Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

53 Az 3/2021 - 14Rozsudek KSPH ze dne 28.04.2021

Prejudikatura

5 Azs 66/2008 - 70

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
3 Azs 145/2021

přidejte vlastní popisek

53 Az 3/2021- 14

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Karlem Ulíkem ve věci

žalobkyně: T. K.

narozena x bytem x

zastoupena obecnou zmocněnkyní A. M. bytem x

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, Praha

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 12. 2020, č. j. OAM-125/LE-BE01-VL16-2020,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Průběh správního řízení

1. Žalobkyně byla rozhodnutím Policie ČR ze dne 20. 10. 2020 zajištěna podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, tedy z důvodu že v době uložené rozhodnutím o správním vyhoštění (ze dne 24. 2. 2020) nevycestovala z území České republiky.

2. Žalobkyně dne 24. 10. 2020 podala žádost o udělení mezinárodní ochrany.

3. Rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 10. 2020 byla žalobkyně přezajištěna podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), tedy pro existenci oprávněných důvodů se domnívat, že žalobkyně podala žádost o mezinárodní ochranu pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Žalovaný v rozhodnutí připomněl, že žalobkyně po uděleném správním vyhoštění neopustila Českou republiku, není zde nikde hlášena k pobytu, na území České republiky maří výkon správního rozhodnutí a je vedena v evidenci nežádoucích osob.

4. Dne 5. 11. 2020 žalobkyně poskytla údaje ke své žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Uvedla, že se narodila v Dněpropetrovské oblasti, v městě K. R.. Je ukrajinské státní příslušnosti a národnosti, je schopna se dorozumět rusky a ukrajinsky a vyznává pravoslavné křesťanství. Nemá žádné politické přesvědčení, nikdy nebyla členkou žádné politické strany ani politicky aktivní. Je vdova a má jednu dospělou dceru (nar. ...). Na Ukrajině naposledy žila v Dněpropetrovské oblasti, v městě K. R.. V roce 2008 si opatřila české vízum a v létě téhož roku přicestovala do České republiky. Uvedla, že je zdravá a nemá žádná zdravotní omezení, jen má aktuálně alergii na obličeji. Nemá zdravotní pojištění, proto používá mast z Ukrajiny. Žádost o mezinárodní ochranu podala z toho důvodu, že se zde seznámila s Ukrajincem, který zde žije na základě trvalého pobytu, a žijí spolu ve společné domácnosti od roku 2009. Chtějí se vzít, ale žalobkyně zde pobývá nelegálně, proto nemohou. Na Ukrajině se nemá kam vrátit, byt, ve kterém dříve bydlela, již neexistuje.

5. V rámci pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedla, že do České republiky přijela v roce 2008. Naposledy na Ukrajině žila v Dněpropetrovské oblasti na výše uvedené adrese. Odsud se před odjezdem odhlásila. Ve vlasti nikdy neměla problémy se státními či bezpečnostními orgány, nikdy nebyla trestně stíhaná, nikdy neměla ani potíže kvůli své rase, národnosti, náboženství, pohlaví, apod. Také neměla potíže s vycestováním z vlasti. Svůj život si nedovede představit bez muže, se kterým žije v České republice. Na Ukrajině nemá kam jít, nemůže bydlet ani u dcery, neboť ta je drogově závislá a nemá žádný byt. Proto podala žádost o mezinárodní ochranu.

6. Součástí spisu jsou následující podklady: informace odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra České republiky - Situace v zemi - Politická a bezpečnostní situace, mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, vojenská služba, vnitřně přesídlené osoby ze dne 25. 4. 2020, informace odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra České republiky - Ukrajina - Hodnocení Ukrajiny jako bezpečné země původu ze dne 8. 8. 2020.

7. Dne 24. 11. 2020 se žalobkyně seznámila s podklady pro vydání rozhodnutí. Nechtěla se k nim vyjádřit ani je doplnit.

8. Dne 23. 12. 2020 vydal žalovaný žalobou napadené rozhodnutí, jímž zamítl žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany podle § 16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), jako zjevně nedůvodnou.

9. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že podle § 2 vyhlášky ministerstva vnitra č. 328/2015 Sb., kterou se provádí zákon o azylu (dále jen „vyhláška ministerstva“), je Ukrajina, s výjimkou poloostrova Krym a částí Doněcké a Luhanské oblasti, považována za tzv. bezpečnou zemi původu ve smyslu § 2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu. Žalovaný vyšel z toho, že většina území Ukrajiny je pod kontrolou proevropsky smýšlející vlády. Ústava země garantuje základní lidská práva a svobody, nedochází tam soustavně k mučení či nelidskému a ponižujícímu zacházení či k trestům a k hrozbě z důvodu svévolného násilí v případě ozbrojeného konfliktu, a dochází naopak k mnoha pozitivním reformám. Ukrajina spolupracuje s humanitárními organizacemi při poskytování ochrany a pomoci vnitřně přesídleným osobám, je členským státem Organizace spojených národů a přistoupila k základním úmluvám v oblasti lidských práv a základních svobod. Je také členským státem Rady Evropy a podepsala Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod. S výjimkou výše zmíněných území Ukrajina splňuje kritéria pro hodnocení bezpečné země původu, pročež byla zařazena na příslušný seznam takových zemí. Situace na územích ovládaných separatisty je stále napjatá, situace ve zbytku Ukrajiny se však uklidnila. Žalovaný dále vyšel z toho, že v případě žalobkyně je možné Ukrajinu považovat za bezpečnou zemi původu ve smyslu zákona o azylu, přičemž žalobkyni se nepodařilo prokázat, že právě v jejím případě tomu tak není. V případě jakýchkoliv potíží má možnost se obrátit na příslušné ukrajinské státní orgány. S ohledem na skutečnosti, které uvedla v rámci řízení, není možné usoudit, že by existoval důvod, pro který by jí ukrajinské orgány pomoc neposkytly. V návratu jí přitom nebrání ani tvrzení, že se nemá kam vrátit. Dle žalovaného je zjevné, že žalobkyně podala žádost o mezinárodní ochranu výhradně k prosté legalizaci svého pobytu na území České republiky a aby zde mohla zůstat se svým přítelem. Žalovaný zdůraznil, že k tomuto účelu mezinárodní ochrana neslouží. K legalizaci pobytu se svým přítelem může využít instituty zákona o pobytu cizinců.

Shrnutí žaloby

10. Žalobkyně v žalobě uvedla, že od počátku žádá o udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu. V České republice žije spořádaný život a nachází se zde její snoubenec, který je jejím jediným blízkým člověkem. Žijí spolu již od roku 2009 a je schopná dodat svědky, kteří prokáží, že žalobkyně se snoubencem tvoří nerozlučný pár již 12 let. Žalobkyně nemá žádnou trestní minulost, docházela do práce a platila daně. Od státu nepobírá žádné dávky ani jiné finanční prostředky. Do České republiky původně přicestovala se záměrem vydělat si zde, neboť situace na Ukrajině je v tomto ohledu nepříznivá, obzvláště pro starší generaci. Žalobkyně je již v důchodovém věku (dle ukrajinských předpisů), tudíž je komplikované v její pozici najít plnohodnotnou práci. Také na Ukrajině nemá odpracovanou potřebnou dobu k pobírání důchodu, neboť posledních 12 let žije v České republice. Jediný byt, který vlastnila, jí zpronevěřila vlastní dcera, která se následně také odstěhovala a žalobkyni není známo kam. Na Ukrajině nikoho jiného nemá. Jejím jediným blízkým člověkem je její snoubenec. V případě návratu na Ukrajinu ji čeká velmi nepříznivý život. Závěrem se odkázala na § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, podle nějž nelze vydat rozhodnutí o správním vyhoštění, jestliže je důsledkem takového rozhodnutí nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince.

Vyjádření žalovaného k žalobě

11. Žalovaný ve vyjádření poukázal na to, že žalobkyně pochází z tzv. bezpečné země původu. V průběhu řízení se jí nepodařilo prokázat, že by pro ni Ukrajina bezpečnou zemí nebyla. Naopak bylo zjištěno, že žalobkyně se pouze pokouší legalizovat svůj pobyt na území a provdat se za svého snoubence, který zde žije. K námitce naplnění důvodů k udělení humanitárního azylu uvedl, že v případech, kdy žadatel pochází z bezpečné země původu, mu nepřísluší zkoumat naplnění těchto důvodů v souladu s § 16 odst. 3 zákona o azylu. Navrhl, aby soud žalobu zamítl.

Posouzení věci krajským soudem

12. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas (§ 32 odst. 1 zákona o azylu), osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené.

13. Při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí soud zohlednil čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“), který vyžaduje, aby soudy prvního stupně přezkoumávající rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany postupovaly dle právního a skutkového stavu ke dni svého rozhodnutí (podrobněji viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2020, č. j. 1 Azs 288/2020 - 27, a další rozhodnutí tam citovaná).

14. Soud rozhodl o žalobě v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání. Žalovaný vyjádřil s tímto postupem výslovný souhlas. Žalobkyně udělila souhlas implicitně, neboť na výzvu soudu ve stanovené lhůtě nesdělila, že s rozhodnutím věci bez jednání nesouhlasí.

15. Žalobkyně ve správním řízení uvedla, že důvodem podání žádosti je, že se na Ukrajině nemá kam vrátit. Z bytu se odhlásila a neví, kde žije její dcera. Její jediný blízký člověk je její snoubenec, se kterým žije od roku 2009.

16. Dle § 2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu se pro účely tohoto zákona rozumí bezpečnou zemi původu stát, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství stát posledního trvalého bydliště, ve kterém obecně a soustavně nedochází k pronásledování, mučení nebo nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestům a k hrozbě z důvodu svévolného násilí v případě mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, který jeho občané nebo osoby bez státního občanství neopouštějí z důvodů uvedených v § 12 nebo § 14a, který ratifikoval a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, včetně norem týkajících se účinných opravných prostředků, a který umožňuje činnost právnickým osobám, které dohlížejí nad stavem dodržování lidských práv.

17. Dle § 16 odst. 2 zákona o azylu, se jako zjevně nedůvodná zamítne žádost o udělení mezinárodní ochrany, jestliže žadatel o udělení mezinárodní ochrany přichází ze státu, který Česká republika považuje za bezpečnou zemi původu, neprokáže-li žadatel o udělení mezinárodní ochrany, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze.

18. Dle § 16 odst. 3 zákona o azylu jsou-li důvody pro zamítnutí žádostí o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné, neposuzuje se, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje důvody pro udělení azylu podle § 13 a § 14 nebo doplňkové ochrany podle § 14b. Jsou-li důvody pro zamítnutí žádostí o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné podle odst. 2, rovněž se neposuzuje, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany neuvádí skutečností svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a.

19. Z výše uvedených zákonných ustanovení vyplývá, že zákon o azylu u zjevně nedůvodných žádostí počítá s konceptem tzv. bezpečné země původu (§ 16 odst. 2). Definici tohoto pojmu lze nalézt v citovaném § 2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu. Žadatele pocházející z bezpečných zemí původu nelze pak bez dalšího považovat za osoby vyžadující ochranu, neboť podstatou tohoto konceptu je nezkoumání důvodů pro udělení azylu a doplňkové ochrany, ale toliko posouzení, zda daná země podmínky definice „bezpečné země původu“ splňuje.

20. V případech žadatelů pocházejících z bezpečných zemí mají tito žadatelé možnost ve svém případě prokázat, že pro ně tato země bezpečnou není. Z toho vyplývá, že charakteristickým znakem řízení o udělení mezinárodní ochrany v případě bezpečných zemí původu je zvýšení důkazního břemene a břemene tvrzení ve vztahu k žadatelům z těchto zemí. Tím se situace, kdy je aplikován koncept bezpečné země původu, liší od obecných pravidel řízení o udělení mezinárodní ochrany. Jelikož se dodržování mezinárodních závazků a neporušování práv vlastních občanů u bezpečných zemí původu presumuje, leží hlavní odpovědnost za prokázání opaku právě na žadatelích. Je pak povinností žadatele nejen tvrdit azylově relevantní skutečnosti, ale zejména tato tvrzení prokázat (viz rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70). Uvedeným požadavkům pro unesení důkazního břemene a břemene tvrzení však žalobkyně v předcházejícím řízení nedostála.

21. Pokud žalobkyně namítla, že se žalovaný nezabýval možným splněním podmínek pro udělení humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu, soud odkazuje na shora citovaný § 16 odst. 3 zákona o azylu, který výslovně uvádí, že správní orgán v případě zjevně nedůvodných žádostí neposuzuje, zda by mohla být žadatelka o udělení mezinárodní ochrany vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu, nebo zda splňuje důvody pro udělení azylu podle § 13 a § 14 zákona o azylu, nebo zda jí hrozí vážná újma podle § 14a a lze v jejím případě udělit doplňkovou ochranu podle § 14b zákona o azylu. Žalovaný tudíž nebyl, na rozdíl od jiných řízení o mezinárodní ochraně, povinen se dalšími důvody pro udělení azylu či doplňkové ochrany žalobkyni zabývat. S ohledem na výše uvedené závěry stran břemene tvrzení a břemene důkazního tak bylo na žalobkyni, aby prokázala, že právě v její konkrétní situaci existují oprávněné důvody nepokládat Ukrajinu za bezpečnou zemi původu. To však žalobkyně neprokázala.

22. Žalobkyně uvedla, že na Ukrajině se nemá kam vrátit a že chce žít zde se svým snoubencem. Její snaha zůstat v České republice, když na Ukrajině nikoho nemá, je sice lidsky pochopitelná, nicméně není relevantní z hlediska mezinárodní ochrany. Tyto okolnosti totiž neprokazují žádné důvody, pro které by Ukrajina nebyla bezpečnou zemí původu, naopak z vlastní výpovědi žalobkyně jasně vyplynulo, že žalobkyně na Ukrajině nikdy žádné problémy neměla. Bez potíží jí bylo vydáno vízum a mohla volně vycestovat ze země. Žalobkyně neuvedla naprosto žádné okolnosti, které by dokládaly, že právě pro ni Ukrajina bezpečnou zemí není. Tvrzení o soužití se snoubencem (v průběhu řízení uvedla, že se jedná o přítele, v rámci soudního řízení se již jednalo o snoubence, což sice neprokázala, ale z hlediska soudního přezkumu to není podstatné) na uvedeném nic nemění. Z uvedených důvodů soud nepřistoupil k provedení výslechu svědků, které žalobkyně v žalobě zmínila v souvislosti s prokázáním jejího vztahu se snoubencem. Pro výsledek řízení ve věci nebylo třeba k provedení důkazu přistoupit, neboť trvalost jejího vztahu není pro posouzení věci rozhodná. Rozhodné je pouze to, zda se žalobkyni podařilo prokázat, že Ukrajina právě pro ni není bezpečnou zemí původu, což se jí však nepodařilo, jak soud již uvedl výše.

23. Odkaz na § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců pak není na nyní projednávanou věc přiléhavý, neboť citované ustanovení se vztahuje k vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, nikoliv k rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany. Okolnosti ohledně vztahu žalobkyně s jejím snoubencem mohla tvrdit a prokazovat v řízení v režimu zákona o pobytu cizinců (např. právě v řízení o správním vyhoštění, jež jí bylo uděleno). Pakliže s rozhodnutím Policie ČR žalobkyně nesouhlasila, mohla se proti němu bránit soudní cestou, není to však předmětem nyní projednávané věci.

24. Závěrem je vhodné poukázat na to, že z výpovědi žalobkyně vyplynulo, že o mezinárodní ochranu požádala až poté, co české státní orgány zjistily, že zde pobývá nelegálně. Závěr žalovaného o její snaze legalizovat zde svůj pobyt tak soud vyhodnotil jako zcela správný. Institut mezinárodní ochrany však neslouží k zajištění oprávnění pobývat na území České republiky, jak již ostatně uvedl žalovaný v napadeném rozhodnutí, k tomu slouží instituty dle zákona o pobytu cizinců.

25. Vzhledem k tomu, že žalobní body shledal soud nedůvodnými a současně nezjistil žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, žalobu zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nebyla v řízení úspěšná, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému soud náhradu nákladů nepřiznal, neboť mu nevznikly náklady převyšující náklady na běžnou administrativní činnost.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Praha 28. dubna 2021

Karel Ulík, v. r.

samosoudce

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru