Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

49 Az 63/2015 - 41Rozsudek KSPH ze dne 31.10.2016

Prejudikatura

2 Azs 92/2005 - 58

2 Azs 8/2004

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
6 Azs 291/2016

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 49Az 63/2015 – 41

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní Mgr. Jitkou Zavřelovou ve věci žalobce: V. S., státní příslušník Ukrajiny, t. č. bytem x, zastoupen JUDr. Davidem Šmídem, Ph. D., advokátem se sídlem náměstí W. Churchilla 1800/2, 130 00 Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2015, č. j. OAM-18/LE-BE03-LE22-2015,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Davidu Šmídovi, Ph. D., advokátovi, se přiznává odměna za zastupování ve výši 10.200 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Praze ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví, kterým bylo rozhodnuto tak, že se žalobci mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje.

Toto rozhodnutí žalobce napadá žalobou, v níž namítá jeho nezákonnost, jež spatřuje hned v několika ohledech. Předně žalobce namítá, že žalovaný při posuzování naplnění podmínek ustanovení § 12, § 14 a § 14a porušil základní zásady správního řízení stanovené v § 2 odst. 4, § 3 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Při aplikaci ustanovení zákona o azylu navíc žalovaný nepostupoval eurokonformním způsobem, neboť nezohlednil požadavky vyplývající ze čl. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011, o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“). Konkrétně upozorňuje na rozsudek Nejvyššího správního soud ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 – 89, podle kterého je třeba uplatňovat zásadu „v pochybnosti ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu. Žadatel o mezinárodní ochranu je zatížen pouze povinností tvrzení, břemeno důkazní je na straně správního orgánu, k čemuž žalobce odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2009, č. j. 9 Azs 69/2008 – 79, ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 – 57, a ze dne 24. 7. 2008, č. j. 2 Azs 49/2008-83. Žalovaný nezohlednil všechny azylově relevantní skutečnosti, jež v případě žalobce přicházejí v úvahu, především nezohlednil současnou situaci na Ukrajině, a pro své rozhodnutí si neopatřil dostatečné podklady. Informace Ministerstva zahraničních věcí, ze které žalovaný vycházel je více než rok stará, ve vztahu k dynamickému vývoji na Ukrajině je tedy zcela irelevantní. Žalovaný si ani neopatřil žádné informace o ukrajinské armádě a způsobu, jakým jsou do ní muži verbováni.

Žalobce dále brojí proti neudělení mezinárodní ochrany podle § 12 zákona o azylu. Žalobce má odůvodněný strach z pronásledování ze strany státních orgánů pro odmítání účasti v armádě a v ozbrojeném konfliktu. Žalobce je přesvědčen o své příslušnosti k pronásledované sociální skupině, jež sestává z ukrajinských mužů způsobilých vykonávat vojenskou službu v ukrajinské armádě, jež bez patřičného vybavení mají nasazovat svůj život za velmi špatných podmínek na východě země. Nucená účast na ozbrojeném konfliktu a současná situace v zemi žalobcova původu jsou přitom podle stěžovatele relevantními důvody i z pohledu doplňkové ochrany a humanitárního azylu. Žalobce má za to, že žalovaný pochybil, protože překročil meze správního uvážení a nepřihlédl ke shora uvedeným skutečnostem, které mohou být považovány za důvod hodný zvláštního zřetele. Podle žalobce měl žalovaný navíc přihlédnout i k rodinnému životu žalobce.

Žalovaný ve svém vyjádření trvá na tom, že jeho rozhodnutí je řádně zdůvodněno a podloženo potřebnými podklady. Žalobce měl možnost podklady rozhodnutí doplnit, to však neučinil. Žalovaný dodržel procesní postupy, při hodnocení skutkového děje se řídil zásadou materiální pravdy a úplně a řádně zjistil skutkový stav věci. Žalobcova konstrukce žalobních bodů je pouze obecný výčet ustanovení správního řádu a zákona o azylu bez upřesnění, které důkazy či podklady chybí. Žalovaný vychází z premisy „nechť si každý střeží svá práva“ a proto má za to, že žalobcovi obecné námitky nemohou obstát. Ze stejného důvodu považuje za účelové tvrzení, že překročil meze správního uvážení při posuzování žalobcovi žádosti ve vztahu k humanitárnímu azylu. Žalovaný z objektivních a respektovaných zdrojů zjistil, že na Ukrajině nepobíhá ozbrojený konflikt takového charakteru, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k žalobci za hrozbu vzniku vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. K tomu odkazuje na rozsudek zdejšího soudu ze dne 5. 10. 2004, č. j. 46 Az 1067/2002 – 24, a rozsudek městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2014, č. j. 4 Az 31/2014.

Co se týče rodinného života žalobce, žalovaný připomíná, že žalobce i družka si byli vědomi nelegálního pobytu žalobce. Upozorňuje také na to, že potřeba společného soužití vznikla až v okamžiku zadržení žalobce. Čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) nelze chápat jako neomezený závazek poskytnout cizinci mezinárodní ochranu, jak se vyjádřil i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 – 71.

K námitce nezákonnosti neudělení doplňkové ochrany žalovaný odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008-62, a ze dne 28. 5. 2009, č. j. 5 Azs 36/2008, ve kterých jmenovaný soud uvedl, že k udělení doplňkové ochrany je třeba splnit všechny podmínky stanovené v § 14a odst. 1 zákona o azylu. V případě žalobce však tyto podmínky naplněny nejsou. Země původu žalobce je z pohledu standardů požadovaných § 14a odst. 1 zákona o azylu hodnocena jako země, kde existuje účinná ochrana před vážnou újmou ve smyslu čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice a žadatel k ní má přístup. To stejné platí i pro situaci, kdy lze vyhledat účinnou ochranu v jiné části země. Ve spisovém materiálu je nesporným způsobem doloženo, že žalobce nepatří do okruhu osob, kterým hrozí vážné individuální ohrožení života nebo tělesné integrity a tudíž nebyla prokázána dostatečná míra individualizace žalobci hrozícího svévolného násilí vyžadovaná v § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu.

V replice žalobce oponuje žalovaným uváděnému použití premisy „nechť každý střeží svá práva“, jež dle žalobcova názoru v tomto případě nutno modifikovat, neboť při sepsání žaloby nebyl žalobce zastoupen a je osobou bez právního vzdělání, navíc cizincem. Co se týče situace na Ukrajině, Česká republika přijímá v současné době masivně uprchlíky ze Sýrie, kde rovněž není válka na celém území státu. Žalobce má proto za to, že vyloučit občany Ukrajiny z přístupu k mezinárodní ochraně, protože vojenský konflikt nezuří na celém území státu, je uplatňováním „dvojího metru“. Žalobci byl navíc v době jeho nepřítomnosti doručen povolávací rozkaz. Pro ilustraci toho, jak na Ukrajině vypadá mobilizace, žalobce v replice cituje články z webových stránek eurozpravy.cz a literarky.cz. Žalobce má za to, že vzhledem k neustále se měnící se situaci na Ukrajině není možné odkazovat na rozsudky z roku 2014, protože ty rozhodovaly o úplně jiné situaci, než jaká je na Ukrajině v roce 2015. Žalobce je fakticky ohrožen na životě, neboť v případě návratu na Ukrajinu bude donucen nastoupit vojenskou službu. Žalobce dále rozporuje tvrzení žalovaného ohledně jeho rodinného života. S družkou žije již cca 4 roky, není tedy pravdou, že by potřeba společného soužití vznikla až po jeho zadržení.

Ze správního spisu vyplývá, že žalobce podal dne 27. 1. 2015 žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR, ve které uvedl, že je ukrajinským státním příslušníkem. Na Ukrajině žil v obci V. ležící na Zakarpatské Ukrajině, dnes tam žije ještě jeho matka a dva nezletilí synové. Žalobce žije v České republice se svojí družkou, která je rovněž ukrajinské národnosti. V Čechách žije od roku 2005, od té doby byl několikrát na Ukrajině, naposledy v roce 2007. Policii se prokázal falešným dokladem totožnosti – občanským průkazem Rumunska na jméno V. P. Žalobce nikdy nebyl členem žádné politické strany ani jiné organizace. Na Ukrajině je proti němu vedeno trestní stíhání pro neplacení výživného. O mezinárodní ochranu žádá, protože se na Ukrajině nemá kam vrátit. Byt je manželky, ta ho tam však nepustí, a u matky v domě bydlet nemůže. Navíc je odsouzen za neplacení alimentů, pokud se vrátí, tak ho zavřou do vězení. Jeho zdravotní stav je dobrý.

V průběhu pohovoru žalobce doplnil, že do České republiky přicestoval na svůj cestovní doklad a platné vízum za účelem zaměstnání. Od roku 2008 však začal používat falešný doklad, protože mu do jeho cestovního dokladu nebyl nalepen štítek, přestože měl v systému platný pobyt. S rodinou na Ukrajině je v kontaktu, tak se dozvěděl, že se s ním nechala manželka v nepřítomnosti rozvést a byla mu uložena povinnost platit alimenty. Za neplacení odsouzen ještě nebyl, ale matka ho informovala, že k němu domu chodí a shání ho. O možnosti podat si žádost o mezinárodní ochranu věděl, chtěl ji podat až by mu skončil falešný rumunský doklad. Věděl o obou jemu uložených správních vyhoštěních, na Ukrajinu se ale nevrátil, protože neměl kam.

Podle správního spisu pro posouzení žádosti žalovaný shromáždil jako podklady pro vydání rozhodnutí zprávu mezinárodní organizace Amnesty international „Trest smrti“ z března 2014, informace Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 16. 4. 2014, č. j. 98524/2014/LPTP, ze dne 29. 5. 2014, č. j. 98525/2014/LPTP ze dne 1. 8. 2014, č. j. 110105/2014-LPTP, zprávu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky o posouzení mezinárodní ochrany v souvislosti s vývojem na Ukrajině ze dne 15. 1. 2015 a nedatovaný výpis z Infobanky ČTK, jehož poslední zpráva je ze dne 14. 1. 2015. S podklady rozhodnutí byl žalobce seznámen 7. 4. 2015, což ztvrdil podpisem protokolu o seznámení s podklady. K informacím se nijak nevyjádřil, ani je nenavrhl nijak doplnit. Napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 29. 4. 2015, právní moci nebylo 7. 5. 2015 bylo vydáno rozhodnutí, které je nyní napadeno správní žalobou.

Při ústním jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích. Žalobce uvedl, že o hrozbě, že bude nucen narukovat do armády, v průběhu správního řízení nevěděl. Politickou situaci na Ukrajině sledoval pouze z médií. S matkou se spojil až po propuštění ze Zařízení pro zajištění cizinců v Bělé – Jezové. Kdy přesně mu ale byl doručen povolávací rozkaz a kdy se o něm přesně dozvěděl, však neví.

Soud posoudil žalobu v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.).

Článek 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, který vyžaduje, aby soudy prvního stupně přezkoumávající rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany posuzovaly projednávaný případ dle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu, se na nyní posuzovaný případ nepoužije. Členské státy Evropské unie jsou povinny výše uvedenou povinnost transponovat do vnitrostátního právního řádu do 20. 7. 2015 (viz čl. 51 odst. 1 směrnice). Podle čl. 52 odst. 1 věty druhé směrnice se žádosti o mezinárodní ochranu podané do 20. 7. 2015 řídí právními a správními předpisy přijatými podle směrnice 2005/85/ES. Směrnice 2005/85/ES přitom povinnost zajistit soudní přezkum rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany podle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu neobsahovala.

Protože doposud nebyly do českého právního řádu promítnuty požadavky čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32/EU, ačkoliv transpoziční lhůta již uplynula, má uvedený článek směrnice přímý účinek. Jelikož však žádost o mezinárodní ochranu byla v této věci podána dne 27. 1. 2015, směrnice 2013/32/EU na toto řízení (včetně přezkumného řízení soudního) nedopadá. Na věc tak rationae temporis dopadá směrnice 2005/85/ES, která neukládá členským státům povinnost zajistit soudní přezkum rozhodnutí podle stavu ke dni vydání rozhodnutí soudu. Plně se tak prosadí § 75 odst. 1 s. ř. s.

K jednotlivým námitkám uvedeným v žalobě a jejím doplnění soud uvádí:

Žalobce předně namítl, že v řízení o udělení azylu byl porušen § 2, § 3, § 68 odst. 3 správního řádu, § 12, § 14, § 14a zákona o azylu a čl. 4 kvalifikační směrnice a uvedla, že se domnívá, že žalovaný správní orgán pochybil, když řádně nezjistil skutkový stav a nepřihlédl ke všem rozhodným skutkovým okolnostem. Tyto námitky však nejsou žalobním bodem ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Dle ustálené judikatury je žalobním bodem konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizované) skutkové tvrzení doprovázené konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. „Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl žalovaný vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobkyně odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti“ (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58). Těmto požadavkům ovšem výše uvedená tvrzení žalobce nedostála, neboť jde pouze o citaci ustanovení právních předpisů, která měla být porušena, aniž by žalobce uvedl konkrétní skutečnosti či právní argumentaci, o něž své tvrzení o nezákonnosti rozhodnutí opírá.

Žalobce dále v žalobě brojil proti neaktuálnosti a nedostatečnosti žalovaným shromážděných podkladů. Soud tuto námitku neshledal důvodnou.

Žalovaný jako podklady rozhodnutí shromáždil materiály vyjmenované výše v části konstatující správní spis, jež jsou dle názoru soudu dostatečné jak svým rozsahem, tak svoji aktuálností. Pro soud je v dané souvislosti zcela podstatná Informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) ze dne 15. 1. 2015, která se zabývá posouzením mezinárodní ochrany v souvislosti s vývojem na Ukrajině. Tato informace podrobně mapuje vývoj situace na Ukrajině, zabývá se problematikou vnitřně a externě vysídlených osob, možnostmi vnitřního útěku anebo přesídlení. Tato informace podle názoru soudu dostatečně popisuje situaci na Ukrajině a jde vzhledem k autoritě jejího zpracovatele a způsobu sběru informací o zprávu objektivní. Zpráva se týká období do 15. 1. 2015 a vzhledem k tomu, že žalovaný vydal napadené rozhodnutí dne 29. 4. 2015, netrpí zpráva deficitem aktuálnosti (v době vydání rozhodnutí žalovaného byla zpráva pouze 3 měsíce stará). Soud tedy uzavírá, že žalovaný shromáždil dostatek relevantních, přiměřeně podrobných a aktuálních informací o situaci v zemi původu.

Žalobce navíc při seznámení s podklady shromážděnými pro rozhodnutí jejich neaktuálnost nenamítal a nežádal ani jejich doplnění. Neučinil tak ani v žalobě, pouze součástí repliky byly citace článků z webových stránek. Z repliky však není zřejmé, zda odkazy na zdroje, které jsou zde uvedeny, má soud považovat za důkazní návrhy. O řádně uplatněný důkazní návrh jde pouze tehdy, je-li z textu podání zřejmé (nepochybné), že účastník navrhuje provedení označené listiny k důkazu. To nelze z repliky ze dne 9. 9. 2015 dovodit. I kdyby bylo možno citace a odkazy na webové stránky považovat za důkazní návrhy, soud je neprovedl, neboť má takové doplňování dokazování za nadbytečné. Žalovaný totiž podle názoru soudu, jak již bylo uvedeno shora, shromáždil dostatek relevantních, přiměřeně podrobných a aktuálních informací o obecné politicko-bezpečnostní situaci v zemi původu žalobce.

Žalobce dále namítal porušení ustanovení § 12 a § 14a zákona o azylu ve vztahu k jeho nucenému výkonu branné povinnosti. Soud však tuto námitku neshledal důvodnou. Jak sám žalobce v žalobě uvedl, v řízení o udělení mezinárodní ochrany je důkazní břemeno na straně správního orgánu, žadatel však nese břemeno tvrzení. Tvrzení žadatele není možné nahradit žádným postupem žalovaného. Správní orgán totiž nejen nemůže, ale není ani povinen domýšlet azylově relevantní důvody, které žadatel ve skutečnosti neuplatnil, a poté o nich provádět rozsáhlé dokazování. V řízení o mezinárodní ochraně je správní orgán povinen zjistit skutečný stav věci v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu řízení uvedl (srov. rozsudek NSS ze dne 30. 5. 2005, č. j. 1 Azs 281/2004). Jak soud ověřil ve správním spise, žalobce nikdy v průběhu správního řízení neuvedl, že by se v případě návratu do země původu obával nedobrovolného vstupu do ozbrojených sil. Není tedy možné žalovanému vytýkat, že se v rozhodnutí s touto skutečností nevypořádal. Soud dodává, že jde-li o skutečnost, o níž se žalobce dozvěděl až po skončení správního řízení, má možnost z tohoto důvodu uplatnit žádost novou. V tomto řízení však musí věrohodně prokázat, že jde o skutečnost, která nebyla bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany.

Nedostatečné zhodnocení doplňkové ochrany žalobce namítal i ve vztahu k současné politicko-bezpečnostní situaci na Ukrajině. Soud se k tomuto v rámci své rozhodovací činnosti opakovaně vyjadřoval a i nadále zastává názor, že hrozba zásahu ze strany vládních či separatistických ozbrojených složek nehrozí na celém území Ukrajiny, ale týká se pouze určitých problematických částí (zejm. na východě země). V ostatních částech země nebezpečí ozbrojeného konfliktu nehrozí. Objektivně přitom není vzhledem k rozloze území Ukrajiny vyloučen přesun z nepokojných oblastí do oblastí konfliktem zcela nezasažených. Za vážnou újmu spočívající v ohrožení života či lidské důstojnosti z důvodu vnitřního ozbrojeného konfliktu ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu přitom nelze považovat situaci, pokud se místům ohroženým či postiženým ozbrojeným konfliktem lze vyhnout v rámci vnitrostátního přesunu. Soud musí v tomto ohledu souhlasit s argumentací žalovaného, že situace v zemi původu žalobce nepředstavuje důvod pro udělení doplňkové ochrany, neboť žalobce je původem z nejzápadnější části země – Zakarpatské Ukrajiny, tedy regionu, jenž je z hlediska ozbrojených konfliktů bezpečný. Soud proto z výše uvedených důvodů v úvaze žalovaného o nenaplnění podmínky pro udělení doplňkové ochrany pochybení neshledal.

Žalobce dále brojil proti neudělení humanitárního azylu. K tomu je třeba obecně uvést, že „smysl institutu humanitárního azylu podle § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.“ – viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55.

Humanitární azyl může být udělen pouze na základě úvahy žalovaného. Nelze o něj žádat. Jelikož na udělení humanitárního azylu není právní nárok a je o něm rozhodováno na základě správního uvážení žalovaného, je omezen i jeho soudní přezkum, a to pouze z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů a z hlediska respektování zákazu libovůle. Soudní přezkum lze proto zaměřit pouze na to, zda v řízení, které vydání rozhodnutí žalovaného předcházelo, nebyl žalobce zkrácen na svých procesních právech závažným způsobem, zda samotné rozhodnutí žalovaného netrpí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů či nesrozumitelnost a zda není diskriminační ve smyslu zákazu libovůle. Popsané vady žalobou napadeného rozhodnutí soud neshledal. Napadené rozhodnutí je v této posuzované části zcela přezkoumatelné, není nesrozumitelné a rovněž netrpí vadou nedostatků důvodů. Žalovaný rozebral situaci žalobce. Na základě toho pak dospěl k logickým závěrům o tom, že k poskytnutí humanitárního azylu není důvod. Jestliže žalovaný při svém rozhodnutí neporušil žádná procesní pravidla, ani jeho rozhodnutí nevykazuje znaky libovůle, nemůže soud tomuto závěru nic vytknout.

Závěrem žalobce podotknul, že byl žalovaný povinen zohlednit rovněž rodinný život žalobce na území České republiky. Toto tvrzení žalobce je příliš obecné, nedostojí požadavkům uvedeným ve výše citovaném usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, a nelze jej považovat za žalobní námitku. Soud nicméně přesto podotýká, že s žalobcovým rodinným životem na území České republiky se žalovaný dostatečně vypořádal na stranách 5 a 7 napadeného rozhodnutí.

Žalobce se svými námitkami neuspěl. Jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, krajský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalovanému, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.

Žalobci byl usnesením ze dne 22. 5. 2015, č. j. 49 Az 63/2015 - 17, ustanoven zástupcem JUDr. David Šmíd, Ph. D., advokát se sídlem W. Churchilla 1800/2,130 00 Praha. Odměna ustanoveného zástupce byla stanovena ve výši na 10.200 Kč. Tato částka je odměnou za tři úkony právní služby po 3.100 Kč [převzetí a příprava zastoupení, písemné podání soudu (replika) a účast na jednání před soudem – § 7, § 9 odst. 4 písm. d), a § 11 odst. 1 písm. b), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], k čemuž byla přičtena paušální částka jako náhrada hotových výdajů ve výši 3 x 300 Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky. Za samostatný úkon soud nepovažoval nahlížení do spisu. Tento úkon totiž soud při nedoložení uskutečnění první porady s klientem považuje za úkon první poradu s klientem nahrazující, a tedy za součást převzetí a přípravy zastoupení Uvedená částka bude zástupci žalobce vyplacena z účtu Krajského soudu v Praze ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Praze dne 31. října 2016

Mgr. Jitka Zavřelová, v. r.

soudkyně

Za správnost: Božena Kouřimová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru