Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

46 Az 19/2016 - 29Rozsudek KSPH ze dne 10.10.2017

Prejudikatura

1 Azs 200/2014 - 27

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
5 Azs 295/2017

přidejte vlastní popisek

46 Az 19/2016-29

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Olgou Stránskou v právní věci žalobkyně: D. T., nar. X, státní příslušnice K., v ČR bytem: P., N., zastoupená Mgr. Gabrielou Kopuletou, advokátkou, se sídlem: Uhelný trh 414/9, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, pošt. schr. 21/OAM, 170 34, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 11. 2016, č. j. OAM-745/ZA-ZA11-P10-2016, o udělení mezinárodní ochrany,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 11. 2016, č. j. OAM-745/ZA-ZA11-P10-2016 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 7. 12. 2016 domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž žalovaný rozhodl, že se žalobkyni mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje.

Žalobkyně namítla, že žalovaný dle jejího mínění nepostupoval v souladu s ustanoveními § 2 odst. 4, § 3, § 50 odst. 3 a 4 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), ustanoveními § 12 písm. a) a b), § 14 a § 14a zákona o azylu, čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, čl. 3 Úmluvy proti mučení a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Žalobkyně zároveň požádala o ustanovení právního zástupce. Soud usnesením ze dne 28. 12. 2016, č. j. 46 Az 19/2016 –

17, ustanovil zástupkyní žalobkyně Mgr. Gabrielu Kopuletou, advokátku, se sídlem Uhelný trh 414/9, 110 00 Praha 1, která podáním ze dne 7. 2. 2017 doplnila podanou žalobu.

Žalobkyně namítla, že dle jejího mínění splňuje podmínky pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu, protože politická situace v zemi původu žalobkyně není v posledních letech stabilní a žalobkyně má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu příslušnosti k sociální skupině – dětí, které v důsledku nestabilní politické situace byly a nadále jsou ohroženy. Přitom podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte náleží dětem specifická právní ochrana, na kterou musí být brán při posuzování žádosti zřetel.

Žalobkyně dále namítla, že žalovaný v souvislosti s udělením azylu z humanitárních důvodů podle § 14 zákona o azylu pouze konstatoval, že „správní orgán se v této souvislosti zabýval zejména rodinnou, sociální a ekonomickou situací jmenovaného a přihlédl i k jeho věku a zdravotnímu stavu. Na základě všech těchto aspektů správní orgán nenalezl zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení azylu z humanitárních důvodů podle § 14 zákona o azylu a tento se tudíž jmenovanému neuděluje“. Podle žalobkyně je nepochybné, že udělení azylu podle § 14 zákona o azylu je na volné úvaze správního orgánu, nicméně je dle ní nutné, aby bylo z uvedené úvahy zřejmé, o co se opírá. Tedy, aby bylo možné přezkoumat, zda správní orgán při své úvaze nevybočil z mezí daných právními principy a procesními předpisy. Podle žalobkyně v předmětném případě žalovaný překročil meze volného správního uvážení.

Závěrem žalobkyně namítla, že žalovaný při posuzování důvodů k udělení doplňkové ochrany nevycházel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu. Žalobkyně v této souvislosti poukázala na názor zdejšího soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 18. 9. 2007, č. j. 46 Az 17/2007 – 55, že z ustanovení § 14a zákona o azylu vyplývá, že při posuzování doplňkové ochrany musí správní orgán vycházet zejména z objektivních informací o stavu dodržování lidských práv v dané zemi, které si za tímto účelem opatří. Podle žalobkyně si však žalovaný v rozporu s ustanoveními § 2, § 3 a § 68 odst. 3 správního řádu neopatřil žádnou aktuální zprávu o postavení dětí v Kazachstánu. Žalovaný sice v napadeném rozhodnutí uvedl, že vycházel z podkladů obsažených ve správním spise, nicméně žádný ze zde obsažených dokumentů se podle žalobkyně nevěnuje dodržování práv dětí v Kazachstánu (např. systému sociální a zdravotní péče o nezletilé nezaopatřené děti).

Žalovaný ve vyjádření k žalobě (pozn. soudu: které předcházelo doplnění žaloby ze strany právní zástupkyně žalobkyně, a následně nebylo doplněno) uvedl, že žalobkyně formulovala žalobní body obecně, a to způsobem neodpovídajícím kritériím stanoveným § 71 odst. 1 písm. d) zákona č. 15/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Žalobce v této souvislosti poukázal na právní názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, že „žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnost. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami“. Podle žalovaného tedy v případě žalobkyně žaloba neobsahuje žalobní body dosahující kvalit vymezených Nejvyšším správním soudem, a proto navrhl, nebude-li doplněna, aby ji soud podle § 46 odst. 1 s. ř. s. odmítl.

Žalovaný na závěr uvedl, že trvá na správnosti a zákonnosti napadeného rozhodnutí, neboť dle jeho názoru plně odráží dostatečně zjištěný skutkový stav, a že se nedomnívá, že by v průběhu řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, došlo k žalobou namítané nezákonnosti.

Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Ze správního spisu soud ověřil, že dne 30. 8. 2016 podala zákonná zástupkyně žalobkyně (matka) jménem žalobkyně žádost o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky bez bližšího odůvodnění. Při ústním pohovoru žalobkyně a její matka popsaly svou současnou situaci, problémy s opatřením výpisu z rejstříku trestů, který žalobkyně potřebuje pro účely žádosti o povolení pobytu v ČR, a rodinné vztahy. Žalobkyně uvedla, že Kazachstán opustila spolu se svými rodiči ve věku přibližně 4 až 6 měsíců a jednou zde navštívila prarodiče (přibližně ve věku sedmi let). V Kazachstánu však již žádný její příbuzný nežije, neboť babička před třemi lety zemřela. Žalobkyně chodila do české školy a ovládá český jazyk. Žalobkyně rovněž mluví rusky, avšak neumí v ruštině číst ani psát. Žalovaný si pro posouzení žádosti opatřil podklady, a to informace z cizineckého informačního systému, opis rejstříku trestů žalobkyně, překlad relevantních částí Zprávy o dodržování lidských práv v Republice Kazachstán Ministerstva zahraničí Spojených států amerických ze dne 13. 4. 2016 a informaci Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 3. 6. 2016, č. j. 103512/2016-LPTP. S těmito podklady se žalobkyně dne 21. 12. 2016 seznámila. Při této příležitosti doplnila, že v České republice po rozvodu svých rodičů střídavě bydlí u matky a otce, přičemž péče není oficiálně upravena. Mimo to se matka žalobkyně vyjádřila k problematice opatření výpisu z rejstříku trestů, který ambasáda Kazachstánu odmítá vyřídit. Žalovaný za účelem opatření dokladu o nemožnosti získat výpis z rejstříku trestů stanovil žalobkyni lhůtu jednoho týdne. Jelikož ze strany žalobkyně respektive její matky nedošlo k doložení žádných dokladů, vydal dne 7. 11. 2016 žalovaný napadené rozhodnutí.

Napadeným rozhodnutím žalovaný rozhodl tak, že se žalobkyni mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, neuděluje. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že tvrzeným důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobkyně jsou potíže s pobytovým oprávněním v ČR z důvodu uplynutí platnosti cestovního dokladu zanedbáním postupu ze strany rodičů. Žadatelka se obává návratu do země původu s ohledem na skutečnost, že je plně integrovaná c ČR, a v zemi svého původu fakticky nikdy nežila, neovládá kazašský jazyk, nemá zde rodinné vazby a zázemí. Správní orgán uvedl, že žadatelka od dětství pobývá s rodiči na území ČR, v zemi původu dlouhodobě fakticky nikdy nežila, během řízení se nezmínila o jakýchkoliv veřejných aktivitách, které by se daly považovat za uplatňování politických práv a svobod, či jakýchkoliv potížích, kterým by musela kvůli těmto aktivitám čelit. Správní orgán jí proto azyl podle § 12 písm. a) zákona o azylu, neudělil. Správní orgán dále nedospěl k závěru, že by žadatelka mohla ve vlasti pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu. Podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany odůvodnila pobytovými potížemi v ČR s ohledem na zanedbání platnosti dokladů a souvisejícího víza rodiči. Uvedla, že podání žádosti o mezinárodní ochranu je její jediná možnost. Správní orgán neshledal, že by žadatelka splňovala podmínky pro udělení azylu podle § 13 zákona o azylu, oba její rodiče mají v ČR trvalý pobyt.

V souvislosti s udělením azylu z humanitárního důvodu správní orgán uvedl, že se zabýval celkovou situací žadatelky, přihlédl k jejímu věku a zdravotnímu stavu. Pokud jde o rodinnou situaci žadatelky, správní orgán konstatoval na základě její výpovědi, že v tomto směru nezjistil informace o závažné osobní situaci žadatelky, na základě kterých by měl dojít k závěru o udělení humanitárního azylu. Uvedl, že skutečnost, že by žadatelka, která žije v ČR od raného dětství, v ČR ráda zůstala a vyřešila tak potíže se splněním podmínek pro povolení k pobytu podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, zaviněnou jejími zákonnými zástupci, takovou situací rozhodně není. Pro tyto účely však nelze humanitární azyl, který je pobytovým statusem zcela výjimečným, využívat. Nezletilá, resp. její zákonní zástupci měli a nadále mají možnost řešit situaci nezletilé podáním žádosti o povolení k trvalému pobytu a v rámci tohoto řízení učinit maximum pro nápravu věci. Správní orgán proto konstatoval, že v průběhu řízení nezjistil zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení azylu podle § 14 zákona o azylu a azyl jí neudělil.

Současně správní orgán posoudil, zda žadatelka nesplňuje důvody pro udělení doplňkové ochrany. Při posouzení žádosti vycházel správní orgán z výpovědí žadatelky, materiálů, které doložila, z cizineckého informačního systému k dosavadnímu pobytu žadatelky a jejích rodinných příslušníků na území ČR a z informací ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Republice Kazachstán. Zákonná zástupkyně nezletilé žalobkyně upřesnila aktuální péči o nezletilou, uvedla, že je s manželem rozvedená a v péči o dceru se s manželem střídají bez potřeby soudní úpravy. Uvedla, že měly potíže se získáním výpisu z rejstříku trestů pro řízení o povolení k trvalému pobytu, bylo jim sděleno, že pro zajištění výpisu musí být dceři 18 let. Správní orgán konstatoval, že žadatelka neuvedla, a správní orgán nenalezl, žádné skutečnosti, na základě kterých by mohla žadatelce v případě návratu do vlasti hrozit újma uložením nebo vykonáním trestu smrti a obavy žadatelky z budoucnosti v případě návratu do země původu s ohledem na stupeň integrace v ČR, nelze vyhodnotit jako reálně hrozící nebezpečí vážné újmy ve formě mučení či ponižujícího zacházení, i když by se žadatelka jistě ocitla v problematické situaci s ohledem na nedostatečné zázemí a obtížnější integraci. Správní orgán dále konstatoval, že zákonná zástupkyně nezletilé má možnost do země původu cestovat a osobně nebo písemně komunikovat s kazašskými úřady, stejně tak jako otec nezletilé. Fakt, že by nezletilá, která hovoří rusky, musela strpět určitý administrativní postup nebo případně s rodiči vycestovat do země původu a svou situaci tam řešit, nelze považovat za vážnou újmu ve smyslu zákona o azylu. Nezletilá, která disponuje kazašskými doklady, měla a nadále má možnost získat povolení k trvalému pobytu, za tím účelem však musí v řízení doložit všechny potřebné doklady, popř. doklady o nemožnosti podklady získat. Od r. 2014, kdy bylo řízení nezletilé o povolení k trvalému pobytu zastaveno, zákonná zástupkyně vůbec zajištění náležitostí proto volení k trvalému pobytu neřešila. Správní orgán po zjištění všech skutečností o okolnostech pobytu nezletilé a aktuálních informačních pramenů nedospěl k závěru, že by žadatelce v případě návratu do země hrozilo přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 1 a 2 písm. b) zákona o azylu. Dále správní orgán konstatoval, že případné vycestování žadatelky nepředstavuje ani rozpor s mezinárodními závazky ČR. Žadatelka má dále možnost upravit svůj pobytu na území ČR podle zákona o pobytu cizinců, k tomuto účelu nelze institut mezinárodní ochrany využívat. Mezinárodní ochranu nelze udělit za situace, kdy zákonná zástupkyně zanedbala své povinnosti po uplynutí platnosti cestovního pasu nezletilé. Správní orgán konstatoval, že rodiče nezletilé mají možnost stejně jako nezletilá do země svého původu cestovat nebo dlouhodobě pobývat nebo minimálně vycestovat na omezenou dobu, kontaktovat státní orgány země a proto nelze dojít k závěru, že by žadatelka neměla možnost realizovat své blízké rodinné vazby. Správní orgán proto nedospěl k závěru, že neudělením mezinárodní ochrany by mělo dojít v případě žadatelky k nerespektování práva na rodinný a soukromý život a k porušení mezinárodních závazků ČR. Správní orgán ve své argumentaci odkázal na usnesení NSS sp. zn. 2 Azs 66/2008 ze dne 8. 1. 2009, ve kterém soud uvedl, že „rodinné vazby v ČR nejsou důvodem pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu.“

Správní orgán tak po provedeném správním řízení dospěl k závěru, že žadatelka nesplňuje zákonné podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu a doplňkovou ochranu neudělil. Konstatoval také, že žadatelka nesplňuje důvody pro udělení doplňkové ochrany podle § 14b zákona o azylu.

Krajský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných námitek, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu k okamžiku rozhodnutí soudu ve věci (čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013, o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany). Soud podle § 51 odst. 1 s. ř. s. ve věci rozhodl bez jednání, protože účastníci řízení takový postup soudu akceptovali.

Podle § 12 zákona o azylu „azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec

a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo

b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.“

Podle § 14 zákona o azylu „Jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.“

Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu „doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.“

Podle § 14a odst. 2 zákona o azylu „za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje

a) uložení nebo vykonání trestu smrti,

b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu,

c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo

d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.“

Soud předně konstatuje, že v souladu s názorem žalovaného a jím citovaného názoru Nejvyššího správního soudu nepovažuje uvedení konkrétního ustanovení právního předpisu bez dalšího za způsobilou žalobní námitku ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Jelikož žalobkyně v doplnění žaloby některé z nedostatečně vymezených žalobních námitek rozvedla, neshledal soud důvod k odmítnutí žaloby, avšak uvedení ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu, čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 3 Úmluvy proti mučení nepovažuje za řádné žalobní body ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., protože žalobkyně ve vztahu k těmto ustanovením žádným způsobem svou argumentaci nerozvedla.

Soud dále konstatuje, že uplatnění čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU nevylučuje relevanci skutečnosti, že žalobkyně byla do 5. 2. 2017 nezletilá, pro soudní přezkum napadeného rozhodnutí, neboť účelem čl. 46 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU je zajištění účinného opravného prostředku žadateli o mezinárodní ochranu, a proto by vyloučení veškerých aspektů souvisejících s nezletilostí žalobkyně z důvodu její zletilosti nabyté v průběhu přezkumného soudního řízení zcela popíralo účel tohoto ustanovení směrnice.

Soud v souvislosti s námitkou žalobkyně, že kvůli nestabilní politické situaci v zemi původu je ohrožena jako příslušník sociální skupiny dětí, což je důvodem k udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu, konstatuje, že ačkoliv se žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí obsáhle zabývá zanedbáním povinností zákonných zástupců žalobkyně, které však lze stěží přičítat žalobkyni, a především je irelevantní pro posouzení, zda může mít žalobkyně ve vlasti odůvodněný strach z pronásledování, z informací obsažených ve správním spise ani z vyjádření žalobkyně nevyplývá, že by děti byly jako sociální skupina v Kazachstánu pronásledovány. Z přeložených částí Zprávy o dodržování lidských práv za r. 2015 - Kazachstán - Ministerstva zahraničí Spojených států amerických ze dne 13. 4. 2016 sice plyne, že v zemi existují problémy týkající se dětí (zneužívání dětí, manželství v raném věku), avšak rovněž zde jsou údaje o rozšířenosti těchto jevů a o řešení takových potíží státními orgány. Soud proto nemá obavu žalobkyně z pronásledování z důvodu příslušnosti k sociální skupině dětí za oprávněnou a její námitka tedy není důvodná.

Žalobkyně dále namítla, že žalovaný překročil meze správního uvážení při posuzování udělení azylu z humanitárních důvodů podle § 14 zákona o azylu. Podle žalobkyně žalovaný pouze konstatoval nenalezení okolností hodných zvláštního zřetele, aniž by uvedl, na základě jakých podkladů a úvah dospěl k takovému závěru.

Soud při posuzování důvodnosti námitky žalobkyně vycházel z názoru Nejvyššího správního soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne 28. 1. 2015, č. j. 1 Azs 200/2014 - 27, že „je třeba odkázat na závěry právní teorie, která dovodila, že „[m]ezi postupem orgánu při aplikaci norem s neurčitými právními pojmy a realizací diskreční pravomoci je podstatný rozdíl, i když v obou případech má orgán určitou míru volnosti. Při interpretaci neurčitých právních pojmů se uvážení orgánu zaměřuje na konkrétní skutkovou podstatu a její vyhodnocení. Objasní si význam neurčitého právního pojmu a jeho rozsah a hodnotí skutečnosti konkrétního případu z toho hlediska, zda je lze zařadit do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého právního pojmu (…). U diskreční pravomoci je úvaha orientována na způsob užití právního následku (…). Uvnitř diskreční pravomoci je správa svým způsobem sama sobě pánem, volí postup, který jí zákon umožňuje a který ona považuje pro konkrétní vztah za účelný. V žádném případě to však neznamená (…) otevření prostoru pro její libovůli či absolutistické rozhodování“ (viz Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 8. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012. s. 80 – 81). Vzhledem ke kombinaci neurčitého právního pojmu a správního uvážení v § 14 zákona o azylu, Ministerstvo vnitra nejdříve musí interpretovat neurčitý právní pojem „případu hodného zvláštního zřetele“ a posoudit jeho naplnění v konkrétní věci. Pokud dojde k závěru, že je tento pojem naplněn, provede správní uvážení, jak mu ukládá zákon, při němž vybere jednu ze dvou alternativ rozhodnutí – udělení či neudělení humanitárního azylu. Naopak, jestliže se o případ hodný zvláštního zřetele v konkrétní věci nejedná, není dán prostor pro jakoukoliv úvahu správního orgánu a azyl z humanitárního důvodu udělen být nemůže.“

V předmětném případě soud ve světle uvedeného názoru Nejvyššího správního soudu v úvaze žalovaného postrádá výchozí bod úvahy o udělení tzv. humanitárního azylu, jímž je vyložení neurčitého právního pojmu „případ hodný zvláštního zřetele“. Přestože však žalovaný opomněl neurčitý právní pojem vyložit, zabýval se relevancí skutkových zjištění z hlediska ustanovení § 14 zákona o azylu. Žalovaný předně uvedl, že se zabýval celkovou situací žalobkyně a přihlédl k jejímu věku a zdravotnímu stavu. Následně žalovaný v souladu se skutkovými zjištěními konstatoval, že žalobkyně je zdravá, a proto není zdravotní stav žalobkyně hodný zvláštního zřetele. Žalovaný se však následně opět zabýval problémy žalobkyně s legalizací jejího pobytu na území České republiky a opomněl se zcela vypořádat s relevancí věku (v té době nezletilé) žalobkyně a s ostatními zjištěnými okolnostmi. Žalobkyně přitom v pohovoru uvedla, že v zemi původu nemá žádné příbuzné, z vlasti odcestovala spolu s rodiči ve věku 4 až 6 měsíců a navštívila ji pouze jednou ve věku přibližně 7 let, žalobkyně mluví rusky, avšak neumí rusky číst a psát, a na území České republiky o ni střídavě pečují rozvedení rodiče a studuje zde střední školu). Přitom právě absence jakýchkoli rodinných vazeb nezletilé žalobkyně v Kazachstánu a její neznalost tamního prostředí a jazyka (pouze mluvená ruština) mohou dle názoru soudu spolu s rodinným zázemím na území České republiky a zde realizovaným právem na vzdělání naplnit termín případ hodný zvláštního zřetele, protože v případě návratu do vlasti by žalobkyně byla vytržena z rodinného zázemí, vrácena do země, kterou prakticky nezná, a kde je sice schopna se omezeně dorozumět, avšak není schopna přečíst jakýkoliv dokument, a rovněž připravena o možnost dokončit své studium. Soud proto dospěl k závěru, že žalovaný nezvážil veškeré relevantní skutečnosti daného případu z hlediska možnosti jejich subsumpce pod pojem případ hodný zvláštního zřetele. Soud v důsledku uvedeného pochybení žalovaného nemá možnost posoudit důvodnost námitky žalobkyně týkající se překročení mezí následného správní uvážení žalovaného, že není důvod k udělení azylu podle § 14 zákona o azylu, neboť není založeno na posouzení úplně zjištěného skutkového stavu. Proto soud považuje v tomto ohledu napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné.

Soud se pro úplnost zabýval rovněž závěrečnou námitkou žalobkyně, že žalovaný při posuzování důvodů k udělení doplňkové ochrany nevycházel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu, neboť si v rozporu s ustanoveními § 2, § 3 a § 68 odst. 3 správního řádu neopatřil dostatečné podklady týkající se postavení dětí v Kazachstánu. Žalobkyně v této souvislosti poukázala na názor zdejšího soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 18. 9. 2007, č. j. 46 Az 17/2007 – 55, že z ustanovení § 14a zákona o azylu vyplývá, že při posuzování doplňkové ochrany musí správní orgán vycházet zejména z objektivních informací o stavu dodržování lidských práv v dané zemi, které si za tímto účelem opatří.

Jak soud zjistil ze správního spisu, vycházel žalovaný z výpovědí žalobkyně a její zákonné zástupkyně (matky) a jimi doložených materiálů, z informací v cizineckém informačním systému, opisu rejstříku trestů žalobkyně, z překladu relevantních části Zprávy o dodržování lidských práv v Republice Kazachstán Ministerstva zahraničí Spojených států amerických ze dne 13. 4. 2016 a informace Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 3. 6. 2016, č. j. 103512/2016-LPTP. Uvedené podklady soud považuje za dostatečně aktuální a věrohodné.

Z informace Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 3. 6. 2016, č. j. 103512/2016-LPTP mimo jiné vyplývá, že osoby, které se navrátily po mnohaletém zahraničním pobytu čeká obtížné začlenění, přičemž silné rodinné vazby jsou v tomto ohledu velmi nápomocné. Podle zjištění žalovaného však žalobkyně opustila zemi spolu se svými rodiči ve věku přibližně 4 až 6 měsíců a zemi jedenkrát navštívila přibližně v sedmi letech věku. Nadto žalobkyně neovládá kazaštinu, mluví jen rusky a nemá v zemi žádné příbuzné. Byť tedy tyto okolnosti žalovaný zvážil na základě získaných informací o zemi původu, dospěl k závěru, který je s podklady v přímém rozporu.

Žalobkyně ovšem při pohovoru také uvedla, že v České republice studuje střední školu. Podkladem napadeného rozhodnutí sice byla zpráva Ministerstva zahraničí Spojených států amerických ze dne 13. 4. 2016, ze které plyne, že v Kazachstánu je povinná školní docházka přibližně do 17 až 18 let věku (povinná střední škola). Žalovaný ovšem ve vztahu k tuzemskému studiu žalobkyně neuvážil, ani si za tímto účelem neopatřil žádné podklady, na základě nichž by bylo možné zjistit, zda má žalobkyně možnost studovat ve své vlasti, a to bez znalosti kazaštiny, s mluvenou ruštinou a s českým základním vzděláním. Bez takových podkladů však nelze konstatovat zachování mezinárodněprávních závazků České republiky, neboť čl. 3 a čl. 28 Úmluvy o právech dítěte, čl. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod nebo z čl. 13 Mezinárodního paktu o hospodářských sociálních a kulturních právech zakotvují právo dítěte na vzdělání, které by mohlo být v důsledku napadeného rozhodnutí zcela popřeno, neboť by žalobkyně mohla být připravena o dokončení studia v České republice a zároveň i o možnost dostudovat ve své vlasti, kde by tudíž neměla dokončenou ani povinnou školní docházku.

Soud z uvedených důvodů shledal námitku žalobkyně důvodnou, neboť podklady napadeného rozhodnutí nejsou zejména z hlediska možností studia žalobkyně v její vlasti dostatečné. Soud mimo to zdůrazňuje, že je zapotřebí opatřené informace o zemi původu náležitě vyhodnotit ve vztahu ke skutkovým zjištěním. Za zcela zásadní v tomto ohledu považuje náležité vyhodnocení skutečnosti, že žalobkyně zcela neovládá kazaštinu a rusky pouze mluví.

Nad rámec uvedeného soud doplňuje, že žalovaný se ve vztahu k udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 1 a odst. 2 písm. d) zákona o azylu zabýval otázkou dodržení mezinárodních závazků České republiky. Žalovaný v tomto vycházel z judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 21. 5. 2010, č. j. 6 Azs 5/2010, ze dne 8. 1. 2009, č. j. 2 Azs 66/2008 a ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 – 71). Soud nicméně považuje pro daný případ přiléhavější právní názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 25. 1. 2013, č. j. 5 Azs 7/2012 – 28: „Nejvyšší správní soud se otázkou možného porušení čl. 8 Úmluvy v případě vycestování žadatele o mezinárodní ochranu již opakovaně zabýval. V rozsudku ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 – 71, www.nssoud.cz, uvedl, že je třeba „rozlišovat důvody, pro něž by v rozporu s mezinárodními závazky ČR bylo samotné vycestování cizince [§ 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu a § 179 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“)], od důvodů, pro něž by v rozporu s mezinárodními závazky bylo až případné vyhoštění tohoto cizince. Samotná nutnost vycestovaní cizince do země původu při neudělení žádné z forem mezinárodní ochrany a za situace, kdy cizinci nesvědčí žádný jiný důvod k zákonnému pobytu na území ČR, totiž tomuto cizinci neznemožňuje, aby si po návratu do země původu nepožádal o některou z možných forem povolení k pobytu na území ČR dle zákona o pobytu cizinců.“. Jak dále Nejvyšší správní soud uvedl, „obvykle právě jen dlouhodobý zákaz pobytu na území ČR může v některých případech dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života, který si cizinec za dobu svého pobytu na území ČR vytvořil. (…) Při posuzování důvodů znemožňujících vycestování cizince by byl výjimkou z výše uvedených závěrů pouze případ, kdy by si stěžovatel vytvořil na území ČR takové rodinné či případně osobní vazby, že by nepřiměřeným zásahem do tohoto rodinného či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování z území ČR.“ Nejvyšší správní soud dále uvedl: „Nejvyšší správní soud se v uvedeném rozsudku dále vyjádřil v tom smyslu, že ustanovení čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, respektive napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 2 Azs 38/2011 – 47, www.nssoud.cz). Při stanovení rozsahu povinností státu je však nutno zvážit okolnosti konkrétní věci a posoudit, zda se nejedná o případ, kdy by nepřiměřeným zásahem do rodinného či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování z území ČR.“ Na základě toho dospěl Nejvyšší správní soud v předmětné věci k závěru, že „bylo na místě, aby žalovaný podrobně zkoumal, zda skutečně je v možnostech stěžovatelky a jejího manžela, aby společně se svým synem vycestovali do Vietnamu a aby zde, jak uvedl žalovaný, mohli realizovat svůj rodinný život. Při posouzení této otázky je třeba zohlednit nejen to, zda existují právní překážky takového kroku, nýbrž i to, zda tu jsou skutkové okolnosti, jež by mohly bránit vycestování rodiny stěžovatelky do Vietnamu, jako např. nedostatek finančních prostředků spojený s absencí sociálních a rodinných vazeb v zemi původu apod.“ Soud tedy pro úplnost doplňuje, že pro dostatečné vypořádání otázky zachování mezinárodněprávních závazků České republiky je zapotřebí se zabývat otázkou, zda by i pouhým vycestováním v současnosti studující mladé dívky nedošlo k porušení jejího práva na soukromý a rodinný život, ačkoliv by po návratu do své vlasti sice mohla usilovat o oprávnění k pobytu na území České republiky podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ovšem je třeba také vzít v úvahu, že v zemi původu osmnáctiletá žalobkyně nikoho nemá ani nezná, nemá kde bydlet, neovládá jazyk, tedy zda tato možnost není pouze teoretická.

Soud z uvedených důvodů výrokem pod bodem I. zrušil napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. rozsudkem bez jednání pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí a věc podle § 78 odst. 4 vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je podle § 78 odst. 5 s. ř. s. v dalším řízení vázán právním názorem soudu.

Jelikož žalobkyni ani žalovanému žádné účelně vynaložené náklady v řízení nevznikly, soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 10. října 2017

Olga Stránská, v. r.

samosoudkyně

Za správnost: P. Š.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru