovali do neoprávněných oken hlasitě hrající rádio natočené reproduktorem k jejím nemovitostem, skrze okna žalobkyni pozorovali, verbálně ji napadali a obtěžovali hlučnými projevy. Z oken se nad míru přiměřenou poměrům line zápach a vzhledem k tomu, že v teplých měsících jsou vysazována z rámů, je žalobkyně rušena nadměrným světlem. Stavební úřad pouze konstatoval, že okny nemohou vnikat na pozemek žádné imise, neboť ve stavbě nedochází k pálení věcí, výrobě či zpracování materiálů, dle žalobkyně však namítaný zápach, světlo, hluk a jiné podobné účinky spadají pod definici imisí.

17. O odvolání rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím, jímž změnil výrokovou část prvostupňového rozhodnutí, pokud jde o odkaz na zákonná ustanovení, podle nichž byla určena příslušnost stavebního úřadu a přezkoumán návrh na vydání kolaudačního rozhodnutí, a doplnil označení právních nástupkyň zemřelého navrhovatele. Dále změnil odůvodnění prvostupňového rozhodnutí doplněním odstavce, v němž uvedl, že návrh na vydání kolaudačního rozhodnutí byl podán za účinnosti stavebního zákona z roku 1976. Vzhledem k tomu, že stavba byla povolena dne 10. 5. 1983, bylo dle § 190 stavebního zákona z roku 2006 kolaudační řízení provedeno podle dosavadních předpisů, tedy dle stavebního zákona z roku 1976 a jeho prováděcích předpisů. V odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně popsal předchozí průběh řízení. K jednotlivým odvolacím námitkám žalobkyně se vyjádřil na stranách 10 až 13 napadeného rozhodnutí. K námitce, že stavebník nesplnil podmínku stavebního povolení z roku 1983, podle níž měla být stavba provedena do určitého data, žalovaný mj. odkázal na judikaturu, podle níž je lhůta k dokončení stavby jednou z podmínek stavebního povolení, nicméně i když stavební úřad v režimu § 68 stavebního zákona z roku 1976 lhůtu k dokončení stavby neprodlouží, nebrání to stavebníkovi v pokračování stavebních prací, neboť stavební povolení pozbývá platnosti toliko při nezahájení stavby do dvou let ode dne jeho právní moci, případně v delší lhůtě stanovené stavebním úřadem, jak plyne z § 67 stavebního zákona z roku 1976. Doplnil, že problematika možného správního deliktu není předmětem kolaudačního řízení. Skutečnost, že v prvostupňovém rozhodnutí nejsou uvedeny podmínky pro užívání stavby, nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost, neboť ty stanoví stavební úřad pouze v případě, že je to třeba. K tomu odkázal na § 82 stavebního zákona z roku 1976. K námitce nerespektování právního názoru vysloveného v předchozím rozhodnutí o odvolání z roku 2012 poukázal na to, že žalobkyní zmíněný právní názor se netýkal předmětného kolaudačního řízení, ale jiného řízení, s nímž bylo v té době spojeno. Poukázal na to, že dle § 81 odst. 1 stavebního zákona z roku 1976 je předmětem kolaudačního řízení to, zda byla stavba provedena podle dokumentace ověřené stavebním úřadem ve stavebním řízení a zda byly dodrženy podmínky stanovené v územním rozhodnutí a stavebním povolení. V kolaudačním řízení stavební úřad dále zkoumá, zda skutečné provedení stavby nebo její užívání nebude ohrožovat veřejné zájmy, především z hlediska ochrany života a zdraví osob, životního prostředí, bezpečnosti práce a technických zařízení. Jeho předmětem nemůže být posouzení urbanistické koncepce a architektonického charakteru středočeské vesnice. K námitce, že žalobkyně nebyla vpuštěna do stavby, poukázal na vymezení účastníků kolaudačního řízení v § 78 stavebního zákona z roku 1976. Sloučí-li stavební úřad s kolaudačním řízením řízení o změně dokumentace ověřené ve stavebním řízení, jsou účastníky řízení i ti účastníci stavebního řízení, jichž by se změna mohla dotknout. Dle § 81 odst. 4 stavebního zákona z roku 1976 může být s kolaudačním řízením spojeno řízení o změně stavby (§ 68), pokud se skutečné provedení podstatně neodchyluje od dokumentace ověřené stavebním úřadem ve stavebním řízení. Podle § 68 stavebního zákona z roku 1976 stavební úřad projedná žádost o změnu stavby v rozsahu, v jakém se změna dotýká práv, právem chráněných zájmů nebo povinností účastníků stavebního řízení, jakož i zájmů chráněných dotčenými orgány státní správy, a vydá rozhodnutí, jímž změnu stavby povolí, přičemž rozhodne i o případných námitkách účastníků a stanoví podle potřeby další závazné podmínky, nebo žádost zamítne. V projednávaném případě jde o změnu v dispozici vnitřních nenosných příček, změnu umístění sprchy a WC (vyměněno) a menší velikost povolených oken. Žalovaný se ztotožnil s posouzením stavebního úřadu, že změny nejsou takového rozsahu, aby vyžadovaly samostatné projednání. Z uvedeného dle žalovaného vyplývá, že žalobkyně by dle požadavků stavebního zákona z roku 1976 neměla být účastníkem kolaudačního řízení. Uvedl, že nicméně respektoval okruh účastníků kolaudačního řízení, který stanovil stavební úřad. K námitce ohledně nevpuštění žalobkyně do stavby a na pozemek doplnil odkaz na § 134 stavebního zákona z roku 1976, pokud jde o podmínky vstupu do obydlí. Dle žalovaného byli stavebníci oprávněni žalobkyni do obydlí nevpustit. K námitce rozporu kolaudačního rozhodnutí s dalšími právními předpisy uvedl, že § 190 stavebního zákona z roku 2006 stanoví, že u staveb pravomocně povolených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se provede kolaudační řízení dle dosavadních právních předpisů. Z tohoto důvodu nelze aplikovat vyhlášku č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ani vyhlášku č. 23/2008 Sb., o technických podmínkách požární ochrany staveb. K namítanému zásahu do vlastnického práva, který žalobkyně odůvodňuje realizací nepovolených oken, uvedl, že přílohou protokolu z ústního jednání ze dne 19. 7. 2018 je výkres půdorysu přízemí dle stavebního povolení z roku 1983 se zákresem provedených změn, který odpovídá popisu změn uvedených stavebním úřadem v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Výkresová dokumentace, která byla ověřena ve stavebním řízení v roce 1983, obsahuje nově navrhovaná okna směrem k pozemku žalobkyně. Nejde tedy o okna nepovolená. Vybudování oken v západní části objektu (v bývalém sále) bylo ve stavebním povolení v roce 1983 povoleno, a není tedy třeba jakákoli výjimka. Vnitřní dispozice vestavby z hlediska stavebního zákona ani povolení ze strany stavebního úřadu nevyžaduje, k tomu žalovaný odkázal na § 103 stavebního zákona z roku 2006. Problematika zápachu, hluku, obtěžování pohledem a ostatních imisí je řešitelná dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, což ovšem není v kompetenci stavebního úřadu, který není k řešení zamezení těchto imisí stavebním zákonem zmocněn, neboť takové námitky nelze uplatňovat v kolaudačním řízení.

Splnění procesních podmínek

18. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, po vyčerpání řádných opravných prostředků, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Soud při přezkumu napadeného rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době jeho vydání (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž ho přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.).

Posouzení žaloby

19. Žalobkyně namítla, že se žalovaný nevypořádal s některými odvolacími námitkami, a proto považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné.

20. Požadavkem na řádné vypořádání odvolacích námitek jako podmínkou přezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího orgánu se opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud. Jak konstatoval v rozsudku ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007-84, „z odůvodnění rozhodnutí musí být zřejmé, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů.“ Nevypořádá-li se správní orgán v rozhodnutí o opravném prostředku s námitkami, které v něm byly uplatněny, způsobuje to nepřezkoumatelnost zpravidla pro nedostatek důvodů (viz např. výše citovaný rozsudek či rozsudek NSS ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008-109). Současně však platí, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno. Institut nepřezkoumatelnosti nelze vztáhnout na případy, kdy se správní orgán podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak má místo zejména tehdy, opomene-li správní orgán na námitku účastníka zcela (tedy i implicitně) reagovat. Správní orgány nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí (srov. např. rozsudky NSS ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012-45, ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016-64, ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017-38, či ze dne 7. 5. 2019, č. j. 7 As 362/2018-23). Podstatné je, aby se správní orgán vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení. Odpověď na základní námitky v sobě může konzumovat i odpověď na některé námitky dílčí a související (srov. např. rozsudky NSS ze dne 14. 2. 2013, č. j. 7 As 79/2012-54, ze dne 29. 8. 2013, č. j. 7 As 182/2012-58, či ze dne 19. 2. 2014, č. j. 1 Afs 88/2013-66).

21. Ve vztahu k námitkám, které v dané věci žalobkyně v žalobě uplatnila, soud předně připomíná, že smyslem a účelem vymezení jednotlivých žalobních námitek v žalobě [žalobních bodů ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] je především nastavení referenčního rámce soudního přezkumu. Míra precizace žalobních bodů předurčuje, jaké právní ochrany se žalobkyni u soudu dostane. Čím je žalobní bod obecnější, tím obecněji k němu správní soud přistoupí a posoudí ho. Není na místě, aby soud za žalobkyni domýšlel argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebral by funkci advokáta žalobkyně (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78).

22. Pokud žalobkyně obecně namítá, že žalovaný opomenul některé odvolací námitky, soud uvádí, že žalovaný se s odvolacími námitkami žalobkyně vypořádal na stranách 10 až 13 napadeného rozhodnutí a napadené rozhodnutí nelze považovat z tohoto důvodu za nepřezkoumatelné. Z napadeného rozhodnutí jsou patrné závěry, které žalovaný ve vztahu k námitkám zaujal, na základě jakých skutečností k nim dospěl a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil, tj. z jakých důvodů je považoval za liché, mylné nebo vyvrácené.

23. Žalobkyně konkrétně pouze uvádí, že žalovaný dostatečně nevypořádal její námitku týkající se imisí, resp. ochrany soukromí. S touto žalobní námitkou se soud neztotožňuje. Žalobkyně spojovala vznik imisí a zásah do soukromí s realizací oken v západní zdi. Žalovaný v napadeném rozhodnutí k namítanému zásahu do vlastnického práva, který žalobkyně odůvodňovala realizací nepovolených oken, s odkazem na výkres půdorysu přízemí dle stavebního povolení z roku 1983 se zakreslenými změnami, který je přílohou protokolu z jednání ze dne 19. 7. 2018, a výkresovou část dokumentace ověřené ve stavebním řízení v roce 1983 jasně konstatoval, že okna ve vestavbě bytové jednotky v bývalém sále směrem k pozemku žalobkyně byla povolena stavebním povolením z roku 1983, a nejde tedy o okna nepovolená. Z toho je patrné, že žalovaný neshledal námitku ohledně imisí způsobených nepovolenými okny důvodnou. Tento závěr, který má oporu ve správním spise, žalobkyně žádným konkrétním žalobním tvrzením nezpochybnila. Žalovaný s odkazem na judikaturu v napadeném rozhodnutí též uvedl, že stavební povolení pozbývá platnosti toliko při nezahájení stavby do dvou let ode dne jeho právní moci, nikoli v případě, že stavební úřad v režimu § 68 stavebního zákona z roku 1976 neprodlouží lhůtu k dokončení stavby, což plně odpovídá závěrům rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2006, č. j. 15 Ca 99/2005-34, č. 1298/2007 Sb. NSS. Vzhledem k výše uvedenému nelze souhlasit s žalobkyní, že by její námitka týkající se imisí byla vypořádána toliko odkazem na možnost domáhat se ochrany před imisemi dle občanského práva. Žalobkyně v odvolání netvrdila žádné konkrétní dotčení imisemi v souvislosti s odchylkou skutečného provedení stavby od stavebního povolení, tedy realizací tří oken, která směřují k jejímu pozemku, o menších než povolených rozměrech (funkční určení místností, v nichž jsou okna umístěna, změněno nebylo, došlo pouze k prohození umístění sprchy a WC). Pokud žalobkyně v žalobě uvádí, že porušení práva na soukromí spatřuje ve vybudování neoprávněných větších oken, není patrné, z čeho toto své tvrzení dovozuje. Žalobkyně konkrétně netvrdila, jaká velikost oken měla být dle jejího názoru povolena a skutečně realizována, a neoznačila ani žádné důkazy k vyvrácení závěru stavebního úřadu a žalovaného, že okna směrem k nemovitosti žalobkyně (jež mají být dle jejího tvrzení zdrojem imisí) byla provedena o menších než původně povolených rozměrech (57 x 61 cm, resp. 59 x 55 cm, namísto 60 x 90 cm). Z obsahu správního spisu vyplývá, že o větších rozměrech bylo v předmětném bytě provedeno pouze jedno okno směrem k silnici (190 x 145 cm namísto 180 x 150 cm), přičemž žalobkyně žádné imise spojené s odchylkou v provedení tohoto okna, které nesměřuje na její pozemek, ve správním řízení ani v žalobě nenamítala.

24. Konstatování žalovaného, že namítané imise lze řešit dle příslušných ustanovení občanského zákoníku, nikoli v kolaudačním řízení, je třeba vnímat v návaznosti na předchozí závěr, že v daném případě byla okna povolena stavebním povolením. Judikatura, na kterou žalobkyně poukazuje v žalobě (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2929/99, a rozsudek NSS ze dne 25. 7. 2007, č. j. 1 As 7/2007-104), se týká uplatňování občanskoprávních námitek ve stavebním řízení, nikoli v kolaudačním řízení. Předmět stavebního řízení a řízení kolaudačního se však liší, což se odráží i ve vymezení okruhu účastníků. Otázky, které věcně náleží do územního či stavebního řízení, nelze učinit předmětem sporu v rámci postupů povolujících užívání dokončené stavby. Jednotlivá řízení v procesu vzniku stavebního záměru podle stavebního zákona na sebe sice navazují, současně se však jedná o svou podstatou v zásadě uzavřené fáze při umisťování, provedení a užívání stavby, které jsou věcně oddělené – předmět každé z fází schvalovacího procesu je odlišný, přičemž otázky řešené v té které fázi nelze vzájemně zaměňovat a podrobovat je přezkumu v rámci řízení, jehož předmět je odlišný. V rámci územního a stavebního řízení má účastník právo ve lhůtě k tomu stanovené uplatnit své námitky, přičemž platí, že k námitkám, které mohly být uplatněny v předcházejícím řízení nebo k námitkám uplatněným v rozporu se zásadou koncentrace se nepřihlíží (§ 61 stavebního zákona z roku 1976). Pokud žalobkyně brojí proti stavební úpravě spočívající v umístění oken směrem k jejímu pozemku, které byly povoleny stavebním povolením z roku 1983, pak tato námitka mohla být přípustná pouze ve fázi stavebního řízení. Při vydávání kolaudačního souhlasu či rozhodnutí se stavební úřad touto otázkou již nezabývá.

25. Smyslem připuštění občanskoprávních námitek proti budoucím imisím v územním a stavebním řízení je preventivně působit proti vzniku stavu, který by pravděpodobně nastal po realizaci stavby a který by znamenal porušení § 1013 odst. 1 občanského zákoníku (dříve § 127 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013). Jiná situace je však v případě, že stavba byla již provedena a námitky byly (resp. mohly být) uplatněny v předcházejících fázích. Jak vysvětlil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 8. 2009, č. j. 8 As 8/2008–33, smyslem úpravy okruhu účastníků kolaudačního řízení je též chránit práva a zájmy stavebníka v tom smyslu, že připuštění dalších osob by mohlo řízení nedůvodně prodlužovat novým otevíráním otázek již vyřešených v řízení stavebním. Konstatoval, že „kolaudační rozhodnutí se vydává v době, kdy posuzovaná stavba nejenže byla povolena a námitky proti jejímu povolení byly vypořádány, ale již existuje a je připravena plnit svůj účel. Smyslem kolaudačního řízení a rozhodnutí je posoudit, zda stavba byla provedena ve shodě s tím, jak byla povolena, a zda je způsobilá řádně plnit svůj účel. Stavební úřad kolaudací tak završuje proces kontroly toho, zda byly dodrženy podmínky stanovené v řízení územním a stavebním, tedy v řízeních předcházejících zahájení stavby, v nichž se rozhodovalo o tom, jak bude daná stavba provedena (vč. budoucího užívání). Právě v těchto řízeních mohou uplatňovat nejrůznější námitky proti dané stavbě osoby, jejich ‚vlastnická či jiná práva‘ mohou být stavbou přímo dotčena. Pravomocným ukončením řízení územního a stavebního byla procesní práva těchto osob vyčerpána, neboť rozhodnutí, jímž se potvrzuje dodržení předem stanovených podmínek, na ně již dopad mít nemůže.“ Pokud žalovaný s ohledem na předmět kolaudačního řízení dospěl k závěru, že v rámci kolaudačního řízení nelze posuzovat námitky imisí, které žalobkyně spojovala s umístěním oken směrem k jejími pozemku (zápach, hluk, imise pohledem), která byla povolena ve stavebním řízení v roce 1983, lze s tímto posouzením souhlasit.

26. V případě, že je s kolaudačním řízením spojeno řízení o změně stavby dle § 81 odst. 4 stavebního zákona z roku 1976, jsou účastníky řízení též účastníci stavebního řízení, jichž by se změna mohla dotknout (§ 78 odst. 2 stavebního zákona z roku 1976). Ovšem předmětem projednání je stavba pouze v rozsahu změn a jen ve vztahu k nim se přiměřeně uplatní ustanovení o stavebním řízení (§ 68 odst. 2 stavebního zákona z roku 1976). Žalobkyně ve správním řízení netvrdila imise spojené s odchylkou v provedení oken oproti stavebnímu povolení z roku 1983, tedy jejich menšími rozměry. Žalobkyně brojila proti umístění oken jako takovému, které je však primárně důsledkem stavebního povolení, v němž mohla (resp. její právní předchůdce) námitky uplatnit. Stavební záměr nemůže být znovu posuzován z tohoto hlediska v kolaudačním řízení. Námitky žalobkyně se tak míjely s předmětem řízení. Ani v žalobě uvedená tvrzení, které žalobkyně nespecifikovala a nedoložila, nesvědčí o tom, že by byla jakkoli dotčena na vlastnickém právu v důsledku změny stavby oproti dokumentaci ověřené ve stavebním řízení (resp. že by v důsledku úprav oproti stavebnímu povolení, zejména menší velikosti oken, nemohla plně využívat svého vlastnického práva a došlo ke snížení hodnoty její stavby). Soud souhlasí s žalovaným, že jestliže má žalobkyně za to, že s ohledem na způsob užívání povolené stavby vznikají nepřípustné imise (nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezující obvyklé užívání jejích nemovitostí), má jakožto vlastník sousední nemovitosti k dispozici jiné právní prostředky své ochrany, zejména civilní žalobu dle § 1013 občanského zákoníku (k tomu viz rozsudek NSS ze dne 23. 9. 2009, č. j. 1 As 24/2009-93).

Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení

27. Vzhledem k tomu, že soud neshledal žalobní body důvodnými a nezjistil ani žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, byla žaloba zamítnuta jako nedůvodná (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

28. Soud neprovedl žalobkyní označené důkazy, neboť jsou součástí správního spisu, z něhož soud vycházel, přičemž jeho obsah není předmětem dokazování (srov. např. rozsudek NSS ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS).

29. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nebyla v řízení úspěšná, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení nevznikly žádné náklady převyšující náklady na běžnou administrativní činnost.

30. Osoba zúčastněná na řízení má podle § 60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V tomto řízení nebyla osobám zúčastněným na řízení uložena žádná povinnost, soud proto rozhodl, že nemají právo na náhradu nákladů řízení. Soud současně neshledal žádné okolnosti hodné zvláštního zřetele, pro které by měla být osobám zúčastněným na řízení výjimečně náhrada nákladů řízení přiznána.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 12. února 2021

Mgr. Tomáš Kocourek, Ph.D., v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru