Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

48 A 9/2015 - 85Rozsudek KSPH ze dne 01.11.2016

Prejudikatura
6 Ans 16/2012 - 62|2 Ans 13/2012 - 14

přidejte vlastní popisek


48A 9/2015 – 85

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a soudců Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., a Olgy Stránské v právní věci žalobce: Mgr. M. Š., bytem x, zastoupen Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem Paprsková 10, Praha, proti žalovaným: 1) Městský soud v Praze, se sídlem Spálená 2, Praha, 2) Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného 1) ze dne 29. 3. 2013, sp. zn. Spr 3573/2011, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. Spr 4231/2010, a proti rozhodnutí žalovaného 2) ze dne 17. 10. 2014, čj. MSP-327/2012-OT-OSV/5,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného 1) ze dne 29. 3. 2013, sp. zn. Spr 3573/2011, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. Spr 4231/2010, se zrušuje a věc sevrací žalovanému 1) k dalšímu řízení.

II. Žaloba proti výroku II. rozhodnutí žalovaného 2) ze dne 17. 10. 2014, čj. MSP-327/2012-OT-OSV/5, sezamítá.

III. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 16.900 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Miluše Pospíšilové, advokátky.

IV. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá právo na náhradu nákladů řízení žádný z účastníků.

Odůvodnění:

Vymezení věci

Žalobce se žalobou podanou dne 24. 11. 2014 domáhá, aby soud zrušil výrok II. rozhodnutí žalovaného 2) ze dne 17. 10. 2014, čj. MSP-327/2012-OT-OSV/5 (dále jen

- 2 -

„napadené rozhodnutí č. 2“), a současně i rozhodnutí žalovaného 1) ze dne 29. 3. 2013, sp. zn. Spr 4231/2010 (původně před vydáním opravného rozhodnutí sp. zn. Spr 3573/2011, dále jen „napadené rozhodnutí č. 1“) a věc vrátil žalovanému 2) k dalšímu řízení, a to v případě, dojde-li soud k závěru, že odvolání proti napadenému rozhodnutí č. 1 o odložení žádosti o informace je přípustné. Žalobce se dále in eventum domáhá, aby v případě, že správní soud dospěje k závěru, že odvolání do napadeného rozhodnutí č. 1 o odložení žádosti o informace je nepřípustné, zrušil napadené rozhodnutí č. 1 vydané žalovaným 1) a věc vrátil žalovanému 1) k dalšímu řízení.

Obsah žaloby a vyjádření k žalobě

Žalobce v žalobě uvedl, že napadené rozhodnutí č. 1 považuje za nezákonné, neboť jím byla odložena žalobcem podaná žádost o poskytnutí informace ze dne 25. 11. 2010. Žalovaný 1) odložil žádost z důvodu, že žalobce na výzvu ze dne 12. 4. 2012 neuhradil náklady na poskytnutí informace ve výši 599 Kč, a to dříve, než bylo rozhodnuto o stížnosti žalobce ze dne 21. 5. 2012 proti výši úhrady stanovené ve výzvě ze dne 12. 4. 2012. O stížnosti proti výši úhrady za poskytnutí informace rozhodl žalovaný 2) napadeným rozhodnutím č. 2 až dne 17. 10. 2014, přičemž výrokem I. byla úhrada za poskytnutí služby snížena na 299 Kč a výrokem II. (žalobcem napadaný výrok v této žalobě) bylo zamítnuto odvolání žalobce ze dne 17. 4. 2013 proti napadenému rozhodnutí č. 1, tj. rozhodnutí o odložení žádosti o informace, z důvodu jeho nepřípustnosti dle § 92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).

Žalobce namítl, že napadené rozhodnutí č. 1 nemělo být vůbec vydáno, neboť sice dle § 17 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném do 31. 12. 2014 (dále jen „zákon č. 106/1999 Sb.“), je poskytnutí informace podmíněno zaplacením požadované úhrady a pokud žadatel do 60 dnů ode dne oznámení výše požadované úhrady úhradu nezaplatí, povinný subjekt žádost odloží, ovšem po dobu vyřizování stížnosti proti výši požadované úhrady lhůta k zaplacení úhrady neběží (žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2013, čj. 8 Ans 10/2012 – 46). Žalobce zdůraznil, že o této stížnosti bylo žalovaným 2) rozhodnuto s dvou a půl ročními průtahy až dne 17. 10. 2014, napadené rozhodnutí č. 2 mu bylo doručeno dne 3. 11. 2014, tedy lhůta k zaplacení úhrady neběžela v období od 21. 5. 2012 do 3. 11. 2014. Navíc nezaplacení předražené úhrady [v částce 599 Kč, kterou napadeným rozhodnutím č. 2 snížil žalovaný 2) na částku 299 Kč] nemohlo vést k odložení žádosti o poskytnutí informace, neboť důvodem pro odložení je jen nezaplacení úhrady, která je žádána právem. Žalobce dále k žalobě proti rozhodnutí žalovaného 1) uvedl, že její včasnost spatřuje v nesprávném poučení obsaženém v napadeném rozhodnutí č. 1, neboť jím byl poučen o možnosti odvolání do 15 dnů od jeho doručení, které z opatrnosti podal, byť bylo posléze žalovaným 2) posouzeno jako nepřípustné dle § 92 odst. 1 správního řádu, pročež lhůta k podání žaloby ve správním soudnictví proti napadenému rozhodnutí č. 1 počala běžet až doručením napadeného rozhodnutí č. 2 dne 3. 11. 2014 (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07).

Nezákonnost napadeného rozhodnutí č. 2, a to jen ve výroku II., napadá žalobce pouze z opatrnosti, pokud soud dospěje k názoru, že žaloba proti napadenému rozhodnutí č. 1 není přípustná. V tomto případě namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí č. 2 z důvodu, že odvolání proti napadenému rozhodnutí č. 1 o odložení žádosti o informace je dle žalobce přípustné, neboť správní řízení je obecně upraveno jako řízení dvoustupňové s možností odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně a teprve po vyčerpání řádných

- 3 -

opravných prostředků lze podat proti rozhodnutí žalobu ke správnímu soudu. Zákonodárce určitě neměl na mysli, aby soud přezkoumával rozhodnutí vydaná již v prvním stupni, bez vyčerpání možnosti odvolání. Dále nezákonnost spatřuje ve skutečnosti, že poštovní obálka ani napadené rozhodnutí č. 2 neobsahuje v rozporu s § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu údaj, kdy bylo rozhodnutí vypraveno.

Žalovaný 1) ve vyjádření k žalobě odkázal na průběh řízení a navrhl, aby byl zvážen význam žaloby za současné situace pro žalobce a bylo posouzeno, zda nejde o žalobu šikanózní.

Žalovaný 2) k žalobě uvedl, že plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí č. 2, ve kterém se vypořádal se všemi námitkami žalobce. Pouze doplnil, že se ztotožňuje se žalobcovou námitkou nezákonnosti spočívající v tom, že poštovní obálka ani napadené rozhodnutí č. 2 neobsahuje údaj „vypraveno dne“ v rozporu s § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu, avšak zákon č. 106/1999 Sb. již s nevydáním rozhodnutí v zákonné lhůtě nespojuje fikci vydání rozhodnutí, do úvahy nepřichází ani možná prekluze práva nebo jiný důvod, proč by opomenutí této náležitosti mohlo ovlivnit zákonnost rozhodnutí. Na podporu svého tvrzení žalovaný 2) dále poukázal na § 89 odst. 2 správního řádu, dle kterého se v odvolacím řízení nepřihlíží k vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, a zároveň odkázal na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2011, čj. 44 A 75/2010-65, v němž se uvádí, že nedostatek takové doložky nemůže vést ke zrušení správního rozhodnutí v odvolacím řízení. Z uvedeného tak nelze mít žalobou napadené rozhodnutí za nezákonné. K žalobcově úvaze o přípustnosti odvolání proti napadenému rozhodnutí č. 1 odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí č. 2, názor o nepřípustnosti odvolání opřel též o judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně o rozhodnutí čj. 6 Ans 16/2012 – 62 ze dne 17. 4. 2013 a čj. 1 Ans 3/2013 – 57 ze dne 30. 4. 2013, z nichž vyplývá, že proti rozhodnutí o odložení žádosti o informace dle § 17 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb. nejsou přípustné řádné opravné prostředky dle tohoto zákona či správního řádu, nýbrž je možno se proti němu bránit přímo žalobou ve správním soudnictví. Závěrem zdůraznil, že žalobce žádné další věcné argumenty v žalobě neuvedl, tudíž se k nim žalovaný nemůže vyjádřit, a navrhl, aby soud žalobu zamítl.

Žalobce v replice k vyjádření žalovaného 1) uvedl, že tvrzení žalovaného 1) o šikanózní žalobě je úsměvné, neboť šikanózně se vůči žalobci chovají naopak oba žalovaní. Zrušení rozhodnutí pro nezákonnost je mj. nezbytnou podmínkou dle § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, aby se žalobce mohl domáhat náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu vydáním nezákonného rozhodnutí a nepřiměřenou délkou celého správního řízení. Žalobce dále namítl, že žalovaný 1) uznal, že požadoval po žalobci úhradu nákladů předraženou o více jako 100 %, a ani nepopřel, že ve správním řízení docházelo k nečinnosti. Dále žalobce poukázal na to, že žalovaný 2) je v současnosti opět nečinný, neboť nerozhodl o jeho odvolání proti rozhodnutí žalovaného 1) ze dne 18. 12. 2014, jímž bylo zrušeno napadené rozhodnutí č. 1 (a to bez jakékoliv pravomoci).

Žalobce v replice k vyjádření žalovaného 2) poukázal na to, že žalovaný 2) se ve svém vyjádření vyhýbá tomu, aby se vyjádřil ke skutečnosti, že žalobce postupoval zcela ve shodě s poučením, kterého se mu dostalo v napadeném rozhodnutí č. 1 vydaném žalovaným 1). Žalobce tedy podal odvolání proti napadenému rozhodnutí č. 1, o jehož nepřípustnosti se

- 4 -

dozvěděl až z napadeného rozhodnutí č. 2, a tedy podaná žaloba je včasná, neboť byla podána do dvou měsíců od doručení napadeného rozhodnutí č. 2. Opačný výklad by byl absurdní a popíral by právo na soudní ochranu, zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod v jeho materiální podobě.

Žalobce v další replice k vyjádřením obou žalovaných podepřel své tvrzení o včasnosti žaloby odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3476/11, v němž se Ústavní soud zabýval včasností žaloby ve správním soudnictví v obdobné věci. Doplnil, že podal proti žalovanému 2) žalobu na ochranu proti nečinnosti, neboť stále nerozhodl o žalobcově odvolání proti rozhodnutí žalovaného 1) o zrušení napadeného rozhodnutí č. 1.

Při jednání, které soud k projednání žaloby nařídil, setrvali účastníci na svých dosavadních procesních stanoviscích.

Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu

Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce požádal dne 25. 11. 2010 žalovaného 1), jakožto povinný subjekt ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., o poskytnutí informace spočívající v obsahu spisu správy Městského soudu v Praze sp. zn. Spr 2443/2009, zejména obsahu všech písemností předsedy Městského soudu v Praze JUDr. Jana Sváčka adresovaných Městské části Praha 2, jimiž bylo komentováno probíhající přestupkové řízení proti obviněnému soudci JUDr. J. K. a v nichž bylo předsedou Městského soudu v Praze správnímu orgánu naznačováno, jak by měl ve věci postupovat a rozhodnout, a dále obsahu všech písemností, z nichž vyplývá, kterým úředním osobám a na jakou adresu elektronické pošty byly předmětné písemnosti adresovány (žalobce požadoval kopie těchto písemností).

Žalovaný 1) oznámením ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. Spr 4231/2010, požádal žalobce o zaplacení úhrady za poskytnutí jím požadované informace v celkové výši 599 Kč, stanovené na základě opatření předsedy Městského soudu v Praze č. 31/2010, o poskytování informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, za úhradu, jež nabylo účinnosti dne 1. 12. 2010. V oznámení byl žalobce poučen, že v případě nezaplacení této úhrady do 60 dnů ode dne doručení oznámení na uvedený účet bude žalobcova žádost odložena. Požadovaná výše úhrady byla žalovaným 1) vypočtena následovně: 300 Kč za 1,5 hodiny mimořádně rozsáhlého vyhledávání požadovaných informací (příprava spisu), 184 Kč za pořízení 92 kopií jednostranného formátu A4 po 2 Kč, 57 Kč za pořízení kopií oboustranného formátu A4 po 3 Kč a poštovné ve výši 58 Kč.

Žalobce následně podal u žalovaného 1) dne 21. 5. 2012 stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace, v níž uvedl, že dne 19. 4. 2012 mu bylo vhozeno do poštovní schránky oznámení žalovaného 1) ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. Spr 4231/2010, jehož obsahem byla výzva k úhradě částky 599 Kč. Předmětnou stížnost žalobce podal dle § 16a odst. 1 písm. d), odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb. s odůvodněním, že nesouhlasí s výší úhrady za poskytnutí informace, a navrhl, aby nadřízený orgán postupoval dle § 16a odst. 7 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb. a výši úhrady snížil, neboť se mu jeví požadavek úhrady 300 Kč za 1,5 hodiny mimořádně rozsáhlého vyhledávání informací neoprávněný. Uvedenou stížnost doplnil podáním ze dne 25. 5. 2012, v němž žalobce blíže specifikoval důvody stížnosti, tedy že sazebník, jenž je přílohou opatření předsedy Městského soudu v Praze č. 31/2010 a byl změněn dne 4. 8. 2011 v souladu s instrukcí Ministerstva spravedlnosti čj. 286/2011-OT-OSV, neměl být při výpočtu úhrady za poskytnutí informace vůbec použit. Uvedl, že ke dni podání žádosti dne 25. 11. 2010 byla platná instrukce Ministerstva spravedlnosti čj. 13/2008-

- 5 -

SOSV-SP ze dne 24. 7. 2009, dle níž měla být vypočtena úhrada dle sazebníku vydaného pouze Ministerstvem spravedlnosti, nikoliv předsedou Městského soudu v Praze. Opatření předsedy Městského soudu v Praze bylo vydáno až dne 29. 11. 2010 s účinností ode dne 1. 12. 2010, tedy po žalobci měla být požadována částka pouze 299 Kč.

Žalovaný 1) vydal dne 29. 3. 2013 pod sp. zn. Spr 3575/2011 rozhodnutí, jímž odložil žádost žalobce o poskytnutí informace ze dne 25. 11. 2010 s odůvodněním, že žalobce přes upozornění na následky nezaplacení úhrady za poskytnutí informace nezaplatil do 60 dnů od doručení výzvy ze dne 12. 4. 2012 požadovanou úhradu ve výši 599 Kč, pročež byla žádost žalobce ze dne 25. 11. 2010 odložena v souladu s § 17 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb. a rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 8 Ans 10/2012. Žalobce byl v závěru rozhodnutí poučen o možnosti podat odvolání proti rozhodnutí do 15 dnů od jeho doručení, a to k žalovanému 2) prostřednictvím žalovaného 1). Rozhodnutím ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. Spr 4231/2010, bylo opraveno rozhodnutí ze dne 29. 3. 2013 tak, že jeho spisová značka správně zní Spr 4231/2010 a žalobce není zastoupen.

Žalobce následně podal dne 17. 4. 2013 u žalovaného 1) odvolání, jímž brojil proti rozhodnutí žalovaného 1) ze dne 29. 3. 2013, sp. zn. 3575/2011. Důvod nezákonnosti uvedeného rozhodnutí spatřoval žalobce v absenci údaje „Vypraveno dne“ na zásilce či písemnosti; rozhodnutí je datováno dnem 29. 3. 2013, přičemž dle otisku razítka bylo předáno k poštovní přepravě až dne 5. 4. 2013, čímž žalovaný 1) porušil § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu. Dále namítl, že rozhodnutí v rubrice obsahovalo označení, že žalobce je právně zastoupen, což však nebylo v souladu se skutečností. Také namítl, že jeho žádost o poskytnutí informace nebyla vyřízena v zákonné 15 denní lhůtě, zrekapituloval celý průběh řízení u žalovaného 1). Zejména namítl, že žalovaný 1) rozhodl o odložení žádosti o poskytnutí informace, ačkoliv doposud nebyla vyřízena žalobcova stížnost proti sdělení o požadované výši úhrady za poskytnutí informace. Přitom podle § 17 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb. lhůta stanovená k zaplacení úhrady za poskytnutí informace, po jejímž marném uplynutí lze žádost odložit, neběží po dobu, co se vyřizuje stížnost proti požadované výši úhrady.

Rozhodnutím ze dne 17. 10. 2014, čj. MSP-327/2012-OT-OSV/5, rozhodl žalovaný 2) jak o stížnosti žalobce proti oznámení žalovaného 1) o požadované výši úhrady, tak o odvolání proti rozhodnutí žalovaného 1) o odložení žádosti o poskytnutí informace. Výrokem I. vyhověl stížnosti žalobce a snížil podle § 16a odst. 7 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb. výši úhrady, kterou je žalovaný 1) oprávněn požadovat v souvislosti s vyřizováním žalobcovy žádosti o informace na částku 299 Kč. Dle žalovaného 2) lze mimořádně rozsáhlým vyhledáváním informací rozumět především vyhledávání a sběr objemného množství oddělených a odlišných informací požadovaných v jedné žádosti. Z výzvy žalovaného 1) vyplývá, že mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací má spočívat v přípravě spisu, tedy v rozdělení spisu na jednotlivé listy, jejich okopírování a uvedení spisu do původního stavu, což má celkově zabrat 1,5 hodiny. Takovou činnost však žalovaný 2) nepovažuje za mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací, práce se spisem je zahrnuta již v rámci zpoplatnění kopírování a odeslání dokumentů. Oprávněný je tedy jen požadavek na úhradu nákladů spojených s pořízením kopií požadovaných dokumentů a s jejich odesláním žalobci, což činí celkem 299 Kč. Výrokem II. zamítl žalovaný 2) odvolání proti rozhodnutí o odložení žádosti. Dle § 16 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. lze podat odvolání jen proti rozhodnutí o odmítnutí žádosti, v dané věci však bylo rozhodnuto o odložení žádosti, což je odlišný typ rozhodnutí. Proti rozhodnutí o odložení žádosti podle § 17 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb. nejsou řádné opravné prostředky přípustné, lze se proti němu bránit přímo

- 6 -

žalobou ve správním soudnictví (rozsudek NSS ze dne 17. 4. 2013, čj. 6 Ans 16/2012 – 62, a ze dne 30. 4. 2013, čj. 1 Ans 3/2013 – 57). Žalovaný 2) proto odvolání jako nepřípustné zamítl podle § 92 správního řádu.

Následně žalovaný 1) rozhodnutím ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. Spr 4231/2010, zrušil podle § 87 správního řádu své rozhodnutí ze dne 29. 3. 2013 o odložení žádosti o poskytnutí informace. Vydání tohoto rozhodnutí odůvodnil tím, že rušené rozhodnutí o odložení žádosti bylo předčasné, neboť lhůta pro zaplacení úhrady neběží dle § 17 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb. po dobu vyřizování stížnosti proti výši požadované úhrady. Podmínky pro postup dle § 87 správního řádu byly splněny, neboť správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal, ho může zrušit nebo změnit, pokud tím odvolání plně vyhoví a jestliže tím nemůže být způsobena újma žádnému z účastníků.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání a domáhá se jeho zrušení, resp. vyslovení nicotnosti, neboť rozhodnutí bylo vydáno poté, kdy již řízení bylo skončeno. V této věci se žalobce domáhá ochrany proti nečinnosti žalovaného 2) spočívající v tom, že žalovaný 2) doposud nerozhodl o podaném odvolání. Věc je vedena u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 A 70/2016. Z vyjádření žalovaného 2) ze dne 14. 4. 2016, které podal v této věci, je zřejmé, že žalovaný 2) nemá v úmyslu o podaném odvolání rozhodnout, neboť rozhodnutí žalovaného 1) ze dne 18. 12. 2014 považuje za paakt. Paakt nemůže vyvolat žádné právní účinky, a proto ani nelze rozhodnout o odvolání proti němu. Vzhledem k omezené aplikaci správního řádu na postup dle zákona č. 106/1999 Sb. nemohl žalovaný 2) přikročit ani k přezkumnému řízení.

Dne 8. 1. 2015 byla žalobci doručena kopie celého spisu správy Městského soudu v Praze sp. zn. Spr 2443/2014.

Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu

Soud v prvé řadě zkoumal, zda žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Dospěl na základě níže uvedeného k závěru, že v předmětné věci jde o žalobu věcně projednatelnou. Otázka včasnosti podání žaloby v případě nesprávného poučení o opravných prostředích [v daném případě nesprávné poučení žalovaného 1) v napadeném rozhodnutí č. 1 o možnosti podat odvolání] byla již řešena Ústavním soudem, a to v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3476/11 (N 25/64 SbNU 269) ze dne 31. 1. 2012: „Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá povinnost orgánů veřejné moci, aby při posouzení toho, zda určitý procesní prostředek ochrany práva byl podán řádně a včas, respektovaly princip důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci. To znamená, že účastníkovi řízení nesmí být na újmu, pokud při využití takového prostředku proti rozhodnutí orgánu veřejné moci postupoval v dobré víře ve správnost v něm obsaženého nesprávného poučení. Uvedené se přitom týká jak rozhodnutí správních orgánů [srov. nález ze dne 11. května 2005 sp. zn. II. ÚS 487/03 (N 103/37 SbNU 383)], tak i rozhodnutí soudů [srov. nález ze dne 20. února 2002 sp. zn. II. ÚS 618/01 (N 20/25 SbNU 153) nebo nález ze dne 1. března 2011 sp. zn. I. ÚS 2912/10 (N 29/60 SbNU 371)]. (...) Zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, že pokud stěžovatel podal proti rozhodnutí správního orgánu opravný prostředek, vycházeje z jeho nesprávného poučení, nelze mu přičíst k tíži, že za rozhodující skutečnost pro počátek běhu lhůty pro podání správní žaloby považoval až doručení sdělení o vyřízení tohoto opravného prostředku. Pouhý poukaz na doslovné znění § 72 odst. 1 a 4 soudního řádu správního a na obecný požadavek právní jistoty není v tomto případě namístě. Trvání obecných soudů na tom, že

- 7 -

v dané věci měla být lhůta podle uvedených ustanovení počítána již od doručení napadeného správního rozhodnutí, totiž ve svém důsledku znamená odepření spravedlnosti, resp. přístupu k soudu, neboť za situace, kdy byl stěžovatel na základě poučení v dobré víře v existenci opravného prostředku, od něj nebylo možné očekávat podání žaloby. Z tohoto důvodu je nezbytné, aby se počátek předmětné lhůty odvíjel až ode dne, kdy bylo stěžovateli doručeno rozhodnutí příslušného správního orgánu o předmětném opravném prostředku, případně kdy byl tímto správním orgánem, příp. správním orgánem, jenž vydal původní napadené rozhodnutí, o nesprávnosti v něm obsaženého poučení vyrozuměn.“ Z výše uvedeného plyne, že nelze přičítat žalobci k tíži, že žalobu proti napadenému rozhodnutí č. 1 podal v zákonné 2 měsíční lhůtě počítané až ode dne doručení napadeného rozhodnutí č. 2 a nikoliv od doručení napadeného rozhodnutí č. 1, a to s ohledem na nesprávné poučení žalovaného 1) o právu podat odvolání proti rozhodnutí č. 1, byť správně odvolání proti rozhodnutí č. 1 není přípustné (k tomu viz níže). Žaloba proti oběma rozhodnutím žalovaných je tedy včasná.

Vzhledem k výše uvedené rekapitulaci průběhu správního řízení musel soud ve vztahu k žalobě směřující proti napadenému rozhodnutí č. 1 vážit, zda jsou splněny podmínky řízení spočívající v existenci předmětu řízení (napadeného rozhodnutí). Z obsahu správního spisu totiž plyne, že napadené rozhodnutí č. 1 bylo rozhodnutím žalovaného 1) ze dne 18. 12. 2014 zrušeno tzv. autoremedurou v odvolacím řízení (§ 87 správního řádu). Žalobce podal proti rozhodnutí o zrušení napadeného rozhodnutí č. 1 odvolání, o němž doposud nebylo rozhodnuto.

V případě, že by se ve vztahu k rozhodnutí žalovaného 1) ze dne 18. 12. 2014 uplatnila domněnka zákonnosti a správnosti vydaného rozhodnutí, byl by nastolen právní stav, že po podání žaloby bylo zrušeno napadené rozhodnutí č. 1, takže ke dni rozhodování soudu formálně neexistuje žalobou napadené rozhodnutí, nevyvolává ani žádné materiální právní účinky. Existence předmětu řízení, tedy přezkoumávaného správního rozhodnutí, je nezbytnou podmínkou řízení, jejíž nedostatek je neodstranitelný a brání věcnému projednání žaloby (viz rozsudek NSS ze dne 8. 9. 2016, čj. 3 As 253/2015 – 199). V důsledku toho by tedy musel soud žalobu v této části odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Domněnka zákonnosti a správnosti správního aktu se přitom vztahuje i k rozhodnutím nezákonným, a to až do doby, než jsou v rámci postupu předepsaného procesními právními předpisy zrušena (v rámci instančního nebo soudního přezkumu, viz rozsudek NSS ze dne 4. 2. 2009, čj. 1 As 79/2008 – 128, bod 15).

Pouze v případě, že by na rozhodnutí žalovaného 1) ze dne 18. 12. 2014 bylo možné hledět jako na neexistující, tedy pokud by bylo nicotné, bylo by možné uzavřít, že napadené rozhodnutí č. 1 stále existuje a vyvolává právní účinky, neboť nebylo formálně ani co do materiálních účinků dotčeno rozhodnutím ze dne 18. 12. 2014.

Soud se tedy musel zabývat předběžnou otázkou, zda rozhodnutí žalovaného 1) ze dne 18. 12. 2014 je nicotné (toto rozhodnutí není předmětem soudního řízení), neboť pouhá jeho nezákonnost by nic neměnila na tom, že jím došlo ke zrušení napadeného rozhodnutí č. 1, a tedy že částečně odpadl předmět soudního řízení. Rozhodnutí ze dne 18. 12. 2014 je třeba stručně zasadit do procesního kontextu celé věci. Dne 25. 11. 2010 bylo u správního orgánu I. stupně zahájeno řízení o žádosti o poskytnutí informace, které bylo ukončeno napadeným rozhodnutím č. 1 tak, že žádost byla odložena. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce v souladu s poučením obsaženým v napadeném rozhodnutí č. 1 odvolání, které však

- 8 -

žalovaný 2) posoudil jako nepřípustné a zamítl ho výrokem II. napadeného rozhodnutí č. 2 podle § 92 správního řádu. Tím bylo řízení ve věci žádosti o poskytnutí informace definitivně skončeno, neboť bylo rozhodnuto i o podaném, byť nepřípustném, opravném prostředku. Teprve posléze vydal žalovaný 1) bez jakéhokoliv podnětu (natož návrhu účastníka řízení) rozhodnutí ze dne 18. 12. 2014. Žalovaný 1) přitom toto rozhodnutí vydal dle § 87 správního řádu (viz výslovný odkaz uvedený ve výroku i odůvodnění tohoto rozhodnutí), tedy v rámci odvolacího řízení proti napadenému rozhodnutí č. 1.

Rozhodnutí žalovaného 1) ze dne 18. 12. 2014 bylo vydáno v situaci, kdy o žalobcem podaném odvolání již bylo rozhodnuto, a to napadeným rozhodnutím č. 2, čímž byly účinky odvolání zcela konzumovány. Žalovaný 1) tak dne 18. 12. 2014 rozhodoval autoremedurou o opravném prostředku. Ustanovení § 87 správního řádu, na nějž se žalovaný 1) odvolal, nezakládá správnímu orgánu I. stupně univerzální pravomoc kdykoliv změnit nebo zrušit rozhodnutí správního orgánu I. stupně, jestliže se tím vyhoví zájmům účastníka řízení. Toto ustanovení je systematicky zařazeno do části druhé, hlavy VIII správního řádu, která upravuje odvolací řízení. Ostatně z nadpisu, který je společný pro § 86, § 87 a § 88 správního řádu, plyne, že tato ustanovení upravují podání odvolání a postup správního orgánu, který napadené rozhodnutí vydal. Je tedy zřejmé, že postup dle § 87 správního řádu je možný pouze v rámci odvolacího řízení, nikoliv mimo něj, a to jen za podmínky, že je odvolání přípustné, včasné a podané osobou oprávněnou. Autoremedura přichází v rámci odvolacího řízení v úvahu do doby, než je věc předložena správním orgánem I. stupně odvolacímu orgánu (§ 88 odst. 1 správního řádu), neboť pak přechází funkční příslušnost rozhodnout o podaném odvolání na nadřízený orgán. V dané věci rozhodl o odvolání žalovaný 2), tedy nadřízený orgán žalovaného 1), a to s konečnou platností. Posléze vydané rozhodnutí žalovaného 1) o odvolání žalobce tedy bylo vydáno mimo odvolací řízení, nebyly splněny podmínky pro vydání takového rozhodnutí, neboť již neexistovalo odvolání, o němž by měl žalovaný 1) rozhodnout [o odvolání již rozhodl žalovaný 2) a tím bylo podané odvolání zkonzumováno]. Nastalou procesní situaci lze připodobnit tomu, kdy správní orgán rozhodne o žádosti, aniž by však vůbec byla taková žádost podána.

Podle § 77 odst. 1 a 2 správního řádu je nicotným rozhodnutí, které bylo vydáno absolutně věcně nepříslušným správním orgánem, nebo které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu. Obsahové vymezení kategorie nicotnosti správního rozhodnutí je otázkou judikatury správních soudů, jak na to poukázal s odkazem na důvodovou zprávu ke správnímu řádu rozšířený senát NSS v usnesení ze dne 13. 5. 2008, čj. 8 Afs 78/2006 – 74. Nejvyšší správní soud v minulosti dospěl k závěru, že nicotné je rozhodnutí, jímž orgán rozhodl o odvolání, které vůbec nebylo podáno (viz rozsudek ze dne 3. 6. 2003, čj. 7 A 18/2001 – 18). Rovněž v rozsudku NSS ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 2 A 614/2002, je vyjádřena myšlenka, že rozhodnutí, které lze vydat jen na základě úkonu účastníka řízení a které bylo vydáno bez tohoto úkonu, je nicotné. Nyní posuzovanou situaci lze připodobnit oběma výše popsaným situacím, neboť poté, co žalovaný 2) napadeným rozhodnutím č. 2 rozhodl s konečnou platností o odvolání žalobce, neexistoval již opravný prostředek, o němž by mohl žalovaný 1) rozhodnout. Žalovaný 1) tedy vydal rozhodnutí o odvolání, aniž bylo nové odvolání podáno.

Rozhodnutí ze dne 18. 12. 2014 tedy bylo vydáno bez jakéhokoliv právního podkladu, neboť žádný procesní předpis žalovanému 1) nezakládá pravomoc zrušit jím vydané pravomocné rozhodnutí. V dané věci nelze uvažovat o zrušení rozhodnutí v rámci přezkumného řízení, neboť ve věci rozhodnutí o odložení žádosti o informace nelze

- 9 -

postupovat dle správního řádu (viz § 20 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb.), jenž obsahuje úpravu přezkumného řízení. I kdyby bylo přípustné vést ve věci rozhodnutí o odložení žádosti přezkumné řízení, přezkumné řízení vede a rozhodnutí v něm vydává nadřízený správní orgán, nikoliv správní orgán, který přezkoumávané rozhodnutí vydal (§ 95 odst. 1 správního řádu). Žalovaný 1) by tak nebyl věcně příslušný k přezkoumání napadeného rozhodnutí č. 1. Absolutní nedostatek věcné příslušnosti přitom je jiným důvodem, který má za následek nicotnost rozhodnutí (§ 77 odst. 1 správního řádu). Z konstrukce tohoto ustanovení plyne, že za nedostatek věcné příslušnosti se považuje i nedostatek ve stupni (funkční příslušnosti) správního orgánu, neboť je výslovně uvedeno, že nicotné není rozhodnutí, které nesprávně vydal nadřízený správní orgán namísto věcně příslušného správního orgánu, opačně to však neplatí, takže argumentem a contrario lze dovodit, že rozhodnutí vydané správním orgánem, který je podřízen příslušnému orgánu, je nicotné. Právní podklad pro vydání rozhodnutí ze dne 18. 12. 2014 nepředstavuje ani § 62 s. ř. s. ve spojení s § 153 správního řádu, neboť uspokojení žalobce po podání žaloby zrušením žalobou napadeného rozhodnutí v přezkumném řízení předpokládá, že proti napadenému rozhodnutí lze vůbec vést přezkumné řízení, což ovšem není nyní posuzovaný případ (viz výše). K vydání rozhodnutí v rámci tohoto postupu je navíc třeba požádat o součinnost soud i nadřízený správní orgán, takto žalovaný 1) zjevně nepostupoval. Ostatně sám ve výroku rozhodnutí odkázal na ustanovení o odvolacím řízení.

Soud tedy uzavírá, že s ohledem na skutečnost, že žalovaný 1) vydal rozhodnutí ze dne 18. 12. 2014 bez jakéhokoliv právního základu a v případě, že jím rozhodl o odvolání žalobce, pak rozhodl, aniž by odvolání bylo podáno. Rozhodnutí je tedy nicotné. Takové rozhodnutí nemá žádný vliv na další existenci a právní účinky napadeného rozhodnutí č. 1. Podmínka řízení spočívající v existenci žalobou napadeného rozhodnutí je tedy splněna, a soud proto mohl projednat žalobu i v části, v níž směřuje proti napadenému rozhodnutí č. 1.

Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Vady, k nimž by byl soud povinen přihlédnout i bez námitky, neshledal.

Posouzení žalobních bodů

Dle § 14 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. je žádost podána dnem, kdy ji obdržel povinný subjekt. Dle odst. 5 písm. d) téhož ustanovení povinný subjekt posoudí žádost a nerozhodne-li dle § 15, poskytne informaci v souladu se žádostí ve lhůtě nejpozději do 15 dnů ode dne přijetí žádosti nebo ode dne jejího doplnění.

Dle § 17 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. jsou povinné subjekty v souvislosti s poskytováním informací oprávněny žádat úhradu ve výši, která nesmí přesáhnout náklady spojené s pořízením kopií, opatřením technických nosičů dat a s odesláním informací žadateli. Povinný subjekt může vyžádat i úhradu za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací. Dle odst. 3 téhož ustanovení v případě, že bude povinný subjekt za poskytnutí informace požadovat úhradu, písemně oznámí tuto skutečnost spolu s výší úhrady žadateli před poskytnutím informace.

Dle § 16a odst. 1 písm. d) zákona č. 106/1999 Sb. stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace (dále jen "stížnost") může podat žadatel, který nesouhlasí s výší úhrady

- 10 -

sdělené podle § 17 odst. 3 nebo s výší odměny podle § 14a odst. 2, požadovanými v souvislosti s poskytováním informací.

Dle § 17 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb. je poskytnutí informace dle odst. 3 podmíněno zaplacením požadované úhrady. Pokud žadatel do 60 dnů ode dne oznámení výše požadované úhrady úhradu nezaplatí, povinný subjekt žádost odloží. Po dobu vyřizování stížnosti proti výši požadované úhrady lhůta dle věty druhé neběží.

Dle § 20 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. pokud tento zákon nestanoví jinak, použijí se při postupu dle tohoto zákona: a) pro rozhodnutí o odmítnutí žádosti, b) pro odvolací řízení a, c) v řízení o stížnosti pro počítání lhůt, doručování a náklady řízení ustanovení správního řádu; dále se při postupu dle tohoto zákona použijí ustanovení správního řádu o základních zásadách činnosti správních orgánů, ustanovení o ochraně před nečinností a ustanovení § 178; v ostatním se správní řád nepoužije.

Výrok II. napadeného rozhodnutí č. 2 napadl žalobce z důvodu, že nesouhlasí s právním názorem žalovaného 2), dle něhož není odvolání proti rozhodnutí o odložení žádosti přípustné. K tomuto žalobnímu bodu soud uvádí, že právní otázka, zda lze proti rozhodnutí povinného subjektu o odložení žádosti o informace dle § 17 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb. podat opravný prostředek, ať již stížnost, nebo odvolání, byla již vyřešena judikaturou Nejvyššího správního soudu. V rozsudku ze dne 17. 4. 2013, čj. 6 Ans 16/2012 – 62, Nejvyšší správní soud konstatoval: „Podle názoru Nejvyššího správního lze z úpravy postupu při poskytování informací provedené zákonem o svobodném přístupu k informacím dovodit, že zákonodárce neměl v úmyslu podrobit poskytování informací podle tohoto zákona obecné úpravě správního řízení tak, jak je provedena správním řádem. Zákonodárce připustil v ust. § 20 zákona o svobodném přístupu k informacím aplikaci správního řádu obecně pouze v části, ve které správní řád upravuje základní zásady činnosti správních orgánů, prostředky ochrany proti nečinnosti a ustanovení § 178 správního řádu definující nadřízený orgán. Ust. § 14 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím pak stanoví, že o postupu při poskytování informace se pořídí záznam. Podle ust. § 20 zákona o svobodném přístupu k informacím se dále ustanovení správního řádu použijí pro rozhodnutí o odmítnutí žádosti, pro odvolací řízení a v řízení o stížnosti pro počítání lhůt, doručování a náklady řízení. Zákon o svobodném přístupu informacím též zakotvuje svébytné opravné prostředky (odvolání a stížnost) zajišťující ochranu žadatele před nesprávným postupem povinného subjektu, případně před obstrukcí ze strany povinného subjektu. Informace má být primárně poskytnuta povinným subjektem v poměrně krátké lhůtě 15 dnů (srov. ust. § 14 odst. 5 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím). Podle názoru Nejvyššího správního soudu lze z tohoto legislativního řešení dovodit, že záměrem zákonodárce bylo stanovit pro poskytování informací podle citovaného zákona procesní postup, který by byl pružnější a rychlejší než postup v klasickém správním řízení a který by zároveň poskytl žadateli o informace dostatečnou ochranu jeho práva na informace proti případným obstrukcím povinného subjektu. Proces rozhodování o žádosti o informace je tedy méně formální než klasické správní řízení, což se projevuje např. možností podat žádost i ústně (§ 13 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím), možnost poskytnutí informace na elektronickou adresu pro doručování (§ 14 odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím), možnost ústního podání stížnosti (§ 16a odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím). … [V] případě odložení žádosti o informace podle § 17 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím, není možno využít jako opravný prostředek stížnost podle § 16a odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím. Podle názoru Nejvyššího správního soudu nepřipadá v úvahu ani jiný důvod pro podání stížnosti z důvodů taxativně stanovených ust. § 16a odst. 1

- 11 -

zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť důvod stížnosti definovaný písm. a) citovaného ustanovení svědčí žadateli pouze při vyřízení žádosti postupem podle § 6 citovaného zákona, důvod podle písm. c) citovaného ustanovení svědčí žadateli v případě, že informace byla poskytnuta částečně, aniž bylo rozhodnuto o odmítnutí zbytku žádosti a důvod podle písm. d) směřuje proti výši úhrady sdělené povinným subjektem podle § 17 odst. 3 citovaného zákona nebo s výší odměny podle § 14a odst. 2 citovaného zákona. V případě odložení žádosti podle § 17 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím též nelze využít jako opravného prostředku odvolání, neboť tento opravný prostředek přísluší žadateli pouze proti rozhodnutí o odmítnutí žádosti (srov. § 16 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím). Vzhledem k výše zmíněné omezené aplikovatelnosti správního řádu na postup při vyřizování žádostí o informace …, nelze uvažovat ani o použití opravných prostředků podle správního řádu. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že proti rozhodnutí o odložení žádosti podle ust. § 17 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím je možno se bránit přímo žalobou ve správním soudnictví.“ Z uvedeného je tedy zřejmé, že žalobce byl žalovaným 1) nesprávně poučen o přípustnosti odvolání proti napadenému rozhodnutí č. 1. Ani nesprávné poučení ze strany žalovaného 1) nezakládá přípustnost podaného odvolání, má pouze vliv na posouzení včasnosti podané žaloby (k tomu viz výše, dále srov. rozsudek NSS ze dne 12. 3. 2014, čj. 7 As 14/2013 – 150). V situaci, kdy žalobce odvolání podal, pak o něm bylo třeba rozhodnout, ačkoliv směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné. Nezbývalo tedy, než aby žalovaný 1) postoupil podané odvolání nadřízenému orgánu, tj. žalovanému 2), a ten odvolání správně zamítl jako nepřípustné. Lze přitom akceptovat, že žalovaný 2) formálně postupoval dle správního řádu, a to ačkoliv aplikace tohoto procesního předpisu v případě odložení žádosti o informace nepřichází do úvahy (§ 20 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb.). Jelikož zákon č. 106/1999 Sb. neřeší, jak naložit s opravným prostředkem podaným proti rozhodnutí vydanému dle tohoto zákona, který nicméně tento zákon nepřipouští, je třeba nastalé vakuum v procesních právních předpisech řešit aplikací správního řádu jakožto obecného procesního právního předpisu upravujícího postup správních orgánů, jímž žalovaný 1) při vyřizování žádosti o poskytnutí informace je (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 19. 8. 2014, čj. 6 As 68/2012 – 47, body 27 – 35). Žalovaný 2) tedy postupoval v souladu se zákonem a nepřípustné odvolání dle § 92 správního řádu zamítl. Žalobní bod není důvodný.

Rovněž tak není důvodná námitka, že na doručované písemnosti ani obálce není v rozporu s § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu uvedeno datum, kdy bylo rozhodnutí vypraveno. Uvedený údaj není dle soudu náležitostí rozhodnutí, neboť ty jsou upraveny v § 68 a § 69 správního řádu, přičemž uvedení data předání stejnopisu rozhodnutí k doručení účastníkovi řízení mezi ně nepatří. Neuvedení zmíněného údaje tak nemá žádný vliv na zákonnost rozhodnutí. Opomenutí uvést datum vypravení stejnopisu rozhodnutí na zásilce by bylo možné považovat za vadu řízení, soud však může přihlédnout pouze k takovým vadám, které mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí. V dané věci byl stejnopis rozhodnutí žalovaného 2) doručován žalobci prostřednictvím držitele poštovní licence, datum předání listovní zásilky k doručení je na obálce vyznačeno v otisku podacího razítka. Je tedy zřejmé, kdy byla zásilka podána k poštovní přepravě. I kdyby tomu tak nebylo, žalobce nebyl nikterak zkrácen na svých právech tím, že se nemohl dozvědět, kdy bylo napadené rozhodnutí č. 2 vypraveno (předáno k doručení, tedy k poštovní přepravě). Z hlediska běhu lhůt (lhůty pro podání žaloby) je určující datum doručení listovní zásilky žalobci. Neuvedení data vypravení na doručované písemnosti či obálce je vadou řízení velmi nízké intenzity, která nemůže mít žádný dopad na zákonnost rozhodnutí (ostatně jde právě o doručování již vydaného rozhodnutí).

- 12 -

V rámci přezkumu rozhodnutí o zamítnutí odvolání pro jeho nepřípustnost se lze zaměřit toliko na otázku zákonnosti takového právního posouzení, případně posouzení procesních vad. Žalobce ostatně ani jiný žalobní bod proti výroku II. napadeného rozhodnutí č. 2 nevznesl. Jelikož soud shledal oba uplatněné žalobní body nedůvodnými, zamítl žalobu v rozsahu, v němž směřovala právě proti výroku II. napadeného rozhodnutí č. 2 vydaného žalovaným 2).

Z výše uvedeného plyne, že žaloba, kterou žalobce podal přímo proti napadenému rozhodnutí č. 1, je přípustná, neboť žalobce neměl k dispozici žádný řádný opravný prostředek, jenž by bylo třeba vyčerpat před podáním žaloby. Soud navíc již výše konstatoval, že žaloba proti napadenému rozhodnutí č. 1 byla podána včas.

Nezákonnost napadeného rozhodnutí č. 1 spatřuje žalobce v tom, že žalovaný 1) odložil žádost o informace dříve, než uplynula lhůta dle § 17 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb. pro zaplacení požadované úhrady, neboť stížnost podaná žalobcem proti výši úhrady nebyla dosud žalovaným 2) vyřízena. Po dobu vyřizování této stížnosti se staví lhůta pro zaplacení úhrady nákladů na vyřízení žádosti o informace.

Soud shrnuje, že žalovaný 1) zaslal žalobci oznámení o výši požadované úhrady nákladů na poskytnutí informace dne 12. 4. 2012, žalobci bylo doručeno dne 19. 4. 2012. Tímto okamžikem začala běžet 60 denní lhůta pro zaplacení požadované úhrady dle § 17 odst. 5 věty druhé zákona č. 106/1999 Sb. Dne 21. 5. 2012 doručil žalobce žalovanému 1) stížnost dle § 16a odst. 1 písm. d) zákona č. 106/1999 Sb. proti výši požadované úhrady, stížnost byla podána v zákonem stanovené lhůtě [§ 16a odst. 3 písm. a) téhož zákona]. Tímto okamžikem přestala plynout lhůta pro zaplacení požadované úhrady nákladů, a to v souladu s § 17 odst. 5 větou třetí zákona č. 106/1999 Sb. až do vyřízení této stížnosti. Ke dni podání stížnosti uplynulo ze lhůty k zaplacení požadované úhrady pouze 32 dnů, tj. zbývalo ještě 28 dnů. Tento zbývající časový úsek nicméně nezačal nikdy plynout, protože žalovaný 1) rozhodl o odložení žádosti o poskytnutí informace dne 29. 3. 2013, avšak o stížnosti dle § 16a odst. 1 písm. d) zákona č. 106/1999 Sb. rozhodl žalovaný 2) až dne 17. 10. 2014. Teprve v návaznosti na rozhodnutí o stížnosti by mohlo pokračovat plynutí lhůty k zaplacení požadované úhrady, ovšem v tom okamžiku již byla žádost o poskytnutí informace dávno odložena (již 18 měsíců). Žalovaný 1) postupoval v rozporu se zákonem, neboť rozhodl o odložení žádosti, aniž marně uplynula lhůta pro zaplacení úhrady nákladů na poskytnutí informace. To je přitom podmínka pro odložení žádosti vyplývající z § 17 odst. 5 věty druhé zákona č. 106/1999 Sb.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že napadené rozhodnutí č. 1 je nezákonné, neboť bylo vydáno v rozporu s § 17 odst. 5 větou druhou zákona č. 106/1999 Sb. V době vydání tohoto rozhodnutí totiž ještě neuplynula lhůta v délce 60 dnů odvíjející se od okamžiku, kdy byl žalobce vyzván k zaplacení úhrady nákladů na poskytnutí informace. Na tomto závěru nic nemění, že důvodem, proč zmíněná lhůta neuplynula, ačkoliv od doručení výzvy k zaplacení úhrady uběhl téměř jeden rok, je nečinnost žalovaného 2) při vyřizování stížnosti žalobce dle § 16a odst. 1 písm. d) zákona č. 106/1999 Sb. (viz rozsudek NSS ze dne 15. 11. 2012, čj. 2 Ans 13/2012 – 14, viz též rozsudek ze dne 25. 9. 2013, čj. 1 Ans 10/2013 - 38, bod 21). Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 2 Ans 13/2012 – 14 dovodil, že v případě nečinnosti nadřízeného orgánu při vyřizování stížnosti dle § 16a odst. 1 písm. d) zákona č. 106/1999 Sb. lze podat žalobu na ochranu proti nečinnosti přímo proti povinnému subjektu za účelem ukončení jeho nečinnosti s vyřízením žádosti o informace. Soud však již nezaujal žádný právní názor k otázce, zda je povinný subjekt oprávněn i v případě nečinnosti jeho

- 13 -

nadřízeného orgánu s vyřizováním stížnosti žádost odložit dle § 17 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb. s tím, že ochrana bude žalobci poskytnuta v rámci řízení o žalobě proti rozhodnutí o odložení žádosti, nebo zda má soud povinnému subjektu uložit poskytnout požadované informace (viz bod 44, shodně též rozsudek NSS ze dne 29. 1. 2013, čj. 8 Ans 10/2012 – 46, bod 37 a 38).

Ve světle výše uvedené judikatury je nicméně nezbytné otázku zákonnosti rozhodnutí o odložení žádosti o informace nahlédnout i z toho pohledu, zda nejde o legitimní způsob ukončení nečinnosti žalovaného 1). Žalovaný 1) byl totiž nečinný při vyřizování žádosti žalobce o poskytnutí informace, ovšem jeho nečinnost byla po určitou dobu způsobena nečinností žalovaného 2) při vyřizování stížnosti žalobce dle § 16a odst. 1 písm. d) zákona č. 106/1999 Sb. Žalovaný 1) dospěl k závěru, že požadované informace lze žalobci poskytnout, tj. není důvod odmítnout žádost dle § 15 zákona č. 106/1999 Sb. Na druhou stranu usoudil, že mu vznikne nárok na úhradu nákladů dle § 17 zákona č. 106/1999 Sb., proto vyzval žalobce k zaplacení úhrady. Žalovaný 1) se v důsledku nečinnosti žalovaného 2) při vyřizování stížnosti proti výši požadované úhrady ocitl v pasti – na jedné straně nemohl žádost o informace odložit dle § 17 odst. 5 věty druhé zákona č. 106/1999 Sb. pro nezaplacení úhrady, neboť neuplynula lhůta stanovená k zaplacení úhrady, přičemž tato lhůta kvůli nečinnosti žalovaného 2) dále neplynula, na druhé straně poskytnutí informace je podmíněno zaplacením úhrady (§ 17 odst. 5 věta první zákona č. 106/1999 Sb.). Judikatura přitom vyloučila, že by bylo možné bránit se proti nečinnosti žalovaného 2) při vyřizování stížnosti proti výši požadované úhrady žalobou na ochranu proti nečinnosti (viz rozsudek NSS ze dne 29. 1. 2013, čj. 8 Ans 10/2012 – 46, bod 30). Žalovaný 1) tedy nemohl poskytnout informace ani žádost odložit, přičemž na příčinu tohoto procesního patu, která spočívala v nečinnosti jeho nadřízeného orgánu, neměl žádný vliv, ukončení nečinnosti nebylo v jeho možnostech. Za této situace přesto Nejvyšší správní soud dovodil, že povinný subjekt (nikoliv jeho nadřízený orgán) je nečinný při vyřizování žádosti o poskytnutí informace, proti této nečinnosti se lze domáhat ochrany žalobou dle § 79 a násl. s. ř. s. Naznačil, že nečinnost by bylo možné obecně ukončit buď poskytnutím informace (bez zaplacení požadované úhrady), nebo odložením žádosti o informace, aniž se však vyjádřil, které řešení odpovídá zákonu. Bylo-li by odložení žádosti o informace dle § 17 odst. 5 věty druhé zákona č. 106/1999 Sb. prostředkem ukončení nečinnosti, pak by toto rozhodnutí nebylo možné považovat za nezákonné jen z toho důvodu, že bylo vydáno, ačkoliv neuplynula lhůta k zaplacení úhrady dle § 17 odst. 5 věty druhé a třetí zákona č. 106/1999 Sb. Zákonnost rozhodnutí by mohla být posuzována pouze z toho hlediska, zda požadavek na zaplacení úhrady nákladů a její výše je v souladu se zákonem (v rámci žaloby proti rozhodnutí o odložení žádosti o informace je správní soud obecně oprávněn posoudit, zda povinný subjekt měl právo podmínit poskytnutí informace zaplacením úhrady nákladů a zda úhradu stanovil ve správné výši – viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 9. 2010, čj. 2 As 34/2008 – 90, bod 27).

Soud je toho názoru, že řešení ukončení nečinnosti povinného subjektu, tj. žalovaného 1), spočívající v tom, že vydá rozhodnutí o odložení žádosti, aniž jsou pro takový postup splněny procesní předpoklady, nemůže obstát. Tento způsob ukončení nečinnosti je totiž pro žadatele nepříznivý, výsledkem ukončení postupu zahájeného žádostí o informace je, že žadateli není informace poskytnuta, ačkoliv z hlediska hmotného práva jejímu poskytnutí nic nebrání (není důvod žádost odmítnout, žádost se týká informací, na něž se vztahuje zákon č. 106/1999 Sb.). Nezbytným předpokladem toho, aby žalobcovo právo na informace bylo ochráněno, je podání žaloby proti rozhodnutí o odložení žádosti ke správnímu soudu a teprve v rámci soudního přezkumu by byla vyřešena otázka, zda požadovaná výše úhrady nákladů byla oprávněná. Žadatel, který žalobu nepodá, bude při zvolení tohoto modelu ukončení

- 14 -

nečinnosti povinného subjektu zkrácen na právu na informace, a to jen v důsledku nečinnosti (tedy nezákonného postupu) nadřízeného orgánu při vyřizování stížnosti proti požadované výši úhrady. Zákon přitom předpokládá, že oprávněnost požadované výše úhrady bude přezkoumána v rámci postupu před správními orgány (povinnými subjekty), nikoliv až v soudním řízení správním. Má-li tedy být ukončena nečinnost povinného subjektu při vyřizování žádosti o informace, pak se tak nemůže stát odložením žádosti, nýbrž poskytnutím informací bez zaplacení úhrady. Pouze takové řešení ochrany před nezákonným postupem nadřízeného orgánu povinného subjektu nevede k porušení práva žadatele na informace.

Soud tedy uzavírá, že vydání rozhodnutí o odložení žádosti o informace dle § 17 odst. 5 věty druhé zákona č. 106/1999 Sb., aniž byly zcela splněny všechny formální podmínky pro takový postup, není legitimním způsobem ukončení nečinnosti žalovaného 1) při vyřizování žádosti o informace způsobené nečinností žalovaného 2) při vyřizování stížnosti proti požadované úhradě a její výši. I kdyby mělo vydání napadeného rozhodnutí č. 1 za cíl ukončit nečinnost žalovaného 1), jde o rozhodnutí nezákonné, neboť bylo vydáno dříve, než uplynula lhůta pro zaplacení požadované úhrady nákladů (shodně viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2015, čj. 10 A 4/2014 – 148).

I kdyby nicméně bylo možné žádost o informace odložit před uplynutím lhůty pro zaplacení požadované úhrady nákladů za účelem ukončení nečinnosti žalovaného 1) při vyřizování žádosti žalobce o poskytnutí informací, bylo by napadené rozhodnutí č. 1 nezákonné. Žalovaný 1) totiž požadoval uhradit náklady nejen na pořízení kopií požadovaných listin a jejich odeslání poštou, nýbrž i náklady na mimořádně rozsáhlé vyhledání informací (ve výši 300 Kč). Vzhledem k tomu, že všechny žalobcem požadované informace jsou součástí jednoho správního spisu žalovaného 1), který navíc žalobce v žádosti označil spisovou značkou, nelze vyhledání požadovaných informací považovat za rozsáhlé, natož za mimořádně rozsáhlé. Ke shodnému závěru dospěl i žalovaný 2) v žalobou nenapadeném výroku I. napadeného rozhodnutí č. 2 a k němu se vztahujícímu odůvodnění. Nebyly proto splněny podmínky, aby žalovaný 1) mohl požadovat úhradu nákladů na poskytnutí informací v části týkající se nákladů na mimořádně rozsáhlé vyhledání informací v celkové částce 300 Kč. Jelikož tedy výše požadované úhrady, kterou žalovaný 1) sdělil žalobci přípisem ze dne 12. 4. 2012 a na jejíž zaplacení vázal poskytnutí informací, je neoprávněná, nebylo možné odložit žádost postupem dle § 17 odst. 5 věty druhé zákona č. 106/1999 Sb. Napadené rozhodnutí č. 1 by tedy bylo nezákonné z tohoto důvodu a muselo by být rovněž zrušeno.

Soud považuje za potřebné doplnit, že doposud nebyla judikaturou Nejvyššího správního soudu vyřešena otázka, zda se nelze proti nečinnosti nadřízeného orgánu povinného subjektu při vyřizování stížnosti dle § 16a odst. 1 písm. d) zákona č. 106/1999 Sb. bránit žalobou dle § 82 a násl. s. ř. s. Nečinnost správního orgánu je totiž jednou z forem nezákonného zásahu, přičemž žaloba na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu je obecně přípustná v případě, že není možno domáhat se ochrany jinými právními prostředky, třeba žalobou na ochranu před nečinností správního orgánu (§ 85 s. ř. s.). Nečinnost nadřízeného orgánu povinného subjektu přitom nepochybně představuje zásah do práva na informace, neboť vede k tomu, že není možné o žádosti rozhodnout, což porušuje právo na rychlé poskytnutí informace, jde tedy o zásah do veřejného subjektivního práva. Neuplatní se tak výtka, pro niž není přípustná žaloba na ochranu před nečinností nadřízeného orgánu, tedy že stížností dle § 16a odst. 1 písm. d) zákona č. 106/1999 Sb. se rozhoduje o soukromoprávním nároku (výši úhrady nákladů), nejde o rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s. Byla-li by judikaturou připuštěna ochrana proti nečinnosti nadřízeného

- 15 -

orgánu povinného subjektu při vyřizování stížnosti dle § 16a odst. 1 písm. d) zákona č. 106/1999 Sb. formou žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, bylo by možno domoci se ukončení nečinnosti nadřízeného orgánu povinného subjektu tradičním procesním způsobem, a v důsledku toho by i povinný subjekt mohl rozhodnout o podané žádosti o informace v souladu s § 17 odst. 5 větou první, či větou druhou zákona č. 106/1999 Sb.

Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení

Vzhledem k tomu, že soud shledal žalobní bod žalobce spočívající v nezákonnosti napadeného rozhodnutí č. 1 důvodným, rozhodl, že napadené rozhodnutí č. 1, ve znění opravného rozhodnutí, se zrušuje a věc se vrací žalovanému 1) k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1 a odst. 4 s. ř. s.). Naproti tomu žalobní body proti napadenému rozhodnutí č. 2 důvodné nebyly, a proto soud žalobu v této části zamítl. Skutečnost, že soud zrušil napadené rozhodnutí č. 1, neznamená, že jen z toho důvodu by bylo třeba zrušit i napadené rozhodnutí č. 2. Jím totiž nebylo rozhodnuto o zákonnosti napadeného rozhodnutí č. 1, nýbrž pouze o nepřípustnosti odvolání žalobce proti napadenému rozhodnutí č. 1. Rozhodnutí o nepřípustnosti odvolání netvoří s rozhodnutím o žádosti o poskytnutí informace jeden celek.

Vzhledem k tomu, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) byl žalobce procesně úspěšný, má právo na náhradu nákladů řízení, které účelně vynaložil k ochraně svých práv. Účelné náklady žalobce spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 3.000 Kč, a to ačkoliv žalobce uspěl pouze ve vztahu k jednomu ze dvou napadených rozhodnutí, neboť žalobce by byl povinen zaplatit soudní poplatek ve stejné výši, i kdyby napadl jen rozhodnutí žalovaného 1). Dále má nárok na náhradu nákladů na zastoupení advokátkou. Výše odměny advokátky za zastupování se stanoví v souladu s § 35 odst. 2 s. ř. s. dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif). Zástupkyně žalobce provedla v souvislosti s tímto řízením ve vztahu k žalobě proti rozhodnutí žalovaného 1) pět úkonů právní služby ve smyslu § 11 advokátního tarifu, a to převzetí zastoupení, sepis vyjádření k delegaci věci ze dne 31. 12. 2014, sepis repliky ze dne 25. 5. 2015, sepis doplnění repliky ze dne 10. 2. 2016, účast při jednání soudu dne 1. 11. 2016. Odměna za jeden úkon právní služby činí 3.100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu]. Za úkon spočívající v sepisu vyjádření k delegaci činí odměna jen 1.550 Kč, neboť svojí povahou jde o úkon dle § 11 odst. 2 ve spojení s odst. 3 advokátního tarifu. Rovněž za účast při jednání náleží zástupkyni žalobce odměna pouze ve výši jedné poloviny dle § 11 odst. 2 písm. f) advokátního tarifu, neboť zástupkyně žalobce se dostavila do jednací síně až po 30 minutách od zahájení jednání v situaci, kdy již žalobce přednášel závěrečný návrh. Míru účasti zástupkyně žalobce na jednání tak lze připodobnit účasti u jednání, při němž došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí. Výše odměny zástupkyně žalobce tak celkem činí 12.400 Kč. Vedle odměny přísluší zástupkyni žalobce rovněž náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z úkonů právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem tedy 1.500 Kč. Náklady žalobce tak celkem činí 16.900 Kč. Náklady by ve stejné výši vznikly žalobci i v případě, že by podal žalobu pouze proti rozhodnutí žalovaného 1). Náhrada nákladů řízení je splatná ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku [§ 160 odst. 1 věta za středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), užitý na základě § 64 s. ř. s.], a to k rukám zástupkyně žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Žalobce dále uplatnil nárok na náhradu svého výdělku, který mu ušel v důsledku jeho účasti při jednání soudu, a to v rozsahu celkem 3 hodin (jednání v délce jedné hodiny, cesta z místa bydliště žalobce do sídla soudu prostředky MHD a zpět, každá z cest v délce jedné hodiny). Žalobce neuvedl, jaký příjem (z jaké ekonomické činnosti) mu ušel, pouze předložil

- 16 -

platební výměr Finančního úřadu pro hlavní město Prahu na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2015. V platebním výměru je uveden jen souhrnný základ daně dle § 5 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, nelze z něho zjistit, o jaký typ příjmů ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o daních z příjmů se jedná (příjem ze závislé činnosti, příjem ze samostatné činnosti, příjem z kapitálového majetku, příjem z nájmu, ostatní příjmy). Soud následně vyzval žalobce, aby upřesnil, jaký typ příjmů mu jeho účastí při jednání soudu ušel, a doložil jeho výši. Na výzvu soudu reagoval žalobce sdělením, že není držitelem živnostenského oprávnění, kromě příjmu ze zaměstnání je jediným společníkem obchodní společnosti H., s. r. o., což doložil výpisem z obchodního rejstříku. Žalobce shrnul, že je výdělečně činný ve smyslu § 29 odst. 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, a to i jinak než v pracovním poměru, proto je povinen podávat daňové přiznání, což doložil. Z platebního výměru vyplývají dle žalobce údaje o výši jeho příjmu i výši daně.

K tomu soud uvádí, že nákladem řízení je dle § 57 odst. 1 s. ř. s. ušlý výdělek účastníků. Žalobce tak má nepochybně proti žalovanému 1) nárok na náhradu výdělku, jehož z důvodu své účasti při jednání soudu nemohl dosáhnout. Žalobce byl povinen prokázat, že mu cestou k jednání a zpět a účastí při jednání nějaký výdělek ušel a v jaké výši. Ustanovení § 29 odst. 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb., kterého se žalobce dovolává, neznamená, že by měl bez dalšího nárok na náhradu výdělku v tam stanovené výši, aniž by musel soudu prokázat, že mu vůbec nějaký výdělek ušel. Uvedené ustanovení neupravuje paušální náhradu, ale jen usnadňuje stanovit výši ušlého výdělku u výdělečně činných osob, které nejsou v pracovněprávním poměru. Žalobce na výzvu soudu připustil, že je v pracovním poměru, aniž upřesnil, u kterého zaměstnavatele, jaká byla jeho pracovní doba v den jednání soudu a kolik činí jeho průměrná mzda. Soud přitom za účelem doložení těchto údajů vtělil do své výzvy částečně předvyplněné potvrzení zaměstnavatele, které postačovalo doplnit, nechat potvrdit u zaměstnavatele a předložit soudu. Žalobce soudu neprokázal, že v den jednání soudu zmeškal část pracovní doby u svého zaměstnavatele, tedy že mu v důsledku toho ušla mzda a jaké výše ušlá mzda dosahuje. Soud proto nemohl žalobci přiznat náhradu ušlého výdělku ze zaměstnání (pracovněprávního poměru). Žalobce dále ke své výdělečné činnosti uvedl, že je společníkem společnosti H., s. r. o. Z předloženého výpisu z obchodního rejstříku vyplývá, že uvedená společnost má jednoho jednatele a jednoho prokuristu, nejedná se přitom o žalobce, ten je jen společníkem. Účast společníka v kapitálové obchodní společnosti, kterou je společnost s ručením omezeným, nebývá spojena s osobním podílem na činnosti obchodní společnosti. Společníkovi plyne výnos z činnosti kapitálové společnosti ve formě zisku, nikoliv odměny za práci. Žalobce neprokázal, že v důsledku jeho účasti při jednání soudu mu ušel zisk z podnikání společnosti, jejímž je společníkem. Ostatně ani nedoložil, jaké výše dosáhl jeho vyplacený podíl na zisku uvedené společnosti za rok 2015. Z předloženého platebního výměru tato skutečnost nevyplývá, je v něm uveden jen souhrn všech zdanitelných příjmů, tedy i příjmů, na jejichž dosažení nemá účast při jednání soudu vůbec žádný vliv (typicky příjmy z pronájmu nemovitostí, kapitálového majetku atd.). Soud tedy uzavírá, že žalobce neprokázal, že by mu v důsledku jeho účasti při jednání ušel některý konkrétní typ příjmu a v jaké výši. Z tohoto důvodu nemohl přiznat žalobci vůči žalovanému 1) náhradu ušlého výdělku.

Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá právo na náhradu nákladů řízení žádný z účastníků, neboť procesně úspěšnému žalovanému 2) nevznikly žádné náklady převyšující náklady běžné administrativní činnosti.

Poučení:

- 17 -

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 1. listopadu 2016

JUDr. Milan Podhrázký, Ph.D., v. r.

předseda senátu

Za správnost: Božena Kouřimová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru