Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

48 A 44/2014 - 26Rozsudek KSPH ze dne 22.06.2016

Prejudikatura

2 As 11/2003

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 As 152/2016

přidejte vlastní popisek

48A 44/2014 - 26

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Milana Podhrázkého a soudců Olgy Stránské a Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., v právní věci žalobců: a) L. P., b) A. P., oba bytem x, zastoupených JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem nám. TGM 142, Příbram, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. SZ 125653/2014/KUSK REG/S1, čj. 146303/2014/KUSK,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobci se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhají zrušení shora označeného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl jejich odvolání a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Příbram, stavebního úřadu (dále jen „stavební úřad“) ze dne 13. 6. 2014, čj. MeUPB 52082/2014, spis. zn. SZ MeUPB/67056/2007/SÚ/Vr. Stavební úřad tímto rozhodnutím stavebníkům K. P. a Mgr. J. P. dodatečně povolil stavbu garáže včetně jejího prodloužení u rodinného domu čp. x, ul. x, na pozemku parc. č. st. x v k. ú. Z., a souhlasil s užíváním uvedené stavby.

Žalobci v žalobě uvedli, že souhlasili se stavbou podle původně předloženého projektu, avšak stavebníci postavili garáž o větších rozměrech a umístění, proti čemuž měli žalobci námitky. Napadenému rozhodnutí vytýkají jeho nepřezkoumatelnost, neboť žalovaný se nevypořádal s námitkami, které vznesli nejen v odvolání, ale i v průběhu celého předchozího řízení. Namítali, že stavebníci v rámci výstavby předmětné garáže postupovali v rozporu s veřejným zájmem, a proto by takovou stavbu bylo možno povolit zcela výjimečně. Žalovaný se však touto otázkou zabýval pouze tak, že veřejný zájem není nikde definován, stavba je v souladu s územně plánovací dokumentací, přičemž stavebníci předložili doklady požadované stavebním úřadem. Nezabýval se přitom zásadní námitkou žalobců, podle níž tímto postupem poskytl ochranu jednání zcela úmyslně protiprávnímu. S odkazem na § 88 odst. 1 písm. b) zákona 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), jakož i na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, žalobci doplnili, že žalovaný argumentaci judikaturou bagatelizoval. Žalobci zdůraznili, že rozhodnutí, na která odkázali, obsahují výklad pojmu veřejný zájem, přičemž jimi citovaná judikatura staví zájem na tom, aby nebyla poskytována ochrana jednání, které úmyslně porušuje zákon, nad formální zájem hájený stavebním zákonem.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Zdůraznil, že v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že neposkytuje právní ochranu stavebníkům, kteří porušili stavební zákon. Dodal, že v takovýchto případech je vedeno samostatné řízení o přestupku. Připomněl, že stavební zákon obsahuje ustanovení, podle kterých lze za podmínek daných zákonem stavbu dodatečně povolit, odkázal na úpravu dodatečného povolení stavby a dodal, že stavba není v rozporu s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby, popřípadě s technickými normami. Žalovaný dále upozornil na to, že zájem souseda není zájmem veřejným, ale soukromým, a pokud jde o výhled z okna kuchyně, okno žalobců se nachází přímo proti původně povolené garáži.

Ze správního spisu soud ověřil, že stavební úřad se v rámci řízení o odstranění předmětné stavby k žádosti stavebníků zabýval jejím dodatečným povolením. Dne 9. 10. 2007 byly stavebnímu úřadu doručeny námitky žalobců proti dodatečnému povolení uvedené stavby, v nichž žalobci zdůraznili, že předmětná garáž byla vystavěna úmyslně v rozporu se stavebním povolením, upozornili na podmínky plynoucí z § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona a odkázali na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 46/2006 a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 403/98. Stavební úřad v následném řízení opakovaně vydal rozhodnutí, jímž danou stavbu dodatečně povolil a vydal souhlas s jejím užíváním (rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 24. 10. 2007, 30. 10. 2008, 9. 4. 2010, 15. 11. 2010, 20. 6. 2011 a 1. 11. 2012), přičemž žalovaný tato rozhodnutí stavebního úřadu k odvolání žalobců především z procesních důvodů a nedostatečně zjištěného skutkového stavu opakovaně zrušil a věc vrátil stavebnímu úřadu k dalšímu projednání (rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 1. 2008, 24. 10. 2009, 8. 7. 2010, 3. 3. 2011, 31. 10. 2011 a 8. 4. 2013).

Poslední rozhodnutí, kterým stavební úřad dodatečně povolil uvedenou stavbu a souhlasil s jejím užíváním, bylo vydáno dne 13. 6. 2014. Proti tomuto rozhodnutí žalobci taktéž brojili odvoláním, v němž argumentovali obdobně jako v předchozím řízení a opětovně odkázali na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu. Žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 10. 2014 (napadeným projednávanou žalobou) odvolání žalobců zamítl a napadené rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný především konstatoval, že stavební úřad se řádně vypořádal s námitkami účastníků řízení a že se s názorem stavebního úřadu ztotožnil. Souhlasil s tím, že není možné připustit mírnější kritéria pro dodatečné povolení ve vztahu k řádnému řízení, avšak uvedl, že se jedná o stavbu, která by byla v řádném řízení povolena. Je pravdou, že se stavebník dopustil přestupku proti stavebnímu zákonu, to je ovšem předmětem samostatného přestupkového řízení. Dodal, že stavební zákon (i nyní účinný zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu) obsahují ustanovení umožňující dodatečné povolení staveb a pokud by tento postup nebyl možný, tak by příslušné ustanovení neobsahoval. Nález citovaný žalobci a označený jako „III ÚS 403/2002“ žalovaný označil za irelevantní, neboť se v něm jedná o stavbu na cizím pozemku bez souhlasu vlastníka takového pozemku. K odkazu žalobců na nález sp. zn. III ÚS 455/03 pak žalovaný uvedl, že veřejný zájem není přesně definován, a proto se při posuzování rozporu stavby s veřejným zájmem posuzuje zejména její soulad s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby, popřípadě s technickými normami. Zdůraznil, že sporná stavba uvedeným požadavkům neodporuje, a dodal, že český právní řád nezná precedenční právo. Dále se pak v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný zabýval též námitkami žalobců týkajícími se vyhotoveného diagramu zastínění a omezení výhledu.

Krajský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Soud rozhodoval ve smyslu § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť žalobce ani žalovaný nevyslovili nesouhlas s takovým projednáním věci. Dospěl přitom k závěru, že žaloba není důvodná.

Stěžejní námitka žalobců v projednávané věci spočívá v tom, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť žalovaný posoudil pouze formálně jejich zásadní námitku, podle níž dodatečné povolení stavby úmyslně postavené v rozporu se stavebním povolením je v rozporu s veřejným zájmem, a takovou stavbu lze povolit pouze zcela výjimečně. K tomu je třeba uvést, že rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [srov. § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] především tehdy, není-li z odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmé, proč orgán, který rozhodnutí vydal, nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení, a proč námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené. Námitce nepřezkoumatelnosti však nelze v tomto ohledu v projednávané věci přisvědčit. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je nepochybně zřejmé, jak se žalovaný s namítaným rozporem sporné stavby s veřejným zájmem vypořádal. Přestože je toto odůvodnění poměrně stručné, není sporu o tom, že žalovaný vyšel z § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, podle něhož „stavební úřad nařídí vlastníku stavby nebo zařízení odstranění stavby nebo zařízení postavené bez stavebního povolení či ohlášení nebo v rozporu s ním. Odstranění stavby se nenařídí, pokud stavebník prokáže, že stavba je v souladu s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby a zájmy chráněnými zvláštními předpisy a jestliže stavebník v řízení o odstranění stavby podá žádost o její dodatečné povolení a předloží podklady a doklady vyžádané stavebním úřadem v jím stanovené lhůtě a v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení“. S odkazem na projektovou dokumentaci a podklady pro rozhodnutí pak žalovaný uzavřel, že dodatečně povolovaná stavba požadavky plynoucí z citovaného ustanovení splňuje. Žalovaný se dále v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí vyjádřil i k jednotlivým judikátům, na které žalovaný odkázal, přičemž v projednávané věci lze z odůvodnění napadeného rozhodnutí též zjistit, co žalovaný považoval za okolnosti podstatné z hlediska veřejného zájmu (k výše uvedenému zdejší soud pouze pro pořádek dodává, že rozhodnutí Ústavního soudu označené žalobci i žalovaným jako „III ÚS 403/2002“ není pod tímto číselným označením dohledatelné ani pod spisovou značkou věcí rozhodovaných Ústavním soudem, ani pod číslem rozhodnutí tohoto soudu publikovaných ve Sbírce nálezů a usnesení (žalobci citovaná část tohoto rozhodnutí odpovídá odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 482/02, usnesení sp. zn. III. ÚS 403/02 se pak týká povinnosti zástavního věřitele hradit částku z výtěžku z prodeje zastavených nemovitostí). V návaznosti na výše uvedené lze ještě poznamenat, že není možno zaměňovat nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu na straně jedné s nesouhlasem účastníků řízení se samotnými věcnými závěry správního orgánu na straně druhé. Lze tedy uzavřít, že ač se odůvodnění napadeného rozhodnutí může jevit v některých ohledech stručné, je možno z něj seznat, jaké důvody vedly žalovaného k jejich vydání, je možno v něm nalézt odpovídající reakci na odvolací námitky žalobců, a nelze je tedy považovat za nepřezkoumatelné. Výše uvedenému ostatně svědčí i to, že se závěry žalovaného týkajícími se výkladu pojmu veřejný zájem žalobci v další části žaloby věcně polemizují.

Ve vztahu k námitce žalobců týkající se samotného hodnocení souladu dodatečně povolované stavby s veřejným zájmem je třeba uvést, že výkladem pojmu „veřejný zájem“ užitého v § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona se již ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud. Jak dovodil např. již v rozsudku ze dne 23. 10. 2003, čj. 2 As 11/2003-164, jedná se o „pojem, který právní řád … výslovně obsahově nevymezuje, nicméně, který se vyskytuje v celé řadě právních předpisů. Jde tedy o tzv. neurčitý právní pojem. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat. Jejich obsah a rozsah se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce tak vytváří správnímu orgánu prostor, aby posoudil, zda konkrétní případ patří do rozsahu neurčitého pojmu či nikoli. Mnohdy mu dává vodítko tím, že se snaží uvést co nejvíce charakteristických znaků věcí nebo jevů, které má neurčitý právní pojem zahrnovat. Stejně tomu tak je i v § 88 odst. 1 písm. b/ stavebního zákona (…) Uvedené ustanovení umožňuje stavebnímu úřadu nenařídit odstranění stavby, respektive stavbu dodatečně povolit v případě, že je tato stavba v souladu s veřejným zájmem. Z povahy věci lze dovodit, že se jedná o takový zájem, který lze označit za obecný či veřejně prospěšný, případně za zájem společnosti jako celku. Takový zájem nemůže být v rozporu s platnými právními předpisy. V daném případě však zákonodárce dává vodítko v tom, že demonstrativně vyjmenovává, s čím musí být daná stavba v souladu, aby bylo možno ji posoudit jako stavbu v souladu s veřejným zájmem (...). Za předpokladu, že stavebník splní všechny shora uvedené podmínky a není zde žádná jiná okolnost, která by soulad s veřejným zájmem vylučovala, stavební úřad stavbu dodatečně povolí (pozn. zvýraznění provedl Krajský soud v Praze). Nelze tak souhlasit …, že dodatečně povolit je možno jen stavbu výjimečnou, originální či stavbu společenského významu a že v daném případě přichází v úvahu pouze odstranění stavby. Stejně tak na soulad stavby s veřejným zájmem nemá vliv skutečnost, zda je v obci již několik staveb stejného určení … či nikoli“.

Uvedené závěry pak Nejvyšší správní soud ve své judikatuře k výkladu § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona ještě dále rozvedl. Jak plyne např. z rozhodnutí uvedeného soudu ze dne 9. 3. 2005, čj. 3 As 33/2004-68, požadavky plynoucí z citovaného ustanovení „jsou kladeny na všechny stavby; pouze mj. při splnění uvedených požadavků lze v rámci standardního stavebního řízení stavbu povolit. Soud však právě v tom shledává důkaz, že jde o kritéria, jimiž je posuzován soulad stavby s veřejným zájmem. Veřejný zájem představuje těžko vymezitelnou a obtížně ohraničitelnou kategorii. Obsah pojmu veřejný zájem je však ve stavebním právu při povolování staveb, jakož i při jejich dodatečném povolování, zhmotněn právě prostřednictvím požadavků vyplývajících z územně plánovací dokumentace, cílů a záměrů územního plánování, obecných technických požadavků na výstavbu, technických požadavků na stavby a zájmů chráněných zvláštními předpisy. Právě stanovením uvedených požadavků je sledováno naplnění veřejného zájmu (pozn. zvýraznění provedl Krajský soud v Praze). Samotný mechanismus pořizování územně plánovací dokumentace je třeba považovat za způsob prosazování veřejného zájmu v dané oblasti, územně plánovací dokumentace jako výsledek takového mechanismu pak tento veřejný zájem odráží. Jestliže je tedy stavba posuzována z pohledu souladu s touto dokumentací, je poměřována i z hlediska veřejného zájmu. To samé platí i o hodnocení souladu stavby s cíli a záměry územního plánování …. Stanovením technických požadavků na výstavbu či stavby je rovněž sledován veřejný zájem, a to zejména zájem na bezpečnosti takové stavby, řádné funkčnosti stavby, a tím i ochraně zdraví uživatelů této stavby, jakož i jiných osob, ochraně životního prostředí apod. … I zde tedy platí, že jestliže má být stavba s těmito požadavky v souladu, pak je tento požadavek stanoven za účelem zajištění veřejného zájmu. Konečně i v případě posuzování souladu se zájmy chráněnými zvláštními zákony se jedná o hodnocení, zda je stavba v souladu s veřejným zájmem, resp. jeho dílčí složkou, k jejíž ochraně byl příslušný zákon přijat a jejíž ochranou byl příslušný dotčený orgán zákonem pověřen (...). Soud tedy uzavírá, že sledování existence veřejného zájmu na dodatečném povolení stavby se musí v každém jednotlivém případě uskutečňovat z hlediska posouzení splnění podmínek uvedených v § 88 odst. 1 písm. b) věta druhá stavebního zákona“.

Žalobcům je sice nutno dát za pravdu v tom, že výčet podmínek týkající se prokazování souladu dodatečně povolované stavby s veřejným zájmem uvedený v § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona je pouze demonstrativní a při zjišťování souladu takové stavby s veřejným zájmem lze nepochybně přihlížet i k jiným okolnostem, než jsou v citovaném ustanovení výslovně uvedeny. Jak nicméně celkem jednoznačně plyne z výše citované judikatury, je veřejný zájem při dodatečném povolování staveb zhmotněn právě prostřednictvím požadavků vyplývajících z územně plánovací dokumentace, cílů a záměrů územního plánování, obecných technických požadavků na výstavbu, technických požadavků na stavby a zájmů chráněných zvláštními předpisy. V tomto ohledu je nutno zdůraznit, že v projednávané věci žalobci nezpochybnili závěr správních orgánů spočívající právě v tom, že dodatečně povolovaná stavba podmínky demonstrativně vypočtené v § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona naplňuje. Jak již bylo výše uvedeno, správní orgán rozhodující o žádosti o dodatečné povolení stavby nepochybně může přihlédnout i k dalším okolnostem dané věci a posoudit, zda tyto okolnosti existenci veřejného zájmu na dodatečném povolení stavby spíše svědčí nebo ji spíše vylučují. V projednávané věci žalobci spatřují rozpor dodatečně povolované stavby s veřejným zájmem pouze v tom, že stavebníci uskutečnili danou stavbu v rozporu se stavebním povolením úmyslně. V tomto ohledu je sice nutno připustit, že je jistě rozdíl, pokud stavebník nerespektuje při provedení stavby stavební povolení v důsledku nepochopení, nedorozumění či nejasnosti vydaného stavebního povolení, nebo pokud zcela vědomě koná nad rámec vydaného povolení. Tato okolnost, jejíž prokazování může být navíc v řadě ohledů více než obtížné, však sama o sobě nemůže být pro zjištění souladu dodatečně povolované stavby s veřejným zájmem určující. Jak již bylo výše uvedeno, podstata a smysl dodatečného povolování staveb spočívá v tom, že určitá stavba může být dodatečně povolena v podobě, ve které by byla povolena i ve standardně vedeném řízení (srov. též závěry žalobci citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2007, čj. 1 As 46/2006-75). Pokud pak taková stavba naplňuje požadavky demonstrativně vypočtené v § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona k prokázání souladu s veřejným zájmem, musí být okolnost zpochybňující tento soulad natolik významná, aby převážila nad naplněním shora vymezených podmínek. Jak již nicméně bylo výše uvedeno, aniž by soud chtěl bagatelizovat nezákonný postup stavebníků, žalobci tvrzené úmyslné nerespektování stavebního povolení i s ohledem na podobu sporného stavebního záměru (prodloužení garáže o 3,82m oproti stavebnímu povolení), v projednávané věci takovou okolností bez dalšího být nemůže. Nelze souhlasit s tím, že by samotné úmyslné nerespektování stavebního povolení mělo za následek nemožnost získání dodatečného stavebního povolení. Takovýto závěr by ve své podstatě znemožňoval stavebním úřadům dodatečně povolovat značnou část staveb odporujících původnímu stavebnímu povolení a vyžadoval by zásadní koncepční změnu právní úpravy. Nelze chápat otázku nerespektování vydaného stavebního povolení jako veřejný zájem, který je třeba chránit sám o sobě, ale je třeba vždy zkoumat míru intenzity takovéhoto zásahu. Takto danou otázku přitom již předestřela judikatura soudů včetně té, které se dovolávali žalobci v průběhu celého řízení. K odkazům žalobců učiněným v žalobě na nálezy Ústavního soudu [sp. zn. III. ÚS 455/03 a „ÚS 403/2002“ (správně zřejmě sp. zn. II. ÚS 482/02)] lze ostatně závěrem ještě poznamenat, že na rozdíl od shora citované judikatury Nejvyššího správního soudu tato rozhodnutí Ústavního soudu na projednávanou věc zcela nedopadají, neboť se týkají staveb neoprávněných a nikoliv (jako tomu bylo v projednávané věci) stavby toliko nepovolené (k rozdílům mezi stavbou neoprávněnou a nepovolenou srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, čj. 3 Ans 3/2006-85).

S ohledem na výše uvedené dospěl Krajský soud v Praze k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

O náhradě nákladů řízení pak rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož má právo na náhradu nákladů řízení před soudem ten účastník, který měl ve věci plný úspěch. Ze soudního spisu v dané věci přitom nevyplynulo, že by žalovanému, který měl ve věci úspěch, vznikly náklady nad rámec jeho běžné administrativní činnosti, ostatně náhradu nákladů ani nepožadoval.

Poučení : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 22. června 2016

JUDr. Milan Podhrázký, v. r.

předseda senátu

Za správnost: Božena Kouřimová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru