Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

49 Az 71/2015 - 26Rozsudek KSPH ze dne 30.08.2016Mezinárodní ochrana: zvlášť závažný zločin a vážný zločin

Publikováno3537/2017 Sb. NSS

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 49Az 71/2015 – 26

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Olgou Stránskou v právní věci žalobce: T. L. N., nar. x, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, t.č. ZZC Bělá – Jezová, 294 21 Bělá pod Bezdězem, zastoupený Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Čihákova 871/15, 190 00 Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR (Odbor azylové a migrační politiky), pošt. schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 5. 2015, č. j. OAM-81/LE-BE02-LE05-2015, o udělení mezinárodní ochrany,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 5. 2015, č. j. OAM-81/LE-BE02-LE05-2015, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Soudem ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Bc. Filipu Schmidtovi, LL.M., se přiznává odměna ve výši 8.228,- Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Praze do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 27. 5. 2015, č. j. OAM-81/LE-BE02-LE05-2015, rozhodl žalovaný podle ustanovení § 12, § 13, § 14, zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), o neudělení mezinárodní ochrany žalobci a o tom, že doplňkovou ochranu nelze pro existenci důvodů podle § 15a zákona o azylu udělit.

Žalobce předně uvedl, že v řízení o udělení azylu byl porušen § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a § 12, §13, § 14 a § 14a a § 14b zákona o azylu.

V doplnění žaloby namítl, že došlo k chybné aplikaci ustanovení § 15a zákona o azylu. Uvedl, že v jeho případě měly být meritorně posouzeny důvody pro udělení doplňkové ochrany, neboť nesouhlasí s hodnocením jeho trestné činnosti v České republice, za kterou byl pravomocně odsouzen. Žalobce má za to, že v jeho konkrétním případě nedošlo k naplnění podmínek stanovených čl. 17 odst. 1 písm. b) Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011, o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osob bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“).

Správní orgán své rozhodnutí založil na zdůvodnění, že žalobce se dopustil zvlášť závažného zločinu a případné důvody pro udělení doplňkové ochrany není třeba zkoumat, ani provádět další dokazování. Odkazuje přitom na skutečnost, že žalobce byl odsouzen za pěstování konopí a to v roce 2008 podle § 187 zákona č. 40/1961 Sb., trestního zákona (dále jen „tr.zák“). Žalobce namítl, že se v jeho případě jednalo jen o pěstování konopí. Ačkoliv § 15a zákona o azylu používá terminologii, která odkazuje k pojmosloví trestního zákoníku, nelze dle žalobce odhlédnout od toho, že pěstování konopí nespadá do obdobné kategorie jako např. vražda. Je sice pravdou, že dle § 14 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, se zvlášť závažnými trestnými činy rozumí „úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let.“ Dle žalobce však k posouzení vyloučení doplňkové ochrany nelze přistoupit jen pohledem na horní hranici trestní sazby. S ohledem na eurokonformní výklad i s ohledem na § 3 a § 2 odst. 4 správního řádu by měla být hodnocena vážnost konkrétního trestného činu spáchaného žalobcem. To však správní orgán zcela opomíjí, stejně jako hodnocení skutečnosti, že trestní rozsudek je již z roku 2008.

Dále má žalobce za to, že správní orgán nijak nevěnoval pozornost hodnocení jím tvrzených důvodů ve vztahu k otázce humanitárního azylu. V České republice žije posledních více než 20 let, přičemž od roku 1994 ve vlasti nebyl a nemá tam žádné zázemí. Jakkoliv tyto důvody nejsou dostatečné pro udělení mezinárodní ochrany dle § 12 zákona o azylu, měly by být správním orgánem minimálně hodnoceny v otázce azylu tzv. humanitárního.

Rovněž namítl, že možnost jeho bezpečného návratu do země původu měla být hodnocena v kontextu aktuálních informací – žalovaný odkazuje na několikero zpráv MZV ČR a zprávy MZV USA o situaci v oblasti lidských práv ve Vietnamu, avšak jedná se o informace několik let staré a tudíž na jejich základě nebylo možno hodnotit prakticky nic ve

vztahu k této konkrétní žádosti o mezinárodní ochranu.

Proto navrhl zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že ve věci žalobce je nutné aplikovat § 15a zákona o azylu, který je implementací článku 17 Směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. 4. 2004, o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, které z jiných důvodů potřebují mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice 2004“). Konstatoval, že v průběhu správního řízení vyšly najevo velmi závažné skutečnosti, které jej vedou k jednoznačnému závěru, že žalobce spáchal zvlášť závažný zločin, který je předvídán právě v ustanovení § 15a zákona o azylu. Žalobce byl v České republice trestně stíhán a odsouzen, neboť spáchal zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů a byl odsouzen k trestu vyhoštění na dobu 10 let. Proto navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné.

Ze správního spisu zjistil soud následující skutečnosti:

Dne 4. 5. 2015 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice (dále jen ČR), ve které uvedl, že je státním příslušníkem Vietnamu, národnosti Kinh, bez vyznání a že není a nikdy nebyl on sám, ani nikdo z jeho příbuzných členem žádné politické strany, ani jiné organizace. Uvedl, že má základní vzdělání, ve Vietnamu i v České republice (dále jen ČR) vykonával brigády na tržnici, je svobodný a bezdětný. Vojenskou službu nevykonal, jelikož nebyl nikdy povolán. Vietnam opustil v březnu nebo dubnu 1994, kdy odjel za podnikáním. Cestoval letecky do ČR na základě platného pasu a víza za účelem podnikání. Za důvod své žádosti o udělení mezinárodní ochrany označil to, že se prozatím nechce vrátit do Vietnamu, nemá tam kde bydlet. Uvedl, že v roce 1997 či 1998 na velvyslanectví Vietnamu žádal o prodloužení cestovního dokladu a bylo mu vyhověno. V ČR byl v roce 2008 a 2011 nebo 2012 odsouzen za nelegální pěstování konopí k trestu odnětí svobody na 1 rok, resp. 2 roky. Na dotaz, čeho se obává v případě návratu do Vietnamu, odpověděl, že neví a nemá představu, co by bylo, neboť ve Vietnamu dlouho nebyl a zvykl si již na zdejší život.

V průběhu pohovoru k žádosti uvedl, že Vietnam opustil v roce 1994 a poté se tam již nikdy nevrátil. Z vlasti cestoval na základě platného pasu a pracovního víza. Při odjezdu z Vietnamu, při hraniční kontrole apod., neměl žádné potíže. Vietnam opustil z ekonomických důvodů, jel za prací. Ve Vietnamu nebyl nikdy stíhán, ani z ničeho obviněn. Uvedl, že žádá o mezinárodní ochranu, protože je to dle jeho názoru lepší, než kdyby nepožádal, a vysvětlil, že nemá žádné doklady a chtěl by si v ČR žádostí o azyl legalizovat pobyt. Uvedl, že pracoval v pěstírně a nelegálně vyráběl omamné látky.

Dne 7. 5. 2015 byl žalovanému doručen rozsudek Okresního soudu v Domažlicích, sp. zn. 2T 170/2008, ze dne 24. 10. 2008, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr.zák., a byl odsouzen k trestu vyhoštění na dobu 10 let.

Dne 27. 5. 2015 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, kterým žádost žalobce zamítl. V odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že pokud jde o možnost aplikace § 14 zákona o azylu, posuzoval v této souvislosti především rodinnou a sociální situaci žalobce a přihlédl i k jeho věku a zdravotnímu stavu. Z jeho výpovědí v průběhu správního řízení však nevyplynul žádný zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení azylu podle § 14 zákona o azylu.

Dále uvedl, v průběhu správního řízení vyšly najevo velmi závažné skutečnosti, které jej vedou k jednoznačnému závěru, že žalobce spáchal zvlášť závažný zločin, který je předvídán právě v ustanovení § 15a zákona o azylu. Uvedl, že dle ustanovení § 14 odst. 3 trestního zákoníku jsou zvlášť závažnými zločiny ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. Podobně definoval zvlášť závažný trestný čin také zákon č. 140/1961 Sb., podle něhož byl žalobce odsouzen. Podle § 41 odst. 2 tr.zák. jsou zvlášť závažnými zločiny trestné činy uvedené v § 62 a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Žalobce byl v ČR pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu Domažlice, sp. zn. 2T 170/2008, ze dne 24. 10. 2008, pro spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. k trestu vyhoštění na dobu 10 let. Tento trestný čin je již ze své podstaty definován jako úmyslný a za jeho spáchání byl stanoven trest odnětí svobody s trestní sazbou v rozmezí 2-10 let, jednalo se tedy o zvlášť závažný trestný čin. Totožná výměra trestu je pak dána pro tento trestný čin i trestním zákoníkem [§ 283 odst. 1, 2 písm. a)]. I podle trestního zákoníku se tedy jedná o zvlášť závažný zločin. Podle obou úprav (zák. č. 140/1961 Sb. i zákona č. 40/2009 Sb.) je tedy trestný čin, pro který byl žalobce pravomocně odsouzen, jednoznačně definován jako zvlášť závažný zločin.

Soud posoudil žalobu v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.). Dospěl přitom k závěru, že žaloba je důvodná.

Článek 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, který vyžaduje, aby soudy prvního stupně přezkoumávající rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany posuzovaly projednávaný případ dle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu, se na nyní posuzovaný případ nepoužije. Členské státy Evropské unie jsou povinny výše uvedenou povinnost transponovat do vnitrostátního právního řádu do 20. 7. 2015 (viz čl. 51 odst. 1 směrnice). Podle čl. 52 odst. 1 věty druhé směrnice se žádosti o mezinárodní ochranu podané do 20. 7. 2015 řídí právními a správními předpisy přijatými podle směrnice 2005/85/ES. Směrnice 2005/85/ES přitom povinnost zajistit soudní přezkum rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany podle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu neobsahovala.

Protože doposud nebyly do českého právního řádu promítnuty požadavky čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32/EU, ačkoliv transpoziční lhůta již uplynula, má uvedený článek směrnice přímý účinek. Jelikož však žádost o mezinárodní ochranu byla v této věci podána dne 4. 5. 2015, směrnice 2013/32/EU na toto řízení (včetně přezkumného řízení soudního) nedopadá. Na věc tak rationae temporis dopadá směrnice 2005/85/ES, která neukládá členským státům povinnost zajistit soudní přezkum rozhodnutí podle stavu ke dni vydání rozhodnutí soudu. Plně se tak prosadí § 75 odst. 1 s. ř. s.

Žalobce předně uvedl, že v řízení o udělení azylu byl porušen § 3 správního řádu a § 12, §13, § 14 a § 14a a § 14b zákona o azylu, tyto námitky však nejsou žalobním bodem ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Dle ustálené judikatury je žalobním bodem konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizované) skutkové tvrzení doprovázené konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl žalovaný vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005 – 58). Těmto požadavkům ovšem výše uvedená tvrzení žalobce nedostála, neboť jde pouze o citaci ustanovení právních předpisů, která měla být porušena, aniž by žalobce uvedl konkrétní skutečnosti či právní argumentaci, o něž své tvrzení o nezákonnosti rozhodnutí opírá.

Soud nesouhlasí ani s námitkou žalobce, že žalovaný vycházel z neaktuálních podkladů. V obecné rovině není na překážku použití starších zpráv ze země původu, pokud se situace v dané zemi podstatně nezměnila. Takovou změnu však soud nezjistil, ostatně žalobce použitelnost uvedených zpráv nijak věcně nezpochybnil, jelikož pouze namítl jejich neaktuálnost, bez uvedení, v čem se situace ve Vietnamu měla v mezidobí od vydání předmětných zpráv změnit.

Úvahy žalovaného o neudělení tzv. humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu podléhají pouze omezenému soudnímu přezkumu (viz např. rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2004, čj. 5 Azs 47/2003 – 48). Žalovaný uvedl, že zdravotní stav žalobce je dobrý a že žádné důvody hodné zvláštního zřetele v řízení nevyvstaly. Tuto úvahu považuje soud za racionální, je podepřena obsahem správního spisu a ztotožňuje se s ní.

Stěžejním žalobním bodem je námitka, že žalovaný nesprávně aplikoval § 15a zákona o azylu, když se spokojil toliko se skutečností, že zákon č. 140/1961 Sb. i trestní zákoník označují trestný čin, pro nějž byl žalobce odsouzen za zvlášť závažný zločin, aniž by se zabýval charakterem a závažností konkrétní trestné činnosti, páchané žalobcem. Tato námitka je důvodná.

Úvodem soud připomíná, že žalobce byl odsouzen pro spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr.zák. k trestu vyhoštění na dobu 10 let.

Podle ustanovení § 187 odst. 1 tr.zák. „Kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let“.

Podle ustanovení § 187 odst. 2 písm. a) tr.zák. „Odnětím svobody na dvě léta až deset let (zvýrazněno soudem) bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny, nebo ve větším rozsahu“.

Podle ustanovení § 41 odst. 2 tr.zák. „Zvlášť závažnými trestnými činy jsou trestné činy uvedené v § 62 a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let (zvýrazněno soudem).

Podle ustanovení § 283 odst. 1 trestního zákoníku „Kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem“.

Podle ustanovení § 283 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku „Odnětím svobody na dvě léta až deset let (zvýrazněno soudem) nebo propadnutím majetku bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 ve značném rozsahu“.

Podle § 14 odst. 3 trestního zákoníku „Zločiny jsou všechny trestné činy, které nejsou podle trestního zákona přečiny; zvlášť závažnými zločiny jsou ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let (zvýrazněno soudem)“.

Z výše uvedených ustanovení jednoznačně vyplývá, že trestný čin, za který byl žalobce odsouzen, byl „zvlášť závažným trestným činem“ ve smyslu zákona č. 141/1960 Sb. a je „zvlášť závažným zločinem“ ve smyslu trestního zákoníku.

Podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, ve znění účinném do 17. 12. 2015 „Doplňkovou ochranu podle § 14a nebo 14b nelze udělit, i když budou zjištěny důvody uvedené v § 14a, avšak je důvodné podezření, že cizinec, který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, spáchal zvlášť závažný zločin“.

Na první pohled se může zdát, že pojem „zvlášť závažný zločin“ (resp. „zvlášť závažný trestný čin“) má shodný obsah jak v trestním, tak v azylovém právu. Podle názoru soudu tomu tak ale není. Podle odborné literatury [KOSAŘ, David. Zákon o azylu: komentář. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2010. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). ISBN 978-80-7357-476-5] „vylučující klauzule zakotvená v § 15a odst. 1 písm. b) AZ se od vylučující klauzule obsažené v § 15 odst. 1 písm. b) AZ drobně odchyluje i v tom, že používá termín „zvlášť závažný trestný čin“), zatímco § 15 odst. 1 písm. b) AZ obsahuje termín „vážný ... trestný čin“. Tato odchylka je dána pravděpodobně tím, že při transpozici KS (kvalifikační směrnice 2004 – doplněno soudem) zákonodárce nově zakotvil celý § 15a AZ, zatímco § 15 odst. 1 AZ zůstal nedotčen a doslovně parafrázuje znění čl. 1F ŽÚ1951 [přičemž při formulování § 15 odst. 1 písm. b) AZ se navázáním na terminologii českého trestního zákona tehdejší zákonodárce zjevně nezabýval]. Vzhledem k tomu, že (1) čl. 12 odst. 1 písm. b) KS i čl. 17 odst. 1 písm. b) KS obsahují totožnou formulaci („vážný zločin“) a že (2) z povahy vztahu definice uprchlíka k definici osoby požívající doplňkové ochrany je nelogické, aby vylučující klauzule z azylu byla v tomto aspektu širší než vylučující klauzule z doplňkové ochrany, by bylo vhodné pojmy „zvlášť závažný trestný čin“ v § 15a odst. 1 písm. b) AZ a „vážný ... trestný čin“ v § 15 odst. 1 písm. b) AZ vykládat pro účely AZ jako synonyma.)“. Soud tento názor odborné literatury sdílí, a to ze dvou důvodů.

Jedním z nich je povinnost eurokonformního výkladu. Jak uvádí i výše citovaná literatura, ustanovení § 15a zákona o azylu jsou transpozicí kvalifikační směrnice, jejíž čl. 17 hovoří o „vážném zločinu“ (předcházející kvalifikační směrnice z roku 2004 hovořila o „vážném nepolitickém zločinu“) a stejný pojem (tedy „vážný nepolitický zločin“) používá i čl. 12 kvalifikační směrnice, který pojednává o důvodech pro vyloučení z postavení uprchlíka, a který je transponován v § 15 zákona o azylu. Eurokonformní výklad tedy velí vykládat pojem „zvlášť závažný zločin“ shodně s pojmem „vážný zločin“ ve smyslu kvalifikační směrnice.

Druhým důvodem je zřejmý záměr zákonodárce, který pokládá uvedené pojmy v zákoně o azylu za samostatné normy azylového práva. Tato skutečnost je zřejmá z důvodové zprávy k zákonu č. 314/2015, kterým byl § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu změněn tak, že pojem „zvlášť závažný zločin“ byl nahrazen pojmem „vážný zločin“. Důvodová zpráva k tomu uvádí, že „Změna v ustanovení § 15a odst. 1 zpřesňuje již provedenou transpozici kvalifikační směrnice. Opět se jedná o termín více korespondující s kvalifikační směrnicí. Stejně jako v § 15 se jedná o autonomní pojem azylového, resp. uprchlického práva“. I aplikace zásady zohlednění předúčinného práva [WINTR, Jan. Metody a zásady interpretace práva. Praha: Auditorium, 2013. Studie (Auditorium). ISBN 978-80-87284-36-0, str. 120] tedy svědčí pro synonymický (a na trestním zákoníku nezávislý) výklad pojmů „zvlášť závažný zločin“ a „vážný zločin“.

Z výše uvedených důvodů činí soud dílčí závěr, že pojem „zvlášť závažný zločin“, obsažený v zákoně o azylu, je nutno chápat jako pojem nezávislý na stejném pojmu obsaženém v trestním zákoníku a je třeba jej vykládat ve smyslu pojmu „vážný zločin“, obsaženém v kvalifikační směrnici i v kvalifikační směrnici 2004.

Poté, co soud učinil závěr, že není nutné vztahovat pojem „zvlášť závažný zločin“ v zákoně o azylu automaticky k témuž pojmu v trestním zákoníku, zabýval se dále tím, zda je takové automatické vztažení, jaké provedl žalovaný, možné z hlediska mezinárodního a evropského práva. Dospěl k závěru, že nikoliv.

Úvodem soud poznamenává, že pojem „vážný zločin“ (resp. „vážný nepolitický zločin“), je sice evropským právem používán, nemá v něm však svůj původ. Původ tohoto pojmu je nutno hledat v Úmluvě o právním postavení uprchlíků ze dne 28. 7. 1951 (dále jen „Ženevská úmluva), publikované ve sbírce zákonů pod číslem 208/1993 Sb.

Podle čl. 1 odst. F písm. b) Ženevské Úmluvy „Ustanovení této úmluvy se nevztahují na žádnou osobu, o níž jsou vážné důvody se domnívat, že se dopustila vážného nepolitického zločinu mimo zemi svého azylu dříve, než jí bylo povoleno se tam usadit jako uprchlík“.

Na úrovni Organizace spojených národů, resp. Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) bylo k aplikaci tohoto pojmu vydáno dne 4. 9. 2003 stanovisko (dostupné na www.refworld.org), podle kterého je při zjišťování míry závažnosti zločinu brát v potaz následující faktory: povahu činu, skutečně způsobenou škodu, postup použitý pro zahájení trestního stíhání, povahu trestu a skutečnost, zda většina soudů považuje tento čin za vážný zločin. Zároveň toto stanovisko uvádí jako příklady vážných zločinů vraždu, znásilnění, žhářství či ozbrojenou loupež. Z výše uvedeného je zřejmé, že UNHCR pokládá za nezbytné při posuzování, zda je určité jednání vážným zločinem, zohlednit jak individuální, tak typový charakter předmětného jednání.

Na úrovni Evropského soudního dvora sice nebyl vydán žádný rozsudek, který by se posuzovanou otázkou přímo zabýval, nicméně vodítka pro výklad pojmu „vážný zločin“, lze najít i zde, a sice ve stanovisku generálního advokáta Mengozziho ve věci sp. zn. C-57/09 (přestože toto stanovisko se, stejně jako stanovisko UNHCR, vztahuje k důvodům pro vyloučení z postavení uprchlíka, je s ohledem na skutečnosti uvedené na str. 6 rozsudku plně použitelné i ve vztahu k vyloučení z nároku na doplňkovou ochranu). V tomto stanovisku generální advokát uvádí:

Aby se na určité jednání vztahovalo ustanovení čl. 12 odst. 2 písm. b) směrnice, musí být nejprve možné jej kvalifikovat jako "zločin". Rozdílný obsah, jejž tento výraz může mít v jednotlivých právních řádech, ztěžuje jeho definici, a to jak v rámci Úmluvy z roku 1951, tak v rámci směrnice. Pro účely mé analýzy stačí v tomto ohledu uvést, že vzhledem k původu dotčeného ustanovení - které doslovně přejímá znění čl. 1F písm. b) Úmluvy - jakož i cíli směrnice, který je uveden výše, vyžaduje tato kvalifikace především použití mezinárodních standardů, ačkoliv je třeba vzít v úvahu rovněž kritéria použitá v právním řádu, v němž je žádost o azyl posuzována, a případně zásady společné právním předpisům členských států nebo vyplývající z práva Unie.

Z přípravných prací na Úmluvě a ze systematického výkladu čl. 1F písm. b), jakož i obecněji z povahy a účelu tohoto ustanovení vyplývá, že se důvod vyloučení, který je v něm stanoven, použije pouze v případě vysokého stupně závažnosti dotčeného zločinu. Toto pojetí je potvrzeno výkladem poskytnutým odděleními různých úrovní v rámci UNHCR a aplikační praxí smluvních států, a rovněž jej sdílí odborná literatura.

Posouzení závažnosti zločinu musí být konkrétně prováděno případ od případu ve světle všech polehčujících a přitěžujících okolností, a rovněž všech dalších relevantních subjektivních nebo objektivních okolností (zvýrazněno soudem), ať již nastaly před předmětným chováním nebo po něm, a vyžaduje přijetí spíše mezinárodních, než místních standardů. Toto posouzení nevyhnutelně ponechává orgánu pověřenému jeho provedením velkou volnost rozhodování.

Mezi faktory, které je třeba vzít v úvahu, UNHCR v Pokynech ze dne 4. září 2003 (dále jen "Pokyny z roku 2003") demonstrativně uvádí povahu činu, skutečně způsobenou škodu, postup použitý pro zahájení trestního stíhání, povahu trestu a skutečnost, zda většina soudů považuje tento čin za vážný zločin. Zvláště je třeba vzít v úvahu výši stanoveného nebo skutečně uloženého trestu ve státě, v němž je žádost o přiznání postavení uprchlíka přezkoumávána, ačkoli se nejedná o prvek, který je sám o sobě rozhodující, a to vzhledem k jeho odlišnému charakteru v jednotlivých právních řádech. Za vážné zločiny jsou obecně považovány zločiny proti životu, fyzické integritě nebo svobodě člověka“.

I ze stanoviska generálního advokáta tedy vyplývá důraz na individuální posouzení konkrétního činu. S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že pojmy „zvlášť závažný zločin“ v § 15a zákona o azylu, ve znění účinném do 17. 12. 2015 a „vážný zločin“ v § 15a zákona o azylu, ve znění účinném ode dne 18. 12. 2015 je třeba interpretovat shodně a nezávisle na pojmu „zvlášť závažný zločin“ v § 14 odst. 3 trestního zákoníku. Při posuzování toho, zda je určité jednání „vážným zločinem“ je pak třeba posuzovat jak individuální, tak typový charakter předmětného jednání. Nelze se přitom spokojit s konstatováním, že dané jednání je (typově) trestním zákoníkem označeno jako zvlášť závažný zločin. Jelikož žalovaný výše uvedeným způsobem nepostupoval a spokojil se při svém odůvodnění s konstatací, že dané jednání je trestním právem označeno za zvlášť závažný zločin, nemůže jeho rozhodnutí v soudním přezkumu obstát.

Vzhledem výše uvedenému postupoval soud podle ustanovení § 78 odst. 1 s. ř. s. a napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. V dalším řízení bude na žalovaném, aby věc znovu posoudil v souladu s právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.), zejména aby posoudil, zda lze konkrétní jednání žalobce označit za „vážný zločin“ ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu a svůj závěr řádně odůvodnit. V případě, že žalovaný dospěje k závěru o neaplikovatelnosti § 15a zákona o azylu na případ žalobce, bude se jeho žádostí muset zabývat i z hlediska možného udělení doplňkové ochrany. Pouze jako ilustraci možného hodnocení konkrétního jednání žalobce soud podotýká, že i v rámci trestného činu nedovolené výroby omamných a psychotropních látek, který zahrnuje velké množství látek, je např. jistě relevantní míra škodlivosti té konkrétní látky, jejíž nedovolené výroby se pachatel dopustil.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch;ž alobci, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.

Odměnu soudem ustanovenému zástupci žalobce určil soud ve výši 8.228,- Kč. Tato částka sestává z odměny advokáta ve výši 6.800,- Kč za dva úkony právní služby po 3.100,- Kč [převzetí a příprava zastoupení a sepsání doplnění žaloby – § 7, § 9 odst. 2 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a ze dvou paušálních částek jako náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky. Jelikož je zástupce žalobce plátcem DPH, zvyšuje se odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů o částku odpovídající dani, kterou je povinen z odměny a náhrad odvést to je o částku 1.428,- Kč. Ustanovenému zástupci žalobce tak náleží odměna v celkové částce 8.228,- Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 30. srpna 2016

Olga Stránská,v. r.

samosoudkyně

Za správnost: Božena Kouřimová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru