Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

47 Az 4/2011 - 41Rozsudek KSPH ze dne 12.12.2011

Prejudikatura

7 Azs 28/2011 - 74

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
8 Azs 4/2012 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

47 Az 4/2011-41

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Šimůnkovou v právní věci žalobce: T. T. D., zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem Pplk. Sochora 740/34, 170 00 Praha 7, proti žalovanému Ministerstvu vnitra (Odbor azylové a migrační politiky), Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, poštovní schránka 21/OAM, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 10. 2011, č. j. OAM-259/LE-BE02-ZA-2011, E.č.: L009009

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 10. 2011, č.j. OAM-259/LE-BE02-ZA-2011, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupkyně Mgr. Soni Adamové, advokátky se sídlem Pplk. Sochora 740/34, Praha 7, náhradu nákladů řízení ve výši 7.200,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Ustanovené tlumočnici Bc. Le Ngoc Diep, bytem U Kněžské louky 2149/14, 130 00 Praha 3 – Žižkov, se přiznává odměna za tlumočnický úkon ve výši 578,- Kč. Částka 578,- Kč bude ustanovené tlumočnici vyplacena z účtu Krajského soudu v Praze na účet č. 5252657001/5500 do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Rozhodnutím žalovaného uvedeným v záhlaví tohoto rozsudku bylo zastaveno řízení o udělení mezinárodní ochrany podle ustanovení § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) z důvodu nepřípustnosti žádosti podle ustanovení § 10a písm. e) téhož zákona. Žalovaný odůvodnil závěr o nepřípustnosti žádosti o udělení mezinárodní ochrany poukazem na to, že žadatel (žalobce) se již jednou o udělení mezinárodní ochrany (azylu) pokusil, a to v roce 2002. Žádosti nebylo vyhověno; na žadatele se nevtahovala ani překážka vycestování. Již tehdy uváděl, že o azyl požádal, protože chtěl v České republice (dále jen „ČR“) zůstat s družkou a dětmi a dále proto, že by měl ve vlasti potíže kvůli svévolnému odchodu z armády, pro kterou pracoval ve výcviku nováčků. Se zamítavým stanoviskem žalovaného se tehdy ztotožnil nejen krajský soud, ale i Nejvyšší správní soud. V nynějším řízení uváděl žadatel zcela totožné důvody, tj. možné obavy z postihu za svévolný odchod z armády v případě návratu do vlasti a požadavek na společné soužití s družkou a dětmi v ČR. Z žádosti vyplynulo, že se na jeho vztahu k dětem a družce od minulého řízení nic nezměnilo. Děti jsou umístěny v dětské domově a s družkou více jak deset let nežije ve společné domácnosti. Žádost proto působí účelově a správní orgán je toho názoru, že jediným opravdovým motivem žádosti je legalizace pobytu na území ČR, které se žalobce snaží dosáhnout prostřednictvím azylové procedury, ačkoli je řízení o udělení mezinárodní ochrany vyhrazeno pouze k ochraně cizinců, kteří pociťují důvodnou obavu před pronásledováním v zemi původu nebo případně pociťují důvodnou obavu z hrozby nebezpečné vážné újmy v případě jejich potencionálního návratu do země původu. Žalovaný uzavřel, že v daném případě nenalezl žádný důvod pro změnu svého rozhodnutí, ani důvod vést další meritorní řízení a posuzovat žalobcem prezentované důvody žádosti o mezinárodní ochranu. V současně vedeném řízení žadatel neuváděl žádné nové skutečnosti, které by nutnost takového posouzení odůvodňovaly. Již v prvním řízení byly objektivně posouzeny veškeré obavy žadatele, které jej vedly k odchodu ze země původu a neochoty se tam vrátit. Současná tvrzení žadatele nelze považovat za nové skutečnosti ve smyslu zákona o azylu, které nebyly předmětem zkoumání správního orgánu v předchozím pravomocně ukončeném řízení.

Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce včasnou žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“). Žalobu odůvodnil zejména tím, že do ČR přicestoval legálně v roce 1988 na základě mezivládní dohody o výměně pracovníků v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci (dále jen „RVHP“). Během více než dvacetiletého pobytu v ČR se s českým prostředím ztotožnil a dokonale se integroval. ČR pokládá ze svůj domov a nedovede si představit život ve své původní vlasti. Má naléhavý zájem získat platné doklady k pobytu, podnikat a zajistit živobytí pro své tři děti, které jsou ve věku, kdy zájem a podpora otce by pro ně znamenala obrovský vklad do budoucího života. Nemožností sdílet život se svými dětmi velmi trpěl. Nenavštěvoval je proto, že neměl platný doklad k prokázání totožnosti a cestování mu znemožňoval nedostatek finančních prostředků. Současný stav vnímá jako příležitost narovnat (legalizovat) poměry jeho pobytu na území ČR a tím i navázat na dřívější kontakty mezi ním a jeho dětmi, o které by se rád postaral. Pokud by byl přinucen k návratu do vlasti, ztrestal by ho současný politický režim za projevy neposlušnosti během výkonu vojenské základní služby a opuštění armády za doby působení ve Vietnamu. Také by se zcela zřejmě stal terčem místní mafie, která se soustředí právě na tak zranitelné osoby, jakou by se žalobce v zemi původu stal. Zpřetrhal veškerá pouta se svou vlastí, nevyzná se v současných poměrech a ve své původní vlasti by byl vyhnancem. Žalobu odůvodňuje tím, že byť by i důvody uváděné žalobcem v žádosti z roku 2002 a v jeho současné žádosti byly zdánlivě shodné, jejich „hodnota“ jako důvodů pro vyhovění žádosti žalobce je v čase (2002 a 2011) výrazně proměnná. Protože správní orgán nevzal v úvahu, že důvody žalobce pro přiznání mezinárodní ochrany dnes mohou mít zcela jinou váhu ve vazbě na aktuální skutkový stav nežli tomu bylo v roce 2002, považuje žalobce obsah správního rozhodnutí za špatný a rozhodnutí samo za rozhodnutí vydané na základě nedostatečně zjištěného stavu. Za důvod hodný zvláštního zřetele považuje to, že by se v případě příznivého rozhodnutí mohl začít opět starat o svoje děti, které má vroucně rád a je přesvědčen, že jejich budoucí osud by mohl svojí přítomností a péčí pozitivně nasměrovat. Žalovaný se také nijak nevyjádřil k vysoké pravděpodobnosti postihu, který by žalobce v zemi původu stihl za svévolné opuštění armády. Ze zpráv mimo jiné Amnesty International za rok 2010 pro danou oblast přitom vyplývá, že režim ve Vietnamu za současné existence trestu smrti není k podobným činům nijak shovívavý. Žalovaný tak neposoudil správně skutkové okolnosti případu. V doplňku žaloby namítl porušení § 10a písm. e) zákona o azylu. V této souvislosti odkázal na důvodovou zprávu k novele zákona o azylu č. 379/2007 Sb. Hlavním důvodem pro stanovení podmínek pro opakovanou žádost o mezinárodní ochranu byla nutnost transponovat minimální normy pro řízení o přiznání a odnímání postavení uprchlíka stanovené směrnicí Rady 2005/85/ES (dále jen „procedurální směrnice“). Podle § 25 písm. f) procedurální směrnice členské státy mohou považovat žádost o azyl za nepřípustnou, pokud žadatel po pravomocném rozhodnutí podal stejnou žádost. Domnívá se, že žalovaný pochybil, protože během pohovoru k opakované žádosti uvedl nové skutečnosti. Přesto žalovaný bez jakéhokoliv zkoumání uzavřel, že tvrzení žalobce nelze považovat za nové skutečnosti ve smyslu § 10a písm. e) zákona o azylu. Protože dotčená žádost nebyla totožná s předchozí žádostí, měl se správní orgán zabývat skutečným charakterem a podstatou jeho problémů. Domnívá se, že jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany není nepřípustná ve smyslu zákona o azylu a tudíž i zastavení řízení z tohoto důvodu je nutno považovat za nezákonné. Dále tvrdí porušení § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), protože žalovaný nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem k konkrétním okolnostem případu v souvislosti s § 2 odst. 4 správního řádu. Porušení citovaného ustanovení správního řádu dovozuje z toho, že žalovaný dospěl k závěru, že žalobcem uváděné skutečnosti nelze považovat za nové, aniž by se nějakým způsobem snažil zjistit příčiny rozdílu mezi nynější a předchozí žádostí. Rozhodnutí žalovaného považuje žalobce také za rozporné s § 68 odst. 3 správního řádu, neboť je zcela nedostatečně odůvodněno, když správní orgán nikterak nezohlednil jeho aktuální situaci a ani si pro tento účel neopatřil žádné nové podklady. Žalobce proto navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě popřel oprávněnost žaloby a projevil s ní nesouhlas, protože neprokazuje nezákonnost výroku napadeného rozhodnutí. Zopakoval závěry předchozího rozhodnutí a konstatoval, že žalobce neuvedl žádné nové skutečnosti, které by nebyly uplatněny v předchozím řízení. Poukázal na to, že ve vlastnoručně psaném prohlášení uvedl žalobce obdobné důvody. Proto bylo rozhodnuto o zastavení řízení pro nepřípustnost žádosti. Dodal, že žalobce přicestoval v roce 1988 za prací v rámci RVHP. V období od 1993 – 1997 měl upraven pobyt za účelem podnikání. Poté pobýval na území ČR nelegálně. Žalobce uvedl, že je ve Vietnamu ženatý, kde spolu s manželkou žije jeho dcera. V ČR má družku, která byl v době předchozího řízení ve výkonu trestu a má s ní tři děti, které byly umístěny v dětském domově. Ve společné domácnosti s nimi žil do roku 1999. Žádost o udělení mezinárodní ochrany podal poté, co byl dne 16. 8. 2011 zajištěn Policií ČR za účelem správního vyhoštění a čistě účelově s cílem legalizovat si pobyt. Žalovaný nad rámce uvedeného vyslovil názor, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím procesní povahy, kde správní orgán věcné důvody uvedené žalobcem z hlediska naplnění některé z forem mezinárodní ochrany již nehodnotil. Touto otázkou se již věcně zabýval v pravomocně skončeném řízení. Žalovaný nesouhlasil s přiznáním odkladného účinku žaloby, neboť výkon rozhodnutí, či jiné právní důsledky s tím spojené neznamenají pro žalobce nenahraditelnou újmu Napadené rozhodnutí není proto nezákonné, správní orgán se nedopustil žádného procesního pochybení ani žalobce nezkrátil na jeho právech. Navrhl proto zamítnutí žaloby.

Při jednání konaném dne 12. 12. 2011 účastníci setrvali na svých dosavadních postojích.

Žalobce prostřednictvím právní zástupkyně doplnil, že z jeho rodinné historie vyplývá, že není typem osoby, která teprve, když se domnívá, že jí hrozí vyhoštění, by si zajišťovala pojistku proti takovému postupu tím, že by v ČR plodila děti. Děti se narodily v roce 1997, 2000 a 2001. Nelze mu přičítat k tíži, že se jeho vztah se ženou a matkou jeho dětí rozpadl. Ačkoliv v případě žalobce nelze hovořit o standardním rodinném životě, skutečností je, že svazek s matkou dětí trval, žil s ní společně se svými dětmi, k nimž má vztah. Je proto namístě, aby rodinný život, jemuž je podle článku 8 Úmluvy o ochraně lidským práv poskytována ochrana (dále jen „Úmluva“), pokračoval. Ve Vietnamu nemá žádné rodinné vazby, ty má naopak v ČR. Je přesvědčen, že jeho setrvání v ČR by nenarušilo hospodářský blahobyt, ani ochranu pořádku. Je proto dán důvod, aby s ohledem na ochranu rodinného života, mohl zůstat na území ČR. K dotazu soudu sdělil, že již v první žádosti uvedl, že má všechny rodinné vazby v ČR a kdyby se vrátil, byl bych terčem mafie. Tyto dva důvodu jsou těmi hlavními, pro které se nemohl vrátit do Vietnamu, když dostal vyhoštění. Zejména se nemůže vrátit kvůli svým dětem. Informaci o mafii má od své sestry, která mu to sdělila telefonicky. Od té doby, co žije v ČR nebyl v zemi původu, takže informace čerpá od své sestry. Ve Vietnamu, když dlouho někdo žije mimo republiku, a vrátí se, stává se terčem mafie. V Bělé - Jezové i na velvyslanectví uváděl, že ve Vietnamu nemá již ani dům, neměl bych tam kde bydlet. Přáním je získat azyl, aby se mohl vrátit ke své družce a dětem.

Pověřená pracovnice žalovaného uvedla, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Podotkla, že žalobce přicestoval do ČR v února 1988 na základě mezistátní dohody v rámci RVHP. V roce 1993 a 1997 měl v ČR upravený pobyt za účelem podnikání. Dále měl do roku 2002 dlouhodobý pobyt na území ČR, který mu byl 22.6.1999 zakázán. Od této doby žije na území ČR nelegálně. Ve Vietnamu je ženatý a žije tam kromě manželky i jeho dcera. Do roku 1999 žil v ČR ve společné domácnosti s družkou a třemi dětmi, ale již v době prvního řízení o udělení azylu v roce 2002, byla družka ve výkonu trestu odnětí svobody a děti byly umístěny v dětském domově v Jihlavě. Jak sám žalobce vypověděl v průběhu správního řízení, s dětmi se naposledy viděl v roce 2002. V roce 2003 požádal zastupitelský úřad v ČR o vydání nového cestovního dokladu, který mu byl vydán. Žalobce však uváděl, že se s dětmi nemohl stýkat, protože neměl platný doklad k prokázání totožnosti. Dále poukázala na to, že žalobce byl dne 16. 8. 2011 zajištěn policií ČR za účelem správního vyhoštění. Poté si podal novou žádost o udělení mezinárodní ochrany, kde uvedl stejné důvody jako v žádosti předchozí. Žalobce si byl vědom nelegálnosti svého pobytu na území ČR. Proto správní orgán dospěl k závěru o účelovosti jednání žalobce, protože byl opakovaně zajištěn policií. Hlavním účelem žádosti je legalizace pobytu na území ČR. Od 9. 9. 2011 je vydáno další správní vyhoštění se zákazem vstupu do Schengenského prostoru. Jestliže měl žalobce natolik palčivé důvody, které ho vedly k žádosti o udělení mezinárodní ochrany, měl žádost podat bezprostředně po vstupu na území ČR, a to bez ohledu na zeměpisné či časové hledisko. Zdůraznila, že skutečnosti uváděné žalobcem v jednotlivých žádostech a před soudem, nejsou azylově relevantní a proto nelze udělit některou z forem mezinárodní ochrany stanovených v zákoně o azylu. Připomněla, že k realizaci rodinného života na území ČR slouží zákon č. 326/1999 Sb., pobytu cizinců na území ČR, ve znění pozdějších předpisů. Poukázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 3 Azs 119/2004 a č.j. 2 Azs 8/2011 a na to, že otázka návratu žalobce do země původu již byla posouzena v prvním řízení o udělení azylu.

Krajský soud v Praze přezkoumal na základě podané žaloby napadené rozhodnutí žalovaného a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Žalobce v žalobě namítá, že žalovaný nesprávně posoudil jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany jako nepřípustnou podle ustanovení § 10a písm. e) zákona o azylu a na základě tohoto zjištění řízení o udělení mezinárodní ochrany nesprávně zastavil podle ustanovení § 25 písm. i) téhož zákona. Dále vznáší výhrady proti rozsahu skutkových zjištění a napadenému rozhodnutí vytýká nedostatky v odůvodnění.

K tomu soud uvádí, že ve shodě s žalovaným považuje nyní projednávanou žádost o udělení mezinárodní ochrany za opakovanou žádost podanou z týchž důvodů jako v roce 2002. Ani podle soudu není hlavním motivem podání opakované žádosti žalobcem proklamovaná snaha o znovuobnovení a prohloubení rodinného život, ale toliko snaha o legalizaci pobytu na území ČR. Uvedený závěr činí soud na základě dostatečných skutkových zjištění obsažených ve správním spise ohledně důvodů pro podání předchozí a současné žádosti o udělení mezinárodní ochrany (dříve azylu). V obou případech uvedl žalobce správnímu orgánu dva základní důvody, pro které žádá o udělení azylu, a to obavu z postihu pro problémy v armádě a snahu vést na území ČR rodinný život. Správní orgán zkoumal oba motivy odchodu žalobce ze země původu v předchozím řízení, v němž neshledal důvody pro udělení azylu podle § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona o azylu a v němž konstatoval, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování. Právní závěry správního orgánu považoval za správné nejenom krajský soud, který rozhodoval o žalobě, ale také Nejvyšší správní soud, který rozhodoval o kasační stížnosti. Na právní závěry učiněné správním orgánem v původním rozhodnutí lze proto bez dalšího odkázat.

V nyní vedeném řízení musí soud dát žalobci za pravdu pouze v tom, že mu nelze vytýkat rozpad vtahu s družkou a matkou jeho dětí. Oproti žalobci je však toho názoru, že pokud by měl žalobce opravdový zájem o své děti, vyvinul by maximální úsilí o navázání kontaktu s nimi a nehledal by důvody, proč tak nemohl učinit. Úmluva, na kterou žalobce poukazuje, poskytuje ochranu toliko funkčním rodinným vztahům, což není případ žalobce. Opravdový zájem o děti neprojevoval žalobce v předchozí, ani současné době. Činí tak účelově vždy až tehdy, žádá-li o udělení mezinárodní ochrany, které se však domáhá výlučně ve snaze legalizovat si touto cestou pobytu na území ČR. Týž závěr lze aplikovat také na žalobcem tvrzené problémy v armádě. Pokud by totiž žalobce takové problémy skutečně před odchodem ze země původu měl, je nemyslitelné, aby byl toutéž zemí původu pracovně vyslán v rámci RVHP do ČR. Závěr žalovaného o nepřípustnosti žádosti z důvodů výše uvedených je proto zcela v souladu se zákonem o azylu.

Jiná je ale situace, pokud jde o tvrzení žalobce, že by se v případě návratu do země původu stal terčem místní mafie, která se soustředí právě na tak zranitelné osoby, jakou by se žalobce v zemi původu stal. V tomto směru je soud nucen konstatovat pochybení správního orgánu, který se s tímto tvrzením obsaženým v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany vůbec nevypořádal. Obdobnou problematiku řešil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 9. 2011, č. j. 7 Azs 28/2011 – 74, v němž mimo jiné uvedl: „Otázku, zda jsou dány podmínky pro zastavení řízení, je však nutno zkoumat z hlediska všech forem mezinárodní ochrany….. Nejvyšší správní soud dále v usnesení ze dne 7. 4. 2011, č. j. 5Azs 5/2011 – 58, dostupném na www.nssoud.cz uvedl, že ze zásady non refoulement (čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 208/1993 Sb.) vyplývá primární povinnost státu nevystavit žadatele reálné hrozbě závažné újmy podle ust. § 14a zákona o azylu. I za situace, kdy je opakovaná žádost o mezinárodní ochranu nepřípustná, pokud jde o důvody azylové, neznamená to, že nemají být posuzovány též možné důvody doplňkové ochrany…. Závažnou újmou podle citovaného ustanovení je správní orgán povinen se zabývat, je-li žadatelem o mezinárodní ochranu namítána nebo vyjde-li v průběhu správního řízení najevo. Pokud žadatel v tomto ohledu nic netvrdí a v průběhu řízení se žádná informace o možné vážné újmě neobjeví, nemusí její případnou existenci správní orgán sám vyhledávat, avšak musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, že hrozba vážné újmy nebyla v řízení tvrzena ani nevyšla najevo. ….“ Z citované judikatury tedy vyplývá, že i v případě, kdy azylově relevantní důvody uváděné žadateli v řízení o udělení mezinárodní ochrany byly nepřípustné, nezbavuje to ministerstvo povinnosti zabývat se i situací v zemi původu… Ministerstvo proto bylo povinno vyjádřit se i k tomu, zda od předchozího posouzení žádosti do dne nového rozhodnutí nedošlo ke změně poměrů v zemi původu, a to s ohledem na případné události relevantní pro poskytnutí doplňkové ochrany…“.

Vzhledem k tomu, že shora uvedené právní závěry přijaté Nejvyšším správním soudem lze aplikovat i na nyní projednávanou věc, je třeba konstatovat, že vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí žalovaného neobsahuje žádné úvahy o posouzení doplňkové ochrany, které není soud oprávněn za správní orgán nahrazovat, jde o rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Proto soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil podle § 78 odst. 1 s. ř. s. a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce byl v řízení úspěšný, má proto vůči žalovanému podle § 60 odst. 1 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 7.200,- Kč. Uvedená částka představuje odměnu zástupkyně žalobce ve výši 6.300,- Kč za tři úkony právní služby po 2.100,- Kč podle § 11 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (převzetí a příprava, písemné podání a účast při jednání), ve spojení s § 9 odst. 3 písm. f) vyhlášky a náhradu hotových výdajů ve výši paušální částky za tři úkony právní služby po 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky, tj. 900,- Kč. Žalovanému proto byla uložena povinnost zaplatit uvedenou částku k rukám zástupkyně žalobce, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Ustanovené tlumočnici z jazyka vietnamského Bc. Le Ngoc Diep přiznal soud odměnu za tlumočnický úkon - tlumočení průběhu ústního jednání v rozsahu 1,5 hodiny ve výši 578,- Kč. Výše odměny byla stanovena podle § 17 odst.1 pol. 1. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, a zvýšena podle § 22 odst. 1, písm. b) téže vyhlášky o 10% za tlumočení z asijského jazyka.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně (§ 102 a násl. s. ř. s.). Kasační stížnost se podává do 31. 12. 2011 u Krajského soudu v Praze; po 1. 1. 2012 u Nejvyššího správního soudu v Brně, ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Stěžovatel musí být zastoupen advokátem. Jiné opravné prostředky nejsou přípustné.

V Praze dne 12. prosince 2011

JUDr. Věra Šimůnková,v.r.

samosoudkyně

Za správnost: Nešporová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru