Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

46 Az 12/2010 - 53Rozsudek KSPH ze dne 29.12.2010


přidejte vlastní popisek

46 Az 12/2010 - 53

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Šimůnkovou v právní věci žalobkyně: N. L., zastoupené Organizací pro pomoc uprchlíkům se sídlem Kovářská 4, 190 00 Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra - Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, poštovní schránka 21/OAM, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 5. 2010, č.j. OAM-92/LE-LE18-P08-2010, E.č. L008583

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 5. 2010, č.j. OAM-92/LE-LE18-P08-2010, E. č. L008583, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Organizaci pro pomoc uprchlíkům se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného uvedeného v záhlaví tohoto rozsudku, kterým byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany. Žalovanému vytýká porušení ustanovení § 3 ve spojení s § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť žalovaný nezjistil náležitě a v potřebném rozsahu skutkový stav věci. Žalobkyně je přesvědčena, že v jejím případě nebyly dány podmínky pro rozhodnutí ve zkráceném řízení podle § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu, a že došlo k porušení § 14a zákona o azylu a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), protože jí v případě návratu do země původu hrozí nebezpečí vážné újmy, mučení a nelidského zacházení.

Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl zamítnutí žaloby. Konstatoval, že ze sdělení žalobkyně v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo zjištěno, že žádá o udělení mezinárodní ochrany, protože ona a její rodina měla problémy s vládou a s náboženským hnutím Budu Dia Kongo (dále též „BDK“) a Česká republika je jedinou zemí, která jí může pomoci. Odmítl námitku žalobkyně o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci poukazem na to, že řádné zjištění skutkového stavu spočívá především v tom, že žadateli je dána možnost podat úplnou a pravdivou výpověď o důvodech, které ho vedly k opuštění vlasti. Tak bylo postupováno i v případě žalobkyně, která však neuváděla skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu nebo že jí hrozí vážná újma podle § 14a téhož zákona. Proto byla žádost zamítnuta podle § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu. V takovém případě není správní orgán povinen zkoumat, zda existují podmínky pro udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Azs 8/2003. Žalobkyně neuvedla žádnou skutečnost, kterou by bylo možno podřadit vážné újmě ve smyslu zákona o azylu nebo hrozbě mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Nebyly shledány ani konkrétní potíže se státními orgány, soudy, policií či armádou. Žalovaný proto navrhl zamítnutí žaloby.

Žalobkyně replikovala v tom smyslu, že § 16 odst. 1 písm. f) stejně jako § 12 zákona o azylu je založen na tzv. potencionalitě pronásledování, což znamená, že i kdyby žalobkyně dosud v zemi původu nečelila pronásledování z hlediska § 2 odst. 8 zákona o azylu, postačí důvodné obavy z takového jednání. Ustanovení § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu totiž uvádí: „že by mohla být vystavena pronásledování“, nikoli „že byla vystavena“. Jde tedy o jednání do budoucna, pro případ návratu. Tutéž chybnou dedukci, tedy nezohlednění situace do budoucna, provedl žalovaný ve vztahu k § 14a zákona o azylu. Správní orgán tak předně chybně uvádí, že žalobkyně neuvedla skutečnosti svědčící o možných obavách z pronásledování či existence vážné újmy (do budoucna), což odůvodňuje dosud neprožitým pronásledováním či vážnou újmou (v minulosti). Takový postup není z hlediska § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu správný, stejně tak jako analogicky nelze odůvodňovat neudělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu dosud neprožitým pronásledováním z hlediska § 12 písm. a) zákona o azylu, či neudělení doplňkové ochrany dosud neprožitou vážnou újmou. Žalovaný tak aplikaci § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu dostatečně neodůvodnil ve vztahu k možnému pronásledování či vážné újmě do budoucna, resp. učinil tak chybně. Zpochybnila tvrzení žalovaného o tom, že neuváděla skutečnosti podřaditelné pod § 12 zákona o azylu poukazem na tvrzení, která uvedla v žádosti a pohovoru, kdy uváděla, že se „obává jednání státních orgánů (vlády, policie), z důvodu její policií předpokládané rodinné vazby s Ne Muanda Nsemi, vůdcem hnutí Bundu dia Kongo, který má stejné příjmení. Vláda a policie se domnívají, že terorista je z jejich rodiny, která měla problémy jako ten terorista“. Zároveň vyjádřila obavy i z jmenovaného. Z tvrzení žalobkyně lze tak vyčíst minimálně určitý signál pro správní orgán, že žalobkyně uvádí skutečnost, jež by mohla být podřaditelná pod jednání vyjmenované v § 2 odst. 8 zákona o azylu, a to jednak ze strany státních orgánů a jednak ze strany soukromé osoby pro domnělou příslušnost k určité sociální skupině – domnělé rodině vůdce hnutí BDK, resp. pro její domnělou podporu nábožensko-politického hnutí BDK, tedy pro důvod vypočtený v § 12 písm. a) a b) zákona o azylu. K tomu odkázala na Příručku UNHCR postupů pro určování právního postavení uprchlíků a na vybraná doporučení UNHCR z oblasti mezinárodní ochrany, srpen 2006, dostupné na www.unhcr.cz/ochrana/?cid=167). Je proto překvapivé, že žalovaný nevyužil jedinou zprávu o zemi původu, která by se jakkoli zabývala hnutím BDK, možným pronásledováním státními orgány z důvodu příslušnosti k hnutí, osobou vůdce tohoto hnutí, či např. četností a významem příjmení Nsemi ve vztahu k možnému přisouzení příbuzenského poměru s vůdcem hnutí či přisouzení politické podpory tomuto hnutí. Jen takovým postupem mohlo být v souladu s § 3 správního řádu zjištěno, zda v případě návratu do země původu žalobkyni nezhrozí jednání podřaditelné pod § 2 odst. 8 zákona o azylu z důvodů vyjmenovaných v § 12 písm. b) zákona o azylu, či zda již žalobkyně nečelila relevantnímu jednání v minulosti podle § 12 písm. a) zákona o azylu, nebo zda žalobkyni z tohoto důvodu nehrozí vážná újma ve smyslu § 14a zákona o azylu. Aplikace § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu se proto jeví chybná, neboť jde o ustanovení umožňující užití zkrácené procedury výhradně v případě, kdy žadatel neuvádí žádné důvody podřaditelné pod § 12 a § 14a zákona o azylu, nikoli pro případy, kdy žadatel takové skutečnosti uvede, ale správní orgán tyto skutečnosti ve vztahu k označeným zákonným ustanovením a na základě své úvahy nevyhodnotí za dostatečné k udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný se zcela nedostatečně vypořádal s výše uvedenými stěžejními tvrzeními, jakož i s tvrzením, že ztratila kontakt s rodinou, o které nic neví. Při monitorovací návštěvě zastupující organizace dne 7. 4. 2010 v Přijímacím středisku letiště Ruzyně (dále jen „přijímací středisko“) žalobkyně v této souvislosti uvedla, že právě pro domnělou rodinnou vazbu s vůdcem hnutí BDK, docházeli k nim domů pravidelně policisté v civilu a vyslýchali její rodiče. Naposledy přišli ozbrojení v době, kdy byla doma jen matka a starší sestry. Řekli, že rodina musí ihned vyklidit dům, proto utekly. Žalobkyni to řekli sousedé; ve městě panoval zmatek (datace v rozhovoru i v pohovoru s pracovníky žalovaného odpovídá dataci incidentů ve zprávách o zemi původu). Dále žalobkyně pokračovala, že nyní (dosud) neví, kde má rodinu, utekla k jiné rodině, nevycházela z domu, pak jí pomohli utéct ze země (v přijímacím středisku byla žalobkyni poskytována po dobu čtyř měsíců psychologická péče, protože byla a dosud je ve špatném psychickém stavu z důvodu neexistence zpráv o rodině). Žalovaný místo toho, aby se těmito podstatnými skutečnostmi zabýval, interpretuje tvrzení žalobkyně jako nedostatečně intenzivní a závěrem shrnuje, že jediným problémem, o kterém se žalobkyně zmínila, byl problém ve škole. Takové tvrzení žalobkyně však není ze spisu seznatelné. Kdyby žalovaný býval zvolil výše navrhovanou komparaci tvrzení žalobkyně ve vztahu ke zprávám o zemi původu, mohl by tvrzení konfrontovat např. se zprávou Human Rights Wach, Demokratická republika Kongo, události 2008 („v březnu 2008 policie a jiní státní činitelé použili nadměrné násilí v potlačování protestů BDK, politicko-náboženské skupiny prosazující větší autonomii provincie Bas Kongo…..; stejně jako v operaci 2007 policie svévolně zabila osoby zraněné, utíkající, či jinak v pozici, ve které je nemohly ohrozit; asi 200 příslušníků BDK a jiných bylo zabito; policie se snažila zakrýt masakr shozením desítek těl do řeky Kongo a urychleným pálením těl v masových hrobech; zatčeno bylo 150 osob podezřelých z podpory BDK a mučila a nelidsky zacházela s některými z nich; 21. března vláda zrušila autorizaci BDK coby organizace společenské a kulturní, čímž jí postavila do ilegality“). Tuto zprávu cituje zároveň i zdroj, který správní orgán použil jako podklad pro své rozhodnutí ve vztahu k možné aplikaci § 14a zákona o azylu, a to Zpráva Ministerstva vnitra Velké Británie, v bodě 8.15 a 8.16. Táž zpráva věnuje hnutí BDK samostatnou sekci, č. 16 a podsekci č. 20.4, kde poskytuje informaci o násilném pokusu hnutí BDK převzít moc v určitých částech regionu a že vláda zahájila v únoru 2008 operaci proti hnutí s cílem získat zpět kontrolu. Mimo jiné je v ní uvedeno, že „Příjezd bezpečnostních složek způsobil násilné střety s BDK; přestože se vláda zavázala k provedení soudního vyšetřování, ke konci roku 2008 nebylo zahájeno (bod 16.07)“. Žalobkyně shrnula, že za situace, kdy uváděla, že 1) její rodina měla problémy s vládou a policií z důvodu předpokládaného rodinného spříznění s vůdcem hnutí BDK, resp. předpokládané podpory tohoto hnutí, 2) obává se návratu z téhož důvodu a 3) žalovaný použil jako podklad pro rozhodnutí zprávu, která eventualitu možného azylově relevantního pronásledování či možné vážné újmy z důvodu spojitosti s hnutím BDK zmiňuje, potom se zkrácené řízení z důvodu neuvedení azylově relevantních skutečností jeví nesrozumitelné a v rozporu s § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu, když aplikován měl být § 12 písm. a) a b) a § 14a zákona o azylu a čl. 3 Úmluvy, neboť nebylo bez důvodných pochyb prokázáno, že žalobkyni v případě návratu nehrozí nebezpečí vážné újmy ve smyslu příslušných ustanovení zákona o azylu a v rozporu s § 3 správního řádu. Žalobkyně proto navrhla zrušení napadeného rozhodnutí.

Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobkyně přicestovala do ČR v měsíci únoru 2010. V žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze 14. 4. 2010 uvedla, že ze země původu odešla z obavy z vlády, která pronásleduje zločince se stejným příjmením její rodiny, v důsledku čehož je pronásledována také její rodina. Proto se nemůže vrátit zpět do vlasti a

nadto neví, kde je její rodina. Ve vlastnoručně psaném doplňku uvedla, že ze země odešla, protože měla problémy s vládou a s náboženským hnutím jménem BDK. Při pohovoru konaném dne 27. 4. 2010 zopakovala obavu z návratu a popsala svůj dosavadní život v zemi původu. Uvedla, že před odchodem z vlasti žila v jiné rodině, která se jí ujala poté, co ztratila kontakt s vlastní rodinou, s níž žila v provincii Bascongo v přístavním městě Matadi. Mají stejné příjmení s teroristou a proto se vláda, policie a ostatní lidé domnívají, že pochází z jejich rodiny. Většina si myslí, že její otec je bratr teroristy Muandu-Nsemi. Otce proto nikdo nemá rád, měl problémy v práci a neměli rádi celou rodinu. Ona sama měla problémy ve škole, byla zbita spolužáky a musela opakovat zkoušky, ačkoli odpovídala správně. Kontakt s rodinou ztratila v prosinci 2008, od té doby o nich nic neví. K odloučení došlo po střetu v Matadi, kdy se střílelo a vznikl zmatek, všichni utíkali. V té době nebyla s rodinou, protože byla na návštěvě. Příčinou nepokojů bylo to, že lidé se vzbouřili a chtěli teroristovu církev zničit. Přesně neví, co se stalo. Byla v parku, najednou slyšela střelbu, viděla zmatené lidi, všichni ujížděli, nabouraná auta a mrtvé lidi. Náboženská skupina teroristy byla nejprve tolerována, ale protože působili různé problémy, vláda se je snažila potlačit. Poté žila u jiné rodiny, která se ale přestěhovala a jí s sebou již nevzala.

Žalovaný poté, co obstaral zprávy o dodržování lidských práv v Konžské demokratické republice Ministerstva zahraničních věcí USA z 25. 2. 2009 a Ministerstva vnitra Velké Británie – Směrnice pro posuzování žádostí o azyl z 23. 12. 2008 a zprávu téhož orgánu z 30. 6. 2009, žalobou napadeným rozhodnutím zamítl žádost žalobkyně jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu, když dospěl k závěru, že důvody, která žalobkyně uváděla, nelze podřadit důvodům pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, a nelze jim podřadit ani obavu z všeobecně špatné bezpečnostní situace v zemi původu. Problémy žalobkyně (pronásledování vládou) považuje žalovaný za silně nadnesené, protože jediným problémem byl konflikt ve škole. Tento konflikt, ani domnělá nechuť okolí k její rodině (neuvedla však, že by jí to způsobilo nějaké potíže), ani neúspěch u zkoušek, nelze považovat ze perzekuci ze strany státních orgánů či státními orgány úmyslně tolerovanou. Za pouhou a neodůvodněnou spekulaci označil žalovaný tvrzení žalobkyně, že

by terorista mohl zjistit, že mají stejné příjmení, a naštvalo by ho, že s ním nechtějí spolupracovat, když žalobkyně sama uvedla, že s ním žádné problémy neměla. Z týchž důvodů neshledal žalovaný ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany žalobkyni. Podle žalovaného neuvedla žalobkyně žádnou skutečnost, na základě které by bylo možno se domnívat, že by jí v případě návratu do vlasti hrozilo mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trestání. Žalobkyně neuvedla a správní orgán ani nezjistil, že by měla nějaké konkrétní potíže se státními orgány. Země původu žalobkyně je sice zmítána různými konflikty, při kterých dochází k zabíjení lidí, nicméně individuálním posouzením žádosti žalovaný konstatuje, že žalobkyni tvrzené nebezpečí nehrozí. Žalobkyně by v případě návratu byla deportována do hlavního města Kinshasa, kde ostatně před odchodem ze země původu také žila, od kterého je Matadi jen krátce vzdáleno a zmíněný konflikt tam nedosahuje.

Krajský soud v Praze přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, a dospěl k závěru o důvodnosti žaloby.

Podle § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu se žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žalovaný neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo, že mu hrozí vážná újma podle § 14a zákona o azylu.

Podle ustanovení § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního bydliště.

Podle ustanovení § 14a odst. 2 zákona o azylu se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebovni třního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

Soud se předně zabýval výtkou žalobkyně poukazující na pochybení správního orgánu spočívající v rozhodnutí o její žádosti v tzv. zkráceném řízení. Soud sdílí výhradu žalobkyně, neboť žalovaný bez bližšího zkoumání tvrzení žalobkyně o pronásledování rodiny a jí samé pro shodu v příjmení s vůdcem hnutí BDK, žádost posoudil jako zjevně nedůvodnou, aniž by se důsledně zabýval jednotlivými tvrzeními žalobkyně, opatřil si relevantní podklady pro rozhodnutí a aniž by tvrzení žalobkyně konfrontoval s jejich obsahem a obsahem zpráv, které vzal za podklad rozhodnutí. Správní orgán zcela pominul zásadní tvrzení žalobkyně o obavách z jednání vlády, policie i civilního obyvatelstva vůči rodině žalobkyně nesoucí shodné příjmení s vůdcem hnutí BDK. Pravdivost, resp. opodstatněnost tohoto tvrzení nikterak nezkoumal ani neověřoval, např. dotazem u příslušného zastupitelského orgánu s uvedením konkrétních otázek, které žádá zodpovědět. Pozornost upřel pouze na dílčí tvrzení o problémech žalobkyně ve škole a v zásadě jen jimi podepřel a odůvodnil svůj závěr o zjevné nedůvodnosti žádosti. Vzhledem k tomu, že žalovaný neměl najisto postaveno, zda vůbec mohou existovat žalobkyní tvrzené potíže související s vůdcem hnutí BDK, nemohl ani učinit odpovídající závěr o tom, zda by žalobkyně, která se v této souvislosti obává špatného zacházení ze strany státních orgánů a civilního obyvatelstva, mohla žádat státní orgány o ochranu.

Soud k dané problematice odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 2 Azs 224/2005 – 59, podle kterého: „Zamítnutí žádostí o azyl jako zjevně nedůvodných představuje jakousi odchylku od standardního procesního postupu při posuzování žádosti o azyl. Tento standardní postup je představován posouzením žádosti o azyl pohledem ustanovení § 12 zákona o azylu a v případě neshledání azylových důvodů podle tohoto ustanovení, posouzením situace žadatele o azyl pohledem § 13 a § 14, popřípadě pohledem § 14a zákona o azylu. Pouze tehdy, kdy je dostatečně zřejmé, že žadatelova žádost o azyl si nezasluhuje posouzení pohledem těchto ustanovení, neboť spadá svou povahou pod některou ze situací vyjmenovaných v § 16 odst. 1 zákona o azylu, je namístě využít tuto procesní odbočku a žádost o azyl meritorně neposuzovat.“ Protože jde o výjimku z běžného postupu, navíc o výjimku, jejíž použití je pro žadatele o azyl procesně nepříznivé, je potřeba ji používat restriktivním způsobem, tedy pouze v situacích, kdy je její znění zjevně a na první pohled naplněno. Jen a pouze za situace, že výpověď žadatele neobsahuje žádné informace svědčící o tom, že by tento mohl (jde tedy o pouhou možnost) být vystaven pronásledování nebo že mu hrozí skutečná újma, lze použít citovaného ustanovení zákona o azylu. V případě žalobkyně tomu tak nebylo. Jak v žádosti, tak při pohovoru uvedla, že odjel ze země původu z důvodů obav z pronásledování kvůli shodnému příjmení s vůdcem hnutí BDK, pro kteroužto shodu by mohla být v případě návratu ohrožována nejenom tímto vůdcem, vládou a policií, ale také civilním obyvatelstvem. Tyto skutečnosti zjevně spadají pod hodnocení podle § 12 (odůvodněný strach z pronásledování) a § 14a (nebezpečí vážné újmy v případě návratu) zákona o azylu. Pak ovšem musí být hodnoceny meritorně v běžném řízení, kde je správní orgán povinen výpověď žadatele hodnotit na pozadí informací o zemi původu a teprve pak uzavřít, zda vyslovené obavy jsou nebo nejsou důvodné. K rozhodování těchto otázek je ale třeba provést úplné a náležité dokazování v podobě informací ze země původu, atd. v souladu s ustanoveními správního řádu. Zcela zjevně tu mělo být rozhodováno meritorně, zda se mezinárodní ochrana uděluje či nikoliv a za tím účelem měly být opatřeny podklady. Teprve na jejich základě může být skutečně v souladu s § 3 správního řádu zhodnoceno, zda žalobkyní uváděné skutečnosti jsou věrohodné a eventuelně podřaditelné § 12 či § 14a zákona o azylu.

S ohledem na právě uvedené je důvodná take námitka žalobkyně poukazující na vnitřní rozpornost napadeného rozhodnutí a na povinnost žalovaného zabývat se žádostí meritorně a opatřit si potřebné podklady.

Z týchž důvodů nemůže obstát ani rozhodnutí správního orgánu o doplňkové ochraně podle § 14a zákona o azylu. Ani ve vztahu k této nižší formě ochrany, nejsou závěry žalovaného podložené, neboť nebyla-li řádně objasněna, doložena, popřípadě kvalifikovaně vyvrácena tvrzení žalobkyně o důvodech odchodu ze země původu a jejích obavách, nemůže obstát ani závěr o nesplnění podmínek k udělení doplňkové ochrany.

Žalovaný proto bude muset v dalším řízení provést dokazování k důvodům pro udělení mezinárodní ochrany a doplňkové ochrany, a k situaci v zemi původu z příčin soudem výše nastíněných.

Soud vedle výše uvedených důvodů, pro které zrušil napadené rozhodnutí, zjistil ještě další pochybení. Žalobkyně dne 7. 4. 2010 písemně požádala žalovaného, aby pohovor s ní provedl v přítomnosti její zástupkyně Mgr. Hany Frankové (zaměstnankyně Organizace pro pomoc uprchlíkům), které udělí plnou moc do protokolu při pohovoru a žalovanému současně navrhla, aby termín konání pohovoru stanovil tak, aby odpovídal časovým možnostem zástupkyně, která pracuje na zkrácený úvazek. Žalovaný odpověděl dne 16. 4. 2010 přípisem adresovaným Mgr. Haně Frankové, v němž uvedl, že na žádost nebude nijak reagovat proto, že totožnost osoby, jejíž přítomnost u pohovoru si cizinka zřejmě chtěla vyžádat, byla přepsána a nahrazena jménem Mgr. Hany Frankové.

V postupu žalovaného spatřuje soud zásadní porušení procesního práva žalobkyně být v řízení před žalovaným zastoupena, kteroužto vůli projevila žalobkyně podle názoru soudu zcela jasně, nezpochybnitelně a v souladu s § 33 odst. 1 správního řádu, který s udělením plné moci ústně do protokolu výslovně počítá. Soud z obsahu žádosti činí jednoznačný závěr o tom, že žalobkyně chtěla být v řízení před žalovaným zastoupena Organizací pro pomoc uprchlíkům, konkrétně Mgr. Hanou Frankovou. Mě-lli žalovaný pochybnosti (byly-li vůbec jaké, protože ty soud jen v důsledku přepsání jména nesdílí) o tom, který konkrétní zaměstnanec či zaměstnankyně uvedené organizace má žalobkyni v řízení zastupovat, měl žalobkyni, resp. Organizaci pro pomoc uprchlíkům, popř. Mgr. Hanu Frankovou vyzvat k odstranění jemu nejasných skutečností a teprve poté zaujmout k žádosti stanovisko, a to pouze k té její části, v níž bylo navrhováno přizpůsobit termín konání pohovoru časovým možnostem zástupkyně, protože o tom, že žalobkyně řádně a v souladu se zákonem projevila vůli být v řízení před žalovaným zastoupena, nemá soud žádné pochybnosti.

Ze všech výše uvedených důvodů proto postupoval soud podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a rozhodnutí žalovaného, aniž by nařizoval jednání, zrušil pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. Současně soud podle § 78 odst. 4 s. ř. s. vyslovil, že věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení. Vyjádřený právní názor je pro žalovaného podle § 78 odst. 5 s. ř. s. závazný.

Výrok o nákladech řízení vychází z ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně, která měla v řízení plný úspěch, by měla právo na náhradu nákladů řízení. Protože jí však žádné náklady nevznikly, bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podle ustálené judikatury nepřináleží právo na náhradu nákladů řízení ani Organizaci pro pomoc uprchlíkům.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu (§ 102 a násl. s. ř. s.). Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Praze ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Stěžovatel musí být zastoupen advokátem. Jiné opravné prostředky nejsou přípustné.

V Praze dne 29. prosince 2010

JUDr. Věra Šimůnková, v. r.

samosoudkyně

Rozsudek byl vyhlášen dne 29. 12. 2010 (§ 49 odst. 11, § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní).

Za správnost vyhotovení: Vlasáková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru