Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

48 A 152/2017 - 55Rozsudek KSPH ze dne 08.07.2020


přidejte vlastní popisek

48 A 152/2017- 55

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Ing. Petra Šuránka a Mgr. Josefa Straky ve věci

žalobce: O. S.

bytem X
zastoupen advokátem Mgr. Václavem Voříškem
sídlem Ledčická 649/15, 184 00 Praha 8

proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje
sídlem Zborovská 81/11, 150 21 Praha 5

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 9. 2017, č. j. 145770/2015/KUSK-DOP/HRO, sp. zn. 145770/2015/KUSK/2,

takto:

I. V řízení se pokračuje.

II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 9. 2017, č. j. 145770/2015/KUSK-DOP/HRO, sp. zn. 145770/2015/KUSK/2, rozhodnutí Magistrátu města Kladna ze dne 16. 9. 2015, č. j. DP/2149/15-R-MA, a se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), odeslanou prostým e-mailem dne 27. 11. 2017 k poštovní přepravě a později doplněnou nejprve o originál žaloby a posléze i o chybějící podpis, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Kladna, odboru správního, oddělení přestupkového řízení (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 16. 9. 2015, č. j. DP/2149/15-R-MA (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce shledán vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o silničním provozu“), za což mu byla uložena pokuta ve výši 2 500 Kč a současně s ní povinnost k paušální náhradě nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. V podané žalobě vyslovil žalobce řadu námitek vůči oběma uvedeným rozhodnutím.

2. Prvním žalobním bodem žalobce tvrdil, že jeho odpovědnost za uvedený správní delikt zanikla ještě před vydáním napadeného rozhodnutí z důvodu nabytí účinnosti zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), a to dne 1. 7. 2017. Ustanovení § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky se dle názoru žalobce neuplatní, neboť je ve zjevném rozporu s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady pod č. 2/1993 Sb. (dále jen „Listina“), resp. s čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění pozdějších protokolů, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva“). Žalobce proto dal soudu k úvaze, zda není na místě podat návrh na zrušení tohoto ustanovení pro protiústavnost.

3. S ohledem na skutečnost, že jeden ze žalobních bodů zpochybňoval ústavnost ustanovení § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky, přičemž soud již ve věci sp. zn. 48 A 144/2017 z tohoto důvodu podal návrh Ústavnímu soudu na zrušení věty prvé § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky, bylo usnesením ze dne 2. 3. 2020, č. j. 48 A 152/2017-48, řízení o této žalobě přerušeno do doby rozhodnutí Ústavního soudu o předmětném návrhu. Protože Ústavní soud nálezem ze dne 16. 6. 2020, Pl. ÚS 4/20, návrhu soudu vyhověl, odpadly důvody, pro něž bylo řízení přerušeno. Proto soud prvním výrokem vyslovil, že se v řízení pokračuje.

4. Žalobce požaduje zrušení napadeného rozhodnutí (včetně rozhodnutí prvostupňového) a přiznání práva na náhradu nákladů soudního řízení. Žalobce v žalobě opakovaně uvádí nesprávné datum vydání napadeného rozhodnutí (7. července 2017 namísto 7. září 2019), nicméně vzhledem ke správně uváděnému číslu jednacímu a shodě dalších okolností patrných ze správního spisu je zjevné, že se jedná toliko o písařskou chybu zástupce žalobce, kterou není zpochybněno, že žalobce brojí právě proti napadenému rozhodnutí.

5. Žalovaný ve vyjádření shrnul průběh správního řízení a následně zdůraznil, že odpovědnost za přestupek provozovatele vozidla je objektivní, nevyžaduje zavinění a že dosavadní řízení se s ohledem na ustanovení § 112 odst. 4 nového zákona o přestupcích dokončovalo podle dosavadních zákonů. K námitce související s údajným zánikem odpovědnosti za správní delikt žalovaný zejména zdůraznil význam ustanovení § 112 odst. 2 nového zákona o přestupcích, dle kterého odpovědnost za přestupek a jiný správní delikt nezanikne dříve, než by uplynula některá ze lhůt stanovená dosavadními zákony, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti nového zákona o přestupcích. V návaznosti na § 125e odst. 3 a 5 zákona o silničním provozu ve znění k datu spáchání správního deliktu pak žalovaný uvedl, že odpovědnost za správní delikt zaniká, jestliže o něm příslušný orgán nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději do 4 let ode dne, kdy byl spáchán. Správní orgán tak řízení o správním deliktu zahájil včas. Žalovaný proto navrhl zamítnutí žaloby.

6. V replice žalobce především poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 15/19, z nějž vyplývá, že pod pojem trestnost podle čl. 40 odst. 6 Listiny spadá také prekluze přestupkové odpovědnosti. S odkazem na něj proto trval na názoru, že byla vyloučena aplikovatelnost druhé věty § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky pro její protiústavnost a dával soudu opět ke zvážení, zda se v této otázce neobrátit na Ústavní soud. Zdůraznil též, že správní orgány byly povinny se prekluzí zabývat i bez návrhu.

7. Ze správního spisu soud zjistil, že dne 1. 6. 2015 oznámila MPK správnímu orgánu I. stupně podezření ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona o silničním provozu, kterého se měl dne X v X hod. v K v ulici ČA dopustit řidič vozidla tovární značky X, barvy X, RZ X, tím, že překročil nejvyšší dovolenou rychlost (rychlostní limit 50 km/h, naměřeno 78 km/h, po odečtení odchylky 75 km/h). Měření bylo prováděno silničním radarovým rychloměrem RAMER 7M, výrobní č. 0014/03, v úseku určeném Policií ČR. Provozovatelem předmětného vozidla byl dle centrálního registru vozidel žalobce. K oznámení byla přiložena kopie fotografie vozidla uvedené RZ s výše uvedenými údaji ohledně data a času, místa měření a naměřené rychlosti.

8. Výzvou ze dne 3. 6. 2015 správní orgán I. stupně vyzval žalobce k uhrazení určené částky 1 000 Kč podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu s odůvodněním, že žalobce je provozovatelem vozidla a podle § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu je povinen zajistit, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovené zákonem. Dále ve výzvě poukázal na skutečnosti oznámené MPK a závěrem žalobce poučil o jeho právu namísto zaplacení určené částky označit osobu, která provozované vozidlo skutečně řídila, a rovněž o tom, že neuhradí-li žalobce určenou částku nebo nevyužije-li práva sdělit totožnost řidiče, bude vedeno správní řízení o správním deliktu provozovatele vozidla.

9. Podáním ze dne 30. 7. 2015 se vyjádřil žalobce zastoupený společností FC, s. r. o., tak, že sdělil, že předmětné vozidlo měl v uvedené době k užívání pan L. Y., nar. X. Správní orgán I. stupně se obrátil na Policii ČR, která mu sdělila, že tato osoba měla na území České republiky ukončen trvalý pobyt ke dni 10. 11. 2005.

10. Vzhledem k tomu, že se správnímu orgánu I. stupně nepodařilo do 60 dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, zjistit skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, rozhodl dne 4. 8. 2015 o odložení věci podle § 66 odst. 3 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění zákona č. 308/2013 Sb. (dále jen „přestupkový zákon“).

11. Správní orgán I. stupně posléze vydal dne 5. 8. 2015 příkaz, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 2 500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč za skutek spočívající v tom, že jako provozovatel výše specifikovaného motorového vozidla v rozporu s ustanovením § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu dne X v X hod. v K, v ul. ČA, nezajistil, aby při užití motorového vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem, čímž naplnil skutkovou podstatu správního deliktu dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Proti příkazu podal žalobce neodůvodněný odpor, v němž pouze požádal o sdělení jmen všech oprávněných úředních osob ve věci za účelem případného vznesení námitky podjatosti.

12. Přípisem ze dne 19. 8. 2015 správní orgán I. stupně poučil zástupce žalobce o možnosti seznámit se dne 14. 9. 2015 s podklady pro rozhodnutí ve věci, jakož se i k těmto podkladům vyjádřit. Na tento přípis žalobce již nereagoval.

13. Prvostupňovým rozhodnutím (vyhotoveno dne 16. 9. 2015, vydáno dne 17. 9. 2015) byl žalobce „uznán vinným ze spáchání správního deliktu podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. Skutkovou podstatu uvedeného správního deliktu obviněný naplnil porušením ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., neboť jako provozovatel motorového vozidla X s RZ X, dne X v X hod. v K, ul. ČA, nezajistil, aby při užití tohoto motorového vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem.“ Za uvedený správní delikt byla žalobci uložena pokuta ve výši 2 500 Kč. Zároveň mu byla uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Správní orgán I. stupně v odůvodnění rozhodnutí zrekapituloval průběh řízení, svá skutková zjištění a mimo jiné též uvedl, že zmocněnec žalobce sdělil k výzvě správního orgánu osobu, u které je správnímu orgánu I. stupně známo, že ji uvádí opakovaně v rámci různých správních řízení, ačkoli se jedná o osobu, která nemá na území ČR již od 10. 11. 2005 pobyt. Sankce byla uložena na spodní hranici zákonné sazby, neboť nedošlo k žádné škodě.

14. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce neodůvodněné odvolání a zároveň mimo jiné požádal o poskytnutí kopií podstatných částí spisu, stanovení přiměřené lhůty k doplnění odvolání a sdělení jmen osob podílejících se na rozhodování o odvolání. Správní orgán I. stupně následně poskytl žalobci lhůtu k doplnění odvolání a zaslal mu kopie podstatných částí spisového materiálu. Žalobce však odvolání nedoplnil.

15. Žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 9. 2017 (vydaným, resp. odeslaným zástupci žalobce dne 18. 9. 2017) zamítl odvolání žalobce a potvrdil prvostupňové rozhodnutí. V odůvodnění žalovaný shrnul skutkový stav a dosavadní průběh řízení a uzavřel, že má za spolehlivě prokázané, že se žalobce protiprávního jednání dopustil. Žalovaný uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry správního orgánu I. stupně, jehož rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy. Žalovaný poukázal na nedosažitelnost žalobcem sdělené osoby. Žalovaný navíc uvedl, že požadavky žalobce v průběhu řízení byly obstrukčního charakteru, přičemž v zásadě byl žalobce v průběhu správního řízení pasivní. Žalobce nebyl dle názoru žalovaného nijak krácen na svých právech.

16. Soud nejprve ověřil, že žaloba byla podána včas (napadené rozhodnutí bylo zmocněnci žalobce doručeno dne 25. 9. 2017, přičemž žaloba byla odeslána v pondělí 27. 11. 2017, tj. v poslední den lhůty), po vyčerpání opravných prostředků, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud proto přistoupil k věcnému projednání žaloby. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, v rozsahu napadených výroků a v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Dospěl přitom k závěru, že žaloba je důvodná. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť byl zjištěn důvod pro postup dle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.

17. Soud musel dát žalobkyni za pravdu, pokud jde o žalobní bod týkající se otázky zániku odpovědnosti žalobce za spáchaný správní delikt. Ústavní soud již svým nálezem ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 15/19, zrušil pro rozpor s ústavním pořádkem ustanovení § 112 odst. 2 věty prvé zákona o odpovědnosti za přestupky („Ustanovení dosavadních zákonů o lhůtách pro projednání přestupku nebo jiného správního deliktu, lhůtách pro uložení pokuty za přestupek nebo jiný správní delikt a lhůtách pro zánik odpovědnosti za přestupek nebo jiný správní delikt se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nepoužijí.“) poté, co dospěl k závěru, že jak úprava promlčení trestní odpovědnosti, tak promlčení odpovědnosti za přestupek jsou součástí vymezení trestnosti ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny. Současně Ústavní soud poukázal i na větu druhou ustanovení čl. 40 odst. 6 Listiny, která obviněnému naopak zaručuje, že bude těžit i z budoucího zmírnění úpravy trestnosti činu. Protože § 112 odst. 2 věta druhá zákona o odpovědnosti za přestupky znemožňuje použití pozdější výhodnější úpravy trestnosti správního deliktu (úpravy promlčení odpovědnosti za správní delikt) Ústavní soud nálezem ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 4/20, zrušil pro rozpor s ústavním pořádkem, konkrétně ustanovením čl. 40 odst. 6 Listiny i toto ustanovení. V dané věci tak je namístě aplikovat ustanovení zákona o odpovědnosti za přestupky, jsou-li pro žalobkyni příznivější.

18. Podle ustanovení § 29 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky zaniká odpovědnost pachatele za přestupek mimo jiné uplynutím promlčecí doby, která činí v případě předmětného správního deliktu (přestupku) 1 rok [viz § 30 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky], neboť horní hranice sazby pokuty zákona o silničním provozu nesměla a ani dnes nesmí přesáhnout částku 10 000 Kč. Dle § 31 odst. 1 věty prvé zákona o odpovědnosti za přestupky [p]romlčecí doba počíná běžet dnem následujícím po dni spáchání přestupku; dnem spáchání přestupku se rozumí den, kdy došlo k ukončení jednání, kterým byl přestupek spáchán.“

19. Podle § 32 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky pak platí, že promlčecí doba se přerušuje oznámením o zahájení řízení o přestupku, vydáním rozhodnutí, jímž je obviněný uznán vinným či vydáním rozhodnutí o schválení dohody o narovnání s tím, že přerušením promlčecí doby počíná promlčecí doba nová, přičemž podle § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky, byla-li promlčecí doba přerušena, odpovědnost za přestupek zaniká nejpozději 3 roky od jeho spáchání.

20. I přes předchozí přerušení roční promlčecí doby v uvedené věci (vydáním prvostupňového rozhodnutí dne 17. 9. 2015) již marně uplynula následná nově běžící roční promlčecí doba, neboť žalovaný vydal napadené rozhodnutí (o odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí) až po více než dvou letech, dne 18. 9. 2017. Odpovědnost za předmětný správní delikt tak ve světle nové právní úpravy zanikla ještě před vydáním napadeného rozhodnutí. Z výše uvedeného tak nepochybně vyplývá, že v předmětném případě je nová právní úprava jednoznačně pro žalobce příznivější.

21. S ohledem na zrušení pravidla ukládajícího aplikaci dosavadní právní úpravy, pokud jde o zánik odpovědnosti pachatele za přestupek (správní delikt), Ústavním soudem, a skutečnost, že nová právní úprava je v tomto ohledu pro žalobce příznivější, je namístě konstatovat zánik odpovědnosti žalobce za předmětný správní delikt, a to bez ohledu na skutečnost, že podle dřívější právní úpravy (§ 125e odst. 3 a 5 zákona o silničním provozu) odpovědnost žalobce zaniknout nemohla.

22. Na věci ničeho nemění ani skutečnost, že žalovaný sám nemohl posoudit ústavnost tehdy platné právní úpravy, neboť ustanovení § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky bylo zrušeno až v roce 2020, tj. téměř tři roky po vydání napadeného rozhodnutí. Výše uvedené jednoznačně vylučuje jakékoli pokračování v daném přestupkovém řízení, resp. uznání žalobce vinným ze spáchání předmětného správního deliktu, neboť k této skutečnosti je soud i správní orgán povinen přihlédnout ex officio.

23. S ohledem na důvodnost již tohoto žalobního bodu se soud dále nezabýval důvodností ostatní žalobní argumentace, neboť s ohledem na prekluzi přestupkové odpovědnosti by tyto otázky již nemohly mít na výsledek řízení žádný vliv. Soud tedy dospěl k závěru, že podaná žaloba je důvodná, a proto mu nezbylo než napadené rozhodnutí jako nezákonné postupem podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. Protože zjištěná vada stejnou měrou dopadá i na prvostupňové rozhodnutí, soud zrušil postupem podle § 78 odst. 3 s. ř. s. i toto rozhodnutí. Vzhledem k zániku odpovědnosti žalobce za předmětný správní delikt správní orgán I. stupně v navazujícím řízení toliko postupem dle § 86 odst. 1 písm. h) zákona o odpovědnosti za přestupky správní řízení zastaví. Za přiměřeného použití § 78 odst. 5 s. ř. s. jsou správní orgány vázány právním názorem vysloveným v tomto rozsudku.

24. Závěrem soud považuje za vhodné poznamenat, že jak je patrné z průběhu řízení před správními orgány, žalobce (resp. její zmocněnec, za jehož výběr je však žalobce odpovědný) nejprve prodlužoval řízení posíláním nepotvrzených podání, následně byl ve správním řízení téměř zcela pasivní, odvolání podal fakticky pouze blanketní, načež se v řízení před soudem svou dosavadní procesní pasivitu snaží nahradit podáním detailní a obsáhlé žaloby založené převážně na důvodech, které zcela zjevně mohl namítat již v řízení před správními orgány. Dle soudu takový postup vykazuje znaky sofistikované procesní obstrukce, jejímž účelem má být dosažení zániku přestupkové odpovědnosti, a to v důsledku znemožnění nápravy dílčích vad správního rozhodnutí v odvolacím řízení a následného uplynutí prekluzivní lhůty pro projednání přestupku poté, co tyto dílčí následky musí řešit teprve soud, takto vmanipulovaný do pozice odvolacího orgánu, zrušením rozhodnutí a jeho vrácením k dalšímu řízení. Lze poukázat na obsáhlou judikaturu Nejvyššího správního soudu, která dokládá rozsáhlou paletu obstrukčního jednání téhož zmocněnce či dalších osob spjatých se společností FC, s.r.o. (viz například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016-40, či ze dne 15. 12. 2017, č. j. 4 As 199/2017-30). Na výše uvedeném dle soudu ničeho nemění ani skutečnost, že žalobce se svou žalobou v konečném důsledku uspěl po zrušení rozhodujícího přechodného ustanovení zákona o odpovědnosti za přestupky Ústavním soudem.

25. O náhradě nákladů řízení bylo proto rozhodnuto podle ustanovení § 60 odst. 7 s. ř. s. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalobci, který byl ve věci úspěšný, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jeho postup v řízení, resp. shora popsaný postup ze strany jeho zmocněnce, za jehož výběr je však žalobce odpovědný, je nutno hodnotit jako obstrukční, tedy vedený nikoliv s úmyslem a cílem aktivně chránit a hájit práva žalobce v rámci správního řízení, ale pouze toto řízení protahovat a přenášet nápravu případných vad až do soudního řízení. Procesní strategii zmocněnce žalobce a její zneužívající povahu proto soud (v souladu se svou ustálenou judikaturou, která je zástupci žalobce jako zástupci jiných žalobců či jako tehdejšímu substitutovi nepochybně známa z mnohých řízení před tímto soudem, např. sp. zn. 46 A 89/2017, 48 A 119/2017, 48 A 144/2017, 48 A 155/2017 a dalších) hodnotí jako okolnost zvláštního zřetele hodnou, která odůvodňuje nepřiznání náhrady nákladů řízení, třebaže byl v meritu žalobce úspěšný.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 8. července 2020

JUDr. Věra Šimůnková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru