Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

53 Az 17/2018 - 42Rozsudek KSPH ze dne 20.09.2019

Prejudikatura

42 Az 6/2017 - 84

5 Azs 66/2008 - 70

2 Azs 71/2006 - 82

2 Azs 66/2006

6 Azs 8/2003 - 43

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 Azs 346/2019

přidejte vlastní popisek

53 Az 17/2018- 42

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl soudcem Tomášem Kocourkem v právní věci

žalobce: I. R., narozen X,

státní příslušník Ukrajiny, bytem X,

zastoupen advokátem Mgr. Viktorem Rytikovem, se sídlem náměstí Míru 15, Praha,

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha,

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 8. 2018, čj. OAM-1009/ZA-ZA12-K02-2017,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Vymezení věci

1. Žalobce podanou žalobou napadá shora označené rozhodnutí žalovaného, kterým byla zamítnuta jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že žalobce nikdy nebyl oficiálně členem žádné politické strany či hnutí. V souvislosti s organizací a účastí na mítincích z. R. neměl žádné větší problémy. Nic nenasvědčuje tomu, že by mu v souvislosti s jeho aktivitou hrozilo pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod. Zveřejnění článku v profilu žalobce na sociální síti V. o boji z. R. proti U. není aktivitou, za niž by žalobci reálně hrozil trest odnětí svobody či obvinění ze separatismu. Zadržení příslušníky S. b. U. (dále také jen „S. B. U.“) bylo ojedinělé a žalobce neuvedl, že by při něm byl jakkoliv omezen na svých základních lidských právech. Žalobcem tvrzené problémy s S. B. U. v souvislosti s jeho napadením sousedem, údajně majorem S. B. U., žalovaný označil za nevěrohodné pro zásadní rozpory v jeho azylovém příběhu. Pro sledování ze strany S. B. U. žalobce v průběhu řízení neuvedl jediný konkrétní důvod. Žalobce měl problémy pro svou sexuální orientaci až od ledna 2017, neboť do té doby ji tajil. Z údajného rozšíření této informace S. B. U. mezi žalobcovy sousedy nelze dovozovat, že žalobce bude pro svou orientaci azylově relevantně pronásledován. Nadto ze zpráv o zemi původu plyne, že nedochází k pronásledování členů sexuálních menšin. Žalobci v případě návratu nehrozí ani pronásledování z důvodu příslušnosti k etnické menšině R.. Žalovaný neshledal žádné azylově významné důvody ve smyslu § 12 zákona o azylu. V případě žalobce nejsou splněny ani podmínky podle § 13 a § 14 zákona o azylu. Ve vztahu k doplňkové ochraně žalovaný uvedl, že zmíněná obecná tvrzení žalobce neimplikují žádnou konkrétní hrozbu vážné újmy. Žalobce své subjektivní obavy také může řešit využitím institutu vnitřního přesídlení. Žalovaný uzavřel, že žalobce nesplňuje podmínky podle § 14a a 14b zákona o azylu.

Obsah žaloby a vyjádření k žalobě

2. Žalobce namítl, že v jeho případě jsou dány podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. K tomu citoval § 14a odst. 1, 2 a § 2 odst. 6 zákona o azylu. Žalobce zdůraznil, že z tvrzení a předložených důkazů plyne, že je v zemi původu reálně ohrožen z důvodu příslušnosti k etnické menšině R. a pro svou sexuální orientaci.

3. Podle žalobce založil žalovaný důvodné pochybnosti o pravdivosti obav z S. B. U. pro sdílení odkazu na článek o podpoře R. jen na nedůvěryhodnosti azylového příběhu žalobce, aniž by je opřel o přesvědčivé důkazy. Avšak podpora či schvalování osob podílejících se na tzv. separatismu je na Ukrajině trestána nejen odnětím svobody, ale i vážnými perzekucemi ze strany státních orgánů. Žalovaný se spokojil jen s všeobecnými závěry zpráv o zemi původu, podle nichž je v příslušném regionu vše v pořádku, a s nelogicky vyznívající výpovědí žalobce.

4. Žalobce má za to, že v případě návratu do vlasti mu hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy, neboť ve východní části Ukrajiny přetrvává válečný konflikt, muži jsou povoláváni do armády a musí se účastnit válečných operací. Závěry žalovaného, že mu při návratu nic nehrozí, jsou nepodložené. Závěrem žalobce shrnul, co je smyslem zákona o azylu s tím, že závěry žalovaného jsou z hlediska § 14a zákona o azylu a směrnic Evropského společenství nepřípustné.

5. Dne 2. 10. 2018 soud obdržel prostřednictvím datové schránky podání žalobce označené jako doplnění žaloby. Žalobce zde zdůraznil, že má obavy o své bezpečí v zemi původu z důvodu příslušnosti k etnické menšině R. a sociální skupině homosexuálů. K tomu citoval pasáže z informace Ministerstva vnitra ze dne 20. 11. 2017 týkající se stíhání osob pro separatismus ukrajinskými státními orgány. Tyto skutečnosti odpovídají tvrzením žalobce uvedeným v průběhu azylového řízení. V jeho činnosti je nutno spatřovat separatistickou činnost podporující z. R., pro niž mu reálně hrozí stíhání státními orgány, neboť k tomu postačuje sebemenší vyjádření sympatií k D. či L. lidové republice. Závěr žalovaného o nevěrohodnosti výpovědi žalobce není opřen o žádný důkaz, nýbrž jen o alibistické úvahy.

6. Žalobce konstatoval, že to obdobně platí také pro jeho příslušnost k sexuální menšině. Žalovaný také tuto otázku vyhodnotil nesprávně, neboť nestačí obecný závěr, že práva sexuálních menšin jsou dodržována. Ačkoliv zákony postihující homosexualitu byly zrušeny, v tradičním ukrajinském prostředí je stále považována za nepřijatelnou úchylku. K tomu citoval zprávu Amnesty International, podle níž běžně dochází k fyzickému násilí na této menšině a tyto činy zůstávají nepotrestány. Formální zákaz diskriminace nepostačuje ke změně vnímání homosexuality ukrajinským obyvatelstvem. K překážce vycestování podle § 91 zákona o azylu žalobce poznamenal, že v případě návratu na Ukrajinu mu hrozí pronásledování pro příslušnost k sociální skupině homosexuálů, z čehož dovozuje reálnou hrozbu újmy na životě a zdraví a hrozbu ponižujícího zacházení. Hrozí mu dále ústrky působící na jeho psychiku a výjimečně i fyzické útoky, a to takové intenzity, že by byl ohrožen jeho život [§ 91 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o azylu].

7. Žalobce popsal zcela konkrétní situaci napadení sousedem pro svou sexuální orientaci. V souvislosti s tím mu tak hrozí i ponižující a nelidské zacházení [§ 91 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o azylu]. Nadto Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že sexuální orientace žadatele o azyl může být považována podle okolností a s ohledem na poměry v zemi původu za znak jeho příslušnosti k určité sociální skupině ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu. Nejvyšší správní soud také dodal, že odůvodněný strach z pronásledování z důvodu příslušnosti k sociální skupině založené na společné charakteristice sexuální orientace [§ 12 psím b) zákona o azylu] může mít i žadatel o mezinárodní ochranu, který není homosexuálem, pokud mu původci pronásledování příslušnost k této sociální skupině připisují.

8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že postupoval v souladu se zákonem. Dostatečně se zabýval tvrzenými obavami žalobce v napadeném rozhodnutí. Kontakty s S. B. U. nevedly k žádné fyzické újmě, navíc žalobcův popis událostí byl zjevně nevěrohodný. K obavě žalobce z reakce spoluobčanů na jeho sexuální orientaci odkázal žalovaný na výroční zprávu Human Rights Watch ze dne 18. 1. 2018 a usnesení zdejšího soudu ze dne 27. 4. 2018, čj. 42 Az 6/2017 – 84. Z nich sice vyplývá, že lidé s odlišnou sexuální orientací jsou vnímáni na Ukrajině negativně, ale situace se výrazně zlepšuje. Také s touto otázkou se žalovaný podrobně vypořádal v napadeném rozhodnutí. Žalobce neuvedl žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že negativní projevy vůči němu dosáhly intenzity pronásledování či hrozby vážné újmy. Ani v obecné rovině nedochází na Ukrajině k natolik intenzivním ústrkům příslušníků sexuálních menšin, aby to odůvodňovalo poskytnutí mezinárodní ochrany. Žalovaný shrnul, že žalobce v zemi původu nikdy nečelil žádným azylově relevantním problémům, nýbrž jen využil obecných problémů některých ukrajinských občanů za účelem vytvoření hodnověrného azylového příběhu.

9. Žalobce v replice uvedl, že jeho výpověď byla hodnocena velmi povrchně a subjektivně. Žalovaný nevzal v potaz skutečný stav na Ukrajině, který ve svém důsledku představuje pro žalobce bezprostřední hrozbu. Žalobce dále odmítl závěr žalovaného o zlepšení ochrany sexuálních menšin, neboť jej nijak neodůvodnil. Deklarace Ukrajiny o zajištění ochrany sexuálních menšin je jen formálním aktem, který nesvědčí o faktickém zlepšení jejich situace. Žalovaný sám ve svém vyjádření potvrdil, že k excesům vůči této skupině dochází. Ani ratifikace mezinárodních smluv týkajících se dodržování lidských práv nemůže vyloučit důvodnou obavu ze skutečné situace v zemi původu.

Posouzení žalobních bodů

10. Soud ověřil, že žaloba ze dne 18. 9. 2018 byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou.

11. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce dne 4. 12. 2017 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany. V rámci poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu uvedl jako důvod žádosti sledování ze strany S. B. U. kvůli separatismu podle ukrajinského zákona č. 120 a homosexualitu. Lidé v místě bydliště žalobce (obec K. v Z. o.) se již dozvěděli, že je homosexuál, nepochopí to. Nemůže se tam vrátit. Nepochopila to ani maminka žalobce, tak jak to mohou pochopit ostatní. Jiné důvody k žádosti nemá.

12. Dne 7. 12. 2017 při pohovoru k žádosti v českém jazyce bez přítomnosti tlumočníka žalobce do protokolu uvedl, že koncem ledna 2017 pobýval u kamaráda v M.. Dne 25. 1. 2017 se s kamarádem procházel po ulici a drželi se při tom za ruce. Soused kamaráda je uviděl, říkal, že jsou homosexuálové a co tady dělají. Soused měl v ruce kámen. Kamaráda odstrčil a žalobce uhodil kamenem do hlavy. Kamarád odvedl žalobce k doktorovi. Tam policistům řekl, kdo ho napadl. V nemocnici byl hospitalizován. Druhý den ráno tam za ním přišli dva muži s tím, že jsou z S. B. U., ale nepředstavili se. Požadovali, aby žalobce odvolal oznámení o napadení mužem, jenž se jmenuje D. V.. To žalobce odmítl. Odvětili, že jestli tak neučiní, bude mít problém. To znovu odmítl a s další pohrůžkou odešli. Další den lékař žalobci řekl, že je zdráv a může odejít. S tím žalobce nesouhlasil, protože jej ještě bolela hlava. Venku pak stáli dva muži a auto S. B. U.. Představili se, ale jejich jména si žalobce nepamatuje. Oznámili mu, že jsou z S. B. U. s tím, že má jít s nimi, neboť na sociální síti asi před měsícem umístil příspěvek na podporu z. R. v D., kteří tam bojují proti Ukrajině. Řekli mu, že podle zákona mu za to hrozí minimálně 10 let odnětí svobody. Už věděli, že je homosexuál. Problém měl vyřešit tak, že buď jim dá 10 tis. USD, nebo jim udá všechna jména ve skupině S. Ý.. Ale žalobce žádná jména neznal, příspěvek jen našel na internetu a dal ho na svou stránku na sociální síti V.. Je to vůbec nezajímalo a pohrozili mu vězením na deset let. Dali mu deset dní na rozmyšlenou a pustili ho domů. Žalobce doma vše vylíčil mamince a přiznal se, že je homosexuál. Nepochopila to a tři dny s ním nemluvila.

13. Žalobce pak kontaktoval kamarády žijící v bytě v P., kam jej následně pozvali. Kamarád z Ukrajiny žalobce dovezl autem do P.. Odjeli 1. 2. 2017, cestou nikde nestavili. V České republice pobýval osm měsíců. Pak žalobce přišel na cizineckou policii s tím, že se chce vrátit na Ukrajinu, protože si myslel, že tam na něj už zapomněli. Dostal výjezdní příkaz na 25 dní. Dne 1. 12. 2017 volal žalobce domů a maminka mu oznámila, že doma byla S. B. U. a zabavili mu počítač, neboť podle zákona je separatista. S. b. U. mezi sousedy rozšířila, že je homosexuál. Sousedé to rozhlásili. Žalobce má za to, že když se vrátí, tak ho zatkne S. B. U., protože je separatista, a bude odsouzen na 10 let. Pokud by ho nezatkla S. B. U. na hranicích, tak lidé v K. ví, že je homosexuál, nepochopí to a v důsledku toho mu hrozí nebezpečí.

14. Žalobce dále vypověděl, že byl po zmíněném napadení hospitalizován v nemocnici P. poliklinika M.. Její přesnou adresu nezná, ale má ji na pokoji v přijímacím středisku. Obdržel tam lékařskou zprávu, ale ta zůstala na Ukrajině, maminka by ji mohla poslat. Muži, kteří jej navštívili v nemocnici, nepředložili žádné průkazy, jen řekli, že jsou z S. B. U.. Ani muži, kteří na žalobce čekali před nemocnicí, nepředložili žádné průkazy, legitimovali se až v budově S. B. U., kam ho odvezli. Adresu pracoviště S. B. U. si nepamatuje, ale má ji na pokoji v přijímacím středisku. Příslušníci S. B. U. při zadržení něco sepsali, ale žalobce nic nedostal. Z Ukrajiny vycestoval tak, že na ukrajinské hranici vložil kamarád do pasu 200 hřiven, hraniční stráž si je vzala, aniž by pas otevřela.

15. Žalobce uveřejnil zmíněný příspěvek na podporu z. R., neboť sám pochází z rodiny, která se hlásí k tomuto etniku. Obsahem příspěvku byla jen výzva k pomoci z. R., nic o separatismu tam nebylo. Názory ohledně z. R. žalobce prezentoval také na mítincích v roce 2015, když byl v jedenácté třídě, organizoval s kamarádem mítink v K., ale S. B. U. o účasti na mítincích nevěděla. Kvůli organizaci mítinků žádné problémy v K. neměl. Organizace mítinku spočívala v tom, že sezval lidi, udělal plakáty, sepsal historii z. R. na Ukrajině a vysvětlil to lidem. Neví, kdy přesně se mítink konal, proběhl v ulici P., účastnilo se ho asi dvacet lidí. Žádný jiný mítink neorganizoval. Účastnil se také pouze jednoho mítinku, někdy v roce 2015 ve vesnici D. v ulici C.. Měl kvůli tomu jen problém s rektorem ve škole, který se ho ptal, proč tam šel, když je Ukrajinec. Přesná data těchto dvou mítinků si nepamatuje, neboť to bylo před dvěma lety. Ohledně r. problematiky se jinak dál neangažoval, neboť to na Ukrajině nejde. Stačilo zveřejnění jednoho příspěvku na sociální síti a už ho chytla S. B. U. (správní orgán poznamenal, že žalobce celou dobu pohovoru zaměňoval F. S. B. za S. B. U.). Aktivní byl jen na škole, pak už ne. Kromě zmíněného příspěvku se veřejně či na internetu k problematice R. nevyjadřoval. Příspěvek žalobce zveřejnil, neboť ho zajímal. Narazil na něj přes skupinu S. Ý., jen ho odtud zkopíroval. Žalobce dále uvedl, že je na něj oficiálně vydán zatykač, tak to řekli jeho mamince při poslední návštěvě (1. 12. 2017). Sama zatykač určitě viděla, protože mu o tom řekla.

16. Žalobce si uvědomil, že je homosexuál na základní škole v deváté třídě v roce 2011. Měl vztah se svým kamarádem, s nímž teď žije v P.. O sexuální orientaci žalobce věděl jen jeho kamarád a pak to pověděl matce. Nevěděl to nikdo, ale teď už to vědí všichni. Kvůli své sexuální orientaci do konce roku 2017 problémy neměl, neboť ji skrýval. Od doby, kdy si uvědomil svou sexuální orientaci, měl dva vztahy. Ve škole s M., u nějž teď bydlí v P., a pak s kamarádem z M.. Svou sexuální orientaci si uvědomil tím, že kamarádil s děvčaty, ale fyzicky ho nepřitahovala. M. byl jeho spolužák, kamarádili se spolu a pak to prostě samo vyplynulo. Vztah s ním skončil, protože odjel studovat do P.. S přítelem z M. se seznámil na výstavě jeho obrazů. Žalobce od něj jeden obraz koupil a na návštěvě u něj při prohlížení jeho obrazů mu sdělil, že je homosexuál. Od té doby si psali a několikrát se viděli. Vztah měli na konci roku 2016. Žalobce uvedl nacionále současného přítele, s nímž žije v P.. Žalobce nebyl na Ukrajině zapojen do LGBT (Lesbian, Gay, Bisexual, Transgender) komunity. Žalobce potvrdil, že jedinými důvody pro podání žádosti o mezinárodní ochranu byly dva výše zmíněné důvody.

17. Správní orgán žalobci položil otázku, proč dne 9. 11. 2017 v rámci správního řízení o vyhoštění uvedl, že jediným důvodem, proč se nemůže vrátit na Ukrajinu, je, že mu matka řekla, že mu přišel dopis od vojenské správy, a pokud by se vrátil na Ukrajinu, tak by se musel účastnit války. Žalobce to vysvětlil tak, že chtěl vycestovat, měl strach, že ho policie vydá S. B. U.. Měl strach, že když toto řekne, tak ho předají rovnou S. B. U.. Chtěl se vrátit na Ukrajinu, neboť si myslel, že tam na něj již zapomněli, že je vše v pořádku. Následně si tam chtěl zařídit studentské vízum a za rok se vrátit do České republiky. Žalobce potvrdil, že od vojenské správy obdržel zmíněný dopis v roce 2016. Obava z účasti ve válce nyní není důvodem pro podání žádosti o mezinárodní ochranu. Žalobce zopakoval, že se nyní obává vězení za separatismus, a ve spojitosti s homosexualitou mu hrozí od sousedů smrt. Proti obvinění ze separatismu se nemůže bránit, nemá peníze na právníka, nikdo mu nepomůže. Dost lidí je na tom stejně jako on, jen za jeden příspěvek, mluví se o tom i v televizi. Z televizních zpráv ví, že mu nikdo nepomůže, pokud nezaplatí, je tam velká korupce. Chtěli po něm 10 tis. USD, které nemá. I kdyby zaplatil, tak lidé v jeho bydlišti vědí, že je homosexuál. Na S. B. U. si nestěžoval, protože na Ukrajině to tak nefunguje, když si půjde stěžovat, tak ho můžou i zabít. Velký zájem S. B. U. o něj si žalobce vysvětluje tím, že muž, který ho v M. napadl, je majorem S. B. U.. Žalobce se nechce v rámci Ukrajiny přestěhovat, neboť to vyřeší jeho problém se sousedy tak na rok. Stačí, když jen někdo zveřejní na sociální síti, že je homosexuál. Nemá se ani kam přestěhovat, na Ukrajině nic nemá a nikoho tam nezná. Všichni, kteří by mu mohli pomoci, jsou v České republice. Matka na Ukrajině mu nemůže pomoci, protože je důchodkyně s důchodem 1 200 hřiven. Na sociální síti nikdo nezveřejnil, že je homosexuál, ale lidé ve městě, kde bydlí, to vědí. Skutečnost, že to sousedé vědí, jej ohrožuje na životě, protože lidé na Ukrajině to nechápou, jsou věřící. Mohlo by se mu něco stát, mohl by zemřít či by ho mohli zbít. Homosexuálové svou orientaci musí skrývat. Policie nepomůže.

18. Kromě uvedeného neměl žalobce žádné problémy se státními orgány či soukromými subjekty. O možnosti podat žádost o mezinárodní ochranu se dozvěděl od cizinecké policie a pak si to vyhledal na internetu. Žádost o mezinárodní ochranu podal až dne 4. 12. 2017, neboť se o té možnosti dozvěděl v pátek a přišel hned první pracovní den. Žalobce závěrem uvedl, že neodjede, i když bude muset. Přál si doložit adresu nemocnice a pracoviště S. B. U. v M..

19. Ze správního spisu dále vyplývá, že pro posouzení situace v zemi původu žalovaný shromáždil jako podklad výroční zprávu Human Rights Watch 2018 – Ukrajina ze dne 18. 1. 2018, informaci Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických o dodržování lidských práv na Ukrajině v roce 2018 ze dne 20. 4. 2018, výroční zprávu ILGA – Europe 2016 (evropská pobočka Mezinárodní asociace lesbických, homosexuálních, bisexuálních, transsexuálních a intersexuálních osob) o situaci v oblasti lidských práv lesbických, homosexuálních, bisexuálních, transsexuálních a intersexuálních osob v Evropě – Ukrajina z května 2016, informaci Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 25. 7. 2016 – Možnost podat stížnost proti postupu příslušníků policejních orgánů či jiných orgánů státní moci, informaci Freedom House, Svoboda ve světě 2018 – Ukrajina, informaci Ministerstva vnitra ČR ze dne 23. 5. 2018 o sexuálních menšinách – demografie, zákonná ustanovení, aktuální situace, diskriminace, zločiny z nenávisti a neziskové organizace a azylové domy, informaci Ministerstva vnitra ČR ze dne 16. 10. 2017 o postavení R. – demografie, přístup ukrajinských úřadů, r. hnutí a P. G., informaci Ministerstva vnitra ČR ze dne 22. 1. 2018, Ukrajina – Situace v zemi – politická a bezpečnostní situace, mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, vojenská služba, vnitřně přesídlené osoby, informaci Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 3. 8. 2017 o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti a o návratu do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí, zprávu ČTK ze dne 17. 6. 2018 „Při pochodu aktivistů LGBT zadržela policie v Kyjevě 60 radikálů“, zprávu ČTK ze dne 12. 6. 2016 „Na pochod za práva homosexuálů v Kyjevě přišlo 1500 účastníků“, informaci Ministerstva vnitra ČR ze dne 20. 11. 2017 o separatismu – legislativa, aktéři, případy a konečně zprávu ČTK ze dne 18. 6. 2017 „Tisíce lidí demonstrovaly v Kyjevě za práva homosexuálů“.

20. Dalšími podklady pro vydání rozhodnutí byla žádost o udělení mezinárodní ochrany, protokol o pohovoru ze dne 7. 12. 2017, poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu, žalobcův náčrt místnosti, kde byl vyslýchán S. B. U., protokol o vyjádření žalobce v rámci správního řízení o vyhoštění ze dne 9. 11. 2017. Žalobce zde mimo jiné uvedl, že v březnu roku 2017 mu na Ukrajině přišel dopis, podle nějž musel na vojnu. Bojí se, že by po návratu na Ukrajinu musel do války, že si pro něj přijdou. Dále žalobce uvedl, že z Ukrajiny vycestoval, aby začal studovat v České republice a našel si zde práci. V zemi původu mu nebezpečí nehrozí, jen má obavu z povolání do armády a nasazení do války.

21. Ve vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí ze dne 21. 6. 2018 žalobce uvedl, že se zprávami o zemi původu obecně souhlasí. Žalovaný jej vyzval k předložení listin dokládajících jeho předešlou výpověď (lékařské zprávy v souvislosti s napadením, potvrzení o výslechu S. B. U., zatýkacího rozkazu). Žalobce kvůli tomu volal matce na Ukrajinu, která mu řekla, že mu z nemocnice nic poskytnout nemůžou. Žádné listiny na doložení problémů s S. B. U. žalobce nemá. Žalobce nijak nereagoval na dotaz žalovaného, zda by listiny mohl poskytnout dodatečně, pokud by mu poskytl přiměřenou lhůtu. Žalobce dále uvedl, že na něj byl vydán zatykač z iniciativy pana V., jenž jej viděl s kamarádem. Na jednání pana V. si žalobce stěžoval ručně psanou stížností, již předal policistům, kteří za ním přišli do nemocnice. Stížnost stáhnout nestihl, neboť utekl do České republiky. Domovní prohlídku, kterou v místě jeho bydliště měla provést S. B. U., nemůže žalobce ničím doložit, protože příkaz k ní předložili příslušníci matce žalobce jen k nahlédnutí. Žalobce dne 9. 11. 2017 jen uvedl, že je svobodný a nemá přítelkyni, protože se ho nikdo na jeho sexuální orientaci neptal. Závěrem žalobce konstatoval, že byl přijat ke studiu na V., obor podnikové právo. Požádal žalovaného o poskytnutí lhůty na dodání zatýkacího rozkazu, čemuž žalovaný vyhověl.

22. Soud posoudil žalobu v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku, a to vzhledem k účinnosti článku 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“). Tento článek vyžaduje, aby soudy prvního stupně přezkoumávající rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany posuzovaly projednávaný případ dle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu. Členské státy Evropské unie byly povinny výše uvedený závazek transponovat do vnitrostátního právního řádu do 20. 7. 2015 (viz čl. 51 odst. 1 procedurální směrnice). Vzhledem k tomu, že Česká republika obsah této směrnice netransponovala do svého vnitrostátního právního řádu, ač tak měla nejpozději do 20. 7. 2015 učinit, má ustanovení předmětného článku přímé účinky a užije se na tento případ, protože žádost o mezinárodní ochranu byla podána po tomto datu (čl. 52 odst. 1 věta první procedurální směrnice). Procesní pravidla vyplývající z čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice se proto prosadí na úkor § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).

23. Soud projednal žalobu při jednání, které nařídil na žádost žalobce. Při jednání setrvali účastníci na svých dosavadních procesních stanoviscích. Soud nevyhověl návrhu na provedení důkazu výslechem žalobce. Žalobce, resp. jeho zástupce, netvrdil, že by žalobce neměl dostatek prostoru k vylíčení všech podstatných okolností ve správním řízení, jeho výpověď nebyla žalovaným správně zaznamenána nebo že by chtěl svoji výpověď doplnit či změnit. Jak bylo na dotaz soudu osvětleno, důvodem uplatnění tohoto důkazního návrhu, jímž má být zjištěno toliko to, co již je zachyceno ve správním spisu (zejména v protokolu o pohovoru k žádosti a protokolu o seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí), je čelit závěru žalovaného poukazujícímu na rozpornost výpovědi. Soud dospěl k závěru, že výslech žalobce, jenž se ostatně bez důležitých důvodů k jednání nedostavil, ač řádně a včas předvolán, by byl nadbytečný. Na případné rozpory ve výpovědi byl žalobce dotazován, a to již při pohovoru a posléze též při seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí.

24. Obecná tvrzení žalobce obsažená v bodech 6-9 a 13 žaloby spočívající v parafrázi zákonných ustanovení či v úvahách o smyslu zákona nejsou žalobním bodem ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť dle ustálené judikatury jím je konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizované) skutkové tvrzení doprovázené konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem.

25. Žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl žalovaný vůči nim dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spisu, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ tvrzené nezákonnosti (viz rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005 – 58). Na tomto právním názoru setrval rozšířený senát NSS i v rozsudku ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008 – 78, v němž s odkazem na svůj předchozí, výše citovaný rozsudek potvrdil, že náležitost žaloby dle § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je splněna, pokud jsou z tvrzení žalobce seznatelné skutkové děje a okolnosti individuálně odlišitelné od jiných ve vztahu ke konkrétnímu případu žalobce, jež žalobce považoval za relevantní k jemu domnělé nezákonnosti správního rozhodnutí; právní důvody nezákonnosti (či nicotnosti) napadeného správního rozhodnutí pak musí být tvrzeny alespoň tak, aby soud při aplikaci obecného pravidla, že soud zná právo, mohl dostatečně vymezit, kterým směrem, tj. ve vztahu k jakým právním předpisům, bude směřovat jeho přezkum. Závěry uvedené ve zmíněných rozsudcích byly potvrzeny usnesením rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 3. 2018, čj. 10 Azs 65/2017 – 72.

26. Těmto požadavkům ovšem výše uvedená tvrzení žalobce nedostála, neboť jde pouze o obecná tvrzení, parafráze zákonných ustanovení a popis smyslu zákona, za nimiž následuje prostý nesouhlas se závěry žalovaného, aniž žalobce uvedl konkrétní skutečnosti či právní argumentaci, o něž svá tvrzení o nezákonnosti rozhodnutí opírá. Není na soudu, aby nahrazoval procesní aktivitu žalobce a dohledával ve správním spisu konkrétní nezákonnosti (viz rozsudek NSS čj. 4 As 3/2008 – 78, bod 31).

27. Výjimku pak představují pouze tvrzení žalobce, byť dosti obecná, v bodech 10-11 žaloby, z nichž některá rozvedl v doplnění žaloby ze dne 2. 10. 2018. Žalobce sice doplnil žalobu až po uplynutí lhůty pro její podání (§ 32 odst. 1 zákona o azylu), ale soud obsah tohoto podání vyhodnotil jako rozvedení žalobních námitek uvedených v žalobě, nikoliv jako nové žalobní body. Soud se tedy těmito tvrzeními mohl zabývat.

28. Podle § 28 odst. 1 a 2 zákona o azylu se udělí mezinárodní ochrana ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Neshledá-li ministerstvo důvody k udělení ani jedné z forem mezinárodní ochrany, odůvodní své rozhodnutí ve vztahu k oběma formám mezinárodní ochrany.

Podle § 12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec

a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

Podle § 14a odst. 2 zákona o azylu se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti,

b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo

d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

29. Žalobce v žalobě nejprve namítl, že je v zemi původu vystaven reálnému ohrožení z důvodu, že náleží k etnické menšině R., což má jasně plynout z jeho tvrzení a předložených důkazů. Má za to, že žalovaný nesprávně vyhodnotil obavy z S. B. U. v souvislosti s jeho p. aktivitou, neboť svůj závěr založil jen na nedůvěře v jeho tvrzení. Za aktivitu, které se žalobce dopustil, mu hrozí trest odnětí svobody a další závažné perzekuce a žalovaný si neopatřil nic, čím tato tvrzení žalobce vyvrátil. Tuto argumentaci žalobce v doplnění žaloby rozvedl odkazem na informaci Ministerstva vnitra ČR ze dne 20. 11. 2017 o separatismu s tím, že její obsah odpovídá výpovědi žalobce. Podle žalobce je tak činnost, kterou vykonával na podporu z. R. včetně těch bojujících na východě Ukrajiny, separatistickou činností, za níž může být vystaven stíhání ze strany státních orgánů. Toto plyne také z dalších zpráv týkajících se konfliktu na východě Ukrajiny, jež jsou obsahem správního spisu. Této argumentaci soud nepřisvědčil.

30. Žalovaný posuzoval žádost žalobce z hlediska všech azylových důvodů dle § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu a rovněž z hlediska doplňkové ochrany dle § 14a a § 14b zákona o azylu, a to v dostatečném rozsahu, své úvahy řádně odůvodnil a dospěl ke správnému závěru. Žalobce ve své žádosti neuvedl žádné důvody, které by byly relevantní z hlediska udělení azylu, humanitárního azylu ani doplňkové ochrany.

31. Soud uvádí, že mezinárodní ochranu ve formě azylu lze žadateli udělit tehdy, jestliže pronásledování, z něhož má odůvodněný strach, souvisí s některým z azylově relevantních důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu. Pro naplnění podmínky souvislosti pronásledování s důvody pronásledování není třeba, aby rasa, pohlaví, náboženství, národnost, příslušnost k určité sociální skupině či politické názory žadatele byly výlučnou příčinou pronásledování; postačí, pokud jde o příčinu rozhodující pro způsobení vážné újmy či odmítnutí poskytnout ochranu (viz rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2008, čj. 5 Azs 66/2008 – 70).

32. Námitka žalobce, že se obává stíhání z důvodu své příslušnosti k etnické menšině z. R. a aktivit na její podporu zjevně mířící na aplikaci § 12 písm. b) zákona o azylu, je nedůvodná. Mezi podmínky pro přiznání postavení uprchlíka, kterýžto status se promítá do české právní úpravy ve formě udělení azylu pro pronásledování dle § 12 zákona o azylu, patří mj. jednak odůvodněný strach z pronásledování, jednak přičitatelnost tohoto jednání státu.

33. Definice pronásledování je obsažena v § 2 odst. 4 zákona o azylu a pronásledováním se podle ní rozumí závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování. Tuto definici je třeba vykládat ve světle čl. 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“). Podle čl. 9 odst. 2 písm. b) kvalifikační směrnice lze za pronásledování považovat právní, správní, policejní nebo soudní opatření, která jsou sama o sobě diskriminační nebo jsou prováděna diskriminačním způsobem. Tyto akty pronásledování lze považovat za pronásledování jen za splnění podmínek čl. 9 odst. 1 kvalifikační směrnice, tj. svojí povahou nebo opakováním musí jít o jednání dostatečně závažné, aby představovalo vážné porušení základních lidských práv, zejména práv, od nichž se podle čl. 15 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb., dále je „Úmluva“) nelze odchýlit. Těmito právy jsou práva upravená v čl. 2, čl. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 7 Úmluvy, tedy právo na život, zákaz mučení, nelidského a ponižujícího zacházení, zákaz otroctví a nevolnictví a zákaz trestu bez zákona. Alternativně se může jednat o souběh různých opatření, včetně porušování lidských práv, který je dostatečně závažný k tomu, aby postihl jednotlivce podobným způsobem. Je tedy zřejmé, že diskriminační opatření (v širokém slova smyslu) mohou být považována za pronásledování pouze tehdy, jestliže vzhledem k jejich intenzitě nebo četnosti představují zásadní zásah do základních lidských práv. Postižení jedince těmito akty musí být natolik vážné, že ho nelze vůbec tolerovat, neboť má existenciální charakter nebo zbavuje dotčenou osobu citelně její lidské důstojnosti.

34. Podle § 2 odst. 6 zákona o azylu se rozumí původcem pronásledování nebo vážné újmy státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou. Podle § 2 odst. 5 zákona o azylu se ochranou před pronásledováním nebo vážnou újmou rozumí zejména přiměřené kroky příslušných státních orgánů, strany nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území, směřující k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné újmy zejména zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo vážnou újmu, za předpokladu, že je taková ochrana účinná, není pouze přechodná a cizinec k ní má přístup.

35. Žalobce namítl, že příslušnost k z. R. a jeho aktivita, kterou sám považuje za separatistickou, jej v případě návratu vystavuje reálné hrozbě stíhání ze strany státních orgánů. Žalovaný své závěry založil toliko na nedůvěře k výpovědi žalobce. K tomu soud uvádí, že z napadeného rozhodnutí zřetelně vyplývá, že žalovaný nezaložil své závěry jen na nedůvěryhodnosti výpovědi žalobce. Ačkoliv žalovaný zpochybnil některá tvrzení žalobce (ošetření v nemocnici po údajném napadení žalobce, sledování a vyhrožování příslušníky S. B. U., podání stížnosti na pana V., viz stranu 7 napadeného rozhodnutí), konfrontoval na následujících stranách výpověď žalobce se zprávami o zemi původu (informací Ministerstva vnitra ČR ze dne 20. 11. 2017 o separatismu – dále také jen „informace o separatismu“, informací Ministerstva vnitra ČR ze dne 16. 10. 2017 o postavení R.), a dospěl ke správnému závěru, že z jeho výpovědi neplyne, že by páchal protirežimní aktivity, pro něž by mu hrozilo stíhání státními orgány.

36. Ačkoliv žalobce v žalobě uvedl, že mu hrozí pronásledování pro národnost, ve správním řízení neuvedl nic, co by nasvědčovalo tomu, že se obává pronásledování z důvodu své etnicity. Ze zpráv o zemi původu, které žalovaný shromáždil k objasnění postavení R., nevyplývá, že by R. byli z důvodu své etnicity vystaveni jakékoliv formě pronásledování nebo čelili byť sebemenší diskriminaci. Námitka uplatněná v žalobě tak zjevně nenavazuje na žalobcovu výpověď uvedenou ve správním řízení a není podporována ani obsahem relevantních zpráv o zemi původu, které naopak svědčí o tom, že R. nejsou v zemi původu vystaveni žádné formě pronásledování.

37. Ze správního spisu plyne, že žalobce dával své obavy z pronásledování do spojitosti nikoliv s tím, že sám je R., nýbrž s tím, že mu S. B. U. připisuje z důvodu repostu internetového článku o tom, že v D. oblasti bojují po boku povstalců proti vládě z. R., podporu separatistů. Jednání státních orgánů země původu tak v daném případě souvisí s uplatňováním politických práv (svoboda slova) a žalobci připisovaným politickým smýšlením. Nejde tedy o to, že žalobce je R., nýbrž o to, že měl na internetu vyjádřit podporu r. separatismu.

38. Žalobce vypověděl, že na svém profilu na sociální síti vložil příspěvek vyzývající k podpoře z. R., jenž našel někde na internetu a který podle jeho slov neobsahoval nic o separatismu (příspěvek není obsahem správního spisu). V roce 2015, kdy žalobci bylo 17 let a ještě chodil do školy, organizoval jediné setkání z. R. týkající se jejich historie a kultury (za účasti asi dvaceti lidí, což popisem připomíná spíše školní referát prezentovaný před třídou) a jednoho podobného setkání se sám účastnil, jinak se více neangažoval. V souvislosti s tím žádným problémům nečelil, kromě dotazu rektora školy. Tyto aktivity lze však podle soudu považovat toliko za výraz žalobcova zájmu o své vlastní etnické kořeny, který ovšem nepřerostl v žádnou soustavnější činnost týkající se veřejné propagace historie R. či jejich politické budoucnosti. Ostatně aktivity z roku 2015 nebyly žalobci ze strany S. B. U., která na něj měla v roce 2017 vyvíjet nátlak, nikdy vytýkány ani zmíněny jako důvod zájmu o jeho osobu. Příčinou, proč se měla S. B. U. o žalobce zajímat, měl být repost cizího internetového článku o boji R. proti vládě na straně d. povstalců a podání stížnosti na majora S. B. U. pro fyzické napadení.

39. Žalobcovo počínání nelze kvalifikovat jako jednání ohrožující územní celistvost a nedotknutelnost Ukrajiny, jako financování činů spáchaných za účelem násilné změny nebo svržení ústavního pořádku či uchvácení státní moci, změny hranic území nebo státní hranice Ukrajiny, jak je tzv. separatismus zakotven v ukrajinském trestním zákoníku. Podle citované informace o separatismu je sice stíhání osob za tento trestný čin hojné, ale znění předmětného ustanovení, stejně jako zde uvedené případy, svědčí o tom, že se zjevně jedná o mnohem závažnější aktivity, než které prováděl žalobce. Uveřejnění jediného článku podporujícího R. zjevně nelze srovnávat s dlouhodobou a intenzivní agitací blogerů či se systematickým publikováním příspěvků na sociálních sítích volajících po osamostatnění či anexi různých oblastí Ukrajiny, za což byly osoby skutečně stíhány. Ostatně ochrana územní celistvosti je legitimním cílem každého státu.

40. Není tak pravdou, že si žalovaný neopatřil nic, co by vyvracelo tvrzení žalobce, nebo že by se spokojil se všeobecnými informacemi a s tím, že výpověď žalobce byla nelogická, jak tvrdil žalobce. Citovaná informace o separatismu potvrzuje jen to, že závažná jednání proti územní celistvosti Ukrajiny jsou státními orgány stíhána, nikoliv to, že by bylo stíháno každé sebemenší vyjádření sympatií k lidem bojujícím na východní Ukrajině. Nelze z ní ani dovodit, že jednání žalobce, tak jak jej popsal v průběhu správního řízení, je činnost, pro niž by mu reálně hrozilo stíhání. Pokud příslušníci S. B. U. přesto žalobci vyhrožovali uvězněním a požadovali úplatky, mohl se žalobce obrátit se stížností na toto jednání k příslušným orgánům (viz informaci Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 25. 7. 2016). Žalobce tak ovšem neučinil, namísto toho vycestoval do České republiky. Závěr o bezvýchodnosti situace žalobce z důvodu schvalování takového jednání státními orgány je tedy předčasný (srov. také rozsudek NSS ze dne 11. 3. 2004, čj. 6 Azs 8/2003 – 44). Žalobní bod je nedůvodný.

41. K námitce žalobce týkající se pronásledování pro jeho příslušnost k sexuální menšině a s tím souvisejícím reálným ohrožením v zemi původu, jež rozvedl v doplnění žaloby, uvádí soud následující. Žalovaný neudělil žalobci azyl podle § 12 písm. b) zákona o azylu, neboť vycházel ze zjištění, že ačkoliv je situace osob náležejících k sexuálním menšinám problematická kvůli netoleranci ze strany soukromých osob, došlo k zásadním změnám v přístup ukrajinských státních orgánů a nedochází k pronásledování těchto osob ve smyslu zákona o azylu (viz stranu 11 napadeného rozhodnutí). Soud podotýká, že touto otázkou se za obdobných okolností již dříve zabýval v rozsudku ze dne 27. 4. 2018, čj. 42 Az 6/2017 – 84, který byl následně potvrzen usnesením NSS ze dne 23. 8. 2018, čj. 7 Azs 219/2018 – 30 (srov. zejména bod 10 a násl.). V daném případě nenastaly žádné okolnosti odůvodňující odklon od tam uvedených závěrů, soud proto z těchto rozhodnutí vycházel.

42. Soud uvádí, že mezinárodní ochranu ve formě azylu lze žadateli udělit tehdy, jestliže pronásledování, z něhož má odůvodněný strach, souvisí s některým z azylově relevantních důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu. Pro naplnění podmínky souvislosti pronásledování s důvody pronásledování není třeba, aby rasa, pohlaví, náboženství, národnost, příslušnost k určité sociální skupině či politické názory žadatele byly výlučnou příčinou pronásledování; postačí, pokud jde o příčinu rozhodující pro způsobení vážné újmy či odmítnutí poskytnout ochranu (viz rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2008, čj. 5 Azs 66/2008 – 70). V nyní posuzovaném případě přichází do úvahy z tohoto taxativního výčtu azylově relevantních důvodů pronásledování toliko pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině, pakliže by bylo možné homosexuální muže (resp. příslušníky sexuálních menšin obecně) považovat na Ukrajině za sociální skupinu.

43. Pojem příslušnosti k určité sociální skupině je třeba vykládat ve shodě s čl. 10 odst. 1 písm. d) kvalifikační směrnice. Podle zmíněného ustanovení kvalifikační směrnice tvoří skupinu určitá společenská vrstva, zejména jestliže a) příslušníci této skupiny sdílejí vrozený charakteristický rys nebo společnou minulost, kterou nelze změnit, nebo sdílejí charakteristiku nebo přesvědčení, které jsou natolik zásadní pro totožnost nebo svědomí, že daná osoba nemá být nucena, aby se jí zřekla, a dále b) tato skupina má v dotyčné zemi odlišnou totožnost, protože ji okolní společnost vnímá jako odlišnou. V tomto ustanovení je dále upřesněno, že v závislosti na okolnostech existujících v zemi původu může určitá společenská vrstva představovat skupinu založenou na společném charakteristickém rysu sexuální orientace. Sexuální orientaci nelze chápat tak, že by zahrnovala akty považované podle vnitrostátních právních předpisů členských států za trestné. Pro účely určení příslušnosti k určité společenské vrstvě nebo vymezení rysu takové skupiny musí být náležitě uvážena hlediska spojená s pohlavím, včetně genderové identity.

44. Nejvyšší správní soud k tomu v rozsudku ze dne 5. 10. 2006, čj. 2 Azs 66/2006 – 52, uvedl, že homosexualita sama o sobě vytváří příslušnost jedince k určité sociální skupině, pokud tato vlastnost je ve společnosti, v rámci níž se příslušnost jedinců k určitým sociálním skupinám posuzuje, relevantním rozlišovacím kritériem a pokud je u konkrétního jedince relativně nezměnitelná – „daná“; jinak řečeno, homosexuálové vytvářejí sociální skupinu tam, kde je tato jejich charakteristika významná pro náhled okolí (či v širším ohledu společnosti jako takové) na ně; že se jedná – vyjma případů vynucené či příležitostné homosexuality (např. ve věznicích či při homosexuální prostituci) – o „danou“ vlastnost v tom smyslu, že není volbou dotyčného jedince, nýbrž v zásadě vrozenou vlastností, existuje v západní sexuologii výrazně převažující konsensus. Homosexuálové by nevytvářeli sociální skupinu, pokud by tato vlastnost byla v očích jejich okolí víceméně irelevantní. V tomto smyslu jsou homosexuálové sociální skupinou stále ještě i v drtivé většině liberálních západních demokracií, neboť i zde zpravidla tato jejich charakteristika je pro jejich okolí, tj. jiné lidi, zajímavá, a někdy dokonce důležitá a v očích těchto jiných lidí je zařazuje do určité skupiny lidí s obdobnou relevantní vlastností. Tím spíše pak lze pro účely zákona o azylu o homosexuálech hovořit jako o sociální skupině v zemích, v nichž příslušnost k menšinové sexuální orientaci dotyčného jedince v očích jeho okolí výrazně vyděluje z „většiny“ a v nichž je vnímána jako jeho důležitá (a – nutno poznamenat – negativní) vlastnost.

45. Ze zpráv o zemi původu plyne (zejména zprávy Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických, ale také z informace Ministerstva vnitra České republice o sexuálních menšinách odkazující na informace od světově uznávaných organizací), že v ukrajinské společnosti je významně zastoupen homofobní názorový proud, který vyvěrá jednak z nacionalistických názorových pozic, jednak z konzervativních náboženských pozic. Tomu nasvědčují zadokumentované útoky na příslušníky LGBT komunity a obtíže s realizací „pochodů rovnosti“ a obdobných akcí zaměřených na problematiku práv sexuálních menšin. Je zřejmé, že homosexualita představuje v ukrajinské společnosti znak, který jedince vyděluje z většiny a je vnímán negativně. Homosexuálové představují na Ukrajině sociální skupinu ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu. Po žalobci přitom nelze požadovat, aby svoji homosexualitu skrýval za účelem vyhnout se „zařazení“ do této sociální skupiny z pohledu ostatních lidí (viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 7. 11. 2013 ve věcech C-199/12 až C-201/12, body 70 a 71). Soud tak souhlasí se žalobcem v tom, že z obsahu správního spisu vyplývá, že sexuální menšiny čelí na Ukrajině různým problémům.

46. Žalobce v průběhu řízení před žalovaným a posléze na to v doplnění žaloby obecně odkázal, že byl napaden panem V. právě pro homosexualitu, neboť jím byl na ulici přistižen, jak se drží se svým tehdejším přítelem za ruce. Přestože si napadení vyžádalo ošetření v nemocnici a několikadenní hospitalizaci, žalobce v průběhu řízení nepředložil žádnou lékařskou zprávu, i když mu k tomu žalovaný poskytl dostatek příležitostí ať už opakovanými dotazy, či poskytnutím dodatečné lhůty. Žalobce si na jednání pana V., který se později ukázal být majorem S. B. U., stěžoval a následně mělo dojít k rozšíření informace o homosexualitě žalobce mezi jeho sousedy, kteří ji měli dál šířit. I kdyby soud vzal zmíněné napadení z důvodu homosexuality žalobce za prokázané, jeden zmíněný incident sám o sobě neznamená, že žalobce bude v zemi původu azylově relevantně pronásledován. Soud má za to, že si žalovaný obstaral dostatek aktuálních zpráv o zemi původu týkajících se postavení LGBT osob a zde uvedené informace ve vztahu k žalobci správně vyhodnotil a dospěl k odůvodněnému závěru. Není tedy pravdou, že situace nebyla zjištěna nadevší pochybnost, jak tvrdil žalobce.

47. Z informace Ministerstva vnitra ČR ze dne 23. 5. 2018 o sexuálních menšinách plyne, že k dekriminalizaci homosexuality na Ukrajině došlo již v roce 1991. Podle Rainbow Europe 2018 měla Ukrajina též akční plán pro rovnost zahrnující mimo jiné otázku sexuální orientace. Sňatky osob stejného pohlaví nejsou na Ukrajině povoleny. Manželství je přímo v ukrajinské ústavě definováno jako svazek mezi mužem a ženou, ačkoliv idea zavedení svazků osob stejného pohlaví je uvedena v Národní lidskoprávní strategii do roku 2020. Realizace této strategie, v níž se ukrajinské úřady zavázaly mimo jiné učinit kroky k zamezení diskriminace založené na různých motivech, se v roce 2017 v případě LGBT podle ukrajinské organizace Nash Mir zabývající se právní pomocí v oblasti práv LGBT zastavila. Ve vztahu k diskriminaci zakazuje zákoník práce na základě novelizace z roku 2015 diskriminaci na pracovišti na základě sexuální orientace. Podobně je zakázána diskriminace sexuálních menšin podle Equaldex, veřejné encyklopedie mapující práva LGBT, v dalších oblastech. V trestním zákoníku pak není explicitně zmíněno potrestání za zločiny motivované homofobií či transfobií, ale v čl. 161 odst. 1 je vyjmenován seznam identit a faktorů, do nějž podle Evropské komise proti rasismu a netoleranci mohou spadat zločiny motivované sexuální orientací a genderovou identitou oběti.

48. Dále podle výroční zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA za rok 2017 docházelo ke sporadickému násilí namířenému proti LGBT osobám a státní orgány často nevyšetřily tyto případy náležitým způsobem ani nepohnaly pachatele k odpovědnosti. Vydírání těchto osob zůstávalo problémem a skupiny zaměřené proti LGBT osobám využívaly sociální média ke klamání a chytání LGBT osob. Přestože přední politici a ministři odsuzovali útoky na setkání LGBT komunity a útoky proti LGBT osobám, místní činitelé někdy vyjadřovali nesouhlas s právy těchto osob a neposkytli jim ochranu. Celkově se LGBT skupiny těšily větší svobodě shromažďování než v minulých letech. Ve většině případů bezpečnostní složky a místní činitelé nasadili odpovídající bezpečnostní útvary pro zabránění násilí a na ochranu konferencí a pochodů. Podle organizace Freedom House byla ukrajinská společnost v roce 2017 obecně tolerantnější k LGBT aktivistům a při organizování pochodů hrdosti v Kyjevě a Oděse, přičemž úřady zajistily dostatečnou úroveň bezpečnosti pro účastníky. Podle výroční zprávy Human Rights Watch za rok 2016 vláda od roku 2014 zavedla několik progresivních politik podporujících LGBT, nicméně silný anti-LGBT sentiment zůstával mezi nejvyššími vládními představiteli a též ve společnosti. V roce 2018 dosáhla ukrajinská nejvyšší ochránkyně práv sejmutí petice požadující ochranu rodinných hodnot a zastavení propagace homosexuality ze stránek prezidentské kanceláře. Pod petici se podepsalo okolo 23 tis. Ukrajinců a byla podporována řadou náboženských skupin a církví. Úřad ombudsmana pro lidská práva je obecně považován za účinného ochránce lidských práv a fungoval jako zástupce práv LGBT komunity a dalších menšin.

49. Ze zprávy ČTK ze dne 18. 6. 2017 „Tisíce lidí demonstrovaly v Kyjevě za práva homosexuálů“ plyne, že uvedeného dne proběhl v Kyjevě za silných bezpečnostních opatření Pochod za rovnost na podporu zrovnoprávnění homosexuálů a transgenderových osob. Pochodu se zúčastnilo asi 2 500 osob dle údajů policie, resp. 10 000 osob dle údajů organizátorů. Hlášeny byly jen menší potyčky s nacionalistickými a ortodoxními protidemonstranty, šest lidí bylo zadrženo. Ze zprávy ČTK ze dne 17. 6. 2018 „Při pochodu aktivistů LGBT zadržela policie v Kyjevě 60 radikálů“ se podává, že uvedeného dne proběhl v Kyjevě Pochod rovnosti organizovaný aktivisty z hnutí za práva sexuálních menšin. Podle organizátorů se do něj zapojilo až 5 tis. lidí, přičemž podle Ministerstva vnitra na jeho průběh dohlížel stejný počet policistů, kteří pravicovým radikálům několikrát zabránili v zablokování pochodu za použití slzného plynu a obušků. Z výroční zprávy Human Rights Watch 2018 ze dne 18. 1. 2018 se podává, že Ukrajina podnikla několik významných kroků k zlepšení ochrany a začlenění LGBT osob. Ministerstvo zdravotnictví navrhlo zdravotnický formulář pro pacienty vybírající si obvodního lékaře, který uznává transgenderové osoby. Pořádkové složky zajistily bezpečí účastníků Pochodů rovnosti, které se konaly v červnu a červenci 2017 v Kyjevě a Oděse, každodenní homofobie a transfobie zůstává rozšířena. V květnu 2017 napadlo 30 mladíků několik aktivistů LGBT na malém shromáždění v Charkově, zapálili duhovou vlajku a zranili jednoho aktivistu a dva policisty. Čtyři útočníci byli zadrženi.

50. Soud podotýká, že útok souseda na žalobce svým popisem připomínal útok soukromé osoby, která bezprostředně reagovala na to, že se žalobce se svým přítelem na ulici vedl za ruku. Teprve později se mělo ukázat, že útočník měl být také majorem S. B. U.. Ta pak měla rozšířením informace o homosexualitě žalobce mezi sousedy vytvářet nátlak směřující k zpětvzetí stížnosti na pana V.. Žalobce vyjádřil strach o svůj život kvůli reakcím soukromých osob, které se o jeho sexuální orientaci takto dozvěděly. Charakter a intenzitu reakcí těchto osob ovšem žalobce vůbec nepopsal. Ačkoliv žalobce uvedl, že potyčka si vyžádala třídenní hospitalizaci, nikdy nepředložil nic, co by jeho tvrzení potvrdilo. Tento ojedinělý incident, ač dost intenzivní na to, aby žalobce musel vyhledat lékařskou pomoc, sám o sobě zjevně nedosáhl takové intenzity, aby naplnil definici pronásledování obsaženou v § 2 odst. 4 zákona o azylu interpretovaného ve světle čl. 9 kvalifikační směrnice.

51. Soud nepopírá, že homosexuálové jsou na Ukrajině vystaveni silným předsudkům, podmíněným nábožensky a kulturně, a negativním reakcím ze strany veřejnosti, které se svojí intenzitou značně liší počínaje nadávkami, urážkami, přes veřejnou dehonestaci, šikanu a konče v krajních případech fyzickým napadením, způsobením poranění či smrti. Z hlediska azylu jsou relevantní ty následky, jimž by byl žalobce v případě návratu do země původu vystaven s přiměřenou pravděpodobností. Přiměřená pravděpodobnost je dána tehdy, bývá-li tento důsledek v případech obdobných případu žadatele nikoli ojedinělý. Neznamená to, že pravděpodobnost, že nežádoucí důsledek nastane, musí být nutně vyšší než pravděpodobnost, že nenastane, nýbrž to, že k nežádoucímu důsledku v případech obdobných případu žadatele dochází natolik často, že s ním ten, komu takový následek hrozí, musí počítat jako se vcelku běžným jevem, a nikoli jako s jevem toliko výjimečným (viz rozsudek NSS ze dne 26. 3. 2008, čj. 2 Azs 71/2006 – 82). Skutečnost, že žalobce již byl pronásledován (popř. utrpěl vážnou újmu) nebo byl vystaven přímým hrozbám pronásledování (nebo způsobení vážné újmy), je závažným ukazatelem odůvodněnosti obav žadatele z pronásledování (resp. reálného nebezpečí utrpění vážné újmy), neexistují-li závažné důvody domnívat se, že pronásledování (resp. utrpění vážné újmy) se již nebude opakovat (čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice).

52. Ze zpráv o zemi původu plyne, že žalobce bude s přiměřenou pravděpodobností v případě návratu do země vystaven z důvodu své sexuální orientace negativním reakcím typu posměšku, urážek, pohrdání a morálního odsouzení, případně též drobnějších fyzických potyček působících nanejvýš lehká poranění, k čemuž zřejmě došlo i v popisovaném případě.

53. Žalobce podle svých slov svou sexuální orientaci tajil do konce ledna 2017 a již 1. 2. 2017, tj. krátce po napadení a údajném rozšíření informace o jeho sexuální orientaci, odcestoval do České republiky. Kromě napadení panem V. a odsudkům své matky žalobce nemohl čelit výše zmíněným reakcím, neboť krátce po odhalení sexuální orientace opustil zemi. Tím méně si mohl žalobce ověřit, zda mu státní orgány budou nápomocny při řešení těchto problémů. Byť zprávy o zemi původu popisují, že osoby s menšinovou sexuální orientací se v minulosti staly oběťmi napadení s těžkými zraněními či zabití, nejedná se typově o následky, k nimž by docházelo natolik často, že by s nimi musel žalobce počítat jako s běžným jevem. Ve vztahu k těmto následkům tak není splněna podmínka přiměřené pravděpodobnosti. Následky, které žalobci v případě návratu do země původu hrozí, lze považovat za opatření působící psychický nátlak, což je jedna z možných forem pronásledování.

54. Nejvyšší správní soud v již citovaném rozsudku čj. 2 Azs 66/2006 – 52 uvedl, že legální pojem „psychického nátlaku“ je z hlediska vyžadované intenzity negativních reakcí okolí, aby jej bylo možno za takový považovat, nutno poměřovat dalšími v § 2 odst. 6 zákona o azylu výslovně uvedenými azylově relevantními hrozbami, a sice „ohrožením života nebo svobody“. Újma hrozící žadateli o azyl v důsledku opatření působících psychický nátlak jistě nemusí být obdobně závažná jako újmy spočívající v ohrožení života nebo svobody, musí však být s nimi aspoň typově srovnatelná. Nepostačí tedy, půjde-li o pouhou sérii ústrků, byť v jednotlivých případech i vcelku intenzivních, pokud tyto ústrky ve svém celku nedosáhnou takové intenzity a systematičnosti, že u dotčené osoby ve zcela zásadní míře snižují kvalitu prožívání a berou životní perspektivu a že v ní vyvolávají silný pocit celkové bezvýchodnosti a beznadějnosti její situace. Navíc intenzita uvedených ústrků musí být „objektivní“ v tom smyslu, že by jimi byly výše uvedené negativní životní pocity působeny zpravidla i u jiných jedinců nacházejících se ve státě původu žadatele v obdobné situaci. Soud k tomu doplňuje, že definice pronásledování je obsažena v časovém znění zákona o azylu aplikovatelném na tento případ v § 2 odst. 4, podle něhož je základní formou pronásledování závažné porušení lidských práv (nikoliv tedy ohrožení života nebo svobody). K interpretaci tohoto pojmu je třeba se uchýlit k čl. 9 odst. 1 písm. a) kvalifikační směrnice, jehož je § 2 odst. 4 zákona o azylu transpozicí. Podle něho se za pronásledování považuje vážné porušení základních lidských práv, zejména těch, od nichž se podle čl. 15 odst. 2 Úmluvy nelze odchýlit. Těmito právy jsou práva upravená v čl. 2, čl. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 7 Úmluvy, tedy právo na život, zákaz mučení, nelidského a ponižujícího zacházení, zákaz otroctví a nevolnictví a zákaz trestu bez zákona.

55. Soud v nyní posuzované věci ve shodě s výše citovaným rozsudkem NSS dospěl k závěru, že obtíže, jimž by přiměřeně pravděpodobně čelil žalobce v případě návratu do země původu, nedosahují intenzity psychického nátlaku srovnatelného se závažným porušením základních lidských práv. Jakkoliv mohou tyto projevy netolerance a nenávisti působit určitou psychickou újmu, neboť směřují k vyloučení žalobce ze sociálního prostředí, výjimečně mohou mít podobu i fyzického napadení s lehkým poraněním, nelze hovořit o tak negativním přijetí, že by žalobci mohlo objektivně vzít pocit životní perspektivy a představovat typově stejně intenzivní újmu jako vážné porušení základních lidských práv.

56. Dále je třeba zdůraznit, že i kdyby bylo možné zmíněný psychický nátlak, jemuž by byl žalobce v případě návratu do země původu vystaven, považovat za pronásledování ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o azylu, byl by azylově relevantní pouze za předpokladu, že by byl přičitatelný státu. Z politického a legislativního vývoje v zemi původu nevyplývá, že by tam veřejná moc uvedený nátlak prováděla, organizovala, podporovala či jeho provádění schvalovala. Naopak, legislativní vývoj (zrušení trestnosti homosexuality v roce 1991, uzákonění zákazu diskriminace v pracovněprávních vztazích v roce 2015) nasvědčuje spíše tomu, že veřejná moc posouvá své vnímání homosexuality směrem ke standardům převažujícím v západních liberálních demokraciích. Tomu nasvědčují i veřejná vystoupení dnes již bývalého prezidenta Petra Porošenka na podporu práv sexuálních menšin a jejich svobodu shromažďování (Pochod rovnosti v roce 2015), stejně jako účast několika členů zákonodárného sboru na veřejných akcích na podporu práv sexuálních menšin. Veřejné moci nelze přičítat, pokud obyvatelstvo státu či jeho významná část má o určité otázce „mravnostní povahy“ (tou je i náhled na to, zda je ze společenského hlediska přípustná homosexuální orientace) takové mínění, že se z pohledu standardů západních liberálních demokracií jeví jako netolerantní. Co by však veřejné moci bylo nutno zásadně přičítat, je, pokud by obyvatelstvu nebránila tuto netoleranci projevovat, tj. např. pokud by příslušníky homosexuálních minorit nebránila před zřetelným a bezprostředně hrozícím nebezpečím fyzického napadení, pokud by se nesnažila již proběhlá napadení, o nichž se dozvěděla, vyšetřovat a případně trestat a pokud by přiměřenými opatřeními nepředcházela projevům intolerance, či je dokonce přímo nebo nepřímo rozdmýchávala (§ 2 odst. 6 ve spojení s § 2 odst. 5 zákona o azylu; rozsudek NSS čj. 2 Azs 66/2006 – 52). Ve světle výše uvedeného má soud obecnou námitku žalobce uvedenou v doplnění žaloby, že dodržování práv sexuálních menšin na Ukrajině nemá reálný základ, za přehnanou a nedůvodnou.

57. Žalobce v rámci správního řízení uvedl, že se obrátil se stížností na pana V. na policisty, kteří jej po napadení navštívili v nemocnici. Nevyčkal na její vyřízení a místo toho vzápětí odcestoval do České republiky. Dále zmínil, že příslušníci S. B. U. mu vyhrožovali, pokud stížnost na pana V. neodvolá. Žalobce vypověděl, že v tomto okamžiku nevyhledal pomoc u příslušných státních orgánů, nepodal stížnost proti nátlaku příslušníků S. B. U.. Žalovaný také poukázal na jisté rozpory ve výpovědi žalobce v souvislosti se stížností a přesným sledem událostí. I kdyby tyto nesrovnalosti byly způsobeny prostou nedokonalostí paměti, stále to nemění nic na tom, že žalobce nevyčkal na vyřízení stížnosti, resp. svým brzkým odjezdem dal státním orgánů na reakci asi týden. Nadto samo napadení ani následnou stížnost policii žalobce ničím neprokázal, pouze to nepříliš konzistentně tvrdil v průběhu správního řízení. Ze skutečnosti, že státní orgány v takto krátké době neposkytly žalobci žádnou ochranu, nelze dovodit, že by nebyly schopny nebo ochotny mu ochranu poskytnout. Lze tedy uzavřít, že žalobce nevyužil všech prostředků, které mu dává vnitrostátní právo k vynucení řádného a účinného vyšetření nejen verbálního vyhrožování, ale zejména fyzického napadení a ublížení na zdraví. Krátce poté, co žalobce podal stížnost, odcestoval ze země původu, jeho nedosažitelnost pro policejní orgány tak mohla negativně ovlivnit další průběh vyšetřování.

58. Přitom ze zpráv o zemi původu, které žalovaný shromáždil, plyne, že na Ukrajině existuje dostupný mechanismus efektivní ochrany práv před trestnou činností a případnou nečinností policejních složek (viz informaci Ministerstva zahraničních věci ČR čj. 107283/2016-LPTP). Ve zprávách o zemi původu jsou obsaženy informace o tom, že policie přistupuje k vyšetřování trestných činů z nenávisti mnohdy pasivně, to však neznamená, že by je odmítala vyšetřovat. Ostatně nižší efektivita policejního vyšetřování na Ukrajině je obecnou slabinou policejního systému ochrany práv všech občanů před jakoukoliv trestnou činností, dosažení efektivní ochrany zpravidla vyžaduje aktivní přístup oběti trestné činnosti a využívání všech procesních prostředků ve vztahu k policejním orgánům. Skutečnost, zda je trestný čin, jehož obětí se daná osoba stala pro svoji sexuální orientaci, kvalifikován jako trestný čin z nenávisti, není z hlediska efektivity vyšetřování a poskytnuté policejní ochrany významná. Ze zpráv o zemi původu plyne, že policie poskytuje ochranu různým LGBT akcím, např. Pochodům rovnosti. Ačkoliv ne vždy dokáže účinně zasáhnout, nelze dovodit, že by systémově odmítala poskytnout ochranu homosexuálům. Soud tedy uzavírá, že trestněprávní jednání soukromých osob vůči příslušníkům sexuálních menšin obecně není ze strany státních orgánů systémově tolerováno, natož podporováno. Žalobce neprokázal, že by tomu v jeho případě bylo s ohledem na individuální zkušenost jinak. Jednání soukromých osob, jehož se žalobce obává v případě návratu, tedy není přičitatelné státu, a nelze jej tak považovat za azylově relevantní pronásledování pro účely § 12 zákona o azylu.

59. Jak soud již výše zmínil, napadení žalobce ze strany pana V. nelze bez dalšího přičítat státu jen proto, že se později ukázalo, že je současně příslušníkem S. B. U.. Z popisu incidentu se podává, že nešlo o systematickou státem organizovanou akci, jejímž cílem bylo pronásledování homosexuálů či potažmo osob z řad sexuálních menšin, nýbrž o spontánní akt netolerantního jedince s násilnickými sklony. Kolegové pana V. z S. B. U. měli rozšířit informaci o sexuální orientaci žalobce mezi osoby v jeho okolí a pak mu měli vyhrožovat trestními sankcemi za jeho údajný separatismus, pokud jim nevyzradí identitu členů separatistické skupiny. Přestože jde o činnost příslušníků státního orgánu, udála-li se tak, jak ji žalobce popsal (v průběhu řízení nebylo ničím prokázáno, že k tomu skutečně došlo), soud opakuje, že podle zpráv o zemi původu ukrajinské státní orgány obecně vzato takové jednání nepodporují. Žalobce se tedy mohl obrátit na příslušné orgány se stížností na takové jednání uvedených příslušníků. Za daných okolností se jeví jako účinnější postup obrany před tímto jednáním podání stížnosti nikoliv osobám, které se ho proti žalobci dopustily, ale příslušným orgánům nezainteresovaným v dané věci. Žalobce v průběhu řízení prokázal, že je schopný vyhledávat na internetu, soudě podle nalezení možnosti podat žádost o mezinárodní ochranu, mohl si proto také vyhledat, kam směřovat svou stížnost, a následně vyčkat na její vyřízení místo urychleného opuštění země.

60. Soud dále konstatuje, že argumentace žalobce v doplnění žaloby zmiňující § 91 zákona o azylu nebyla v této věci případná, neboť znění, kterého se žalobce dovolává, bylo účinné do 31. 8. 2006, a na projednávanou věc tak nedopadá. Soud si je zároveň vědom toho, že s účinností od 1. 9. 2006 žalobcem odkazované znění § 91 bylo částečně promítnuto do úpravy doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Žalobce zmínil na několika místech skutečné nebezpečí vážné újmy, tj. pojem spjatý s § 14a zákona o azylu, který také v žalobě citoval. Z žalobních námitek (včetně doplnění žaloby) tak lze dovodit, že jeho argumentace vedla také směrem k přezkumu aplikace § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu (byť žalobce zastoupený advokátem nepochopitelně citoval dávno neplatné znění zákona), který v kontextu žalobcem uvedených skutečností přichází jako jediný do úvahy, tedy zda žalobci v případě návratu do země původu nehrozí mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání. Z hlediska doplňkové ochrany je zcela irelevantní, z jakého důvodu hrozí žalobci vážná újma (absentuje požadavek kauzálního nexu s relevantním důvodem). I v tomto případě ovšem platí, že vážná újma musí být přičitatelná státu, jednání soukromých osob je státu přičitatelné pouze za podmínek § 2 odst. 5 a 6 zákona o azylu. Pravděpodobnost, že žalobci bude způsobena vážná újma, musí dosáhnout stupně reálného nebezpečí [zákon o azylu užívá v § 14a odst. 1 pojem „skutečné nebezpečí“, česká jazyková verze kvalifikační směrnice užívá v čl. 2 písm. f) pojem „reálná hrozba“]. „Reálným nebezpečím“ nutno rozumět, že ve významném procentu případů obdobných situaci žadatele dojde k nežádoucímu následku, takže žadatel má dobré důvody se domnívat, že takovýto následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho. Test reálného nebezpečí je přísnější než test přiměřené pravděpodobnosti aplikovaný ve vztahu k institutu azylu (rozsudek NSS čj. 2 Azs 71/2006 – 82). Čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice (cit. v odst. 51 shora) se vztahuje i na posuzování pravděpodobnosti vzniku vážné újmy.

61. Pokud jde o výklad § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, je třeba poukázat na to, že v něm užité pojmy jsou pojmy Úmluvy (čl. 3), a musí být vykládány shodně jako čl. 3 Úmluvy. Podle Evropského soudu pro lidská práva, jenž je povolán k interpretaci a aplikaci této úmluvy, se nelidským zacházením rozumí buď přímo ublížení na zdraví, nebo intenzivní fyzické či psychické utrpení (viz rozsudek velkého senátu ze dne 1. 6. 2010 ve věci Gäfgen proti Spolkové republice Německo, stížnost č. 22978/05, bod 89). Ponižujícím zacházením ve smyslu čl. 3 Úmluvy je zacházení, které vyvolává u oběti pocity strachu, úzkosti a méněcennosti, které jsou schopny ji ponížit a pokořit a případně překonat její fyzický nebo duševní odpor. Ponižujícím zacházením je i jednání, které přimělo oběť chovat se proti své vůli nebo svědomí. Není přitom určující, zda jednání bylo úmyslné a směřovalo k pokoření jedince (rozhodnutí velkého senátu ESLP ze dne 11. 6. 2006 ve věci Jalloh proti Spolkové republice Německo, stížnost č. 54810/00, bod 68). V této souvislosti lze doplnit, že z čl. 3 Úmluvy vyplývá závazek smluvních států přijmout legislativní rámec pro předcházení a potrestání nelidského či ponižujícího zacházení, jehož se dopustily soukromé osoby, a dále závazek aplikovat tyto právní normy v případě bezprostředního nebezpečí nelidského či ponižujícího zacházení ze strany konkrétní soukromé osoby, nebo v případě, že k takovému jednání již došlo, a to za účelem poskytnutí ochrany oběti a potrestání pachatele (rozhodnutí ESLP ze dne 28. 5. 2013 ve věci Eremia proti Moldavské republice, stížnost č. 3564/11). Jde tedy o závazek, jenž obsahuje totožné elementy jako § 2 odst. 5 zákona o azylu.

62. I v tomto případě je třeba odděleně analyzovat jednání, kterému byl žalobce vystaven ze strany pana V. (napadení s následnou hospitalizací), a následky, kterým žalobce může být vystaven ze strany společnosti v zemi původu z důvodu své sexuální orientace. Pokud jde o fyzické napadení ze strany pana V., které si vyžádalo třídenní hospitalizaci, je zřejmé, že toto jednání naplňuje definiční znaky nelidského zacházení (zranění) a ponižujícího zacházení (vyhrožování). Jak nicméně soud uvedl již výše (bod 57 a násl.), žalobce neprokázal, že by využil všechny možnosti ochrany poskytované ukrajinskými policejními složkami. Ohledně fyzického napadení žalobce trestní oznámení nepodal, vůbec tak nevyužil dostupné prostředky ochrany. Podle soudu neexistuje reálné nebezpečí, že by žalobce v případě návratu do země původu byl i po více než 2 letech vystaven újmě spočívající v opakování fyzického napadení a ublížení na zdraví. Žalobce se stal obětí jediného útoku ze strany homofobního souseda svého přítele ve městě M., tj. nikoliv v místě svého bydliště, to neznamená, že by se takto měli zachovat všichni jeho sousedé v místě jeho bydliště, kteří se o jeho sexuální orientaci následně měli dozvědět. Žalobce má možnost bránit se podáním trestního oznámení na pana V., popř. podat stížnost k příslušnému orgánu, pokud by policie postupovala liknavě, jedná-li se opravdu o majora S. B. U., jak žalobce tvrdil. Tomuto typu jednání, které je teritoriálně omezeno, se žalobce nepochybně může vyhnout, neboť bydlí jinde, než byl napaden.

63. Co žalobci naopak v případě návratu do země původu nadále hrozí, jsou různé ústrky ze strany sousedů, rodinných příslušníků a jiných soukromých osob, s nimiž může přijít do kontaktu. Jak soud uvedl již výše (viz bod 52), žalobci v případě návratu do země původu reálně hrozí, že bude vystaven posměšku, urážkám, pohrdání a morálnímu odsouzení, eventuálně též drobnějším fyzickým potyčkám působícím nanejvýš lehká poranění. Byť jde svým charakterem o jednání, jímž jsou definovány pojmy nelidské a ponižující zacházení (viz bod 62 shora), neexistuje skutečné nebezpečí, že dosáhne takové intenzity, aby je bylo možné kvalifikovat jako porušení čl. 3 Úmluvy, tedy jako vážnou újmu ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Dále soud opakuje, že v zemi původu žalobce existuje systém policejní ochrany před trestněprávním jednáním soukromých osob, přičemž neexistují závažné důvody domnívat se, že by žalobci byl (např. z důvodu jeho sexuální orientace) odepřen přístup k této ochraně.

64. Pokud jde o výslech, jemuž byl příslušníky S. B. U. podroben po svém propuštění z nemocnice, žalobce nezmínil, že by byl v jeho průběhu mučen nebo vystaven nelidskému či ponižujícímu zacházení. Vydírání, resp. pokus o korupci, jemuž přitom čelil, nikomu neoznámil, neobrátil se na příslušné orgány. Nevyčerpal tak dostupné prostředky ochrany proti jednání příslušníků S. B. U.. Žalobce nepředložil žádné zprávy o zemi původu, z nichž by plynula neúčinnost existujícího systému ochrany soukromých osob. Ze zpráv shromážděných žalovaným plyne, že systém ochrany existuje a v zásadě (byť s vynaložením značeného úsilí ze strany obětí) jej lze považovat za funkční. Samotné trestní stíhání, jemuž je údajně žalobce vystaven, nelze považovat za nelidské či ponižující jednání, natož mučení.

65. Soud tedy uzavírá, že na základě zpráv o zemi původu nelze dovodit, že by žalobce byl v případě návratu do země původu reálně ohrožen nelidským či ponižujícím zacházením, resp. že by mu státní orgány nebyly schopny zajistit přiměřeně efektivní ochranu před takovým jednáním. Soud se tak ztotožnil se závěrem žalovaného, že žalobce nesplňuje podmínky § 14a odst. 1 zákona o azylu pro přiznání doplňkové ochrany.

66. K obavě žalobce týkající se nasazení do konfliktu na východě Ukrajiny soud podotýká, že žalobce v průběhu pohovoru výslovně uvedl, že povolání do armády není důvodem, pro nějž žádá o mezinárodní ochranu. Tento důvod uvedl jen v rámci správního řízení o vyhoštění a učinil tak proto, že se obával, že bude předán přímo S. B. U., která bude pokračovat v jeho pronásledování pro separatismus a homosexualitu. Ze zpráv o zemi původu přitom plyne, že na východoukrajinské frontě již slouží jen dobrovolníci a profesionální příslušníci armády (viz informaci Ministerstva vnitra ČR ze dne 22. 1. 2018), žalobci tedy ani nehrozí, že by v rámci výkonu základní vojenské služby byl nasazen do oblasti bojů. Nadto žalobce pochází ze Z. o. na z. Ukrajiny, zatímco konflikt je soustředěn na východní Ukrajině v Doněcké a Luhanské oblasti, není jím tedy jakožto civilista nijak ohrožen. Vzhledem k obecnosti námitky soud již nemá nic, co by dodal.

Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení

67. Vzhledem k tomu, že žalobní body jsou nedůvodné a soud nezjistil žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, byla žaloba zamítnuta (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

68. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl v řízení úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému soud náhradu nákladů nepřiznal, neboť mu nevznikly náklady převyšující náklady na běžnou administrativní činnost.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Praha 20. září 2019

Tomáš Kocourek, v. r.

soudce

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru