Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

48 A 45/2015 - 42Rozsudek KSPH ze dne 01.02.2017

Prejudikatura

45 A 37/2014 - 56


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 48A 45/2015 - 42

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Podhrázkého a soudkyň Mgr. Jitky Zavřelové a Olgy Stránské ve věci žalobkyně: L. M., narozená x, státní občanka Ukrajiny, bytem x, zastoupená Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců se sídlem Ministerstvo vnitra, náměstí Hrdinů 1634/3, Poštovní schránka č. 155/50, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 4. 2015, č. j. MV-29694-4/SO-2015,

takto:

I. Rozhodnutí žalované ze dne 21. 4. 2015, č. j. MV-29694-4/SO-2015, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce Mgr. Petra Václavka, advokáta, na náhradě nákladů řízení částku 12.228 Kč.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), odeslanou dne 15. 5. 2015, domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž žalovaná zamítla její odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“), ze dne 7. 11. 2014, č. j. OAM-18691-13/DP-2014, a toto rozhodnutí potvrdila. Rozhodnutím ministerstva byla zamítnuta žádost žalobkyně o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání podle § 46 odst. 1 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákonného opatření Senátu č. 344/2013 Sb. (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) z důvodu, že je zde závažná překážka pobytu žalobkyně na území. Tu ministerstvo spatřovalo ve skutečnosti, že žalobkyně před podáním žádosti na území pobývala na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání (za účelem tzv. „účasti v právnické osobě“) ve společnosti Y. DZ s.r.o. (dále jen „společnost“), ačkoliv fakticky funkci jednatelky uvedené společnosti nevykonávala.

Žalobkyně v žalobě zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a namítla, že napadené rozhodnutí je nezákonné, nepřezkoumatelné a nepřiměřené. Podle ní rozhodnutí stojí na výslechu žalobkyně, avšak tento důkaz byl získán nezákonně, neboť výslech byl proveden v jiném řízení a ona nebyla poučena ani vyrozuměna o tom, že by tento protokol mohl být použit pro účely jiného řízení. Napadené rozhodnutí je zároveň nepřezkoumatelné, neboť se žalovaný nevypořádal s její námitkou, že žádala o změnu účelu pobytu a žalovaný odkazuje na aplikační praxi, kterou užívá, ale přehlíží, že se tato praxe vztahuje k žadatelům o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za týmž účelem, což ale na žalobkyni nedopadá. Podle žalobkyně dále ministerstvo i žalovaná při svém rozhodování vycházely nikoliv ze skutkového stavu, ale ze svých dohadů. Rozhodnutí ministerstva bylo vydáno až rok po provedení výslechu a ani ministerstvo, ani žalovaná se nezabývaly její aktuální situací. Navíc z tohoto protokolu nikterak nevyplývá, že by žalobkyně neplnila účel povolení v minulosti. Funkce jednatele dle žalobkyně není jenom řízení společnosti, ale může v mnohém představovat výkon zaměstnání, což oba správní orgány přehlížely. Žalovaná se rovněž nevypořádala s odvoláním žalobkyně, která uvedla, že listinný důkaz nebyl proveden v souladu s § 51 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Podle žalobkyně je napadené rozhodnutí rovněž nepřiměřené, neboť žalobkyně má na území veškeré rodinné a sociální zázemí. Tím správní orgány porušily ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců.

Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. V podrobnostech odkázala na napadené rozhodnutí a pouze uvedla, že se námitkami žalobkyně podrobně zabývala v odvolacím řízení. Proto odkázala na napadené rozhodnutí.

Soud po zjištění, že žaloba je včasná, podána osobou oprávněnou a že jsou splněny i další podmínky jejího věcného projednání, napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů přezkoumal, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Soud rozhodl bez jednání, neboť účastníci nevyjádřili s takovým projednáním věci nesouhlas (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Ze správního spisu soud zjistil, že žalobkyně dne 7. 5. 2014 podala žádost o nové povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR za účelem zaměstnání. Ministerstvo si v rámci shromažďování podkladů pro své rozhodnutí mimo jiné opatřilo kopii protokolu o výslechu žalobkyně ze dne 2. 4. 2014, č. j. OAM-5170-10/DP-2014, provedeného v rámci řízení o její žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu. Následně byla žalobkyně vyzvána k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí. S těmi se prostřednictvím svého zástupce seznámila 22. 10. 2014. Vyjádřila se k nim tak, že předpokládá, že její žádost je bezvadná a navrhla jí vyhovět. Aniž by byl spis jakkoliv doplněn o další podklady, ministerstvo rozhodnutím dne 7. 11. 2014 zamítlo žádost žalobkyně o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu a toto povolení neudělilo. Vycházelo při tom ze skutečnosti, že žalobkyně pobývala na území ČR na základě dlouhodobého víza uděleného za účelem zaměstnání od 2. 9. 2008 do 30. 4. 2009, po jehož vypršení jí byl pro stejný účel povolen dlouhodobý pobyt do 30. 4. 2010. Na základě její žádosti byl žalobkyni povolen pobyt za účelem podnikání („účast v právnické osobě“). V době platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání (od 1. 5. 2010 do 30. 4. 2014) podala žalobkyně žádost o prodloužení tohoto dlouhodobého pobytu a následně rovněž novou žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání. V rámci žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu provedlo ministerstvo dne 2. 4. 2014 výslech žalobkyně. V rámci tohoto výslechu žalobkyně vypověděla, že pracuje jako zaměstnanec na poli a podrobně rozvedla okolnosti, za kterých společnost podnikala. Ministerstvo vycházelo ze skutečnosti, že společnost, kterou v předmětné době zastupovalo velké množství jednatelů, neplnila své zákonné povinnosti. Žalobkyně nebyla v té době ani jako zaměstnanec a ani jako jednatelka evidovaná jako pojištěnec sociálního pojištění. Ministerstvo se pak podrobně zabývalo otázkou postavení jednatele ve společnosti s ručením omezeným. Uzavřelo, že žalobkyně činila pro společnost pouze úkony, které nemají nic společného s podnikáním ani obchodním vedením společnosti, tedy činnostmi, které má na starosti jednatel. Odkázalo na § 2 odst. 4 zákona správního řádu a § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců a dospělo k závěru, že v případě žalobkyně byla zjištěna závažná překážka jejího pobytu na území, a proto je dán důvod pro zamítnutí žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu.

Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, ve kterém namítala, že není pravdou, že by její výslech byl proveden v rámci tohoto řízení, ale v řízení jiném, přičemž užití výslechu z jiného řízení je nezákonné. Důvod nezákonnosti spatřovala v tom, že nebyla o provedení důkazu vyrozuměna a nebyly zde ani jiné podmínky § 51 odst. 2 správního řádu. Tento důkaz byl navíc neaktuální. Ostatně žalobkyně návrh podala, aby tento protiprávní stav změnila a ministerstvo se nevypořádalo s podklady, které dokládají, že plní všechny náležitosti nutné k vyhovění žádosti. Ministerstvo tak žalobkyni vytýkalo její minulost. Přitom stejný argument užilo pro zamítnutí žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání. Žalobkyně v odvolání též namítla, že ministerstvo nevzalo v potaz, že žádá o změnu účelu pobytu, přičemž její žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu byla zamítnuta právě z důvodu neplnění účelu pobytu.

Odvolání žalobkyně žalovaná napadeným rozhodnutím zamítla. V jeho odůvodnění zrekapitulovala obsah spisu a dosavadní průběh řízení. Uvedla, že povolený pobyt je úzce spjat s účelem pobytu, který cizinec musí naplňovat a porušení této povinnosti odůvodňuje neudělení povolení k pobytu na území ČR pro tzv. jinou závažnou překážku pobytu cizince. Žalovaná se v napadeném rozhodnutí zabývala i otázkou užití protokolu o výslechu žalobkyně z jiného řízení a dospěla k závěru, že je irelevantní, že jej ministerstvo získalo v rámci jiného svého řízení, neboť žalobkyně byla dotazována „k plnění účelu pobytu v rámci povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání-účast v právnické osobě s platností od 1. 5. 2012 do 30. 4. 2014, jehož posouzení bylo též účelem pro vydání napadeného rozhodnutí.“ Dále dospěla k závěru, že pro posouzení této okolnosti bylo irelevantní, kdy byl výslech proveden. Užití výslechu bylo přípustné podle § 50 odst. 1 správního řádu jako skutečnost známá správnímu orgánu z úřední činnosti. Žalovaná dále konstatovala, že § 51 odst. 2 správního řádu dopadá na řízení tak, že má být naplněna zásada publicity, tedy aby účastník měl možnost se se spisem a materiály podrobně seznámit. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně seznámila s těmito podklady, měla žalovaná za to, že byl splněn požadavek publicity. Uzavřela, že byl správně zjištěn skutkový stav věci a správně aplikováno § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců.

Soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť důvodnost této námitky by bránila jeho věcnému přezkumu.

Ve vztahu k námitce žalobkyně týkající se procesně chybného provedení protokolu o výslechu žalobkyně z jiného řízení neshledal soud rozhodnutí nepřezkoumatelným. Žalovaná se v napadeném rozhodnutí k zákonnosti provedení důkazu vyjádřila tak, že smyslem postupu podle § 51 odst. 2 správního řádu je zajištění publicity prováděných důkazů s cílem seznámit s nimi účastníky řízení. Žalobkyně se dle žalované dne 20. 10. 2014, kdy se prostřednictvím zástupce seznámila s obsahem správního spisu, s protokolem o výslechu seznámila, čímž byl požadavek na publicitu v posuzovaném případě splněn. Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí má tento protokol dostatečnou vypovídací hodnotu a je třeba jej posoudit jako skutečnost známou ministerstvu z úřední činnosti a tedy zákonný podklad pro vydání jeho rozhodnutí. S ohledem na to se soud neztotožňuje s názorem žalobkyně, že by se žalovaná nevypořádala s touto její odvolací námitkou, neboť z napadeného rozhodnutí je zřejmé, z jakého důvodu žalobkyně považovala použití protokolu o výslechu žalobkyně z jiného řízení v předcházejícím správním řízení za přípustné.

S ohledem na to, že stran použití protokolu o výslechu žalobkyně z jiného správního řízení ve správním řízení předcházejícím, shledal námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí soud nedůvodnou, mohl se zabývat námitkou nezákonnosti tohoto postupu ministerstva i věcně. Zdejší soud připomíná, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 12. 2014, č. j. 1 Afs 195/2014-36, potvrdil i pro oblast cizineckého práva, že „použití důkazů z jiného řízení je přípustné, pokud jsou důkazy získány v souladu se zákonem, dostanou se do dispozice správního orgánu v souladu se zákonem, účastníku řízení jsou tyto důkazy zpřístupněny a má možnost se k nim vyjádřit a reagovat na ně“. Na druhou stranu je však nutné uvést, že žalobkyně měla být o provedení důkazu mimo jednání včas vyrozuměna (§ 51 odst. 2 správního řádu) a o provedení důkazu měl být sepsán protokol (§ 18 odst. 1 správního řádu). Z pohledu soudu se však nejedná o procesní pochybení takové intenzity, že by mohlo způsobovat nezákonnost rozhodnutí. Důkaz listinou se za přítomnosti účastníků provede tak, že se listina přečte, nebo se sdělí její obsah (dle § 53 odst. 6 správního řádu). Žalobkyně znala obsah protokolu (což stvrdila svými podpisy na všech stranách protokolu), byla srozuměna s tím, že bude použit jako podklad k rozhodování (při nahlížení do spisu byl totiž zařazen mezi podklady pro vydání rozhodnutí) a měla možnost se k použití tohoto protokolu jako pokladu vyjádřit, což však věcně neučinila. Soud tedy nemá za to, že by žalobkyně byla postupem ministerstva podstatnou měrou zkrácena na svých procesních právech (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2012, č. j. 1 As 125/2011-163).

Výše citovanou judikaturou byly stanoveny předpoklady, na základě nichž může být jako důkaz použit protokol o výslechu, učiněném v rámci jiného řízení. Jednak musí být proveden v souladu se zákonem, jednak má mít cizinec možnost se k němu vyjádřit a konečně procesní záruky obou typů řízení mají být shodné. Všechny judikaturou nastíněné předpoklady k jeho užití byly v případě žalobkyně splněny. Žalobkyně byla před výslechem řádně poučena, výslech byl proveden dle zákona. Jako podstatné poučení v rámci použitelnosti protokolu o výslechu se soudu jeví poučení o povinnosti vypovědět pravdu a nic nezamlčovat. Jak vyplývá z protokolu o výslechu žalobkyně ze dne 2. 4. 2014, byla žalobkyně v tomto rozsahu poučena a na základě tohoto poučení vypovídala tak, jak je uvedeno v protokolu o výslechu. Podmínku shodnosti procesních záruk obou typů řízení má proto soud za splněnou. V rámci předcházejícího správního řízení byla žalobkyni dána možnost se s podklady pro vydání rozhodnutí, včetně napadaného protokolu, seznámit. Této možnosti žalobkyně prostřednictvím svého zástupce i využila a v rámci vyjádření k podkladům pouze uvedla, že předpokládá, že její žádost nemá žádné vady a že vyhovění její žádosti nic nebrání, k užití samotného protokolu nic nenamítala. Ostatně i v odvolání a žalobě se žalobkyně omezuje pouze na tvrzení procesních pochybení správního orgánu při provádění tohoto důkazu a nijak nenapadá pravdivost tvrzení v protokolu uvedených. Proto tuto žalobní námitku soud shledal jako nedůvodnou.

Ani další ze žalobních bodů, týkající se nedostatků ve zjištění skutkového stavu, soud nepovažuje za důvodný. Žalobkyně namítá, že žalovaná vycházela ze skutkového stavu zjištěného na základě rok starého protokolu o výslechu a na základě svých domněnek. Dále namítá, že se žalovaná nezabývala aktuální situací na straně žalobkyně, která je přesvědčena, že účel pobytu naplňuje. S tímto názorem žalobkyně se soud neztotožňuje. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 12. 2011, č. j. 7 As 82/2011-81, „[ú]čelem pobytu zcela jistě zákonodárce nemínil pouze formální zapsání se do příslušných rejstříků, aniž by podnikatelská činnost byla fakticky na území České republiky vykonávána, neboť by tak došlo k obcházení smyslu a pravidel zákona. Zákon o pobytu cizinců stojí na principu, že pobyt cizince na území České republiky musí být odůvodněn, např. dlouhodobým zaměstnáním, podnikáním, studiem, a tyto činnosti musí být skutečně na území České republiky vykonávány“, přičemž dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011-69 „[t]vrzení stěžovatele, že v současné době již nejen formálně ale i fakticky podniká, nic nemění na zjištění správních orgánů prováděné ke dni vydání napadeného rozhodnutí, že neplnil účel, pro který mu byl předchozí pobyt povolen.“

Žalobkyni byl dlouhodobý pobyt povolen za účelem účasti v právnické osobě. Z výpisu z veřejného rejstříku bylo ověřeno, že žalobkyně je jednatelkou ve společnosti, a to od 26. 8. 2010. Při výslechu však uvedla, že její náplň práce neodpovídá funkci jednatelky a že ona i ostatní jednatelé pracují na poli. Takto žalobkyně pracuje od jejího příchodu do ČR. Navíc zástupkyně žalobkyně při výslechu uvedla, že žalobkyně byla jako jednatelka do společnosti zapsána pouze pro účely získání pobytu. Soud tedy neuvěřil žalobním tvrzením, že polní práce představují výkon funkce jednatele, neboť primárně jednateli, jako statutárnímu orgánu společnosti s ručením omezeným, náleží vedení společnosti [srov. § 135 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 a § 195 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstev (zákon o obchodních korporacích)]. Lze sice žalobkyni přisvědčit, že jednatelé „běžně přispívají vlastním dílem k rozvoji společnosti“, avšak z výslechu žalobkyně je evidentní, že její jmenování do funkce jednatele bylo pouze účelové k získání povolení k dlouhodobému pobytu, neboť fakticky se na vedení společnosti nijak nepodílí, tedy činnost jednatelky nevykonává, byť i jen vedle ve zbytku času prováděných zemědělských prací. Žalobkyně přitom v průběhu správního řízení žádnými konkrétními tvrzeními nezpochybnila zjištění ministerstva, že ve skutečnosti provádí pro společnost, u níž je jen formálně zapsána jako jeden z mnoha jednatelů, závislou práci na poli při výsadbě a sklizni. Nebyl tak dán účel, pro který ji byl předchozí dlouhodobý pobyt povolen.

Žalobkyně sama v rámci řízení o její žádosti netvrdila skutečnosti, které by odporovaly obsahu její dřívější výpovědi, ani nenavrhovala opakování svého výslechu (což by zajisté na posouzení dané věci mělo podstatný vliv), nýbrž toliko poukazovala na chybné provedení důkazu listinou a jeho neaktuálnost (aniž by však zmínila, co z dříve uváděných skutečností již v současnosti neodpovídá realitě). S touto námitkou přitom přišla až v rámci odvolacího řízení, v němž již lze nové skutečnosti uvádět jen tehdy, nemohla-li žalobkyně tyto skutečnosti uvést dříve (§ 82 odst. 4 správního řádu). I v tomto směru proto postupovalo ministerstvo a posléze žalovaná v souladu se zákonem, neboť nebylo namístě považovat výpověď žalobkyně z předchozího řízení o náplni její činnosti za neaktuální, resp. žalobkyně včas netvrdila odlišné skutečnosti a ani nenavrhovala jakékoliv důkazy svědčící o opaku. Proto je rovněž tato žalobní námitka nedůvodná.

Žalobkyně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí též z toho důvodu, že se žalovaná nevypořádala s odvolací námitkou upozorňující na to, že žalobkyně žádala o změnu účelu pobytu. Zde přitom musí dát soud žalobkyni za pravdu, neboť k této námitce se žalovaná v napadeném rozhodnutí nijak nevyjádřila. Posouzení této otázky je přitom pro projednávanou věc rozhodné.

Podle § 45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců věty první je cizinec, který hodlá na území pobývat za jiným účelem, než který mu byl povolen, povinen požádat ministerstvo o udělení nového povolení k dlouhodobému pobytu.

Podle § 46 odst. 1 zákona pobytu cizinců pro povolení k dlouhodobému pobytu platí obdobně mimo jiné § 56. Podle § 56 odst. 1 písm. j) téhož zákona pak ministerstvo dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, cizinci neudělí, jestliže pobyt cizince na území není v zájmu ČR nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území.

Ministerstvo a žalovaná pod neurčitý právní pojem „jiná závažná překážka pobytu cizince na území“ podřadily situaci žalobkyně, která podle skutkového stavu, ze kterého v předcházejícím správním řízení tyto správní orgány vycházely, neplnila účel pobytu, pro který jí bylo předcházející povolení k pobytu uděleno (účel podnikání – „účast v právnické osobě“), nýbrž pracovala jako zemědělský dělník. Podle odůvodnění rozhodnutí ministerstva ze dne 7. 11. 2014 je jinou závažnou překážkou pobytu cizince na území neplnění účelu povoleného pobytu v minulosti a v případě žalobkyně se jednalo o neplnění účelu pobytu dlouhodobé. Ministerstvo spatřovalo závažnou překážku pobytu žalobkyně na území ve skutečnosti, že tato prokazatelně nevykonávala funkci jednatele společnosti v letech 2010 až 2014. Žalovaná k tomu v odůvodnění napadeného rozhodnutí mimo jiné uvedla, že pobyt cizince na území není samoúčelný a je jeho povinností daný účel pobytu naplňovat.

Soud si je vědom toho, že judikatura Nejvyššího správního soudu skutečně potvrdila výklad, že neplnění účelu pobytu ze strany cizince v minulosti může v konkrétním případě představovat jinou závažnou překážku pobytu cizince na území. Zdejší soud zároveň předpokládá, že právě z této judikatury jak ministerstvo, tak žalovaná vycházely při projednávání žádosti žalobkyně v předcházejícím správním řízení. Zdejší soud však nesdílí názor, že jinou závažnou překážku pobytu cizince na území představuje jakékoliv neplnění účelu pobytu v minulosti. Takový závěr přitom nelze dovodit ani z judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. naopak např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2015, č. j. 4 Azs 59/2015-37, nebo ze dne 21. 1. 2016, č. j. 7 Azs 227/2015-49, které se zabývají případy, kdy neplnění účelu pobytu v minulosti jinou závažnou překážkou pobytu cizince na území není). Naopak ministerstvo a žalovaná musí v každém jednotlivém případě zkoumat, zda neplnění účelu pobytu v minulosti takovou překážku s ohledem na konkrétní okolnosti případu představuje (pobytová historie, předcházející povolené účely pobytu, důvody neplnění, typ řízení aj.) a zda tyto okolnosti ve svém souhrnu dosahují takové intenzity, že je skutečně lze považovat za závažnou překážku pobytu cizince na území. To přitom bylo částečně podstatou odvolací námitky žalobkyně. Žalovaná se však těmito otázkami nezabývala a přezkoumatelným způsobem nezdůvodnila, jak dospěla k závěru, že i v případě žalobkyně je zde jiná závažná překážka pobytu na území.

Soud se nedomnívá, že skutková podstata obsažená v § 57 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců je bezbřehá a že je jakousi „zbytkovou klauzulí“, která by ve výsledku znamenala, že ministerstvo neudělí (popř. neprodlouží, zruší) povolení k dlouhodobému pobytu z jakéhokoliv dalšího důvodu. Podle soudu musí být toto ustanovení vykládáno velmi uvážlivě a jak správní orgány, tak soudy jej nemohou aplikovat svévolně. Proto i možnost podřadit pod tento neurčitý právní pojem neplnění účelu pobytu musí být zvažována restriktivně. Ministerstvo a žalovaná přitom musí tyto své úvahy v odůvodnění svého rozhodnutí uvést. Vzhledem k tomu, že však žalovaná na uvedenou námitku žalobkyně nijak nereagovala, není možné považovat napadené rozhodnutí za dostatečně odůvodněné.

Soud považuje za nutné rovněž zmínit, že Nejvyšší správní soud shledal správnou aplikaci § 57 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců [resp. písm. k) podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2010] zejména v případech žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, kdy o toto povolení bylo žádáno za stejným účelem, který byl cizinci povolen v předešlém období (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze čj. 9 As 80/2011-69, č.j. 3 As 15/2012-29, čj. 9 As 117/2012-35, čj. 4 As 114/2013-35, čj. 9 Azs 154/2014–45, čj. 7 Azs 144/2014-35, čj. 5 Azs 119/2014-20, čj. 6 Azs 177/2015-36, čj. 3 Azs 171/2015-144). Žalobkyně má proto pravdu, když poukazuje na to, že její případ je kvalitativně odlišný, neboť žádala o povolení k pobytu za účelem zaměstnání, tedy za účelem, o kterém nebylo v předcházejícím správním řízení sporu, že jej plní.

K žádosti o udělení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání byla předložena kopie rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Příbrami ze dne 11. 2. 2014, č. j. Krp-Kop_PYA-141-5/2011, kterým bylo žalobkyni prodlouženo povolení k zaměstnání pro druh práce „pomocní pracovníci v zemědělství, lesnictví a rybářství“. Z něj také mimo jiné vyplývá, že tento orgán povolil žalobkyni zaměstnání rozhodnutím ze dne 9. 8. 2013. V projednávané věci se proto nejedná o situaci, kdy by žalobkyně žádala o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu, jehož účel v minulosti dlouhodobě neplnila, nýbrž o žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za (jiným) účelem, který – jak vyplývá ze správního spisu – již v současnosti plní a má pro tuto činnost již po určitou dobu příslušné povolení k zaměstnání. I toto jsou okolnosti, které měly býti zvažovány při výkladu pojmu „jiná závažná překážka pobytu cizince na území“ v případě žalobkyně. Žalovaná se proto měla v těchto intencích řádně vypořádat s odvolací námitkou žalobkyně, což neučinila a zatížila tak své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.

Nadto však soud k otázce aplikace § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců a obsahu pojmu „jiná závažná překážka pobytu cizince na území“ uvádí, že se nemůže ztotožnit s extenzivním výkladem tohoto neurčitého právního pojmu. Svůj pohled vyjádřil v nedávné době v rozsudku ze dne 12. 5. 2016, č. j. 45 A 37/2014-56. Z něj vyplývá, že předmětné ustanovení nemůže být vykládáno takovým rozšiřujícím způsobem, který by znamenal, že rozhodnutí podle něho vydaná by byla nepředvídatelná a překvapivá. Soud v citovaném rozsudku vyšel z historického výkladu a uvedl, že toto ustanovení bylo do zákona o pobytu cizinců včleněno zákonem č. 428/2005 Sb. s účinností od 26. 4. 2005. V původním znění znělo tak, že pobyt cizince na území není v zahraničněpolitickém zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území. Důvodová zpráva k této změně uvádí: „Na udělení víza není podle § 51 odst. 2 právní nárok. V návaznosti na zavedení povinnosti cizince před vyznačením víza předložit doklad o cestovním zdravotním pojištění, je výčet důvodů neudělení víza doplněn v písmenu i) o případy, kdy cizinec zmíněný doklad nepředloží. Doplněním písmene j) se rozšiřuje výčet obligatorních důvodů pro neudělení víza cizincům, jejichž pobyt na území není v zájmu České republiky.“ Zákonem č. 427/2010 Sb. bylo z tohoto ustanovení vypuštěno slovo „zahraničněpolitickém“. Důvodová zpráva k této změně uvádí: „Ustanovení řeší důvody neudělení víza. Stávající právní úprava umožňuje vízum neudělit mimo jiné z důvodu zahraničně politického zájmu České republiky. Cílem návrhu je výslovně zakotvit možnost neudělení dlouhodobého víza nejen z hlediska zahraničně politického, ale i v dalších situacích, které nejsou v souladu se zájmy České republiky.“

Uvedené ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců má proto podle soudu od okamžiku, kdy se stalo součástí zákona o pobytu cizinců, jednoznačný bezpečnostně-politický obsah v širším slova smyslu a směřuje tedy k ochraně veřejného zájmu, na čemž nic nezměnila ani pozdější (shora uvedená) úprava textu tohoto ustanovení. Tuto povahu přitom má ustanovení jako celek, tedy nikoli pouze ta část ustanovení, která hovoří o zájmu České republiky, ale i ta, která se týká „jiné závažné překážky pobytu cizince na území“. Tyto dvě části daného ustanovení proto nelze vnímat izolovaně a pod pojem „jiná závažná překážka“ subsumovat jakékoli skutkové děje nesouvisející přímo s ochranou bezpečnostně-politických zájmů České republiky.

Uvedené v obecné rovině neznamená, že by podle zdejšího soudu mělo neplnění účelu pobytu po dostatečně dlouhou dobu v minulosti být ponecháno bez právních důsledků. Nadále totiž platí, že pobyt cizince na území je nerozlučitelně spjat s jeho účelem. Tyto právní důsledky však musí být jasným způsobem upraveny v zákoně a být předvídatelné a pro cizince nikoliv překvapivé. Situaci, kdy by skutkové okolnosti případu měly podle mínění ministerstva či žalované vést k neudělení povolení k pobytu (popř. jeho zrušení či neprodloužení doby jeho platnosti), avšak pro takový postup chybí v zákoně o pobytu cizinců dostatečně jasná opora, není možné řešit přehnaně extenzivním výkladem neurčitého právního pojmu „jiná závažná překážka pobytu cizince na území“. Příliš extenzivní výklad § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců by ad absurdum mohl vést k závěru o nadbytečnosti ostatních ustanovení zákona pro neudělení povolení k pobytu (popř. jeho zrušení či neprodloužení) a správní orgány by si vystačily pouze s tímto jediným ustanovením.

Nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu spočívající v nedostatku důvodu rozhodnutí představuje natolik závažnou vadu řízení, která bez dalšího musí vést ke zrušení takového rozhodnutí. Soud tak napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s bez jednání zrušil. Vzhledem k tomuto závěru se soud již věcně nezabýval námitkou nedostatečného posouzení přiměřeností, neboť to předpokládá řádné vypořádání se s odvolací námitkou žalobkyně ze strany žalované.

V dalším řízení se žalovaná bude opětovně zabývat odvolacími námitkami žalobkyně a své rozhodnutí odůvodní v rozsahu, který vyžaduje § 68 odst. 3 správního řádu. Při tom opětovně v intencích výše uvedených úvah soudu zhodnotí skutkové okolnosti případu a bude se zabývat otázkou, zdali je lze podřadit pod skutkovou podstatu obsaženou v § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, nebo zdali existuje v případě žalobkyně jiný důvod pro neudělení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání. Pokud dospěje k závěru, že nikoliv, zruší rozhodnutí ministerstva ze dne 7. 11. 2014 a vrátí mu věc k novému projednání.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaná v řízení úspěšná nebyla, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně byla naproti tomu plně úspěšná, neboť napadené rozhodnutí soud zrušil. Náleží jí proto náhrada nákladů řízení ve výši 12.228,- Kč. Tuto částku tvoří odměna za dva úkony právní služby po 3.100 Kč [převzetí a příprava zastoupení a žaloba podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění vyhlášky č. 120/2014 Sb.], dále dvě paušální částky jako náhrada hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, vše zvýšeno o 21% DPH ve výši 1.428 Kč, a soudní poplatek ve výši 4.000 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 1. února 2017

JUDr. Milan Podhrázký, v. r.

předseda senátu

Za správnost: Božena Kouřimová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru