Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

49 Az 94/2015 - 39Rozsudek KSPH ze dne 01.12.2016

Prejudikatura

4 As 5/2003

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
3 Azs 15/2017

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 49 Az 94/2015 – 39

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní Mgr. Jitkou Zavřelovou ve věci žalobce: P. K. S. A., státní příslušník Namibijské republiky, t. č. bytem P. s. K. n. O., R. a., K. n. O., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 8. 2015, č. j. OAM-94/LE-BE03-K03-2015,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví, kterým bylo rozhodnuto tak, že se žalobci mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje.

Toto rozhodnutí napadá žalobce žalobou, v níž namítá jeho nezákonnost. Rozhodnutí je dle žalobce nepřezkoumatelné, neboť se žalovaný vůbec nezabýval možností aplikace ustanovení § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Porušil tak ustanovení § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť z napadeného rozhodnutí není zřejmé, jakými úvahami se při svém postupu řídil. Hlavním důvodem žalobcovy žádosti o mezinárodní ochranu je obava, že v případě návratu do Namibie bude žalobce zbaven osobní svobody v uprchlickém táboře. Důvodnost této obavy nebyla žalovaným vyvrácena. Žalovaný tuto možnost posoudil ve vztahu k ustanovení § 14a odst. 2 písm. b), ve vztahu k ustanovení § 14a odst. 2 písm. d) však nikoliv. Žalovaný sám přitom reálnost této obavy nevylučuje, jestliže v žalobou napadeném rozhodnutí uvádí, že pokud by na území Namibie ke zbavení svobody žalobce skutečně došlo, pak jen na přechodnou dobu a pouze a jedině za účelem ztotožnění jeho osoby. Zbavení osobní svobody však představuje významný zásah do osobnostních práv. Toto jednání není slučitelné se čl. 5 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), které uvádí taxativní výčet důvodů, pro něž je možné zbavit osobu osobní svobody. Ztotožnění mezi ně však nepatří. K tomu žalobce poukazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 6. 2006 ve věci Csoszanski vs. Švédsko a Szabo vs. Švédsko (stížnosti č. 22318/02 a 28578/03), ze kterého vyplývají extrateritoriální účinky čl. 5 Úmluvy. Podle žalobce tak bylo na místě posoudit, zda případné zajištění žalobce v případě návratu není v rozporu s čl. 5 Úmluvy a zda by tedy nebylo navrácení žalobce do země původu v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

Žalovaný oprávněnost žalobních námitek popírá. Žalovaný zjistil skutečný stav věci, zabýval se všemi okolnostmi, které žalobce v průběhu správního řízení sdělil a opatřil si potřebné podklady pro vydání rozhodnutí. Své rozhodnutí řádně odůvodnil. V žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce pouze uvedl, že žil v Namibii s matkou v uprchlickém táboře a neměl tam práci, což byl jediný důvod jeho žádosti. Žalobce v zemi původu nebyl mučen, diskriminován ani s ním nebylo nelidsky zacházeno a toto mu ani v případě návratu do Namibie reálně nehrozí. Žalobcovu žádost má žalovaný za účelovou, neboť ji žalobce podal až poté, co byl zadržen Policií ČR, přestože předtím žil již 4 roky na území Slovenské republiky. Případné dočasné přemístění do detence cizince bez platného cestovního dokladu či jiného průkazu totožnosti nelze považovat za mučení či jiné nelidské zacházení ve smyslu zákona o azylu. Navíc žalobci ani nehrozí, neboť je namibijským státním příslušníkem a již dvakrát mu byly zemí původu vystaveny cestovní doklady. Žalobcova matka, jež se v současné době nachází v uprchlickém táboře, je státní příslušnicí Angolské republiky, je tedy na území Namibie nelegální cizinkou. Situace žalobce je však jiná. Žalovaný tedy neporušil čl. 5 Úmluvy, jak je tvrzeno v žalobě.

Ze správního spisu vyplývá, že žalobce podal dne 3. 6. 2015 žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR, ve které uvedl, že je v současné době namibijským státním příslušníkem, ke dni narození však byl státním příslušníkem Angolské republiky. V roce 2011 přicestoval do Bratislavy, kde začal studovat Komenského univerzitu. Během svého pobytu na Slovensku několikrát navštívil Českou republiku. V té době měl již neplatný cestovní doklad Namibijské republiky. O mezinárodní ochranu požádal, protože se již nechtěl vrátit do utečeneckého tábora, ve kterém se svojí matkou na území Namibie žil. Dříve o mezinárodní ochranu nepožádal, protože o této možnosti nevěděl. Žalobce sám ani nikdo z jeho rodiny nebyli nikdy členy žádné politické strany ani jiné organizace. Jeho zdravotní stav je dobrý.

Součástí správního spisu je dále rozhodnutí Policie České republiky ze dne 26. 5. 2015, č. j. KRPB-129456-30/ČJ-2015-060027-SV, jímž bylo rozhodnuto o zajištění žalobce dle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů. Dle tohoto rozhodnutí žalobce v průběhu řízení o správním vyhoštění při pohovoru uvedl, že do Evropy přicestoval v roce 2011 za účelem studia na univerzitě Komenského v Bratislavě. Již v roce 2012 studium ukončil. Chtěl pokračovat dále, ale neměl platný cestovní doklad a tak požádal na vídeňském konzulátu Namibie o vydání nového. Ten však nedlouho po obdržení ztratil. Neměl dostatek financí na cestu domů, tak pobýval dále na slovenském území. Týden před zadržením policií obdržel z domova peníze na letenku, kterou se rozhodl zakoupit v České republice, neboť jsou zde levnější. Následně odjel do Vídně, odkud měl letět do vlasti, nebyl však odbaven, neboť neměl platný cestovní doklad. Následně byl zadržen rakouskou policií a předán do České republiky. K rozhodnutí jsou přiloženy fotokopie žalobcových neplatných cestovních dokladů. Oba dva cestovní doklady jsou vydány Namibijskou republikou a jako žalobcova národnost je v nich zapsána namibijská.

Podle správního spisu pro posouzení žádosti žalovaný shromáždil jako podklady pro vydání rozhodnutí zprávu Ministerstva zahraničí Spojených států Amerických o dodržování lidských práv v Namibii za rok 2014 ze dne 25. června 2015 a výpis z Infobanky ČTK „Země světa – Namibie“ v aktuálním znění ke dni vydání rozhodnutí (poslední zápis je ze dne 2. 3. 2015). S podklady rozhodnutí byl žalobce seznámen 24. 7. 2015, což ztvrdil podpisem protokolu o seznámení s podklady. Ke shromážděným informacím se konkrétně nevyjadřoval, pouze uvedl, že není z Namibie, ale z Angoly. Dne 18. 8. 2015 bylo vydáno rozhodnutí, které je nyní napadeno správní žalobou.

Při ústním jednání žalovaný setrval na svém dosavadním stanovisku. Žalobce se k ústnímu jednání bez omluvy nedostavil.

Soud posoudil žalobu v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.).

K tomu dodává, že článek 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, který vyžaduje, aby soudy prvního stupně přezkoumávající rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany posuzovaly projednávaný případ dle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu, se na nyní posuzovaný případ nepoužije. Členské státy Evropské unie jsou povinny výše uvedenou povinnost transponovat do vnitrostátního právního řádu do 20. 7. 2015 (viz čl. 51 odst. 1 směrnice). Podle čl. 52 odst. 1 věty druhé směrnice se žádosti o mezinárodní ochranu podané do 20. 7. 2015 řídí právními a správními předpisy přijatými podle směrnice 2005/85/ES. Směrnice 2005/85/ES přitom povinnost zajistit soudní přezkum rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany podle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu neobsahovala.

Protože doposud nebyly do českého právního řádu promítnuty požadavky čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32/EU, ačkoliv transpoziční lhůta již uplynula, má uvedený článek směrnice přímý účinek. Jelikož však žádost o mezinárodní ochranu byla v této věci podána dne 3. 6. 2015, směrnice 2013/32/EU na toto řízení (včetně přezkumného řízení soudního) nedopadá. Na věc tak rationae temporis dopadá směrnice 2005/85/ES, která neukládá členským státům povinnost zajistit soudní přezkum rozhodnutí podle stavu ke dni vydání rozhodnutí soudu. Plně se tak prosadí § 75 odst. 1 s. ř. s.

Žalobce v žalobě namítal nedostatečné posouzení své žádosti o mezinárodní ochranu ve vztahu k ustanovení § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Soud námitku neshledal důvodnou.

Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

Podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu se za vážnou újmu považuje, pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

Žalobce vážnou újmu spatřuje v hrozbě svého zadržení, které má za rozporné s č. 5 Úmluvy. Žalovaný se touto otázkou zabýval na stranách 5 a 6 žalobou napadeného rozhodnutí. Dospěl k závěru, že v případě žalobce je vzhledem k jeho namibijské státní příslušnosti nepravděpodobné, že by byl umístěn do uprchlického tábora, s tím, že pokud by byl zadržen, pak jen za účelem ztotožnění.

Skutečnost, že je žalobce držitelem cestovního pasu Namibijské republiky, má oporu ve správním spise. Zde jsou založeny kopie dvou cestovních dokladů, které byly vydány Namibijskou republikou. Jako žalobcova národnost je v nich zapsána národnost namibijská. Jeden má platnost do března 2012 a druhý do prosince 2012. Je tedy prokázáno, že Namibijská republika žalobci v minulosti opakovaně cestovní doklady vydávala, ať již pro vycestování do Evropy za účelem studia, tak za účelem návratu zpět po vypršení platnosti vydaného cestovního dokladu. Žalobce se sám jak v žádosti o mezinárodní ochranu, tak v pohovoru o žádosti označil za státního příslušníka Namibijské republiky. Na základě těchto skutečností, má tedy soud ve shodě se žalovaným za velmi nepravděpodobné, že by žalobce po návratu do Namibijské republiky byl umístěn do uprchlického tábora.

Nadto ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA o dodržování lidských práv za rok 2014 ze dne 25. 6. 2015, plyne, že pokud jde o angolské uprchlíky v uprchlickém táboře o Osire, namibijská vláda souhlasila s tím, že jim povolí zůstat a lokálně se integrovat. V průběhu roku zahájila vláda proces vydávání povolení k trvalému pobytu do cestovních pasů, které dodaly angolské úřady. Nutno však poznamenat, že toto opatření se týká občanů Angoly, kterým žalobce již není. Nicméně ani těm již nehrozí, že budou nuceni setrvávat v uprchlickém táboře.

Zabývat se za této situace blíže otázkou exteritoriálního účinku čl. 5 Úmluvy je z uvedených důvodů nadbytečné. Soud pouze na okraj podotýká, že krátkodobé zadržení osoby za účelem zjištění její totožnosti není v rozporu s mezinárodním právem, pokud dodrží podmínky dostatečně kvalitní, přesnou a předvídatelnou právní úpravu autorizující zbavení osobní svobody jednotlivce veřejnou mocí. Obdobné instituty směřující ke krátkodobému zajištění osoby zná i česká právní úprava (srov. § 63 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky). Takové to zadržení přitom není možno považovat za porušení čl. 5 Úmluvy, ani za mučení či nelidské zacházení.

Lze shrnout, že žalovaný se s žalobcem jediným uváděným důvodem – obavou z návratu do uprchlického tábora – vypořádal v žalobou napadeném rozhodnutí dostatečně, přičemž závěry uvedené v části zabývající se možností vzniku vážné újmy podle § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu lze vztáhnout i na ustanovení § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu.

Žalobce se svými námitkami neuspěl. Jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, krajský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 1. prosince 2016

Mgr. Jitka Zavřelová, v.r.

soudkyně

Za správnost: Alena Léblová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru