Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

48 A 22/2016 - 51Rozsudek KSPH ze dne 13.03.2018


přidejte vlastní popisek

48 A 22/2016- 51

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Milana Podhrázkého a soudců Mgr. Jitky Zavřelové a Mgr. Ing. Petra Šuránka ve věci

žalobce: a) J. H.
b) V. H.
oba bytem ul. B. N., M.
zastoupeni advokátem JUDr. Jaroslavem Skoupým
sídlem Havlíčkova 584, 269 01 Rakovník

proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje
sídlem Zborovská 11, 150 21 Praha 5

za účasti osoby zúčastněné na řízení: J. B.
bytem D., P.,

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 11. 2015, sp. zn. X, č. j. X,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 11. 2015 č. j. X, sp. zn. X, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů řízení částku ve výši 14 019 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce JUDr. Jaroslava Skoupého, advokáta.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Společnou žalobou podanou k Městskému soudu v Praze a postoupenou usnesením městského soudu ze dne 5. 2. 2016, č. j. X, zdejšímu soudu jako místně příslušnému, se

Shodu s prvopisem potvrzuje A. S.

2
48 A 22/2016

žalobci domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl jejich odvolání a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Rakovník, odboru výstavby a investic (dále jen „stavební úřad“), ze dne 27. 2. 2015, č. j. X, sp. zn. X. Stavební úřad tímto rozhodnutím, jehož zrušení se žalobci taktéž domáhají, umístil osobě zúčastněné na řízení stavbu „oplocení u rodinného domu čp. X v M. u R.“ na pozemku p. č. st. X v k. ú. M..

2. Žalobci připomněli, že ještě před rozhodnutím stavebního úřadu vznesli námitky proti tomu, aby oplocení mělo dvířka na jejich pozemek (p. č. X). V daném místě stála nejméně 50 let stodola osoby zúčastněné (zděný štít stodoly), ve které žádná dvířka (či otvor) sloužící ke vstupu na pozemek žalobců nebyl. Podle stavebního úřadu „kapalice“ nacházející se po celé délce hraniční zdi je společným územím, které má jasně vymezenou funkci odvodu dešťových vod a je ve vlastnictví obou stran, což je však dle žalobců v rozporu se zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). Z protokolu o vytyčení hranic jednoznačně vyplynulo, že hranice mezi jejich pozemkem a pozemkem osoby zúčastněné probíhá asi 20 cm od zdi domu osoby zúčastněné, přičemž na takto úzkém pozemku není možné se pohybovat. Jakákoliv argumentace o nutnosti vstupu osoby zúčastněné do těchto míst je nelogická a nemá oporu v zákoně. Žalobci navíc stavebnímu úřadu doložili, že „kapalici“ postavili sami, neboť právní předchůdkyně osoby zúčastněné se na tom odmítla podílet. Podle žalobců jsou dvířka oplocení v rozporu s § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“). Nachází-li se stěna domu (či jiné stavby) až na hranici pozemku, nesmí být v takové stěně žádné stavební otvory. To platí i pro stavbu oplocení, u něhož dvířka jednoznačně představují takový otvor.

3. Žalobci pak nesouhlasí ani s argumentací žalovaného odvolávající se na nutnost údržby zdi domu osoby zúčastněné. Žalovaný totiž zcela ignoroval § 1021 občanského zákoníku zakotvující nárok souseda na vstup na sousední pozemek za účelem údržby své stavby. Stejný nárok byl součástí i předchozí úpravy. V minulosti s takovými úpravami nebyl problém, což žalobci dokládají tím, že v létě 2012 umožnili osobě zúčastněné vstup na svůj pozemek za účelem montáže okapů. Podle žalobců pak žalovaný v napadeném rozhodnutí neodstranil ani chybný postup stavebního úřadu ve smyslu § 89 odst. 5, případně § 114 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 350/2012 Sb. (dále jen „stavební zákon“). Je totiž nepochybné, že umístění dvířek v oplocení mezi sousedními pozemky umožňujících kdykoliv vstup na pozemek žalobců je značným zásahem do jejich vlastnických práv a jedná se nepochybně o námitku občanskoprávní povahy. Zároveň však osoba zúčastněná nemá žádné věcné břemeno nebo jiné věcné právo, které by jí uvedené umožňovalo. Jde tedy o otázku existence či rozsahu vlastnických práv, kterou stavební úřad není oprávněn podle uvedeného ustanovení oprávněn řešit. Řízení proto měl přerušit a vyzvat účastníka, aby se obrátil na soud, což však stavební úřad (ani žalovaný) neučinil. Správní orgány tak přesáhly svoji pravomoc, neboť řešily námitky týkající se existence či rozsahu vlastnických práv.

4. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě pouze konstatoval, že obsah žaloby se neliší od námitek žalobců vznesených v odvolání, k čemuž dodal, že setrvává na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

5. Při jednání u soudu účastníci setrvali na svých písemných podáních. Žalobci nad rámec toho zdůraznili, že danou „kapalici“ vybudovali právě oni, a to v roce 1985. Podle žalobců se žalovaný nevypořádal s jejich námitkami uplatněnými v odvolání. Nezabýval se ani otázkou rozporu daného plotu s výše citovanou vyhláškou, ani otázkou vlastnických či jiných práv k pozemku žalobců. Ustanovení o společné rozhradě dle občanského zákoníku nemůže v dané věci připadat do úvahy. Žalobci poukázali též na to, že na prostor 20 cm, který zbývá od hranice pozemků k danému plotu, se nevejde žádná osoba, tedy při jakémkoliv použití branky a vstupu už dojde k zásahu do jejich práv. Postup správních orgánů obou stupňů žalobci označili za bezpráví.

Shodu s prvopisem potvrzuje A. S.

3
48 A 22/2016

6. Žalovaný při jednání u soudu nad rámec písemného vyjádření k žalobě uvedl, že se ztotožnil se závěrem stavebního úřadu, který na dané území nahlížel jako na rozhradu, přičemž poukázal na vytyčovací protokol, podle něhož „kapalice“ je mezi pozemky žalobců a osoby zúčastněné. Stavba dvířek v oplocení proto není nemožná a za účelem výkonu práv plynoucích z rozhrady se dané řešení jeví jako vhodné. Dvířka vedou do společného prostoru, přičemž žalobci zmiňovaný § 25 odst. 6 vyhlášky č. 501/2006 Sb. nelze aplikovat, zvolené řešení je naopak v souladu s § 25 odst. 1 téže vyhlášky. Žalovaný poukázal i na to, že žalobci měli možnost uplatnit námitky a tohoto práva také využili. Spornými dvířky nebude podle žalovaného nepřiměřeně zasaženo do práv žalobců.

7. Z předloženého správního spisu soud v dané věci ověřil, že osoba zúčastněná podala dne 4. 8. 2014 ke stavebnímu úřadu žádost o územní souhlas týkající se záměru „výstavba části chybějícího oplocení k uzavření svého pozemku … a dozdění části opěrné štítové zdi“. Jak plyne z příloh žádosti, součástí záměru jsou i „dveře pro přístup na vlastní pozemek a častou údržbu dřevěného oplocení“. Vzhledem k tomu, že záměr nesplňoval podmínky pro vydání souhlasu, stavební úřad usnesením ze dne 22. 8. 2014, č. j. X, rozhodl o jeho projednání v územním řízení. V rámci tohoto řízení pak dne 30. 9. 2014 podali žalobci námitky, podle nichž, pokud jde o samotné oplocení, nic nenamítají. Vyjádřili však nesouhlas s tím, aby „v oplocení byla jakákoliv dvířka umožňující vstup do prostoru mezi navrhovaným oplocením a zdí stavby patřící k naší usedlosti“. Poukázali dále na § 1021 občanského zákoníku zakládající nárok na vstup na sousední pozemek s tím, že je otázkou, zda se v dané věci neuplatní spíše § 1024 odst. 1 téhož zákona a postavený plot tedy bude společný. Na těchto námitkách setrvali i v navazujícím podání ze dne 20. 10. 2014, v němž mimo jiné upozornili i na to, že jakýkoliv otvor v plotě je v rozporu s § 25 odst. 5 vyhlášky č. 501/2006 Sb.

8. Jak dále ze správního spisu plyne, stavební úřad rozhodnutím ze dne 27. 2. 2015, č. j. X, sp. zn. X, rozhodl o umístění dané stavby. Ve vztahu k námitkám žalobců uvedl, že stavební zákon neobsahuje opatření, které by zakazovalo umístění dvířek do oplocení, vzhledem k tomu, že dle vytyčovacího protokolu je „kapalice“ sloužící k odvodu dešťových vod ve společném vlastnictví osoby zúčastněné a žalobců. „Kapalice“ je společné území, které má jasně vymezenou funkci odvodu dešťových vod, přičemž umístění dvířek do oplocení, kde dříve stávala zeď stodoly, a do oplocení, které vyúsťuje do „kapalice“ ve společném vlastnictví, je v souladu s platnými předpisy.

9. Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci dne 18. 3. 2015 odvolání, v němž především namítli, že stavební úřad se s jejich námitkami nevypořádal v souladu s právními předpisy. „Kapalici“ upravovali sami na svoje náklady a celou dobu ji také na rozdíl od osoby zúčastněné udržují. Připomněli též rozpor požadavku na dvířka v oplocení s § 25 odst. 5 vyhlášky č. 501/2006 Sb., přičemž zřízení dvířek umožňujících vstup na pozemek žalobců zcela neadekvátně zasahuje do jejich vlastnických práv a ochranu těchto práv stavební úřad vůbec nebral v úvahu. Žalovaný odvolání zamítl žalobou napadeným rozhodnutím a prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. Zopakoval závěr stavebního úřadu, podle něhož je „kapalice“ ve vlastnictví obou stran a slouží k odvodu dešťových vod z domů č. p. X a č. p. X, přičemž tento závěr stavebního úřadu je v souladu s vytyčovacím protokolem ze dne 28. 12. 2006, č. 341-117/2006. Žalovaný dále uvedl, že § 25 odst. 5 (ani odst. 6) vyhlášky č. 501/2006 Sb. se na stavbu oplocení nevztahuje. S odkazem na § 139 odst. 1 stavebního zákona dodal, že v případě potřeby je nutné zajistit přístup ke stavbě vlastníka bez ohledu na to, zda je jejím výhradním vlastníkem či spoluvlastníkem. Uzavřel pak, že námitky občanskoprávního charakteru mu nepřísluší posuzovat.

10. Součástí správního spisu je rovněž protokol o vytyčení hranice mezi pozemky st. X a st. X v k. ú. M. ze dne 28. 12. 2006, č. X, vyhotovený Ing. J. C.. Dle tohoto protokolu vymezenou hranici uznávají za platnou a nevznesli k ní žádné připomínky jak tehdejší vlastník pozemku p. č. st. X, tak i žalobci (vlastníci pozemku p. č. st. X). Protokolem vymezená hranice se nachází

Shodu s prvopisem potvrzuje A. S.

4
48 A 22/2016

mezi stavbami na obou uvedených pozemcích, tedy zcela nepřiléhá ani ke stavbě na pozemku p. č. st. X, ani na pozemku p. č. st. X.

11. Krajský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Dospěl přitom k závěru, že žaloba je důvodná.

12. Žalobci v dané věci uplatnili dva okruhy žalobních bodů. Předně namítají, že sporné oplocení představuje stavbu na hranici pozemků a z toho důvodu v ní nesmějí být žádné otvory, tedy ani dvířka. Vedle toho žalobci poukazují na to, že žalovaný a stavební úřad zasáhli do jejich vlastnických práv a řešili námitku občanskoprávní povahy, což jim nepřísluší, resp. že žalovaný nereagoval na jejich související odvolací námitku týkající se vlastnických či jiných práv k jejich pozemku.

13. Ve vztahu k argumentaci žalobců týkající se rozporu napadeného rozhodnutí s § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb. je třeba nejprve připomenout, že podle odst. 6 tohoto ustanovení [s] ohledem na charakter zástavby je možno umístit až na hranici pozemku rodinný dům, garáž a další stavby a zařízení související s užíváním rodinného domu. V takovém případě nesmí být ve stěně na hranici pozemku žádné stavební otvory, zejména okna, větrací otvory; musí být zamezeno stékání dešťových vod nebo spadu sněhu ze stavby na sousední pozemek; stavba, její část nesmí přesahovat na sousední pozemek“.

14. K námitce týkající se výkladu shora citovaného ustanovení vyhlášky č. 501/2006 Sb. je třeba předně zdůraznit, že žalovaný se sice stručně, ovšem zcela jednoznačně, vyslovil k aplikaci daného ustanovení v projednávané věci, tedy napadené rozhodnutí není v tomto ohledu nepřezkoumatelné, jak žalobci taktéž naznačili. Jde-li pak o samotné věcné posouzení dané námitky, je třeba uvést, že i pokud by soud v dané věci vyšel z toho, že sporné oplocení představuje ve smyslu citovaného ustanovení stavbu umístěnou na hranici pozemku, nezbývá, než dospět k závěru, že omezení plynoucí z citovaného ustanovení na projednávanou věc nedopadají. Plot totiž ze své podstaty představuje stavbu, která slouží k oddělování pozemků různých vlastníků, přičemž podoba plotu (konstrukční řešení, jeho výše, použitý materiál apod.) závisí vždy na vůli majitele daného pozemku a konkrétních poměrech v místě stavby (např. v podobě zvýšených požadavků na ochranu majetku, soukromí apod.). Není přitom neobvyklé, že ploty oddělující pozemky různých majitelů jsou konstrukčně řešeny ať již za využití pletiva s otvory či nepřiléhajících stavebních dílů s mezerami mezi nimi, tedy jsou nejen snadno překonatelné a představují jen elementární (někdy dokonce spíše symbolické) oddělení pozemků různých majitelů, především jsou ale začasté i velmi snadno „vizuálně“ prostupné. Jinak řečeno, není neobvyklé, že skrz plot je z jednoho pozemku na druhý snadno vidět prostřednictvím různých „otvorů“ vzniklých v důsledku stavební konstrukce plotu, resp. že takový plot snadno umožňuje vstup na sousední pozemek. Naproti tomu v případě staveb obytných částí domu či dalších staveb souvisejících s užíváním domu, na něž citované vyhláška v daném ustanovení především dopadá, vystupuje primárně do popředí jejich jiné funkce (zejm. funkce bydlení), kdy jistě není žádoucí, aby užíváním domu stojícího na hranici pozemků různých majitelů docházelo k jejich vzájemnému obtěžování (např. větrací otvor) či narušování soukromí (např. okno). Jak již bylo výše uvedeno, funkce oplocení je však ze své podstaty odlišná, ostatně pokud by soud akceptoval výklad zastávaný žalobci, znamenalo by to, že v rozporu s citovaným ustanovením by fakticky byly umístěny ploty obsahující jakékoliv otvory (např. již zmíněná drátěná pletiva či dřevěné laťky), což lze označit za výklad absurdní. Zdejší soud si je vědom toho, že zahrnutí branky v zamýšleném plotě směrem k pozemku sousedního vlastníka není zcela obvyklé, uvedené ovšem nic nemění na tom, že takovou branku nelze považovat za „otvor ve stěně“ ve smyslu § 25 odst. 6 vyhlášky č. 501/2006 Sb. a že na stavbu daného plotu lze vztáhnout omezení z tohoto ustanovení plynoucí.

Shodu s prvopisem potvrzuje A. S.

5
48 A 22/2016

15. Pokud pak jde o žalobci zmiňované posouzení jimi vznesených občanskoprávních námitek (umístění dvířek mezi pozemky jako zásah do jejich vlastnických práv), zde soud předesílá, že občanskoprávní námitky účastníků stavebního řízení lze v zásadě rozdělit na dvě skupiny. Do první náleží námitky, které překračují pravomoc stavebního úřadu, typicky jde o námitky zpochybňující vlastnické právo, jeho rozsah, námitky vydržení či existence věcného břemene. Stavební úřad zde má pouze povinnost pokusit se o dosažení dohody mezi stranami sporu, která by předešla soudnímu řízení. Pokud k dohodě nedojde, má stavební úřad pravomoc učinit si o námitce úsudek sám. Pokud by však námitka v případě její oprávněnosti znemožnila uskutečnit požadované opatření nebo ho umožnila jen v jiné míře či formě, je stavební úřad povinen odkázat příslušného účastníka řízení (namítatele) na soud a stavební či jiné řízení přerušit, o těchto námitkách může s konečnou platností rozhodnout pouze soud. Druhou skupinou námitek jsou pak takové, které nepřekračují pravomoc stavebního úřadu, a ten je proto povinen o nich rozhodnout; typicky se jedná o námitky směřující proti přepokládané hlučnosti, prašnosti, zastínění, odstupu stavby apod. (tj. námitky budoucích imisí). Stavební úřad je povinen o nich rozhodnout na základě stavebního zákona, jeho prováděcích předpisů či jiných obecně závazných předpisů (viz usnesení zvláštního senátu ze dne 27. 7. 2011, č. j. X).

16. Přípustnost uplatňování občanskoprávních námitek v územním řízení vyplývá z § 89 odst. 4 věty druhé stavebního zákona, podle něhož vlastník sousední nemovité věci může uplatňovat námitky proti projednávanému záměru v rozsahu, jakým je jeho právo přímo dotčeno. Jak potom plyne z § 89 odst. 6 stavebního zákona, nedojde-li ohledně uplatněné námitky k dohodě mezi účastníky řízení, stavební úřad posoudí námitku na základě obecných požadavků na výstavbu, závazných stanovisek, popřípadě technických norem, pokud námitka nepřesahuje rozsah jeho působnosti. Působnost stavebního úřadu se přitom vztahuje i na námitky občanskoprávní povahy, jejichž podstatou není spor o existenci nebo rozsah vlastnického práva nebo jiných věcných práv.

17. Z výše uvedeného obecného vymezení občanskoprávních námitek a citace relevantní právní úpravy je patrné, že především nelze souhlasit se závěrem žalovaného plynoucím z odůvodnění napadeného rozhodnutí, který v návaznosti na související odvolací námitky žalobců toliko uzavřel, že námitky občanskoprávního charakteru mu nepřísluší posuzovat. Aniž by žalovaný řádně vysvětlil svůj závěr alespoň ve smyslu výše uvedeného rozlišení povahy námitek, tedy především alespoň uvedl, jaké konkrétní námitky má v této souvislosti na mysli a z jakého důvodu mu nepřísluší se jimi zabývat, nemohou jeho závěry plynoucí z odůvodnění napadeného rozhodnutí v tomto ohledu obstát.

18. V projednávané věci je pak třeba v této souvislosti především poukázat na to, že zde vyvstal mezi účastníky spor týkající se zahrnutí branky do plotu umisťovaného v prostoru (na hranici) tzv. „kapalice“, která je tvořena (což není mezi účastníky sporné) jak pozemkem ve vlastnictví žalobců, tak pozemkem ve vlastnictví osoby zúčastněné. Žalobci přitom v průběhu správního řízení (prvostupňového i odvolacího) upozorňovali na to, že využíváním takto zřízené branky osobou zúčastněnou bude docházet k porušování jejich vlastnických práv. Poukazují mimo jiné na to, že v místě umístěného oplocení se nachází hranice jejich pozemku ve vzdálenosti pouhých 20 cm od tohoto sporného stavebního záměru. Žalovaný v této souvislosti v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyšel pouze ze závěru, že „kapalice“ je ve vlastnictví „obou stran“, již se ale vůbec nezbýval povahou dané stavby, resp. mírou pravděpodobností zásahů či podobou namítaných zásahů do vlastnického práva žalobců v důsledku užívání dané stavby. V této souvislosti lze poukázat na to, že každá stavba nepochybně plní nějakou funkci, k níž je primárně určena, přičemž vedle toho může plnit i další v úvahu přicházejících funkce „doplňkové“. Dojde-li potom (jako tomu bylo v nyní projednávané věci) ke sporu účastníků řízení týkajícímu se ohrožení práv v důsledku umístění stavby a jejímu užívání, je třeba, aby se správní orgány jejím funkčním využitím a důsledky jejího využití pro práva dotčených

Shodu s prvopisem potvrzuje A. S.

6
48 A 22/2016

účastníků zabývaly. Některá možná funkční využití stavby totiž ze své povahy představují vyšší pravděpodobnost zásahů do práv majitelů sousedních pozemků, příkladem čehož právě může být umístění branky do oplocení poblíž hranice dvou pozemků různých majitelů. Umístěny branky do oplocení jistě nelze obecně vyloučit, zvláště pokud taková branka ústí nikoliv přímo na pozemek sousední ale ještě stále na pozemek stavebníka, pravděpodobnost zásahů do vlastnického práva majitele sousedního pozemku nicméně musí být i v takové situaci zohledněna a je třeba zabývat se tím, zda je využití zamýšleného záměru bez zásahů do práv majitelů sousedního pozemku vůbec reálně možné. V nyní projednávané věci výše uvedené konkrétně znamená, že úkolem žalovaného v návaznosti na námitky žalobců mimo jiné bylo, aby se přezkoumatelně zabýval tím, zda záměr osoby zúčastněné na využití dané stavby (tedy přístup na vlastní pozemek a údržba daného plotu) má s ohledem na místní poměry reálný základ a zda je vůbec možné využití branky k tomuto účelu (tj. například žalobci mimo jiné zmiňovaná otázka, zda se mezi plot a hranici jejich sousedního pozemku vůbec může vejít osoba). Podstatnou součástí takových úvah správních orgánů pak nepochybně musí být i odpovídající právní kvalifikace daného stavebního záměru ve vztahu k území, na něž je umisťován. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného v návaznosti na odvolací námitky žalobců především není zřejmé, co žalovaný myslí „společným území“ či „oboustranným vlastnictvím“ tzv. kapalice. Není jakkoliv blíže vysvětleno, zda se podle něj má jednat o území s jasně odlišitelným vlastnickým režimem, kde nicméně poloha vytyčené hranice umožňuje osobě zúčastněné ze svého pozemku údržbu plotu, zda se naopak jedná (a proč) o území ve specifickém vlastnickém režimu (např. rozhrada, o níž se žalovaný zmiňoval při jednání u soudu) či zda zde existuje jiný titul žadatele (osoby zúčastněné) opravňující jej k případnému zásahu do práv žalobců v důsledku užívání branky, a to ať již soukromoprávní (např. smluvní) či veřejnoprávní (např. specifické povinnosti vlastníka udržovat vodní dílo, pokud by „kapalice“ v dané věci vodním dílem byla). Obdobné úvahy které jsou ovšem nezbytné pro řádné vypořádání námitek žalobců a posouzení dané věci, však v odůvodnění napadeného rozhodnutí absentují, přičemž soudu nepřísluší v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu takové závěry správních orgánů doplňovat.

19. S ohledem na výše uvedené je tedy nutno uzavřít, že odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného vykazuje vady spočívající v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Proto soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu podle § 78 odst. 4 téhož zákona vrátil k dalšímu řízení. V tom bude žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.), přičemž na něm především bude, aby přezkoumatelně vypořádal námitky žalobců týkající se zásahů sporného záměru (branka v umisťovaném oplocení) do jejich práv a řádně popsal své skutkové i právní závěry. Soud přitom neshledal důvod vyhovět dalšímu návrhu žalobců a zrušit též prvostupňové rozhodnutí, neboť není vyloučeno, že zmíněnou vadu bude možno odstranit v řízení před žalovaným jakožto odvolacím správním orgánem, byť další procesní postup je na úvaze žalovaného.

20. Vzhledem k tomu, že žalobci byli ve věci úspěšní, soud jim v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Náklady, které žalobcům v řízení vznikly, spočívají jednak v zaplacených soudních poplatcích za každého ze žalobců ve výši celkem 4 000 Kč, a jednak v odměně advokáta. Ta je tvořena v souladu s vyčíslením zástupce žalobců odměnou za tři úkony právní služby za každého žalobce (převzetí zastoupení, sepsání žaloby a účast u jednání), přičemž sazba odměny za jeden úkon právní služby činí v dané věci 2 480 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.], dále třemi paušálními částkami ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a náhradou jízdních výdajů ve výši 780 Kč skládající se ze základní náhrady ve výši 480 Kč (cesta z Rakovníka do Prahy a zpět, celkem 120 km) a z náhrady výdajů za spotřebovanou pohonnou hmotu ve výši 300 Kč (§ 1 a § 4 vyhlášky č. 463/2017 Sb.). To vše (vyjma zaplacených soudních poplatků) navýšeno o 21%

Shodu s prvopisem potvrzuje A. S.

7
48 A 22/2016

DPH v částce 3 478 Kč. Celková výše nákladů, které každému ze žalobců v tomto řízení vznikly, tedy činí 14 019 Kč.

21. Podle § 60 odst. 5 s. ř. s. má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu pouze těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Jelikož krajský soud neuložil osobě zúčastněné na řízení žádnou povinnost, bylo o jejím právu na náhradu nákladů řízení rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve III. výroku tohoto rozsudku.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 13. března 2018

JUDr. Milan Podhrázký v. r.

předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje A. S.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru