Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

47 Af 4/2012 - 74Rozsudek KSPH ze dne 30.05.2013

Prejudikatura

47 Af 9/2012 - 63

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
1 Afs 65/2013 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

47 Af 4/2012 - 74

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Jitky Zavřelové a Mgr. Ing. Petra Šuránka v právní věci žalobkyně: H. G. a. s. se sídlem V., P., proti žalovanému Krajskému úřadu Středočeského kraje se sídlem Zborovská 11, 150 21 Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 1. 2012, čj. 009911/2012/KUSK, sp. zn. SZ_009911/2012/KUSK

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto její odvolání proti platebnímu výměru č. 1/2011 Městského úřadu Benešov (dále jen „městský úřad“) ze dne 11. 4. 2011, čj. 23901/2011, jímž byl žalobkyni na základě § 11 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění zákona č. 183/2010 Sb. (dále jen „zákon o místních poplatcích“) a obecně závazné vyhlášky města Benešov č. 4/2007, ve znění obecně závazné vyhlášky č. 2/2010 a č. 10/2010, o místních poplatcích vyměřen místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené na území města Benešov za období 1. 10. 2010 – 31. 12. 2010 za 20 ks a za období od 1. 1. 2011 - 31. 3. 2011 za 22 ks zvýšený na dvojnásobek, tj. na částku 420.000 Kč, a citovaný platební výměr byl potvrzen.

Žalobkyně v první řadě obsáhle namítala protiústavnost procedury přijímání zákona č. 183/2010 Sb., kterým bylo do zákona o místních poplatcích zavedeno zpoplatnění "jiných technických herních zařízení povolovaných MF". Podle žalobkyně měla novela zákona o místních poplatcích nepřípustnou povahu tzv. přílepku a porušila tak čl. 41, čl. 44 a čl. 2 odst. 3 Ústavy a také čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Novela též zasahuje do ústavně a mezinárodněprávně chráněného vlastnického práva žalobkyně garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny.

Dále žalobkyně považuje novelou zakotvený pojem „jiné technické herní zařízení“ za nesrozumitelný, neboť neodpovídá pojmům užitým v zákoně č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění zákona č. 254/2008 Sb. (dále jen „loterní zákon“), který představuje komplexní právní úpravu všech druhů a typů loterií a jiných podobných her na území ČR. Tím mělo dojít k porušení požadavku na jasnost právních předpisů a principu právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo, jež jsou komponentami materiálního právního státu zakotveného v čl. 1 a 2 Ústavy a čl. 1 odst. 4 Listiny. Žalobkyně polemizuje s výkladem zastávaným žalovaným, potažmo MF, předkládá odlišný výklad vlastní a namítá, že v situaci existence dvou různých výkladových variant je třeba užít v souladu s principem in dubio mitius výklad mírnější, jenž zastává ona. Jestliže tak žalovaný neučinil, dopustil se v rozporu s čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny nepřípustného zásahu do vlastnického práva žalobkyně.

Pokud žalovaný, resp. MF zastává názor, že pojmu "jiné technické herní zařízení povolované MF " odpovídá i tzv. interaktivní videoloterní terminál (dále jen „IVT“), neboť jde o funkčně nedělitelné technické zařízení odlišné od výherního hracího přístroje definovaného v § 17 loterního zákona, jež slouží k realizaci loterie nebo jiné podobné hry, žalobkyně s odkazem na jí vydané povolení naopak dovozuje, že IVT je pouze součástí centrálního loterního systému (dále jen „CLS“), jenž je funkčně nedělitelným technickým zařízením, kterým je elektronický systém tvořený centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a neomezeným počtem připojených koncových IVT. IVT nemůže být podle žalobkyně zařazen pod pojem "jiné technické herní zařízení", neboť slouží pouze jako zobrazovací jednotka CLS. K vygenerování výhry či prohry dochází v centrální řídící jednotce, která je umístěna jinde, než koncový IVT. Povolení vydané MF navíc výslovně stanoví, že koncové IVT neobsahují software umožňující hru a nesmí být funkční bez spojení s centrální jednotkou, která je řídící částí CLS. Pojem "jiné technické herní zařízení" je podle žalobkyně nutno vykládat jako příbuzný pojem v návaznosti na definici výherního hracího přístroje v § 17 loterního zákona, takže by se mělo jednat též o kompaktní, funkčně nedělitelné a programově řízené technické zařízení. Tím však IVT není, neboť není splněna definiční podmínka funkční nedělitelnosti, již uvádí i žalovanou zmiňovaná judikatura v podobě rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 10. 2011, č. j. 10 A 61/2011-45.

Žalobkyně se dále domnívá, že obecně závazná vyhláška města Benešov překročila rozsah zákonného zmocnění, pokud stanovila, že poplatková povinnost vzniká již dnem právní moci rozhodnutí MF, jímž byl povolen provoz "jiného technického herního zařízení", aniž by zohledňovala skutečnost, zda je zařízení skutečně provozováno. Žalobkyně odkázala na doporučení ve věcech místních poplatků, jež pro obce vydal ve spolupráci s ministerstvy vnitra a financí v roce 2010 veřejný ochránce práv. Toto doporučení ve vztahu k výherním hracím přístrojům uvádělo, že místnímu poplatku podléhají ty přístroje, jež jsou povoleny a jejichž provoz byl zahájen. Také ze skutečnosti, že ve formulaci „poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené MF“ není před slovem „nebo“ čárka, podle žalobkyně plyne, že právní režim výherních hracích přístrojů a jiných technických herních zařízení má být shodný a že se tedy slovo „provozovaný“ vztahuje i k jiným technickým herním zařízením. To má prokazovat i skutečnost, že obecně závazná vyhláška statutárního města Teplice poplatkovou povinnost váže až k okamžiku, kdy bylo zařízení uvedeno do provozu, přičemž tuto vyhlášku podepsal primátor Jaroslav Kubera, který byl zároveň iniciátorem přijetí příslušné novely zákona o místních poplatcích. Pokud by měl být akceptován výklad MF, že poplatku podléhají povolená zařízení bez ohledu na jejich uvedení do provozu, bylo by tím nepřípustně zatíženo vydání povolení dvojí odvodovou povinností [za vydání povolení musí být totiž uhrazen správní poplatek podle položky 21 sazebníku, jenž je přílohou zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, v původním znění (dále jen „zákon o správních poplatcích“)], což je podle žalobkyně v materiálním právním státě nepřípustné. Navíc i při závěru, že argumentace MF je možná, je v situaci existence dvou různých výkladových variant třeba užít v souladu s principem in dubio mitius výklad mírnější, jenž zastává žalobkyně.

Žalovaný ve svém vyjádření namítl, že žaloba postrádá žalobní body ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť žalobkyně netvrdí ani neprokazuje, který konkrétní úkon správních orgánů porušil její práva a žaloba neobsahuje žádné žalobní body, z nichž by bylo patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobkyně napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. Není možné pouze tvrdit nezákonnost a vady řízení, aniž by byly konkrétně specifikovány nezákonné postupy, úkony, úvahy, hodnocení či závěry, jichž se měl podle žalobkyně správní orgán dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným. Žalovaný proto navrhl odmítnutí žaloby. Dále uvedl, že město Benešov vydalo vyhlášky v rámci své pravomoci a místní působnosti svěřené mu ustanovením § 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích a podrobně stanovilo konkrétní sazbu poplatku pro jednotlivé poplatníky v rozsahu daném zákonem. Námitky dovozující neústavnost novely zákona o místních poplatcích žalovaný odmítl s tím, že mu nepřísluší posuzovat ústavnost právních předpisů a že je povinen se platnými právními předpisy řídit. Podle § 10a zákona o místních poplatcích, účinnému ke dni vyměření poplatku, podléhají místnímu poplatku každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené MF. Od 14. 10. 2011 pak každý povolený hrací přístroj definovaný v § 2 písm. e) loterního zákona; každý koncový IVT definovaný v § 2 písm. l) téhož zákona a každé herní místo lokálního herního systému definovaného v § § 2 písm. n) loterního zákona. Pojem „jiné technické herní zařízení“ podle žalovaného není neurčitý, neboť o jeho obsahu a významu není pochyb. Odkázal na § 1 odst. 1 loterního zákona, podle nějž záleží na obsahu provozované činnosti, nikoliv na způsobu jejího provozu. Proto tedy posouzení, zda povolené „jiné technické herní zařízení“ podléhá poplatkové povinnosti, se neodvíjí od jeho provedení, ale od toho, zda je prostřednictvím tohoto zařízení provozována loterie nebo jiná podobná hra povolená MF. Žalobkyně má povolení na provozování elektronického systému tvořeného centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a připojenými koncovými IVT, které řídí, eviduje a hráči nabízí různé druhy loterií nebo jiných podobných her. Musí si proto být vědoma toho, že prostřednictvím technického zařízení provozuje loterii nebo jinou podobnou hru. Doplnění pojmu „jiné technické herní zařízení“ do zákona o místních poplatcích bylo vyvoláno nutností odlišit nová koncová zařízení nových technologií provozování hazardních her od již ustáleného a zákonem definovaného pojmu „hrací přístroj“. Žalovaný též namítl, že žalobkyně nespecifikovala, v čem má spočívat tvrzená nesprávná aplikace právního předpisu. Žalobkyně se podle něj pouze účelově pokouší zabránit podřazení své činnosti poplatkové povinnosti. Žalovaný věděl ze své správní činnosti o čtyřech povolených jiných technických herních zařízeních na území města Benešov a tyto zpoplatnil. Proto navrhl zamítnutí žaloby.

Soud úvodem konstatuje, že oproti žalovanému shledal, že žaloba obsahuje žalobní body. Žalobu proto věcně projednal, přičemž dospěl k závěru o její nedůvodnosti. Jednání ve věci nenařizoval s ohledem na presumovaný souhlas účastníků s takovým postupem (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Při rozhodování vycházel v plném rozsahu ze závěrů přijatých v jiném svém rozsudku ze dne 2. 5. 2013, č. j. 47 Af 9/2012, od kterých neshledal důvod se odchýlit, neboť v této souzené věci jde nejenom o totožnou právní problematiku, ale také o v zásadě shodnou žalobní argumentaci.

Ze správního spisu plyne, že podle obecně závazná vyhláška města Benešov č. 4/2007, ve znění obecně závazných vyhlášek č. 2/2010 a č. 10/2010 (poslední vyhláška nabyla účinnosti od 1. 1. 2011) podléhá poplatku „každý povolený provozovaný hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené ministerstvem podle jiného právního předpisu“. Sazba poplatku činí 5.000,- Kč za 3 měsíce.

Dne 1. 10. 2010 doručila žalobkyně městskému úřadu dopis nadepsaný jako „Splnění ohlášení s výhradou“, v němž uvedla, že dne 29. 9. 2010 obdržela uvedenou vyhlášku, která jí ukládá splnit od účinnosti vyhlášky ohlašovací povinnost k místnímu poplatku a proto tak činí. Současně ale namítla, že IVT nejsou samostatným zařízením a jako takové jsou pouze jednou ze tří součástí jednoho technického celku, tzv. centrálního loterního systému. Je proto toho názoru, že v důsledku technického pojetí nelze tento elektronický systém, či jeho některou část, podřadit režimu místních poplatků. Městský úřad pak požádala, aby v případě, že se domnívá, že žalobkyni vznikla poplatková povinnost, jí zaslal odůvodněný platební výměr na místní poplatek. Dne 25. 10. 2010 doručila městskému úřadu žádost o posečkání se zpoplatněním některých zařízení.

Ve správním spisu jsou založena rozhodnutí MF vydaná v období od 9. 6. 2008 do 25. 6. 2009, jimiž bylo žalobkyni povoleno provozovat loterii nebo jinou podobnou hru dle ustanovení § 50 odst. 3 loterního zákona prostřednictvím CLS (různých obchodních označení), který je elektronickým systémem tvořeným centrální řídící jednotkou (dále jen „CJ“), místními kontrolními jednotkami a připojenými koncovými IVT, který řídí, eviduje a hráči nabízí různé druhy loterií nebo jiných podobných her včetně zpětné distribuce potvrzení o sázce a výsledku her do IVT. Provoz byl povolen pouze na státním území České republiky tak, že každá sázka nebo její transakce musí být před zahájením hry zapsána na dvou nezávislých místech databáze CLS. Dále byly schváleny herní plány CLS, herní plány loterie nebo jiné podobné hry, návštěvní řády platné pro všechna herní střediska uvedená v povoleních, provozování a umístění IVT uvedených v povolení, umístění CJ na adresách (blíže uvedených v rozhodnutích) a bezpečnostní směrnice upravující režim přístupu k serverům.

Dne 11. 4. 2011 byl městským úřadem pod č. j. 23901/2011 vydán platební výměr na místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení zvýšený na dvojnásobek, v celkové výši 420 000 Kč s odkazem na § 11 zákona o místních poplatcích, obecně závaznou vyhlášku města Benešov a daňový řád.

Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně dne 27. 4. 2011 odvolala, přičemž uplatnila v zásadě shodné výhrady jako v podané žalobě. Žalovaný napadeným rozhodnutím odvolání zamítl. Uvedl, že dokud se Ústavní soud případně nevyjádří k neústavnosti novely zákona o místních poplatcích, musí tento zákon respektovat. Jiným technickým herním zařízením je třeba rozumět podle rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 10 A 61/2011- 45, takové technické zařízení odlišné od výherního hracího přístroje podle § 17 zákona o loteriích, které je funkčně nedělitelné a slouží k realizaci loterie nebo jiné podobné hry ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o loteriích. „Jiné technické herní zařízení“ tvoří centrální jednotka a jeden kus IVT, které podléhají místnímu poplatku.

Ze stenozáznamu o průběhu projednávání sněmovního tisku č. 756/8 (předobraz později vyhlášeného zákona č. 183/2010 Sb.) na plénu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR (dále jen „PSP ČR“) dne 18. 5. 2010 (volební období 2006-2010, 79. schůze, část 14) soud zjistil, že senátor Jaroslav Kubera, který byl iniciátorem pozměňovacího návrhu Senátu, jímž byla do původního sněmovního tisku zakomponována novela zákona o místních poplatcích, při opakovaném projednání návrhu zákona v PSP ČR pozměňovací návrh představil se slovy: „Tento zákon nedělá nic jiného, než že sjednocuje poplatek u normálních hracích automatů s poplatkem u videoterminálů bez ohledu na to, že na videoterminály dává licenci Ministerstvo financí. Nic jiného v tom zákoně není (...) není to nic jiného, než jestli se platí 5 tisíc u automatu normálního, tak se bude platit 5 tisíc u videoterminálu. Nic jiného tento zákon neobsahuje.“

Soud předně uvádí, že se blíže nezabýval námitkou žalobkyně poukazující na neústavní postup při přijetí zákona č. 183/2010 Sb., protože dne 9. 1. 2013 byl vydán nález pléna ÚS sp. zn. Pl. ÚS 6/12, který v odst. 60 a 61 dospěl k závěru, že „...při projednávání návrhu zákona č. 183/2010 Sb. byly jak Poslaneckou sněmovnou, tak i Senátem dodržena ústavně stanovená pravidla zákonodárného procesu, konkrétně postup zákonodárného procesu upravený zákonem č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, ve znění pozdějších předpisů i čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 41 a čl. 44 odst. 1 Ústavy včetně čl. 2 odst. 2 Listiny. (...) v předloženém případě se o protiústavní přílepek ve smyslu judikatury Ústavního soudu, ani o situaci obdobnou, nejedná.“ Námitka neústavnosti průběhu zákonodárného procesu a z toho dovozovaného zásahu do práv žalobkyně je tedy nedůvodná a v podrobnostech je třeba poukázat na odůvodnění citovaného nálezu ÚS.

Druhá skupina námitek se týká tvrzené nesrozumitelnosti textu novely provedené zákonem č. 183/2010 Sb. Zde se soud ztotožňuje se závěry učiněnými v rozsudcích Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 10. 2011, č. j. 10 A 61/2011 - 45 a ze dne 29. 12. 2011, č. j. 10 Af 61/2011- 62, které dospěly k závěru, že zpoplatnění místním poplatkem podle § 1 písm. g) a § 10a zákona o místních poplatcích podléhá každé koncové zařízení provozované jako součást technického zařízení k provozování sázkové hry, resp. že povolením provozování loterie prostřednictvím CLS byly povoleny i jednotlivé koncové IVT.

Druhý ze závěrů je založen na argumentu, že pokud MF povolilo provozování loterie nebo jiné podobné hry prostřednictvím CLS, argumentací a maior ad minus povolilo i jednotlivé koncové IVT. Ostatně, jak správně poukázal Krajský soud v Českých Budějovicích a jak též plyne z první strany povolení MF založených ve správním spise, provozování a umístění IVT MF dle textace druhé části výroku rozhodnutí schválilo. Po obsahové stránce přitom mezi schválením a povolením není rozdíl.

Pokud jde o první závěr, ten Krajský soud v Praze sdílí, nicméně s ohledem na rozsáhlou argumentaci žalobkyně zpochybňující některé výchozí body rozsudků Krajského soudu v Českých Budějovicích považuje za potřebné jej založit na vlastní právní úvaze.

Jak již jasně uvedl ÚS v nálezu ze dne 14. 6. 2011, Pl. ÚS 29/10, „charakter [IVT] neumožňuje jejich podřazení pod úzkou definici výherního hracího přístroje podle § 17 odst. 1 loterijního zákona, neboť videoloterijní terminály jakožto koncové herní stanice, které jsou součástí širšího a složitějšího systému, jehož jádro je umístěno centrálně, postrádají vlastnost kompaktnosti, kterou vyžaduje definice obsažená v § 17 odst. 1 loterijního zákona. Avšak nic nebrání tomu, aby byly podřazeny pod širší definici podle § 2 písm. e) loterijního zákona, neboť nepochybně se jedná o zařízení výherním hracím přístrojům podobná a sloužící témuž účelu.“

Loterní zákon užívá termín výherní hrací přístroje jednou v užším pojetí (§ 17 odst. 1) a jednou v pojetí širším [§ 2 písm. e)]. V posledně jmenovaném ustanovení, podle nějž se za výherní hrací přístroje rozumí sázkové hry provozované pomocí elektronicky nebo elektronickomechanicky řízených výherních hracích přístrojů nebo podobných zařízení, je pod pojem výherních hracích přístrojů zahrnuta jednak kategorie výherních hracích přístrojů v užším pojetí přesněji definovaná v § 17 odst. 1 loterního zákona a jednak kategorie jim podobných zařízení, jež blíže vymezena není. Podle § 17 odst. 1 loterního zákona se výherním hracím přístrojem myslí kompaktní, funkčně nedělitelné a programově řízené technické zařízení s ovládáním určeným pouze pro jednoho hráče, přičemž u výherního hracího přístroje s programovým vybavením umožňujícím současnou hru na více hracích místech více hráčům je každé takové hrací místo rovněž považováno za samostatný výherní hrací přístroj.

Doplňková kategorie zařízení podobných výherním hracím přístrojům podle ÚS zahrnuje právě IVT. Tentýž názor sdílí i Krajský soud v Praze, přičemž je přesvědčen, že pojem jiného technického herního zařízení zakotvený do zákona o místních poplatcích odpovídá právě kategorii zařízení podobných výherním hracím přístrojům, jež jsou zmíněna v ustanovení § 2 písm. e) loterního zákona. Jejich podobnost s výherními hracími přístroji přitom není dána kompaktností či funkční nedělitelností jiného technického herního zařízení, jak se domnívá žalobkyně. To by totiž jiným technickým herním zařízením byl každý počítač, mobilní telefon apod. Pokud pak označení „herní“ má být v takové situaci ztotožněno s kategorií „loterie nebo jiné hry podle loterního zákona“, znamená to, že žalobkyně se snaží kategorii jiných technických herních zařízení vymezit identickými znaky (totožně) jako výherní hrací přístroje v § 17 odst. 1 loterního zákona. Má-li být ovšem něco podobné, pak to musí být v něčem odlišné a nikoliv zcela stejné. Argumentace žalobkyně je tak nesmyslná.

Kritérium kompaktnosti a funkční nedělitelnosti je z logiky věci právě tím kritériem, jež u jiných technických herních zařízení není splněno a jež je od výherních hracích přístrojů odděluje. Podobnost je pak dána jednak tím, že jde o zařízení programově řízená a jednak skutečností, že takové zařízení je určeno k provozování loterie nebo jiné hry podle loterního zákona. To odpovídá principu předesílanému v § 1 odst. 1 větě třetí loterního zákona, podle níž nezáleží na tom, provádí-li se hra pomocí mechanických, elektronickomechanických, elektronických nebo obdobných zařízení. Pokud je užší definice výherního hracího přístroje v § 2 písm. e) loterního zákona a stejně tak v § 1 písm. g) a § 10a zákona o místních poplatcích rozšiřována neurčitým právním pojmem „jiné technické herní zařízení“, resp. „zařízení podobné elektronicky nebo elektronickomechanicky řízeným výherním hracím přístrojům“, je tím realizována právě myšlenka podřídit obdobnému režimu právní regulace i další prostředky k provozování loterií a jiných podobných her, aby tak mezi nimi nedocházelo ke vzniku nedůvodných rozdílů.

Soud si je přitom sice vědom odlišné formulace vymezující tuto doplňkovou skupinu v zákoně o místních poplatcích a loterním zákoně, nicméně po obsahové stránce jde o překrývající se skupiny, přičemž IVT s ohledem na jejich elektronické, resp. elektronickomechanické řízení spadají pod oba pojmy. Pojem „jiné technické herní zařízení“ obsažený v zákoně o místních poplatcích je přitom pojmem širším, který navíc oproti § 2 písm. e) a od něj odvozeného § 50 odst. 4 loterního zákona zahrnuje i eventuální herní zařízení řízená na základě přednastaveného algoritmu (programu) čistě mechanicky. To je však pro účely IVT bez významu. S ohledem na učiněný závěr je nadbytečné se také podrobněji vyjadřovat k žalobkyní kritizovanému stanovisku MF.

Uvedený závěr potvrzuje i historický výklad. Jak jasně vyplynulo při prezentaci předkládané právní úpravy v PSP ČR senátorem Jaroslavem Kuberou (iniciátorem přijetí žalobkyní zpochybňované novely), cílem této novely bylo právě zpoplatnění jednotlivých IVT. PSP ČR pak bez jakýchkoliv změn jím prezentovaný návrh bez dalšího schválila a není tedy důvod pochybovat o tom, že vůle zákonodárce směřovala právě k tomuto cíli.

Soud za takové situace nemůže akceptovat náhled žalobkyně, že právní úprava je nesrozumitelná. Vymezení zpoplatňovaných zařízení je učiněno pomocí neurčitého právního pojmu, jejž však ani nebylo možné konstruovat jinak, neboť jeho cílem bylo postihnout neuzavřenou skupinu neustále se vyvíjejících nových typů herních zařízení, prostřednictvím nichž jsou provozovány loterie a jiné hry podle loterního zákona. Samotný obsah neurčitého právního pojmu (navíc označujícího neuzavřenou skupinu předmětů) bude vždy do jisté míry nevyhraněný, nicméně to ještě automaticky neznamená jeho nesrozumitelnost. Účel zakotvení tohoto pojmu do zákona o místních poplatcích byl jasně prezentován na půdě PSP ČR a ostatně i mediálně, což žalobkyni jako etablovanému a odborně vybavenému subjektu na trhu sázkových her a dalších činností podle loterního zákona nemohlo uniknout. Rozsáhlou „slovní ekvilibristiku“ kolem tohoto neurčitého právního pojmu (jak argumentaci žalobkyně trefně označil Krajský soud v Českých Budějovicích) zdejší soud považuje pouze za účelový krok, jehož konečným cílem bylo právě takové ovzduší právní nejistoty vyvolat, aniž by zde ovšem předtím objektivně takové pochyby existovaly. Soud tak uzavírá, že taková míra nejistoty ohledně výkladu textu novely zákona o místních poplatcích, jež by odůvodňovala postup in dubio mitius, nebyla shledána, přičemž výklad zastávaný žalobkyní je výkladem nesprávným a, byť se to snaží žalobkyně obsáhlou argumentací zamlžit, výkladem absurdním. Ani druhá skupina námitek žalobkyně proto nemůže obstát.

Třetí skupinou námitek žalobkyně zpochybňuje právo města zpoplatnit i ty IVT, jež nebyly uvedeny do provozu (fyzicky umístěny na území města a zpřístupněny hráčům). Pro tuto otázku je inspirativním zdrojem usnesení ÚS ze dne 7. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 249/99, které k § 10a odst. 1 a 3 zákona o místních poplatcích ve znění před zpochybňovanou novelou uzavřelo, že „samo gramatické znění uvedeného ustanovení ukazuje, že sazba poplatku nezávisí na faktickém provozu výherního hracího přístroje, tzn. že zde není prostor např. pro zohledňování otevírací doby příslušné provozovny, poruchovosti přístrojů a podobně, nýbrž že se jedná o poplatek paušální, který se hradí za určité časové období.“ ÚS tak učinil ve vztahu k zákonné formulaci: „Poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj podléhá každý povolený hrací přístroj.“ Ze závěrů ÚS tak jasně plyne, že nelze přeceňovat samotný název místního poplatku (jenž obsahuje slovo „provozovaný“), nýbrž je třeba vycházet z věcného vymezení předmětu místního poplatku, který za rozhodné kritérium považuje pouze povolenost výherního hracího přístroje.

Ustanovení § 1 písm. g) zákona o místních poplatcích, jež dává s odkazem na loterní zákon obci možnost vybírat poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu, pouze konstatuje název tohoto poplatku.

Teprve § 10a odst. 1 zákona o místních poplatcích, podle nějž poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené MF podléhá každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené MF, vymezuje předmět poplatku. Slovo „provozovaný“ se opět nachází pouze v části věty označující název místního poplatku. Předmět místního poplatku je však vymezen jako „každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí“. Shodně jako v případě již posuzovaném ÚS, není předmět poplatku definován prostřednictvím toho, zda je jiné technické herní zařízení provozováno, a je tedy zřejmé, že argumentace žalobkyně je lichá. Není tedy zapotřebí se podrobně zabývat otázkou, zda před slovem „nebo“ v názvu místního poplatku měla či neměla být čárka apod. Zároveň lze opět poukázat na skutečnost, že žalobkyně je etablovaným a odborně vybaveným subjektem dlouhodobě působícím na trhu sázkových her a dalších činností podle loterního zákona a citovaný právní názor ÚS z roku 1999 vyslovený na tomto jinak judikaturou jen zřídka dotýkaném poli jí nepochybně neunikl. Ani tady tudíž nelze akceptovat argumentaci žalobkyně, že byla vystavena takovému stupni právní nejistoty, že bylo namístě v souladu s principem in dubio mitius respektovat a chránit jí prosazovaný nesprávný právní názor, že poplatku podléhají pouze provozovaná jiná technická herní zařízení.

Soud také nesdílí v této souvislosti žalobkyní vyslovovaný právní názor, že je v materiálním právním státě nepřípustné, aby tatáž skutečnost (povolení jiného technického herního zařízení, resp. jeho provoz) bylo zpoplatněno dvakrát. Takový postup je naopak zcela běžný a není ničím zakázán. Např. pohonné hmoty či alkohol a tabák jsou současně zatíženy jak daní z přidané hodnoty, tak spotřební daní. Daň z přidané hodnoty je přitom dokonce kalkulována z ceny zahrnující spotřební daň. Obdobně mzda vyplácená zaměstnanci je zatížena odvody na sociální i zdravotní pojištění, přičemž o ně zvýšená (jako tzv. superhrubá mzda) pak ještě podléhá dani z příjmů fyzických osob. ÚS měl přitom v minulosti mnohokrát příležitost se k daňové problematice vyjádřit, jak v rámci řízení o ústavních stížnostech, tak v rámci abstraktního přezkumu právních norem a protiústavnost takového zacházení neshledal. Je tedy zřejmé, že takový postup protiústavní není.

Ve výsledku lze tedy uzavřít, že napadené rozhodnutí i přes žalobkyní vznesené námitky obstojí. Proto soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Protože žalovaný byl plně úspěšný, náležela by mu podle § 60 odst. 1 s. ř. s. náhrada nákladů řízení. Z obsahu spisu je však zřejmé, že mu žádné náklady nevznikly. Proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 30. května 2013

JUDr. Věra Šimůnková, v.r.
předsedkyně senátu

Rozsudek byl vyhlášen dne 30. 5. 2013 [§ 49 odst. 11, § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní].

Za správnost:

Léblová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru