Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

50 A 7/2014 - 104Rozsudek KSPH ze dne 17.06.2014Územní plánování: územní plán; územně analytické podklady; SWOT analýza

Publikováno3231/2015 Sb. NSS
Prejudikatura

1 Ao 2/2010 - 185

2 Ao 2/2007

8 Ao 2/2010 - 644

1 Ao 1/2009 - 120

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
6 As 155/2014

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 50 A 7/2014-104

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Ing. Petra Šuránka a Mgr. Jitky Zavřelové ve věci navrhovatelů a) L. S., bytem , a b) J. S., bytem , zastoupených Mgr. Martinem Horákem, advokátem se sídlem Jandova 8, 190 00 Praha 9, proti odpůrkyni Obci Petrov, se sídlem Hlavní 30, 252 81 Petrov, zastoupené JUDr. Ivanou Kožíškovou, advokátkou se sídlem Buzulucká 6, 160 00 Praha 6 – Dejvice, za účasti M. E., bytem , zastoupené Mgr. Evou Hodákovou, advokátkou se sídlem Komenského náměstí 56, 250 01 Brandýs nad Labem, o návrhu na zrušení opatření obecné povahy č. 1/2011 - Územní plán Petrova, schváleného zastupitelstvem odpůrkyně dne 29. 3. 2011 pod č. j. 00311/2011/OÚ

takto:

I. Opatření obecné povahy č. 1/2011 ze dne 29. 3. 2011 - Územní plán Petrova se dnem právní moci tohoto rozsudku zrušuje v části týkající se pozemku p. č. .

II. Ve zbylém rozsahu se návrh zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Navrhovatelé podali dne 9. 4. 2014 podle § 101a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) společný návrh na zrušení opatření obecné povahy č. 1/2011 - Územní plán Petrova, schváleného zastupitelstvem odpůrkyně dne 29. 3. 2011 pod č. j. 00311/2011/OÚ a účinného ode dne 15. 4. 2011 (dále jen „územní plán“ nebo „opatření obecné povahy“) jako celku. Podpůrně navrhli zrušení alespoň částí územního plánu vymezujících nezastavitelné plochy A13 a A3 na pozemcích p. č. a p. č. (veden ve zjednodušené evidenci) v k. ú. Petrov u Prahy (dále též „sporné pozemky“).

Navrhovatelé shodně uvedli a výpisem z katastru nemovitostí doložili, že každý z nich je polovičním spoluvlastníkem shora uvedených pozemků (a také několika desítek dalších pozemků), které se nacházejí v území regulovaném napadeným územním plánem. Navrhovatelé tvrdí, že byli územním plánem dotčeni na svém vlastnickém právu v důsledku výrazného a dlouhodobého snížení hodnoty pozemků a omezení využitelnosti pozemků, neboť napadeným územním plánem byla řada jejich pozemků, původně územním plánem z roku 1995 zařazených mezi zastavitelné plochy, přeřazena do nezastavitelných ploch. Návrhem brojí konkrétně proti přeřazení pozemků p. č. a p. č. z původní kategorie BI – bydlení v rodinných domech – příměstské do kategorie NZT – plochy zemědělské – trvalé travní porosty. Upozorňují na skutečnost, že proti takovému řešení brojili jak připomínkami k návrhu zadání územního plánu, tak námitkami uplatněnými při obou veřejných projednáních návrhu územního plánu, jejich argumenty však byly vždy zamítnuty. Navrhovatelé mají za to, že zásah do jejich vlastnického práva přesahuje spravedlivou míru a že bortí jejich legitimní očekávání, že pořídili pozemky, na nichž lze stavět. Uvádějí, že územní plán dlouhodobě předurčuje sporné pozemky k zemědělské výrobě, kterou se však navrhovatelé nikdy nezabývali, zabývat se jí nemohou a ani nehodlají. Územním plánem přitom byly zasaženy oba pozemky, na nichž navrhovatelé chtěli realizovat své stavební projekty, byť se každý z nich nachází v jiné části obce. S odkazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009-120, publikované ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 1910/2009 Sb. NSS (všechny citovaná rozhodnutí NSS jsou dostupná na webu www.nssoud.cz), navrhovatelé uvedli, že v důsledku shora uvedeného a v důsledku naprosté diskontinuity nového územního plánu oproti předchozí územně plánovací dokumentaci hodnotí postup odpůrkyně jako flagrantní porušení zásady subsidiarity a minimalizace zásahu a jako diskriminační zacházení, jehož motivem je nejspíše níže vysvětlená podjatost řady členů zastupitelstva vůči navrhovatelům. Navrhovatelé z uvedených důvodů mají za to, že územní plán by měl být ve vztahu k jejich pozemkům zrušen obdobně, jako k tomu již v minulosti přistoupil NSS ve vztahu k pozemku jiných stěžovatelů v rozsudku ze dne 12. 1. 2012, č. j. 4 Ao 6/2011-91. Jeho zrušení by nepředstavovalo rozpor s principem právní jistoty, naopak takový právní jistotu a důvěru v právo podkopává závažnou a ani časem nezhojitelnou měrou právě napadený územní plán.

Navrhovatelé namítali jak vady procesu přijetí územního plánu, tak nezákonnost a chybějící proporcionalitu územním plánem přijatého řešení. V rámci procesních námitek upozornili na to, že již v námitkách k veřejnému projednání upozorňovali na to, že ve vztahu ke dvěma ze sedmi členů zastupitelstva (starostka D. W., zastupitelka R. S.) byli nuceni vést soudní spory z důvodu, že tito zastupitelé bez souhlasu navrhovatelů užívali jejich pozemky, mimosoudně se podařilo vyřešit spor s příbuzným třetího zastupitele (J. L.) a soudní spor byl veden i s bývalým starostou obce. Starostka obce po neúspěchu v soudním řízení a uzavření kupní smlouvy následně měla navrhovatelům sdělit, že „že dokud bude starostkou, tak v obci [navrhovatelé] nic nepostaví“. Námitka podjatosti a střetu zájmů však podle navrhovatelů byla odmítnuta pouze stručnou a obsahově prázdnou frází a o důvodnosti vyloučení z projednávání územního plánu v rozporu s ustanoveními § 8 zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona č. 216/2008 Sb. (dále jen zákon o střetu zájmů) a § 83 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění před novelou provedenou zákonem č. 72/2012 Sb. (dále jen „obecní zřízení“) dotčení zastupitelé vůbec nerozhodli. Tento střet zájmů, resp. podjatost přitom podle navrhovatelů budí důvodné podezření, že zastupitelstvo se o vypořádání námitek a připomínek navrhovatelů dohodlo předem na neformálním jednání a při veřejném jednání již pouze odsouhlasilo předem dohodnutý výsledek, což je ovšem postup nezákonný a netransparentní zasahující do práva navrhovatelů na transparentní správu věcí veřejných. Přesvědčení navrhovatelů pak dokresluje stav, kdy prakticky žádný z pozemků navrhovatelů není součástí zastavitelného území (vyjma dvou pozemků, o nichž měla starostka prohlásit, že jsou příliš malé a že na nich výstavbu nepovolí, a tří pozemků již zastavěných nebo užívaných jako hřiště), resp. kdy hranice zastavitelného území v podstatě kopíruje hranice pozemků navrhovatelů.

Navrhovatelé také namítli nedostatek posouzení vlivů územního plánu na životní prostředí. Jestliže totiž územní plán omezoval rozsah zastavitelných ploch a současně na jiném místě nové zastavitelné plochy vytvářel, bylo třeba důkladně posoudit vliv na zemědělský půdní fond (dále jen „ZPF“) a pozemky určené k plnění funkcí lesa („LPF“), přičemž s ohledem na výrazné změny v územně plánovací dokumentaci nebylo možné vycházet z předchozích posouzení. Pokud se v odůvodnění územního plánu pouze tvrdí, že ze zadání požadavek na zpracování vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území (dále jen „SEA“) nevyplynul, navrhovatelé namítají nesprávnost podkladového stanoviska Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 18. 3. 2008, č. j. 33192/2008/KUSK/OŽP/La, které lakonicky konstatovalo, že „lze vyloučit významný vliv předložené koncepce na životní prostředí, neboť se v posuzované oblasti nenachází žádná evropsky významná lokalita ani ptačí oblast.“ Do katastrálního území obce totiž zasahují hned dvě evropsky významné lokality (Třeštibok a Dolní Sázava). Podkladové stanovisko tak spočívá na nesprávných předpokladech a způsobuje tím podle navrhovatelů nezákonnost a nepřezkoumatelnost územního plánu. Odpůrkyně měl na tuto zjevnou vadu krajský úřad upozornit, resp. se od zjevně nesprávného stanoviska při respektu k zákonné úpravě odklonit. Územní plán tudíž nebyl posouzen v souladu s ustanoveními § 45h a § 45i zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění zákona 186/2006 Sb. (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“) a nebyly se zohledněním eurokonformního výkladu tohoto zákona a znění směrnic č. 79/409/EHS o ochraně volně žijících ptáků a č. 92/43/EHS o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin zkoumány veškeré reálně existující varianty. Také odůvodnění územního plánu má být v tomto směru nepřezkoumatelné, neboť pouze poukazuje na existenci významného krajinného prvku Třeštibok, aniž by jakkoliv posoudilo dopady navrhovaných změn územního plánu. K nepřezkoumatelnosti přispívá podle navrhovatelů i to, že krajský úřad ve svém stanovisku hovoří o návrhu zadání změny č. 2 územního plánu města Mělník, tj. je zjevné, že orgán ochrany přírody vycházel ze zcela jiné skutkové situace a pravděpodobně i podkladů. Odpůrkyně přitom při odůvodnění vypořádání námitek navrhovatelů pouze bez dalšího odkázala na obsah tohoto stanoviska, takže není možné zjistit důvody zamítnutí námitek navrhovatelů.

V souvislosti s tím navrhovatelé dále namítali nesprávný postup při vyhodnocení důsledků navrhovaného územního plánu na udržitelný rozvoj území, přičemž nesouhlasili s odůvodněním odpůrkyně, podle nějž podle § 47 odst. 3 a § 50 odst. 1 stavebního zákona nemusela zpracovávat SEA. Navrhovatelé mají za to, že podle části II odst. 1 písm. c) přílohy č. 7 k vyhlášce č. 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti, v původním znění (dále jen „vyhláška o územním plánování“) územní plán musel obsahovat komplexní zdůvodnění přijatého řešení a vybrané varianty včetně vyhodnocení předpokládaných důsledků přijatého řešení, zejména ve vztahu k rozboru udržitelného rozvoje území a v rámci toho musel obsahovat podle § 4 odst. 1 písm. b) vyhlášky o územním plánování jako součást tohoto rozboru i vyhodnocení změn územního plánu ve vztahu k silným a slabým stránkám, příležitostem a hrozbám v řešeném území (dále jen „SWOT analýza“). Provedení rozboru udržitelného rozvoje přitom umožňuje veřejnosti, dotčeným orgánům i soudům ověřit, zda byl respektován veřejný zájem na udržitelném rozvoji území. Jeho absence může mít zásadní vliv na obsah opatření obecné povahy. V případě napadeného územního plánu existují pochybnosti o souladu přijatých změn s udržitelným rozvojem území, nicméně v důsledku chybějící SEA a chybějícího zdůvodnění přijatého řešení z hlediska udržitelného rozvoje území navrhovatelé neměli možnost jakékoliv bližší argumentace. Proto je podle navrhovatelů územní plán nepřezkoumatelný.

Další zásadní procesní vadou je podle navrhovatelů skutečnost, že pro řešené území nebyly pořízeny územně analytické podklady ve smyslu § 26 stavebního zákona, ačkoliv ty mají být podle § 47 téhož zákona jedním z podkladů pro zpracování návrhu zadání územního plánu. Pokud odpůrkyně v odůvodnění námitky navrhovatelů odkázala na § 185 stavebního zákona, jde o odkaz nepřípadný, neboť uvedené ustanovení dopadá pouze na případ, kdy územně analytické podklady nebudou zpracovány ani do 24 měsíců od nabytí účinnosti stavebního zákona. Ty však Městský úřad v Černošicích zpracoval ke dni 31. 12. 2008, tedy na samém počátku procesu schvalování napadeného územního plánu. Není proto jasné, proč z nich odpůrkyně nevycházela. V tomto směru navrhovatelé odkázali na rozsudek NSS ze dne 18. 1. 2011, č. j. 1 Ao 2/2010-185, 2397/2011 Sb. NSS, v němž byl učiněn závěr, že je nerozhodné, že územně analytické podklady byly pořízeny až po zahájení procesu zpracování územního plánu, jestliže následně ještě docházelo k jeho změnám a úpravám. Pokud odpůrkyně z územně analytických podkladů nevycházela, přičemž z § 4 vyhlášky o územním plánování plyne, že ty obsahují de facto všechny údaje, z nichž je třeba vycházet, je podle navrhovatelů územní plán stižen nepřezkoumatelností a není pak ani divu, že neobsahuje povinnou SWOT analýzu a SEA.

Nezákonnost územního plánu navrhovatelé spatřovali v tom, že v rozporu s požadavkem § 55 odst. 3 stavebního zákona byly vymezeny nové zastavitelné plochy, byť nedošlo k prokázání reálně existující potřeby jejich vymezení a využití stávajících zastavitelných ploch; stejně tak nebyl doložen veřejný zájem na snížení výměry zastavitelných ploch, neboť ve všech fázích přípravy se odpůrkyně omezila pouze na konstatování, že k takovému omezení dojde. Jako důvod přijetí nového územního plánu podle navrhovatelů nemohla odpůrkyně k námitce uvést pouze nabytí účinnosti stavebního zákona, neboť to není důvodem pro změnu funkčního využití pozemků navrhovatelů. Z procesního hlediska v této souvislosti navrhovatelé postrádali zpracování územní studie, která by prokazovala nemožnost využití dříve vymezených zastavitelných ploch A1 až A18 a naopak nutnost vymezení nových zastavitelných ploch B1 až B16 a C1 až C7.

Nezákonnost a neproporcionalitu řešení přijatého napadeným územním plánem navrhovatelé spatřovali v nezohlednění vlastnických práv navrhovatelů a v porušení zásady kontinuity veřejné správy a konkrétně kontinuity územního plánování, která byla uznána např. v rozsudcích NSS ze dne 20. 5. 2010, č. j. 8 Ao 2/2010-644, 2106/2010 Sb. NSS, nebo ze dne 16. 7. 2009, č. j. 6 Ao 2/2009-86, 2405/2011 Sb. NSS. Změnu funkčního využití pozemku lze připustit pouze v odůvodněných případech opodstatněných veřejným zájmem, kdy potřeba regulace převažuje nad zájmem zachování stávajícího stavu. Takový veřejný zájem však podle navrhovatelů nebyl v žádném z dokumentů formulován, tvrzená potřeba snížení rozlohy zastavitelných ploch a současné vymezení zastavitelných ploch nových na úkor ZPF a LPF představuje protimluv a zneužití diskrece odpůrkyně bez patřičného odůvodnění.

Do územního plánu byla také zpětně zařazena velká rozvojová plocha bydlení (Z6) doplněná o plochu technické infrastruktury, přičemž tato rozvojová plocha tvoří logický celek s pozemkem navrhovatelů p. č. PK 93. Tento pozemek je navíc obklopen rozsáhlou plochou smíšeně obytnou (rekreační zóna A) a rozsáhlou plochou individuální rekreace (rekreační zóna B). Pozemek navrhovatelů je tak nelogicky oproti původnímu územnímu plánu prakticky vytržen ze středu zastavitelných ploch. Na zastavitelné území logicky navazuje i druhý z pozemků navrhovatelů. Stanovil-li návrh územního plánu, že nová zástavba bude situována v prolukách či na okraji stávající zástavby, oba pozemky to beze zbytku splňují. Pokud odpůrkyně jako podmínku zástavby na sousedních pozemcích určila pořízení územní studie či regulačního plánu, není zřejmé, proč tak neučinila i ve vztahu k pozemkům navrhovatelů tvořícím s navrženou zástavbou logický navazující celek. To navrhovatelé vnímají jako jasnou svévoli a projev snahy o jejich poškození, což dokládá i fakt, že námitkám jiných vlastníků (M. P. a P. S.) bylo vyhověno. Důvody, proč některé pozemky k zastavění určeny byly a jiné (jinak shodné) nikoliv, měla odpůrkyně přesvědčivě vysvětlit, jinak se jedná o postup diskriminační a nezákonný. Stejného účinku mohlo být dosaženo etapizací výstavby, aniž by tím došlo k tak intenzivnímu zásahu do práv navrhovatelů. Pozemky navrhovatelů nepředstavují nepřiměřenou zátěž z hlediska infrastruktury, neboť vodovod i elektrické vedení vedou přímo pod pozemky či v jejich těsné blízkosti, takto je územním plánem navrhováno i trasování kanalizace a dostupná je i dopravní infrastruktura (postačovalo by částečné prodloužení a případné rozšíření již stávajících komunikací). Zajištění infrastruktury je přitom věcí stavebníka a není zřejmé, z čeho odpůrkyně dovozuje nutnost ji ze své strany financovat. Navrhovatelé dále upozornili, že přestože územní plán určil za jeden z hlavních cílů prověření dopravní dostupnosti jižních částí obce, bylo na to úplně rezignováno. Podotkli také, že nově navržené zastavitelné plochy (např. Z2b aj.) takovou dostupností infrastruktury nedisponují.

Pokud odůvodnění územního plánu hovoří o tom, že „koncepce ochrany nezastavěného území spočívá v zachování současných produkčních funkcí (především zemědělství) za současného posílení funkcí ekologických a krajinotvorných“, navrhovatelé upozorňují, že takovou funkci jejich pozemky plnit nebudou, protože zemědělské činnosti se věnovat nebudou. S ohledem na napojení pozemků přímo na současnou zástavbu bude také jejich ekologická a krajinotvorná funkce sporadická. V důsledku řešení přijatého územním plánem navrhovatelům nezbývá, než fakticky nechat pozemky ležet ladem, což je však nelogické a neodpovídá záměrům územního plánu. Naopak zachováním funkčního využití pozemků a regulovanou výstavbou by se stala obec kompaktní. Pozemek p. č. by umožnil propojení částí obce Kon-Tiky, Úsvit, Hřebeny a Nad Řekou.

Na závěr navrhovatelé zopakovali, že odůvodnění rozhodnutí o námitkách je nepřezkoumatelné, přičemž se promítlo do obsahu napadeného územního plánu. V odůvodnění chybí konkrétní odkaz na stanoviska dotčených orgánů, jež byla podkladem pro změnu funkčního využití pozemků navrhovatelů a v reakci na námitky navrhovatelů ani nebyla v rozporu s povinností stanovenou v § 52 odst. 3 větě druhé stavebního zákona vyžádána vyjádření dotčených orgánů. Bez toho přitom námitky nebylo možné posoudit. Námitku chybějící SEA odpůrkyně vypořádala prostým odkazem na zákonná ustanovení, aniž by se zabývala důvody, proč SEA pořízena nebyla a aniž by dala prostor dotčeným orgánům se k tomu vyjádřit. Obecně byly námitky navrhovatelů vypořádány pouze formálně, aniž by došlo k věcnému vyhodnocení jejich obsahu. Vyžádání si doplňujícího stanoviska dotčeného orgánu přitom bylo povinností odpůrkyně, jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 7. 1. 2009, č. j. 2 Ao 2/2008-62. Nebylo také řádně reagováno na namítaný střet zájmů, realizaci výstavby v sousedství pozemků navrhovatelů a nebyly vysvětleny důvody zpětného nezařazení pozemků do zastavitelných ploch. Odkaz na předem stanovený rozsah nezastavitelných ploch neobstojí, protože neguje smysl územního plánování spočívající v konfrontaci různých zájmů v jeho průběhu.

Odpůrkyně ve svém vyjádření k návrhu uvedla, že toto je již v pořadí pátý návrh na zrušení napadeného opatření obecné povahy a připomněla, že předchozí návrhy zčásti posuzované NSS a zčásti Krajským soudem v Praze byly neúspěšné s výjimkou prvního návrhu, který uspěl částečně jen ve vztahu k jedinému pozemku. Podle všech uvedených rozsudků prošel územní plán úspěšně prvními čtyřmi kroky tzv. algoritmu přezkumu opatření obecné povahy; pouze v jednom případě pak „neprošel“ pátým krokem - zásadou proporcionality. Odpůrkyně navíc zdůraznila, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 07. 2012, č. j. 50 A 4/2012-97, byl zamítnut návrh, který se domáhal zrušení napadeného opatření obecné povahy ve vztahu k pozemku p. č. , který bezprostředně sousedí a je zhruba stejně velký jako pozemek navrhovatelů p. č. . U navrhovatelů podle ní nedošlo přijetím napadeného opatření obecné povahy k porušení žádného jejich práva (hmotného ani procesního) takovým způsobem, aby to odůvodňovalo zrušení územního plánu. Odpůrkyně konstatovala, že územní plán byl přijat orgánem nadaným pravomocí k jeho přijetí, a to v mezích jeho působnosti. Postup vedoucí k vydání územního plánu, byl též zákonný. Navrhovatelé uplatnili námitku k návrhu zadání územního plánu, avšak jejich námitka dovozující nadměrný zásah do jejich vlastnického práva byla zamítnuta s tím, že pozemky byly přeřazeny v souladu se skutečným stavem, neboť až doposud se nejednalo o stavební pozemky, protože ve vztahu k nim nebylo požádáno o vydání územního rozhodnutí, a navíc pro lokality A3 a A13 nebyla zajištěna veřejná infrastruktura. I poté, co navrhovatelé rozšířili své námitky při veřejném projednání (včetně opakovaného veřejného projednání) o argument, že pro řešené území nebyly pořízeny územně analytické podklady (dále jen „ÚAP“), či o námitku podjatosti členů zastupitelstva, byly jejich námitky zamítnuty a jejich vypořádání podrobně odůvodněno ve vyhodnocení výsledků veřejného projednání.

Pokud navrhovatelé argumentují absencí ÚAP, odpůrkyně má za to, že ÚAP jsou pouhým podkladem pro pořízení územního plánu, a to navíc podkladem nezávazným, takže nemohou způsobit neplatnost územního plánu. Odpůrkyně také postrádá jakoukoliv souvislost této námitky s požadavky navrhovatelů. Dále pak připomíná, že návrh zadání byl zveřejněn dne 4. 3. 2008 a schválen dne 20. 6. 2008, tj. ještě před pořízením ÚAP. Proto podle přechodného ustanovení § 185 odst. 3 stavebního zákona byly v kapitole 3 zadání územního plánu zpracovány (v říjnu 2007) průzkumy a rozbory území obce v rozsahu odpovídajícím ÚAP. Tzv. SWOT analýza součástí územního plánu není. V roce 2009 a později již bylo s ÚAP Černošice pracováno a jsou zmíněny v odůvodnění územního plánu např. na str. 6, 8, 9, 13 a 18. Ve vztahu k námitce kontinuity územního plánování a porušení § 55 odst. 3 stavebního zákona odpůrkyně uvádí, že zmíněné ustanovení se týká změny územního plánu a nikoliv pořizování nového územního plánu. Dále pak namítá, že nikde ve stavebním zákoně není uvedeno, že je třeba navazovat na starý územní plán sídelního útvaru, a že územní plán byl vypracován v souladu s požadavky zadání. Pokud jde o vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území, i zde odpůrkyně postrádá souvislost námitky jeho nezpracování s požadavky navrhovatelů. Dodává pak, že toto vyhodnocení zpracováno být nemuselo, neboť to nebylo vyžadováno ani schváleným zadáním, ani stanoviskem dotčeného orgánu pro SEA nebo Natura. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto stanoviska, v roce 2008 bylo takové odůvodnění obvyklé. Namítají-li pak navrhovatelé, že se ve stanovisku hovoří o změně č. 2 územního plánu města Mělník, podstatné podle odpůrkyně je, že v hlavičce je uveden Petrov a že následně byla vydána tímto orgánem ještě tři další stanoviska k návrhu územního plánu.

Namítají-li navrhovatelé podjatost členů zastupitelstva, přehlíží, že zastupitelstvo je sedmičlenným kolektivním orgánem, takže dva zastupitelé nemohli výsledek hlasování nijak zásadně ovlivnit. Navíc ze skutečnosti, že došlo k vyřazení celkem 25,45 hektarů pozemků ze zastavitelných ploch, plyne, že šlo o obecný princip a ne o nějakou šikanu navrhovatelů ze strany členů zastupitelstva. Pokud pak při projednávání územního plánu došlo k akceptaci obdobné námitky vlastníků pozemků v lokalitě Z6 a jejímu navrácení do zastavitelných ploch spojenému s podmínkou zpracování regulačního plánu, jednalo se o reakci na skutečnost, že v dané lokalitě byla již dříve výstavba rodinných domů systematicky připravována a na pozemky v dané lokalitě již byla dříve vydána územní rozhodnutí. V tom spočívá odlišnost od pozemků navrhovatelů.

Odpůrkyně má za to, že územní plán důsledně naplňuje hlavní cíle územního plánování stanovené v § 18 stavebního zákona. Byla respektována i ostatní ustanovení stavebního zákona a taktéž stanoviska dotčených orgánů a sousedních obcí. Územní plán z roku 1995 byl poplatný době svého vzniku. V očekávání rychlého rozvoje obce zahrnul mezi zastavitelné plochy obrovské množství lokalit. Tato očekávání se však nenaplnila, především pro naprosto nedostatečnou, resp. v některých oblastech či lokalitách obce v podstatě téměř neexistující veřejnou infrastrukturu, která je zcela určujícím a limitujícím faktorem pro jakoukoliv další zástavbu. Odpůrkyně proto v územním plánu vyřadila ze zastavitelných ploch celkem 25,45 hektarů pozemků, včetně pozemků navrhovatelů. Tyto pozemky byly územním plánem z roku 1995 zařazeny do ploch určených pro trvalé bydlení s čistě obytnou funkcí s možností realizace výstavby rodinných domů až ve II. etapě, tedy poté, co z ploch zařazených do I. etapy bude již 70% plochy využito nebo investičně podchyceno (to se týká p. č. ), popř. zařazeny do I. etapy výstavby (p. č. ). Ve stávajícím územním plánu jsou určeny k využití jako NZT - trvalý travní porost, který se na pozemcích fakticky nachází. Nejedná se o pozemky stavební, neboť na ně dosud nebylo vydáno územní rozhodnutí. Pozemky se nachází v části obce, která má nedostatečnou technickou infrastrukturu, chybí zde kanalizace, plyn a příjezdová komunikace s potřebnými technickými parametry. Přes pozemek p. č. navíc vede trasa vedení vysokého napětí 22 kV, které má zákonem stanovené ochranné pásmo a jehož eventuální překládka by byla velmi problematická a finanční náročná, stejně jako vybudování zmíněné příjezdové komunikace s potřebnými technickými parametry. Odpůrkyně se rozhodla zachovat stávající charakter dané lokality a nechce jej narušit výstavbou rodinných domů a staveništní dopravou.

Odpůrkyně dále uvedla, že obec Petrov je (včetně trampských osad Kon-Tiky a Úsvit) významnou rekreační oblastí, kde počet rekreačních objektů výrazně převažuje nad počtem objektů k trvalému bydlení a zejména vlastníci rekreačních objektů mají mimořádný zájem na zachování stávajícího charakteru lokality. Petrov je také součástí přírodního parku „Střed Čech“ a na jeho území jsou rovněž dvě evropsky významné lokality NATURA 2000: CZ 0213043 Třeštibok a CZ 0213068 Dolní Sázava. I proto je správné akcentovat i v územním plánu ochranu přírody a zachování stávajícího charakteru celé lokality a naopak potlačit dřívější nereálné plány na masivní rozvoj obce. Všechny uvedené argumenty (i mnohé další) byly důvodem vyřazení řady lokalit ze zastavitelných ploch. Řada těchto skutečností je zřejmá ze samotného územního plánu, jiné jsou zřejmé z vyjádření dotčených orgánů. Funkční využití sporných pozemků bylo na základě zadání územního plánu ze zastavitelných ploch vypuštěno. Na této skutečnosti nebylo možné nic změnit ani přes námitky navrhovatelů, protože by se jednalo o rozpor se zadáním územního plánu, což je nepřijatelné. K vyřazení ze zastavitelných ploch u uvedených pozemků došlo z důvodu, že tyto pozemky jsou ornou půdou požívající ochranu jako zemědělský půdní fond (byť jsou fakticky již dlouhodobě trvalým travním porostem). Ve schváleném zadání územního plánu jsou uvedené pozemky součástí lokality A2, u níž byl uplatněn požadavek na vypuštění ze zastavitelného území, a to zejména z důvodu nemožnosti zajištění odpovídající infrastruktury.

Je toho názoru, že přijetím napadeného opatření obecné povahy žádná práva navrhovatelů nad míru přiměřenou okolnostem porušena nebyla a nedošlo ani k jejich diskriminaci. Nedošlo ani k porušení zásady proporcionality a vedle důvodů již shora uvedených odpůrkyně doplnila, že rozhodnutí vypustit pozemky navrhovatelů ze zastavitelných ploch nebylo výrazem libovůle zastupitelů, kteří napadené opatření obecné povahy schvalovali, ale bylo výsledkem objektivního posouzení možnosti dalšího rozvoje obce Petrov s ohledem na základní zásady územního plánování a na faktický stav technické infrastruktury v dané části obce a na reálné možnosti jejího rozvoje. Podle odpůrkyně jde o harmonický rozvoj obce, jehož posílení sledují i změny schválené v napadeném opatření obecné povahy, v němž je citlivě vyvážen veřejný zájem na dalším rozvoji obce se soukromým zájmem vlastníků nemovitostí. Navrhovatelé, kteří v obci navíc vůbec nebydlí, ale mají zde pouze pozemky, podle názoru odpůrkyně nejsou na svých právech dotčeni natolik, aby to byl důvod pro vyhovění jejich návrhu na zrušení části opatření obecné povahy. U jejich pozemků nedochází k žádné zásadní změně, možnost stavět na pozemku p. č. totiž i podle předchozího územního plánu dosud nenastala (v I. etapě nebylo zastavěno 70% ploch) a v případě pozemku p. č. po dobu 16 let nebyly učiněny žádné kroky pro přípravu výstavby. Odpůrkyně má za to, že schválený územní plán by s ohledem na velmi pečlivý a do detailů propracovaný proces jeho přípravy a schvalování měl obstát v kritériích vhodnosti, potřebnosti i minimalizace zásahů. Jedná se o rozumnou regulaci adekvátně reagující na stávající potřeby všech obyvatel obce a rekreantů, jímž navrhovatelé nebyli nad míru přiměřenou okolnostem dotčeni. Odpůrkyně proto navrhla zamítnutí návrhu.

Navrhovatelé v replice podotkli, že odpůrkyně marginalizuje vlastní pochybení, její vyjádření není podloženo konkrétními fakty a námitkám žalobců se vyhýbá a nevznáší k nim žádnou protiargumentaci. Zopakovali, že postup odpůrkyně vyřazující jejich pozemky ze zastavitelných ploch je v rozporu s požadavky na kontinuitu územního plánování a namítli, že odpůrkyně změnila územní plán, aniž by k tomu existoval ve smyslu § 5 odst. 6 stavebního zákona nějaký důvod v podobě změny podmínek, na základě kterých byla vydána předchozí územně plánovací dokumentace, a aniž by bylo možné identifikovat nějaký veřejný zájem na takovém omezení vlastnického práva navrhovatelů. V této souvislosti se navrhovatelé ztotožňovali se závěry vyslovenými v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 2013, č. j. 30 A 1/2013-120, který ve skutkově prakticky totožné situaci kritizoval přijímání skokových změn územně plánovací dokumentace a podmiňoval je výjimečnými nenadále nastanuvšími objektivními skutečnostmi a též náležitým odůvodněním územního plánu. Navrhovatelé také poukázali na nesprávnost tvrzení odpůrkyně, že nepodali žádné námitky či připomínky a že k jejich pozemkům nevede žádná komunikace. K otázce střetu zájmů navrhovatelé uvedli, že namítali podjatost tří zastupitelů a nikoliv jen dvou, a poukázali na to, že územní plán byl schválen dne 29. 3. 2011 hlasy čtyř zastupitelů, když další dva byli proti a jeden se hlasování zdržel. Takový střet zájmu považují za extrémní.

Pokud odpůrkyně poukazovala na chybějící spojitost námitek nepořízení územně analytických podkladů, popř. vad vyhodnocení vlivů na životní prostředí s námitkou zásahu do vlastnických práv navrhovatelů, navrhovatelé se proti tomu ohradili s tím, že odpůrkyně se snaží navodit dojem, že navrhovatelé nemají právo se zajímat o procesní stránku přijetí napadeného územního plánu. K tomu uvedli, že při přijímání územního plánu bylo zcela zásadně zasaženo do hmotněprávní sféry navrhovatelů (vlastnického práva), jakož i do jejich procesních práv (práva účastnit se účelně procesu územního plánování, práva na seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí, právo na řádné vypořádání se s námitkami navrhovatelů atp.), a do jejich subjektivního veřejného práva na dobrou správu. K územně analytickým podkladům navrhovatelé podotkli, že jim bylo odepřeno právo se s nimi v průběhu procesu přijímání územního plánu seznámit. Stejně tak jim odpůrkyně ani nedovolila se seznámit s předchozími návrhy na zrušení sporného územního plánu, byť se výsledku těchto řízení nyní dovolává. Zdůraznili, že nepřihlédnutí k později zpracovaným územně analytickým podkladům je podle judikatury NSS důvodem ke zrušení opatření obecné povahy. Ve vztahu k SWOT analýze navrhovatelé uvedli, že namítají, že nebyla zpracována k současnému územnímu plánu, nikoliv k vyhodnocení dřívějšího územního plánu, jak jim odpůrkyně podsouvá. Dále pak navrhovatelé trvali na nezákonnosti (popř. i nicotnosti) stanoviska Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 18. 3. 2008 a na jeho nepřezkoumatelnosti, kterou v podstatě odpůrkyně ve svém vyjádření potvrdila.

Z hlediska proporcionality zásahu do vlastnických práv navrhovatelé označili za irelevantní otázku, zda a jakým způsobem byly pozemky navrhovatelů připravovány pro stavební využití. Rozhodování o využití pozemků spadá mezi výhradní složky vlastnického práva navrhovatelů a je ovlivněno legitimními úvahami o finanční návratnosti stejně jako osobními či rodinnými problémy. Zmiňuje-li odpůrkyně možnost žádat o vydání územního rozhodnutí již od roku 1995, navrhovatelé připomínají, že vlastnictví k předmětným pozemkům bylo ještě na konci roku 2009 předmětem soudního přezkumu. Když poté následně s odpůrkyní jednali o stavebním využití pozemku p. č. , čelili a priori jejímu negativnímu stanovisku. Za těchto okolností navrhovatelé nehodlali vést zbytečné územní a stavební řízení. Přípravy na stavební využití pozemků pak zcela přerušili, když se dozvěděli o přípravě nového územního plánu. V případě pozemku p. č. pak ani realizace stavebního záměru nebyla možná, neboť tento pozemek spadal až do II. etapy výstavby, pro niž dosud nebyla splněna podmínka zastavění 70 % ploch zařazených do I. etapy. S ohledem na přístup odpůrkyně navrhovatelům nezbývá nic jiného, než toliko jen obhajovat své „holé“ vlastnické právo k nemovitostem. Postup odpůrkyně srovnávají s vyvlastněním pozemků bez náhrady a poukazují na to, že neposkytnutí náhrady je třeba ve smyslu rozsudku NSS ze dne 5. 2. 2009, č. j. 2 Ao 4/2008-88, zohlednit v rámci testu proporcionality omezení přijatého sporným územním plánem. Navrhovatelé také setrvali na svém přesvědčení o nepřezkoumatelnosti sporného územního plánu jako celku pro nedostatek důvodů. V závěru pak navrhovatelé brojili proti možnosti odpůrkyni přiznat právo na náhradu nákladů řízení s ohledem na její veřejnoprávní charakter a dostatečný personální aparát.

Krajský soud v Praze nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části. Podle § 101 odst. 1 s. ř. s. návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí je oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné povahy, vydaným správním orgánem, zkrácen. Pokud je podle zákona současně oprávněn ve věci, ve které bylo opatřením obecné povahy užito, podat ve správním soudnictví žalobu nebo jiný návrh, může navrhnout zrušení opatření obecné povahy jen společně s takovým návrhem. Mezi tyto podmínky je třeba řadit především existenci opatření obecné povahy, aktivní žalobní legitimaci navrhovatele a formulaci žalobního návrhu (srov. rozsudek NSS ze dne 18. 9. 2008, č. j. 9 Ao 1/2008-34).

Územní plán se v souladu s ustanovením § 43 odst. 5 stavebního zákona vydává formou opatření obecné povahy podle správního řádu. Napadený územní plán byl vydán zastupitelstvem odpůrkyně dne 29. 3. 2011 a o existenci napadeného opatření obecné povahy tedy není sporu. Navrhovatelé jsou, jak vyplývá z výpisu z katastru nemovitostí (LV pro k.ú. Petrov u Prahy a obec Petrov) a grafické části napadeného opatření obecné povahy, vlastníky pozemků dotčených napadenou změnou územního plánu (mimo celé řady dalších jde i o sporné pozemky p. č. ). Navrhovatelé současně tvrdí, že tímto územním plánem byli zkráceni na svých právech přeřazením sporných pozemků ze zastavitelných do nezastavitelných ploch. Navrhovatelé tedy jsou v souladu s § 101a odst. 1 zákona s. ř. s. v projednávané věci k podání návrhu aktivně procesně legitimováni, neboť jak již judikoval NSS v rozsudku ze dne 7. 1. 2009, č. j. 2 Ao 2/2008-62: „Došlo-li v průběhu procesu přijímání územního plánu k přehodnocení zařazení pozemku, je třeba dikci § 52 odst. 2 stavebního zákona ("zastavitelných ploch") vykládat "obousměrně", tedy tak, že dotčenost nastane nejen v situaci, kdy z nezastavitelného území má být zastavitelné, ale i naopak.“. Jak již bylo výše uvedeno, třetí podmínkou projednatelnosti návrhu na zrušení opatření obecné povahy je pak formulace závěrečného návrhu v souladu s požadavky vyplývajícími z ustanovení § 101a s. ř. s., resp. meritorně projednatelný závěrečný návrh (petit). Vzhledem ke skutečnosti, že navrhovatelé požadují zrušení napadeného opatření obecné povahy (územního plánu) jako celku, popř. jeho části dotýkající se sporných pozemků, je třeba považovat za splněnou i tuto podmínku řízení o podaném návrhu. Návrh byl také podán včas (§ 101b odst. 1 s. ř. s.) a obsahuje požadované náležitosti (§ 101b odst. 2 s. ř. s.).

K výzvě soudu podle § 51 odst. 1 s. ř. s. dali oba účastníci řízení souhlas s rozhodnutím soudu ve věci samé i bez nařízení jednání. Proto soud jednání nenařizoval, přezkoumal napadené rozhodnutí a proces předcházející jeho vydání a při svém posouzení dospěl k závěru, že návrh je důvodný pouze zčásti.

Při rozhodování o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části je soud vázán rozsahem a důvody návrhu (§ 101d odst. 1 s. ř. s.). Toto pravidlo soudního přezkumu opatření obecné povahy bylo zavedeno s účinností od 1. 1. 2012 novelou provedenou zákonem č. 303/2011 Sb. Podle dřívější úpravy soud nebyl vázán právními důvody návrhu; mohl tedy napadené opatření obecné povahy nebo jeho část zrušit i z jiných důvodů než z těch, které navrhovatel vytkl. Aplikoval tedy vždy kompletní algoritmus (test) přezkumu, který byl pro tyto účely vymezen judikaturou NSS (srov. rozsudek ze dne 27. 9. 2005, č. j. 1 Ao 1/2005-98, č. 740/2006 Sb. NSS). Těmito kroky algoritmu jsou: 1) přezkum pravomoci správního orgánu vydat opatření obecné povahy; 2) přezkum otázky, zda správní orgán při vydávání opatření obecné povahy nepřekročil meze zákonem vymezené působnosti; 3) přezkum otázky, zda opatření obecné povahy bylo vydáno zákonem stanoveným procesním postupem; 4) přezkum obsahu opatření obecné povahy z hlediska rozporu se zákonem, v tomto kroku ve smyslu souladu s hmotným právem; 5) přezkum obsahu napadeného opatření obecné povahy z hlediska jeho proporcionality, tedy konkrétně, zda napadené opatření obecné povahy vůbec umožňuje dosáhnout sledovaný cíl, zda opatření obecné povahy a sledovaný cíl spolu logicky souvisí a zda cíle nelze lépe dosáhnout jiným prostředkem, jakož i zda opatření obecné povahy omezuje své adresáty co nejméně; v neposlední řadě soud také zkoumá, zda je následek napadeného opatření obecné povahy úměrný sledovanému cíli. Nově formulovaným ustanovením §101d odst. 1 s. ř. s. však dochází k omezení rozsahu přezkumu opatření obecné povahy. Soud tedy při přezkumu opatření obecné povahy bude algoritmus (test) přezkumu v celém rozsahu aplikovat pouze za předpokladu, že navrhovatel všechny jeho kroky zahrne do návrhových bodů (§ 101b odst. 2 s. ř. s.). Při samotném věcném posouzení návrhu soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání opatření obecné povahy (§ 101b odst. 3 s. ř. s.).

Před přezkoumáním napadeného územního plánu z hlediska jednotlivých žalobních bodů, které směřují do tří posledních bodů přezkumného algoritmu, se však soud zabýval také otázkou, zda navrhovatelé mohou být z hlediska jednotlivých tvrzených vad ve svých zájmech vůbec dotčeni. Jak bylo konstatováno mj. i v rozsudku NSS ze dne 20. 5. 2010, č. j. 8 Ao 2/2010-644, 2106/2010 Sb. NSS, v respektu k náročnosti a zdlouhavosti řízení vedoucího k vydání územně plánovací dokumentace (v daném případě zásad územního rozvoje) je nutné zkoumat v případě shledaného pochybení v procesu vedoucím k vydání územně plánovací dokumentace, zda taková vada mohla reálně zasáhnout veřejná subjektivní práva navrhovatelů. Z tohoto úhlu pohledu se totiž ukazuje, že navrhovatelé uplatnili některé žalobní body, které ve vztahu k jimi uplatňovanému požadavku na rozšíření zastavitelných ploch i o sporné pozemky postrádají jakýkoliv myslitelný vztah příčinné souvislosti. Jedná se především o námitku nedostatku posouzení vlivů územního plánu na životní prostředí a v té souvislosti pak o námitku vadnosti podkladového stanoviska Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 18. 3. 2008, č. j. 33192/2008/KUSK/OŽP/La. Z ničeho neplyne, že by zachování zastavitelnosti pozemků navrhovatelů bylo jakkoliv podmíněno přehodnocením zmíněného podkladového stanoviska, resp. že by k takovému kroku stanovisko jakkoliv přispělo. To žádným způsobem neplyne z odůvodnění napadeného opatření obecné povahy a ani to není navrhovateli smysluplně tvrzeno. Soudu také není pochopitelné, jakým způsobem by přispělo provedení posouzení vlivů územního plánu na životní prostředí k zachování stávajícího statusu sporných pozemků. Naopak lze předpokládat, že pokud by nějaký požadavek z takového vyhodnocení vzešel, směřoval by principiálně spíše k omezení rozsahu zastavitelných ploch (proti němuž však navrhovatelé brojí), neboť příspěvek budoucí zástavby na sporných pozemcích k lepší ochraně životního prostředí v obci není navrhovateli tvrzen.

Obdobně je tomu v případě namítaného rozporu územního plánu s požadavkem § 55 odst. 3 stavebního zákona, podle nějž lze další zastavitelné plochy vymezit změnou územního plánu pouze na základě prokázání nemožnosti využít již vymezené zastavitelné plochy a potřeby vymezení nových zastavitelných ploch. Ani kladné vyřešení této námitky nevede k závěru o tom, že by sporné pozemky měly být pozemky zastavitelnými. Eventuální rozpor napadeného územního plánu s tímto požadavkem zákona by totiž vedl pouze k závěru o nepřípustnosti vymezení nových zastavitelných ploch a nikoliv k závěru, že sporné pozemky navrhovatelů se nemají ze zastavitelných ploch vyřazovat. I k této námitce proto navrhovatelé zjevně nejsou aktivně legitimováni.

Tento závěr naopak nelze bez dalšího vztáhnout na námitku chybějícího komplexního vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území, neboť jeho součástí je i posouzení vlivů územního plánu na hospodářský rozvoj a soudržnost společenství obyvatel území, jejichž potenciálním výsledkem může být i závěr o potřebnosti zachování dosavadních zastavitelných ploch včetně právě sporných pozemků. Zde tedy odpůrkyně nemá pravdu, namítá-li nedostatek příčinné souvislosti uplatněných námitek. Touto námitkou je tedy třeba se zabývat věcně.

Nejdříve se soud zabýval námitkou podjatosti zastupitelů obce schvalujících napadený územní plán a tvrzeným vadným postupem při vypořádání této námitky. V rozsudku ze dne 18. 1. 2011, č. j. 1 Ao 2/2010-185, 2397/2011 Sb. NSS, NSS v odst. 145 vysvětlil, že: „případné porušení povinností podle § 8 zákona o střetu zájmů nemůže vést ke zrušení napadeného opatření obecné povahy: porušení povinností podle § 8 tohoto zákona je totiž sankcionováno jako přestupek s možností uložení pokuty do výše 50 000 Kč (§ 23 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 24). Zákon o střetu zájmů však nijak nesankcionuje samo hlasování zastupitele, resp. přijatý akt, tj. ze zákona neplyne, že by střet zájmů měl vliv na platnost, účinnost nebo zákonnost přijatého aktu.“

K ustanovení § 83 odst. 2 obecního zřízení, podle kterého je člen zastupitelstva obce, u něhož skutečnosti nasvědčují, že by jeho podíl na projednávání a rozhodování určité záležitosti v orgánech obce mohl znamenat výhodu nebo škodu pro něj samotného nebo osobu blízkou, pro fyzickou nebo právnickou osobu, kterou zastupuje na základě zákona nebo plné moci (střet zájmů), povinen sdělit tuto skutečnost před zahájením jednání orgánu obce, který má danou záležitost projednávat, s tím, že tento orgán o tom, zda existuje důvod pro vyloučení z projednávání a rozhodování této záležitosti, rozhodne, pak NSS v odst. 146-148 téhož rozsudku doplnil „Pokud jde o první - oznamovací - povinnost, mohou členové orgánu obce díky této úpravě snadněji zjistit, že některý člen vystupuje a hlasuje o určité věci ve střetu zájmů, a tuto skutečnost zohlednit při projednávání a hlasování o věci (žádat vysvětlení, modifikovat návrhy, či v krajním případě hlasovat proti přijetí návrhu). Obdobně i veřejnost může na základě oznamovací povinnosti člena příslušného orgánu o střetu zájmů (jedná-li se o veřejné projednání a rozhodování) tuto skutečnost zohlednit v rámci politického soutěžení či veřejnými aktivitami (například vystoupením na jednání orgánu, politickým nátlakem prostřednictvím zvolených zástupců, zveřejněním informací o střetu zájmů prostřednictvím tisku a dalších médií, využitím práva shromažďovacího a sdružovacího, nebo koneckonců i svou volbou v následných obecních volbách). […] V případě druhé - rozhodovací - povinnosti nelze citované ustanovení zákona o obcích vykládat tak, že orgán (jeho členové) mohou rozhodnout, že člen, který učinil oznámení o střetu zájmů, je vyloučen z projednávání a rozhodování o věci. Takový výklad by byl podle názoru Nejvyššího správního soudu přinejmenším v případě zastupitelstva obce v rozporu s článkem 21 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle nějž mají občané právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců, a s odstavcem 4 téhož ustanovení, podle nějž mají občané za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím. Je nepřijatelné, aby zastupitel obce mohl být zbaven možnosti účastnit se projednávání a rozhodování v určité věci pouhým rozhodnutím většiny zastupitelstva. Disponuje totiž reprezentativním mandátem na základě rozhodnutí voličů, není odpovědný svým kolegům v zastupitelstvu a mandát zastupitele vykonává podle vlastního uvážení. Zastupitel obecního zastupitelstva ztrácí možnost projednávat a rozhodovat věci náležející do pravomoci zastupitelstva pouze v případě zániku mandátu. Nehledě na zřejmé možnosti zneužití předestřeného výkladu je proto nutno přijmout ústavně konformní interpretaci, která ostatně vychází z citovaného znění § 83 odst. 2 věty druhé zákona o obcích: pokud tedy člen zastupitelstva obce oznámí možný střet zájmů v určité věci, rozhoduje zastupitelstvo obce pouze o existenci či neexistenci důvodu pro vyloučení tohoto zastupitele z projednávání a rozhodování této záležitosti. Nemůže však rozhodnout o vyloučení samotném. Dospěje-li zastupitelstvo k závěru, že tu je dán důvod pro vyloučení zastupitele z projednávání a rozhodování věci, je na tomto zastupiteli, aby se rozhodl, jak s tímto závěrem naloží, a případně se při projednávání k věci nevyjadřoval a při rozhodování o ní se zdržel hlasování. Tento postup však nelze na zastupiteli jakkoliv právně vynucovat. Z této interpretace jasně vystupuje smysl předmětné úpravy - tj. vytvořit určitý politický tlak na člena zastupitelstva, který je ve střetu zájmů.

Rezignaci na obě zmiňované povinnosti lze označit za nedodržení zákonného postupu; dovozovat z ní nezákonnost přijatého aktu (zde opatření obecné povahy) však podle mínění zdejšího soudu zpravidla nelze. Porušení oznamovací povinnosti je u vybraných členů orgánů ve vybraných oblastech sankcionováno jako přestupek podle zákona o střetu zájmů, u všech členů orgánů pak politickou odpovědností, jež může ústit do nezvolení v následných obecních volbách. Vliv na zákonnost opatření obecné povahy by bylo lze dovodit pouze v extrémních případech, kdy by zastupitel zatajil informace o střetu zájmů, při jejichž znalosti zastupiteli by k přijetí opatření obecné povahy vůbec nedošlo nebo došlo, ale v podobě zásadně odlišné. Takovým excesem nebude případ, kdy zastupitel sice svoji oznamovací povinnost nesplní, avšak zastupitelstvo si je střetu zájmů vědomo z jiných zdrojů či na základě znalosti místních poměrů, a může proto tuto skutečnost vzít v úvahu při projednávání a rozhodování o věci. Při porušení rozhodovací povinnosti pak není možné o vlivu na opatření obecné povahy vůbec uvažovat, neboť rozhodnutí zastupitelstva o existenci důvodu pro vyloučení určitého zastupitele z projednávání a rozhodování věci není vůči tomuto zastupiteli závazné a vynutitelné: rozhodnutí zastupitelstva podle § 83 odst. 2 věty druhé zákona o obcích tedy nemůže mít přímý vliv na to, jak se zastupitel jsoucí ve střetu zájmů bude účastnit procesu projednávání a přijímání opatření obecné povahy.“

Krajský soud v Praze se s těmito závěry ztotožňuje a konstatuje ve shodě s tím, že případné hlasování podjatých zastupitelů obce nemůže v zásadě představovat procesní vadu s dopadem na zákonnost a správnost napadeného územního plánu. S ohledem na omezenou velikost obce, dotčení vícero osob v obci a rozsah pozemkového vlastnictví navrhovatelů v katastru obce pak Krajský soud v Praze pochybuje o tom, že by prosazování vlastnických práv navrhovatelů vůči dvěma členům zastupitelstva a bývalému starostovi a s tím eventuálně spojená vzájemná nevraživost byla okolností ostatním členům zastupitelstva neznámá. Na malé obci lze předpokládat spíše opačný stav: dobrý přehled zastupitelů obce o mezilidských vztazích významných aktérů obecního života. Navíc tuto skutečnost navrhovatelé zmínili ve všech svých námitkách a připomínkách v průběhu celého procesu přijímání územního plánu, takže při klíčovém rozhodování o schválení návrhu územního plánu si možného konfliktu zájmů museli být všichni hlasující zastupitelé obce dobře vědomi. Navíc odpůrkyně zde správně poukazuje na skutečnost, že zastupitelstvo obce je sedmičlenné. Je pravdou, že spory zmiňované navrhovateli se dotýkají tří zastupitelů a nikoliv pouze dvou. O schválení návrhu zadání územního plánu, který již pod označením lokalit A3 a A13 zrušení zastavitelnosti pozemků navrhovatelů obsahoval, však bylo na zasedání zastupitelstva dne 20. 6. 2008 rozhodnuto podle protokolu, který navrhovatelé předložili, hlasy všech pěti tehdy přítomných zastupitelů, tj. minimálně v této fázi s omezením zastavitelnosti pozemků (včetně pozemků navrhovatelů) vyslovili souhlas jednomyslně všichni přítomní zastupitelé, tj. i ti, kteří s navrhovateli ve sporu nebyli. Soud tak nezjistil nic, co by naznačovalo tomu, že by se v případě navrhovatelů jednalo o onen extrémní případ, který by závěr o vadě v procesu přijímání opatření obecné povahy výjimečně umožňoval.

Pokud pak navrhovatelé namítali, že zastupitelé obce si výsledek rozhodnutí o uplatněných námitkách a připomínkách dohodli neformálně předem před vlastním veřejným jednáním obecního zastupitelstva a spatřovali v tom porušení procesních pravidel, ani zde jim nelze přisvědčit. Z ustanovení obecního zřízení neplyne, že by členové zastupitelstva měli zakázáno v rámci přípravy zasedání předjednávat body, o nichž se bude následně rozhodovat v rámci zasedání zastupitelstva (jež musí být podle § 93 odst. 3 obecního zřízení veřejné). Naopak, takový postup zejména u zásadních rozhodnutí je obvyklý a zcela běžný, což je zřejmé i ve srovnání s praxí jiných zastupitelských sborů, např. Poslanecké sněmovny či Senátu. Z hlediska obecního zřízení je významné pouze to, aby samotné rozhodnutí o dané záležitosti bylo přijato na veřejném zasedání, které umožňuje veřejnosti se seznámit s postojem jimi zvolených zástupců obecní samosprávy, a v rámci nějž je v mezích ustanovení zastupitelstvem schváleného jednacího řádu zajištěna možnost (nikoliv však bezpodmínečná povinnost) rozpravy o jednotlivých bodech hlasování, pokud o to kterýkoliv ze členů zastupitelstva bude stát, popř. i vyjádření stanovisek občanů obce a vlastníků nemovitostí v obci [§ 16 odst. 2 písm. c) a odst. 3 obecního zřízení]. Skutečnost, že by rozhodnutí o schválení napadeného územního plánu a o vypořádání námitek bylo přijato (odhlasováno) mimo veřejné zasedání zastupitelstva obce, tj. že se vlastní veřejné zasedání vůbec nekonalo, resp. že při něm o přijetí sporného územního plánu vůbec nebylo hlasováno, navrhovatelé netvrdí a neplyne to ani z obsahu správního spisu.

Dalším žalobním bodem navrhovatelé namítali, že podle části II odst. 1 písm. c) přílohy č. 7 k vyhlášce o územním plánování územní plán musel obsahovat komplexní zdůvodnění přijatého řešení a vybrané varianty včetně vyhodnocení předpokládaných důsledků přijatého řešení, zejména ve vztahu k rozboru udržitelného rozvoje území a v rámci toho musel obsahovat podle § 4 odst. 1 písm. b) vyhlášky o územním plánování jako součást tohoto rozboru i SWOT analýzu navrhované podoby územního plánu.

Podle § 4 odst. 1 písm. b) vyhlášky o územním plánování územně analytické podklady pořizované úřadem územního plánování (dále jen "územně analytické podklady obcí") a územně analytické podklady pořizované krajským úřadem (dále jen "územně analytické podklady kraje") obsahují rozbor udržitelného rozvoje území zahrnující

1. zjištění a vyhodnocení udržitelného rozvoje území s uvedením jeho silných a slabých stránek, příležitostí a hrozeb v tematickém členění zejména na horninové prostředí a geologii, vodní režim, hygienu životního prostředí, ochranu přírody a krajiny, zemědělský půdní fond a pozemky určené k plnění funkcí lesa, veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, sociodemografické podmínky, bydlení, rekreaci, hospodářské podmínky; závěrem těchto tematických zjištění a vyhodnocení udržitelného rozvoje území je vyhodnocení vyváženosti vztahu územních podmínek pro příznivé životní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro soudržnost společenství obyvatel území,

2. určení problémů k řešení v územně plánovacích dokumentacích zahrnující zejména urbanistické, dopravní a hygienické závady, vzájemné střety záměrů na provedení změn v území a střety těchto záměrů s limity využití území, ohrožení území například povodněmi a jinými rizikovými přírodními jevy.

Podle § 13 odst. 1 vyhlášky o územním plánování územní plán obsahuje textovou a grafickou část. Obsah územního plánu, včetně jeho odůvodnění, je stanoven v příloze č. 7.

Podle části II odst. 1 písm. c) přílohy č. 7 k vyhlášce o územním plánování textová část odůvodnění územního plánu obsahuje, kromě náležitostí vyplývajících ze správního řádu a náležitostí uvedených v § 53 odst. 4 a 5 stavebního zákona, zejména též komplexní zdůvodnění přijatého řešení a vybrané varianty, včetně vyhodnocení předpokládaných důsledků tohoto řešení, zejména ve vztahu k rozboru udržitelného rozvoje území.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že ustanovení § 4 vyhlášky o územním plánování upravuje povinné náležitosti územně analytických podkladů, zatímco příloha č. 7 vyhlášky o územním plánování upravuje náležitosti územního plánu. Z ustanovení vyhlášky přitom neplyne, že část zdůvodnění územního plánu věnovaná vyhodnocení důsledků řešení navrhovaného v územním plánu na udržitelný rozvoj území musí být zpracována právě formou tzv. SWOT analýzy, tak jak je to závazně stanoveno pro podobu územně analytických podkladů. Z části II odst. 1 písm. c) přílohy č. 7 k vyhlášce o územním plánování lze pouze dovodit, že odůvodnění územního plánu musí argumentačně zareagovat na obsah územně analytických podkladů, a to mj. i na v územně analytických podkladech provedený rozbor udržitelného rozvoje území, jenž by měl být zpracován též za pomoci metody SWOT analýzy, tj. formou identifikace silných („Strengths“) a slabých („Weaknesses“) stránek, příležitostí („Opportunities“) a hrozeb („Threats“) spjatých s územím obce. SWOT analýza tedy má být součástí územně analytických podkladů, nikoliv samotného územního plánu.

S tím ovšem souvisí ustanovení § 185 odst. 3 stavebního zákona, podle nějž má územně analytické podklady pořídit pro své správní území úřad územního plánování do 24 měsíců a krajský úřad do 30 měsíců po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Nebudou-li územně analytické podklady pořízeny, bude pořízení územně plánovací dokumentace vždy zahrnovat i zpracování průzkumů a rozborů řešeného území v rozsahu odpovídajícím územně analytickým podkladům.

Navrhovatelé namítají, že věta druhá se uplatní pouze v situaci, kdy územně analytické podklady nebudou pořízeny ve lhůtách stanovených ve větě první. Takový závěr by byl ovšem absurdní. Smyslem věty druhé je zajistit, aby při zpracování územního plánu vycházel pořizovatel z územně analytických podkladů ve smyslu (nového) stavebního zákona. V případě, že takové územně analytické podklady dosud zpracovány nebyly, měla druhá věta § 185 odst. 3 stavebního zákona zajistit, aby pořízení územně analytických podkladů bylo provedeno právě v rámci procesu pořizování územního plánu obce a obec tak na jednu stranu nebyla omezována v realizaci územně plánovací činnosti případnou nečinností či zahlceností úřadu územního plánování (tj. obecního úřadu obce s rozšířenou působností – srov. § 6 odst. 1 stavebního zákona), ale na druhou stranu vycházela z aktualizovaných vstupních údajů pro tvorbu územního plánu. Nebyly-li v době zpracování územního plánu k dispozici územně analytické podklady pro území obce zpracované v intencích stavebního zákona, bylo tudíž povinností pořizovatele územního plánu takové územně analytické podklady v rámci procesu pořizování územního plánu zpracovat i před 1. 1. 2009, tj. ještě před uplynutím lhůty 24 měsíců od nabytí účinnosti stavebního zákona. Na druhou stranu však ze žádného ustanovení stavebního zákona neplyne, že by takto pořízené územně analytické podklady (tj. i SWOT analýza území z hlediska jeho udržitelného rozvoje jako jejich součást) měly tvořit součást odůvodnění územního plánu. I v takovéto situaci tedy SWOT analýza představuje pouze dílčí část podkladů, z nichž napadený územní plán má vycházet, nikoliv povinnou součást vlastního územního plánu.

Pokud odpůrkyně ovšem tvrdí, že územně analytické podklady byly jen nezávazným podkladem pro napadený územní plán, nelze s ní souhlasit. Je pravdou, že povinnost pořizovatele zpracovat zadání územního plánu nejen na základě rozhodnutí zastupitelstva obce, ale též na základě územně analytických podkladů a s využitím doplňujících průzkumů a rozborů výslovně do § 47 odst. 1 stavebního zákona zakotvila teprve novela provedená zákonem č. 350/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé související zákony, s účinností od 1. 1. 2013. Tato povinnost však byla již předtím zakotvena v ustanovení § 11 odst. 1 vyhlášky o územním plánování a, jak vysvětluje důvodová zpráva k novele, přenesení této povinnosti do textu stavebního zákona není obsahovou změnou, nýbrž pouze legislativně technickou úpravou reagující na fakt, že ustanovení ukládající povinnost by mělo být obsaženo v textu zákona, nikoliv v textu podzákonného předpisu. K tomu je pak třeba jen doplnit, že již před touto novelou povinnost územně plánovací dokumentace reagovat na obsah územně analytických podkladů bylo možno výkladem z textu stavebního zákona dovodit, a to nejen již ze zmíněného ustanovení § 185 odst. 3, ale též z ustanovení § 25 a implicitně též z §§ 18, 19 a 53 odst. 4 písm. b) stavebního zákona.

Jak soud ověřil v předloženém správním spise, a to především ve složce obsahující průzkumy a rozbory zpracované pro účely územního plánu obce a v samotném textu napadeného územního plánu, součástí zpracovaných podkladů i územního plánu SWOT analýza, tj. analýza silných a slabých stránek, příležitostí a hrozeb není. Ustanovení § 4 odst. 1 písm. b) bodu 1 vyhlášky o územním plánování tedy dodrženo nebylo. Zpracované průzkumy a rozbory obsahují pouze podklady pro rozbor udržitelného rozvoje ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) vyhlášky o územním plánování a dále pak výkres problémů v území odpovídající ustanovení § 4 odst. 1 písm. b) bodu 2 vyhlášky o územním plánování. Je však otázkou nakolik tato vada podkladů může mít dopady na zákonnost a správnost napadeného územního plánu. Soud v tomto řízení totiž přezkoumává opatření obecné povahy, nikoliv podklady, z nichž opatření obecné povahy vychází. I při vadnosti (nedostatečnosti či nesprávnosti) podkladů může být opatření obecné povahy bezvadným: 1) jestliže taková vada nemá vliv na vstupní údaje potřebné pro zpracování územního plánu, 2) jestliže se vadu vstupních údajů podaří napravit při samotném zpracování územního plánu nebo 3) jestliže se vada vstupních údajů neprojeví na správnosti a zákonnosti konečné podoby územního plánu.

Nevyhodnocení silných a slabých stránek, příležitostí a hrozeb pro udržitelný rozvoj území regulovaného územním plánem může mít nepochybně důsledky na vadné vymezení požadavků na obsah nové územně plánovací dokumentace. Požadavky na obsah územně plánovací dokumentace však mají dva prameny: kromě požadavků plynoucích z vyhodnocení udržitelného rozvoje územním plánem regulovaného území také požadavky obecní samosprávy (třetím, nepřímým pramenem pak mohou být i individuální požadavky osob, jejichž nemovitosti se v řešeném území nacházejí). Požadavek na vyloučení významné části v minulosti vymezených zastavitelných ploch (včetně sporných pozemků) vyšel z požadavku zastupitelstva obce. Tento požadavek obce přitom mohl být výsledky vyhodnocení udržitelného rozvoje území vyloučen pouze tehdy, pokud by vyhodnocení indikovalo intenzivní potřebu zástavby sporných pozemků.

V první řadě je třeba konstatovat, že nic nenasvědčuje tomu, že by výsledkem vyhodnocení silných a slabých stránek, příležitostí a hrozeb pro udržitelný rozvoj území odpůrkyně mohlo v případě jeho zpracování indikovat nezbytnou potřebu zástavby sporných pozemků. Takový závěr lze i při laickém pohledu na charakteristiky území obce v podstatě vyloučit, neboť v území bylo zachováno dostatek rozvojových ploch pro bydlení (zejména jde o dodatečně zachovanou plochu Z6 o rozloze 7,53 ha, plochu Z4 o rozloze 1,3 ha, plochu Z7 o rozloze 4,58 ha, plochu Z8 o rozloze 4,57 ha a plochu Z10 o rozloze 0,99 ha), které v součtu s chatami určenými k přestavbě umožňují podle str. 14 odůvodnění územního plánu více než zdvojnásobit obytnou kapacitu rodinných domů v části Petrov, kam oba sporné pozemky spadají. Takové navýšení kapacity evidentně dostačuje i existujícímu trendu nárůstu počtu obyvatel, tak jak je zachycen na str. 7 průzkumů a rozborů území obce (cca o 1/3, tj. o 100 obyvatel mezi lety 2000 a 2007). Současně je evidentní, že v obci, jejíž zásadní silnou stránkou je vysoká kvalita životního prostředí a úzké sepětí s okolní přírodou, které se projevuje existencí velkého množství rekreačních objektů situovaných uprostřed přírody v rámci známých trampských osad, mnohdy na obtížně dostupných místech (v řadě případů pouze pěšky), by byla masivní výstavba propojující chatové oblasti s novou bytovou zástavbou jevem, který by mohl značně narušit identitu obce jako významný prvek z hlediska soudržnosti obyvatelstva. Z tohoto hlediska se přijaté řešení jeví být souladné s požadavky udržitelného rozvoje obce.

Zadruhé je pak třeba připomenout, že správnost a kvalita vstupních údajů ze zpracovaných průzkumů a rozborů území obce navrhovateli zpochybněna nebyla (byť je tvrzeno – ne však doloženo – že důvodem bylo neumožnění přístupu k nim). Nedošlo pouze ke zhodnocení těchto dat formou SWOT analýzy. Součástí odůvodnění napadeného územního plánu však je také část C), která na 11 stranách komplexně zdůvodňuje přijaté řešení a vybrané varianty, včetně vyhodnocení předpokládaných důsledků tohoto řešení, zejména ve vztahu k rozboru udržitelného rozvoje území. Byť ani tato část vstupní údaje nehodnotí metodou SWOT analýzy, otázkami potřebného směřování rozvoje území z hlediska zachování udržitelného rozvoje se zabývá a pro účely vyhodnocení vlivů přijaté koncepce na udržitelný rozvoj území je podle přesvědčení soudu dostačující, tj. zajišťuje, že chybějící SWOT analýza v rámci podkladů pro zpracování územního plánu nemůže mít relevantní vliv na správnost a zákonnost výrokové části napadeného opatření obecné povahy. Lze tedy konstatovat, že tento žalobní bod nemůže být důvodem pro zrušení napadeného územního plánu.

Ve vztahu k požadavku navrhovatelů na zachování zastavitelnosti sporných pozemků v lokalitách A3 a A13 lze z odůvodnění územního plánu (str. 10) citovat: „Požadavek zadání ÚP na redukci zastavitelných ploch oproti stávajícímu ÚPnSÚ Petrov byl shledán naprosto oprávněným, neboť i stávající návrh umožňuje značně rozsáhlou výstavbu (100 RD v zastavitelných plochách, 149 chat k přestavbě na bydlení a 63 proluk k zástavbě RD). Plochy vypuštěné ze zastavitelných ploch se navíc nacházely v dopravně obtížně dostupných lokalitách (lokality A2 až A11, A14, A16 a A18 zadání ÚP), kde by vybudování potřebné dopravní i technické infrastruktury bylo pro obec příliš finančně nákladné, navíc s negativním dopadem na životní prostředí v obci (zvýšení dopravní zátěže) i chatových osadách. Další vypuštěné lokality (A1, A12 a A13) se nacházely v dosud nezastavěných pohledově exponovaných místech, navíc stranou hlavní urbanizované části Petrova a oddělené navrhovanou přeložkou silnice II/104.

Naprostá většina zastavitelných ploch je tedy přejata z původního ÚPnSÚ Petrova a nachází se v dopravně dobře dostupných lokalitách poblíž silnice II/104 (plochy Z1, Z2, Z4, Z5, Z7, Z8, Z9, Z10, Z13, Z14). Lokalita Z8 je navíc důležitá pro dopravní i urbanistické propojení původního jádra obce s novou zástavbou...“

Z uvedené dílčí citace plyne, že možnostmi udržitelného rozvoje území se pořizovatel územního plánu zabýval, vysvětlil své důvody pro přijetí daného řešení a nelze tedy hovořit o nepřezkoumatelnosti napadeného opatření obecné povahy. Pořizovatel se také zabýval vznesenými námitkami navrhovatelů a v napadeném územním plánu se s nimi vypořádal odpovídajícím odůvodněním. Byť lze v některých částech pochybovat o jejich přesvědčivosti či správnosti, z hlediska přezkoumatelnosti je rozhodující pouze to, zda bylo na námitky navrhovatelů reagováno do té míry, že lze správnost takových závěrů přezkoumat v řízení před soudem. Ani rozhodnutí o námitkách navrhovatelů soud neshledává nepřezkoumatelným, neboť důvody rozhodnutí o námitkách jsou soudu z odůvodnění seznatelné. Přístup, kdy navrhovatelé považují takové odůvodnění za nesprávné, odhlédnou od něj a v důsledku toho pak dovozují nedostatek odůvodnění, je metodologicky vadný. I nesprávné odůvodnění je odůvodněním a dává soudu prostor pro věcné projednání žaloby.

V souvislosti s věcnými důvody vynětí sporných pozemků ze zastavitelných ploch lze z odůvodnění rozhodnutí o námitkách navrhovatelů citovat ještě následující: „Pozemky parc. č. a , k. ú. Petrov u Prahy, jsou druhem pozemku orná půda, požívající ochranu zejména jako zemědělský půdní fond podle § 1 a násl. zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů. Ve schváleném zadání ÚP je pozemek parc. č. součástí lokality A3 a pozemek parc. č. je označen jako lokalita A13, u nichž byl uplatněn požadavek na jejich vypuštění ze zastavitelného území, vymezeného platným ÚPnSÚ, a to zejména z důvodu nemožnosti zajištění odpovídající veřejné infrastruktury, a tento požadavek byl do návrhu ÚP zapracován. V rámci uplatnění námitky nebyl předložen žádný relevantní důkaz o tom, že by od schválení ÚPnSÚ v roce 1995 byly předmětné pozemky pro zástavbu systematicky připravovány. (…)

Vyjmutí pozemků parc. č. a , k. ú. Petrov u Prahy, je zcela v souladu s textovou částí odůvodnění návrhu ÚP, protože nový ÚP se vrací ke stávajícímu způsobu využití území, tj. k vymezení zastavěného území s jeho aktualizací oproti platnému ÚPnSÚ, a připouští se pouze mírný rozvoj, vymezení zastavitelných ploch, a to v souladu se schváleným zadáním, tj. projevem vůle Zastupitelstva obce Petrov, voleným orgánem spravující obec, odůvodněné zajištěním odpovídající veřejné infrastruktury. Současná alokace pozemků parc. č. a a stav veřejné dopravní a technické infrastruktury neumožňuje jejich dostatečné kapacitní připojení. Odůvodnění je proto v souladu se skutečností. Pozemek parc. č. o výměře 2,8 ha nelze považovat za proluku a není mezi zastavitelnými plochami. Z námitky není zřejmé, jaká zemědělská výroba je přenášena do středu obytné zástavby, v sídle Petrov taková plocha není. Lokalita Z5 byla zařazena do zastavitelných ploch v souladu se schváleným zadáním ÚP a umožňuje zástavbu pouze jedním RD s napojením na stávající kapacitní dopravní a technickou infrastrukturu, kdežto na pozemku parc. č. o výměře 0,68 ha by mohlo být zrealizováno až 8 RD, kde k tomu není odpovídající infrastruktura.

(…) Redukce zastavitelných ploch v novém ÚP,oproti platnému ÚPnSÚ a rozvíjení ploch zeleně, zejména lesní, přispívá jednoznačně k vyváženému vztahu územních podmínek pro příznivé životní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro soudržnost společenství obyvatel území, vyhodnocení vlivů ÚP by tak bylo samoúčelné a znamenalo by neodůvodněné čerpání veřejných prostředků. Pro vytvoření nové zastavitelné plochy nedochází k odnětí lesních pozemků, jak je mylně v námitce uváděno, lokality L1 až L11 a L13 až L16, představují uvedení do souladu faktického a právního stavu zastavěných lesních pozemků stávajícími objekty rodinné rekreace se zahradami, jsou proto navrženy k vynětí.“

Namítají-li navrhovatelé, že územní plán zcela opomenul územně analytické podklady zpracované úřadem územního plánování v Černošicích, lze pouze ve shodě s odpůrkyní konstatovat, že se navrhovatelé mýlí, neboť tyto podklady jsou výslovně zmiňovány v odůvodnění územního plánu na str. 6, 8, 9, 13 a 18. V čem konkrétně se mělo tvrzené nezohlednění těchto podkladů projevit, přitom navrhovatelé žádným způsobem nespecifikují, takže uplatněnou námitku nelze pojednat jinak než takto obecně.

Pokud navrhovatelé odpůrkyni vytýkají, že pořízení územního plánu zdůvodnila pouze přijetím (nového) stavebního zákona, je jejich námitka zcela nemístná. Rozhodnutí o pořízení nového územního plánu je v obecné rovině plně v dispozici zastupitelstva obce. Ustanovení § 188 odst. 1 stavebního zákona v původním znění však uložilo obcím, aby do 5 let od nabytí účinnosti stavebního zákona (tj. do 1. 1. 2012) nový územní plán pořídily. Vyčítat odpůrkyni včasné plnění zákonné povinnosti (byť později došlo k posunutí lhůty k jejímu splnění) je nepřípadné.

Pořizovatel územního plánu také nebyl povinen zpracovávat územní studii, aby prokazoval nemožnost využití dříve vymezených zastavitelných ploch A1 až A18, neboť takovou povinnost mu stavební zákon ani jeho prováděcí předpisy nestanoví.

Dále je třeba posoudit, zda územní plánem přijatému řešení brání zásada kontinuity veřejné správy a konkrétně kontinuity územního plánování. V tomto směru je třeba konstatovat, že z ničeho neplyne, že by navrhovatelům mohlo svědčit legitimní očekávání nezměnitelnosti funkčního určení jejich nemovitostí. Pokud se v navrhovateli citovaném rozsudku NSS ze dne 16. 7. 2009, č. j. 6 Ao 2/2009-86, 2405/2011 Sb. NSS, o zásadě kontinuity územního plánování hovoří, směřuje se zde ke specifickému případu, kdy došlo k velmi rychlému přehodnocení čerstvě přijatého řešení (netransparentní a z hlediska vlastníka nečekané zatížení pozemku, který byl ani ne rok předtím k jeho požadavku převeden do zastavitelných ploch, stavební uzávěrou). V navrhovateli citovaném rozsudku ze dne 20. 5. 2010, č. j. 8 Ao 2/2010-644, 2106/2010 Sb. NSS, se pak NSS vůči aplikaci uvedeného principu naopak vymezuje kriticky, když nesouhlasí s argumentací pořizovatele zásad územního rozvoje, který vycházel z nezměnitelnosti řešení přijatého předchozí územně plánovací dokumentací.

V této souvislosti lze poukázat na správný argument odpůrkyně, že oba sporné pozemky byly zahrnuty do zastavitelných ploch již dlouhých 16 let a za celou tuto dobu nebylo požádáno o vydání územního rozhodnutí a nebyly činěny kroky k zastavění těchto pozemků. Navrhovatelé nemají pravdu v tom, že jejich vlastnictví k nemovitostem bylo nesporné teprve od konce roku 2009, neboť rozsudek zdejšího soudu ze dne 5. 11. 2009, č. j. 28 Co 469/2009-183, zmiňovaný navrhovateli v replice (jak soud ověřil v informačním systému Krajského soudu v Praze) se týkal obnovy restitučního řízení k parcelám p. č. , st. p. a st. p. , nikoliv k pozemkům sporným v nynějším řízení. I kdyby tomu tak ovšem bylo, nelze odhlédnout od toho, že postupem doby se priority rozvoje obce přirozeně mění, stejně jako se mění i volená reprezentace obce, která může mít oprávněný zájem na odlišném uspořádání území obce, než jaké bylo prosazováno v minulosti. Nejde-li o případ, kdy by šlo o netransparentní, nečekanou a věrohodně nezdůvodněnou změnu nedávných kroků obce vůči navrhovateli, nelze úspěšně argumentovat narušením legitimního očekávání. Teoreticky by bylo možné důvodně namítat, že v rámci územního plánování, kde ke změnám dochází v horizontu let (srov. např. § 55 stavebního zákona), byla narušena právní jistota navrhovatele, jestliže nově nabytý status pozemku byl opět změněn v horizontu několika měsíců či maximálně jednoho roku či dvou let, takže navrhovatel neměl šanci získanou kvalitu pozemku využít např. formou podání řádné žádosti o vydání územního či stavebního povolení. Nelze se však dovolávat nezměnitelnosti stavu, jehož trvání několikanásobně přesahuje stavebním zákonem předpokládané lhůty pro aktualizaci územně plánovací dokumentace, není-li konkrétními kroky obce v bezprostřední minulosti u navrhovatele důvodně vyvoláno očekávání, že stávající status pozemku bude i v nejbližší době zachován. Nikdo totiž nemůže legitimně očekávat, že veřejnoprávní limity pro užívání jeho nemovitosti budou neměnné. V opačném případě by totiž byla obec zcela připravena o reálnou možnost rozhodování o svém území v rámci procesu územního plánování.

Navrhovatelé sami přiznávají, že je odpůrkyně dopředu informovala o svém negativním stanovisku k výstavbě na jejich pozemcích, tudíž eventuální legitimní očekávání navrhovatelů již dávno muselo pominout. Samotný fakt, že vlastnické právo navrhovatelů bylo údajně zpochybňováno v řízení před soudem, na zánik tvrzeného legitimního očekávání, že sporné pozemky bude možné zastavět, nemohlo mít vliv, neboť legitimní očekávání musí být v převážné míře založeno vnějšími objektivními okolnostmi – subjektivní přesvědčení navrhovatelů je pouze jednou z jeho dílčích podmínek (byť jde o podmínku conditio sine qua non). Zmiňované další důvody, proč navrhovatelé nevyužili oprávnění stavět na sporných pozemcích, jsou pro legitimní čekávání navrhovatelů také nevýznamné. Ostatně vlastní negativní stanovisko odpůrkyně ještě nemohlo znamenat nemožnost výstavby na pozemcích, neboť v územním a stavebním řízení není souhlasné stanovisko obce nezbytnou podmínkou úspěchu žádosti. Tato řízení jsou totiž vedena čistě v přenesené působnosti obce, na rozdíl od procesu přijetí územně plánovací dokumentace, v němž se naopak zcela zásadní měrou projevuje samostatná působnost obce. Pokud se navrhovatelé ztotožňují se závěry rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 2013, č. j. 30 A 1/2013-120, zde je třeba uvést, že Krajský soud v Praze se s nimi neztotožňuje, neboť přílišnou měrou upozaďují (ne-li dokonce přehlíží) ústavně garantované právo obce na samosprávu. Lze také poukázat na skutečnost, že zmíněné rozhodnutí bylo v mezidobí zrušeno rozsudkem NSS ze dne 13. 5. 2014, č. j. 6 Aos 3/2013-29. Vůle občanů obce vyjádřená většinovým hlasováním zvolených zastupitelů obce představuje právě onen veřejný zájem (resp. in concreto protichůdné, čl. 100 odst. 1 Ústavy garantované právo odpůrkyně), který je způsobilý vyvažovat vlastnické právo navrhovatelů, jež je přijatým územním plánem nepochybně zasaženo. Změnou okolností odůvodňující nové definování územně plánovací dokumentace pak může být (vedle změny právní úpravy v podobě přijetí nového stavebního zákona, na niž odpůrkyně správně poukázala v odůvodnění rozhodnutí o námitkách navrhovatelů) právě i změna vůle občanů obce vyjádřená zvolením zastupitelstva s odlišným volebním programem (ale např. také vyjádřená ve výsledku místního referenda) spojená s plynutím času, které s sebou přináší dílčí posuny komplexních společenských podmínek, v jejichž rámci se proces územního plánování odehrává a jež také musí respektovat. To samozřejmě neznamená, že vůle samosprávného společenství občanů může libovolně zasahovat v procesu územního plánování do taktéž ústavně garantovaných vlastnických práv majitelů nemovitostí v obvodu obce. Limity pro vyvážení těchto konkurujících zájmů je třeba nalézt testem proporcionality.

Ve vztahu k otázce přezkumu proporcionality napadeného opatření obecné povahy je třeba nejprve upozornit na související klíčová východiska konstantní judikatury NSS, plynoucí předně z usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009-120, č. 1910/2009 Sb. NSS. Podle NSS je podmínkou zákonnosti územního plánu mimo jiné i to, že veškerá omezení vlastnických (jiných věcných práv z něho vyplývající) mají ústavně legitimní a o zákonné cíle opřené důvody a jsou činěna jen v nezbytně nutné míře a nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli, nediskriminačním způsobem a s vyloučením libovůle, což představuje zásadu subsidiarity a minimalizace zásahu. Za předpokladu dodržení uvedené zásady může územním plánem dojít k omezením vlastníka nebo v území regulovaném tímto plánem, nepřesáhnou-li spravedlivou míru; taková omezení nevyžadují souhlasu dotyčného vlastníka a ten je povinen strpět je bez náhrady.“ V odst. 47 citovaného usnesení pak Nejvyšší správní soud dále dovodil, že „územní plán reguluje možné způsoby využití určitého území. V tomto smyslu představuje významný, byť ve své podstatě spíše nepřímý zásah do vlastnického práva těch, jejichž nemovitosti tomuto nástroji právní regulace podléhají, neboť dotyční vlastníci mohou své vlastnické právo vykonávat pouze v mezích přípustných podle územního plánu. Znamená to především, že jsou omezeni v tom, co se svým pozemkem či stavbou do budoucna mohou činit, na přípustné varianty využití jejich nemovitostí, jež vyplývají z územního plánu. V tomto smyslu může územní plán představovat zásadní omezení ústavně zaručeného práva vlastnit majetek, jež je jedním ze základních pilířů, na nichž již po staletí stojí západní civilizace a její svobodný rozvoj. Zásahy do vlastnického práva proto musí mít zásadně výjimečnou povahu, musí být prováděny z ústavně legitimních důvodů a jen v nezbytně nutné míře a nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli, nediskriminačním způsobem a s vyloučením libovůle a být činěny na základě zákona.“ Jak tedy lze z citované judikatury dovodit, hodnocení proporcionality napadeného opatření obecné povahy představuje nedílnou součást jeho soudního přezkumu, kdy v případě územního plánování především není možné připustit zásahy do vlastnického práva vykazující znaky diskriminace, „nerozumnosti“ či libovůle.

S ohledem na specifickou podobu procesu územního plánování, jeho význam pro další rozvoj příslušného území i ústavně garantované právo územních samosprávy celků na výkon samosprávy (srov. čl. 99 a násl. Ústavy), však soudní přezkum proporcionality příslušné územně plánovací dokumentace nepochybně musí mít své limity. Tyto limity, které lze dovodit z relevantní právní úpravy (viz zejm. § 43 a násl. stavebního zákona) i ze soudní judikatury, spočívají především jak v nezbytném omezení možností zásahů soudu do samotného procesu pořizování územně plánovací dokumentace, tak i v legitimních požadavcích kladených na aktivitu a postup subjektů dotčených územně plánovací dokumentací v průběhu přijímání této dokumentace.

Ve vztahu k míře zásahů soudu do procesu územního plánování lze předně upozornit na závěry rozsudku NSS ze dne 24. 10. 2007, č. j. 2 Ao 2/2007-73, č. 1462/2008 Sb. NSS, v němž tento soud v rámci přezkumu územně plánovací dokumentace vyslovil, že „jde o vyvážení zájmů vlastníků dotčených pozemků s ohledem na veřejný zájem, kterým je v nejširším slova smyslu zájem na harmonickém využití území. Tato harmonie může mít nesčíslně podob a ve své podstatě nebude volba konkrétní podoby využití určitého území výsledkem ničeho jiného než určité politické procedury v podobě schvalování územního plánu, v níž je vůle politické jednotky, která o něm rozhoduje, tedy ve své podstatě obce rozhodující svými orgány, omezena, a to nikoli nevýznamně, požadavkem nevybočení z určitých věcných (…) mantinelů daných zákonnými pravidly územního plánování. Uvnitř těchto mantinelů však zůstává vcelku široký prostor pro autonomní rozhodování příslušné politické jednotky. Jinak řečeno – není úkolem soudu stanovovat, jakým způsobem má být určité území využito; jeho úkolem je sledovat, zda příslušná politická jednotka (obec) se při tvorbě územního plánu pohybovala ve shora popsaných mantinelech. Bylo-li tomu tak, je každá varianta využití území, která se takto „vejde“ do mantinelů územního plánování, akceptovatelná a soud není oprávněn politické jednotce vnucovat variantu jinou. Soud brání jednotlivce (a tím zprostředkovaně i celé politické společenství) před excesy v územním plánování a nedodržením zákonných mantinelů, avšak není jeho úkolem sám územní plány dotvářet“. Úkolem soudu tak není určovat, jakým způsobem má být určité území využito a aktivně tak dotvářet územní plánování, ale pouze korigovat extrémy. V realitě územního plánování je nutno počítat se značnou variabilitou možných řešení a je v kompetenci příslušných orgánů, aby citlivě vážily zájmy veřejné a zájmy soukromé, a to zejména s ohledem na specifické podmínky konkrétní obce. V procesu územní regulace je třeba vyvažovat předpoklady pro udržitelný rozvoj území, spočívající v rovnovážném vztahu podmínek pro příznivé životní prostředí, jakož i ekonomický rozvoj a soudržnost místní komunity (srov. též závěry NSS uvedené v rozsudku ze dne 31. 8. 2011, č. j. 1 Ao 4/2011-42). Jak NSS ve své judikatuře v této souvislosti dále zdůraznil, v procesu územního plánování dochází k vážení řady zájmů soukromých i veřejných a výsledkem pak musí být rozhodnutí o upřednostnění některých zájmů před jinými při zachování právem předvídané proporcionality a ochrany základních práv před svévolnými a excesivními zásahy. Obecné rozhodnutí o distribuci zátěže v rámci určitého území při zachování výše zmíněných zásad je politickou diskrecí konkrétního zastupitelského orgánu územní samosprávy a vyjadřuje realizaci práva na samosprávu konkrétního územního celku. Nepřiměřené zásahy soudní moci do konkrétních odůvodněných a zákonných věcných rozhodnutí územní samosprávy by byly porušením ústavních zásad o dělbě moci (rozsudek ze dne 2. 2. 2011, č. j. 6 Ao 6/2010-103). Stejně tak NSS poukázal ve své předchozí judikatuře i na to, že je třeba se při hodnocení zákonnosti územně plánovací dokumentace řídit zásadou zdrženlivosti (srov. rozsudek ze dne 24. 10. 2007, č. j. 2 Ao 2/2007-73, č. 1462/2008 Sb. NSS). Ke zrušení územně plánovacího opatření obecné povahy by měl proto soud přistoupit, pokud došlo k porušení zákona v nezanedbatelné míře, resp. v intenzitě zpochybňující zákonnost posuzovaného řízení a opatření jako celku.

Do procesu hodnocení proporcionality řešení přijatého územním plánem naopak nevstupuje otázka náhrady za omezení vlastnického práva. Pokud navrhovatelé poukazují na rozsudek NSS ze dne 5. 2. 2009, č. j. 2 Ao 4/2008-88, přehlédli, že tento názor byl následně překonán rozhodnutím rozšířeného senátu NSS, a to usnesením ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009-120, č. 1910/2009 Sb. NSS, v němž byly vysloveny následující právní věty:

„V. Za předpokladu dodržení zásady subsidiarity a minimalizace zásahu může územním plánem (jeho změnou) dojít k omezením vlastníka nebo jiného nositele věcných práv k pozemkům či stavbám v území regulovaném tímto plánem, nepřesáhnou-li spravedlivou míru; taková omezení nevyžadují souhlasu dotyčného vlastníka a tento je povinen strpět je bez náhrady.

VI. Shledá-li soud v přezkoumávaném územním plánu dodržení těchto zásad, není důvodem ke zrušení územního plánu ani to, že omezení vlastníka nebo jiného nositele věcných práv přesáhlo spravedlivou míru; případnou náhradu za ně nelze poskytnout v rámci procesu tvorby územního plánu (jeho změny).“

V rámci hodnocení proporcionality je třeba konstatovat, že cíl vytknutý zastupitelstvem obce v podobě redukce zastavitelných ploch je nepochybně cílem spadajícím do pravomoci zastupitelstva a tento cíl je opřen i o legitimní a o zákonné cíle opřené důvody, jak bylo opakovaně vyhodnoceno v předchozích rozsudcích NSS a Krajského soudu v Praze zabývajících se přezkumem napadeného územního plánu. Stejně tak je zjevné, že změna funkčního využití mj. i sporných pozemků navrhovatele ze zastavitelného území na pozemky nezastavitelné umožňuje naplnění vytčeného cíle redukce rozsahu zastavitelných ploch.

Výběr pozemků, které byly přeřazeny mezi nezastavitelné, také navzdory tvrzení navrhovatelů nevykazuje známky diskriminačního přístupu. Stejný osud jako pozemky navrhovatelů stihl i množství pozemků jiných vlastníků, nejedná se tedy v žádném případě o zadání či výběr pozemků, jehož cílem by bylo schválně poškodit právě majetkovou sféru navrhovatelů. Pokud navrhovatelé namítají, že současně došlo i k vymezení nových zastavitelných ploch, soud zjistil, že oproti předchozímu územnímu plánu nově vymezované zastavitelné plochy Z5, Z9 a Z13 mají pouze minimální plošný rozsah (v součtu méně než 1 ha, jsou určeny vždy pouze pro jednotlivou stavbu (resp. dva domy v případě Z9) a dle všeho reagují pouze na konkrétní situaci v území. Rozhodně však nepředstavují protiváhu a náhradu za rozsáhlé pozemky, jež byly napadeným územním plánem přeřazeny do nezastavitelných ploch. Přesvědčení navrhovatelů, že byli zkráceni na vlastnickém právu jen proto, aby jiní mohli být zvýhodněni, postrádá reálný základ. Pozemky, jejichž zastavitelnost byla zachována, pak odpovídají logickému požadavku zastupitelstva, aby se rozvojové plochy nacházely v blízkosti hlavní komunikace procházející obcí. Z tohoto požadavku výrazněji vybočuje pouze plocha Z6, jejíž zastavitelnost však byla zachována (v rozporu s původním požadavkem obce) pouze z důvodu, že již byla vydána územní rozhodnutí na výstavbu v této ploše. Pozemek p. č. se však nachází ještě dále od hlavní komunikace, než plocha Z6, a až za bezprostředně sousedícím pozemkem p. č. , jehož přeřazení mezi nezastavitelné plochy obstálo v řízení před Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 50 A 4/2012. Situace pozemku p. č. je se sousedním pozemkem v podstatě totožná a soud nemá důvod stanovisko vyslovené v rozsudku ze dne 20. 7. 2012, č. j. 50 A 4/2012-97, ani v tomto případě měnit, neboť obstojí ve vztahu k sousednímu pozemku navrhovatelů. Pozemek p. č. je dosti svažitý, bezprostředně k němu nevede pozemní komunikace a ze západu navazuje na zástavbu rekreačních objektů oddělenou od obytné části obce. Ze severovýchodu pak navazuje na území určené k zástavbě rodinnými domy (Z6), které původně obec také hodlala ze zastavitelných ploch vyřadit, nicméně s ohledem na skutečnost, že pro výstavbu domů v této lokalitě již bylo vydáno územní rozhodnutí, byla nucena ze svého požadavku ustoupit.

Jak uvedla odpůrkyně v rámci napadeného územního plánu, přivedení technické infrastruktury a komunikací na jižní svahy nad Sázavou (kde se nachází i pozemek p. č. ), je nejen otázkou finančně a technicky náročnou, ale také problematickou z hlediska ochrany životního prostředí. I pozemek p. č. totiž na jižní straně hraničí s lokálním biocentrem a v jeho sousedství se nachází zalesněný pruh na pozemcích p. č. a p. č. . Za těchto okolností byl při výběru pozemků, které budou v rámci racionalizace rozvojových ploch obce přeřazeny zpět do nezastavitelných ploch, pozemek p. č. i dle přesvědčení soudu jasnou a srozumitelnou volbou.

Mají-li navrhovatelé za to, že odpůrkyně mohla postupovat i šetrnějším způsobem, například podmíněním zástavby pořízením regulačního plánu či územní studie, soud považuje přístup odpůrkyně za správný, neboť přijaté řešení je logickým způsobem odstupňováno. Pozemek p. č. patří mezi od hlavní silnice nejvzdálenější a nejhůře dostupné původně zastavitelné lokality v obci Petrov. Při rozhodnutí o omezení zastavitelných ploch proto bylo logické, že bude ze zastavitelných ploch vyřazen zcela. Oproti tomu o něco dostupnější plocha Z6 nakonec s přihlédnutím k míře rozpracovanosti stavebních záměrů v této lokalitě v zastavitelných plochách ponechána byla, avšak právě za podmínky zpracování regulačního plánu. Nejdostupnější lokality pak v zastavitelných plochách byly ponechány bez dalších podmínek. Postup odpůrkyně tedy soud i z tohoto hlediska shledává racionálním.

Jiná je ovšem situace pozemku p. č. . Tento pozemek je dobře dopravně dostupný, neboť na jeho hranu s pozemkem p. č. je přivedena vyasfaltovaná komunikace. Pozemek bezprostředně navazuje na novou zástavbu v obci, pod sousední ulicí Nové bytovky (vyjma samotné krátké odbočky k pozemku navrhovatelů) je vedena potřebná infrastruktura v podobě vodovodu, dešťové a splaškové kanalizace, na hraně pozemku (přesněji řečeno z druhé strany potenciální komunikace navazující na odbočku z ulice Nové bytovky) je vedeno elektrické vedení 22 kV. Pozemek je situován ve svahu nad hlavní silnicí směrem k sedlu mezi vrcholem Ďábel a vyvýšeninou na východním konci obce Petrov. S ohledem na umístění nad obcí je nepochybně pravdou, jak se uvádí v odůvodnění napadeného územního plánu na str. 10, že by šlo o výstavbu na pohledově exponovaném místě. Nepatřičně však vyznívá argumentace, že by šlo o výstavbu stranou hlavní urbanizované části Petrova a oddělené navrhovanou přeložkou hlavní silnice. Pozemek p. č. totiž bezprostředně navazuje na stávající obytnou zástavbu ve východní části Petrova, kterou odpůrkyně hodlá tak jako tak rozšiřovat novou zástavbou v plochách Z4 a Z5. Přitom nově vymezovaná plocha Z5 má identické parametry, kterými územní plán argumentuje v neprospěch zastavitelnosti pozemku p. č. , neboť se nachází v podstatě na vrcholku vyvýšeniny na východní straně obce. Právě v kontrastu s plochou Z5 lze jen stěží nalézt rozumné argumenty, proč má být připuštěna výstavba osamoceného domu na severním konci ulice K Severu (na severní straně zelené turistické stezky), když veškerá zástavba je jen na jižní straně této stezky, a naopak výstavba na pozemku navrhovatelů je nepřípustná. Lze také připomenout, že pozemek p. č. byl v původním územním plánu zařazen (na rozdíl od p. č. ) do I. etapy výstavby, tj. i z tohoto důvodu je jeho vynětí ze zastavitelných ploch mnohem překvapivější. Pozemek p. č. je sice rozlehlejší než plocha Z5 (v odůvodnění námitek navrhovatelů odpůrkyně uvádí, že může být určen pro zástavbu až osmi rodinnými domy), nicméně nejedná se o natolik rozlehlou plochu, že by její zastavění bylo vyloučeno. Ostatně počet nových rodinných domů lze územním plánem do jisté míry také regulovat.

Odpůrkyni sice svědčí právo rozhodnout o tom, kde její zastavitelné území bude končit a kam se již obec rozšiřovat nebude. Takové právo plynoucí z ústavně garantovaného práva na samosprávu se však v situaci, kdy v minulosti již o zastavitelnosti určitého území obec rozhodla, stává právem limitovaným, neboť tento nový zásah musí obstát při posouzení z hlediska proporcionality z tohoto plynoucího nového omezení ústavně garantovaného vlastnického práva k pozemku. S ohledem na plynutí času od původní změny územního plánu případné legitimní očekávání navrhovatelů sice zcela vymizelo, to však nemění nic na tom, že vlastnické právo navrhovatelů je novým omezením využitelnosti pozemku nepříznivě dotčeno. V takové situaci je třeba právo na samosprávu s právem vlastnickým vyvážit. V situaci, kdy však odpůrkyně nepředložila dostatečné důvody pro omezení zastavitelnosti pozemku p. č. (argumentace vyjádření směřuje v zásadě jen k pozemku p. č. ), nemůže přijaté omezení vlastnického práva obstát. Navrhovatelé totiž ve vztahu k pozemku p. č. mají pravdu v tom, že není vysvětleno a nelze vůbec dovodit, proč v případě tohoto pozemku odpůrkyně nemohla přistoupit k mírnějšímu omezení v podobě ponechání pozemku v zastavitelných plochách se stanovením vhodných podmínek pro umístění budoucí zástavby, tak aby výstavba na pohledově exponované lokalitě nenarušovala identitu obce, vyrůstala jen postupně v návaznosti na již realizovanou zástavbu a nezatížila obec nadměrnými výdaji na zřízení odboček technické infrastruktury, popř. se stanovením povinnosti zpracovat územní studii či regulační plán, který potřebu a rozsah obdobných podmínek podrobně prozkoumá.

S ohledem na uvedené proto soud přistoupil s účinností ke dni vyhlášení tohoto rozsudku ke zrušení napadeného územního plánu ve vztahu k pozemku p. č. , neboť v tomto směru přijatá regulace vlastnictví navrhovatelů v územním plánu přesáhla spravedlivou míru a jí zakotvené řešení je z hlediska nutností vyvážení vlastnického práva navrhovatelů s právem odpůrkyně na samosprávu nepřiměřené. Ve zbytku však byl shledán návrh nedůvodným.

Rozhodnutí soudu je přibližně polovičním úspěchem navrhovatelů a polovičním úspěchem odpůrkyně. Za tohoto stavu soud podle § 60 odst. 1 věty poslední s. ř. s. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve třech vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Bude-li zbytek soudního poplatku doplacen dříve než usnesení nabude právní moci, soud toto usnesení zruší (§ 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích).

V Praze dne 17. června 2014

JUDr. Věra Šimůnková, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost: Alena Léblová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru