Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

48 A 70/2016 - 69Rozsudek KSPH ze dne 29.11.2016

Prejudikatura

7 As 100/2010 - 65


přidejte vlastní popisek

48A 70/2016 – 69

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a soudců Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., a Olgy Stránské v právní věci žalobce: Mgr. M. Š., bytem x, zastoupen Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem Paprsková 10, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného,

takto:

I. Žaloba se zamítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Vymezení věci

Žalobce se žalobou podanou na základě § 79 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), doručenou soudu dne 13. 1. 2016 domáhá toho, aby soud uložil žalovanému povinnost vydat rozhodnutí o jeho odvolání ze dne 13. 1. 2015 proti rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen „povinný subjekt“) ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. Spr 4231/2010, kterým povinný subjekt v režimu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 106/1999 Sb.“), rozhodl tak, že podle § 87 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zrušil své předchozí rozhodnutí ze dne 29. 3. 2013, sp. zn. 4231/2010, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 1. 2014, kterým podle § 17 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb. odložil žádost žalobce o poskytnutí informace.

Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

Žalobce v žalobě uvedl, že v roce 2010 podal u Městského soudu v Praze žádost o poskytnutí informace. Dne 13. 1. 2015 podal žalobce odvolání proti rozhodnutí povinného subjektu ze dne 18. 12. 2014 z důvodu jeho nezákonnosti a zřejmě i nicotnosti, neboť k jeho vydání neměl dle žalobce povinný subjekt pravomoc. O tomto žalobcově odvolání směřovanému žalovanému nebylo do dne podání žaloby nijak rozhodnuto, ačkoliv lhůta pro rozhodnutí o odvolání již marně uplynula. Dne 3. 12. 2015 podal žalobce stížnost na nečinnost žalovaného a zároveň žádost o přijetí opatření proti nečinnosti. O jeho žádosti nebylo nijak rozhodnuto, žádné opatření proti nečinnosti nebylo přijato, na stížnost nebylo odpovězeno a o podaném odvolání stále nebylo žalovaným rozhodnuto. Žalobce se tedy poté, co bezvýsledně vyčerpal prostředky stanovené správním řádem na ochranu proti nečinnosti, obrátil na soud s žalobou na ochranu proti nečinnosti žalovaného a navrhl, aby soud uložil žalovanému povinnost vydat rozhodnutí o odvolání ze dne 13. 1. 2015 proti rozhodnutí povinného subjektu ze dne 18. 12. 2014.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že rozhodnutí, jehož vydání se žalobce domáhá, vůbec vydat nemohl. Své stanovisko odůvodnil tím, že v řízení o žalobcově žádosti o poskytnutí informací totiž žalovaný jakožto nadřízený orgán povinného subjektu vydal dne 17. 10. 2014 rozhodnutí čj. MSP-327/2012-OT-OSV/5, jehož výrokem I. snížil výši úhrady, kterou je povinný subjekt oprávněn požadovat v souvislosti s vyřizováním předmětné žádosti o informace, a výrokem II. zamítl jako nepřípustné žalobcovo odvolání ze dne 17. 4. 2013 proti rozhodnutí povinného subjektu ze dne 29. 3. 2013 o odložení žádosti o poskytnutí informací. Řízení tak bylo pravomocně ukončeno, přičemž bylo na žalobci, zda úhradu ve výši snížené tímto rozhodnutím žalovaného zaplatí a následně obdrží od povinného subjektu požadované informace, či nikoliv. Dle žalovaného je na rozhodnutí povinného subjektu třeba nahlížet jako na paakt, který nemohl způsobit zamýšlené právní následky. Z toho důvodu nebyl žalovaný příslušný vydat rozhodnutí o „odvolání“ proti takovému paaktu. Žalovaný dále upozornil, že nemohl v dané věci provést ani přezkumné řízení, a to z důvodu, že užití správního řádu je s ohledem na § 20 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. značně omezené. Na základě této úvahy tedy žalovaný dospěl k názoru, že není nečinný, protože není povinen požadované rozhodnutí vydat. Žalobce se dle žalovaného měl, dospěl-li k závěru, že rozhodnutí povinného subjektu trpí takovými vadami, které jej činí nicotným, obrátit na správní soud s žalobou dle § 65 s. ř. s., neboť pouze soud je dle § 77 odst. 2 správního řádu oprávněn vyslovit nicotnost z důvodů v tomto ustanovení uvedených.

Žalobce v replice vyjádřil souhlas se žalovaným, že řízení ve věci žádosti žalobce o informace vedené u povinného subjektu pravomocně skončilo a povinný subjekt neměl pravomoc po skončení řízení vydávat jakékoliv další rozhodnutí, tedy že se jedná o rozhodnutí nicotné (paakt). Žalobce upozornil na skutečnost, že rozhodnutí povinného subjektu je opatřeno poučením o přípustnosti odvolání, a proto proti němu odvolání podal. Žalobce dále uvedl, že pakliže dospěl žalovaný k názoru, že je rozhodnutí povinného subjektu nicotné, měl postupovat podle § 77 a § 78 správního řádu a takové rozhodnutí z moci úřední (tj. i bez návrhu) prohlásit za nicotné. Dle žalobce není možné, aby na podané odvolání žalovaný nijak nereagoval a zůstal nečinný.

Účastníci setrvali při nařízeném jednání na svých dosavadních procesních stanoviscích.

Skutková zjištění a posouzení žaloby

Soud ze správního spisu zjistil, že dne 25. 11. 2010 podal žalobce u povinného subjektu žádost o poskytnutí informací dle § 13 zákona č. 106/1999 Sb. Povinný subjekt zaslal dne 12. 4. 2012 žalobci oznámení podle § 17 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. s výzvou, aby žalobce zaplatil částku 599 Kč jakožto úhradu nákladů na poskytnutí požadovaných informací, která se skládala z částky 300 Kč za jeden a půl hodiny mimořádně rozsáhlého vyhledání požadovaných informací, částek 184 Kč a 57 Kč za pořízení fotokopií a částky 58 Kč za poštovné. Žalobce podal dne 21. 5. 2012 proti oznámení o výši úhrady stížnost dle § 16a odst. 1 písm. d) a odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb., neboť nesouhlasil s výší úhrady a navrhl, aby žalovaný výši úhrady snížil, protože dle žalobce nejde v dané věci o mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací. Dne 29. 3. 2013 vydal povinný subjekt rozhodnutí o odložení žalobcovy žádosti o poskytnutí informací dle § 17 odst. 5 věty druhé zákona č. 106/1999 Sb. Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal dne 17. 4. 2013 odvolání. Dne 17. 10. 2014 vydal žalovaný rozhodnutí, jímž ve výroku I. vyhověl stížnosti žalobce proti výši požadované úhrady a snížil ji z 599 Kč na 299 Kč. Zároveň výrokem II. zamítl podle § 92 odst. 1 správního řádu jako nepřípustné žalobcovo odvolání proti rozhodnutí povinného subjektu ze dne 29. 3. 2013 o odložení žádosti. Toto rozhodnutí žalovaného nabylo právní moci dne 3. 11. 2014.

Dne 24. 11. 2014 žalobce uhradil na pokladně povinného subjektu částku 299 Kč. Dne 18. 12. 2014 vydal povinný subjekt rozhodnutí, kterým dle § 87 správního řádu zrušil své rozhodnutí ze dne 29. 3. 2013 o odložení žádosti o poskytnutí informací. Povinný subjekt odůvodnil toto rozhodnutí tím, že nebyl dán důvod pro odložení žádosti, protože po dobu vyřizování stížnosti proti výši požadované úhrady neběží 60 denní lhůta k zaplacení požadované úhrady, což plyne z § 17 odst. 5 věty třetí zákona č. 106/1999 Sb. Povinný subjekt poučil žalobce, že proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání.

Žalobce podal dne 13. 1. 2015 odvolání proti rozhodnutí povinného subjektu ze dne 18. 12. 2014, ve kterém namítl nezákonnost tohoto rozhodnutí, resp. jeho nicotnost. Žalobce argumentoval tím, že soud ani správní orgán nemá pravomoc rušit v režimu odvolacího řízení rozhodnutí, které je již pravomocné. Vzhledem k tomu, že řízení bylo dne 17. 10. 2014 pravomocně skončeno rozhodnutím žalovaného jakožto odvolacího správního orgánu, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce, nelze o odvolání rozhodovat znovu.

Žalovaný o odvolání žalobce ze dne 13. 1. 2015 proti rozhodnutí povinného subjektu ze dne 18. 12. 2014 doposud nerozhodl, a to ačkoliv žalobce podal dne 29. 5. 2015 stížnost na nečinnost žalovaného.

Žaloba není důvodná.

V dané věci je spornou právní otázka, zda je žalovaný povinen rozhodnout o odvolání žalobce ze dne 13. 1. 2015 proti rozhodnutí povinného subjektu ze dne 18. 12. 2014. Žalobce se domnívá, že žalovaný je povinen o odvolání rozhodnout, a to alespoň jeho zamítnutím pro nepřípustnost, neboť žalobce se řídil poučením obsaženým v rozhodnutí povinného subjektu ze dne 18. 12. 2014. Argumentuje dále tím, že z důvodu právní jistoty musí být zrušeno nadřízeným orgánem i rozhodnutí nicotné. Žalovaný své stanovisko, že o podaném odvolání ze dne 13. 1. 2015 nelze rozhodnout, dovozuje ze skutečnosti, že odvoláním napadené rozhodnutí povinného subjektu ze dne 18. 12. 2014 je nicotné. Formální opravný prostředek proti nicotnému rozhodnutí tak nemá skutečné účinky opravného prostředku. Žalobce měl dle žalovaného napadnout rozhodnutí povinného subjektu ze dne 18. 12. 2014 přímo žalobou u soudu.

Soud považuje za podstatné v prvé řadě objasnit, že výše vymezená právní otázka je zcela nezávislá na skutečnosti, zda odvoláním ze dne 13. 1. 2015 napadené rozhodnutí povinného subjektu je nicotné či nikoliv. Jak totiž uvedl rozšířený senát NSS v usnesení ze dne 12. 3. 2013, čj. 7 As 100/2010 – 65, i proti nicotnému rozhodnutí správního orgánu I. stupně lze podat odvolání, přičemž odvolací orgán může dle povahy vady působící nicotnost rozhodnutí sám tuto vadu v rámci odvolacího řízení odstranit, nebo nicotné rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušit (viz část V. usnesení).

Posouzení sporné právní otázky závisí na tom, zda s ohledem na procesní režim, v němž bylo rozhodnutí povinného subjektu ze dne 18. 12. 2014 vydáno, bylo možno uplatnit vůbec nějaké opravné prostředky proti tomuto rozhodnutí.

Nejprve je proto třeba zdůraznit procesní kontext, v němž bylo vydáno rozhodnutí povinného subjektu napadené odvoláním ze dne 13. 1. 2015. Žalobce požádal dne 25. 11. 2010 o poskytnutí informací. Tato žádost byla vyřizována v režimu zákona č. 106/1999 Sb. Celý postup byl ukončen rozhodnutím povinného subjektu ze dne 29. 3. 2013 o odložení žádosti. Odvolání podané proti tomuto rozhodnutí bylo vyřízeno žalovaným jakožto nadřízeným orgánem povinného subjektu rozhodnutím ze dne 17. 10. 2014, jímž bylo odvolání zamítnuto jako nepřípustné. Rozhodnutí povinného subjektu ze dne 18. 12. 2014 tak nebylo vydáno v žádném správním řízení ani v jiném procesním postupu. Formálně se opírá o § 87 správního řádu, který upravuje pravomoc správního orgánu I. stupně rozhodnout za stanovených podmínek o odvolání, které směřuje proti jeho rozhodnutí (tzv. autoremedura). V dané věci bylo nicméně o podaném odvolání již dříve rozhodnuto žalovaným, odvolání bylo zamítnuto jako nepřípustné. Tím byly zkonzumovány účinky odvolání žalobce ze dne 17. 4. 2013 proti rozhodnutí povinného subjektu ze dne 29. 3. 2013 o odložení žádosti. Žádné další odvolání proti rozhodnutí ze dne 29. 3. 2013 žalobce nepodal, povinný subjekt tedy nemohl své rozhodnutí ze dne 18. 12. 2014 opřít o § 87 správního řádu, neboť nebylo vedeno žádné odvolací řízení. Z toho plyne, že rozhodnutí povinného subjektu ze dne 18. 12. 2014 nebylo vydáno v probíhajícím správním řízení či v jiném procesním postupu. Nejde ani o případ, kdy by vydání tohoto rozhodnutí bylo prvním úkonem v řízení (tedy že by se rozhodnutím zahajovalo a současně i končilo řízení, např. § 98 správního řádu, nebo § 150 odst. 1 správního řádu). Právní podklad pro vydání rozhodnutí ze dne 18. 12. 2014 nepředstavuje ani § 62 s. ř. s. ve spojení s § 153 správního řádu, neboť uspokojení žalobce po podání žaloby zrušením žalobou napadeného rozhodnutí v přezkumném řízení předpokládá, že proti napadenému rozhodnutí lze vůbec vést přezkumné řízení, což ovšem není nyní posuzovaný případ (viz níže k vyloučení opravných a dozorčích prostředků dle správního řádu). K vydání rozhodnutí v rámci tohoto postupu je navíc třeba požádat o součinnost soud i nadřízený správní orgán, takto povinný subjekt zjevně nepostupoval. Ostatně sám ve výroku rozhodnutí odkázal na ustanovení o odvolacím řízení.

Rozhodnutí povinného subjektu ze dne 18. 12. 2014 se věcně týká poskytování informací dle zákona č. 106/1999 Sb. Dle § 20 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. pokud tento zákon nestanoví jinak, použijí se při postupu dle tohoto zákona: a) pro rozhodnutí o odmítnutí žádosti, b) pro odvolací řízení a, c) v řízení o stížnosti pro počítání lhůt, doručování a náklady řízení ustanovení správního řádu; dále se při postupu dle tohoto zákona použijí ustanovení správního řádu o základních zásadách činnosti správních orgánů, ustanovení o ochraně před nečinností a ustanovení § 178; v ostatním se správní řád nepoužije. Uvedený zákon tedy taxativně stanoví, v jakých případech se postupuje dle správního řádu (rozhodnutí o odmítnutí žádosti, odvolací řízení, řízení o stížnosti). Rozhodnutí povinného subjektu ze dne 18. 12. 2014 nelze podřadit pod žádný z těchto případů, neboť nejde o rozhodnutí o odmítnutí žádosti, ani o rozhodnutí vydané v odvolacím řízení nebo v řízení o stížnosti. Zmíněné ustanovení v části písm. b) přitom nelze vykládat tak, že by správní řád určoval, proti jakým rozhodnutím lze odvolání podat. Je to naopak zákon č. 106/1999 Sb., který v § 16 vymezuje rozhodnutí, proti nimž lze odvolání podat. Správní řád se použije pouze pro posouzení otázek spojených s vedením odvolacího řízení, které se zahajuje až podáním odvolání. Rovněž tak z § 180 odst. 1 správního řádu nelze dovozovat, že by na postup dle zákona č. 106/1999 Sb. bylo třeba použít správní řád. Zákon č. 106/1999 Sb. totiž obsahuje komplexní právní úpravu opravných prostředků (odvolání a stížnost) s tím, že řízení o těchto opravných prostředcích se řídí správním řádem. Nedostatečnost procesní úpravy zákona č. 106/1999 Sb. nelze spatřovat v tom, že neupravuje procesní postup směřující k odklizení rozhodnutí, které bylo vydáno ve věci vyřizování žádosti o poskytnutí informace, s nímž však právní předpisy nepočítají. Je pochopitelné, že právní předpisy neupravují postup pro případ napadení rozhodnutí, které bylo vydáno bez jakéhokoliv právního podkladu, opravným prostředkem.

Odvolání a odvolací řízení nejsou obecnými instituty procesního práva, jejichž aplikovatelnost by přicházela do úvahy vždy, vydá-li některý ze správních orgánů rozhodnutí týkající se veřejných subjektivních práv či povinností adresátů veřejné správy. Tyto instituty jsou pevně svázány s jednotlivými procesními předpisy, které je upravují, jako je správní řád nebo zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád. Existenci opravného prostředku proti rozhodnutí orgánu veřejné správy nelze považovat za nezbytnost (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 19. 8. 2014, čj. 6 As 68/2012 – 47, bod 35). Pokud na některé rozhodnutí vydané správním orgánem nelze hledět jako na rozhodnutí dle správního řádu (obdobně dle daňového řádu), nepřichází podání opravného prostředku (odvolání) vůbec do úvahy, ledaže by zvláštní právní předpis předvídal možnost podat opravný prostředek. Jinými slovy, nelze-li správní akt považovat za správní rozhodnutí vydané v režimu správního řádu, nelze účinně podat proti takovému správnímu aktu odvolání ve smyslu správního řádu. Nejde přitom o otázku přípustnosti odvolání, tedy že nepřípustné odvolání má být nadřízeným správním orgánem zamítnuto podle § 92 odst. 1 správního řádu, nýbrž o otázku, zda podání, které napadá zákonnost vydaného správního aktu, vyvolává vůbec nějaké právní účinky. Pokud v daném procesním režimu opravné prostředky obecně vůbec neexistují, pak ani takové podání nemůže vyvolat jakékoliv účinky, a tedy nemůže dát vznik ani procesnímu nároku na rozhodnutí o takovém podání, byť by mělo být zamítnuto pro nepřípustnost.

Rozhodnutí povinného subjektu ze dne 18. 12. 2014 je rozhodnutím vydaným správním orgánem při výkonu veřejné správy, neboť povinný subjekt, ačkoliv jde o soud, vystupuje při poskytování informací jako orgán státní správy. Rozhodnutí se věcně dotýká veřejného subjektivního práva žalobce, tj. práva na poskytnutí informace o činnosti správního orgánu. Současně jde ovšem typově vzhledem k jeho obsahu a zamýšleným právním účinkům (zrušení pravomocného rozhodnutí) o rozhodnutí, s jehož existencí právní řád (ani zákon č. 106/1999 Sb., ani správní řád) nepočítá. Rozhodnutí nebylo vydáno podle správního řádu ani jiného právního předpisu, bylo vydáno mimo jakýkoliv procesní postup upravený správním řádem. Nelze tedy dovodit, že by rozhodnutí povinného subjektu podléhalo jakémukoliv přezkumu v rámci řádných opravných prostředků.

Procesní režim úkonů prováděných správním orgánem v oblasti veřejné správy, na něž se nevztahuje úprava správního řízení dle části druhé a třetí správního řádu, je upraven v § 177 odst. 2 správního řádu. Nutno ovšem zdůraznit, že jde o takové postupy (tedy vydávání správních aktů), s nimiž zvláštní právní předpis počítá, nikoliv o postupy zákonem nepředvídané, vydané mimo jakýkoliv právní rámec, bez právního základu. I kdyby nicméně bylo možné na věc aplikovat § 177 odst. 2 správního řádu, neznamenalo by to, že lze proti rozhodnutí povinného subjektu ze dne 18. 12. 2014 podat odvolání. Zmíněné ustanovení totiž stanoví, že při provádění daných úkonů se postupuje dle části čtvrté správního řádu. Klíčovým ustanovením části čtvrté správního řádu je § 154, podle něhož se při provádění úkonů podle části čtvrté správního řádu postupuje vedle ustanovení této části také podle ustanovení části první správního řádu upravující zejména základní zásady činnosti správních orgánů. Podle § 154 správního řádu se dále při provádění úkonů podle části čtvrté správního řádu postupuje obdobně podle těchto ustanovení části druhé: § 10 až § 16, § 19 až § 26, § 29 až § 31, § 33 až § 35, § 37, § 40, § 62, § 63; a obdobně podle těchto ustanovení části třetí: § 134, § 137 a § 142 odst. 1 a 2. Nadto se přiměřeně použijí i další ustanovení správního řádu, pokud jsou přitom potřebná. Systém opravných a dozorčích prostředků je upraven v části druhé správního řádu v § 78 a § 81 až § 102, na něž však § 154 správního řádu neodkazuje. Samotná část čtvrtá správního řádu upravuje v § 156 odst. 2 správního řádu možnost, aby správní orgán zrušil pro rozpor s právními předpisy jím vydané vyjádření, osvědčení nebo sdělení. Jde nicméně o postup, jenž je speciálně konstruován pouze pro ty správní akty, jimiž se nerozhoduje o právech a povinnostech, nýbrž se jimi pouze osvědčují určité skutečnosti (proto lze akceptovat, že zrušení vyjádření, osvědčení nebo sdělení má účinky ex tunc). Nelze ho využít na správní rozhodnutí v materiálním slova smyslu. I kdyby snad bylo možné rozhodnutí povinného subjektu ze dne 18. 12. 2014 zrušit podle § 156 odst. 2 správního řádu, je takový postup možný jen z moci úřední, podání adresáta správního aktu je pouze podnětem, podateli nevzniká procesní nárok na vydání tohoto rozhodnutí, takže se nelze domáhat ochrany proti nečinnosti žalobou dle § 79 s. ř. s. (k tomu viz níže ve vztahu k § 78 správního řádu).

Z výše uvedeného tedy plyne, že žalobce neměl k dispozici žádný opravný prostředek před správními orgány, a proto měl zákonnost rozhodnutí povinného subjektu ze dne 18. 12. 2014 napadnout přímo žalobou dle § 65 s. ř. s. Nic přitom nebránilo tomu, aby jako jediný žalobní bod žalobce uvedl, že je rozhodnutí nicotné [výluka ze soudního přezkumu dle § 68 písm. a), ani písm. c) na věc nedopadají, k posledně uvedenému ustanovení viz usnesení rozšířeného senátu NSS čj. 7 As 100/2010 – 65, část VII.].

Skutečnost, že povinný subjekt nesprávně poučil žalobce v rozhodnutí ze dne 18. 12. 2014, že lze proti němu podat odvolání, neznamená, že by opravný prostředek podaný žalobcem měl být skutečně vyřízen jako odvolání dle správního řádu (byť jako odvolání nepřípustné). Nesprávné poučení obsažené v rozhodnutí povinného subjektu nemůže mít vliv na to, zda odvoláním formálně napadené rozhodnutí lze vůbec obecně zpochybnit opravným prostředkem. To, že byl žalobce uveden poučením povinného subjektu o přípustnosti opravného prostředku v režimu správního řádu v omyl, má vliv toliko na posouzení otázky počátku běhu lhůty pro podání žaloby dle § 65 s. ř. s. Pokud se totiž žalobce řídil nesprávným poučením povinného subjektu a podal v souladu s tímto poučením včasné odvolání, pak nemůže být žalobci na újmu, že nepodal přímo proti rozhodnutí povinného subjektu ze dne 18. 12. 2014 žalobu k soudu ve lhůtě 2 měsíců od doručení tohoto rozhodnutí žalobci. Lhůta pro podání žaloby začne v takovém případě plynout okamžikem, kdy bude žalobci nadřízeným správním orgánem nebo správním orgánem, jenž odvoláním napadené rozhodnutí vydal, sděleno, že poučení o přípustnosti odvolání je nesprávné. Takovýmto sdělením přitom nemusí být rozhodnutí nadřízeného správního orgánu, jímž je odvolání zamítnuto jako nepřípustné, může to být i vyrozumění prostým přípisem [viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3476/11 (N 25/64 SbNU 269) ze dne 31. 1. 2012]. Do doby, než je žalobce o nesprávnosti poučení vyrozuměn, nepočne plynout lhůta k podání žaloby proti rozhodnutí povinného subjektu.

Žalobce dále poukázal na to, že jeho odvolání ze dne 13. 1. 2015 mělo být vyhodnoceno alespoň jako podnět k prohlášení nicotnosti dle § 78 odst. 1 správního řádu a žalovaný měl k tomuto podnětu prohlásit nicotnost rozhodnutí povinného subjektu ze dne 18. 12. 2014. Postup dle § 78 správního řádu má povahu dozorčího prostředku (viz usnesení rozšířeného senátu NSS čj. 7 As 100/2010 – 65, bod 37). Nejde o obecně použitelný dozorčí prostředek, který by bylo možno aplikovat i na správní akty, které nejsou rozhodnutím vydaným v režimu správního řádu. Pokud ve vztahu k určitému správnímu aktu nelze použít opravné prostředky upravené správním řádem z důvodu, že tento procesní předpis na daný správní akt nedopadá, pak je třeba stejný závěr vztáhnout i na dozorčí prostředky upravené správním řádem. Dále je třeba uvést, že podáním podnětu k prohlášení nicotnosti dle § 78 odst. 1 správního řádu adresátem domněle nicotného správního rozhodnutí nevzniká podateli procesní nárok na vydání rozhodnutí o takovém podnětu. Proto v případě, že se správní orgán podnětem řádně nezabývá, nelze se proti tomu bránit žalobou na ochranu proti nečinnosti (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 9. 2010, čj. 7 Ans 5/2008 – 164, zejména body 37 a 40).

Soud tedy uzavírá, že podání ze dne 13. 1. 2015 označené jako odvolání proti rozhodnutí povinného subjektu ze dne 18. 12. 2014 nevyvolalo žádné právní účinky a nezaložilo žalobci procesní nárok na vydání rozhodnutí o tomto podání. Skutečnost, že žalovaný nevydal rozhodnutí o odvolání žalobce ze dne 13. 1. 2015 tedy nelze považovat za jeho nečinnost ve smyslu § 79 odst. 1 s. ř. s., a proto soud žalobu podle § 81 odst. 3 s. ř. s. zamítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl v řízení úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému v řízení nevznikly náklady převyšující náklady na běžnou administrativní činnost. Žalovaný nemá nárok na náhradu hotových výdajů v paušální částce, jak původně požadoval ve vyjádření k žalobě (viz rozsudek NSS ze dne 25. 8. 2015, čj. 6 As 135/2015 – 79, ve kterém bylo mj. judikováno, že důvody nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, nejsou přenositelné na řízení ve správním soudnictví). Žalovanému ostatně vznikly v souvislosti s tímto řízením pouze běžné hotové výdaje související s výkonem administrativní činnosti, na jejichž náhradu správní orgán nemá právo (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 31. 3. 2015, čj. 7 Afs 11/2014 – 47, bod 22).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 29. listopadu 2016

JUDr. Milan Podhrázký, Ph.D., v. r.

předseda senátu

Za správnost: Božena Kouřimová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru