Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

53 Az 10/2019 - 63Rozsudek KSPH ze dne 14.01.2021

Prejudikatura

5 Azs 6/2010 - 107

5 Azs 6/2011 - 49

5 Azs 66/2008 - 70

2 Azs 66/2006


přidejte vlastní popisek

53 Az 10/2019- 63

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl soudcem Tomášem Kocourkem v právní věci

žalobkyně: Bc. A. K., narozena dne X,

státní příslušnice Ruské federace, bytem X,

proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha,

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 4. 2019, č. j. OAM-226/ZA-ZA11-LE31-R2-2017,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 4. 2019, č. j. OAM-226/ZA-ZA11-LE31-R2-2017, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Vymezení věci

1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), domáhá zrušení shora označené rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým jí nebyla udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).

2. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že neshledal důvody pro udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu podle § 12 písm. a) zákona o azylu, neboť žalobkyně neuvedla skutečnosti, na základě kterých by bylo možné učinit závěr, že vyvíjela činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod, za kterou by byla pronásledována.

3. Žalovaný se dále zabýval tím, zda u žalobkyně neexistuje nebezpečí pronásledování podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Uvedl, že ze zpráv o zemi původu plyne, že v Rusku je široce rozšířena homofobie a je společensky zcela přijatelná. Jednotliví členové LGBT komunity mohou být vystaveni pronásledování a oběťmi násilí. Proti LGBT osobám jsou prosazovány diskriminační postupy a zákony. Existují však případy, kdy ruské soudy odsoudily osoby za znevýhodňování, či dokonce trestnou činnost páchanou na LGBT komunitě (soud v Murmansku a Omsku). Z toho vyvodil, že v Rusku existuje určité riziko pronásledování, nicméně nebezpečí pronásledování není automatické a existují i možnosti, jak dosáhnout ochrany proti takovému jednání. Samotná široce rozšířená diskriminace neznamená pronásledování ve smyslu zákona o azylu. V důsledku rozdílů v nakládání s různými skupinami osob totiž nutně nemusí docházet k pronásledování.

4. Žalovaný posoudil konkrétní zážitky žalobkyně a konstatoval, že pro svou orientaci nikdy nebyla ze strany ruských státních orgánů vystavena pronásledování ani diskriminačnímu jednání, nebyla zadržena či vězněna, nebyla nikdy trestně stíhána, ani se nestala terčem jiného negativního jednání ruských státních orgánů vůči své osobě, tím méně z důvodu své odlišné orientace. Nesdělila žádné okolnosti, z nichž by vyplývalo, že by takovému jednání měla být vystavena v případě návratu do vlasti. Žalobkyní popsané incidenty (se spolužákem, sousedy, napadení sousedem) žalovaný nepovažuje za dostatečně intenzivní na to, aby bylo možné je považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Homofobii v Rusku, napadení pochodu hrdosti opilými vojáky a další žalobkyní zmiňované incidenty označil za obecná tvrzení a hypotetické hrozby, z nichž neplyne odůvodněný strach z pronásledování ve vztahu k žalobkyni. Poukázal na to, že je známým jevem v každé zemi, že příslušníci různých skupin se mohou stát u svých spoluobčanů pro své odlišnosti (rasu, náboženství, národnost, příslušnost k sociální skupině apod.) terčem ústrků, to však samo o sobě není pronásledování. Pronásledováním není ani masový výskyt těchto jevů v určité zemi za předpokladu, že nejde o součást státní politiky, tedy nejde o jevy státní mocí přímo vyvolané, tajně podporované, státními orgány vědomě trpěné, či nedostatečně potlačované (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 571/94). Z incidentu s policistou, jenž odmítl přijmout oznámení žalobkyně o napadení jejím sousedem, neboť v něm nespatřoval nic špatného a poučil žalobkyni, že v jeho okrsku se tohle neděje, že v Rusku žijí jen „normální lidé“, žalovaný nespatřoval standardní postup ze strany ruských orgánů. Naopak v něm spatřoval zjevné porušení služební povinnosti i zákona ze strany konkrétního policisty. Jednalo se o jediný konkrétní incident, kterému žalobkyně čelila. Ten svou intenzitou nedosáhl úrovně závažného porušení lidských práv, jak vyžaduje zákon o azylu k naplnění pojmu pronásledování. Poukázal také na to, že policista oznámení nakonec přijal a žalobkyně sama neví, jak bylo oznámení prošetřeno, neboť se o to nezajímala, nelze tedy tvrdit, že jí ze strany ruských státních orgánů nebyla poskytnuta pomoc. V tomto smyslu také poukázal na rozsudek NSS ze dne 22. 12. 2005, č. j. 6 Azs 47/2004-41, podle nějž jednorázové potíže s policisty nelze z hlediska intenzity považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Aby bylo možné shledat absenci státní ochrany, je třeba vyčerpat všechny dostupné prostředky ochrany. K tomu v případě žalobkyně nedošlo.

5. Žalovaný dále uvedl, že Rusko nelze v oblasti práv lidí s odlišnou orientací považovat za vyspělou demokracii s vysokým stupněm dodržování lidských práv. Tento fakt však sám o sobě k udělení azylu nestačí. V každém jednotlivém případě osob pocházejících z takových zemí je nutné zkoumat konkrétní okolnosti jejich případu a naplnění důvodů k udělení mezinárodní ochrany (viz rozsudek NSS ze dne 21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 303/2004-79). Pouze na základě příslušnosti k určité sociální skupině, která pociťuje nepřátelské postoje ze strany oficiálních státních orgánů, nelze udělit azyl podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný zopakoval, že žalobkyně v zemi původu nikdy nebyla vystavena pronásledování. Neuvedla ani skutečnosti, z nichž by plynulo, že se na této situaci v případě návratu do vlasti cokoliv změní. K její obavě z diskriminace při odměňování v práci uvedl, že se ve vztahu k žalobkyni jedná o obecná tvrzení a čistě hypotetické obavy, a poukázal na to, že i ve vyspělých zemích s rozvinutou demokracií se nerovnosti v oblasti odměňování žen stále objevují. Situace ruských aktivistů postihovaných za své aktivity nemá žádnou spojitost s případem žalobkyně.

6. Žalovaný jednání žalobkyně označil za účelové, neboť požádala o mezinárodní ochranu až po několikaletém legálním pobytu. Sama žalobkyně uvedla, že o mezinárodní ochranu požádala mimo jiné i proto, že se obává, že jí nebude uděleno vízum. O mezinárodní ochranu je však nutné požádat bezprostředně poté, co k tomu má žadatel příležitost, nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového. Pakliže se žádostí otálí, lze z toho dovodit, že potíže nepociťoval dostatečně palčivě. Žalobkyně o mezinárodní ochranu nepožádala v době prvého příjezdu v roce 2009, ani bezprostředně po posledním návratu z Ruska v roce 2015, přestože jí problémy, které nyní uvedla v žádosti, byly známy. Žalovaný spatřuje v žádosti o udělení mezinárodní ochrany snahu o legalizaci pobytu na území České republiky, k čemuž však zákon o azylu neslouží. Uzavřel, že v případě žalobkyně neshledal důvod k udělení azylu podle § 12.

7. Žalobkyně neuvedla žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit odůvodněnost udělení azylu podle § 13 zákona o azylu.

8. Žalovaný se zabýval také tím, zda je možné udělit žalobkyni azyl z humanitárních důvodů podle § 14 zákona o azylu. Zabýval se proto její rodinnou, sociální a ekonomickou situací, přihlédl k jejímu věku a zdravotnímu stavu. Shledal, že z výpovědí žadatelky nevyplynul žádný důvod hodný zvláštního zřetele. Žalobkyně je dospělá, plně svéprávná osoba. Její zdravotní stav je dobrý, trpí pouze občasnými bolestmi zad, nevyžaduje tedy žádnou specializovanou či ve vlasti nedostupnou léčbu. Připomněl, že humanitární azyl je možné udělit pouze v případech, kdy by bylo zcela nehumánní ho neudělit. Takové okolnosti však neshledal.

9. Žalovaný také posoudil, zda by bylo možné žalobkyni udělit doplňkovou ochranu dle § 14a zákona o azylu. Neshledal, že by žalobkyni v případě návratu do vlasti hrozila vážná újma uložením či vykonáním trestu smrti. Dále se zabýval tím, zda žalobkyni v případě návratu do vlasti hrozí nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání, a dospěl k závěru, že takové nebezpečí žalobkyni nehrozí. Incident, jenž měla žalobkyně se sousedem, nenaplňuje intenzitu nelidského či ponižujícího jednání. Také neshledal, že by žalobkyni v souvislosti s tímto incidentem v případě návratu do vlasti hrozilo nebezpečí vážné újmy. Stejně tak v žalobkyní popsaném jednání policisty žalovaný nespatřoval nelidské či ponižující zacházení. Opětovně zdůraznil, že žalobkyně v zemi původu nikdy nebyla perzekvována státními orgány za svou sexuální orientaci, z čehož usoudil, že jí nic nehrozí ani v případě návratu do Ruska. Po incidentu se obrátila na policii a její oznámení bylo přijato, přičemž jí nebránily žádné závažné důvody, aby se zajímala o průběh a výsledek prošetření. Žalovaný také uvedl, že ani rodinná situace žalobkyně nezakládá nebezpečí vážné újmy. Vyjádřil lítost nad smrtí matky žalobkyně v prosinci 2018 a s tím spojenými depresemi. Neshledal však v uvedeném jakékoliv nebezpečí vážné újmy. Žalobkyní popsané incidenty ve škole, nepochopení a pohledy od sousedů či obavy z nenalezení práce také nepovažoval za ponižující či nelidské zacházení. Co se spolužáka týče, uvedl, že žalobkyni nic nebránilo začít navštěvovat odlišnou školu. Krom oněch pohledů žalobkyně neuvedla žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit ponižující jednání. Žalobkyně podle žalovaného také neuvedla žádné konkrétní případy, kdy by byla diskriminována na trhu práce z důvodu své sexuální orientace. Její obavy označil za čistě hypotetické. Žalobkyně nebyla v Rusku nikdy zaměstnána, proto jsou její domněnky nepodložené. Žalovaný po zhodnocení situace žalobkyně a zpráv o zemi původu dospěl k závěru, že jí v případě návratu nehrozí nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 1 a 2 písm. b) zákona o azylu. Stejně tak neshledal důvody k udělení doplňkové ochrany podle § 14b zákona o azylu. Neudělil jí proto ani doplňkovou ochranu.

Obsah žaloby a vyjádření k žalobě

10. Žalobkyně uvedla, že žalovaný napadeným rozhodnutím porušil § 3, § 2 odst. 4, § 50 odst. 3 a 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a dále § 12, § 14 a § 14a zákona o azylu.

11. Žalobkyně podala žádost o udělení mezinárodní ochrany pro svůj strach z pronásledování z důvodu své sexuální orientace. V průběhu řízení opakovaně sdělila, jakým útokům musela čelit v zemi původu. Jednalo se o útoky psychického charakteru (šikana, odmítnutí pomoci ze strany státního orgánu, odstrčení od rodiny), ale i fyzického charakteru (konkrétní násilné napadení sousedem). V České republice pobývala od roku 2009, nejprve na základě studentského víza. Oficiálním důvodem přicestování bylo studium, reálným důvodem však byla nevraživá atmosféra k LGBT osobám i zásadní problémy a útoky na její osobu související s její sexuální orientací.

12. V rámci svých ucelených a konzistentních výpovědí uváděla, že již v průběhu školních let byla šikanována, následně odmítnuta svou nejbližší rodinou, zažívala ústrky a situace eskalovala do fyzického napadení, z nějž má dodnes jizvu na hlavě. Napadení se snažila řešit oficiálním způsobem a obrátila se na státní orgány Ruské federace. Byla odmítnuta policistou, neboť v jeho okrsku nechce mít nikoho z LGBT komunity, přičemž jí sdělil, že v Rusku žijí jen „normální lidé“. Ke všem uvedeným skutečnostem došlo výhradně v souvislosti s její sexuální orientací. Úkolem žalovaného je zkoumat kauzální nexus mezi osobou žadatele o mezinárodní ochranu a okolnostmi, jimž tato osoba musela čelit v zemi původu. Žalovaný se však omezil na konstatování, že nedošlo k pronásledování, bez hlubší úvahy a řádné individualizace.

13. Žalovaný pochybil tím, že žalobkyni neudělil mezinárodní ochranu ve formě azylu ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu. Základem termínu uprchlík jsou „opodstatněné obavy z pronásledování“. Termín „obavy“ v sobě pak nese subjektivní a objektivní aspekt. Žalovaný je povinen vzít v úvahu oba. Z Příručky UNHCR k postupům pro určování právního postavení uprchlíků také plyne, že stanovení právního postavení uprchlíka v první řadě vyžaduje spíše vyhodnocení vyjádření žadatele než úsudek o situaci v zemi jeho původu. Z výpovědi žalobkyně je zjevné, že má strach z návratu do země ze dvou důvodů. Prvním jsou přímé osobní zkušenosti, druhým je aktuální situace v Rusku. Situace se zhoršuje, o čemž má nezprostředkované informace, které potvrzují informace z oficiálních zpráv. Oba tyto aspekty je třeba zohlednit společně a vztáhnout je na osobu žalobkyně. Strach žalobkyně vzhledem k vývoji situace v zemi původu vzrostl, to však žalovaný v napadeném rozhodnutí nereflektoval. K výkladu termínu pronásledování žalobkyně odkázala na čl. 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011, o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“), který obsahuje demonstrativní výčet jednání, která jsou považována za pronásledování. Podle odst. 2 písm. a) tohoto ustanovení lze za pronásledování považovat použití fyzického či psychického násilí. Je nesporné, že vůči osobě žalobkyně došlo k užití fyzického násilí sousedem v souvislosti s její sexuální orientací. Ačkoliv žalovaný uvádí nutnost individualizace při posouzení jednotlivých žádostí, jeho rozhodnutí vykazuje zákonné nedostatky právě v nedostatečně individuálním přístupu k žalobkyni.

14. Za zcela zásadní pochybení žalobkyně považuje, že žalovaný opomněl aplikovat čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice. Podle něj platí, že skutečnost, že žadatel již byl pronásledován nebo utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám pronásledování nebo způsobení vážné újmy, je závažným ukazatelem odůvodněnosti obav žadatele z pronásledování nebo reálného nebezpečí utrpění vážné újmy, neexistují-li závažné důvody domnívat se, že pronásledování nebo způsobení vážné újmy se již nebude opakovat. Žalovaný nepostavil najisto, že v případě návratu žalobkyně do země původu nedojde k pronásledování.

15. Žalobkyně dále poukázala na to, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí nezabýval jejím zdravotním stavem. Přestože žalobkyně trpěla opakovaně depresemi, žalovaný dospěl k závěru, že je zdravá, pouze má problémy s bolestmi zad. Psychický stav je součástí celkového zdravotního stavu a žalovaný k němu měl přihlédnout. Tímto opomenutím porušil své povinnosti, neboť náležitě nezjistil stav věci. Nenárokovost humanitárního azylu, jíž si je žalobkyně vědoma, nedává žalovanému možnost libovůle. Deprese, byť způsobené primárně rozchodem s dlouholetou partnerkou, jsou jednoznačně zásadním zdravotním problémem, tím spíše v situaci, kdy byla žalobkyně zavržena celou svou nukleární rodinou. Matka žalobkyně následně zemřela a žalobkyně po několika letech studií a práce v bezpečné zemi aktuálně čelí hrozbě návratu do země, ke které jí nejen nic nepoutá, ale kde jí také reálně hrozí pronásledování z důvodu sexuální orientace. Tím se žalovaný dostatečně nezabýval. Žalobkyně poukázala na to, že stejně jako nucené skrývání víry je samo o sobě zásahem do osobní svobody, pro který je možné udělit mezinárodní ochranu, i skrývání sexuální orientace. Žalobkyně se v České republice účastnila pochodu hrdosti (Prague Pride) a rovněž na sociálních sítích je zřejmé, že je příslušnicí LGBT komunity. V Rusku dochází ke kriminalizaci osob za propagování odlišné sexuální orientace, pročež by postih hrozil i žalobkyni. Na sociálních sítích má více než 1 500 sledujících a svou sexuální orientací se nikterak netají. Žalovaný se namísto důkladného zkoumání aktuálních zpráv o zemi původu zaměřuje na naprosto absurdní prvky příběhu žalobkyně (jako např. účast na nočním životě v Praze a návštěvy gay barů) a v napadeném rozhodnutí zcela absentuje zmínka o osobách, které se stejně jako žalobkyně rozhodly netajit svou orientaci, za což jsou v Rusku pronásledovány.

16. I v případě, že by žalobkyně přisvědčila úvahám žalovaného, že útoky na ni nedosahovaly dostatečné intenzity k naplnění pronásledování (ačkoliv takový výklad považuje za rozporný s kvalifikační směrnicí), stále zůstala nenaplněna povinnost žalovaného zkoumat, zda nedošlo v případě žalobkyně ke vzniku potřeby ochrany až v České republice, tzn. po opuštění Ruska. Možnost, že by žalobkyně naplnila definici uprchlíka sur place, však správní orgán v napadeném rozhodnutí nezmiňuje, pročež žalobkyně považuje rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Žalobkyně v průběhu řízení popsala, jakým útokům čelí příslušníci LGBT komunity v zemi původu, z čehož žalovaný v této souvislosti mohl vyjít. Žalovaný jí však vyčetl přílišnou obecnost tvrzení netýkajících se přímo její osoby. Žalobkyně považuje za absurdní, aby žadatel o mezinárodní ochranu, u kterého je zvažován status uprchlíka sur place, poskytoval zprávy týkající se jeho vlastní osoby. Z podstaty tohoto termínu to není možné, neboť daný žadatel se ocitl v nebezpečí v případě návratu na základě zhoršené bezpečnostní situace v zemi původu až po opuštění země. Žalovaný nejen vypustil úvahy o tom, zda žalobkyně není uprchlíkem sur place, nadto v rámci zkoumání odůvodněného strachu a odůvodněných obav ve smyslu § 12 a § 14a zákona o azylu proběhlé zkušenosti žalobkyně zlehčuje a izoluje od osoby žalobkyně a jejího strachu. Subjektivní prvek odůvodněných obav je důležitý zejména v případě rodově podmíněných důvodů, což se týká situace, kdy žádost o mezinárodní ochranu podá příslušník sociální skupiny jako je LGBT.

17. Žalobkyně by po návratu do země původu svou orientaci musela skrývat, což podle ní představuje závažnou újmu. Sexuální orientace je pro každého zcela zásadním aspektem osobnosti. Příručka UNHCR poukazuje i na další těžkosti, se kterými se příslušníci LGBT komunity setkávají (zhoršený přístup k zaměstnání, z čehož plyne přivýdělek těchto osob v sexuálních službách a možná zdravotní nebezpečí). I na tyto skutečnosti žalobkyně v průběhu správního řízení poukázala a označuje je za možný výklad termínu pronásledování, k němuž se žalovaný také nevyjádřil. Žalovaný opakovaně pouze poukazuje na to, že dosavadní útoky na žalobkyni nebyly dostatečně intenzivní, aby se nemohla bezpečně vrátit do země původu. Za pronásledování však lze považovat závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování. V čl. 9 kvalifikační směrnice je obsažen demonstrativní výčet jednání, která lze považovat za pronásledování, a podle odst. 2 písm. b) tohoto ustanovení se za akt pronásledování považuje i právní, správní, policejní nebo soudní opatření, která jsou sama o sobě diskriminační nebo prováděna diskriminačním způsobem. Ostatně i žalovaný dospěl k závěru, že ze strany ruských státních orgánů dochází k diskriminačnímu jednání. V takovém případě se nelze odchýlit od čl. 9 kvalifikační směrnice. V tomto směru vzbuzuje práce žalovaného se zprávami o zemi původu značné pochybnosti. Žalovaný sám poukázal na ruské zákony, jež zakazují propagaci homosexuality. Pojem propagace v nich není definován, což autoritám umožňuje jeho libovolné užití. Dle judikatury ESLP je již samotný zákon o propagaci homosexuality diskriminační. Danou skutečnost potvrzuje případ Nikolaie Alexeyeva, který byl odsouzen na základě této právní úpravy, a poté byl zatčen za to, že postával na veřejnosti s transparentem „Homosexualita není perverze“. Důkazy, které si žalovaný obstaral, potvrzují uvedené, avšak žalovaný se s těmito druhy pronásledování ze strany státních orgánů nevypořádal v souvislosti se žalobkyní. Žalobkyně z těchto důvodů nesouhlasí s rozhodnutím žalovaného a domnívá se, že v jejím případě je naplněn pojem pronásledování, kterému je v Rusku vystavena i ze strany samotného státu.

18. Žalobkyně dále uvedla, že podle čl. 6 písm. c) kvalifikační směrnice mezi původce pronásledování patří také nestátní původci, lze-li prokázat, že stát není schopen nebo ochoten poskytnout ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou. Žalobkyni nebyla poskytnuta pomoc státními orgány, ačkoliv se na ně obrátila. Z podkladů, které obstaral žalovaný, plyne, že stížnosti ze strany LGBT komunity nejsou řádně projednávány státními orgány. Dle kvalifikační směrnice musejí být prostředky ochrany proti pronásledování nejen dostupné, ale i účinné. Účinnost takových prostředků v Rusku je velmi pochybná. I tento fakt přispívá k odůvodněnému strachu žalobkyně z návratu do země původu. Důvodnost ochrany pak nelze vztáhnout pouze na konkrétní incident žalobkyně, neboť ze strany ruských státních orgánů jde o běžnou praxi. Kombinace osobní zkušenosti a veřejně popsané praxe státních orgánů zakládá odůvodněnou obavu žalobkyně z návratu, čímž došlo k naplnění § 12 a § 14a zákona o azylu.

19. Nad rámec uvedeného žalobkyně v souvislosti s doplňkovou ochranou dodala, že tuto formu mezinárodní ochrany lze poskytnout v případě nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu pouze tam, kde takové nebezpečí reálně hrozí. Sám žalovaný v tomto ohledu dospěl k závěru, že homofobie je v Rusku rozšířena a společensky přijatelná, či že jednotliví členové LGBT komunity mohou být vystaveni i pronásledování a násilí. Již jen tímto konstatováním žalovaný sám potvrdil reálnost hrozby pronásledování v zemi původu žalobkyně. Není přijatelné, aby následně dospěl k závěru, že žalobkyně se tato hrozba netýká, aniž by odůvodnil, na základě jakých skutečností k takovému závěru dospěl. Žalovaný nepostavil najisto, že v případě návratu žalobkyně do Ruska nedojde k opakování pronásledování. Žalovaný tímto postupem nezjistil dostatečně skutkový stav, čímž porušil § 3 správního řádu, ale i § 2 odst. 4 správního řádu, neboť vydané rozhodnutí není v souladu s veřejným zájmem a neodpovídá okolnostem případu. Konečně porušil i § 50 odst. 3 a 4 správního řádu, neboť nezohlednil skutečnosti ve prospěch žalobkyně a nepřihlédl ke všemu, co během řízení vyšlo najevo. Proto navrhla zrušení napadeného rozhodnutí.

20. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že nesouhlasí s obsahem žalobních námitek, neboť nedokládají namítaná porušení zákonných ustanovení. Při rozhodování vzal v úvahu všechny skutečnosti tvrzené žalobkyní a zároveň shromáždil dostupné adekvátní informace o zemi původu. Unesl důkazní břemeno a situaci žalobkyně hodnotil dostatečně individuálně. Odkázal na velmi podrobné odůvodnění svého rozhodnutí, které považuje za souladné s platnou právní úpravou a judikaturou NSS. Navrhl, aby soud žalobu zamítl.

21. Žalobkyně následně zaslala soudu tři podání, označená jako doplnění žaloby, nejprve dne 27. 8. 2019, následně dne 19. 2. 2020 a dne 15. 4. 2020. V nich předkládala soudu aktuální zprávy, kterými poukazovala na stále se nelepšící situaci homosexuálů v Rusku. Žalobkyně odkázala na článek o násilné smrti ruské LGBT aktivistky (např.: https://www.bbc.com/news/world-europe-49081626), přičemž poukázala na to, že ona sama je její známou, byť vzdálenou, komunikovaly spolu prostřednictvím videohovorů. Žalobkyně také upozornila na webovou stránku, jež veřejně vyzývá ruské občany k „lovu“ osob neheterosexuální orientace, přičemž několik osob ze seznamu bylo skutečně zabito (https://www.themoscowtimes.com/2019/07/23/russian-lgbt-activist-killed-after-being-listed-on-saw-inspired-gay-hunting-site-a66520). Zprávy podle žalobkyně popisují postoj ruských státních orgánů k LGBT komunitě jako společnou politiku nenávisti, která vede k zabíjení lidí, jednotlivé útoky na příslušníky LGBT komunity v posledních měsících či útoky na mladou ženu přímo z Petrohradu, odkud pochází i žalobkyně (https://www.bbc.com/russian/features-50733920). Dále také odkázala na čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“), podle nějž je soud povinen přezkoumat situaci žalobkyně na základě nejaktuálnějších podkladů. V tomto smyslu poukázala na chystané ústavní změny v Rusku a na vyjádření prezidenta Putina, v němž důrazně vystoupil proti výchově dětí stejnopohlavními páry. Tyto změny měly být schváleny v první polovině roku 2020 a byly odloženy pouze z důvodu koronavirové pandemie. Uvedla, že je pro ni nepředstavitelné vrátit se do země, kde by musela skrývat svou orientaci, neboť je to součást její identity. Dále doložila fotografie jejího průkazu coby dobrovolnice hlavního města Prahy v pomoci proti pandemii.

Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu

22. Ze správního spisu soud zjistil následující skutečnosti.

23. Dne 19. 3. 2017 podala žalobkyně žádost o udělení mezinárodní ochrany. Uvedla, že je ruské národnosti, hovoří rusky a částečně česky, je ateistka a nikdy nebyla členkou žádné politické strany. Je svobodná a bezdětná. V Rusku naposledy bydlela v Petrohradu. V srpnu 2009 přicestovala do České republiky na studentské vízum, do Ruska se vracela pouze na návštěvy. V dětství jí byla opakovaně udělena finská a španělská víza. Uvedla, že je zdravá, trpí pouze občasnými bolestmi zad, na které užívá v případě potřeby léky. Žádost o mezinárodní ochranu podala, neboť se obává vrátit do vlasti z důvodu své sexuální orientace. Ani rodiče její orientaci netolerují.

24. Dne 22. 3. 2017 s ní byl proveden pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Z protokolu o pohovoru plyne, že pochází z Petrohradu, kde žila s matkou, otec od nich v roce 2010 odešel. Kde přesně žijí její rodiče, neví. Nikdy necestovala po Rusku. Již jako dítě však navštěvovala na víkendy Finsko a každé léto Španělsko. Dále byla na jazykových kurzech ve Velké Británii a v USA. Díky tomu poznala, jak se žije v Evropě. V Rusku žila do svých 17 let, poté odjela. Oficiálním důvodem bylo studium, neoficiálním, ale esenciálním důvodem však byla její sexuální orientace. Když svojí matce řekla o své orientaci, ta s ní půl roku nemluvila, proto se žalobkyně na konci 11. třídy rozhodla, že musí odjet z Ruska. V Evropě jsou k lidem, jako je ona, tolerantnější. Také měla problémy se sousedy a otcem. Otec jí dal facku, když mu řekla, že bydlí s přítelkyní. Soused jí pak během návštěvy u matky udeřil tak, že spadla na poštovní schránku, čímž jí způsobil zranění hlavy. Tuto událost chtěla nahlásit policii, ale policista jí sdělil, že soused udělal správnou věc. Nechtěl přijmout její oznámení, nechtěl mít ve svém okrsku gaye. Řekl jí, že v Rusku žijí jen normální lidé. Během svého pobytu v České republice nejprve studovala na kurzech, pak se dostala na univerzitu, bydlela 5 let s přítelkyní, která ji následně opustila. Z toho měla žalobkyně deprese, pak ale potkala novou přítelkyni. Po celou dobu bydlela v Praze, určitý čas i s novou přítelkyní. Od rozchodu s ní v květnu 2016 bydlí u svých přátel a má opět deprese. V České republice pracovala nejprve jako recepční, následně vedla svůj podnik (kavárnu/bar). Po rozchodu z důvodu svých depresí všeho nechala. Nejprve zde byla na základě studijního víza, následně na základě podnikatelského víza. Pak s nyní již bývalou přítelkyní podávala žádost o vízum, ale neví, jak byla vyřízena. Nebyla si vědoma možnosti podat žádost o vízum za účelem strpění, podala proto podnikatelské vízum, pokud by o něm věděla, zažádala by si o něj. Rozhodla se požádat o mezinárodní ochranu, neboť se rozešla s přítelkyní a neví, co bude dál. Vízum jí ale určitě nedají, neboť spolu již nežijí. Žalobkyně se velmi obává návratu do Ruska. Ani neví, kam by měla jet, neboť neví, kde žije její matka. Jsou spolu v kontaktu pouze jednou za dva měsíce, jedná se spíše o zdvořilostní hovory. S otcem po poslední návštěvě není v kontaktu, nechce, aby ji někdo bil. Bojí se, že by v Rusku nemohla normálně žít. Lidé se tam chovají k lidem s odlišnou sexuální orientací jinak než zde v Evropě. Zde všichni tolerují její vztahy s přítelkyněmi, v Rusku by tomu tak nebylo. Nemohla by si tam najít ubytování ani práci. Na pohovorech v Rusku se ptají, proč je v jejím věku svobodná, pokud by řekla, že má přítelkyni, nevzali by ji, neboť tam mohou pracovat jen normální lidé. Pokud by se jí například něco stalo, přítelkyně by ji ani nemohla navštívit v nemocnici, neboť by nebyla brána jako rodinný příslušník. Nový průkaz (namísto stávajícího ruského cestovního pasu platného do 29. 6. 2016) si nevyřizovala, neboť čekala, jak dopadne její žádost o vízum. Do Ruska dříve jezdila asi jednou ročně, vždy na pár týdnů. V posledních letech ji nikdo ani nevyzvedl na letišti, nebavili se již. Když se jí příbuzní ptali, zda má přítele, nemohla o ničem mluvit, neboť jí matka zakázala hovořit o své orientaci. Poslední návštěva proběhla v roce 2015, neboť její matka měla jít na operaci kyčle. Během této návštěvy se stal incident se sousedem, který již popsala, což ji donutilo koupit letenky a odletět o něco dříve zpátky sem. O matku se po návratu z nemocnice sice starala (vařila jí, nosila jí jídlo), ale nebavily se spolu. Krom incidentu se sousedem, jenž se o její sexuální orientaci dozvěděl od jejích rodičů, když na ni křičeli, měla problém i s ostatními sousedy, kteří se o její orientaci dozvěděli od tohoto souseda. Sousedé se na ni dívali, jako by ani nebyla člověk, žili tam zejména starší lidé. Tito lidé nechápou opačnou sexuální orientaci a neuznávají ji. Krom toho měla dříve potíže se spolužákem ve škole, který ji kvůli její orientaci nesnášel a šikanoval. Učitelé mu sice říkali, ať to nedělá, ale obtěžoval ji vždy o přestávkách. Měla v Rusku pouze jednu kamarádku. Opravdové přátele si našla až zde. Žalobkyně sdělila, že nemůže žít někde, kde by musela něco skrývat. Což se projevilo i tím, že o své orientaci řekla rodičům. Stejně tak to řekla spolužákovi, který ji šikanoval, když se bavili o tom, kdo se jim líbí. Řekla mu, že ona by radši chodila se ženou. O své orientaci však věděla dříve, než to řekla svým rodičům, zhruba od 13 nebo 14 let. Dle své výpovědi v Rusku nestihla mít více potíží, než popsala. Poukázala na zprávy o Rusku, zejména upozornila na incident, kdy se během jednoho dne konal pochod hrdosti a oslavy letectva. Při nich vojáci vtrhli na pochod hrdosti a opilí bili účastníky. Pozastavila se nad tím, že lidé, kteří mají bránit bezpečnost země, se dopouštějí něčeho takového. Uvedla, že si je jista, že v případě napadení skupinou mužů v Rusku by jí nikdo (ani policie) nepomohl.

25. Incident se sousedem popsala detailněji následovně. Čekala na výtah, za ní šel soused. Jednalo se o muže, který byl problémový, matka ho nezvládala a chodila za ní často policie. Šel za žalobkyní a začal jí nadávat, proč se lesba vrátila domů. Natlačil ji na poštovní schránku tak, že se na ni narazila hlavou. Choval se velmi agresivně a říkal, že tam žijí jen normální lidé a ona by měla zmizet. Po incidentu šla žalobkyně se svojí matkou na policii. Do nemocnice nejely, přestože krvácela na hlavě. Policista matce žalobkyně sdělil, že věc prošetří. Žalobkyni samotné pak ale sdělil, že ten soused neudělal nic špatného, že je to její problém, že Rusko nic takového netoleruje. Policista nechtěl přijmout její oznámení, nechtěl, aby v jeho městské části byly tyto problémy. V Rusku se tvrdí, že gayové neexistují. Policista nakonec její oznámení přijal. Žalobkyně pak asi po týdnu odjela z Ruska. Dále se záležitostí nezabývala. Nestála o to, aby jí nějaký vyšší orgán, např. soud sdělil, že je jim to také jedno. Žalobkyně tedy neví, jak bylo její oznámení prošetřeno, s matkou se o tom nikdy nebavila. Dále také podrobněji popsala svůj incident s otcem. Žalobkyně sdělila svému otci, že žije s přítelkyní, když byl v České republice, viděli se asi 15 až 20 minut. Dal jí facku a křičel na ni, jak to mohla udělat, jak mohla takto zostudit celou rodinu. Řekl jí, že se nemá vracet do Ruska, aby je nenervovala, ať raději zůstane daleko, že otec rodině poví, že je vše v pořádku. Matka jí také řekla, ať to rodině neříká. První přítelkyně žalobkyně byla také Ruska a také měla potíže s rodinou kvůli své sexuální orientaci. Seznámily se přes své otce. S druhou přítelkyní se seznámila přes kamaráda. Pocházela z N., odkud se za žalobkyní přestěhovala do Prahy. Žalobkyně se seznámila s její matkou a dědečkem. Žalovaný se následně dotazoval žalobkyně na její noční život v Praze a návštěvy gay klubů.

26. Žalobkyně dále uvedla, že nikdy neměla jiné problémy s ruskými státními orgány, neboť byla ještě malá a nestihla to. Obává se však svého případného návratu do vlasti. Bojí se, že bude mít problém najít ubytování i práci. Má sice evropské diplomy, ale „špatnou“ orientaci. Také se bojí, že by se nemohla chovat otevřeně, Rusové jsou za Evropou pozadu, co se týče sexuální orientace. Na jiném místě v Rusku (než v Petrohradě a v Moskvě, což jsou velká města) by lidé reagovali na její orientaci ještě hůř. Ví, že její kamarádi z malých měst za Uralem se musejí schovávat. Do vlasti by se vrátila, pouze pokud by tam byla tolerance a pokud by došlo k legalizaci registrace či sňatků osob stejného pohlaví, ale na to Rusko ještě není připraveno. Také by se musel změnit přístup její rodiny, museli by pochopit, že je normální. To se ale s ohledem na společenskou atmosféru nestane. O možnosti požádat o mezinárodní ochranu se dozvěděla teprve nedávno. Stejně jako neřešila propadlý pas, neřešila ani tuto možnost. Také byla kvůli rozchodu v depresi. O možnosti mezinárodní ochrany se dozvěděla od známého.

27. Žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 6. 2017, č. j. OAM-226/ZA-ZA11-ZA04-2017, zastavil řízení podle § 25 písm. j) zákona o azylu. Toto rozhodnutí bylo zrušeno a věc vráceno žalovanému k dalšímu řízení rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 1. 2018, č. j. 61 Az 16/2017-71.

28. Dne 11. 7. 2018 byl se žalobkyní proveden doplňující pohovor, z nějž krom výše uvedeného dále vyplynulo, že soused, který ji napadl v roce 2015, je pravděpodobně ve vazbě, což se dozvěděla od matky, když jí volala na narozeniny. Nicméně nevěděla, z jakého důvodu je ve vazbě. S rodiči si volá jednou za rok na narozeniny. Její otec má svou rodinu, naposledy se s ním viděla v roce 2016, kdy jí dal onu facku. Sešla se s ním, přestože spolu již běžně nekomunikovali, protože mu musela sdělit svou aktuální situaci (život s přítelkyní apod.). Od posledního pohovoru si našla práci, pracuje jako telefonní operátorka na kapitálovém trhu. Od posledního pohovoru nenavštívila Rusko, ani nepodnikla žádné kroky k tomu, aby si vyřídila platný cestovní doklad. V případě svého návratu má silné pochybnosti o pochopení její situace rodinou. Obává se, že by nesehnala práci. Žalobkyně svou orientaci dává najevo, což v Rusku není tolerováno, není tam normální život pro lidi jako ona. Žalobkyně neví, kde přesně žije její matka po svém přestěhování v rámci Petrohradu. V Rusku již nikoho nezná, téměř celý dospělý život žije zde, s nikým z rodiny nekomunikuje. Bojí se, že by jí tam někdo ublížil. V Rusku podle žalobkyně oficiálně neexistuje jiná orientace než heterosexuální, proto by nikdo nevyšetřoval případné zločiny spáchané na ní (homosexuálce). Nechce patřit mezi mnoho lidí, kteří v Rusku zmizeli a nikdo neví, kde jsou, což by jí hrozilo z důvodu její orientace. Za tímto názorem si stála i po své předchozí zkušenosti s policistou (popsanou výše), který sice přijal její oznámení, nicméně jí explicitně sdělil, že by bylo dobře, aby bylo méně lidí, jako je ona. Problém není v sousedovi, nýbrž v netolerantním přístupu ruské vlády a celé ruské společnosti. Dále na dotaz žalovaného uvedla, že má přátele gaye, účastnila se pochodů hrdosti a chodí do gay klubů, protože se tam cítí bezpečně. Na organizaci pochodů se sice nepodílela, nicméně je na záznamu z jednoho z nich na veřejně přístupném kanálu Y., který točila organizace H. F., jednalo se o rozhovor s ní a X, X. V České republice žije již 10 let, cítí se zde jako doma, má již jiné myšlení a mentalitu, než je v Rusku. Chce mít klidný spokojený život se svou rodinou. Nechce zemřít v zemi, kde se narodila, kvůli své sexuální orientaci. Nemá žádnou oporu ze strany rodiny ani státu. Následně doplnila, že v Rusku by nenašla dobrou práci, neboť homosexuálové jsou braní jako nemocní, proto nedostávají dobrou a dobře placenou práci.

29. Součástí správního spisu je zpráva OAMP, Ruská federace, Situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti ze dne 3. 6. 2016, která dle zprávy ze dne 31. 7. 2017 platí nadále. Dále je součástí spisu zpráva OAMP, Ruská federace, Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 20. 6. 2018, zpráva OAMP, Ruská federace, Homosexualita, Zákon zakazující propagaci homosexuality, diskriminace a zločiny z nenávisti, postoj státních orgánů, současná situace ze dne 12. 10. 2018. Součástí je také zpráva Mezinárodní organizace pro migraci, Údaje o zemi ze dne 22. 5. 2018, dále zpráva organizace Freedom House, Svoboda ve světě 2019, Rusko, ze dne 25. 2. 2019.

30. Dne 13. 3. 2019 se žalobkyně seznámila s podklady pro vydání rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu. Pořídila si fotografie všech podkladů na svůj mobilní telefon a uvedla, že po přečtení podkladů má ještě větší strach. Politická situace je složitá, zákon o propagaci se nezměnil a vyskytly se případy úmrtí z řad komunity LGBT. Má za to, že v Rusku není normální vztah k homosexualitě. Doplnila doklad o úmrtí své matky, nyní již není v kontaktu s nikým z rodiny. Za matkou do bytu také přišel policista, který přijal od žalobkyně oznámení o napadení sousedem. Neví, proč přišel. Chtěla by v této souvislosti doložit dopis od svého známého o návštěvě policisty v bytě její tety a strýce. Uvedla však, že se o celou záležitost nechce zajímat. Nechce být v kontaktu s Ruskem. Smrt matky nenese dobře a má deprese, proto se o celou záležitost nezajímala dříve. Pro doložení dopisu jí byla stanovena lhůta do 20. 3. 2019. Dále se vyjádřila tak, že s podklady souhlasí. V Rusku je podle ní korupce, netolerance k homosexuálům, diskriminace žen. Dále uvedla, že její otec má novou známost, se kterou čekají dítě, cítí se proto přebytečná. Uvedla, že souhlasí se vším, co je uvedeno ve zprávách.

Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu

31. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou.

32. Článek 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“), vyžaduje, aby soudy prvního stupně přezkoumávající rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany posuzovaly projednávaný případ podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodnutí soudu. Členské státy Evropské unie byly povinny výše uvedené pravidlo transponovat do vnitrostátního právního řádu do 20. 7. 2015 (viz čl. 51 odst. 1 procedurální směrnice). Protože doposud nebyly do českého právního řádu požadavky čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice promítnuty, ačkoliv transpoziční lhůta již uplynula, má uvedený článek procedurální směrnice přímý účinek. Jelikož žádost o mezinárodní ochranu byla v této věci podána dne 19. 3. 2017, dopadá na toto řízení, včetně řízení o žalobě proti napadenému rozhodnutí, procedurální směrnice, a ustanovení § 75 odst. 1 s. ř. s. se tedy neužije.

33. Soud rozhodl o žalobě v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání; žalovaný vyjádřil s tímto postupem výslovný souhlas, žalobkyně pak udělila souhlas implicite, neboť na výzvu soudu ve stanovené lhůtě nesdělila, že s rozhodnutím věci bez jednání nesouhlasí.

Posouzení žalobních bodů

34. Žalobkyně předně namítla, že napadené rozhodnutí vykazuje nedostatky, co se týče dostatečně individuálního posouzení žádosti. Žalovaný pochybil tím, že jí neudělil azyl podle § 12 zákona o azylu. Žalobkyně uvedla, že má opodstatněné obavy z pronásledování v případě návratu do země, které staví na svých osobních zážitcích, které podle jejího názoru představují pronásledování, spolu s aktuálními informacemi o situaci v Rusku (související se situací LGBT komunity). Žalovaný nejen nesprávně vyhodnotil intenzitu prožitých útoků, ale pochybil i tím, že nepostavil najisto, že žalobkyně nebude pronásledována z důvodu své orientace v případě návratu do vlasti.

35. Dále žalobkyně namítla, že se žalovaný nedostatečně zabýval jejím zdravotním stavem, přestože opakovaně uvedla, že trpí depresemi, tím porušil § 14 zákona o azylu. Dále porušil i § 14a zákona o azylu, neboť žalobkyni hrozí nebezpečí vážné újmy.

36. Žalovaný podle žalobkyně také pochybil tím, že nevzal v potaz možnost, že by žalobkyně byla uprchlíkem sur place na základě zhoršené situace v zemi původu. V tomto kontextu žalovaný pochybil také tím, že žalobkyni vytkl, že jí předložené důvody k obavám z pronásledování jsou hypotetické. Takový přístup popírá smysl institutu uprchlíka sur place. Žalobkyně uvedla, že žalovaný na jednu stranu výslovně připustil značně problematickou situaci LGBT komunity v Rusku, na druhou stranu uvedl, že obavy žalobkyně se zakládají na hypotetických obavách, čímž si podle ní protiřečí. Namísto řádného vypořádání se s podklady k situaci v zemi původu se zaměřoval na absurdní prvky příběhu žalobkyně.

37. Podle § 28 odst. 1 a 2 zákona o azylu se mezinárodní ochrana udělí ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Neshledá-li ministerstvo důvody k udělení ani jedné z forem mezinárodní ochrany, odůvodní své rozhodnutí ve vztahu k oběma formám mezinárodní ochrany.

38. Soud předně připomíná, že smyslem řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany je posoudit všechna tvrzení žadatele vztahující se k důvodům, pro které se obává návratu do země původu a aktuální situaci v zemi původu v kontextu tvrzených důvodů obav. Žádost o udělení mezinárodní ochrany je nutno posuzovat na základě skutečností, které žadatel uvede či které ve správním řízení jinak vyjdou najevo, a to z hlediska všech zákonných forem mezinárodní ochrany (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 25. 1. 2011, č. j. 5 Azs 6/2010-107).

39. Žalobkyně namítla, že má důvodné obavy z návratu do země původu, se kterou ji nic nespojuje, tím spíše po smrti její matky, jež byla poslední osobou v Rusku, se kterou byla v kontaktu. Obává se, že bude v Rusku pronásledována pro svoji sexuální orientaci. Své obavy zakládá na svých předešlých zážitcích z Ruska, ale i na aktuálním vývoji postoje ruské veřejnosti, státních orgánů a hlavních představitelů Ruska k LGBT komunitě. Žalovaný podle ní pochybil tím, že její dosavadní zkušenosti neposoudil jako pronásledování. Dále pochybil tím, že neaplikoval čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice a nepostavil najisto, že žalobkyni v případě návratu do Ruska nehrozí nebezpečí pronásledování.

40. Podle § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

41. Žalovaný neudělil žalobkyni azyl podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Uvedl, že pokud jde o individuální tvrzené pronásledování z důvodu odlišné sexuální orientace žalobkyně nebo budoucí údajnou hrozbu v případě návratu do vlasti, neshledal žádost důvodnou. Vycházel zejména z toho, že žalobkyně nikdy nebyla vystavena pronásledování ani diskriminaci ze strany ruských státních orgánů, nikdy nebyla zadržena ani vězněna, ve vlasti nebyla a není trestně stíhaná a nestala se ani terčem negativního jednání ze strany ruských státních orgánů vůči své osobě, tím méně z důvodu své sexuální orientace. Podle napadeného rozhodnutí nesdělila ani nic, z čeho by bylo možné dovodit, že by takovému jednání měla být vystavena v případě návratu do země. Žalovaný vyšel zejména z toho, že ústrky, které se žalobkyni děly v minulosti, nedosahují takové intenzity, aby je bylo možné považovat za pronásledování. Tvrzení žalobkyně o homofobii v ruské společnosti a další příklady, na nichž prezentovala důvody svých obav, označil za obecná tvrzení a čistě hypotetické hrozby. Uvedl také, že příslušníci určitých skupin jsou z důvodu své rasy, národnosti, vyznání či příslušnosti k sociální skupině terčem ústrků i ve vyspělých demokratických zemích, což nelze považovat za pronásledování, pokud se nejedná o jevy státní mocí vyvolané, podporované, vědomě trpěné apod. V tomto ohledu také uvedl, že potíže s policistou v konkrétním případě nelze považovat za jev vyvolaný, podporovaný či úmyslně nepotlačovaný státní mocí.

42. K tomu soud uvádí, že mezinárodní ochranu ve formě azylu lze žadatelce udělit tehdy, jestliže pronásledování, z něhož má odůvodněný strach, souvisí s některým z azylově relevantních důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu. Pro naplnění podmínky souvislosti pronásledování s důvody pronásledování není třeba, aby rasa, pohlaví, náboženství, národnost, příslušnost k určité sociální skupině či politické názory žadatele byly výlučnou příčinou pronásledování; postačí, pokud jde o příčinu rozhodující pro způsobení vážné újmy či odmítnutí poskytnout ochranu (viz rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008-70). V nyní posuzovaném případě přichází do úvahy z tohoto taxativního výčtu azylově relevantních důvodů pronásledování toliko pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině, pakliže by bylo možné homosexuální ženy (resp. příslušníky sexuálních menšin obecně) považovat v Rusku za sociální skupinu.

43. Pojem příslušnosti k určité sociální skupině je třeba vykládat ve shodě s čl. 10 odst. 1 písm. d) kvalifikační směrnice. Podle něj tvoří skupinu určitá společenská vrstva, zejména jestliže a) příslušníci této skupiny sdílejí vrozený charakteristický rys nebo společnou minulost, kterou nelze změnit, nebo sdílejí charakteristiku nebo přesvědčení, které jsou natolik zásadní pro totožnost nebo svědomí, že daná osoba nemá být nucena, aby se jí zřekla, a dále b) tato skupina má v dotyčné zemi odlišnou totožnost, protože ji okolní společnost vnímá jako odlišnou. V tomto ustanovení je dále upřesněno, že v závislosti na okolnostech existujících v zemi původu může určitá společenská vrstva představovat skupinu založenou na společném charakteristickém rysu sexuální orientace. Sexuální orientaci nelze chápat tak, že by zahrnovala akty považované podle vnitrostátních právních předpisů členských států za trestné. Pro účely určení příslušnosti k určité společenské vrstvě nebo vymezení rysu takové skupiny musí být náležitě uvážení hlediska spojená s pohlavím, včetně genderové identity.

44. V rozsudku ze dne 5. 10. 2006, č. j. 2 Azs 66/2006-52, NSS uvedl, že homosexualita sama o sobě vytváří příslušnost jedince k určité sociální skupině, pokud tato vlastnost je ve společnosti, v rámci níž se příslušnost jedinců k určitým sociálním skupinám posuzuje, relevantním rozlišovacím kritériem a pokud je u konkrétního jedince relativně nezměnitelná – „daná“; jinak řečeno, homosexuálové vytvářejí sociální skupinu tam, kde je tato jejich charakteristika významná pro náhled okolí (či v širším ohledu společnosti jako takové) na ně; že se jedná – vyjma případů vynucené či příležitostné homosexuality (např. ve věznicích či při homosexuální prostituci) – o „danou“ vlastnost v tom smyslu, že není volbou dotyčného jedince, nýbrž v zásadě vrozenou vlastností, existuje v západní sexuologii výrazně převažující konsensus. Homosexuálové by nevytvářeli sociální skupinu, pokud by tato vlastnost byla v očích jejich okolí víceméně irelevantní. V tomto smyslu jsou homosexuálové sociální skupinou stále ještě i v drtivé většině liberálních západních demokracií, neboť i zde zpravidla tato jejich charakteristika je pro jejich okolí, tj. jiné lidi, zajímavá, a někdy dokonce důležitá a v očích těchto jiných lidí je zařazuje do určité skupiny lidí s obdobnou relevantní vlastností. Tím spíše pak lze pro účely zákona o azylu o homosexuálech hovořit jako o sociální skupině v zemích, v nichž příslušnost k menšinové sexuální orientaci dotyčného jedince v očích jeho okolí výrazně vyděluje z „většiny“ a v nichž je vnímána jako jeho důležitá (a – nutno poznamenat – negativní) vlastnost.

45. V nyní posuzované věci ze zpráv o zemi původu (zejména zprávy OAMP, Ruská federace, Homosexualita, Zákon zakazující propagaci homosexuality, diskriminace a zločiny z nenávisti, postoj státních orgánů, současná situace ze dne 12. 10. 2018) plyne, že ruská společnost je výrazně homofobní. Tomu nasvědčují zdokumentované útoky na příslušníky LGBT komunity. Je zřejmé, že homosexualita představuje v ruské společnosti znak, který jedince vyděluje z většiny a je vnímán negativně. Tento postoj ruské veřejnosti je nad to „posvěcen“ oficiální ruskou politikou, neboť od roku 2013 je na federální úrovni zakázána tzv. propagace homosexuality zákonem č. 135-FZ (dále jen „anti LGBT zákon“). Homosexuálové představují v Rusku sociální skupinu ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu. Po žalobkyni přitom nelze požadovat, aby svoji homosexualitu skrývala za účelem vyhnout se „zařazení“ do této sociální skupiny z pohledu ostatních lidí (viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 7. 11. 2013 ve věcech C- 199/12 až C-201/12, body 70 a 71, a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. 11. 2020 ve věci B. a C. proti Švýcarsku, stížnosti č. 889/19 a 43987/16, bod 57).

46. Soud dospěl k závěru, že mezi ústrky, které žalobkyně popsala v průběhu správního řízení a následně i v žalobě, a její homosexuální orientací je kauzální nexus (čl. 9 odst. 3 kvalifikační směrnice). Dospěl nicméně ve shodě se žalovaným také k tomu, že popsané incidenty nedosahují takové intenzity, aby je bylo možné považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu (resp. kvalifikační směrnice). To nicméně nevylučuje, že by žalobkyni mohl být udělen azyl, pokud by ze zpráv o zemi původu bylo zjištěno, že jakožto homosexuálka (členka sociální skupiny) by s požadovanou mírou pravděpodobnosti mohla čelit v zemi původu pronásledování, a to buď ze strany státních orgánů nebo ze strany soukromých osob obecně. Právě toho se žalobkyně dle svých ucelených a konzistentních výpovědí obává. Žalovaný se v tomto směru měl zabývat zprávami o zemi původu a zjistit, zda nemá být žalobkyni přiznán azyl již jen z toho důvodu, že je homosexuálka. Žalobkyni by mělo být přiznáno postavení uprchlíka (v podmínkách českého zákona o azylu by jí měl být udělen azyl), pokud se prokáže, že by jí po návratu do země původu její homosexualita vystavila reálnému riziku ve smyslu čl. 9 odst. 1 kvalifikační směrnice. Rozhodování o udělení azylu je rozhodováním prospektivním, tedy není určující, zda žadatel byl v minulosti pronásledován (typicky před odchodem ze země původu), nýbrž zda má odůvodněný strach z pronásledování, které by mu hrozilo v případě návratu do země původu (viz bod 32 rozsudku NSS ze dne 4. 12. 2020, č. j. 5 Azs 466/2019-41).

47. Úkolem žalovaného bylo bez ohledu na osobní zkušenost žalobkyně na podkladě zpráv o zemi původu zjistit, jakému typovému jednání ze strany státních orgánů či soukromých osob by žalobkyně, pokud by veřejně projevovala svoji homosexuální orientaci, s přiměřenou mírou pravděpodobnosti čelila v případě návratu do země původu. Zde je třeba vycházet z toho, co zprávy o zemi původu popisují jako nikoliv ojedinělé (tedy poměrně rozšířené) jednání státních orgánů či soukromých osob vůči homosexuálům nacházejícím se v situaci obdobné situaci žalobkyně (žalobkyni např. nelze považovat za aktivistku za práva homosexuálů). Takto vymezený okruh jednání, jemuž by žalobkyně byla vystavena, je třeba následně poměřit s definicí pronásledování a odůvodnit závěr, zda lze toto jednání právně kvalifikovat jako pronásledování. V případě jednání, jehož původci bývají soukromé osoby, měl žalovaný dále na podkladě zpráv o zemi původu dovodit, zda by se žalobkyně proti němu mohla reálně domoct efektivní ochrany u státních orgánů (je třeba vycházet nejen z právní úpravy prostředků ochrany či nápravy, ale především z jejich faktické dostupnosti pro homosexuály a faktické efektivity).

48. Ze zpráv o zemi původu (zpráva OAMP, Ruská federace, Homosexualita, Zákon zakazující propagaci homosexuality, diskriminace a zločiny z nenávisti, postoj státních orgánů, současná situace ze dne 12. 10. 2018, která je součástí spisu) krom výše zmíněného také plyne, že postavení příslušníků LGBT komunity je v Rusku velmi problematické, což ostatně žalovaný připouští. V roce 2013 byl přijat výše zmíněný anti LGBT zákon. K jeho vzniku údajně vedlo to, že zobrazování vztahů osob stejného pohlaví je společensky nepřijatelné a ohrožuje intelektuální, morální a duševní zdraví dětí. Po přijetí tohoto zákona došlo k výraznému nárůstu trestných činů z nenávisti proti LGBT komunitě. LGBT osoby jsou v Rusku nuceny čelit stigmatizaci, pronásledování a násilí a jejich situace se přijetím předmětného zákona zhoršila. Navzdory pokusům ruských státních orgánů o zajištění soudního stíhání násilí namířeného proti LGBT osobám jsou oběti nuceny se potýkat s takřka nepřekonatelnými překážkami při hledání nápravy. Výsledkem je často beztrestnost útočníků. Zdá se, že v Rusku neexistuje vůle k tomu, aby se homofobní násilí bralo vážně. Vedle několika izolovaných případů, kdy byli pachatelé potrestáni, úřady činí jen málo pro to, aby byli útočníci dohnáni ke spravedlnosti. Pokud již došlo k odsouzení útočníků, jejich tresty neodpovídaly závažnosti újmy způsobené obětem. S ohledem na kladené překážky proto oběti často násilí nehlásí. Příslušníci LGBT komunity jsou nuceni skrývat svoji sexuální orientaci kvůli obavám ze ztráty domova, zaměstnání či z násilí. Lékaři těmto osobám odpírají zdravotnické služby z důvodu nesnášenlivosti či předsudků. Ze zprávy plyne, že i v roce 2018 je anti LGBT zákon aktivně uplatňován a pokuta za „podporu netradičního sexuálního vztahu mezi nezletilými“ byla udělena např. i teenagerovi. Došlo však i k mírně pozitivnímu vývoji, neboť soudy v některých případech rozhodli ve prospěch LGBT osob (za brutální napadení transsexuální ženy z Uzbekistánu, či odepření práce na základě „přílišné péče o zevnějšek“, z čehož obchodní společnost usoudila, že jde o člena LGBT komunity).

49. Žalovaný stav v Rusku shrnul tak, že existuje určité riziko pronásledování, nicméně není automatické a existují i způsoby jak dosáhnout ochrany před takovým jednáním. Uvedl také, že homofobie je v Rusku široce rozšířena a společensky přijatelná a že příslušníci LGBT komunity mohou být vystaveni i pronásledování a násilí. V případě žalobkyně však dospěl k tomu, že na základě jí uvedených skutečností neshledává, že by jí hrozilo nebezpečí v případě návratu do země původu. Soud má závěr žalovaného za zkratkovitý a zcela nepřesvědčivý. Žalovaný připustil, že diskriminace homosexuálů v zemi původu je široce rozšířena, homosexuálové mohou čelit pronásledování. Dále uvedl, že pronásledování není automatické, a proto žalobkyni nic nehrozí (tuto svoji úvahu ovšem žalovaný blíže neodůvodnil). K tomu soud uvádí, že přiměřená pravděpodobnost pronásledování neznamená, že by musela být pronásledována každá osoba, které je připisována homosexuální orientace (takto lze patrně vnímat žalovaným užité slovo „automatický“). Pro udělení azylu postačuje, je-li pronásledování přiměřeně pravděpodobné (k tomu podrobněji viz níže). Dále žalovaný, přestože jím opatřená zpráva o zemi původu popisuje obtíže příslušníků LGBT komunity v přístupu k efektivní ochraně, uzavřel, že existují způsoby dovolání se ochrany. K tomu soud uvádí, že úkolem žalovaného nebylo analyzovat právní řád země původu z toho hlediska, zda příslušníci LGBT komunity mají formálně zaručen přístup k ochraně před pronásledováním, nýbrž zjistit, zda v praxi jim jsou prostředky ochrany reálně dostupné a zda jejich pomocí mohou efektivně řešit svoji situaci. Zpráva o zemi původu popisuje, že státní orgány nemají zájem zabývat se stížnostmi příslušníků LGBT komunity, často protiprávní jednání, jehož obětí se tito lidé stali, schvalují, pachatelům útoků na příslušníky LGBT komunity je fakticky zajištěna beztrestnost. Zmiňuje-li tato zpráva dva ojedinělé případy, kdy se příslušníci LGBT komunity domohli ochrany, nelze tento závěr v kontextu ostatních informací obsažených v této zprávě generalizovat a dovozovat z něj existenci všeobecně dostupné a efektivní ochrany práv. Závěr žalovaného, že jednání policisty, jenž se zdráhal přijmout trestní oznámení žalobkyně na jejího souseda, bylo jeho osobním excesem a představuje porušení jeho služebních povinností, je v rozporu s obsahem zprávy o zemi původu opatřené žalovaným, která naopak označuje obdobné jednání za zcela běžné. Závěr žalovaného o dostupnosti efektivní ochrany je nejen nepřesvědčivý, ale též v rozporu se správním spisem.

50. Z hlediska azylu jsou relevantní ty následky, jimž by byla žalobkyně v případě návratu do země původu vystavena s přiměřenou pravděpodobností. Přiměřená pravděpodobnost je dána tehdy, bývá-li tento důsledek v případech obdobných případu žadatele nikoli ojedinělý. Neznamená to, že pravděpodobnost, že nežádoucí důsledek nastane, musí být nutně vyšší než pravděpodobnost, že nenastane, nýbrž to, že k nežádoucímu důsledku v případech obdobných případu žadatele dochází natolik často, že s ním ten, komu takový následek hrozí, musí počítat jako se vcelku běžným jevem, a nikoli jako s jevem toliko výjimečným (viz rozsudek NSS ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006-82).

51. Žalovaný se však mírou pravděpodobnosti toho, zda žalobkyně bude čelit pronásledování v případě návratu do země původu, dostatečně nezabýval, byť za tím účelem shromáždil (alespoň základní) podklady. Jeho tvrzení, že neshledal porušení lidských práv z důvodu sexuální orientace v případě žalobkyně v minulosti, pročež je nepovažuje za pravděpodobné ani do budoucnosti, nelze považovat za vyčerpávající způsob vypořádání se s žádostí žalobkyně. Žalobkyni nelze dát k tíži, že např. dosud nebyla diskriminována při pracovních pohovorech či že nebyla jinak diskriminována z důvodu své sexuální orientace. Stejně tak jí nelze klást k tíži, že nebyla „dostatečně“ fyzicky napadena. Žalovaný opomněl zohlednit, že žalobkyně opustila Rusko ve svých 17 letech. Nyní je žalobkyni X let. Teprve nyní by tedy mohlo dojít k plné realizaci jejího soukromého a rodinného života (v souladu s její sexuální orientací), tedy k zakládání své vlastní rodiny, k hledání zaměstnání, bydlení apod. Žalovaný se proto neměl omezit pouze na právní hodnocení dosavadních potíží žalobkyně, ale především se měl zabývat tím, jak pravděpodobné je pronásledování v případě žalobkyně a zda ho s ohledem na její příslušnost k sociální skupině (tj. komunitě LGBT) lze považovat za výjimečný či vcelku běžný jev (viz rozsudek NSS ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006-82). Tím se však žalovaný nikterak nezabýval, v čemž soud spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů.

52. Žalovaný také opakovaně uvedl, že žalobkyní uváděné obavy jsou pouze hypotetické. Dle výše citovaného § 12 písm. b) zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování. Z toho plyne, že obligatorní podmínkou pro udělení azylu není, aby žalobkyně pronásledování již zažila. Rozhodující naopak je jednání, jemuž by byla žalobkyně přiměřeně pravděpodobně vystavena v případě návratu do země původu (vychází se z jednání, jemuž často čelí příslušníci téže sociální skupiny nacházející se v obdobném postavení jako žalobkyně). Žalovaný se touto otázkou nezabýval, jak je uvedeno výše.

53. Žalovaný v napadeném rozhodnutí opakovaně citoval rozsudky, podle nichž je nutné, aby pronásledování bylo přičitatelné veřejné moci. Také v napadeném rozhodnutí vyšel z toho, že žalobkyně nahlásila incident se sousedem na policii a policista její oznámení přijal. Policistovy nemístné výroky neposoudil jako standardní postup ruských státních orgánů, nýbrž jako exces konkrétního policisty. Odkázal také na judikaturu, podle níž jednorázové potíže s policisty nelze z hlediska intenzity považovat za jev přímo vyvolaný či podporovaný státní mocí. Byť soud nikterak nerozporuje tuto ustálenou judikaturu, žalovaný opomenul na danou situaci vztáhnout informace plynoucí ze zpráv o zemi původu, podle nichž příslušníci LGBT komunity obecně čelí obrovské nevoli ruských státních orgánů zabývat se útoky na ně. Žalovanému lze dát částečně za pravdu, že nelze předpokládat, že by žalobkyně měla obtíže dosahující intenzity pronásledování s konkrétním spolužákem ze školy, sousedem či policistou, s nimiž měla incidenty před podáním žádosti o mezinárodní ochranu. To však z hlediska posouzení odůvodněnosti jejích obav z budoucího žití v Rusku není dostatečné a samo o sobě nevede k závěru o nedůvodnosti její žádosti o udělení mezinárodní ochrany.

54. V kontextu projednávané věci je vhodné zdůraznit, že podle čl. 9 odst. 2 písm. b) kvalifikační směrnice mohou za pronásledování být považována i právní, správní, policejní či soudní opatření, která jsou sama o sobě diskriminační nebo jsou prováděna diskriminačním způsobem. Jak již soud uvedl výše, v Rusku je od roku 2013 platný anti LGBT zákon, na základě nějž jsou postihována jednání, která ruské úřady uznají za „propagaci homosexuality“. Tento zákon je podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) sám o sobě v rozporu s právem na svobodu projevu chráněným čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a v rozporu se zákazem diskriminace zakotveným v čl. 14 Úmluvy. Ustanovení zmíněného zákona svojí neurčitostí představují paušální zákaz jakékoliv zmínky o homosexualitě v přítomnosti dětí. ESLP dovodil, že předmětná úprava nesleduje legitimní cíl v podobě ochrany morálky. Její vágnost umožňuje její zneužívání v praxi. ESLP také zdůraznil, že přijetím takové úpravy stát posiluje společenské stigma a předsudky a podporuje homofobii (rozsudek ze dne 20. 6. 2017 ve věci Bayev a ostatní proti Rusku, stížnost č. 67667/09). Závěry judikatury ESLP je nutné vzít v potaz i při posuzování nyní projednávané věci. S ohledem na to, že napadené rozhodnutí výše uvedené úvahy postrádá, pročež je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, bude úkolem žalovaného v novém posouzení žádosti vzít tyto aspekty v úvahu a přesvědčivě odůvodnit své závěry na základě řádně zjištěného skutkového stavu, namísto zjišťování naprosto irelevantních aspektů (např. noční život žalobkyně v Praze).

55. Žalobkyně dále namítla, že žalovaný nesprávně vyhodnotil možnost udělení tzv. humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu, neboť nepřihlédl k jejímu zdravotnímu stavu. V napadeném rozhodnutí na více místech uvedl, že žalobkyně je zdravá, trpí pouze bolestmi zad, přestože žalobkyně opakovaně uváděla, že trpí depresemi. Deprese jsou způsobeny primárně rozchodem s přítelkyní, později se přidružilo úmrtí její matky a představují zásadní zdravotní problém, tím spíše v situaci, kdy byla žalobkyně odmítnuta celou svou nukleární rodinou. Žalobkyně uvedla, že si je vědoma, že humanitární azyl je nenárokový, avšak to podle jejího názoru žalovanému nedává možnost libovůle. Žalovaný v napadeném rozhodnutí skutečně v rámci posouzení důvodnosti udělení humanitárního azylu uvedl výše zmíněné. Uvedl také, že vycházel z výpovědí žalobkyně a dále z toho, že její zdravotní stav nevyžaduje specializovanou či ve vlasti nedostupnou péči. I s ohledem na uvedené shledal, že nepovažuje za zcela nehumánní žalobkyni azyl neudělit. Ačkoliv se žalovaný depresemi žalobkyně v kontextu rozhodování o udělení tzv. humanitárního azylu blíže nezabýval, soud v tomto jeho postupu neshledává projev libovůle. Žalovaný se vyjádřil k zákonným důvodům udělení humanitárního azylu a v napadeném rozhodnutí uvedl, byť stručně, že neshledal důvody k jeho udělení. Tuto základní úvahu považuje soud za dostatečnou.

56. Žalobkyně se v žalobě domáhá zohlednění depresí v celém rozhodnutí, nikoliv jen ve vztahu k rozhodnutí o tzv. humanitárním azylu. K tomu soud uvádí, že žalobkyně v rámci poskytnutí údajů k udělení mezinárodní ochrany sama uvedla, že je zdravá a trpí občasnými bolestmi zad. Uvedla také, že po rozchodu s prvou přítelkyní měla deprese, na ty však účinně zafungoval vztah s její druhou přítelkyní. Podruhé do deprese dle svých slov upadla po druhém rozchodu, prohloubila je pak následně smrt matky. Žalobkyni je nutné dát za pravdu, že tomuto tvrzení se žalovaný blíže nevěnoval, krom jedné věty, v níž vyjádřil lítost nad danou situací (v rámci posouzení doplňkové ochrany, str. 17 napadeného rozhodnutí). Je však také potřeba zdůraznit, že žalobkyně své deprese nikterak neprokázala. K tomu, aby deprese vůbec mohly naplnit důvodnost udělení mezinárodní ochrany, by musely naplňovat intenzitu problému, se kterým by jí v Rusku nebyla zdravotnická zařízení s to pomoci. Takové psychické potíže by pak žalobkyně byla povinna nejen tvrdit, ale i prokázat. V tomto ohledu nepostačí (s ohledem na její situaci poměrně uvěřitelné) tvrzení žalobkyně, nýbrž by bylo nutné tvrzené problémy prokázat, např. lékařskou zprávou. Ačkoliv soud nikterak nezpochybňuje napjatou situaci žalobkyně, jak v souvislosti s rozchodem, tak v souvislosti s úmrtím matky, je nutné poukázat na to, že takový důkaz žalobkyně nepředložila ani v průběhu správního řízení, ani v soudním řízení. Bude-li v dalším řízení prokázáno, že žalobkyně trpí závažnými depresemi, bude na místě tuto skutečnost zohlednit nejen v úvahách o tzv. humanitárním azylu, nýbrž rovněž zvážit, zda s ohledem na eventuální psychickou nestabilitu žalobkyně nelze za pronásledování či vážnou újmu považovat jednání působící významný psychický nátlak, které vykazuje nižší míru intenzity, než která by byla vyžadována u psychicky zcela zdravé osoby (ani k tomu se žalovaný doposud nevyjádřil). Jde tedy o otázku, zda pojmy pronásledování a vážná újma jsou zcela objektivní kategorie, nebo zda v nich lze zohlednit i individuální subjektivní stránku žadatele.

57. Žalobkyně považuje za chybné i posouzení důvodů pro udělení doplňkové ochrany ze strany žalovaného. Domnívá se, že prokázala, že na ni byl činěn psychický nátlak, který eskaloval a vyvrcholil fyzickým napadením, po němž skončila s vážným poraněním v nemocnici. Dále čelila výhrůžkám. Žalobkyně opětovně poukázala na neochotu policisty zabývat se jejím ohlášením, dle jejího názoru tak neexistuje předpoklad, že by pronásledování nepokračovalo. Podle žalobkyně zákon o azylu nestanoví, kolikrát má žadatel o mezinárodní ochranu žádat o pomoc státní orgány země původu. Uvedla, že se ochrany ve své zemi nedočkala a zprávy o zemi původu její zkušenost jen potvrzují. Žalovaný sám výslovně připustil problematické postavení LGBT komunity v Rusku, čímž sám potvrdil, že hrozba pronásledování v zemi původu je reálná. Není tedy podle žalobkyně možné, aby následně dovodil, že žalobkyně se hrozba netýká, aniž by to podrobně odůvodnil. Žalovaný pochybil tím, že nepostavil najisto, že se pronásledování již nebude opakovat, uvedl pouze ničím nepodložené domněnky. Poukázala také na možnost uplatnění pravidla v pochybnostech ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu.

58. Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem. Podle odst. 2 téhož ustanovení se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

59. Žalobkyně v žalobě sice uvedla, že žalovaný nesprávně posoudil důvodnost udělení doplňkové ochrany, avšak rozporovala jeho závěry ohledně pronásledování (pojem pronásledování se nicméně pojí s azylem podle § 12). Soud i přesto posoudil důvodnost takto uplatněného žalobního bodu, neboť žalobkyně na jiných místech žaloby opakovaně zmínila, že se obává nebezpečí vážné újmy (§ 14a zákona o azylu). Žalobkyně v této části žaloby dále zmiňuje, že psychický nátlak, který na ni byl vyvíjen, eskaloval, až vyvrcholil fyzickým napadením, po kterém skončila s vážným poraněním v nemocnici. Takto pojaté líčení problémů v zemi původu ovšem neodpovídá tomu, co vypověděla ve správním řízení (nepopisovala, že by na ní byl vyvíjen systematický tlak stupňující se intenzity, nebyla ošetřena v nemocnici). Žalobkyně podala žádost o mezinárodní ochranu, neboť se obává návratu do Ruska z důvodu své sexuální orientace. V tomto směru bylo namístě se v případě žalobkyně zabývat existencí rizika, že bude vystavena mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Soud předesílá, že doplňkovou ochranu lze žadateli přiznat jen za podmínky, že existuje skutečné nebezpečí vážné újmy. Spojení „skutečné nebezpečí“ souvisí s otázkou pravděpodobnosti, že se obava z vážné újmy naplní, a s požadovaným důkazním standardem. Podstatu testu reálného nebezpečí vymezil NSS v rozsudku ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006-82: „Reálným nebezpečím (srov. rovněž § 14a odst. 1 zákona o azylu, jež užívá ve stejném významu slovní spojení „skutečné nebezpečí“) nutno rozumět, že ve významném procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu následku, takže stěžovatel má dobré důvody se domnívat, že takovýto následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho… Ani test „reálného nebezpečí“ ale nedosahuje intenzity trestního standardu „nade vší pochybnost“, ani důkazního standardu užívaného v zemích common law v civilních věcech („vyšší pravděpodobnost že ano, než že ne“ [balance of probabilities]).“

60. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí zabýval tím, zda žalobkyni hrozí mučení nebo nelidské či ponižující zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy. Uvedl, že doplňkovou ochranu lze udělit pouze v případě, že takové nebezpečí reálně a bezprostředně hrozí, není namístě tam, kde vůbec nastat nemusí či může nastat jedině v případě přidružení se jiných okolností, které nelze předjímat. V této souvislosti se proto zabýval konfliktem se sousedem. Uvedl, že v souvislosti s tímto konfliktem by žalobkyně neměla být vystavena hrozbě vážné újmy. Tento jeho závěr je pravděpodobně správný a nelze očekávat, že žalobkyni by hrozila vážná újma přímo v souvislosti s konkrétním sousedem. Žalovaný však na projednávanou věc měl aplikovat test reálného nebezpečí zmíněný výše a vycházet ze zpráv o zemi původu za účelem vymezení okruhu jednání, jemuž by žalobkyně mohla být s danou mírou pravděpodobnosti vystavena v případě návratu do země původu. To však žalovaný neučinil. Vůči napadenému rozhodnutí lze mít totožné výhrady, jaké soud výše formuloval ve vztahu k rozhodnutí o neudělení azylu dle § 12 zákona o azylu. Doplňková ochrana je postavena na konceptu vážné újmy, což je nepříznivý následek dosahující nižší míry intenzity než pronásledování, naproti tomu ovšem vyžaduje vyšší míru pravděpodobnosti (test reálného nebezpečí je přísnější než test přiměřené pravděpodobnosti). I přes tyto základní odlišnosti institutu azylu pro pronásledování a doplňkové ochrany jsou však oba instituty postaveny na obdobné metodologii. I v případě doplňkové ochrany je třeba hledět do budoucna, nikoliv pouze hodnotit újmu, které již žalobkyně byla vystavena, a vycházet ze zpráv o zemi původu (zohlednit situaci osob nacházejících se v obdobné situaci jako žalobkyně).

61. Závěr žalovaného, že žalobkyni nehrozí mučení ani nelidské či ponižující zacházení, je proto předčasný. Stejně tak jeho hodnocení postupu policisty při přijetí jejího oznámení na souseda postrádá logickou návaznost na nebezpečí vážné újmy ve smysl § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný opět argumentoval zejména tím, že žalobkyně v Rusku nikdy nezažila žádné ústrky v souvislosti se svou sexuální orientací, a dále že pokud by státní orgány žalobkyni chtěli za její orientaci postihnout, nenechali by ji vycestovat ze země. Jak již ale soud podrobně uvedl výše, žalobkyně opustila zemi původu v mladém věku, stejně tak v Rusku nikdy plně nerealizovala své vztahy (v Rusku nikdy nebyla se žádnou ze svých přítelkyň), ruské státní orgány tedy logicky neměly důvod proti ní zakročit. To však pro posouzení hrozby reálného nebezpečí není jediná významná okolnost. Bude úkolem žalovaného se zabývat tím, zda ve významném procentu případů obdobných situaci žalobkyně (tzn. homosexuálů) dojde k nežádoucímu následku, takže žalobkyně má dobré důvody se domnívat, že takovýto následek může s významnou pravděpodobností postihnout i ji. Zohlednit je přitom třeba i újmy, jejichž původci jsou soukromé osoby, a dostupnost a efektivnost ochrany poskytované státními orgány. Tyto úvahy napadené rozhodnutí postrádá. Nenahrazuje ho ani úvaha o tom, že policista nakonec její oznámení přijal a jí nebránily žádné objektivní důvody v tom, aby se zajímala o průběh vyšetřování napadení. Dále žalovaný uvedl, že žalobkyně neuvedla konkrétní případy, kdy by byla diskriminována na trhu práce. Soud v prvé řadě poukazuje na svou výše uvedenou argumentaci, že žalovaný je povinen v takovém případě přihlédnout k věku žalobkyně a dalším okolnostem. Taková argumentace by byla namístě, pokud by žalobkyně byla již před opuštěním Ruska v produktivním věku, veřejně projevovala svoji homosexuální orientaci, přesto by nikdy nebyla diskriminována. Tak tomu ale v nyní projednávané věci není. Argumentace žalovaného proto také není přiléhavá a jeho závěry jsou předčasné, neboť nepřihlédl ke všemu, co je ve věci rozhodné. I tento žalobní bod je proto důvodný.

62. Žalobkyně dále namítla, že žalovaný nevzal v potaz možnost, že by se stala uprchlíkem až po svém odjezdu ze země původu. Podle § 28 odst. 7 zákona o azylu mohou odůvodněná obava z pronásledování nebo skutečné nebezpečí vážné újmy být založeny na okolnostech, k nimž došlo po odjezdu žadatele o udělení mezinárodní ochrany ze země původu. V tomto kontextu došlo od odjezdu žalobkyně ze země k významnému legislativnímu vývoji (byl přijat výše zmíněný anti LGBT zákon). Tím se ruská legislativa v této oblasti nepřibližuje k vyspělým západním zemím, ale naopak se jim svým postojem značně vzdaluje. Je povinností žalovaného zvážit, jaký dopad má tento legislativní vývoj a na něj navazující společenský vývoj na obavy žalobkyně z návratu do Ruska (ESLP poukazuje na to, že zákon podporuje homofobní náladu ve společnosti). Žalovaný má povinnost vycházet z dostatečného množství aktuálních zpráv o zemi původu [§ 23c písm. c) zákona o azylu] a na jejich podkladě posoudit odůvodněnost obav žalobkyně z návratu do vlasti. Napadené rozhodnutí zcela postrádá úvahu, v níž by byla odražena tato legislativní změna a její dopad na konkrétní situaci žalobkyně. Je v něm pouze opakovaně uvedeno, že ústrky, které žalobkyně prožila, nedosáhly intenzity potřebné k naplnění pojmu pronásledování, z čehož dovozuje, že obavy žalobkyně nejsou odůvodněné. Takový argument však v případě institutu uprchlíka sur place naprosto postrádá logiku, stejně tak jako argumenty, že žalobkyně nebyla diskriminována na trhu práce pro svou sexuální orientaci. Soud také podotýká, že na základě dvou odsuzujících rozhodnutí ruských soudů nelze bezpečně dospět k závěru, že je v Rusku příslušníkům LGBT komunity dostupná účinná ochrana před pronásledováním. Tyto odsuzující rozsudky je nutné zahrnout do komplexnějšího hodnocení situace v Rusku a posoudit je v kontextu se všemi ostatními informacemi o situaci v zemi původu (praktická beztrestnost útočníků na příslušníky LGBT komunity). Bude povinností žalovaného posoudit, zda zmíněný legislativní vývoj a další okolnosti případu žalobkyně mohou založit odůvodněné obavy z návratu do země původu pro okolnosti, které nastaly až po tom, co žalobkyně Rusko opustila. Stejně tak by žalovaný měl zvážit, zda a případně jaký dopad mají aktivity žalobkyně na sociálních sítích (kde má dle svých tvrzení přes 1 500 sledujících), příp. to, že je se svou nyní již bývalou přítelkyní natočena na veřejně dostupném kanálu youtube.com. Žalovaný je povinen vzít v potaz všechny okolnosti, které jsou rozhodné pro případné přiznání statusu uprchlíka sur place (to se týká nejen institutu azylu pro pronásledování, ale i doplňkové ochrany, neboť v obou případech jde o prospektivní rozhodování). I tento žalobní bod je proto důvodný.

63. Přestože k tomu nesměřoval žádný žalobní bod, soud nad rámec nezbytně nutného doplňuje, že žalovaný se zabýval tím, zda lze žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany považovat za účelovou. Žalobkyně do České republiky přicestovala v roce 2009 na základě studentského víza. Následně zde měla podnikatelské vízum. V souvislosti se soužitím se svou nyní již bývalou přítelkyní žádala o vydání dalšího víza, avšak jejich vztah skončil. Žalobkyně tedy podala žádost o mezinárodní ochranu. Takový postup soud nepovažuje za účelový. Je zcela logické, že dokud disponovala platným vízem, bylo by „nadbytečné“ žádat o udělení mezinárodní ochrany. O udělení mezinárodní ochrany tedy požádala v době, kdy to pro ni začalo být palčivé – její pobyt zde by již nadále nebyl legální, pročež by Českou republiku musela opustit a vrátit se do země původu, z čehož má obavy. Žalobkyni nemůže jít k tíži, že podala žádost o mezinárodní ochranu až ve chvíli, kdy jí nebyly přiznány jiné tituly k pobytu (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 5. 2019, č. j. 4 Azs 35/2019-69). K tomu NSS již dříve uvedl, že skutečnost, že žadatele vedla k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany také „snaha o legalizaci pobytu na území ČR“, nepostačuje sama o sobě k zamítnutí této žádosti jako zjevně nedůvodné podle § 16 zákon o azylu, či k neudělení mezinárodní ochrany podle § 12 až § 14a téhož zákona, neboť tato skutečnost ještě nevylučuje, že žadatel opustil zemi původu a chce se usídlit v České republice právě proto, že má odůvodněný strach z pronásledování v zemi původu z azylově relevantních důvodů nebo že by v případě navrácení do této země čelil skutečnému nebezpečí vážné újmy zakládajícímu nárok na doplňkovou ochranu (rozsudek NSS ze dne 18. 5. 2011, č. j. 5 Azs 6/2011-49). Čas podání žádosti by tedy žadateli neměl být sám o sobě k tíži a správní orgán žádost nemůže a priori posuzovat jako účelovou „k legalizaci pobytu“. Zvláště k ní nesmí přistupovat jinak než k žádostem, které nepovažuje za „účelové“. Vždyť žádosti o mezinárodní ochranu mají kromě funkce ochranné obecně za účel umožnit cizinci legální pobyt na území; mezinárodní ochranu lze z azylově relevantních důvodů poskytnout i žadateli, který žádost podal zcela zjevně „účelově“ (viz rozsudek NSS ze dne 18. 6. 2019, č. j. 8 Azs 27/2019-52). S tímto dílčím závěrem žalovaného se tedy soud neztotožnil a sám o sobě nemůže vést k zamítnutí žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu. Časový aspekt podání žádosti o mezinárodní ochranu by tak mohl mít vliv pouze na posouzení věrohodnosti žalobkyně [viz čl. 4 odst. 5 písm. d) kvalifikační směrnice], žalovaný nicméně věrohodnost žalobkyně nijak nezpochybnil (ani soud k tomu neshledává důvod).

64. Soud podání žalobkyně, které označila za doplnění žaloby (ze dne 27. 8. 2019, ze dne 19. 2. 2020 a ze dne 15. 4. 2020), vyhodnotil jako návrhy na doplnění dokazování. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí je v částech, k nimž tyto důkazní návrhy směřují, nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, nepřistoupil soud k provedení navržených důkazů (zpráv o zemi původu dokládajících velmi nepříznivé postavení LGBT komunity v Rusku).

Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení

65. Žalovaný zatížil napadené rozhodnutí podstatnými vadami řízení spočívajícími jednak v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů, jednak v tom, že skutková podstata, z které žalovaný vycházel, je v rozporu s obsahem správního spisu. Soud proto napadené rozhodnutí zrušil podle § 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. a současně podle § 78 odst. 4 s. ř. s. vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. V něm je žalovaný vázán právním názorem soudu vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

66. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 60 odst. 1 s. ř. s. tak, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalobkyni, která byla ve věci úspěšná, soud také nepřiznal náhradu nákladů řízení. Procesně nezastoupené žalobkyni nemůže soud přiznat náhradu nákladů řízení stanovenou paušální částkou, nýbrž musí vycházet z nákladů, jejichž vynaložení žalobkyně soudu prokáže (viz rozsudek NSS ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 As 135/2015-79). Jelikož žalobkyně neprokázala vznik žádný nákladů (řízení je osvobozeno od soudního poplatku), soud jí náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Praha 14. ledna 2021

Tomáš Kocourek, v. r.

soudce

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru