Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

48 Af 6/2015 - 43Rozsudek KSPH ze dne 17.01.2017


přidejte vlastní popisek

48Af 6/2015 – 43

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a soudců Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., a Mgr. Jana Čížka v právní věci žalobkyně: H., s. r. o., se sídlem x, zastoupena Mgr. Janem Baladou, advokátem se sídlem Ovocný trh 2, Praha, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 1. 2015, čj. 3490-2/2015-900000-304.7,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 1. 2015, čj. 3490-2/2015-900000-304.7, a rozhodnutí Celního úřadu pro Středočeský kraj ze dne 8. 12. 2014, čj. 178664-3/2014-610000-11.3, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 19.456 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Jana Balady, advokáta.

Odůvodnění:

Vymezení věci

Celní úřad pro Středočeský kraj (dále jen „celní úřad“) provedl dne 15. 11. 2013 kontrolu skladovacích prostor společnosti H., s. r. o. V návaznosti na učiněná zjištění vydal dne 19. 11. 2013 rozhodnutí čj. 160904-3/2013-610000-61, kterým rozhodl o zajištění vybraných výrobků (minerálního oleje) podle § 42 odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění zákona č. 95/2011 Sb., (dále jen „zákon o spotřebních daních“). Rozhodnutí adresoval pouze společnosti H., s. r. o., u níž byly vybrané výrobky zjištěny a zajištěny. Ta podala proti rozhodnutí celního úřadu odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 3. 2014, čj. 2307-2/2014-900000-304.7, zamítl a rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků potvrdil. V průběhu navazujícího řízení o zajištěných vybraných výrobcích dle § 42b zákona o spotřebních daních bylo zjištěno, že vlastníkem těchto výrobků (minerálních olejů) je žalobkyně. V tomto navazujícím řízení tak celní úřad jedná jako s účastníkem s žalobkyní, společně s přípisem týkajícím se této věci doručil žalobkyni jako přílohu stejnopis rozhodnutí ze dne 19. 11. 2013 o zajištění výrobků. V reakci na to podala žalobkyně odvolání proti rozhodnutí celního úřadu o zajištění vybraných výrobků. Celní úřad odvolání rozhodnutím ze dne 8. 12. 2014 na základě pokynu žalovaného zamítl podle § 113 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a odvolací řízení zastavil. Toto rozhodnutí následně napadla žalobkyně dalším odvoláním, které žalovaný v záhlaví rozsudku označeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí celního úřadu o zamítnutí odvolání ze dne 8. 12. 2014 potvrdil.

Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že řízení o zajištění vybraných výrobků dle § 42 zákona o spotřebních daních je svým charakterem řízením „předstižným“, jehož účelem je při zjištění důvodného podezření z porušení zákona o spotřebních daních zabránit v nakládání s vybranými výrobky. Zajištění vybraných výrobků je faktickým úkonem, jehož provedení se osvědčuje protokolem a následně se o něm vydává deklaratorní rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků. Vychází se přitom jen z předběžně zjištěných skutečností, které mnohdy nemohou být postaveny najisto. Proto i okruh účastníků tohoto řízení je stanoven jen předběžně, přičemž se vychází z § 42a zákona o spotřebních daních. Teprve v navazujícím řízení o zajištěných vybraných výrobcích se může ukázat, že ve skutečnosti nejde o vybrané výrobky, nebo že nebyly porušeny povinnosti stanovené zákonem o spotřebních daních, nebo že jejich skutečným vlastníkem je jiná osoba. Vymezení okruhu účastníků řízení o zajištění vybraných výrobků obsažené v § 42a zákona o spotřebních daních neslouží k tomu, aby celní orgány musely každé další osobě, které svědčí věcné právo k vybraným výrobkům a která je zjištěna v průběhu navazujícího řízení, doručit rozhodnutí o zajištění výrobků, tedy znovu otevřít již pravomocné rozhodnutí pro další případný přezkum v odvolacím řízení. Toto rozhodnutí má povahu ad rem, takže přesné zjišťování konkrétních (všech) účastníků řízení není za daných okolností v tomto typu řízení stěžejní. Společnost H. s. r. o. byla jediným adresátem rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků a jí bylo též doručeno. Následné „doručení“ tohoto rozhodnutí žalobkyni nemohlo jí založit právo podat odvolání. Žalobkyně tedy podala odvolání proti rozhodnutí, jehož nebyla příjemcem a které je navíc pravomocné a řádným opravným prostředkem již nezměnitelné. Celní úřad dle žalovaného správně odvolání zamítl podle § 113 odst. 1 písm. c) daňového řádu a odvolací řízení zastavil. Žalovaný neshledal důvodnou ani námitku, že celní úřad odňal svým postupem žalobkyni práva účastníka řízení o zajištění vybraných výrobků, neboť žalobkyně účastníkem tohoto řízení v době rozhodování celního úřadu nebyla.

Obsah žaloby a vyjádření k žalobě

Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou, neboť se domnívá, že žalovaný zcela nesprávně vyhodnotil otázku, zda žalobkyni přísluší právo samostatně napadnout rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků odvoláním. Žalobkyně shrnula, že veškeré úkony celních orgánů ve věci zajištění vybraných výrobků směřovaly výlučně vůči společnosti H. s. r. o., která však neprováděla skladování výrobků a neměla je ani jinak v dispozici. Dle § 42a odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních je účastníkem řízení o zajištění vybraných výrobků osoba, u které byly výrobky zjištěny, a dále osoba, které k takovým výrobkům svědčí věcné právo. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uznal, že žalobkyně je vlastníkem zajištěných vybraných výrobků a že jí rozhodnutí doposud nebylo oznámeno, neboť celní orgány ji nepovažují za příjemce rozhodnutí. Z toho plyne, že rozhodnutí o zajištění výrobků není vůči žalobkyni pravomocné. Argument, že žalobkyně nemá právo podat odvolání, neboť nebyla příjemcem rozhodnutí, by mohl obstát pouze tehdy, pakliže by rozhodnutí o zajištění mělo právní účinky toliko vůči příjemci rozhodnutí, tedy společnosti H., s. r. o. Tak tomu ovšem evidentně není, neboť povinnosti z tohoto rozhodnutí vyplývající se vztahují na všechny účastníky, nikoliv jen na osobu, u které se zajišťované výrobky nacházejí, ale i na jejich vlastníka. Opačný závěr, tj. že rozhodnutí o zajištění nemá vůči žalobkyni jakožto vlastníkovi vybraných výrobků žádné účinky, takže by žalobkyně měla právo se zajištěnými výrobky libovolně disponovat, by byl absurdní. Omezuje-li rozhodnutí žalobkyni v dispozici s vybranými výrobky, musí být příjemcem rozhodnutí ve smyslu § 101 odst. 3 ve spojení s § 109 odst. 1 a 4 daňového řádu. Argumentaci žalovaného, že vydané rozhodnutí je výrazem potřeby rychlého a efektivního postupu, vyvrací žalobkyně tím, že podané odvolání nemá odkladný účinek, v důsledku jeho podání se tedy nemaří účinky zajištění, proto není racionálního důvodu vyloučit právo na odvolání účastníka řízení, jenž se objevil dodatečně.

V další části žaloby, označené jako žalobní bod č. 3, žalobkyně předestřela širší kontext dané věci. Zdůraznila, že jí v rámci přezkumu rozhodnutí celního úřadu o zajištění vybraných výrobků jde o to, aby byly doplněny výsledky kontroly o relevantní zjištění, která se budou opírat o spolehlivý zdroj informací, nikoliv o sdělení náhodného kolemjdoucího zaměstnance společnosti H., s. r. o., jenž byl přítomen provádění kontroly. Tento úkon však odmítají celní orgány provést, odmítají žalobkyni přiznat její procesní práva. Celní úřad doposud soustavně opomíjel žalobkyni a k její tíži používal výlučně skutečnosti, které se dozvěděl (resp. nedozvěděl) od subjektu, který k dané věci nemohl nic přinést, protože k zajištěným vybraným výrobkům neměl žádný vztah. Argumentace žalovaného, že žalobkyně může svá práva uplatnit v jiných řízeních a jinými postupy, je naprosto účelová, neboť žalobkyně se o to pokusila, ovšem celní orgány přihlíží toliko k rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků a dalším úkonům směřujícím pouze vůči společnosti H., s. r. o., skutečnosti tvrzené žalobkyní a jí navržené důkazy pak odmítají.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě namítl, že žaloba je nepřípustná, neboť směřuje proti rozhodnutí, jež bylo vydáno v „podkladovém“ řízení jen předběžné povahy. Rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků lze podřadit pod § 70 písm. b) s. ř. s. Navrhl proto, aby soud žalobu odmítl. Pro případ, že by se soud žalobou zabýval věcně, se žalovaný ztotožnil s žalobními námitkami žalobkyně a označil je za důvodné. Poukázal na to, že z hlediska vymezení okruhu účastníků řízení není určující, s kým správní orgán jako s účastníkem skutečně jednal, nýbrž kdo měl účastníkem po právu být. Vyšlo-li na základě následných zjištění najevo, že celní úřad nejednal se všemi účastníky řízení, pak žalobkyni jakožto osobě s věcným právem k zajištěným vybraným výrobkům náleželo právo podat odvolání proti rozhodnutí o zajištění. To předtím nabylo právní moci pouze formálně, nikoliv však materiálně vůči opomenutému účastníkovi řízení, tedy žalobkyni. Odvolání žalobkyně by tak bylo možné jako přípustné věcně projednat. Žalovaný tedy uznal, že odvolání žalobkyně nebylo nepřípustné ve smyslu § 113 odst. 1 písm. c) daňového řádu. Žalovaný nicméně dále poukázal na to, že odvolání žalobkyně bylo opožděné, neboť jednatel žalobkyně byl o vydání rozhodnutí o zajištění výrobků informován dne 20. 3. 2014 v rámci ústního jednání na celním úřadu a znovu pak dne 4. 4. 2014 doručením rozhodnutí o zahájení meritorního řízení. Skutkové důvody zajištění a právní kvalifikaci skutkového jednání pak žalobkyně zjistila dne 14. 4. 2014, kdy jí byla doručena výzva k podání daňového tvrzení, resp. dne 25. 7. 2014 při doručení výsledku postupu k odstranění pochybností. Žalovaný má za to, že jelikož výrok o zamítnutí odvolání a zastavení odvolacího řízení je ve výsledku zákonný a opírá se o správné ustanovení [§ 113 odst. 1 písm. c) daňového řádu], není důvodu žalobou napadené rozhodnutí formálně rušit.

Žalobkyně v replice ze dne 13. 10. 2015 poukázala na to, že z hlediska přípustnosti žaloby je irelevantní, jaký charakter má meritorní rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků. Žalobkyně se žalobou domáhá ochrany svého procesního práva podat odvolání. Dále odmítla, že by na danou věc bylo možné analogicky aplikovat správní řád. S rozhodnutím o zajištění výrobků se žalobkyně seznámila až dne 9. 10. 2014, kdy jí bylo rozhodnutí doručeno jedním ze způsobů předvídaných daňovým řádem. Je zcela bez významu, zda se žalobkyně mohla seznámit s obsahem rozhodnutí z jiných zdrojů. Podané odvolání je nejen přípustné, ale i včasné.

Při jednání, které soud k projednání věci nařídil, setrvali účastníci na svých dosavadních procesních stanoviscích.

Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu

Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou.

Soud se v návaznosti na námitku žalovaného zabýval otázkou, zda žalobou napadené rozhodnutí může být předmětem soudního přezkumu, nebo zda je z něho vyloučeno podle § 70 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Podle tohoto ustanovení jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony správního orgánu předběžné povahy. Argumentace žalovaného vychází z toho, že případné vyloučení napadeného rozhodnutí ze soudního přezkumu je třeba posuzovat na pozadí toho, zda samotné meritorní rozhodnutí týkající se předmětu řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí procesního charakteru, je vyloučeno ze soudního přezkumu. Bylo-li by totiž ze soudního přezkumu vyloučeno jakožto úkon toliko předběžné povahy rozhodnutí ve věci samé, tím spíše by dle argumentační linie žalovaného bylo ze stejného důvodu ze soudního přezkumu vyloučeno i rozhodnutí procesního charakteru.

Soud ovšem stanovisko žalovaného nesdílí. Pokud jde o charakter jak rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků (tedy meritorního rozhodnutí), tak rozhodnutí procesní povahy o zamítnutí odvolání pro jeho nepřípustnost, obě mají v dané věci materiální účinky správního rozhodnutí, tedy zasahují do právní sféry žalobkyně, každé nicméně jiným způsobem. Zatímco meritorní rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků představuje zásah zejména do práva vlastnického, rozhodnutí o zamítnutí odvolání pro nepřípustnost je zásahem do práva procesního (porušení procesního nároku na rozhodnutí o opravném prostředku), jehož důsledkem může být zprostředkovaně i zásah do práva vlastnického. V dané věci nelze odhlížet od toho, že kontrola (místní šetření) nebyla prováděna v prostorách žalobkyně, celní úřad nezjišťoval před vydáním rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků stanovisko žalobkyně. Rozhodnutí o zajištění tedy vychází ze skutkového stavu, který žalobkyně nemohla ovlivnit, zejména pak nebyla vyzvána k předložení nezbytných dokladů, ačkoliv je vlastníkem vybraných výrobků, jak posléze vyšlo najevo v navazujícím řízení. Odvolání žalobkyně proti rozhodnutí o zajištění výrobků tak je první možností, kdy žalobkyně může uplatnit svoji obranu. Nelze přitom vyloučit, že žalobkyně důkazy předloženými k odvolání, případně v dalším průběhu řízení o odvolání, prokáže, že hmotněprávní podmínky pro zajištění výrobků nebyly splněny, a dosáhne tak jejich uvolnění ještě před vydáním rozhodnutí v řízení o zajištěných vybraných prostředcích. Případné porušení procesního práva žalobkyně jakožto účastníka řízení o zajištění vybraných výrobků, a to v důsledku nesprávného posouzení přípustnosti podaného odvolání, je tedy významným zásahem do procesních práv s potenciálně rozhodujícím vlivem na zákonnost samotného meritorního rozhodnutí.

Koncepce soudní výluky dle § 70 písm. b) s. ř. s. je postavena na tom, že není nezbytné podrobit soudnímu přezkumu rozhodnutí, je-li pouze dočasné povahy a bude-li dotčená osoba mít právo nechat přezkoumat zákonnost postupu správního orgánu v rámci žaloby proti konečnému rozhodnutí.

Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu k tomu v rozsudku ze dne 27. 10. 2009, čj. 2 Afs 186/2006 – 54, uvedl, že rozhodnutím předběžné povahy ve smyslu § 70 písm. b) s. ř. s. je pouze rozhodnutí, které splňuje podmínku časovou, věcnou a osobní. Časová podmínka je splněna tehdy, pokud zákon jednoznačně stanoví lhůtu, v níž musí být zahájeno navazující řízení o vydání konečného rozhodnutí, a současně lhůtu pro vydání tohoto rozhodnutí. Vydáním konečného rozhodnutí pak musí pozbýt všechny účinky rozhodnutí předběžné povahy. Osobní podmínka je naplněna v případě, že konečné rozhodnutí je adresováno stejné osobě jako rozhodnutí předběžné, tedy že osoba, která byla dotčena rozhodnutím předběžné povahy, bude moct napadnout žalobou rozhodnutí konečné. Podmínka věcná je splněna, pokud se konečným rozhodnutím rozhoduje mj. o vztazích zatímně upravených rozhodnutím předběžným, tedy že rozhodnutí konečné musí v sobě věcně zahrnout rozhodnutí předběžné. V opačném případě by nebylo možné domoct se alespoň zprostředkovaně přezkumu předběžného rozhodnutí, což předpokládá i obdobné zákonem předvídané předpoklady pro vydání předběžného i konečného rozhodnutí. Rozšířený senát zdůraznil, že rozhodnutí může být přímé přezkumné pravomoci soudů odňato pouze výjimečně, a to jen za předpokladu, že soudy mají možnost přezkoumat alespoň zprostředkovaně v rámci soudního přezkumu dotčenou osobou nárokovatelného následného správního rozhodnutí, které v sobě nutně zahrne revizi předběžného rozhodnutí vyloučeného ze správního přezkumu (tedy jeho zrušení či změnu), čímž bude dotčené osobě zachováno právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (předběžné povahy), které vzniká právě jen za podmínky, že škoda má původ v pravomocném rozhodnutí, které bylo posléze pro nezákonnost zrušeno nebo změněno.

Má-li tedy soud na podkladě těchto úvah posoudit, zda procesní rozhodnutí o nepřípustnosti odvolání proti rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků je předběžné povahy ve smyslu § 70 písm. b) s. ř. s., musí posoudit jeho vztah k rozhodnutí vydávanému v navazujícím řízení o zajištěných výrobcích dle § 42b - § 42d zákona o spotřebních daních. Podmínka osobní i podmínka časová jsou naplněny, neboť žalobkyně jakožto vlastník zajištěných vybraných výrobků je účastníkem jak řízení o zajištění, tak řízení o zajištěných vybraných výrobcích. Okruh účastníků obou řízení je shodný (viz § 42a a § 42b odst. 2 zákona o spotřebních daních). Na rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků vždy navazuje řízení o zajištěných vybraných výrobcích dle § 42b - § 42d zákona o spotřebních daních, které musí správce daně zahájit bezodkladně (§ 42b odst. 1 zákona o spotřebních daních). Lhůta pro vydání konečného rozhodnutí není stanovena, v tomto řízení lze uplatnit obecné prostředky na ochranu proti nečinnosti správce daně (§ 38 daňového řádu) a jejich prostřednictvím vymoct vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Nelze ovšem nevidět, že mezi vydáním rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků, které je předběžně vykonatelné, a rozhodnutím v řízení o zajištěných vybraných výrobcích může uplynout značná doba, po kterou nemůže oprávněný držitel (vlastník) nakládat se zajištěnými věcmi, což může vést ke vzniku majetkové škody. Může být tedy sporné, zda lze vlastníkovi zajištěných vybraných výrobků odpírat soudní přezkum rozhodnutí, které ho omezuje ve výkonu vlastnického práva a které může být nezákonné, i po dobu několika měsíců či let, než je vydáno konečné rozhodnutí ve věci (rozhodnutí v řízení o zajištěných vybraných výrobcích) a nabude právní moci.

Věcná podmínka vymezená v rozhodnutí rozšířeného senátu NSS však v daném případě splněna není. Nejprve je vhodné v návaznosti na argumentaci žalovaného uplatněnou ve vyjádření k žalobě, podle něhož nemůže být rozhodnutí o zamítnutí odvolání pro nepřípustnost předmětem soudního přezkumu, jestliže by z něho bylo vyloučeno i meritorní rozhodnutí vydané v tomto řízení, vymezit, zda rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků podléhá soudnímu přezkumu s ohledem na naplnění věcné podmínky definované rozšířeným senátem. Okruh posuzovaných otázek v řízení o zajištění vybraných výrobků a v řízení o zajištěných vybraných výrobcích je v zásadě shodný, neboť cílem posledně uvedeného řízení je prokázat, zda s vybranými výrobky bylo skutečně nakládáno způsoby uvedenými v § 42 odst. 1 a 2 zákona o spotřebních daních (viz § 42b odst. 1 téhož zákona); tato ustanovení přitom upravují skutkové podstaty pro vydání rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků. Je tedy zřejmé, že v řízení navazujícím se prověřuje (prostřednictvím dokazování v plném rozsahu), zda jsou skutečně dány důvody předběžně zjištěné při prvotní kontrole, na jejímž základě bylo rozhodnuto o zajištění výrobků. Řízení o zajištěných vybraných výrobcích může skončit vydáním rozhodnutí o uvolnění zajištěných výrobků (nebyly-li prokázány skutečnosti vedoucí k zajištění), nebo rozhodnutí o propadnutí či zabrání vybraných výrobků. Skončí-li řízení o zajištěných vybraných výrobcích vydáním rozhodnutí o jejich vrácení, nemá vlastník těchto výrobků k dispozici žádný efektivní procesní nástroj, kterým by se mohl domoct přezkumu zákonnosti samotného zajištění výrobků. Rozhodnutí o vrácení vybraných výrobků vlastníkovi prospívá, stěží může pro účely žalobní legitimace přednést žalobní tvrzení o tom, že právě rozhodnutím o vrácení je dotčen na své právní sféře. Vlastník vybraných výrobků tedy zpravidla nenaplní podmínku aktivní žalobní legitimace ve vztahu k rozhodnutí o vrácení výrobků. Rozhodne-li správce daně o propadnutí vybraných výrobků, pak se sice může vlastník vybraných výrobků v rámci žaloby proti tomuto konečnému rozhodnutí domoct přezkumu hmotněprávních otázek, které byly určující i pro rozhodnutí o zajištění výrobků, nicméně konečné rozhodnutí nemá účinky zrušení či změny rozhodnutí o zajištění. Pokud soud shledá, že rozhodnutí o propadnutí vybraných výrobků je nezákonné, neznamená to automaticky, že by bylo nezákonné i rozhodnutí o zajištění výrobků (pro rozhodnutí o propadnutí je určující, jaké skutečnosti byly v řízení prokázány, kdežto rozhodnutí o zajištění vychází ze zjištění učiněných při místním šetření – ostatně žalovaný v napadeném rozhodnutí přiléhavě popsal rozdílné požadavky kladené na řádné zjištění skutkového stavu v obou těchto řízeních). V rámci posuzování zákonnosti rozhodnutí o propadnutí výrobků se přitom nehodnotí, zda bylo zákonné rozhodnutí o zajištění výrobků. Je tedy zřejmé, že právní úprava nezaručuje vlastníkovi zajištěných vybraných výrobků, že se v rámci soudního přezkumu konečného rozhodnutí (rozhodnutí o uvolnění zajištěných vybraných výrobků, nebo o jejich propadnutí) posoudí i zákonnost rozhodnutí o zajištění. Konečné rozhodnutí v sobě nezahrnuje revizi předběžného rozhodnutí vyloučeného ze soudního přezkumu (tedy jeho zrušení či změnu). Tím je dotčen nárok vlastníka na náhradu škody způsobné nezákonným rozhodnutím o zajištění vybraných výrobků. Soud dále doplňuje, že i z hlediska své podoby a obsahu je rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků způsobilé přezkumu, neboť musí být odůvodněno, a to jak vůči aplikované právní úpravě, tak ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním.

Z výše uvedeného tedy plyne, že pro nedostatek věcné podmínky vymezené judikaturou rozšířeného senátu NSS nelze rozhodnutí o zajištění považovat za rozhodnutí předběžné povahy, a aplikovat tak na něj § 70 písm. b) s. ř. s. Tím spíše tento závěr platí pro procesní rozhodnutí o zamítnutí odvolání pro jeho nepřípustnost vydané v řízení o zajištění vybraných výrobků, které je předmětem soudního přezkumu v projednávané věci. Procesní nárok na vydání meritorního rozhodnutí o podaném opravném prostředku nemá věcnou souvislost s předmětem následného řízení o zajištěných vybraných výrobcích. V rámci přezkumu rozhodnutí vydaného v řízení o zajištěných výrobcích se vlastník vybraných výrobků ochrany svého procesního práva porušeného v předcházejícím řízení nedomůže. Zatímco předmětem soudního přezkumu rozhodnutí vydaného v řízení o zajištěných vybraných výrobcích je posouzení hmotněprávních podmínek pro vydání rozhodnutí, event. procesních vad, předmětem soudního přezkumu rozhodnutí o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí o zajištění výrobků pro jeho nepřípustnost je ryze procesní otázka přípustnosti odvolání. Lze ostatně poukázat i na právní názor vyjádřený v bodu 29 odůvodnění již zmíněného rozsudku rozšířeného senátu NSS čj. 2 Afs 186/2006 – 54, podle něhož nelze soudní přezkum rozhodnutí procesní povahy odpírat aplikací některé jiné kompetenční výluky obsažené v procesním předpisu. Přezkum takových procesních rozhodnutí tedy není možno odpírat ani s poukazem na kompetenční výluku přezkumu rozhodnutí předběžné povahy.

Soud shrnuje, že žalobou napadené rozhodnutí není vyloučeno ze soudního přezkumu dle § 70 písm. b) s. ř. s., ani z důvodů jiných, neshledal proto důvod pro odmítnutí žaloby a věcně ji projednal.

Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadená rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal.

Skutková zjištění vycházející z obsahu daňového spisu

Z daňového spisu soud zjistil, že celní úřad provedl dne 15. 11. 2013 místní šetření ve skladových prostorách na adrese x u společnosti H., s. r. o., a to za účasti jejího zaměstnance – skladníka. Bylo zjištěno, že v prostorách jsou skladovány minerální oleje (nafta) v množství, které není určeno pro osobní spotřebu, a to v jednom kovovém sudu, dvou plastových sudech a dvou plastových barelech. Přítomný zaměstnanec společnosti H., s. r. o. nepředložil k těmto vybraným výrobkům doklady prokazující jejich zdanění. Celní úřad proto zajistil vybrané výrobky, neboť bylo dáno podezření, že nebyly zdaněny.

Dne 19. 11. 2013 vydal žalovaný rozhodnutí čj. 160904-3/2013-610000-61, jímž zajistil vybrané výrobky nalezené při místním šetření, neboť společnost H., s. r. o. jakožto kontrolovaná osoba neprokázala, že byly zdaněny. Rozhodnutí bylo doručeno pouze společnosti H., s. r. o., která je v rozhodnutí označena jako jediný jeho příjemce, a to dne 19. 11. 2013. Společnost H., s. r. o. podala proti rozhodnutí o zajištění odvolání, které bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 3. 2014, čj. 2307-2/2014-900000-304.7, zamítnuto a rozhodnutí celního úřadu potvrzeno. Rozhodnutí žalovaného bylo doručeno společnosti H., s. r. o. dne 20. 3. 2014.

Dne 9. 10. 2014 bylo zástupci žalobkyně doručeno na základě její žádosti rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků ze dne 19. 11. 2013. Téhož dne podala žalobkyně odvolání proti tomuto rozhodnutí, v němž namítla, že celní úřad nesprávně zjistil skutkový stav, neboť ve skutečnosti nebyly naplněny podmínky dle § 42 odst. 2 zákona o spotřebních daních pro rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků. Celní úřad rozhodl o odvolání rozhodnutím ze dne 8. 12. 2014, čj. 178664-3 /2014-610000-11.3, jímž odvolání zamítl a odvolací řízení zastavil podle § 113 odst. 1 písm. c) daňového řádu pro nepřípustnost. Nepřípustnost odvolání spatřoval celní úřad v tom, že napadá rozhodnutí, které již nabylo právní moci v důsledku rozhodnutí žalovaného o odvolání společnosti H., s. r. o. proti tomuto rozhodnutí. Rozhodnutí o zajištění výrobků bylo žalobkyni doručeno jen na vědomí z důvodu, že o to požádala, což jí však nezakládá právo podat odvolání. Rozhodnutí celního úřadu o odvolání bylo žalobkyni doručeno dne 9. 12. 2014.

Proti rozhodnutí celního úřadu o zamítnutí odvolání podala žalobkyně dne 18. 12. 2014 odvolání, v němž namítla, že jí nebylo rozhodnutí dříve doručeno, ačkoliv jí náleží postavení účastníka řízení o zajištění vybraných výrobků. Rozhodnutí o zajištění nabylo právní moci, ale jen vůči společnosti H., s. r. o., jíž bylo řádně oznámeno a jejíž odvolání bylo zamítnuto. Žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí celního úřadu.

Posouzení žalobních bodů

Soud zdůrazňuje, že dle žalobou napadeného rozhodnutí je odvolání žalobkyně proti rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků nepřípustné, neboť žalobkyně nebyla v době vydání tohoto rozhodnutí účastníkem řízení o zajištění vybraných výrobků ani příjemcem vydaného rozhodnutí. Jinými slovy řečeno, odvolání je dle žalovaného nepřípustné z důvodu, že bylo podáno osobou neoprávněnou. Žalovaný a ani před ním celní úřad se ve svých rozhodnutích nikterak nezabývali otázkou včasnosti (resp. opožděnosti) podaného odvolání, tuto problematiku žalovaný nadnesl až ve vyjádření k žalobě. Soud v rámci přezkumu napadeného rozhodnutí posuzuje toliko zákonnost důvodů, o něž se rozhodnutí opírá (srov. rozsudek NSS ze dne 27. 11. 2008, čj. 2 As 53/2007 – 111). Je nepřípustné, aby nahrazoval rozhodovací činnost správních orgánů (z důvodu dělby moci), tedy aby důvod, o nějž se opírá rozhodnutí žalovaného a který shledá soud nezákonným, případně nahradil důvodem jiným, v napadeném rozhodnutí neuvedeným, který by nicméně vedl ke stejnému výsledku, a proto žalobu zamítl. Soud se v rámci tohoto řízení zabýval výlučně zákonností napadeného rozhodnutí z pohledu toho právního důvodu, o který se rozhodnutí opírá. K argumentaci žalovaného uplatněné ve vyjádření k žalobě, že odvolání žalobkyně by muselo být zamítnuto pro opožděnost, soud nepřihlédl a nikterak nehodnotil její důvodnost.

Podle § 42 odst. 3 zákona o spotřebních daních provede zajištění vybraných výrobků nebo dopravního prostředku podle odstavce 1 nebo 2 správce daně, který jako první zjistí důvody pro zajištění, a sepíše o tom protokol. Stejnopis protokolu předá osobě, u níž byly vybrané výrobky zjištěny. Podle § 42a odst. 2 téhož zákona vydá správce daně nejpozději do 3 pracovních dní od vyhotovení protokolu podle § 42 odst. 3 rozhodnutí o zajištění. Správce daně v rozhodnutí uloží zákaz se zajištěnými vybranými výrobky nebo dopravním prostředkem jakýmkoli způsobem nakládat.

Podle § 42a odst. 1 zákona o spotřebních daních je účastníkem řízení o zajištění vybraných výrobků nebo dopravního prostředku

a) osoba, u níž byly vybrané výrobky zjištěny, b) osoba, která má věcné právo k zajištěným vybraným výrobkům nebo dopravnímu prostředku.

Podle § 101 odst. 3 daňového řádu je příjemcem rozhodnutí ten, komu je rozhodnutím ukládána povinnost nebo přiznáváno právo anebo prohlášeno právo nebo povinnost stanovená zákonem.

Podle § 101 odst. 5 a 6 daňového řádu se rozhodnutí oznamuje všem jeho příjemcům. Vůči příjemci je rozhodnutí účinné okamžikem jeho oznámení. Oznámením rozhodnutí se pro účely tohoto zákona rozumí doručení rozhodnutí nebo jiný zaprotokolovaný způsob seznámení příjemce s obsahem rozhodnutí.

Podle § 109 odst. 1 daňového řádu se může příjemce rozhodnutí odvolat proti rozhodnutí správce daně, pokud zákon nestanoví jinak.

Podle § 113 odst. 1 písm. c) daňového řádu správce daně, jehož rozhodnutí je odvoláním napadeno, odvolání zamítne a zastaví odvolací řízení, pokud je podané odvolání nepřípustné nebo bylo podáno po lhůtě.

V dané věci není sporu o tom, že vlastníkem zajištěných vybraných výrobků je žalobkyně, a náleží jí tak v souladu s § 42a odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních postavení účastníka řízení o zajištění vybraných výrobků. Pro určení okruhu účastníků řízení není rozhodující, zda celní úřad v době vydání rozhodnutí o zajištění měl k dispozici informace, na jejichž základě mohl spolehlivě v plném rozsahu usoudit, které všechny osoby jsou účastníkem řízení. Celnímu úřadu nepochybně nelze vytýkat, že v době vydání rozhodnutí jednal jako s účastníkem pouze s tím, o němž na základě doposud získaných poznatků věděl, že je účastníkem řízení (v daném případě tedy se společností H., s. r. o.).

Žalovaný správně považuje rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků za rozhodnutí ad rem (viz rozsudek NSS ze dne 29. 3. 2006, čj. 2 Afs 183/2005 – 64), patrně však přeceňuje význam této charakteristiky. To, že jde o rozhodnutí ad rem (tedy vážící se k věci, nikoliv k osobě), neznamená, že by jej nebylo třeba řádně oznámit všem účastníkům řízení. Osoby, kterým svědčí věcné právo k zajištěným vybraným výrobkům, i osoba, u níž byly výrobky zajištěny, jsou příjemci rozhodnutí o zajištění ve smyslu § 101 odst. 3 daňového řádu, neboť se jim tímto rozhodnutím ukládá povinnost zdržet se jakékoliv dispozice se zajištěnými výrobky, a to ať již z titulu detence (kontrolovaná osoba), nebo věcného práva k výrobkům (osoby, jimž svědčí věcné právo). Rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků nabývá právních účinků vůči těmto osobám až oznámením rozhodnutí (§ 101 odst. 5 daňového řádu). Charakter ad rem tohoto rozhodnutí znamená jen to, že v případě změny právních vztahů je rozhodnutí bez jakéhokoliv dalšího opatření závazné i pro právní nástupce původních účastníků řízení (příjemců rozhodnutí).

Zjistil-li celní úřad teprve po vydání rozhodnutí o zajištění, že žalobkyně je vlastníkem zajištěných vybraných výrobků, bylo jeho povinností oznámit jí rozhodnutí o zajištění. Žalobkyně totiž je účastníkem řízení o zajištění, byť tato skutečnost vyšla najevo teprve dodatečně, je povinna respektovat povinnost zdržet se nakládání se zajištěnými výrobky uloženou rozhodnutím o zajištění. Právo podat odvolání proti rozhodnutí o zajištění náleží všem příjemcům tohoto rozhodnutí, tedy i žalobkyni (§ 109 odst. 1 daňového řádu), zákon neobsahuje žádnou zvláštní úpravu subjektivní přípustnosti odvolání proti rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků. Odvolání, které podala žalobkyně, je tedy přípustné, nebylo podáno osobou neoprávněnou, a tedy nemohlo být zamítnuto dle § 113 odst. 1 písm. c) daňového řádu pro nepřípustnost.

Skutečnost, že rozhodnutí celního úřadu bylo považováno již za pravomocné, neboť odvolání jediného formálně v rozhodnutí označeného příjemce společnosti H., s. r. o. bylo zamítnuto, nezakládá nepřípustnost odvolání žalobkyně, jak chybně dovozoval celní úřad v rozhodnutí ze dne 8. 12. 2014. Rozhodnutí, které nebylo oznámeno všem účastníkům řízení, přičemž není rozhodující, že celní úřad vzhledem k deficitu informací nemohl o této skutečnosti vědět, nebylo lze považovat za objektivně pravomocné. Právní moci nabylo rozhodnutí toliko subjektivně vůči těm příjemcům rozhodnutí (účastníkům řízení o zajištění), kterým bylo v souladu se zákonem oznámeno. Subjektivní právní moc rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků vztahující se ke společnosti H., s. r. o. nečiní nepřípustným odvolání podané jiným účastníkem téhož řízení, byť bylo učiněno až poté, co bylo rozhodnuto o odvolání společnosti H., s. r. o.

Soud tedy uzavírá, že žalobní bod je důvodný, neboť žalovaný nesprávně posoudil otázku přípustnosti odvolání žalobkyně.

Žalovaný se ve vyjádření k žalobě i při jednání soudu dovolával závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2011, čj. 5 Afs 15/2011 – 90. V něm se soud vyjádřil jednak k účastenství vlastníka vybraných výrobků v řízení o jejich zajištění, jednak k počátku běhu lhůty pro podání žaloby žalobci, jemuž nebylo rozhodnutí oznámeno, ovšem seznámil se s jeho obsahem kvalifikovaným způsobem. Pokud jde o otázku účastenství vlastníka vybraných výrobků v řízení o jejich zajištění, Nejvyšší správní soud posuzoval tuto otázku ve vztahu k zákonu o spotřebních daních ve znění účinném do 31. 4. 2011 a konstatoval významný deficit této úpravy, která považovala za účastníka řízení jen kontrolovanou osobu. V nyní posuzované věci je však aplikovatelná pozdější právní úprava, která nedostatky předchozí právní úpravy týkající se okruhu účastníků řízení odstranila a zahrnula vlastníka vybraných výrobků mezi účastníky řízení o zajištění vybraných výrobků bez ohledu na skutečnost, zda jde současně o osobu, u které byla provedena kontrola. Závěry Nejvyššího správního soudu proto nejsou na nyní posuzovanou věc aplikovatelné. Žalovaný z nich ostatně dovozuje, že žalobci v daném řízení příslušelo postavení účastníka řízení, v čemž mu soud dal za pravdu (viz výše). Otázku včasnosti odvolání soud v tomto řízení neposuzoval, takže i v tomto směru je odkaz na výše uvedený rozsudek NSS irelevantní.

Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení

Vzhledem k tomu, že žaloba je důvodná, zrušil soud podle § 78 odst. 1 s. ř. s. pro nezákonnost nejen žalobou napadené rozhodnutí žalovaného, ale i jemu předcházející rozhodnutí celního úřadu o odvolání žalobkyně (§ 78 odst. 3 s. ř. s.) a podle § 78 odst. 4 s. ř. s. vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je v dalším řízení vázán právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.), a proto bude vycházet z toho, že žalobkyní podané odvolání je přípustné.

O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně byla v řízení zcela úspěšná, a má tak právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení. Náklady, které žalobkyni v řízení vznikly, spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 3.000 Kč a nákladech na zastoupení advokátem. Výše odměny advokáta za zastupování se stanoví v souladu s § 35 odst. 2 s. ř. s. dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně provedl v souvislosti s tímto řízením čtyři úkony právní služby ve smyslu § 11 advokátního tarifu, a to převzetí zastoupení, sepis žaloby, sepis repliky ze dne 13. 10. 2015 a účast při jednání. Odměna za jeden úkon právní služby činí 3.100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu], výše odměny tak je celkem 12.400 Kč. Vedle odměny přísluší zástupci žalobkyně rovněž náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z úkonů právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem tedy 1.200 Kč. Jelikož je zástupce žalobkyně plátcem DPH, je součástí nákladů řízení žalobkyně i náhrada daně z přidané hodnoty, kterou je její zástupce povinen odvést z odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů (§ 57 odst. 2 s. ř. s.), tj. 21 % z 13.600 Kč, tedy 2.856 Kč. Náklady žalobkyně tak celkem činí 19.456 Kč. Náhrada nákladů řízení je splatná ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku [§ 160 odst. 1 věta za středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), užitý na základě § 64 s. ř. s.], a to k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 17. ledna 2017

JUDr. Milan Podhrázký, Ph.D., v. r.

předseda senátu

Za správnost: Božena Kouřimová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru