Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

48 Af 36/2014 - 83Rozsudek KSPH ze dne 28.06.2016

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
4 Afs 178/2016

přidejte vlastní popisek

48 Af 36/2014 - 83

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Milana Podhrázkého a soudců Mgr. Ing. Petra Šuránka a Mgr. Jana Čížka, ve věci žalobce: S. T., a. s., se sídlem J., U. H., zastoupeného Prof. JUDr. Karlem Klímou, advokátem se sídlem Hradčanské náměstí 12, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 8. 2014, čj. 119606/2014/KUSK, sp. zn. SZ_119606/2014/KUSK,

takto:

I. Žaloba sezamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“) napadá žalobce v záhlaví označené rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil platební výměr Městského úřadu Neratovice (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 10. 11. 2011, č. 14/2011, čj. MěÚN/57868/2011. Správní orgán I. stupně tímto rozhodnutím, jehož zrušení se žalobce taktéž domáhá, vyměřil podle § 1 písm. g), § 10a a § 14 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění účinném do 13. 10. 2011 (dál jen „zákon č. 565/1990 Sb.“) a obecně závazné vyhlášky města Neratovice č. 1/2010 o místních poplatcích žalobci místní poplatek za provozované výherní hrací přístroje nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí (dále jen „ministerstvo“) za I., II., III. a IV. čtvrtletí roku 2011 v celkové výši 120.000 Kč.

Žalobce v obsáhlé žalobě předně shrnul dosavadní průběh řízení a připomněl, že zákonem č. 183/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, zákon č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, a zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích (dále jen „zákon č. 183/2010 Sb.“), došlo s účinností od 16. 6. 2010 k novelizaci zákona č. 565/1990 Sb., podle níž mohou obce vybírat místní poplatek „za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické zařízení povolené ministerstvem podle jiného právního předpisu“. Detailně popsal legislativní proces přijetí zmíněné novely a dodal, že ustanovení zákona, která mají být v dané věci použita [§ 1 písm. g) a § 10a zákona č. 565/1990 Sb.], jsou v rozporu s ústavním pořádkem, neboť byly přijaty protiústavním způsobem.

Další okruh žalobních námitek se týká porušení tzv. notifikační povinnosti. Daná novela zákona č. 565/1990 Sb. vznikala velmi hekticky a celý legislativní proces trval jen 26 dnů. K dotazu týkajícímu se notifikačního procesu ohledně dané novely Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví (dále též „Úřad“) dne 24. 7. 2013 svým vyjádřením čj. 08287/5000/2013-002 sdělil, že zákon č. 183/2010 Sb. nebyl notifikován podle směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 98/34/ES ze dne 22. 6. 1998 o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů, ve znění směrnice č. 98/48/ES (dále jen „směrnice 98/34/ES“), a že uvedený předpis notifikační povinnosti nepodléhá. S tím však žalobce nesouhlasí. Připomněl, že Evropská komise již ČR sdělila, že zákon č. 300/2011 Sb., který novelizoval zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách (dále jen „zákon o loteriích“), měl být notifikován jakožto norma technického charakteru. Tento předpis obsahoval prvky finančně regulující provoz loterií stejně, jako je tomu v případě části zákona 183/2010 Sb. Centrální loterní systém s interaktivními videoloterními terminály je systémem s elektronickým řízením služeb a platí, že vše, co má elektronické řízení, má také technický charakter. Za normu technického charakteru je třeba považovat takové předpisy, které nějakým způsobem provádějí kategorizaci, specifikaci, jakož i organizační opatření. Technickou normou pak je i předpis, který pracuje s pojmy, jako jsou např. blíže nevysvětlená „jiná technická herní zařízení“. Žalobce dále připomněl, že notifikační povinnost je upravena uvedenou směrnicí 98/34/ES, která byla do českého právního řádu inkorporována zákonem č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů (dále též „zákon č. 22/1997 Sb.“), a nařízením vlády č. 339/2002 Sb., o postupech při poskytování informací v oblasti technických předpisů, technických dokumentů a technických norem. Smyslem notifikace plynoucí z uvedené směrnice je ochrana jednotného vnitřního trhu. Notifikační povinnost implikuje povinnost členských států a odpovídajících národních orgánů, aby pro účely Evropské komise a ostatních členských států prostřednictvím stanoveného národního kontaktního místa (v ČR je to Úřad) oznamovaly ještě před jejich schválením technické předpisy upravující oblast průmyslových či zemědělských výrobků, jakož i oblast pravidel tzv. informační společnosti. Následkem notifikace je započetí období tzv. pozastavení prací v délce 3 měsíců, po kterou členský stát nesmí notifikovanou normu přijmout tak, aby v tomto období se členské státy či Evropská komise mohly k technické normě vyjádřit či vznést připomínky. Zákon č. 183/2010 Sb. však nebyl notifikován. Nebyl-li dodržen notifikační proces technického předpisu, pak takový předpis je sice z hlediska vnitrostátního práva platný a účinný, ale stává se podle žalobce z hlediska perspektivy unijní právní úpravy vnitřního trhu ve smyslu judikatury Soudního dvora EU jako celek neaplikovatelný a nevynutitelný vůči jednotlivcům a právnickým osobám. Jestliže se následně dotčené subjekty porušení notifikační povinnosti dovolávají, vnitrostátní soud by měl odmítnout aplikovat ustanovení příslušného vnitrostátního předpisu, který nebyl oznámen ve smyslu čl. 8 této směrnice. Judikatura Soudního dvora EU (CIA Security International, dále např. rozsudek Lemmens) hovoří o nevynutitelnosti takových technických norem, u nichž byl notifikační proces porušen. Technický předpis, který nebyl notifikován podle dané směrnice, je neaplikovatelný a nevynutitelný vůči třetím osobám a národní soud je proto povinen odmítnout takový předpis aplikovat. Uvedené potvrzuje i novější judikatura (např. rozsudek Sapod Audic z 6. 6. 2002, případně Schwibbert ze dne 8. 11. 2007). Žalobce v této souvislosti upozornil na princip tzv. aplikační přednosti, který je na místě aplikovat i v projednávané věci, neboť orgány ČR nedodržely notifikační proces ve smyslu uvedené směrnice. Soud by proto měl odmítnout aplikaci předpisu přijatého v rozporu s touto notifikační povinností. V případě novely provedené zákonem č. 183/2010 Sb. by tak měla být relevantní původní právní úprava, která byla účinná před přijetím novely, ve vztahu k níž byl porušen notifikační proces.

Žalobce v této souvislosti navrhl soudu předložit problém notifikace výše uvedené novely Soudnímu dvoru EU s předběžnou otázkou ve znění: „Je zákon č. 183/2010 Sb., v části třetí, u kterého nebyla členským státem dodržena povinnost notifikace dle čl. 8 směrnice č. 98/34/ES (ve znění směrnice č. 98/48/ES), nepoužitelný a nevynutitelný u soudu členského státu Evropské unie vůči fyzickým a právnickým osobám ve smyslu judikatury Evropského soudního dvora (Soudního dvora Evropské unie)?“ Navrhl současně přerušení řízení do doby rozhodnutí o této předběžné otázce.

Žalobce dále namítá nesrozumitelnost textu zmíněné novely, v důsledku níž bylo původní oprávnění pro obce, aby obecně závaznou vyhláškou mohly stanovit místní poplatek za provoz výherního hracího přístroje, nahrazeno oprávněním stanovit místní poplatek za provoz výherního hracího přístroje nebo jiného technického herního zařízení povoleného ministerstvem podle jiného právního předpisu. Tímto jiným právním předpisem měl zákonodárce na mysli zákon o loteriích. Definici „jiného technického herního zařízení“ zákon o loteriích neobsahuje. Zákonodárce tak do právního předpisu včlenil neurčitý obecný pojem, neboť z jeho jazykového vyjádření není zřejmé, na jakou třídu konkrétních případů se vztahuje. Použití neurčitých právních pojmů narušuje prostředí právní jistoty, protože pro adresáta normy není ze samotného textu zjevné, jaký je obsah a rozsah příslušného pojmu.

V rámci posledního okruhu žalobních námitek žalobce upozorňuje na posouzení otázky výběru místního poplatku z povolených či provozovaných jiných technických herních zařízení. Rozporuje zde závěry, podle nichž povolená technická herní zařízení jsou předmětem poplatku bez ohledu na skutečnost, zda jsou provozována či nikoliv. Podle žalobce správní orgány v dané věci nezákonně stanovily místní poplatek také za zařízení, která sice byla povolena, ale nebyla provozována po celou dobu, za kterou byl poplatek vyměřen, ač žalobce poskytl správnímu orgánu I. stupně informace o datech přerušení a opětovných uvedení do provozu.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby a s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/13 požádal o přiznání náhrady nákladů řízení. Ve vyjádření k žalobě shrnul dosavadní průběh řízení a předně zpochybnil, zda žaloba obsahuje řádné žalobní body. Ve vztahu k námitkám týkajícím se legislativního procesu odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/12. Pokud žalobce namítá, že jím provozované loterie a jiné podobné hry na území města Neratovice nepodléhají místnímu poplatku, muselo by se podle žalovaného jednat o loterie a jiné podobné hry provozované bez povolení, případně by musel žalobce argumentovat ustanoveními účinného jednoduchého práva, které by vybírání místního poplatku u jím provozovaných loterií a jiných podobných her vylučovalo. Žalobce však nic takového netvrdí. Žalovaný dodal, že doplnění pojmu „jiné technické herní zařízení“ do zákona č. 565/1990 Sb. bylo vyvoláno nutností odlišit nová koncová zařízení nových technologií provozování hazardních her od již ustáleného a zákonem definovaného pojmu „hrací přístroj“. Odkázal v této souvislosti na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/10. Názor žalobce, že videoloterní terminál není koncovým přístrojem a že hra je provozována prostřednictvím koncové jednotky, označil žalovaný za rozporný a nelogický. Polemika žalobce s pojmy „provozovaný“ a „povolený“ není dle žalovaného právní otázkou. Význam slova „povolený“ je ve vztahu k předchozímu autoritativnímu rozhodnutí oprávněného, zatímco význam slova „provozovaný“ je nepochybně vztažen k činnosti bez ohledu na to, zda je k této činnosti nutné „povolení“ či nikoliv. K namítanému porušení notifikační povinnosti pak žalovaný dodal, že žalobce neuvádí nic konkrétnějšího, na základě čeho by se dalo ověřit tvrzení, že zákon č. 300/2011 Sb. označila Evropská komise za nenotifikovaný. Sám žalobce potvrdil, že odborný orgán dospěl k tomu, že zákon č. 183/2010 Sb. není technickou normou, a tedy notifikaci nepodléhá. K tomu žalovaný dodal, že v příloze č. V odst. 1 písm. d) směrnice 98/34/ES jsou vyjmenovány služby, na které se tato směrnice nevztahuje. Jde o službu „zpřístupnění elektronických her v herně za osobní přítomnosti uživatele“, která je označena jako služba, která není „poskytována na dálku“. Žalovaný doplnil, že je-li „jiné technické herní zařízení“ výrobkem, pak zákon č. 183/2010 Sb. neupravoval jeho specifikace, které stanoví požadované charakteristiky výrobku, a proto taktéž notifikaci nepodléhá.

V replice k vyjádření žalovaného žalobce setrval na podané žalobě. Předně se ohradil proti tomu, že by žaloba neobsahovala žalobní body, neboť je z ní patrné, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. Dodal, že správní orgán žádal o přesné sdělení, v jakém období byly či nebyly sázkové hry provozovány a prostřednictvím jakých systémů. Zároveň sdělil, že za dobu přerušení provozu nebudou místní poplatky účtovány. Po vyjádření ke všem nejasnostem týkajícím se zjištění skutečného stavu umístění hracích zařízení žalobce dodal i zprávu o tom, že z rozhodnutí ministerstva o povolení provozu ze dne 31. 12. 2007 je zřejmé, že např. interaktivní videoloterní terminály nejsou samostatným zařízením a jako takové jsou pouze součástí centrálního loterního systému (dále jen „CLS“) a nelze je zpoplatnit místními poplatky. Žalobce novelu zákona č. 565/1990 Sb. shledává protiústavní a nesouhlasí s interpretací pojmu „jiné technické herní zařízení“. Správní orgán zatížil žalobce poplatkovou povinností nad rámec připouštěný zákonem, což je v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny a nepřípustným zásahem do práva žalobce vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Žalobci také nebyla poskytnuta lhůta k tomu, aby se mohl vyjádřit k použití seznamů herních zařízení a poukázat na jejich případné nesrovnalosti.

Žalobce v návaznosti na to ještě doručil soudu dne 16. 7. 2015 doplnění žaloby, v němž upozornil na rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-98/14, a to

v řízení o předběžné otázce týkající se slučitelnosti dvou novelizací zákona o organizaci hazardních her v Maďarsku s vybranými ustanoveními evropského práva. Odpovědi poskytnuté v tomto rozsudku jsou relevantní i pro řešení věci

žalobce a podporují jeho názory vyjádřené v žalobě. Soudní dvůr připomněl, že ochrana spotřebitelů proti hráčské závislosti a předcházení trestné činnosti a podvodům spojeným s hrami jsou naléhavými důvody obecného zájmu, jež mohou odůvodnit omezení hazardních her, přičemž však samotný cíl

maximalizace příjmů státního rozpočtu neumožňuje omezení volného pohybu služeb. Nicméně skutečnost, že omezení hazardních her je akcesoricky přínosem pro rozpočet dotyčného členského státu nebrání tomu, aby toto omezení bylo

odůvodněno tím, že předně sleduje skutečně cíle související s naléhavými důvody obecného zájmu. Omezení uložená členskými státy však musí splňovat určité podmínky. První z nich je přiměřenost daných opatření.

Vnitrostátní předpisy jsou způsobilé k tomu, aby zaručily uskutečnění dovolávaného cíle pouze tehdy, pokud „skutečně odpovídají snaze dosáhnout jej koherentním a systematickým způsobem“. Žalobce se již

v žalobě obsáhle zabýval způsobem přijetí zákona č. 183/2010 Sb. a je zřejmé, že žádné konkrétní cíle dané novelizace stanoveny nebyly. Legislativní proces proběhl živelně a překotně, o koherentnosti a systematičnosti ochrany spotřebitelů před hráčskou závislostí a předcházení kriminality s ní spojené či dosahování jiných cílů spočívajících v naléhavých důvodech obecného zájmu zde nemůže být řeči. Podle žalobce z průběhu legislativního procesu vyplývá primární cíl navýšit příjmy veřejných rozpočtů (což Soudní dvůr EU jakožto

primární cíl neuznává), a dále je přinejmenším velmi sporné, zda podpora sportu je dostatečně silným důvodem obecného zájmu, který by mohl ospravedlnit omezení volného pohybu služeb. V kontextu této nahodilé novelizace také chybí

jakákoli koncepce, pokud jde o distribuci vybraných finančních prostředků do oblasti sportu. Dalším požadavkem na legislativu omezující volný pohyb služeb v oblasti loterií je soulad se základními právy zaručenými Listinou základních práv EU. Soudní dvůr v citovaném rozsudku poskytl vodítka nejen z hlediska zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání, ale též z hlediska práva vlastnického. Zdůraznil, že zásada právní jistoty zejména vyžaduje, aby právní úprava byla jasná a přesná a její účinky předvídatelné, zejména pokud může vyvolat nepříznivé důsledky pro jednotlivce a podniky. Sporná novelizace není jasná a přesná, tudíž její účinky nejsou pro její adresáty spolehlivě předvídatelné. Pokud jde o ochranu vlastnického práva, i zde došlo k jeho porušení, a to právě ve spojení s ochranou právní jistoty a legitimního očekávání. Provozovatelé investovali do videoloterních terminálů za určitých podmínek. Bez jakéhokoli přechodného období byla zavedena možnost jejich zpoplatnění, bez toho, aby se na to provozovatelé měli možnost dostatečně připravit. Jejich investice byla proto mnohdy znehodnocena. Podle žalobce tedy napadená rozhodnutí byla vydána na základě zákona, jenž není v souladu s právem EU, a to nejen z důvodu nesplnění povinnosti notifikace, ale i pro materiálně právní nesoulad s evropským právem.

Při jednání u soudu žalobce omezil žalobní body plynoucí z reprodukovaného písemného znění žaloby pouze na část žalobní argumentace týkající se porušení notifikační povinnosti. Upozornil na dezaktualizovanou situaci oproti době podání žaloby s tím, že v důsledku precedenčních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ztratil argumenty ve vztahu ke zbývající části žaloby. Odkázal dále na rozhodnutí Soudního dvora EU o předběžné otázce maďarského soudu zmiňované v doplnění žaloby a upozornil na legislativní anomálii při přijetí sporné novelizace s tím, že v důsledku „obohacení“ novely Senátem nebyla šance notifikaci provést. Žalovaný při jednání u soudu odkázal na své písemné vyjádření k žalobě.

Ze správního spisu soud ověřil, že ministerstvo rozhodnutím ze dne 31. 12. 2007, čj. 34/26454/2007, povolilo žalobci provozovat loterii nebo jinou podobnou hru dle § 50 odst. 3 zákona o loteriích prostřednictvím funkčně nedělitelného technického zařízení CLS pod obchodním názvem „INTERAKTIVNÍ LOTERNÍ SYSTÉM“ a současně schválilo všeobecný herní plán CLS. Žalobce se dne 31. 12. 2010 obrátil na správní orgán I. stupně podáním označeným jako „splnění ohlášení s výhradou“, v němž mimo jiné vyjádřil nejistotou, zda je s ohledem na novelizaci zákona č. 565/1990 Sb. poplatníkem místního poplatku ve smyslu obecně závazné vyhlášky města Neratovice vydané s účinností od 1. 10. 2010. Učinil zde mimo jiné prohlášení o tom, že provozuje na 4 místech loterii nebo jinou podobnou hru prostřednictvím CLS. Dodal k tomu, že interaktivní loterní terminály nejsou samostatným zařízením a požádal o vydání platebního výměru, v němž bude případně výše místního poplatku stanovena a odůvodněna. V reakci na to zaslal správní orgán I. stupně žalobci sdělení ze dne 3. 1. 2011, čj. MěÚN/00197/2011, s tím, že pojem „jiné technické herní zařízení“ není nejasný, přičemž k vydání platebního výměru může přistoupit pouze tehdy, nebudou-li poplatky zaplaceny včas nebo ve správné výši. Součástí správního spisu jsou dále oznámení žalobce doručené správnímu orgánu I. stupně týkající se přerušení a obnovení provozu sázkových her prostřednictví interaktivního loterního systému. Správní orgán I. stupně žalobce dne 10. 10. 2011 vyzval k doplnění ohlášení místního poplatku, a to o uvedení přesného počtu koncových interaktivních videoloterních herních zařízení umístěných v roce 2011 na území města Neratovice. Na to reagoval žalobce vyjádřením ze dne 17. 10. 2011, v němž uvedl, že jeho ohlášení splňuje veškeré potřebné náležitosti, aby si mohl správce poplatku vyhodnotit, zda žalobce je či není poplatníkem takového poplatku.

Jak dále ze správního spisu plyne, správní orgán I. stupně vydal dne 10. 11. 2011 platební výměr č. 14/2011, kterým žalobci vyměřil podle § 1 písm. g), § 10a a § 14 zákona č. 565/1990 Sb. a obecně závazné vyhlášky města Neratovice č. 1/2010 místní poplatek za provozované výherní hrací přístroje nebo jiné technické herní zařízení povolené ministerstvem za I., II., III. a IV. čtvrtletí roku 2011 v celkové výši 120.000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 6. 12. 2011 odvolání, v němž argumentoval v podstatné míře obdobně jako v podané žalobě. Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 7. 8. 2014 (napadeným projednávanou žalobou) toto odvolání žalobce zamítl a platební výměr správního orgánu I. stupně potvrdil. Důvodnou shledal námitku žalobce týkající se části odůvodnění správního orgánu I. stupně o možnosti prominutí části poplatku. Tato formulace totiž neodpovídá znění obecně závazné vyhlášky, jde však dle žalovaného pouze o chybu v psaní, která neovlivnila platnost rozhodnutí. Částečně důvodnou pak shledal i odvolací námitku týkající se oprávnění vyměřit poplatek za IV. čtvrtletí roku 2011. K tomu však žalovaný uzavřel, že správní orgán I. stupně byl oprávněn místní poplatek vyměřit i za dané čtvrtletí.

Krajský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, které žalovaný při jednání u soudu v souladu s § 71 odst. 2 s. ř. s. omezil. Na rozdíl od žalovaného je soud přesvědčen o tom, že projednávaná žaloba náležitosti dle § 71 odst. 1 písm. d) splňuje a projednatelné žalobní body obsahuje. Těmito žalobními body je soud vázán (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), přičemž při přezkumu napadeného rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

K výše uvedenému lze ještě poznamenat, že zmiňuje-li se žalobce v replice k vyjádření žalovaného o tom, že mu nebyla poskytnuta lhůta k tomu, aby se mohl vyjádřit k seznamu herních zařízení použitému správními orgány, resp. poukázat na jejich případné nesrovnalosti, pak tato (byť obecně) namítaná vada řízení, o níž se žalobce při jednání u soudu již nezmiňoval, představuje samostatný žalobní bod ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Soud však nemohl přehlédnout, že tento bod nebyl uplatněn v samotné (včas podané) žalobě, ale až v citované replice k vyjádření žalovaného, která byla k soudu podána až dne 8. 6. 2015, tedy téměř 10 měsíců po doručení žalobou napadeného rozhodnutí žalobci. Ani tímto žalobním bodem (namítanou vadou řízení), který taktéž nelze považovat za rozšíření některého ze včas uplatněných žalobních bodů, se proto zdejší soud nemohl věcně zabývat.

Jediný okruh žalobních námitek, který v dané věci po omezení žalobních bodů ze strany žalobce určuje předmět sporu, spočívá v namítaném porušení notifikační povinnosti při přijetí zákona č. 183/2010 Sb. K tomu je třeba z hlediska relevantní právní úpravy předeslat, že žalobcem odkazovanou směrnici 98/34/ES provádí v ČR již shora zmíněný zákon č. 22/1997 Sb. Dle § 3 odst. 1 tohoto zákona je technickým předpisem „právní předpis, obsahující technické požadavky na výrobky, popřípadě pravidla pro služby nebo upravující povinnosti při uvádění výrobku na trh, popřípadě do provozu, při jeho používání nebo při poskytování nebo zřizování služby nebo zakazující výrobu, dovoz, prodej či používání určitého výrobku nebo používání, poskytování nebo zřizování služby.“ Jak potom plyne z § 7 odst. 1 téhož zákona „Informace o návrhu a návrh technického předpisu nebo technického dokumentu, jejich změny nebo doplnění, na které se vztahují informační povinnosti vůči členským státům Evropské unie a orgánům Evropského společenství nebo informační povinnosti vyplývající z mezinárodních smluv, předávají Úřadu ministerstva, jiné ústřední správní úřady, Česká národní banka, orgány územních samosprávných celků, vláda, pokud se vyjadřuje k návrhům technických předpisů, jichž není navrhovatelem, a v případě technických dokumentů též osoby, pokud jsou oprávněny je vydávat podle zvláštního právního předpisu“.

Samotná směrnice 98/34/ES obsahuje pro členské státy povinnost sdělit za naplnění dalších podmínek plynoucích z této směrnice Komisi návrh technického předpisu, přičemž další postup při přijetí takového předpisu je pak upraven v čl. 9 této směrnice (podstatné je především povinné odložení přijetí návrhu o 3 měsíce). Vymezení pojmu „technický předpis“ pak obsahuje směrnice v čl. 1 bodu 11 (v původním znění se jednalo o bod 9), podle něhož se pro účely dané směrnice rozumí „‚technickým předpisem‘ technické specifikace a jiné požadavky nebo předpisy pro služby včetně příslušných správních předpisů, jejichž dodržování je při uvedení na trh, při poskytování služby, při usazování poskytovatele služeb nebo při používání v členském státě nebo na jeho větší části závazné de iure nebo de facto, jakož i právní a správní předpisy členských států zakazující výrobu, dovoz, prodej nebo používání určitého výrobku nebo zakazující poskytování nebo využívání určité služby nebo usazování poskytovatele služeb s výjimkou předpisů stanovených v článku 10“. Žalobci je v této souvislosti nutno dát za pravdu v tom, že pokud by skutečně určitý právní předpis notifikaci ve smyslu uvedené směrnice podléhal a notifikován by nebyl, nelze jej za těchto okolností vůči jednotlivcům použít (viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 30. 4. 1996, CIA Security International, C-194/94).

Krajský soud v Praze především nemohl přehlédnout, že judikatura Soudního dvora EU se již zabývala otázkou, zda právní předpisy týkající se úpravy provozování hazardních her a výherních hracích přístrojů notifikační povinnosti podléhají či nikoliv. Jak Soudní dvůr dovodil v rozsudku ze dne 21. 4. 2005, Lindberg, C-267/03 (týkajícím se výkladu předchozí směrnice o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů), „taková vnitrostátní ustanovení, … kterým se mění zákon o loteriích … mohou v rozsahu, v němž obsahují zákaz provozovat hazardní hry za použití určitých hracích automatů, představovat technický předpis ve smyslu čl. 1 bodu 9 směrnice Rady 83/189/EHS … pokud je prokázáno, že dosah dotčeného zákazu je takový, že neumožňuje žádné jiné používání dotčeného výrobku, s výjimkou čistě okrajového, které je možno od dotčeného výrobku důvodně očekávat, nebo v případě, že tomu tak není, pokud je prokázáno, že tento zákaz může významně ovlivnit složení, povahu zmíněného výrobku nebo jeho uvedení na trh“. V rozsudku ze dne 19. 7. 2012, Fortuna a další, C-213/11, pak Soudní dvůr dospěl k závěru, že „článek 1 bod 11 směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES … musí být vykládán v tom smyslu, že taková vnitrostátní ustanovení … jejichž důsledkem může být omezení, nebo dokonce postupné znemožnění provozování her na výherních hracích přístrojích s nízkými výhrami jinde než v kasinech a hernách, mohou představovat „technické předpisy“ ve smyslu tohoto ustanovení, jejichž návrhy musí být předmětem oznámení stanoveného v čl. 8 odst. 1 prvním pododstavci této směrnice, je-li prokázáno, že uvedená ustanovení představují podmínky, které mohou významně ovlivnit povahu dotčeného výrobku nebo jeho uvádění na trh, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu“. Z výše uvedeného tedy lze dovodit, že judikatura Soudního dvora připouští, že úprava hazardních her, jejímž důsledkem může být omezení, nebo dokonce postupné znemožnění provozování her na výherních hracích přístrojích, představuje technický předpis ve smyslu citované směrnice, který je třeba notifikovat.

Vzhledem k tomu, že předmětem novely č. 183/2010 Sb. zjevně nebylo žádné ustanovení, jež by zakazovalo, znemožňovalo či omezovalo hry na hracích přístrojích ve smyslu citované judikatury (např. zmiňované omezení provozování her mimo kasina a herny), je v dané věci klíčové posouzení, zda ustanovení daného předpisu představují podmínky, které mohou významně ovlivnit povahu dotčeného výrobku nebo jeho uvádění na trh (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2016, čj. 1 As 197/2015-77). Krajský soud je přitom přesvědčen, že zákon č. 183/2010 Sb. takto vymezené podmínky nenaplňuje. Opětovně je totiž nutno připomenout, že předmětem dané novely bylo poskytnutí možnosti obcím „vybírat … poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené ministerstvem podle jiného právního předpisu“, přičemž sazba poplatku za každý výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené ministerstvem na tři měsíce se mohla pohybovat v rozmezí od 1000 Kč do 5000 Kč (srov. § 10a zákona č. 565/1990 Sb.). Jistě je nutno připustit, že tento poplatek může představovat pro provozovatele takových herních zařízení určité omezení a do určité míry i regulaci takových přístrojů, ta však podle názoru zdejšího soudu nedosahuje takové intenzity, že by zákon č. 183/2010 Sb. významně ovlivňoval povahu dotčeného výrobku či jeho uvádění na trh ve smyslu citované judikatury. Soudní dvůr v citovaném rozsudku Fortuna a další hovoří v této souvislosti o okolnostech, jako je omezení maximálního počtu herních přístrojů, možnosti jejich přeprogramování apod., což jsou kvalitativně zcela odlišné skutečnosti, než představuje možnost obcí přistoupit ke zpoplatnění v uvedeném rozpětí. Jak ostatně žalobce uvedl v žalobě, samotný Úřad, jemuž jsou předávány návrhy technických předpisů (viz citovaný § 7 odst. 1 zákona č. 22/1997 Sb.) zaujal stanovisko, že zákon č. 183/2010 Sb. notifikační povinnosti nepodléhal. Žalobce pak kromě obecné argumentace, podle níž CLS s interaktivními videoloterními terminály je systémem s elektronickým řízením služeb (přičemž platí, že vše co má elektronické zařízení, má také technických charakter), nepředkládá žádné bližší odůvodnění toho, proč by měl zákon č. 183/2010 Sb. notifikační povinnosti dle citované směrnice podléhat. Pokud v této souvislosti žalobce upozornil na to, že zákon č. 300/2011 Sb. měl být podle Evropské komise uvedeným způsobem notifikován, nelze přehlédnout, že citovaný zákon novelizoval nejen zákon č. 565/1990 Sb., ale i zákon o loteriích, a to včetně jeho stěžejních ustanovení týkajících se samotného povolování provozování loterií a jiných podobných her. S ohledem na výše uvedené proto soud neshledal ani tuto žalobní námitku důvodnou a stejně tak neshledal důvod k předložení žalobcem navržené předběžné otázky Soudnímu dvoru EU. K žalobcem navrženému znění otázky lze ostatně poznamenat, že spojuje dvě otázky, k nimž se již Soudní dvůr EU ve shora citované judikatuře vyjádřil (vynutitelnost předpisu podléhajícího notifikaci, pokud notifikován nebyl, a stanovení podmínek, za kterých předpisy regulující herní automaty představují technický předpis ve smyslu směrnice 98/34/ES).

Závěrem pak krajský soud uvádí, pokud jde o argumentaci žalobce vznesenou v doplnění žaloby a týkající se požadavků judikatury Soudního dvora EU na právní předpisy v oblasti loterijních her, že zákon č. 183/2010 Sb. není se žalobcem citovanými požadavky v rozporu. Smyslem a cíli přijetí zákona č. 183/2010 Sb. se již ve své judikatuře zabýval Nejvyšší správní soud, který mimo jiné v rozsudku ze dne 17. 1. 2014, čj. 2 Afs 91/2013-56, uvedl, že „nelze souhlasit se stěžovatelem ani v tom směru, že v případě vybírání posuzovaného místního poplatku má tento poplatek výlučně fiskální charakter (…). Ačkoli lze přisvědčit stěžovateli, že u místních poplatků hrají fiskální otázky důležitou roli, jejich stanovením může docházet též k regulaci určitých aktivit. (…) Normativní zakotvení daného poplatku totiž reflektuje negativní dopady spojené s provozem těchto přístrojů (především chorobné gamblerství) a v žádném případě ho nelze považovat pouze za zdroj obecních příjmů, protože - podobně jako poplatek za psa či poplatek za užívání veřejného prostranství - v sobě nese očekávání vynaložených příjmů obcí či strpění některých negativních jevů na území obce. Neboli místní poplatek v sobě nese protiplnění spočívající v toleranci zařízení sloužících k provozování loterií nebo jiných podobných her a jeho funkcí není pouze naplnění rozpočtů municipalit.“ S ohledem na výše uvedené se tak zdejší soud nemohl ztotožnit se závěry žalobce, podle něhož je daná právní úprava nesystematická a nekoherentní. Stejně tak se soud nedomnívá, že by zákon č. 183/2010 Sb. byl ve vztahu k žalobci v rozporu s principy ochrany legitimního očekávání, vlastnického práva a právní jistoty. Jak již jednoznačně dovodila judikatura Nejvyššího správního soudu, s ohledem na níž ostatně sám žalobce omezil v projednávané věci žalobní body (srov. např. výše citovaný rozsudek čj. 2 Afs 91/2013-56), nebyla sporná novelizace nejasná či nepřesná, jak tvrdí žalobce.

Rozsudek Soudního dvora EU, na který žalobce v této souvislosti opakovaně odkazuje (ze dne 11. 6. 2015, Berlington Hungary Tanácsadó és Szolgáltató kft, C-98/14), navíc dopadal na situaci (rozdílnou od projednávané věci), v níž vnitrostátní předpis bez stanovení přechodného období pětinásobně zvýšil paušální daň z provozování výherních hracích přístrojů v hernách a navíc zavedl poměrnou daň z téže činnosti, resp. bez stanovení přechodného období nebo náhrady provozovatelům heren zakázal provozování výherních hracích přístrojů mimo kasina. Opětovně je tak nutno zdůraznit, že se jednalo o situaci kvalitativně zcela odlišnou od projednávané věci, kde sporná novela upřesnila a vyjasnila (toliko) možnost obcí vybírat poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené ministerstvem podle jiného právního předpisu, a to navíc ve výši, kterou předpokládala již předchozí právní úprava. Nelze ostatně přehlédnout, že citovaný rozsudek Soudního dvora, pokud jde o dopad směrnice 98/34/ES na posuzované maďarské právní předpisy, dovozuje (viz jeho odst. [100]), že ustanovení vnitrostátního právního předpisu, která pětinásobně zvyšují paušální daň z provozování výherních hracích přístrojů v hernách, a navíc zavádí poměrnou daň z téže činnosti, nejsou „technickými předpisy“ ve smyslu citované směrnice, a že takovými jsou pouze ta ustanovení vnitrostátního právního předpisu, která zakazují provozování výherních hracích přístrojů mimo kasina. Výše uvedené závěry žalobcem zmiňovaného rozsudku Soudního dvora EU tedy spíše naopak potvrzují shora uvedenou argumentaci zdejšího soudu týkající se dopadu zmiňované směrnice na zákon č. 183/2010 Sb.

K žalobcem v této souvislosti zmiňovanému omezování volného pohybu služeb pak závěrem zdejší soud zpozorňuje na to, že sám citovaný rozsudek Soudního dvora EU v této souvislosti připouští omezení volného pohybu služeb, a to za předpokladu, „pokud vnitrostátní soud dospěje po celkovém posouzení okolností, za nichž byly tyto právní předpisy přijaty a uplatňovány, k závěru, že předně sledují skutečně cíle související s ochranou spotřebitelů před hráčskou závislostí a s bojem proti trestným a podvodným činnostem spojeným s hrami, přičemž pouhá skutečnost, že omezení hazardních her je akcesoricky přínosem pro rozpočet dotyčného členského státu prostřednictvím zvýšení daňových příjmů, není na překážku tomu, aby se na toto omezení nahlíželo jako na předně sledující skutečně takové cíle.“ Jak již bylo výše uvedeno, mimo jiné i smyslem právní úpravy zpochybňované žalobcem se již zabýval Nejvyšší správní soud (srov. závěry výše citovaného rozsudku čj. 2 Afs 91/2013-56), přičemž dospěl k závěru, že normativní zakotvení daného poplatku reflektuje negativní dopady spojené s provozem těchto přístrojů (především chorobné gamblerství) a v žádném případě ho nelze považovat pouze za zdroj obecních příjmů. Ani v tomto ohledu tedy krajský soud neshledává rozpor žalobcem zpochybňované novelizace s citovaným rozsudkem Soudního dvora EU.

Vzhledem k tomu, že žádná ze vznesených námitek nebyla důvodná, dospěl Krajský soud v Praze v návaznosti na výše uvedené k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly. K jeho návrhu, aby mu soud přiznal náhradu nákladů řízení ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/13, je třeba uvést, že závěry citovaného nálezu se na žalovaného jako na správní orgán nevztahují. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odkázal-li pak žalovaný v této souvislosti při jednání na vyhlášku č. 254/2015 Sb., lze k tomu doplnit, že dle judikatury Nejvyššího správního soudu se v řízení před správními soudy náhrada nákladů procesně úspěšným žalovaným správním orgánům zásadně nepřiznává (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 31. 3. 2015, čj. 7 Afs 11/2014-47).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 28. června 2016

JUDr. Milan Podhrázký, Ph.D., v.r.

předseda senátu

Za správnost: Alena Léblová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru