Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

48 A 38/2015 - 42Rozsudek KSPH ze dne 24.01.2017

Prejudikatura

5 Afs 5/2008 - 75


přidejte vlastní popisek

48 A 38/2015 -42

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Milana Podhrázkého a soudců Olgy Stránské a Mgr. Jitky Zavřelové ve věci žalobce: X , s.r.o., se sídlem X, X, zastoupeného Mgr. Pavlem Havlíkem, advokátem se sídlem Gorazdova 11, Praha 2, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 1. 2015, čj. 105116/2014/KÚSK OŽP-Pat, sp. zn. SZ-105116/2014/KÚSK/2,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze a postoupenou usnesením městského soudu ze dne 7. 4. 2015, čj. 8 A 51/2015-17, zdejšímu soudu jako místně příslušnému domáhá zrušení výše označeného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Kutná Hora (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 23. 6. 2014, čj. MKH/040175/2014. Správní orgán I. stupně tímto rozhodnutím, jehož zrušení se žalobce taktéž domáhá, uložil žalobci pokutu ve výši 5.000 Kč za porušení § 39 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a změně některých zákonů (dále jen „zákon o odpadech“), neboť žalobce jako původce odpadů nevedl v období ledna až září 2013 průběžnou evidenci o odpadech a způsobech nakládání s nimi ve svých provozovnách v Kutné Hoře (na adresách X, X a X).

Žalobce předně upozornil na to, že postup správních orgánů v dané věci byl nezákonný a zmatečný, přičemž ani neměl možnost vyvrátit skutečnosti tvrzené správními orgány v jeho neprospěch. Dotazy žalobce adresované správním orgánům zůstaly nezodpovězeny a byly naopak interpretovány jako účelové chování. Dne 16. 9. 2013 byl žalobci doručen příkaz správního orgánu I. stupně, jímž mu byla uložena pokuta za nevedení průběžné evidence o odpadech, nikoliv ovšem za její chybné vedení, které je předmětem výtek všech navazujících správních aktů. Příkaz vychází z průběhu kontroly ze dne 10. 6. 2013, při níž žalobce uvedl, že evidence odpadů za dané provozovny není vedena, protože tam odpady nevznikají. Z uvedeného příkazu ani protokolu však není zřejmé, jakého období se dotaz správního orgánu týkal. Žalobce nesouhlasí s tím, že by jeho odpověď směřovala do prvních měsíců roku 2013, neboť v tomto období odpad vznikal a byl řádně evidován. Při ústním jednání dne 30. 10. 2013 ostatně část evidence odpadů za toto období správnímu orgánu předal, dostál tak své povinnosti a vyvrátil tvrzení v příkazu obsažená. Tvrzení žalobce o neexistenci odpadu odpovídalo vedení evidence v letech 2011 a 2012, kdy na daných provozovnách žádný odpad nevznikal, což žalobce podrobně vysvětlil v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně včetně toho, že suroviny lze dále zpracovávat ke druhotným účelům. Nelze žalobce pokutovat za blíže neurčené období a následně na základě dostupných „důkazů“ některé období zvolit. Příkaz v dané věci nelze považovat za dostatečně určitý, není-li z jeho odůvodnění možno dovodit období, k němuž se uložení pokuty vztahuje. Žalobce následně ve snaze vyhovět požadavku správního orgánu na předložení evidence odpadů žádal o informace, co je pojmem odpad míněno a zda i neexistující odpad je stále odpadem, který je nutno ve smyslu zákona evidovat. Mimo absence odpovědi na tento dotaz nepřispěl správní orgán k objasnění situace ani vlastním chováním, neboť zažádal o doklady o vedení průběžné evidence o odpadech za roky 2011 a 2012 a učinil tak nastalou situaci ještě méně přehlednou.

Žalobce dále uvedl, že správní orgán I. stupně následně vydal dne 23. 6. 2014 rozhodnutí, ve kterém již specifikoval sporné období a vytýká v něm žalobci nesprávné vedení průběžné evidence odpadů. Tento závěr zakládá na evidenci odpadů poskytnuté společností X, s. r. o. (dále jen „X“). Stojí-li přitom proti sobě důkazy o stejné síle, je nutno posoudit je z hlediska důvěryhodnosti a účelovosti tak, aby byl závěr o jejich rozdílné výpovědní hodnotě dostatečně přesvědčivý. Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně však neplyne, z jakého důvodu upřednostnil evidenci vedenou společností X oproti evidenci žalobce. Argument, že správní orgán neshledal okolnosti zpochybňující věrohodnost, ani zájem společnosti X na zkreslení informací, nelze považovat za dostatečný. Uvedená společnost při vedení evidence může chybovat jako jakýkoliv jiný subjekt. Žalobce pak uzavřel, že na základě jeho opožděných či mylných reakcí na ne zcela jasné akty správního orgánu nelze bez dalšího usuzovat, že by jednal účelově a evidenci vypracoval dodatečně a nepravdivě.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že správní orgán I. stupně v průběhu správního řízení i před jeho zahájením vždy specifikoval, jaké informace od žalobce požaduje, a to jak v dopise ze dne 20. 5. 2013, tak i při jednání konaném dne 30. 10. 2013. Další jasně specifikovaný požadavek je obsažen v žádosti ze dne 19. 11. 2013. Podle žalovaného je zcela opodstatněné pochybovat o pravdivosti tvrzení žalobce a poukázal při tom na odpovědi zástupkyně žalobce, proč žalobce nepředložil průběžnou evidenci již na základě výzvy ze dne 20. 5. 2013 a proč neuplatnil námitky proti závěrům protokolu ze dne 11. 6. 2013. Žalovaný dále poukázal na to, že pokuta byla uložena za nesprávně vedenou průběžnou evidenci odpadu, a řešení pojmu odpad a diskuse, kdy odpad vzniká, nejsou proto pro samotné napadené rozhodnutí významné. Zdůraznil dále, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně obsahuje všechny zákonné náležitosti. Žalovaný poukázal též na to, že hlavním důvodem uložení pokuty byla nesprávná průběžná evidence odpadů. Tím, že žalobce evidenci vedl a správnímu orgánu ji předložil, lze mít za jednoznačně prokázané, že odpady v jeho uvedených provozovnách vznikly. Správní orgán I. stupně neprokazoval, kolik jakého odpadu za dané období v těchto provozovnách vzniklo, lze ovšem mít za prokázané, že žalobcem opakovaně předložená evidence je nesprávná. K tomuto zjištění přispěly informace, které si správní orgán I. stupně vyžádal od společnosti X, z nichž plyne, že z uvedených provozoven tato společnost od žalobce v daném období žádný odpad nepřijala. Žalovaný závěrem navrhl, aby mu soud s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/13 přiznal paušální náhradu nákladů řízení.

V replice k vyjádření žalovaného žalobce shrnul dosavadní průběh řízení a zdůraznil, že správní orgány v průběhu řízení měnily výčet dotčených provozoven, dokladů i informací, jejichž předložení požadovaly, jakož i dotčená časová období. Pokud chtěl žalobce informace upřesnit, nebo žádal výklad toho, jak správní orgán nahlíží na interpretaci předpisů, ten odmítal této žádosti vyhovět s poukazem na účelovost jednání žalobce. Povinností správního orgánu nicméně bylo poskytnout žalobci takové informace, které by mu umožnily splnit požadavky správního orgánu. Ten tak ovšem neučinil a z průběhu celého řízení je zjevné, že žalobce hodlal za každou cenu sankcionovat, což žalobce považuje za zjevné zneužití úředního postupu. I bez poskytnutí relevantního vysvětlení ze strany správního orgánu se žalobce snažil poskytnout mu všechny doklady a informace, které měl k dispozici, což ovšem vedlo jen je stupňování požadavků na předložení dalších a dalších dokladů. Řadu z nich přitom žalobce ani nemohl mít k dispozici za situace, kdy za konkrétní období u něj žádný odpad ani nevznikal. Žalobce současně setrval na tom, že evidenci odpadu poskytnutou společností X neshledává jako přesvědčivý důkaz, neboť žalovaný nijak nevysvětlil, proč tuto evidenci upřednostnil před podklady dodanými žalobcem a z čeho dovozuje správnost a úplnost evidence uvedené společnosti. Žalobce doklady předložené správnímu orgánu I. stupně považuje za správné a nepředložení všech příslušných dokladů žalobce ospravedlňuje tím, že v letech 2011 a 2012 na daných provozovnách žádný odpad nevznikal. S tvrzením společnosti X, že ve sporném období z provozoven žalobce žádný odpad nepřijala, pak žalobce nesouhlasí s tím, že žalovaný k osvětlení těchto tvrzení neprovedl žádné dokazování a vycházel pouze z ničím nepodložených tabulek dodaných uvedenou společností, aniž by své rozhodnutím podložil jiným důkazem či svědeckou výpovědí.

Ze správního spisu soud zjistil, že na základě podnětu úřední osoby z jiného svého odboru se správní orgán I. stupně dne 20. 5. 2013 obrátil na žalobce s tím, aby předložil dokumentaci a poskytl informace související s nakládáním s odpady v jeho provozovnách na správním území města Kutná Hora. Současně usnesením z téhož dne žalobci uložil dokumentaci za roky 2011 a 2012 předložit do 5 dnů (usnesení ze dne 20. 5. 2013, čj. MKH/023013/2013). V návaznosti na to žalobce doručil správnímu orgánu I. stupně dokumenty, jejichž výčet je uveden v úředním záznamu ze dne 4. 6. 2013 (čj. MKH/026052/2013). Dne 10. 6. 2013 se pak u správního orgánu I. stupně konalo ústní jednání za přítomnosti zástupce žalobce, který uvedl, že evidence odpadů za provozovny X, X aX „není vedena, protože zde odpady nevznikají. Materiál je svážen a tříděn v provozovně X a dále jako odpad shromažďován a soustřeďován v této provozovně “ (protokol čj. MKH/026812/2013). Správní orgán I. stupně pak dne 11. 6. 2013 provedl kontrolní šetření zaměřené na shora uvedené provozovny žalobce se závěrem, že „systém nakládání s odpady je ve všech předmětných provozovnách obdobný, jsou rozmístěny shromažďovací nádoby – odpadkové koše … ve kterých jsou shromažďovány odpady svým charakterem podobné komunálním odpadům… takto shromážděný materiál je z odpadkových košů sesypán do igelitových pytlů a každé ráno … odvážen řidiči do provozovny X“ (protokol čj. MKH/027073/20103). O svých závěrech pak správní orgán I. stupně vyhotovil dne 31. 7. 2013 protokol, dle něhož skutečnosti zjištěné při kontrolních šetřeních jsou porušením § 39 odst. 1 zákon o odpadech, které spatřuje v tom, že žalobce „nevede průběžnou evidenci o odpadech a způsobech nakládání s odpady za každou samostatnou provozovnu samostatně“ (protokol čj. MKH/034820/2013).

Jak ze správního spisu dále plyne, správní orgán I. stupně vydal dne 16. 9. 2013 příkaz, kterým žalobci uložil pokutu ve výši 5.000 Kč pro porušení § 39 odst. 1 zákona o odpadech, jehož se měl žalobce dopustit tím, že jako původce odpadů nevedl průběžnou evidenci o odpadech vznikajících v jeho shora uvedených provozovnách (příkaz čj. MKH/040997/2013). Proti tomuto příkazu podal žalobce dne 25. 9. 2013 odpor, v němž namítl, že faktickou evidenci o odpadech a způsobech nakládání s nimi vede, a to rozpisem evidence pro každou provozovnu zvlášť, nikoliv však v klasické papírové formě, ale centrálně v počítačovém a účetním systému užívaném pro všechny provozovny, který se nachází na jednom místě (provozovna X). V návaznosti na to se pak v dalším průběhu řízení dne 30. 10. 2013 uskutečnilo u správního orgánu I. stupně ústní jednání (protokol čj. MKH/047765/2013). Zde žalobce předložil průběžnou evidenci odpadů za provozovny X, X a X s tím, že evidence je vedena za každou provozovnu zvlášť. Jako „partnerská firma“ je na této evidenci vždy uvedena společnost X. Současně při tomto jednání žalobce reagoval na dotazy správního orgánu I. stupně týkající se toho, proč neuplatnil námitky proti kontrolnímu protokolu ze dne 11. 6. 2013 a proč nepředložil danou evidenci na žádost správního orgánu I. stupně již v předchozím řízení. Žalobce též požádal správní orgán I. stupně o to, má-li předložit ještě nějaké další podklady, aby jej správní orgán o svém názoru poučil, aby mohl doklady před rozhodnutím ve věci předložit. Na to správní orgán I. stupně reagoval usnesením ze dne 1. 11. 2013, čj. MKH/051156/2013, jímž žalobci sdělil, že nebude stanovovat, jaké důkazy na podporu svých tvrzení má navrhnout nebo předložit a současně mu stanovil lhůtu k uplatnění návrhů či důkazů.

Součástí správního spisu je dále mimo jiné i „přehled převzatých odpadů od provozoven X s. r. o. … za roky 2011, 2012 a část roku 2013 (od 1. 1. do 30. 9.)“ ze dne 6. 11. 2013, který k žádosti správního orgánu I. stupně vyhotovila společnost X. Žalobce dne 13. 11. 2013 doplnil listinné důkazy v dané věci listinami („vzor průběžné evidence produkce odpadů“, „průběžná evidence za prodejny“ a „metodický pokyn pro nakládání s odpady“). Správní orgán I. stupně pak v návaznosti na to usnesením ze dne 19. 11. 2013, čj. MKH/054523/2013, vyzval žalobce k předložení průběžné evidence o odpadech v provozovnách X a X za roky 2011 a 2012. Na toto usnesení žalobce reagoval odvoláním, v němž současně navrhl s ohledem na podjatost pracovníků správního orgánu I. stupně postoupit věc jinému věcně příslušnému orgánu a požádal, aby odvolací správní orgán závazně vyložil otázky žalobcem v odvolání vznesené. V reakci na to jednak tajemník správního orgánu I. stupně usnesením ze dne 19. 12. 2013, čj. MKH/057543/2013/KAN, rozhodl o tom, že příslušné úřední osoby nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodnutí dané věci, a jednak žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 3. 2014, čj. 191632/2013/KÚSK OŽP-Pat, výše uvedené odvolání zamítl a usnesení správního orgánu I. stupně ze dne 19. 11. 2013 potvrdil. Na oznámení správního orgánu I. stupně o pokračování v řízení reagoval žalobce dne 24. 4. 2014 tak, že žalobci není zcela zřejmé, o poskytnutí jakých informací má správní orgán vlastně zájem a žalobce neví, které informace má sdělit, aby poskytl součinnost dostatečným způsobem. Správní orgán I. stupně následně žalobci oznámil ukončení dokazování, upřesnění obvinění a stanovil mu lhůtu na seznámení s podklady pro rozhodnutí (oznámení ze dne 29. 4. 2014, čj. MKH/028145/2014). Na to reagoval žalobce vyjádřením ze dne 14. 5. 2014.

Správní orgán I. stupně následně shora již označeným rozhodnutím ze dne 23. 6. 2014 uložil žalobci pokutu ve výši 5.000 Kč za porušení § 39 odst. 1 zákona o odpadech, neboť žalobce jako původce odpadů nevedl v období ledna až září 2013 průběžnou evidenci o odpadech a způsobech nakládání s nimi ve svých výše již zmíněných provozovnách způsobem stanoveným prováděcím právním předpisem, „a to co do způsobu nakládání, identifikace partnera a množství odpadů“. Zatímco se obě evidence shodovaly ohledně odpadu z provozoven žalobce v X ulici, tak se rozcházely, pokud jde o dotčené provozovny. Zatímco společnost X neevidovala žádnou dodávku odpadu od žalobce z dotčených provozoven v předmětném období, tak žalobce deklaroval převoz odpadu do provozovny X, což je však dle správního orgánu I. stupně pouze sídlo společnosti X (na adrese žádná provozovna není). Dále se správní orgán I. stupně v daném rozhodnutí zabýval otázkou věrohodnosti obou evidencí, upozornil na to, že společnost X nemá vztah k věci a ani důvod poškozovat žalobce, přičemž žalobce není schopen doložit manipulaci s odpady (např. pomocí faktur, dodacích listů apod.). Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 3. 7. 2014 odvolání, v němž především namítal, že nemá oporu v provedeném dokazování a je postaveno na řadě domněnek a indicií, k nimž se žalobce detailněji vyjádřil. Dále se zabýval definicí pojmu odpad a upozornil na to, že správní orgán svůj výklad příslušných zákonných ustanovení žalobci neposkytl. Namítl dále nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí správního orgánu I. stupně. O tomto odvolání rozhodl žalovaný rozhodnutím napadeným projednávanou žalobou, kterým odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.

Žaloba byla podána včas a je věcně projednatelná, proto soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jakož i řízení předcházející jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Relevantní právní úpravu představuje v projednávané věci především § 39 odst. 1 zákona o odpadech, podle něhož „původci odpadů a oprávněné osoby, které nakládají s odpady, jsou povinni vést průběžnou evidenci o odpadech a způsobech nakládání s odpady. Evidence se vede za každou samostatnou provozovnu a za každý druh odpadu samostatně. Způsob vedení evidence pro jednotlivé druhy odpadů stanoví prováděcí právní předpis“. Jak přitom plyne z § 66 odst. 2 písm. a) téhož zákona, „Pokutu do výše 1 000 000 Kč uloží inspekce nebo příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností fyzické osobě oprávněné k podnikání nebo právnické osobě, která nevede v rozsahu a způsobem stanoveným v části šesté tohoto zákona evidenci odpadů a zařízení nebo neplní ve stanoveném rozsahu ohlašovací povinnost nebo nezašle ve stanovené lhůtě nebo ve stanoveném rozsahu příslušnému správnímu úřadu údaj týkající se zařízení k nakládání s odpady, nebo evidenci po stanovenou dobu nearchivuje.“

Ve vztahu k první části žalobní argumentace uplatněné žalobcem je třeba zdůraznit, že spor se v dané věci týká (a může týkat) toliko nedostatků evidence žalobce o odpadech a nakládání s nimi ve shora označených provozovnách v období prvních devíti měsíců roku 2013. Předmětem tohoto řízení tedy nemůže být období 2011 až 2012 a argumentace žalobce vztahující se k tomuto období nemůže být v projednávané věci relevantní. Soud v tomto ohledu nemohl přehlédnout, že značná část odvolacích námitek žalobce v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně se týkala právě období let 2011 a 2012, zatímco dané rozhodnutí dopadalo pouze na část období roku 2013, přičemž k období let 2011 a 2012 směřuje i dílčí argumentace uplatněná v nyní projednávané žalobě. Výše uvedené se ostatně týká i opakovaných žádostí žalobce adresovaných správním orgánům ve vztahu k výkladu některých institutů zákona o odpadech. Lze opětovně zdůraznit, že předmětem tohoto sporu není otázka, zda žalobce byl či nebyl původcem odpadů v letech 2011 a 2012, ale zda evidenci o nich (a nakládání s nimi) vedl v části roku 2013 v souladu se zákonem.

Namítá-li žalobce, že chybným postupem správního orgánu I. stupně mu bylo odepřeno vyjádřit se ke skutečnostem, které měl správní orgán za prokázané, je nutno připustit, že s ohledem na výše reprodukovaný spis je zřejmé, že po nemalou část probíhajícího řízení v dané věci nebylo zcela jednoznačně specifikováno (ohraničeno) období, jehož se dané řízení týká. Žalobci je sice třeba dát za pravdu v tom, že neujasnění období, za které má být určitý subjekt sankcionován orgány veřejné správy, do určité míry narušuje právní jistotu a znesnadňuje procesní postavení takového subjektu. V projednávané věci však možná pochybnost žalobce minimálně ve vztahu k nyní přezkoumávaným rozhodnutím správních orgánů obou stupňů byla zhojena nejpozději oznámením správního orgánu I. stupně doručeným žalobci (prostřednictvím jeho zástupci) dne 2. 5. 2014 (oznámení ze dne 29. 4. 2014, čj. MKH/028145/2014). Z toho je již bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že žalobci je kladeno za vinu nevedení průběžné evidence o odpadech dle § 39 odst. 1 zákona o odpadech, a to co do množství, způsobu nakládání a identifikace partnera, dále o jaké období se jedná a v případě jakých provozoven. Z hlediska správního řízení je přitom nutno tuto jeho fázi dle § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) označit za klíčovou. V projednávané věci tedy žalobce zcela zjevně měl možnost vyjádřit se jak ke specifikaci obvinění, tak k podkladům, které měl správní orgán pro rozhodnutí k dispozici, přičemž žalobce této možnosti také využil. Za této situace tak nelze žalobci přisvědčit v tom, že neměl možnost vyvrátit skutečnosti tvrzené správním orgánem I. stupně, ostatně možnost vyvrátit závěry správního orgánu I. stupně měl i v rámci odvolacího řízení, kde taktéž lze doplňovat podklady pro rozhodnutí [srov. § 82 odst. 4 a § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu]. Doplnil-li žalobce v replice k vyjádření žalovaného související argumentaci v tom smyslu, že správní orgán I. stupně po něm požadoval informace o některých provozovnách a postupně tento požadavek rozšiřoval, je k tomu třeba uvést, že již v rámci prvotních úkonů daného řízení vůči žalobci správní orgán požadoval informace „o nakládání s odpady v provozovnách společnosti … na správním území obecního (městského) úřadu obce s rozšířenou působností Město Kutná Hora“ (viz shora již označená výzva ze dne 20. 5. 2013). Poukazuje-li pak žalobce v rámci žaloby též na nejasnosti týkající se „pokutovaného období“ z hlediska příkazu správního orgánu I. stupně ze dne 16. 9. 2013, je k tomu třeba dodat, že v důsledku řádně a včas podaného odporu žalobce byl tento příkaz ze zákona zrušen (srov. § 150 odst. 3 správního řádu), a proto jakékoliv případné vady tohoto příkazu nemohou být ve vztahu k zákonnosti napadených rozhodnutí významné. Krajský soud v Praze tedy uzavírá, že pro danou věc považuje za stěžejní tu skutečnost, že z rozhodnutí správního orgánu I. stupně lze zcela jednoznačně dovodit za jaký delikt, v jakém období a jaké provozovně byla žalobci sporná pokuta uložena, přičemž nevyjasnění otázky „pokutovaného období“ od samotného počátku řízení nelze bez dalšího považovat za vadu řízení, která by měla vést ke zrušení napadeného rozhodnutí.

Další okruh žalobcem uplatněné argumentace se pak týká hodnocení důkazů, kdy podle něj není zřejmé, proč správní orgány upřednostnily evidenci společnosti X před evidencí žalobce. K tomu soud předesílá, že v rámci správního řízení „podklady pro správní řízení opatřuje správní orgán“ (§ 50 odst. 2 správního řádu), přičemž „účastníci jsou povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. Správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci“ (§ 50 odst. 4 téhož zákona). Správní orgány pak při hodnocení důkazů postupují dle zásady volného hodnocení důkazů, kterou především „nelze vykládat tak, že by závěry … o skutkové stránce věci mohly být výsledkem libovůle. Takové závěry musí naopak vyplynout z racionálního myšlenkového procesu odpovídajícího požadavkům formální logiky, v jehož rámci bude důkladně posouzen každý z provedených důkazů jednotlivě a zároveň budou veškeré tyto důkazy posouzeny v jejich vzájemné souvislosti.” (rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 5 Afs 5/2008-75). Dojde-li tedy k rozporům zjištění plynoucích z některých provedených důkazů, je povinností správního orgánu své skutkové závěry ve vztahu k těmto rozporům řádně vysvětlit. V obecné rovině nepochybně lze souhlasit se žalobcem v tom, že k naplnění uvedené povinnosti správního orgánu nepostačuje pouhé konstatování, že některý důkaz je mimo kontext ostatních důkazů důvěryhodnější, neboť důkazy se hodnotí nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech. Nicméně v nyní projednávané věci podle názoru soudu k nepřípustně selektivnímu hodnocení důkazů nedošlo. Především je třeba zdůraznit, že správní orgán I. stupně se podrobně zabýval rozpory mezi evidencí žalobce a evidencí společností X (viz zejm. str. 5 - 6 jeho rozhodnutí). Upozornil jednak na nejasnosti („nápadnou shodu“) týkající se žalobcem vykazovaného množství odpadů předaného společnosti X a jeho množstvím, jehož převzetí vykazuje tato společnost u jiných provozoven žalobce, a jednak toho, že žalobce dle své evidence měl převézt odpad do sídla společnosti X, kde však tato společnost nemá žádnou provozovnu (žalobce tuto okolnost nikterak nezpochybnil, ani nevysvětlil v řízení spřed správním orgánem I. stupně, odvolacím řízení ani v žalobě). Už tato zjištění sama o sobě do určité míry zpochybňují tvrzení i evidenci žalobce. Vedle toho správní orgán I. stupně doplnil své úvahy v tom smyslu, že žádné skutečnosti uvedené v jeho evidenci žalobce nedoložil jakýmikoliv jinými dokumenty (dodací listy, faktury apod.). Hodnocení důkazů provedené v dané věci považuje soud za ucelené i logické a učiněné skutkové závěry za odpovídajícím způsobem odůvodněné. Nelze ostatně přehlédnout, že žalobce tyto závěry zpochybňuje pouze argumenty obecného charakteru a nijak konkrétně závěry správních orgánů nevyvrací. Poukazuje-li na možnou chybu v záznamech společnosti X, tuto samozřejmě nelze vyloučit, v daném případě by však s ohledem na výše uvedené muselo dojít k řetězci chyb, jež by musely nastat zároveň a vysvětlit souhrn pochybností vymezených správním orgánem I. stupně. Opětovně je pak třeba s odkazem na výše citovanou právní úpravu zdůraznit, že je to sice primárně správní orgán, kdo opatřuje podklady pro své rozhodnutí, důkazy na podporu svých tvrzení však označují účastníci, přičemž žalobce své pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu a závěrech správních orgánů nikterak nekonkretizuje ani nedokládá.

Krajský soud v Praze tedy žádnou ze vznesených žalobních námitek neshledal důvodnou, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovanému, který byl ve věci úspěšný, žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud žalovaný požadoval s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/13 přiznání paušální náhrady, nezbývá soudu, než konstatovat, že závěry zmíněného nálezu nejsou ve správním soudnictví aplikovatelné (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 6 As 135/2015-79).

Poučení : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 24. ledna 2017

JUDr. Milan Podhrázký, v.r.

předseda senátu

Za správnost: Alena Léblová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru