Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

48 A 91/2016 - 106Rozsudek KSPH ze dne 20.08.2019

Prejudikatura

6 Ads 33/2013 - 31

5 As 14/2016 - 25

6 Ads 19/2013 - 35

1 As 24/2011 - 79

2 Afs 45/2003

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
1 As 327/2019

přidejte vlastní popisek

48 A 91/2016- 106

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Olgy Stránské a soudců Mgr. Jana Čížka a Mgr. Ing. Petra Šuránka ve věci

žalobkyně: Bc. P. L.

bytem X zastoupena advokátem Doc. JUDr. et Mgr. Janem Brázdou, Ph.D., LL.M., sídlem Malá 43/6, Plzeň

proti žalovanému: Policejní prezident sídlem Strojnická 27, Praha 7

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 9. 2016, č. j. PPR-23034-44/ČJ-2015-990131,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 9. 2016, č. j. PPR-23034-44/ČJ-2015-990131, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 15 342 Kč, k rukám jejího zástupce advokáta Doc. JUDr. et Mgr. Jana Brázdy, Ph.D., LL.M., a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyni se vrací přeplatek na soudním poplatku ve výši 1 000 Kč, který jí bude vyplacen z účtu Krajského soudu v Praze ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Vymezení věci

1. Žalobou proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podanou u zdejšího soudu dne 21. 10. 2016, se žalobkyně domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, jímž policejní prezident zamítl její odvolání a potvrdil rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Středočeského kraje ze dne 16. 7. 2015, č. 3891/2015 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyně podle § 42 odst. 1 písm. j) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění zákona č. 303/2013 Sb. (dále jen „zákon o služebním poměru“) propuštěna ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky, protože podle posudku psychologa bezpečnostního sboru pozbyla osobnostní způsobilost k výkonu služby.

2. Žalovaný napadené rozhodnutí odůvodnil tím, že z podkladů plyne, že osobnostní charakteristika žalobkyně není důsledkem jednání nadřízených pracovníků a dalších policistů vůči žalobkyni, ale je počáteční příčinou problémů s nadřízenými a v konečném důsledku i jejího propuštění ze služebního poměru. Ztotožnil se se závěrem psychologa o nedostačivosti žalobkyně v oblasti autoregulace a s ohledem na shromážděný spisový materiál jej označil za logický a nepřekvapivý. Co se týče nedostačivosti v oblasti poznávacích procesů a psychopatologické symptomatiky, ani v těchto oblastech žalovaný nepochybuje o závěru psychologa, který podporují podklady ve spise. Žalovaný se neztotožnil s námitkou, že žalobkyně měla být propuštěna z důvodu pozbytí zdravotní způsobilosti a nikoli z důvodu pozbytí osobnostní způsobilosti. Byť je lékařský posudek vykonatelný dnem vydání, lze jej v rámci podaného návrhu na přezkum zvrátit. Lhůta pro přezkum uplynula dne 9. 7. 2015, posudek se stal nezvratným až dne 10. 7. 2015, kdy již bylo zahájeno řízení o propuštění žalobkyně z důvodu pozbytí osobnostní způsobilosti. Žalovaný nepřisvědčil ani námitce, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. C 147/2015, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2015, č. j. 58 Co 408/2015-51, potvrzují, že propuštění žalobkyně bylo účelové. Žalovaný dospěl k závěru, že služební funkcionář postupoval v souladu s § 42 odst. 1 písm. j) zákona o služebním poměru. Žalovaný přezkoumal důvodnost a průběh zjišťování osobnostní způsobilosti žalobkyně, přičemž ani v této oblasti nezjistil pochybnosti o správnosti postupu služebního funkcionáře, který umožnil žalobkyni řádné uplatnění jejích práv a v odůvodnění se vypořádal se všemi vznesenými námitkami. Shrnul, že služební funkcionář správně akceptoval závěry psychologů a žalobkyni propustil ze služebního poměru, neboť s ohledem na osobnostní nastavení žalobkyně není možné, aby se začlenila do hierarchie policie. Žalobkyně pozbyla schopnost autoregulace, dostačivost v oblasti poznávacích procesů a vykazuje znaky psychopatologické symptomatiky.

Obsah podání účastníků řízení

3. Žalobkyně namítá, že o propuštění ze služebního poměru bylo rozhodnuto nezákonně, jelikož dne 24. 7. 2015 byl Lékařskou komisí č. 1 Zdravotnického zařízení Ministerstva vnitra, oblastním zdravotnickým zařízením Praha, vydán posudek, dle něhož žalobkyně pozbyla zdravotní způsobilosti ke službě v bezpečnostním sboru. K tomuto datu měl služební funkcionář povinnost propustit žalobkyni ze služebního poměru na základě ustanovení § 42 odst. 1 písm. h) zákona o služebním poměru. Služební funkcionář však nevydal rozhodnutí o ukončení služebního poměru, ale postavil žalobkyni mimo službu ve smyslu § 124 odst. 8 zákona o služebním poměru. Služební funkcionář zahájil řízení o propuštění žalobkyně pouze z důvodu ztráty osobní způsobilosti k výkonu služby a následně ji dne 16. 7. 2015 propustil podle § 42 odst. 1 písm. j) zákona o služebním poměru. Žalobkyně má za to, že v daném případě je třeba posoudit, zda nebyla porušena zásada litispendence. Zároveň se domnívá, že ji služební funkcionář propustil ze služebního poměru ve snaze ji poškodit. Pokud by totiž byla propuštěna podle § 42 odst. 1 písm. h) zákona o služebním poměru, měla by nárok na náhradu za ztrátu na služebním příjmu po skončení pracovní neschopnosti ve smyslu § 103 zákona o služebním poměru.

4. Dále namítá, že prvostupňové rozhodnutí nebylo řádně odůvodněno a je nepřezkoumatelné. Služební funkcionář vycházel pouze ze stanoviska psychologa oddělení psychologických služeb a tento nedostatek nezhojil ani odvolací orgán. Jednal tak v rozporu s § 181 odst. 2 písm. a), c) a d) a § 181 odst. 5 zákona o služebním poměru. V této souvislosti odkazuje na judikaturu správních soudů [rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 21. 6. 2013, č. j. 6 Ads 19/2013-35, a ze dne 30. 10. 2003, č. j. 6 As 29/2003-97; rozhodnutí NSS jsou dostupná na www.nssoud.cz]. Požadavky stanovené v § 181 a § 190 zákona o služebním poměru nelze zužovat aplikací vyhlášky č. 487/2004 Sb., o osobnostní způsobilosti ke službě v bezpečnostním sboru, ve znění vyhlášky č. 474/2012 Sb. (dále jen „vyhláška o osobnostní způsobilosti“), tudíž je nutné náležité odůvodnění rozhodnutí. Žalobkyně má za nesprávný postup žalovaného, který, aby dostál požadavkům kladeným judikaturou, vyžádal pouze doplnění závěru vedoucího psychologa. Žalovaný tak neučinil drobnou změnu, ale zcela nahradil odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, neboť podstatně doplnil podklady, které měl opatřit již správní orgán prvního stupně. Neobstojí ani výrok prvostupňového rozhodnutí, v němž je uvedeno pouze to, že rozhodl o propuštění na podkladu závěru psychologa. Žalobkyně k tomu odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 7. 2014, č. j. 30 A 52/2013-40, a rozsudek NSS ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012-47.

5. Žalobkyně dále namítla, že v bezpečnostním sboru sloužila 20 let a nikdy neměla problémy s přizpůsobením. Jediný konflikt měla s vedoucím odvodního oddělení Č. npor. A., s nímž však měli problémy i ostatní policisté, což plyne i z provedeného psychosociálního auditu. Dále podotýká, že přezkum osobnostní způsobilosti byl proveden pouze z důvodu, že si stěžovala na svého nadřízeného. Vzhledem k tomu, že se služební orgán nezabýval celou její stížností, obrátila se s žádostí o pomoc na další orgány veřejné správy. Využívala tak práva, která má v právním státě každý občan, a z toho nelze dovodit, že by byla psychicky nezpůsobilá. Dále se pozastavuje nad tím, že žalovaný v rozhodnutí zmiňuje zprávu mjr. F. M. o získaných údajích, která byla zpracována z důvodu problematického chování žalobkyně. Ve zprávě jsou porovnávány výroky žalobkyně získané z internetu se skutečností. Tento postup podle jejího názoru mohl být v rozporu se zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 250/2014 Sb. (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“), neboť správní orgán prvního stupně shromažďoval o žalobkyni údaje bez jejího souhlasu, aniž by k tomu měl důvod.

6. Žalobkyně navrhuje, aby soud nařídil provedení znaleckého posudku z oboru psychologie nezávislým odborníkem mimo resort Ministerstva vnitra. Před psychologickým zkoumáním v důsledku psychických útrap zkolabovala na pracovišti a musela být převezena do nemocnice. Přestože na tuto skutečnost upozornila, bylo zkoumání provedeno a výsledek měl nepochybně odraz ve stavu, v němž se nacházela. Služební funkcionář využil stavu, o němž věděl, neboť přestože již po provedení psychosociálního auditu dne 20. 5. 2014 plk. H. uvedl, že požádá o přezkoumání osobnosti žalobkyně, učinil tak až 19. 2. 2015. Dalším důvodem pro provedení znaleckého posudku je skutečnost, že přestože měl správní orgán prvního stupně propustit žalobkyni z důvodu ztráty zdravotní způsobilosti, začal narychlo činit veškerá opatření, aby ji propustil podle § 45 odst. 1 písm. j) zákona o služebním poměru, a nemusel tak vyplácet žádné finanční prostředky. Toto vyplývá i z toho, že služební funkcionář, aniž by měl zajištěné podklady pro rozhodnutí, již domluvil posouzení osobnostní způsobilosti a podklady byly dodány dodatečně. Žalobkyně nesouhlasí se závěry o osobnostní způsobilosti a domnívá se, že byly vytvořeny tendenčně pro potřeby služebního funkcionáře. Zjištěným osobnostním charakteristikám odporuje skutečnost, že úspěšně ukončila bakalářský stupeň vzdělání na U. J. A. K.. Porucha osobnosti je diagnózou patřící do oboru psychiatrie, přičemž psycholog, který posudek zpracovával, pravděpodobně není znalcem z tohoto oboru. Nadto byla osobnostní způsobilost žalobkyně zkoumána již před 20 lety, v době kdy byla přijata k policii. Jednalo-li by se o poruchu osobnosti, musely by být znaky známy již při přijetí.

7. Žalovaný ve vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Má za to, že v napadeném rozhodnutí dostatečně odůvodnil, proč nebylo zahájeno řízení o propuštění ze služebního poměru na základě pozbytí zdravotní způsobilosti. Žalobkyně se podrobila zjišťování osobnostní způsobilosti 28. 4. 2015, závěr psychologa byl vydán dne 13. 5. 2015 a opraven byl 4. 6. 2015. Dne 3. 6. 2015 byl podán návrh na jeho přezkoumání, přičemž dne 24. 6. 2015 byl vydán závěr vedoucího psychologa, který byl zmocněnci žalobkyně doručen dne 30. 6. 2015. Lékařský posudek byl žalobkyni doručen dne až 24. 6. 2015, lhůta pro jeho přezkum tak uplynula dne 9. 7. 2015, přičemž až 10. 7. 2015 byl lékařský posudek nezvratný a neměnný, a stal se tak konečným výsledkem přezkumu zdravotní způsobilosti. V této souvislosti odkazuje na komentář k zákonu o služebním poměru (Tomek, P.: Zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů s komentářem k 1. 7. 2012. Olomouc: ANAG, 2012. str. 161), dle něhož je zřejmé, že před vydáním rozhodnutí o propuštění musí být lékařský posudek pravomocný. Žalovaný si uvědomuje, že pojem právní moci je ve vztahu k lékařskému posudku nutno užívat velmi zdrženlivě, jelikož se nejedná o rozhodnutí, které je výsledkem správního řízení ve smyslu zákona o služebním poměru či správního řádu, avšak hodnotí užití tohoto pojmu jako přiléhavé. Nezměnitelnost a nezvratnost lékařského posudku nastala z důvodu nemožnosti podat prostředek nápravy. Žalovaný již v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobkyni dává za pravdu v tom, že lékařský posudek byl vykonatelný již dnem vydání, tj. 24. 6. 2015. Předběžnou vykonatelnost posudku však nelze zaměňovat s jeho nezměnitelností a nezvratností, je nutno ji vykládat jako pokyn pro služebního funkcionáře, aby dotčenému příslušníkovi nepřiděloval úkoly, jelikož vznikla tzv. jiná překážka na straně bezpečnostního sboru. Bylo by proti smyslu zákona požadovat po služebním funkcionáři, aby učinil závažné rozhodnutí o propuštění na základě podkladu, který se může změnit. Prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno na základě závěru vedoucího psychologa, který jednoznačně konstatoval, že žalobkyně není způsobilá ke službě v bezpečnostním sboru, přičemž závěr vedoucího psychologa byl v době zahájení řízení již neměnný a nezvratitelný. Prvním podkladem pro propuštění žalobkyně ze služebního poměru byl závěr psychologa, potvrzený závěrem vedoucího psychologa, neboť jej bylo možné použít již dne 30. 6. 2015. Lékařský posudek se stal nezvratným až dne 10. 7. 2015, tedy o 10 dní později než v případě závěru vedoucího psychologa. Pokud by žalovaný zahájil řízení o propuštění ze služebního poměru z důvodu pozbytí zdravotní způsobilosti, nebyl by jeho postup v souladu se zákonem. K námitce, že uvedený postup byl účelový, jelikož v případě propuštění ze služebního poměru z důvodu zdravotní nezpůsobilosti by musel být vyplacen finanční nárok za ztrátu na služebním příjmu dle § 103 zákona o služebním poměru, žalovaný uvádí, že tento nárok je vyplácen pouze tehdy, došlo-li k pozbytí zdravotní způsobilosti následkem služebního úrazu. Žalovaný však v napadeném rozhodnutí jasně uvedl, že v případě žalobkyně tomu tak není.

8. K další námitce žalovaný uvedl, že závěr psychologa ze dne 13. 5. 2015 má náležitosti stanovené v § 5 vyhlášky o osobnostní způsobilosti, vč. uvedení použitých metod a odůvodnění výsledku zjišťování osobnostní způsobilosti. Žalovaný však s ohledem na judikaturu správních soudů dospěl k závěru, že odůvodnění závěru psychologa ani vedoucího psychologa nebylo dostatečné, neboť neobsahují informace umožňující soudní přezkum. Skutečnost, že závěr psychologa nenaplňoval podmínky stanovené vývojem judikatury, neznamená ani nenasvědčuje tomu, že výsledek je nesprávný, znamená pouze to, že závěr nebyl dostatečně odůvodněn. Dle § 190 odst. 8 zákona o služebním poměru odvolací orgán, jsou-li pro to důvody, rozhodnutí změní nebo zruší a řízení zastaví; jinak odvolání zamítne a rozhodnutí potvrdí. Řízení ve věcech služebního poměru neumožňuje rozhodnutí zrušit a věc vrátit orgánu prvního stupně k opětovnému projednání. Kvůli jednotě řízení lze vady a nedostatky předchozího rozhodnutí a řízení napravit i přesto, že se jedná o suplování činnosti orgánu prvního stupně. NSS v rozsudku č. j. 6 Ads 33/2013-31 uvedl, že „[z]ákonodárce tak v novém zákoně o služebním poměru výslovně vyloučil možnost služebního funkcionáře rozhodujícího o odvolání napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení, přičemž „[p]ro jiné vady než vady neodstranitelného charakteru ve smyslu § 179 zákona o služebním poměru nelze v odvolacím řízení rozhodnutí zrušit a řízení zastavit.“ Žalovaný shledal odstranitelné vady, provedl jejich nápravu, neboť požádal vedoucího psychologa o doplnění svého závěru tak, aby z něj bylo zjistitelné a plně přezkoumatelné, na základě jakých podkladů a úvah dospěl k závěru, že žalobkyně pozbyla osobnostní způsobilost. Vedoucí psycholog tak učinil v doplnění odůvodnění závěru vedoucího psychologa ze dne 6. 4. 2016 a v doplnění závěru vedoucího psychologa ze dne 17. 8. 2016. Podrobně popsal podklady pro svůj závěr, průběh vyšetření žalobkyně, včetně rozhovoru a pozorování, metody zjišťování, které byly použity, výsledky těchto vyšetření a hodnocení těchto výsledků s diagnostickou rozvahou. Žalovaný dává za pravdu žalobkyni, že orgán prvního stupně rozhodoval bez znalosti doplněného závěru vedoucího psychologa, který byl vydán až po vydání prvostupňového rozhodnutí. Na tomto postupu však nelze shledat nic nezákonného, jelikož z rozsudku NSS č. j. 6 Ads 19/2013-39 vyplývá, že služební funkcionář má právo žádat o doplnění vyšetření a zjišťovat bližší důvody pro závěr o pozbytí osobnostní způsobilosti. Napadené rozhodnutí závěry vedoucího psychologa podrobně rozebírá, vč. výsledků psychodiagnostických metod. Dále obsahuje i vymezení důvodů, proč žalobkyně nesplňuje jednotlivé osobnostní charakteristiky dle § 1 vyhlášky o osobnostní způsobilosti. Žalovaný vyhodnotil doplněné závěry vedoucího psychologa, přičemž dospěl k závěru, že dokumenty odpovídají požadavkům aktuální judikatury, podrobně popisují způsoby a metody vyšetření žalobkyně, uvádějí a hodnotí výsledky jednotlivých vyšetření a pozorování, vzájemně je porovnávají a v souvislosti utváří ucelený závěr o její osobnostní charakteristice.

9. Žalovaný dále nesouhlasí s tvrzením, že jedinou osobou, s níž měla žalobkyně konflikty, byl npor. A.. Ze sdělení o výsledku šetření atmosféry na obvodním oddělení Č. vyplývá, že „na první pohled to vypadá, že téměř všichni policisté mají problémy s npor. A..“ Tato domněnka však byla provedeným auditem v témže dokumentu vyvrácena. Ačkoliv většina pracovníků označovala zpočátku jako zdroj potíží vedoucího oddělení, v průběhu prakticky všech těchto rozhovorů byla nakonec jako zdroj označena žalobkyně, kterou kolegové označili jako konfliktní a problémovou. Žalobkyně překrucuje fakta, jelikož ze zprávy o získaných údajích ze dne 26. 2. 2015 nebo z korespondence s veřejnou ochránkyní práv, která od roku 2015 prošetřuje podání žalobkyně, je patrný rozdíl mezi ověřenými fakty a mediální prezentací žalobkyně. Napadené rozhodnutí se prošetřování těchto událostí a mediálním projevům žalobkyně detailně věnuje.

10. K návrhu na ustanovení znalce žalovaný uvedl, že zákon o služebním poměru stanoví, že důvodem propuštění ze služebního poměru je výhradně posudek psychologa, nikoliv závěry znalce. Pouze psycholog bezpečnostního sboru je schopen posoudit vhodnost osobnostního nastavení osoby, jelikož má náležité znalosti policejních činností a jejich náročnosti. Psychologové jsou úzce spojeni s přímým výkonem služby a jejími úskalími a jak příslušníkům, tak i ostatním osobám poskytují také psychologickou pomoc v případě krizových činností. Provádí zjišťování osobnostní způsobilosti pomocí standardizovaných metod, které jsou sestaveny tak, aby podaly jasný závěr o tom, které osoby jsou pro službu v bezpečnostním sboru vhodné. Závěr psychologa byl řádně přezkoumán komisí vedoucího psychologa, která byla složena ze tří psychologů bezpečnostního sboru, z nichž jeden psycholog byl z Celní správy České republiky, přičemž závěr komise byl jednohlasně odsouhlasen všemi zúčastněnými. Žalovaný nespatřuje žádné objektivní důvody, které by naznačovaly, že závěry psychologů jsou vadné. Přibrání znalce z oboru psychologie či psychiatrie je s ohledem na neznalost vnitřního prostředí bezpečnostních sborů nedůvodné.

11. Žalovaný nesouhlasí ani s tvrzením, že závěr psychologa byl vytvořen tendenčně. Ze spisu plyne, že se žalovaný zabýval důvodností žádosti o přezkum osobnostní způsobilosti, zda změna v osobnosti příslušníka nebyla způsobena dlouhodobým nepřípustným zacházením ze strany bezpečnostního sboru, např. v důsledku šikany, zákonností procesu zjišťování osobnostní způsobilosti a závěrem psychologa jako takovým, zejména jeho kvalitou a s ní spojenou přezkoumatelností. Posouzením a zhodnocením výše uvedeného došlo k vyloučení možné libovůle služebního funkcionáře. Skutečnost, že žalobkyně vystudovala vysokou školu, nemůže změnit nic na tom, že její osobnostní konfigurace neodpovídá požadavkům na kvalitu osobnostní způsobilosti, která je kladena na příslušníky Policie České republiky.

12. K předložení zprávy o získaných údajích ze dne 26. 2. 2015, žádosti o určení psychologického pracoviště ze dne 25. 2. 2015 a určení psychologického pracoviště ze dne 4. 3. 2015 žalovaný dodal, že se takový postup běžně využívá a není na něm nic nezákonného. Závěrem žalovaný zdůraznil, že vyhláška o osobnostní způsobilosti stanovuje osobnostní charakteristiky, které musí příslušník bezpečnostního sboru splňovat. Zákonodárce přijetím vyhlášky striktně vymezil, jaká osobnostní charakteristika je žádoucí. Charakteristiky se vztahují na všechny příslušníky Policie České republiky bez ohledu na služební zařazení. Zákon stanoví pro vstup do služebního poměru přísné podmínky, aby byly vybrány osoby schopné snést fyzickou i psychickou zátěž, kterou služba v Policii České republiky vyžaduje.

13. V replice k vyjádření žalovaného žalobkyně uvedla, že si žalovaný je vědom problému, který nastal neoprávněným propuštěním podle § 42 odst. 1 písm. j) zákona o služebním poměru. Lékařský posudek, který žalobkyni stanovil klasifikaci „D“, byl vykonatelný dne 23. 6. 2015. V tomto případě žalovanému „odkladný účinek“ nevadil a žalobkyni propustil, přestože podala odvolání. Je proto úsměvné tvrzení žalovaného, že by bylo nezákonné požadovat po služebním funkcionáři, aby učinil závažné rozhodnutí o propuštění na základě podkladu, který se může změnit. Dále žalobkyně konstatuje, že nelze přeceňovat rozhodnutí psychologa, který je zaměstnancem žalovaného a lze vysledovat jeho zájem na věci. K otázce finančního nároku žalobkyně upozorňuje na § 103 odst. 5 zákona o služebním poměru. Žalobkyně opětovně požaduje, aby soud přizval znalce, který by zkoumal její psychický stav a posoudil, zda je z psychologického hlediska schopná služby u Policie České republiky. Dále žalobkyně opětovně namítá, že žalovaný postupoval v rozporu s § 181 odst. 4 a 5 zákona o služebním poměru. Nemá-li orgán prvního stupně dostatečné znalosti a informace potřebné k rozhodnutí, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Podle rozhodnutí NSS č. j. 6 Ads 134/2012-47 může odvolací orgán odstranit vady odůvodnění prvostupňového rozhodnutí tím, že jej doplní svým odůvodněním. Může tak učinit, jestliže výrok prvostupňového rozhodnutí je věcně správný a v souladu s právními předpisy. Žalovaný zcela změnil odůvodnění, které bylo nedostačující, a na podkladě takového odůvodnění nemohl obstát ani výrok prvostupňového rozhodnutí, protože výrok se musí opírat o podklady, které ve spise a v odůvodnění scházely. Závěr psychologa nebyl vypracován v souladu s požadavky uvedenými v rozhodnutí NSS č. j. 6 Ads 19/2013-35. Žalobkyně nesouhlasí s názorem, že vady prvostupňového rozhodnutí byly odstranitelné. Žalovaný zcela změnil odůvodnění a v souvislosti s tím i výrok, neboť správní orgán prvního stupně musel být veden zcela odlišnými úvahami než žalovaný. Žalovaný proto měl vyhodnotit rozhodnutí jako nepřezkoumatelné a ve smyslu § 190 odst. 8 zákona o služebním poměru jej zrušit a řízení zastavit, jak mu doporučila i poradní komise, která prvostupňové rozhodnutí přezkoumávala. Žalovaný rovněž mnohonásobně překročil zákonnou lhůtu pro rozhodnutí.

14. Žalovaný ve vyjádření k replice uvedl, že žalobkyně nijak blíže nespecifikovala, v čem konkrétně došlo k manipulaci s dokumenty a rozporu s objektivní realitou. Není zřejmé, na základě čeho dospěla žalobkyně k závěru, že si žalovaný uvědomuje problém, který nastal tím, že ji propustil dle § 42 odst. 1 písm. j) zákona o služebním poměru. Žalovaný trvá na tom, že v napadeném rozhodnutí a posléze ve vyjádření k žalobě srozumitelně a logicky odůvodnil, proč jako podklad pro propuštění zvolil závěr vedoucího psychologa, kterým byl potvrzen závěr psychologa, že žalobkyně pozbyla osobnostní způsobilost k výkonu služby. Odkaz žalobkyně na § 103 odst. 5 zákona o služebním poměru je irelevantní. K požadavku žalobkyně, aby byl přizván nezávislý znalec, žalovaný uvádí, že trvá na názoru, že vhodnost osobnostního nastavení osoby pro výkon služby v bezpečnostním sboru je schopen posoudit pouze psycholog bezpečnostního sboru. Soud při přezkumu vychází ze skutkového a právního stavu ke dni rozhodování žalované, je proto bezpředmětné přezkoumávat osobnostní způsobilost žalobkyně ke dni jednání soudu, a navíc osobou, které tato pravomoc není svěřena zákonem o služebním poměru. Žalovanému není zřejmé, jak mohl změnit výrok tím, že změnil odůvodnění. V této souvislosti poukázal na rozsudek NSS ze dne 19. 11. 2009, č. j. 1 Afs 88/2009-48, dle něhož odvolací rozhodnutí tvoří jeden celek s prvostupňovým rozhodnutím. Rozhodnutí bylo vydáno v době, kdy § 190 odst. 8 zákona o služebním poměru neumožňoval rozhodnutí zrušit a věc vrátit k novému projednání. Žalovaný zdůraznil, že doplněním závěru vedoucího psychologa nebyl rozšířen okruh charakteristik, které byly stanoveny v závěru psychologa, bylo pouze rozšířeno odůvodnění tohoto závěru tak, aby odpovídalo požadavku přezkoumatelnosti dle aktuální judikatury. K tvrzení žalobkyně, že vykonávala službu řádně, žalovaný odkázal na rozsudek NSS ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 As 14/2016 - 25. V posuzované věci bylo prokázáno, že žalobkyně pozbyla osobnostní způsobilost k výkonu služby a žalovaný na tento stav musel reagovat, neboť by mohlo dojít k ohrožení plnění úkolů Policie České republiky. Dále žalovaný odkázal na rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 25 C 147/2015, a Městského soudu v Praze ze dne 7. 7. 2017, č. j. 58 Co 310/2017-242, z nichž dle jeho názoru plyne, že žalobkyně nebyla obětí přímé či nepřímé diskriminace.

Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu

15. Soud ověřil, že žaloba byla podána osobou k tomu oprávněnou, je včasná a není nepřípustná. Soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, v rozsahu napadených výroků a v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu v době rozhodování žalované (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu

16. Soud ze správního spisu zjistil, že dne 5. 11. 2013 požádala žalobkyně o provedení personálního auditu na obvodním oddělení Č., z důvodu, že npor. Bc. J. A., vedoucí obvodního oddělení (dále jen „vedoucí obvodního oddělení“), údajně úmyslně vytvářel nepřátelské prostředí, na obvodním oddělení panovala přímá a nepřímá diskriminace, bossing a znaky šikany, což trvalo cca půl roku a mělo zhoršující tendenci. Tuto žádost zaslala žalobkyně na vědomí plk. Ing. P. H., vedoucímu územního odboru B. Krajského ředitelství policie Středočeského kraje (dále jen „vedoucí územního odboru“). Dne 29. 11. 2013 byla žalobkyně vyrozuměna oddělením psychologických služeb odboru personálního Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, že toto oddělení není oprávněno provádět psychosociální šetření na základě žádosti jednotlivce. Dne 27. 2. 2014 požádal o psychosociální audit vedoucí územního odboru, a to základě závěru obecné kontroly provedené po podáních žalobkyně, která směřovala vůči vedoucímu obvodního oddělení a která se ukázala jako nepodložená.

17. Dne 20. 5. 2014 vedoucí územního odboru sdělil žalobkyni dopisem výsledky psychosociálního auditu. Dle auditu byla situace na obvodním oddělení špatná až vyhrocená. Oddělení tvořil mladý kolektiv, přístup policistů k auditu lze popsat jako odpor a bagatelizování celé záležitosti. Na první pohled se zdálo, že téměř všichni policisté mají problém s npor. A., který dle nich neměl schopnosti a dovednosti pro zastávanou pozici. Měli s ním obrovské problémy, díky nimž bylo na pracovišti nesnesitelné prostředí. Po bližším zjištění bylo zjištěno, že si policisté často stěžovali na banální záležitosti a i drobné nevyhovění brali jako křivdu. V dopise jsou uvedeny příklady problémů zmiňovaných policisty i žalobkyní. Vzhledem ke zjištěným informacím se disciplína některých policistů jevila jako pochybná. V jednání npor. A. nebyly nalezeny znaky šikany či bossingu. Byť většina policistů označovala zpočátku jako zdroj potíží vedoucího oddělení, nakonec byla jako zdroj problémů označena žalobkyně, kterou kolegové popsali jako konfliktní a problémovou. V průběhu psychosociálního auditu vyvstala domněnka, že žalobkyně nebyla osobnostně způsobilá ve smyslu vyhlášky o osobnostní způsobilosti. Jedním z navrhovaných opatření, které by mělo přispět k vyřešení situace na oddělení, bylo vyslání žalobkyně na zjištění osobnostní způsobilosti. Žalobkyni bylo nabídnuto zajištění psychologické péče. Dne 2. 6. 2014 byla žalobkyně seznámena se závěry psychosociálního auditu a současně jí byla opětovně nabídnuta psychologická péče.

18. Dne 10. 6. 2014 žalobkyně vedoucímu územního odboru oznámila, že se rozhodla přijmout nabídku psychologické péče, ačkoliv neznala důvod nutnosti psychologické pomoci, přičemž navrhla, aby z důvodu neschopnosti ke službě za ní psycholog dojížděl do bydliště. Dne 11. 6. 2014 vedoucí územního odboru žalobkyni sdělil, že jí bude poskytnuta psychologická péče na oddělení psychologických služeb odboru personálního Krajského ředitelství policie Středočeského kraje nebo na obvodním oddělení v předem dohodnutých termínech. Dne 18. 6. 2014 se uskutečnila schůzka žalobkyně s PhDr. K. K., psycholožkou oddělení psychologických služeb odboru personálního Krajského ředitelství policie Středočeského kraje. Žalobkyně nabídku psychologické péče odmítla s tím, že se cítila být naprosto v pořádku a nepociťovala potřebu podpůrné terapie. Žalobkyně dále uvedla, že pokud by potřebu odborné pomoci pocítila, pak by ji každopádně vyhledala mimo policii.

19. Z obsahu správního spisu (rozhodnutí ze dne 3. 3. 2015, č. j. KRPS-392919-30/ČJ-2014-0100VO-RG) dále plyne, že dne 7. 11. 2014 utrpěla žalobkyně služební úraz při administrativní činnosti ve výkonu služby. Omdlela na chodbě služebny v Č. a následně byla převezena do nemocnice v B.. Od 7. 11. 2014 do 23. 1. 2015 byla v pracovní neschopnosti.

20. Dne 19. 2. 2015 dal vedoucí územního odboru podnět k zjištění osobnostní způsobilosti žalobkyně. Dne 25. 2. 2015 požádal služební funkcionář vedoucího psychologa o určení psychologického pracoviště ke zjišťování osobnostní způsobilosti žalobkyně. Dne 26. 2. 2015 předložil mjr. Mgr. F. M., vedoucí odboru vnitřní kontroly Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, zprávu o získaných údajích, která byla zpracována na základě informací, že se žalobkyně na internetu nevhodně vyjadřuje a komentuje spory s nadřízenými. Problematické jednání žalobkyně vyvrcholilo odesláním výhrůžného dopisu adresovaného mluvčímu prezidenta České republiky. Ve zprávě jsou porovnávány výroky žalobkyně získané z internetu se skutečností.

21. Dne 4. 3. 2015 vedoucí psycholog určil, že zjištění osobnostní způsobilosti provede oddělení psychologických služeb odboru personálního Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy (dále jen „psychologické pracoviště“). Dne 10. 3. 2015 požádal služební funkcionář psychologické pracoviště o zjištění osobnostní způsobilosti žalobkyně. Uvedl, že se domnívá, že žalobkyně pozbyla osobnostní způsobilost k výkonu služby. Její dlouhodobě problematické chování vyvrcholilo dne 25. 2. 2015 zasláním výhružného e-mailu mluvčímu prezidenta České republiky, čemuž předcházela video vystoupení žalobkyně na serveru www.youtube.com. V těchto vystoupeních se objevují závažná obvinění policie, která byla v minulosti mnohokrát prověřována odborem vnitřní kontroly a oddělením psychologických služeb Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, pracovníky kanceláře ombudsmanky Ministerstva vnitra a pracovníky Generální inspekce bezpečnostních sborů. Služební funkcionář konstatuje, že přestože byla tvrzení opakovaně vyvracena, žalobkyně tato objektivní data neustále dezinterpretuje. Interpretace žalobkyně vykazují zjevně znaky závažného zhoršení vnímání reality, které odporuje zjištěným skutečnostem. Žalobkyně vykonala v roce 2014 službu v rozsahu 7 směn a v roce 2013 cca 30 směn, a přesto činila závažná obvinění, zejména ze šikanování, což vyvrátil psychosociální audit, v jehož závěru bylo naopak uvedeno, že je žalobkyně konfliktní, nepřizpůsobivá, nerespektující autority a manipulující s okolím, a bylo navrženo zjištění její osobnostní způsobilosti. Žádost služebního funkcionáře o zjištění osobnostní způsobilosti žalobkyně převzala dne 26. 3. 2015.

22. Dne 13. 5. 2015 byl zpracován závěr psychologa, který byl formálně opraven doplněním ze dne 4. 6. 2015, dle něhož žalobkyně není osobnostně způsobilá k výkonu služby v policii, neboť nesplňuje osobnostní charakteristiky uvedené v § 1 písm. g) vyhlášky - bez nedostačivosti v oblasti poznávacích procesů, písm. h) - bez nedostačivosti v oblasti autoregulace a písm. j) - bez psychopatologické symptomatiky. Psycholog pro zjištění osobnostní způsobilosti použil metodu pozorování, rozhovoru, anamnestického vyšetření, analýzy objektivních údajů a testové metody (I-S-T 2000R, DRČ, SPARO, MMPI-2, test stromu, test kresby postavy, nedokončené věty). Závěr psycholog odůvodnil tím, že výsledky psychologického vyšetření svědčí pro osobnost s neadekvátně zkresleným sebepojetím a poruchou autoregulace. Tyto charakteristiky v kombinaci s nedostačivostí v oblasti poznávacích schopností nepříznivě ovlivňují vztah posuzované k realitě. Proces seberealizace je výrazně sestaven z prožitků deklasování, sankcí, znemožňování se projevit a hodnotová orientace je naplněna zkreslenými apriorními soudy a rigidními předsudky, které mají silný generalizační přesah. V interpersonálních vztazích převládá potřeba dominance, snaha vystupovat jako někdo, kdo je jedinečný a zasluhuje si speciální zacházení. Objevují se tendence narušovat hranice a problémy s přizpůsobením ve skupině jsou zjevné i při skupinové administraci testů. Malá sociální plasticita, vytrvalé narážení na proměnlivost prostředí a předpojaté prosazování norem, které se stává samoúčelné, je okolím vnímáno jako kverulantství. Přes varovné signály z okolí posuzovaná sestává ve svém postoji a důsledně vyvíjí úsilí k prosazování kategoricky manifestovaných požadavků. Překračuje přirozenou ochrannou zónu psychiky a přemáhá se až k vyčerpání organismu. V její mysli panuje přesvědčení, že jedná správně, ovšem zároveň má slabší cit pro odhad možných následků, neboť vlastní jednání neanticipuje, nezvažuje předem, spoléhá na náhodu, na štěstí a průkazně inklinuje k výběru riskantních variant chování (viz časté úrazy ve službě, laxní přístup k taktickým doporučením.)“

23. Závěr psychologa byl na základě žádosti žalobkyně přezkoumán vedoucím psychologem, který jej 23. 6. 2015 potvrdil. Zástupci žalobkyně byl závěr vedoucího psychologa doručen dne 30. 6. 2015 s tím, že proti němu již není možný žádný opravný prostředek.

24. Dne 24. 6. 2015 vydala lékařská komise č. 1 Zdravotnického zařízení Ministerstva vnitra, oblastního zdravotnické zařízení Praha, lékařský posudek, ze kterého plyne, že žalobkyně pozbyla dlouhodobě zdravotní způsobilost pro výkon služby v policii a byla jí stanovena zdravotní klasifikace D. Dle sdělení předsedy lékařské komise ze dne 24. 7. 2015 žalobkyně převzala lékařský posudek v den jeho vydání a nepodala návrh na jeho přezkoumání.

25. Následně zahájil služební funkcionář řízení o propuštění žalobkyně ze služebního poměru z důvodu podle § 42 odst. 1 písm. j) zákona o služebním poměru. Součástí záznamu o zahájení řízení je poučení žalobkyně o právech v řízení podle § 172 a § 174 zákona o služebním poměru. Oznámení o zahájení bylo doručeno zástupci žalobkyně dne 9. 7. 2018.

26. Dne 21. 7. 2015 byla žalobkyně prvostupňovým rozhodnutím propuštěna ze služebního poměru příslušnice policie, neboť podle závěru psychologa Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 13. 5. 2015, který potvrdil v přezkumném řízení vedoucí psycholog dne 24. 6. 2015, žalobkyně není osobnostně způsobilá k výkonu služby u Policie České republiky, neboť nesplňuje charakteristiky dle § 1 vyhlášky o osobnostní způsobilosti. Žalobkyně podala dne 28. 7. 2015 proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání.

27. Dne 23. 10. 2015 byly zmocněnci žalobkyně na jeho žádost zaslány dodatečně shromážděné podklady rozhodnutí a následně byla žalobkyně jeho prostřednictvím přípisem ze dne 6. 1. 2016 vyrozuměna o tom, že dne 15. 1. 2016 bude dokončeno shromažďování podkladů.

28. Následně však byly jako podklad rozhodnutí do spisu doplněny další listiny, mj. doplnění odůvodnění závěru vedoucího psychologa ze dne 6. 4. 2016 a doplnění závěru vedoucího psychologa ze dne 17. 8. 2016. Přípisem ze dne 17. 8. 2016 vyrozuměl žalovaný zmocněnce žalobkyně o doplnění spisového materiálu a možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí. Žalobkyně dne 30. 8. 2016 sdělila, že po dohodě se zmocněncem do spisu nahlížet nebudou a že podá správní žalobu.

29. Dne 5. 9. 2016 žalovaný napadeným rozhodnutím odvolání žalobkyně zamítl.

Posouzení žalobních bodů

30. Podle § 13 odst. 1 písm. e) zákona o služebním poměru je jedním z předpokladů k přijetí do služebního poměru zdravotní, osobnostní a fyzická způsobilost k výkonu služby. Podle § 79 odst. 1 zákona o služebním poměru zdravotní způsobilost příslušníka posuzuje poskytovatel pracovnělékařských služeb při lékařských prohlídkách. Proti lékařskému posudku o zdravotní způsobilosti může podat příslušník návrh na přezkoumání vedoucímu poskytovateli pracovnělékařských služeb, který posudek vydal. Podle odst. 2 osobnostní způsobilost příslušníka posuzuje psycholog psychologického pracoviště bezpečnostního sboru. Proti závěru psychologa o osobnostní způsobilosti může podat příslušník návrh na přezkoumání vedoucímu psychologického pracoviště bezpečnostního sboru.

31. Podle § 79 odst. 3 zákona o služebním poměru se za osobnostně způsobilého považuje příslušník, u něhož byly dle závěru psychologa zjištěny takové osobnostní charakteristiky, které jsou předpokladem pro výkon služby na místě, na které má být příslušník ustanoven. Zmocňovací ustanovení v § 79 odst. 7 zákona o služebním poměru svěřuje stanovení příslušných osobnostních charakteristik, důvodů zjišťování osobnostní způsobilosti, postupu při zjišťování osobnostní způsobilosti, náležitostí závěrů psychologa a postupu při přezkumném řízení vyhlášce Ministerstva vnitra.

32. Podle vyhlášky o osobnostní způsobilosti je příslušník osobnostně způsobilý k výkonu služby v bezpečnostním sboru, pokud splňuje všechny v § 1 vyhlášky taxativně uvedené osobnostní charakteristiky (intelektově v pásmu průměru nebo vyšším, emočně stabilní, psychosociálně vyzrálý, odolný vůči psychické zátěži, s žádoucí motivací, postoji a hodnotami, bez nedostačivosti v oblasti volních procesů, bez nedostačivosti v oblasti poznávacích procesů, bez nedostačivosti v oblasti autoregulace, bez znaků nežádoucí agresivity a bez psychopatologické symptomatiky).

33. Skončení pracovního poměru příslušníka je upraveno v části druhé hlavě třetí zákona o služebním poměru. Jedním ze způsobů skončení služebního poměru dle § 41 písm. c) zákona o služebním poměru je propuštěním. Podle § 42 odst. 1 zákona o služebním poměru „[p]říslušník musí být propuštěn, jestliže […] h) podle lékařského posudku poskytovatele pracovnělékařských služeb dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu služby, s výjimkou zdravotních důvodů souvisejících s těhotenstvím, […] j) podle posudku psychologa bezpečnostního sboru pozbyl osobnostní způsobilost k výkonu služby, […].

34. Zákon o služebním poměru obsahuje speciální úpravu správního řízení ve věcech služebního poměru, ve kterém se rozhoduje o právech nebo povinnostech účastníků. Tato úprava se vztahuje rovněž na řízení o vydání rozhodnutí o propuštění ve smyslu § 42 zákona o služebním poměru. Ustanovení § 181 zákona o služebním poměru následně klade formální požadavky na rozhodnutí orgánu v řízení ve věcech služebního poměru. Podle § 181 odst. 2 zákona o služebním poměru musí rozhodnutí „a) být v souladu s právními předpisy, b) být vydáno příslušným služebním funkcionářem, c) být dostatečně obsahově určité, d) obsahovat předepsané náležitosti, e) mít vždy písemnou formu.“ Ustanovení § 181 odst. 5 dále požaduje, aby služební funkcionář v odůvodnění rozhodnutí uvedl „důvody vydání rozhodnutí, z jakých podkladů vycházel při rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při jejich hodnocení a při výkladu právních a služebních předpisů, jakož i způsob, jakým se vypořádal s návrhy a námitkami účastníka a s jeho vyjádřením k podkladům rozhodnutí.

35. Podobné požadavky klade § 190 odst. 7 zákona o služebním poměru i na rozhodnutí odvolacího orgánu, které stanoví že: „[o]dvolací orgán přezkoumává napadené rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, v rozsahu, jaký je uveden v odvolání. Zákonnost přezkoumává v celém rozsahu. K vadám řízení přihlíží jen tehdy, pokud mohly mít vliv na zákonnost nebo správnost napadeného rozhodnutí.“ Podle odst. 8 je odvolací orgán povinen rozhodnout o odvolání bez zbytečného odkladu, nejpozději do 90 dnů ode dne jeho podání. Jsou-li pro to důvody, odvolací orgán rozhodnutí změní nebo zruší a řízení zastaví; jinak odvolání zamítne a rozhodnutí potvrdí.

36. Soud se zabýval nejprve námitkou nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí a s ní související námitkou, podle níž prvostupňové rozhodnutí nemělo oporu v podkladech shromážděných správním orgánem prvního stupně. Žalovaný dle žalobkyně zcela nahradil odůvodnění prvostupňového rozhodnutí a opatřil podklady, které měl obstarat již správní orgán prvního stupně, čímž porušil zásadu dvojinstančnosti řízení.

37. Uvedené námitky soud neshledal důvodnými. Soudní judikatura je v této otázce poměrně stabilní a vychází z toho, že obě dvě správní rozhodnutí (tedy prvostupňové rozhodnutí a odvolací rozhodnutí) tvoří jeden logický a funkční celek. K tomuto vztahu se vyjádřil NSS např. v rozsudku ze dne 27. 8. 2015, č. j. 1 As 138/2015-42, v němž uvedl, že řízení před správními orgány obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek, a je proto přípustné, aby odvolací orgán doplnil závěry rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Tento názor má oporu v rozhodnutích NSS, podle kterých může odvolací či rozkladový správní orgán nahradit část odůvodnění orgánu I. stupně vlastní úvahou a korigovat tak dílčí nedostatky odůvodnění prvostupňového rozhodnutí či „argumentační zaškobrtnutí“ podřízeného správního orgánu v případě, kdy prvostupňové rozhodnutí potvrzuje (srov. např. rozsudek NSS ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012 - 47). Z hlediska ekonomie řízení tak není vyloučeno, aby odvolací orgán argumentaci správního orgánu prvního stupně pouze doplnil (srov. rozsudek NSS ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013 – 25). Pokud tedy odvolací orgán souhlasí s výrokem správního rozhodnutí orgánu I. stupně, nicméně se zcela neztotožňuje s jeho důvody, případně určitou část odůvodnění postrádá, může tyto nedostatky nahradit v odůvodnění svého rozhodnutí. Předmětem přezkumu je pak zejména rozhodnutí odvolacího orgánu, eventuálně doplněné o argumentaci správního orgánu I. stupně, kterou odvolací orgán potvrdil.

38. Obecně sice platí, že odvolací orgán takovým postupem nesmí porušit zásadu dvojinstančnosti správního řízení, což znamená, že by neměl nahrazovat důvody prvostupňového rozhodnutí v podstatném rozsahu. Jak však plyne z rozsudku ze dne 27. 11. 2013, č. j. 6 Ads 33/2013 – 31, tato zásada se nemůže uplatnit v řízeních vedených podle zákona o služebním poměru (ve znění účinném do 30. 6. 2017 dopadajícím na tuto věc). Zákonodárce totiž v § 190 odst. 8 in fine zákona o služebním poměru eliminoval zásadu dvojinstančnosti řízení ve věcech služebního poměru, a připustil tak situaci, že účastník řízení může změnou rozhodnutí služebního funkcionáře v odvolacím řízení, která by byla v jeho neprospěch, přijít o možnost brojit proti takové změně rozhodnutí prostřednictvím řádného opravného prostředku. Takový postup podle NSS není v rozporu s ústavními předpisy. Jak dále uvedl NSS: „Zrušení napadeného rozhodnutí je možné jen v kombinaci se současným zastavením řízení odvolacím orgánem, tzn. pokud napadené prvostupňové rozhodnutí trpí takovými vadami, které mají ve smyslu § 179 neodstranitelný charakter. Jak správně uvedl žalovaný, zastavení řízení přichází v úvahu, pokud by např. vyšlo najevo, že k uváděným skutkovým okolnostem vůbec nedošlo, pokud by takový důvod v průběhu prvostupňového či odvolacího řízení odpadl či řízení by bylo právně nepřípustné. Pro jiné vady než vady neodstranitelného charakteru ve smyslu § 179 zákona o služebním poměru nelze v odvolacím řízení rozhodnutí zrušit a řízení zastavit.

39. V posuzované věci žalovaný postupoval tak, že si za účelem zajištění úplnosti a větší přesvědčivosti v odvolacím řízení vyžádal doplnění odůvodnění závěru vedoucího psychologa. Vedoucí psycholog posléze své závěry blíže odůvodnil a rozvedl v doplnění závěrů ze dnů 18. 4. 2016 a dne 17. 8. 2016. V doplněních podrobně rozvedl vstupní informace a podklady, právní úpravu, použité diagnostické metody a jejich výsledky a hodnocení. Žalovaný tak odstranil nedostatek spočívající v tom, že původní závěr vedoucího psychologa ze dne 13. 5. 2015 nebyl dostatečně odůvodněn, a opřel napadené rozhodnutí i o další podklady, které poskytují dostatečnou oporu jeho závěrům. Vzhledem k tomu, že uplatnění zásady dvojinstančnosti bylo v daném řízení v době rozhodování žalovaného vyloučeno, nemohla být žalobkyně uvedeným postupem zkrácena na procesních právech. Podstatné naopak je, že žalobkyni byla dána prostřednictvím vyrozumění žalovaného ze dne 17. 8. 2016 možnost se se všemi podklady rozhodnutí seznámit a vyjádřit se k nim, případně uvést nové skutečnosti a důkazy, čehož nevyužila. Nepřiléhavá je tedy námitka, podle níž žalovaný nahradil odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, neboť žalovaný pouze doplnil podklady rozhodnutí o doplnění posudku vedoucího psychologa. Stejně tak je nesprávné i tvrzení, že žalovaný změnil výrok prvoinstančního rozhodnutí. Tyto námitky i námitky týkající se porušení zásady dvojinstančnosti správního řízení a překvapivosti napadeného rozhodnutí proto soud shledal nedůvodnými.

40. Nedůvodná je i námitka nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí, neboť pouhá skutečnost, že správní orgán prvního stupně neměl v době svého rozhodování k dispozici jako podklad doplnění závěrů vedoucího psychologa, který byl vyžádán až v odvolacím řízení, nečiní jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným. Nedostatek podkladů rozhodnutí byl, jak již bylo uvedeno, odstraněn v odvolacím řízení.

41. Dále žalobkyně namítá, že měla být propuštěna nikoli z důvodu pozbytí osobnostní způsobilosti podle § 42 odst. 1 písm. j) zákona o služebním poměru, ale z důvodu pozbytí zdravotní způsobilosti podle § 42 odst. 1 písm. h) téhož zákona. Má za to, že došlo k porušení zásady litispendence.

42. Zákaz porušení překážek litispendence a rei administratae je jednou z negativních podmínek správního řízení, k níž musí správní orgány a soudy přihlížet jako k podmínkám řízení z úřední povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2004, č. j. 2 Afs 45/2003 – 118, publ. pod č. 402/2004 Sb. NSS). Nemožnost vést o téže věci současně více řízení (lis pendens) anebo znovu rozhodnout o věci již rozhodnuté (res administrata) jsou základními principy, jež ovládají, byť nikoliv bezvýjimečně, správní řízení, neboť zajišťují požadavek právní jistoty účastníků řízení, který vyžaduje, aby od jistého okamžiku byl výsledek řízení (a tedy rozhodování o konkrétní věci) fixován a byl v zásadě nezměnitelný. Tyto podmínky plynou ze zásady ne bis in idem, jež klade požadavek, aby o téže věci mohlo být rozhodováno pouze jednou (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2011, č. j. 5 As 73/2010 – 71, publ. pod č. 2316/2011 Sb. NSS).

43. V platném právu jsou zmíněné negativní podmínky správního řízení upraveny v § 48 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), jehož lze subsidiárně užít i v řízení podle zákona o služebním poměru, neobsahuje-li tento zákon zvláštní úpravu (srov. rozsudek NSS ze dne 21. 9. 2011, č. j. 3 Ads 79/2011 – 62). Překážka litispendence podle § 48 odst. 1 správního řádu vzniká zahájením řízení a brání tomu, aby bylo vedeno jiné správní řízení „v téže věci“ a „z téhož důvodu“ u jiného nebo i téhož správního orgánu (viz rozsudky NSS ze dne 13. 6. 2013, č. j. 6 Ads 139/2012 – 58, a ze dne 16. 5. 2013, č. j. 4 As 16/2013 - 36, publ. pod č. 2905/2013 Sb. NSS). O takovou situaci se však v projednávané věci nejednalo, neboť ve věci propuštění žalobkyně ze služebního poměru bylo vedeno jediné řízení zakončené vydáním napadeného rozhodnutí. Opak, tedy že by bylo vedeno o téže věci více řízení, ze správního spisu nevyplývá a nic takového netvrdila ani žalobkyně. K porušení překážky litispendence, a tím spíše překážky věci rozhodnuté, tedy v této věci nedošlo. V této části je tedy námitka žalobkyně nedůvodná.

44. Důvodnou nicméně shledal soud související námitku, podle níž správní orgány postupovaly nesprávně, pokud nepřihlédly k tomu, že žalobkyně podle lékařského posudku Lékařské komise č. 1 zdravotnického zařízení Ministerstva vnitra, oblastního zdravotnického zařízení Praha, ze dne 24. 6. 2015 pozbyla dlouhodobě zdravotní způsobilost k výkonu služby.

45. Ve správním řízení, jehož účelem je vydání konstitutivního rozhodnutí, je pro rozhodování správního orgánu rozhodující skutkový a právní stav v době vydání rozhodnutí (srov. rozsudek NSS ze dne 7. 4. 2011, č. j. 1 As 24/2011-79). Zjištěné skutečnosti správní orgán hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zásadou oficiality a zásadou materiální pravdy. Ustanovení § 50 odst. 4 správního řádu v této souvislosti rovněž stanoví, že správní orgán při zjišťování skutkového stavu, resp. hodnocení podkladů „pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

46. V projednávané věci již v průběhu řízení před správním orgánem prvního stupně vyplynulo ze shromážděných podkladů, že žalobkyně vedle pozbytí osobnostní způsobilosti k výkonu služby současně dlouhodobě pozbyla i zdravotní způsobilost k výkonu služby. Závěr o pozbytí osobnostní způsobilosti se opírá o závěr psychologa ze dne 13. 5. 2015, jenž byl formálně opraven dne 4. 6. 2015, a následně na základě návrhu žalobkyně na přezkoumání potvrzen závěrem vedoucího psychologa ze dne 24. 6. 2015. Závěr vedoucího psychologa byl zástupci žalobkyně doručen dne 30. 6. 2015, kdy se stal formálně konečným a nezměnitelným. Vedle toho podkladem k závěru o dlouhodobém pozbytí zdravotní způsobilosti byl lékařský posudek ze dne 24. 6. 2015, který byl žalobkyni a služebnímu funkcionáři předán dne 24. 6. 2015. Tímto dnem nastaly právní účinky tohoto lékařského posudku [§ 44 odst. 4 písm. a) zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění účinném do 30. 9. 2015]. Jelikož žalobkyně nepodala návrh na přezkoumání lékařského posudku v zákonem stanovené lhůtě 10 pracovních dnů, stal se lékařský posudek konečným a nezměnitelným dne 10. 7. 2015, jak správně uvedl žalovaný v napadeném rozhodnutí. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že služební orgány ani žalobkyně v průběhu správního řízení ani v nyní probíhajícím soudním řízení nikterak nezpochybnily závěr lékařského posudku o tom, že žalobkyně pozbyla dlouhodobě zdravotní způsobilost k výkonu služby. Za této situace tedy ani soudu nepřísluší, aby správnost závěru lékařského posudku přezkoumával. Z uvedeného tak plyne, že v době, kdy probíhalo správní řízení, byly souběžně naplněny dvě skutkové podstaty důvodů k propuštění žalobkyně, tj. podle § 42 odst. 1 písm. h) i j) zákona o služebním poměru. Služebním orgánům obou stupňů byly tyto skutečnosti prokazatelně známy.

47. Mohlo by se na první pohled zdát, že v případě souběhu více důvodů záleží pouze na úvaze správního orgánu, kterého ustanovení využije a z jakého důvodu rozhodne o propuštění příslušníka ze služebního poměru. Zákon o služebním poměru totiž nestanoví hierarchii mezi jednotlivými důvody pro ukončení služebního poměru, nebo jaký z důvodů má přednost v případě jejich souběhu. Výlučným kritériem zákon o služebním poměru nestanoví ani to, který z důvodů nastal dříve, pouze v některých případech omezuje časově možnost uplatnění důvodu propuštění ze služebního poměru (srov. § 42 odst. 4 zákona o služebním poměru). Ze zákona o služebním poměru lze dovodit pouze to, že pokud je splněn alespoň jeden z taxativně stanovených důvodů propuštění, má služební orgán povinnost rozhodnout o propuštění příslušníka (viz použití slova musí v návětí § 42 odst. 1 zákona o služebním poměru). Jestliže tedy vyjdou najevo skutečnosti, jež odůvodňují propuštění příslušníka ze služebního poměru, nemá služební orgán možnost volby, zda tak rozhodne či nikoliv. Zároveň ale zákon o služebním poměru a priori nevylučuje ani to, aby k ukončení služebního poměru došlo z více důvodů souběžně.

48. Je tedy na příslušném služebním orgánu, aby v takovém případě pečlivě zvážil svůj postup a řádně jej odůvodnil. I v tomto případě totiž platí, že v prostředí demokratického právního státu je absolutní a ničím neomezené správní uvážení vyloučeno, neboť i služební orgány jsou omezeny základními zásadami, které vyplývají z ústavního pořádku, jako jsou zákaz svévole, zákaz diskriminace, zásada rovnosti a zásada ochrany práv a legitimního očekávání jednotlivců, stejně jako základními zásadami správního řízení, které jsou vyjádřeny v § 2 až § 8 správního řádu. Jestliže je naplněno souběžně více důvodů propuštění příslušníka ze služebního poměru, měl by dle názoru zdejšího soudu služební orgán primárně rozhodnout o propuštění příslušníka ze služebního poměru ze všech souběžně nastalých důvodů, nebrání-li tomuto postupu konkrétní skutkové okolnosti, jež takový postup vylučují. Při výjimečném uplatnění jen jednoho z více souběžných důvodů musí služební orgán pečlivě zvažovat konkrétní skutkové okolnosti případu a v odůvodnění rozhodnutí přezkoumatelným způsobem svůj postup odůvodnit a uvést relevantní důvody, na základě nichž dospěl k využití pouze některého z nich. Soud na tomto místě nehodlá podat vyčerpávající výklad ohledně poměru mezi jednotlivými důvody propuštění, neboť by tím překročil meze nezbytného odůvodnění a navíc by takový výklad nutně nemohl být vyčerpávající, neboť v každém případě musí být zohledněny konkrétních skutkové okolnosti, které se mohou podstatně lišit. Soustředí se proto pouze na posouzení zákonnosti postupu služebních orgánů v projednávané věci.

49. Služební orgány odůvodnily propuštění žalobkyně ze služebního poměru z důvodu pozbytí osobnostní způsobilosti podle § 42 odst. 1 písm. j) zákona o služebním poměru pouze tím, že prvním podkladem pro propuštění žalobkyně byl nezvratný závěr psychologa potvrzený závěrem vedoucího psychologa, který bylo možné použít již dne 30. 6. 2015, zatímco lékařský posudek ze dne 24. 6. 2015 o dlouhodobé zdravotní nezpůsobilosti žalobkyně se stal nezvratným až 10. 7. 2018, přičemž řízení bylo zahájeno již dne 9. 7. 2018. Takové odůvodnění však nemůže obstát, neboť je založeno toliko na posloupnosti úkonů učiněných před zahájením řízení a víceméně náhodném okamžiku, kdy se lékařský posudek o zdravotní nezpůsobilosti žalobkyně stal nezměnitelným. Z hlediska významu či vzniku překážek ve výkonu služebního poměru nemá tato okolnost žádnou relevanci. Služební orgány mají povinnost zohlednit všechny okolnosti zjištěné v průběhu řízení a přihlédnout k nim. Rozhodující je přitom nikoliv skutkový stav zjištěný ke dni zahájení řízení, nýbrž ke dni rozhodování služebních orgánů. Pokud tedy bylo již v průběhu řízení před správním orgánem prvního stupně zjištěno, že byly souběžně naplněny oba důvody propuštění ze služebního poměru, nelze aprobovat postup, kdy pouze z formálních důvodů zohlednily jen jeden z důvodů, a to pozbytí osobnostní způsobilosti. Takový postup služebních orgánů je svévolný.

50. Důvodem, proč se žalobkyně domáhala propuštění z důvodu pozbytí zdravotní způsobilosti, jak sama tvrdí, je skutečnost, že by v případě jejího propuštění ze služebního poměru z důvodu uvedeného v § 42 odst. 1 písm. h) zákona o služebním poměru mohla nárokovat náhradu za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě podle § 103 a násl. zákona o služebním poměru. Vznik tohoto nároku je podle § 103 odst. 1 zákona o služebním poměru podmíněn skutečností, že služební poměr skončil podle § 42 odst. 1 písm. h) zákona o služebním poměru v důsledku služebního úrazu nebo nemoci z povolání. Pokud tedy v daném případě služební orgány rozhodly o propuštění žalobkyně ze služebního poměru pouze z důvodu pozbytí osobnostní způsobilosti podle písm. j) uvedeného ustanovení, brání tato skutečnost bez dalšího žalobkyni v tom, aby mohla uvedený nárok uplatnit.

51. Je sice pravdou, že lékařský posudek ze dne 24. 6. 2015 uvádí, že „onemocnění, pro které dochází ke změně zdravotní klasifikace, není v souvislosti s výkonem služby příslušníka Policie ČR“, na což poukázal žalovaný již v napadeném rozhodnutí, což může nasvědčovat tomu, že podmínky vzniku nároku splněny nebyly. Avšak posudek není závazným a nevyvratitelným podkladem pro posouzení nároku. Ostatně v řízení o propuštění žalobkyně ze služebního poměru nebyla otázka uvedeného nároku předmětem řízení a služební orgány se jí nad rámec odkazu na shora citovaný závěr lékařského posudku ze dne 24. 6. 2015 vůbec nezabývaly. Teprve pokud by k propuštění žalobkyně došlo z důvodu pozbytí zdravotní způsobilosti, mohla by žalobkyně nárok uplatnit žádostí, o níž by se rozhodovalo v navazujícím řízení, v němž by služební orgány posuzovaly, zda byly splněny podmínky jeho vzniku, a žalobkyně by naopak měla možnost vyvrátit jinými důkazy závěr lékařského posudku ze dne 24. 6. 2015 o důvodech onemocnění. Tím, že služební orgány rozhodly o propuštění žalobkyně pouze z důvodu pozbytí osobnostní způsobilosti, bez dalšího znemožnily žalobkyni uplatnění nároku, čímž jí upřely právo domáhat se jejího práva zákonem stanoveným postupem (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod uveř. pod č. 2/1993 Sb.) Byť by šlo o možnost pouze teoretickou, nelze žalobkyni upřít právo domáhat se zákonem stanoveným postupem tvrzeného nároku na náhradu škody. I z tohoto důvodu shledal soud postup služebních orgánů svévolným a navíc i v rozporu se zásadou ochrany dobré víry a oprávněných zájmů dotčených osob, jež je upravena v § 2 odst. 3 správního řádu.

52. Konečně je třeba uvést, že překážkou k tomu, aby služební orgány rozhodly o propuštění žalobkyně z důvodu pozbytí zdravotní způsobilosti podle § 42 odst. 1 písm. j) zákona o služebním poměru, nemůže být ani skutečnost, že správní orgán prvního stupně zahájil řízení ve věci propuštění toliko z důvodu uvedeného v § 42 odst. 1 písm. j) zákona o služebním poměru. Nic totiž nebránilo tomu, aby z důvodu zjištění dalšího důvodu propuštění byl předmět řízení rozšířen i o skutkovou podstatu podle písm. h) uvedeného ustanovení.

53. Soud se i přes zjištěnou nezákonnost napadeného rozhodnutí zabýval i námitkami, které směřují proti závěru o pozbytí osobnostní způsobilosti žalobkyně, resp. proti závěrům psychologa a vedoucího psychologa. V této souvislosti soud v prvé řadě odkazuje na ustálenou judikaturu k povaze a významu posudku psychologa služebního sboru. NSS již v rozsudku ze dne 21. 6. 2013, č. j. 6 Ads 19/2013-35, publ. pod č. 2916/2013 Sb., uvedl: [z]ávěr psychologa vydaný ve smyslu § 5 vyhlášky o osobnostní způsobilosti je třeba vnímat jen jako podklad správního rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru, byť zpravidla stěžejní, který v konečné fázi podléhá soudnímu přezkumu. Takový podklad tedy může být služebním funkcionářem a následně správním soudem přezkoumán např. z hlediska jeho vad, nedostatku opory ve spisech, rozporu se spisy, anebo z hlediska vad řízení při zjišťování skutkové podstaty.“ (důraz doplněn soudem) V rozsudku ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 As 14/2016-25, pak NSS doplnil: „Bez ohledu na požadavky služebního zákona a vyhlášky o osobnostní způsobilosti na podrobnost posudku psychologa je třeba trvat na dostatku podkladů, řádném odůvodnění a dostatečnosti argumentů správních orgánů v jejich rozhodnutích (viz též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 47/2015 - 35, a ze dne 21. 1. 2016, č. j. 9 As 296/2015 - 31). Posudek psychologa je tedy závazným, avšak nikoliv jediným podkladem rozhodnutí o propuštění příslušníka ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. j) služebního zákona.“ (důraz doplněn soudem)

54. Žalobkyně v prvé řadě namítala, že důvodem zjišťování osobnostní způsobilosti byly její konflikty s nadřízeným npor. A., na něhož si stěžovala, přičemž nadřízené orgány se jejími podněty a stížnostmi dostatečně nezabývaly. Jednání npor. A. podle ní zahrnovalo prvky šikany a diskriminace. I otázkou tvrzené šikany příslušníka se NSS již zabýval, a to v již citovaném rozsudku č. j. 5 As 14/2016-25, v němž mj. uvedl: „Lze souhlasit, že šikana žalobce je relevantní okolností ve vztahu k projednávané věci, a to buď v případě, že by zhoršený psychický stav žalobce byl důsledkem této šikany, anebo v případě, kdy by šikanózní byla sama žádost o zjištění osobnostní způsobilosti. […] Účelem § 42 odst. 1 písm. j) služebního zákona (jakož i dalších jeho ustanovení, např. § 15) je zajistit, aby činnost příslušníka Policie České republiky vykonávaly pouze osoby, které jsou k výkonu služby zdravotně, osobnostně a fyzicky způsobilé. V této souvislosti je přitom nerozhodné, jak ke ztrátě zdravotní, osobnostní či fyzické způsobilosti došlo. Předmětné ustanovení a priori nemá ve vztahu k propouštěnému příslušníkovi sankční povahu. Jeho prvořadým účelem je zajištění toho, aby náročné úkoly, které Policie České republiky jako jednotný ozbrojený bezpečnostní sbor plní, vykonávaly pouze osoby k tomu zdravotně, osobnostně a fyzicky způsobilé. Tuto způsobilost lze pozbýt různými způsoby, a to také bez vlastního zavinění, popř. v důsledku protiprávního jednání jiné osoby. V této souvislosti však NSS rovněž zdůraznil, že „nelze bez dalšího propustit příslušníka, u něhož je ztráta způsobilosti pouze přechodného a řešitelného charakteru, tím spíše, pokud k ní došlo v důsledku protiprávního jednání, např. právě šikany. Jak již bylo uvedeno výše, také proto nelze příslušníka odeslat k vyšetření osobnostní způsobilosti při prvním náznaku obtíží v psychické oblasti, nicméně k tomuto kroku musí vést zjištění natolik závažného a nikoliv přechodného a řešitelného jednání příslušníka, které vede k domněnce o jeho osobnostní nezpůsobilosti k výkonu služby v bezpečnostním sboru ve smyslu § 15 služebního zákona [srov. též § 1 a § 2 písm. c) vyhlášky o osobnostní způsobilosti].

55. Postup nadřízených při odeslání žalobkyně k vyšetření osobnostní způsobilosti nelze dle názoru soudu hodnotit jako šikanózní. Důvody podání žádosti o zjišťování osobnostní způsobilosti žalobkyně podle § 2 písm. c) vyhlášky o zjišťování osobnostní způsobilosti jsou uvedeny v žádosti ze dne 10. 3. 2015, jež se opírá o konkrétní zjištění plynoucí z přiložených podkladů, jimiž jsou zejména výsledek psychosociálního šetření na obvodním oddělení Č. ze dne 20. 5. 2014 a zpráva o získaných údajích ze dne 26. 2. 2015 vypracovaná mjr. Mgr. M..

56. Psychosociální audit vyústil mj. v závěr, že žalobkyně je spolupracovníky hodnocena jako silně konfliktní osoba, která má problémy s respektováním autorit a řádným plněním zadaných úkolů, přičemž vyvstala domněnka, že žalobkyně není osobnostně způsobilá k výkonu služby. Zpráva o získaných údajích pak shrnuje údajně problematické jednání žalobkyně v době od roku 2007, přičemž některé skutečnosti porovnává s jejími výstupy zveřejněnými na internetu (www.youtube.com). Zpráva uvádí konkrétní pochybení, jichž se měla údajně žalobkyně dopustit při výkonu služby (např. údajně nezvládnutý zásah v případě domácího násilí v roce 2007, neuposlechnutí rozkazu, výkon služby se sluchátky na uších navíc mimo místo výkonu služby) a dále poukazuje na údajně nepravdivé skutečnosti tvrzené žalobkyní (výkon služby ve výslechové místnosti monitorované kamerovým systémem, výkon služby v místnosti recepce, údajné znevýhodnění při pěších službách, tvrzení o údajně „povinném“ poskytnutí psychologické pomoci, zvýšená kontrola dodržování léčebného režimu), přičemž je konfrontuje s výsledky šetření provedených služebními orgány. Problematické jednání žalobkyně mělo podle zprávy vyvrcholit tím, že se žalobkyně obrátila na prezidenta republiky dopisem ze dne 25. 2. 2015, v němž mj. uvedla, že se u Policie ČR potýká již 8 let se šikanou, a dále požádala prezidenta republiky, aby se její věcí zabýval a „předešel tím dalšímu možnému mezinárodnímu skandálu, jak je nyní nazývána tragická událost v Uherském Brodě.

57. Aniž by soud na tomto místě detailně objasňoval pravdivost a objektivitu všech informací uvedených ve zprávě či výsledku psychosociálního auditu anebo posuzoval přiměřenost opatření učiněných policejními orgány (GIBS) v souvislosti se zmíněným dopisem adresovaným prezidentovi republiky, lze konstatovat, že celkový rozsah uváděných skutečností a závažnost některých dílčích pochybení, resp. vyjádření žalobkyně, odůvodňovaly přinejmenším podezření, že žalobkyně mohla pozbýt osobnostní způsobilost k výkonu služby. Nic nesvědčí o tom, že by žádost o zjišťování osobnostní způsobilosti a podklady k ní byly vypracovány a podány pouze s cílem uškodit žalobkyni, zastrašit ji či ji očernit. Je zřejmé, že žalobkyně se konfliktních situací na pracovišti nejen zúčastnila, ale aktivně je v mnoha případech také vyvolala. I z tohoto důvodu nelze označit podání žádosti o zjišťování osobnostní způsobilosti žalobkyně za nezákonný postup.

58. Soud zároveň zdůrazňuje, že není účelem tohoto řízení rozkrýt skutečné důvody konfliktů, k nimž docházelo mezi žalobkyní a jejím nadřízeným npor. A., případně jinými spolupracovníky během trvání jejího služebního poměru. Soud nezastírá, že žalobkyně mohla jednání nadřízeného pociťovat jako šikanu či bossing. V tomto řízení však soudu nepřísluší, aby posuzoval zákonnost tohoto jednání, neboť by tím vybočil z předmětu řízení, jímž je přezkum zákonnosti a správnosti napadeného rozhodnutí. Pro zodpovězení otázky, zda u žalobkyně v době vydání napadeného rozhodnutí byly přítomny osobnostní charakteristiky vyjmenované v § 1 vyhlášky o osobnostní způsobilosti, zda v průběhu správního řízení předcházejícího vydání napadeného rozhodnutí nebyla porušena její práva způsobem uváděným v uplatněných žalobních bodech a zda případně takové porušení procesních práv mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, není potřebné a ani přípustné se zabývat tím, zda jednání nadřízených příslušníků žalobkyně bylo v souladu se zákonem či nikoliv.

59. Pokud žalobkyně v této souvislosti uvedla, že při shromažďování podkladů (záznamy výroků žalobkyně zveřejněné na internetu) pro účely vypracování zprávy o získaných údajích ze dne 26. 2. 2015 zpracované mjr. Mgr. M. mohlo dojít k porušení ustanovení zákona o ochraně osobních údajů, nelze jí přisvědčit. Shromážděné záznamy, na něž zpráva odkazuje, jsou zjevně nahrávkami, které na internetu zveřejnila sama žalobkyně. Pokud tedy v těchto záznamech uvedla jakékoliv osobní údaje o své osobě, jednalo se o oprávněně zveřejněné osobní údaje, k jejichž zpracování se souhlas subjektu údajů nevyžaduje [viz § 5 odst. 2 písm. d) a § 9 písm. g) zákona o ochraně osobních údajů]. Již z tohoto důvodu nemůže uvedená námitka obstát.

60. Dále žalobkyně tvrdila, že výsledek vyšetření psychologem bezpečnostního sboru mohl být ovlivněn tím, že v důsledku psychických útrap na pracovišti dříve zkolabovala. K tomu je třeba uvést, že k žalobkyní uváděnému kolapsu mělo podle podkladů založených ve správním spise dojít dne 7. 11. 2014. Žádost o zjišťování osobnostní způsobilosti žalobkyně byla podána až dne 10. 3. 2015, přičemž samotné psychologické vyšetření se konalo dne 28. 4. 2015. Z doplnění odůvodnění závěru vedoucího psychologa ze dne 6. 4. 2016 sice plyne, že žalobkyně během rozhovoru s psychologem dne 28. 4. 2015 (na dotaz) zmínila, že prodělala dne 7. 11. 2014 kolaps s úrazem hlavy, avšak současně v tentýž den uvedla v písemném prohlášení, že netrpí onemocněním, které by bránilo provedení zjišťování osobnostní způsobilosti. Byť se vedoucí psycholog, resp. podřízení psychologové možným ovlivněním výsledků v důsledku uvedeného úrazu detailně nezabývali, je zřejmé, že si této skutečnosti byli vědomi. Navíc vzhledem k takřka půlročnímu odstupu mezi úrazem a zjišťováním osobnostní způsobilosti se jeví jako nepravděpodobné, že by tato okolnost mohla mít vliv na výsledek šetření. Psycholog se vedle toho v doplnění závěru ze dne 17. 8. 2016 detailně zabýval i vlivem léků, jejichž užívání žalobkyně zmínila (mj. antidepresivum C.), přičemž dospěl k závěru, že medikace nemohla mít vliv na zjišťování osobnostní způsobilosti. To může proběhnout i u příslušníka, který užívá psychofarmaka, avšak pouze ta, která souvisí s ambulantní léčbou, nikoli s těmi, která byla užita nárazově a bezprostředně před vyšetřením. Zdůraznil, že taková medikace spíše zlepšuje stav dotyčné osoby. Případné vedlejší účinky by mohly mít vliv na výkon v tzv. výkonových testech (testy inteligence, paměti a pozornosti), jejichž výsledky však u žalobkyně prokázaly kvalitní koncentraci, průměrnou inteligenci a podprůměr u paměťového testu. Nadto se odůvodnění závěru neopírá o výkonové testy, ale o charakteristiky struktury osobnosti, která je trvalá a špatně ovlivnitelná vnějšími vlivy.

61. K další námitce, podle níž závěrům psychologa o psychopatologické symptomatice u žalobkyně odporuje skutečnost, že v roce 2015 úspěšně ukončila bakalářské studium na U. J. A. K., lze uvést toliko to, že studijní výsledky samy o sobě nemají vliv na psychologické posouzení osobnosti. Je obecně známo, že psychopatologické rysy se poměrně často vyskytují i u osob, které jsou v profesním životě vnímány jako úspěšní jedinci. Namítá-li žalobkyně v této souvislosti, že porucha osobnosti je diagnózou, již může stanovit pouze odborník v oboru psychiatrie, je třeba uvést, že dle § 79 odst. 2 zákona o služebním poměru posuzuje osobnostní způsobilost příslušníka psycholog psychologického pracoviště bezpečnostního sboru. Nejedná se přitom o odborné lékařské vyšetření, jehož účelem by bylo stanovení lékařské diagnózy, nýbrž pouze o zjištění psychopatologické symptomatiky [§ 1 písm. j) vyhlášky o osobnostní způsobilosti]. V tomto ohledu je zmínka vedoucího psychologa o poruše osobnosti nepřípadná, avšak sama o sobě nemá vliv na přesvědčivost jeho závěrů, které jsou jinak řádně odůvodněny.

62. Přisvědčit nelze ani námitce, podle níž byla osobnostní způsobilost žalobkyně zkoumána již při přijetí do služebního poměru, přičemž byla shledána způsobilou. Osobnostní způsobilost se zjišťuje podle stavu v době posouzení. Hodnocení osobnostní způsobilosti žalobkyně v době jejího přijetí proto nebylo předmětem správního řízení a nemůže mít žádný vliv na závěry psychologa. Navíc se osobnostní rysy mohou v delším časovém období měnit, a nelze tedy vyloučit, že žalobkyně přestala být osobnostně způsobilou až po přijetí do služebního poměru.

63. Soud tak shrnuje, že dílčí námitky, jimiž žalobkyně zpochybňovala závěr vedoucího psychologa, soud shledal nedůvodnými. Ze závěru vedoucího psychologa včetně jeho doplnění ze dnů 6. 4. 2016 a 17. 8. 2016 vyplývá, že žalobkyně nesplňuje charakteristiky podle § 1 písm. g), h) a j), tj. bylo zjištěno, že není bez nedostačivosti v oblasti poznávacích procesů, není bez nedostačivosti v oblasti autoregulace a není bez psychopatologické symptomatiky. Zjištění je odůvodněno v závěru psychologa ze dne 4. 6. 2015 potvrzeném vedoucím psychologem dne 24. 6. 2015, a dále zejména v doplnění závěru vedoucího psychologa ze dne 6. 4. 2016, jenž v něm odůvodnil, jak ke zjištění jednotlivých nedostatků v osobnostní způsobilosti dospěl a jak se jednotlivé nedostatky projevovaly. Dále je z doplnění závěru vedoucího psychologa patrné, jaké metody byly při zjišťování osobnostní způsobilosti použity, tj. analýza objektivních údajů, anamnestické vyšetření, pozorování, rozhovor a psychologické testové metody (I-S-T 2000R, DRČ, SPARO, MMPI-2, test stromu, test kresby postavy, nedokončené věty), jejichž výsledky jsou podrobně popsány a vysvětleny. Je tak nepochybné, že vedoucí psycholog při zpracování závěru o osobnostní způsobilosti žalobkyně vycházel nejen z podkladů, které mu byly dány k dispozici žalovaným, ale použil též odborné metody umožňující mu učinit objektivní závěr o osobnostní způsobilosti žalobkyně. Z doplněného závěru je tak zřejmé, jaké osobnostní charakteristiky žalobkyně postrádala i jak byly tyto nedostatky zjištěny, tj. jaké metody byly při zjišťování použity, jaké poznatky z jednotlivých metod psycholog získal a jak uvažoval při jejich vyhodnocení. Soud má za to, že závěr vedoucího psychologa splňuje požadavky určitosti a přesvědčivosti, neboť obsahuje všechny náležitosti požadované ustanovením § 5 odst. 2 vyhlášky, a byl tak podkladem, z něhož žalovaný mohl v projednávané věci zjistit skutkový stav (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2013, č. j. 6 Ads 19/2013-35).

64. S ohledem na uvedené soud rovněž dospěl k závěru, že provedení žalobkyní navrhovaného důkazu znaleckým posudkem soudního znalce z oboru psychologie by bylo nadbytečné. Posudek vedoucího psychologa představuje dostatečný podklad pro posouzení osobnostní způsobilosti žalobkyně k výkonu služby, neboť ani výhrady a námitky vznesené vůči němu žalobkyní v žalobě nejsou způsobilé jeho závěry zpochybnit.

65. V replice k vyjádření žalované doručené soudu dne 3. 4. 2018 žalobkyně namítla, že žalovaný porušil § 190 odst. 8 větu první zákona o služebním poměru, neboť rozhodl ve věci po uplynutí zákonem stanovené devadesátidenní lhůty. Tato námitka však byla uplatněna až po uplynutí lhůty k podání žaloby (§ 71 odst. 2 třetí věta a § 72 odst. 1 s. ř. s.), a proto je nepřípustná. Pouze nad rámec nutného odůvodnění soud poznamenává, že zákonem stanovená lhůta k vydání rozhodnutí představuje pouze pořádkovou lhůtu, jejíž překročení nemůže mít samo o sobě vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení

66. Soud shrnuje, že závěr služebních orgánů o tom, že žalobkyně podle závěru psychologa bezpečnostního sboru pozbyla osobnostní způsobilost k výkonu služby ve smyslu § 42 odst. 1 písm. j) zákona o služebním poměru, je správný. Služební orgány však v předcházejícím správním řízení pochybily tím, že v projednávané věci nepřihlédly ke skutečnosti, že žalobkyně již ke dni rozhodování správního orgánu prvního stupně pozbyla vedle osobnostní způsobilosti rovněž zdravotní způsobilost k výkonu služby ve smyslu § 42 odst. 1 písm. h) zákona o služebním poměru. Služební orgány se přitom opřely o nepřípustný důvod, proč k této okolnosti nepřihlédly. Propuštění žalobkyně ze služebního poměru pouze z důvodu uvedeného v § 42 odst. 1 písm. j) zákona o služebním poměru tak není dostatečně odůvodněno. Soud proto napadené rozhodnutí bez jednání zrušil postupem podle § 76 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s., neboť je zatíženo podstatnou procesní vadou, která mohla mít vliv na jeho zákonnost, a současně je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

67. V dalším řízení žalovaný znovu přezkoumá prvostupňové rozhodnutí, přičemž neopomene vypořádat všechny žalobkyní již uplatněné odvolací námitky. Přitom by měl vycházet z toho, že k propuštění žalobkyně ze služebního poměru by mělo primárně dojít z obou souběžně nastalých důvodů. Pokud by naopak dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout o propuštění žalobkyně pouze z jednoho ze souběžných důvodů, takový postup řádně odůvodní, a to zejména z hlediska práva žalobkyně domáhat se práva zákonem stanoveným postupem (viz body 50 – 52 tohoto rozsudku).

68. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení žalobkyni, která byla ve věci plně úspěšná. Žalobkyní důvodně vynaložené náklady tvoří odměna advokáta ve výši 9 300 Kč za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, sepis repliky) po 3 100 Kč podle § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), náhrada hotových výdajů ve výši 900 Kč za tři úkony právní služby podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a zaplacený soudní poplatek za podání žaloby ve výši 3 000 Kč. Zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, k nákladům řízení tak patří i náhrada za daň z přidané hodnoty v sazbě 21% ve výši 2 142 Kč. Celkem tak činí náhrada nákladů řízení přiznaná žalobkyni 15 342 Kč.

69. Žalobkyně při podání žaloby zaplatila na soudní poplatek za podání žaloby v kolcích částku 4 000 Kč, ačkoliv soudní poplatek činil pouze 3 000 Kč [položka 18, bod 2, písm. a) sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění zákona č. 218/2011 Sb. (dále jen „zákon o soudních poplatcích“)]. Soud z tohoto důvodu rozhodl o vrácení přeplatku ve výši 1 000 Kč žalobkyni podle § 10 odst. 1 věty druhé zákona o soudních poplatcích. Částka jí bude v souladu s § 10a odst. 1 zákona o soudních poplatcích vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 20. srpna 2019

Olga Stránská, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru