Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

46 A 68/2015 - 41Rozsudek KSPH ze dne 01.11.2016

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
5 Azs 270/2016

přidejte vlastní popisek


46A 68/2015 – 41

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Olgy Stránské a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, PhD., a Mgr. Ing. Petra Šuránka ve věci žalobce: V. V. N., narozen x, státní občan Vietnamské socialistické republiky, bytem x, zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem ve společnosti AK Čechovský & Václavek, s.r.o., se sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1, proti žalované Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Ministerstvo vnitra, náměstí Hrdinů 1634/3, poštovní schránka 155/50, 140 21 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 8. 6. 2015, č. j. MV-71503-5/SO-2015,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) odeslanou dne 29. 6. 2015 domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 8. 6. 2015, č. j. MV-71503-5/SO-2015 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaná zamítla jeho odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“), ze dne 31. 3. 2015, č. j. OAM-16128-31/PP-2013, a toto rozhodnutí potvrdila. Uvedeným rozhodnutím ministerstvo zamítlo žádost žalobce o povolení k přechodnému pobytu z důvodu nesplnění podmínek uvedených v § 87b odst. 1 ve spojení s § 15a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 103/2013 Sb. (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).

- 2 -

Žalobce v žalobě namítl, že žalovaná porušila své povinnosti odvolacího orgánu, napadené rozhodnutí odporuje požadavkům § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), je v rozporu s požadavky na činnost odvolacího orgánu (zejména § 89 odst. 2 správního řádu) a žalovaná dále nezjistila stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 správního řádu). Napadené rozhodnutí i rozhodnutí ministerstva jsou podle něj také v rozporu s § 174a zákona o pobytu cizinců a při jejich vydání byla porušena ustanovení § 2 odst. 3 a 4 správního řádu.

Žalobce konkrétně uvedl, že závěr, že nesplnil podmínku stanovenou ustanovením § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, tedy že nedoložil, že má s občanem EU vztah obdobný vztahu rodinnému, neodpovídá skutečnosti. Správní orgány tak nezjistily stav věci bez důvodných pochybností. Daný důvod zamítnutí žádosti je podle žalobce v rozporu se zákonem a napadené rozhodnutí je v tomto ohledu projevem libovůle a nikoliv správního uvážení. V případě § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců není sdílení společné domácnosti a vztah obdobný vztahu rodinnému něčím, co by bylo lze prokázat důkazním prostředkem. K danému závěru je nutné dojít na základě jednotlivě propojených zjištění, která při vzájemném posouzení osvědčí existenci společné domácnosti vedené několika osobami. Žalobce je přesvědčen, že správní orgány nesprávným způsobem vykládají příslušná ustanovení zákona, pokud jde o otázku „vztahu obdobného vztahu rodinnému“. Žalovaná konstatuje, že za vztah obdobný vztahu rodinnému nelze považovat vztah mezi sourozenci nebo třeba vztah bratranec a sestřenice a analogicky tak nelze tento institut užít v případě žalobce, který je ve vztahu k občanu EU strýc – synovec. Žalovaná to dovozuje s odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze. Tento závěr je podle žalobce nesprávný a nelogický, neboť žalovaná vychází z neaktuální judikatury.

Žalobce dále uvedl, že se trvale stará o nezletilého R. N., který je státním občanem ČR a sdílí s ním společnou domácnost, přičemž s ohledem na dobu, kterou společně tráví, je možno tento vztah považovat za vztah obdobný vztahu rodinnému. Ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců není aplikovatelné toliko na vztah druh – družka. Daný vztah je definován jako obdobný a vzhledem k tomu, že zákon nedefinuje legálně takový vztah, je na správním orgánu, aby se náležitě zabýval veškerými okolnostmi vztahu žalobce a jeho synovce. Daný vztah je obdobný vztahu mezi rodičem a jeho potomkem, a tudíž je nepochybně obdobným vztahu rodinnému. Podle žalobce vzhledem k tomu, že žalobce je ve vztahu k občanu EU v poměru strýc – synovec, je nepochybné, že tito jsou osobami navzájem si blízkými a tedy jednoznačně rodinnými příslušníky, respektive osobami, které jsou ve vztahu obdobném vztahu rodinnému, konkrétně ve vztahu strýc – synovec. Otázka prokazování vztahu obdobného vztahu rodinnému nebyla v řízení vůbec posuzována. Ministerstvo neprovedlo žádné dokazování, odmítlo provést navrhovaný výslech a doplnit dokazování.

Žalobce se domnívá, že nesprávné posouzení ze strany správních orgánů je zapříčiněno neaktuální judikaturou. Podle správních soudů otázku vztahu obdobného vztahu rodinnému je nutno posuzovat materiálně, a nikoliv vycházet z formálního posouzení. Žalobce pak odkázal zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2015, č. j. 3 Azs 211/2014-34, a směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „směrnice 2004/38/ES“). Žalobce do žádné z kategorií zmíněných ve směrnici 2004/38/ES nepatří, což nevylučuje, aby byl posouzen jako osoba, který má s občanem EU vztah obdobný, přičemž pokrevní příbuzenství je zde zcela bez významu. Správní orgány však zcela vyloučily možnost, že by vztah obdobný vztahu rodinnému mezi žalobcem a občanem EU mohl vůbec existovat. Rozhodnutí správního orgánu je proto podle žalobce nepřezkoumatelné, nezákonné a odporuje aktuální judikatuře.

- 3 -

Ministerstvo se podle žalobce mělo rovněž zabývat zásahem do jeho soukromého a rodinného života. Tím, že tak neučinilo, poručilo principy dobré správy, § 68 odst. 3 správního řádu a zásadu přiměřenosti (§ 2 odst. 4 správního řádu). Žalobce nesouhlasí s tím, že žalovaná výslovně v jeho případě popírá nutnost posuzování přiměřenosti. Správní orgány se mají podle základních zásad činnosti správních orgánů zabývat otázkou přiměřenosti v každém případě.

Žalovaná ve svém vyjádření stručně uvedla, že skutečnostmi uvedenými v žalobě se již zabývala v rámci odvolacího řízení a k věci se tak již vyjádřila napadeným rozhodnutím, na které odkázala. Žalobcem nebyl předložen doklad osvědčující, že je rodinným příslušníkem občana EU. Žalobce nedoložil, že je strýcem nezletilého občana EU. Vztah strýc – synovec nelze považovat za vztah rodinný, ani vztah obdobný vztahu rodinnému. Nezletilý občan EU má matku i otce, kteří jsou plně zodpovědní za jeho výchovu. Žalobce má na území ČR manželku a vlastní děti, za jejichž výchovu zodpovídá. Vzhledem k tomu, že v případě žalobce nebyla naplněna podmínka existence vztahu, který by bylo možno považovat za vztah obdobný vztahu rodinnému, bylo nadbytečné zabývat se tím, zda účastník řízení sdílí společnou domácnost s občanem ČR. Na základě této skutečnosti ministerstvo neprovádělo navrhované dokazování.

V replice žalobce vyjádřil nesouhlas s tím, že nepředložil doklad osvědčující skutečnost, že je rodinným příslušníkem občana EU. Žalobce má na území v podstatě celou rodinu, když na území České republiky pobývá se svojí manželkou a svými dětmi a zároveň sdílí společnou domácnost se svojí sestrou a jejím synem (svým synovcem), který je státním občanem ČR. Pokud zákon stanoví určité podmínky, je správní orgán povinen takto vymezeným způsobem postupovat. Odlišný postup má za následek zásah do práva účastníků na spravedlivý proces. Podle žalobce je nutno nezákonný postup správního orgánu vždy vyhodnotit ve prospěch účastníků řízení a v řízení o opravném prostředku konstatovat nezákonnost rozhodnutí. Jinak žalobce ve zbytku zopakoval argumentaci uvedenou v žalobě.

V průběhu jednání žalobce zopakoval žalobní argumentaci, kterou ve vztahu k namítané povinnosti žalovaného zabývat se otázkou přiměřenosti dopadů napadeného rozhodnutí doplnil o odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 1 Azs 81/2016-33. K dotazu soudu pak žalobce uvedl, že bydlí u své sestry v domě v H. a spolu se svou sestrou a jejím žalobcem se ve třech starají o nezletilého. Se svou manželkou a dětmi žalobce nebydlí, ty bydlí v bytě v Č. L. s jeho rodiči. Na žalobce tam nezbyla volná místnost. O své děti se však stará, a to tak, že pokud něco potřebují, přijede za nimi.

Soud po zjištění, že žaloba je včasná, podána osobou oprávněnou a že jsou splněny i další podmínky jejího věcného projednání, napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů přezkoumal, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Dospěl přitom k závěru, že podaná žaloba není důvodná.

Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce podal dne 19. 12. 2013 žádost o povolení k přechodnému pobytu a přiložil k ní mimo jiné úředně ověřenou kopii rodného listu R. N., narozeného dne x (dále jen „nezletilý“), jehož rodiči jsou R. N. a Ch. N., rozená N. Th., který vydal Městský úřad Neratovice, a potvrzení o zajištění ubytování vystavené panem R. N. jako vlastníkem nemovitosti. Opatřením ze dne 14. 1. 2014 ministerstvo vyzvalo žalobce k odstranění nedostatku žádosti a usnesením z téhož dne mu k tomu stanovilo lhůtu 15 dnů a zároveň po tuto dobu přerušilo řízení. Žalobce byl takto vyzván k předložení dokladu potvrzujícího, že je rodinným příslušníkem občana EU, a dokladu o zdravotním pojištění.

Podle sdělení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Odboru cizinecké policie, ze dne 24. 1. 2014 byla dne 23. 1. 2014 provedena Policií ČR v místě hlášeného pobytu žalobce pobytová kontrola, ze které vyplynulo, že se jedná o nemovitost

- 4 -

švagra žalobce, pana R. N.; v místě kontroly se nacházela schránka označená jmény „N. K.“ a byla zde zastižena matka majitele nemovitosti a dále paní Ch. N. a nezletilý; matka majitele nemovitosti potvrdila pobyt žalobce na této adrese a Policii ČR ukázala místnost jím obývanou; v místě kontroly bydlí rovněž druh matky majitele nemovitosti pan K.

Součástí spisu je dále podání žalobce doručené ministerstvu dne 4. 2. 2014, společně, s nímž předložil ministerstvu doklad o zdravotním pojištění, několik fotografií a listinu podepsanou matkou nezletilého. V té prohlašuje, že ona, nezletilý a žalobce sdílí společnou domácnost, všichni hradí služby spojené s domácností, žalobce se stará o nezletilého od jeho narození a má s ním trvalý vztah, a proto se domnívá, že je žalobce rodinným příslušníkem občana EU podle § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Součástí správního spisu je mimo jiné rovněž výpis z informačního systému učiněný ministerstvem, ze kterého vyplývá, že nezletilý je státní občan ČR. Podáním doručeným ministerstvu dne 6. 8. 2014 žalobce navrhl provedení důkazu výslechem žalobce a své sestry paní Ch. N.

Ministerstvo svým rozhodnutím ze dne 31. 3. 2015 žádost žalobce zamítlo, neboť žalobce není rodinným příslušníkem občana EU. Podle jeho odůvodnění žalobce nepředložil doklad prokazující, že je paní Ch. N. jeho sestrou. I kdyby však byl sourozenecký vztah prokázán, vztah mezi žalobcem a nezletilým je vztahem v pobočné linii, tedy vztahem nikoliv rodinným, který musí být po obsahové stránce obdobný některému ze vztahů uvedených v § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Odkázalo přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2010, č. j. 5 As 6/2010-63, publikovaný pod č. 2094/2010 Sb. NSS. Podle ministerstva nelze vyloučit, že by vztah mezi strýcem a synovcem nemohl být posouzen jako jiný vztah obdobný vztahu rodinnému, nicméně by musel nahrazovat neexistující nebo naprosto nefunkční vztah rodinný. Žalobce by tak musel být ve vztahu k nezletilému jako jeho rodič a nahrazovat mu rodičovskou péči. Nezletilý však oba rodiče má a jeho vztah k nim je zcela funkční, vztah se žalobcem rodinný vztah nenahrazuje a jejich vzájemný vztah tak nelze považovat za vztah obdobný vztahu rodinnému. Žalobce neprokázal, že je rodinným příslušníkem občana EU nebo že na něj lze vztáhnout ustanovení zákona o pobytu cizinců týkající se rodinného příslušníka občana EU. Pro to by bylo třeba prokázat, že cizinec žije s občanem EU ve společné domácnosti, že k němu má vztah obdobný vztah vztahu rodinnému a zároveň že takový vztah je vztahem trvalým. Předcházející správní řízení bylo řízením o žádosti a bylo tak na žalobci, aby poskytl hodnověrné informace prokazující existenci trvalého vztahu obdobného vztahu rodinnému k občanovi EU. Podle ministerstva se tak na žalobce nevztahuje § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Zároveň dospělo k závěru, že na jeho osobu nedopadá ani jiné ustanovení § 15a zákona o pobytu cizinců a nemůže tak být považován za rodinného příslušníka občana EU. Poukázalo rovněž na skutečnost, že žalobce má na území manželku a dvě nezletilé děti. Ministerstvo dospělo k závěru, že jeho rozhodnutí nebude nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života žalobce.

Dne 10. 4. 2015 zaslal žalobce proti tomuto rozhodnutí odvolání, které bylo na výzvu ministerstva doplněno podáním zaslaným dne 27. 4. 2015. V rámci odvolacího řízení žalobce namítal vady výroku rozhodnutí ministerstva, v dalším se odvolací důvody obsahově v podstatě překrývají s žalobními body. Napadeným rozhodnutím bylo odvolání žalobce zamítnuto a rozhodnutí ministerstva potvrzeno. Co se týče věci samé, setrvala žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí na argumentaci ministerstva. Zopakovala tak, že žalobce nepředložil doklad osvědčující skutečnost, že je rodinným příslušníkem občana EU. V rámci výkladu pojmu vztah obdobný, vztahu rodinnému žalovaná odkázala na čl. 2 odst. 2 a čl. 3 směrnice 2004/38/ES a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2010, č. j. 5 As 6/2010-63. Rovněž žalovaná uvedla, že žalobce nedoložil, že je strýcem nezletilého. Následně dodala, že za rodinného příslušníka není považován vztah bratr – sestra, bratranec – sestřenice a tím méně lze za takový vztah považovat vztah strýc – synovec. Nezletilý má své

- 5 -

rodiče, kteří jsou plně zodpovědní za jeho výchovu. Podle žalované tak ministerstvo zjistilo stav věci v souladu s ustanovením § 3 správního řádu a ze zjištěných skutečností učinilo správný závěr, jestliže žádost žalobce zamítlo pro nesplnění podmínky uvedené v § 87b ve spojení s § 15a zákona o pobytu cizinců. Napadené rozhodnutí bylo zástupci žalobce doručeno dne 9. 6. 2015.

Podle § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců se rodinným příslušníkem občana EU pro účely tohoto zákona rozumí jeho: a) manžel, b) rodič, jde-li o občana EU mladšího 21 let, kterého vyživuje a se kterým žije ve společné domácnosti, c) dítě mladší 21 let nebo takové dítě manžela občana EU a d) nezaopatřený přímý příbuzný ve vzestupné nebo sestupné linii nebo takový příbuzný manžela občana EU.

Podle § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců se ustanovení tohoto zákona, týkající se rodinného příslušníka občana EU, obdobně použijí i na cizince, který hodnověrným způsobem doloží, že má s občanem EU trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti.

Podle § 15a odst. 4 zákona o pobytu cizinců se ustanovení tohoto zákona týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie použijí i na cizince, který je rodinným příslušníkem státního občana České republiky.

Podle § 87b odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců je rodinný příslušník občana EU, který sám není občanem EU a hodlá na území pobývat přechodně po dobu delší než 3 měsíce společně s občanem EU, povinen požádat ministerstvo o povolení k přechodnému pobytu.

Soud se v rámci přezkumu napadeného rozhodnutí nejprve zabýval námitkou jeho nepřezkoumatelnosti, neboť důvodnost takové námitky by bránila jeho věcnému přezkumu. Dospěl přitom k závěru, že tato námitka je nedůvodná. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí jasně vyplývá, proč žalovaná odvolání zamítla a z jakého důvodu dospěla k závěru, že ministerstvo správně zamítlo žádost žalobce.

Nedůvodným shledal soud rovněž žalobní bod, podle kterého se ministerstvo a žalovaná nedostatečně zabývaly otázkou přiměřenosti dopadu jejich rozhodnutí. Soud zde souhlasí se žalovanou v tom smyslu, že nebylo povinností ministerstva přiměřenost svého rozhodnutí podrobněji odůvodňovat. Zákonodárce v zákoně o pobytu cizinců jasně stanovil, ve kterých případech je třeba zkoumat přiměřenost rozhodnutí vydávaných správními orgány na úseku pobytu cizinců (srov. např. § 37 odst. 2, § 56 odst. 2, § 75 odst. 2, § 77 odst. 2 zákona o pobytu cizinců aj.). Ve vztahu k zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu tak učinil v § 87e odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Pouze v těchto případech jsou pak zohledňována kritéria stanovená v § 174a zákona o pobytu cizinců (srov. dikci „při posuzování přiměřenosti“). To pochopitelně neznamená, že v jiných případech, kdy není žádosti o povolení k přechodnému pobytu vyhověno, ministerstvo zkoumat přiměřenost nemá vůbec. Žalobce má pravdu v tom, že přiměřenost (proporcionalita) je základní zásadou činnosti správních orgánů, ústavně právním pravidlem. Pokud se však v případě rozhodování ve věcech pobytu cizinců jedná o případ, kdy ministerstvo či žalovaná nemají zákonem o pobytu cizinců výslovnou povinnost zkoumat přiměřenost svého rozhodování, bylo by potřeba, aby „nepřiměřenost“ rozhodnutí dosahovala takové úrovně, že by byla v rozporu s uvedenou ústavní zásadou, která se projevuje ve správním řízení rovněž jako základní zásada činnosti správních orgánů. Jinými slovy taková „nepřiměřenost“ by musela dosahovat ústavně právní intenzity (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015, č. j. 6 Azs 163/2015-47). To však není případ žalobce. Uvedené okolnosti by totiž cizinec musel tvrdit, tj. musel by uplatnit tzv. hájitelné tvrzení. Ve vztahu k žalobcem zmiňovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 1 Azs 81/2016-33, pak soud

- 6 -

upozorňuje, že na rozdíl od v něm řešeného případu zrušení přechodného pobytu z moci úřední mělo aktuální správní řízení povahu řízení o žádosti, v jehož rámci neplatí tak striktní požadavky pro vyhledávání rozhodných skutečností jako je tomu v případě řízení z moci úřední (obdobně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008-115). Pokud se tedy žalobce domníval, že je zde nějaké jeho právo či zájem, pro které by eventuální zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému pobytu mělo být nepřiměřené, měl hájitelným způsobem konkrétní rozhodné skutečnosti uplatnit v předcházejícím správním řízení. To však neučinil. V každém případě je však logické, že v případě, kdy ministerstvo a žalovaná dospěly k závěru, že žalobce a nezletilý nejsou navzájem rodinnými příslušníky ani osobami ve vztahu obdobném ve smyslu § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, již podrobněji nezkoumaly dopad do jejich rodinného života. Pokud je žalobce toho názoru, že by napadené rozhodnutí a rozhodnutí ministerstva byla nepřiměřená z jiných ústavně právně relevantních důvodů, bylo na něm, aby tyto skutečnosti v předcházejícím řízení konkrétně označil.

Hlavní sporný bod tak v projednávané věci představuje otázka, zda se na žalobce vztahuje § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců a správní orgány tak na něj měly aplikovat ustanovení zákona o pobytu cizinců týkající se rodinného příslušníka občana EU. Aby se v konkrétním případě ustanovení zákona o pobytu cizinců týkající se rodinných příslušníků občanů EU použila na cizince uvedené v citovaném ustanovení, musí podle soudu být splněny dvě hmotněprávní podmínky a jedna podmínka procesní. Zaprvé musí mít cizinec s občanem EU trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému, zadruhé spolu musejí žít ve společné domácnosti a zatřetí tyto skutečnosti musí cizinec v řízení hodnověrným způsobem doložit. Podle názoru soudu nebyla v případě žalobce splněna první hmotněprávní podmínka a třetí podmínka procesní. Otázkou soužití ve společné domácnosti se soud nezabýval, neboť to nebylo předmětem projednávaného sporu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že tuto otázku neřešily ani správní orgány, neboť by to bylo pro nesplnění první hmotněprávní podmínky nadbytečné. S tímto názorem se přitom soud ztotožňuje.

Podle soudu žalobce, jak správně uvádí žalovaná, předně hodnověrným způsobem nedoložil, že má s občanem EU trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému. Žalobce o přechodný pobyt žádal z toho důvodu, že má být strýcem nezletilého. Tato skutečnost však zůstala v předcházejícím správním řízení pouze v rovině tvrzení. Ačkoliv tedy byl žalobce opatřením ze dne 14. 1. 2014 vyzván k předložení dokladu potvrzujícím, že je rodinným příslušníkem občana EU, tedy nezletilého, po celou dobu správního řízení skutečnost, že je jeho strýcem, nedoložil (například rodným listem svým a rodným listem paní Ch. N.). Tato procesní podmínka, tedy povinnost hodnověrným způsobem doložit tvrzené skutečnosti, se vztahuje k oběma podmínkám hmotněprávním a v rozsahu kvality svého vztahu k nezletilému (srov. dále) tuto podmínku jednoznačně nesplnil.

V této souvislosti dále soud poukazuje na to, že ze žaloby není patrno, z jakého důvodu má být na žalobce nahlíženo jako na osobu se vztahem obdobným vztahu rodinnému. V tomto ohledu je totiž argumentace žalobce obsažená v žalobě vnitřně rozporná. Z žaloby samotné není totiž vůbec jasné, zdali důvodem pro to, aby se na něj uplatňoval § 15 odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, měla být samotná skutečnost, že žalobce a nezletilý jsou strýcem a synovcem, přičemž vztah strýc – synovec má být sám o sobě vztahem obdobným vztahu rodinnému (vztahu rodiče a dítěte), nebo proto, že mezi nimi je vztah obdobný vztahu rodinnému (vztahu rodiče a dítěte) bez ohledu na jejich (tvrzené) příbuzenství. Na tomto místě soud uvádí, že první variantu výkladu § 15 odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců není možné přijmout vůbec, druhou variantu pak v konkrétní věci žalobce.

- 7 -

Pojmem vztah obdobný vztahu rodinnému se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 9. 2015, č. j. 4 Azs 151/2015-35, ve kterém uvedl, že „[p]ři aplikaci tohoto neurčitého právního pojmu je třeba vždy zkoumat konkrétní okolnosti každého případu a není možné konstruovat jednotnou šablonu, kterou by bylo možné aplikovat na každý případ tvrzení o cizinci, který má být považován za rodinného příslušníka občana EU. Lze však konstatovat, že tento pojem zahrnuje v sobě dvě dílčí kritéria, která musí u posuzovaného vztahu současně existovat, aby byla naplněna první podmínka složené skutkové podstaty v § 15a odst. 3 písm. b) cizineckého zákona. Prvním kritériem je kvantitativní stránka vztahu, v rámci níž je hodnocena jeho trvalost, a druhým kritériem je kvalitativní stránka vztahu, u které se hodnotí, zda je posuzovaný vztah obdobný vztahu rodinnému. Kvantitativní i kvalitativní stránka spolu úzce souvisejí a nelze je striktně oddělovat.“ V projednávané věci tak jde o to, zdali byla v případě žalobce naplněna kvalitativní stránka vztahu. Zdejší soud přitom dospěl k závěru, že nikoliv, a to z následujících důvodů.

Pro výklad pojmu vztah obdobný vztahu rodinnému má rozhodující význam již výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2010, který byl publikován pod č. 2094/2010 Sb. NSS a ze kterého vycházelo jak ministerstvo, tak žalovaná. Ze závěrů v něm uvedených je pro projednávanou věc podstatné jednak, že § 15a zákona o pobytu cizinců je třeba vykládat v souladu se směrnicí 2004/38/ES, a jednak, že vztah obdobný vztahu rodinnému nemusí vždy nutně znamenat vztah druh – družka. Podle Nejvyššího správního soudu lze § 15 odst. 4 písm. b) [ve znění rozhodném pro projednávanou věc § 15 odst. 3 písm. b)] zákona o pobytu cizinců interpretovat šířeji než čl. 3 bod 1 písm. b) směrnice 2004/38/ES. Ke kvalitativní stránce vztahu zde Nejvyšší správní soud uvedl: „Vztah obdobný vztahu rodinnému musí být však definován tak úzce, jak je definován vztah rodinný, musí se proto jednat o vztahy analogické vztahům mezi rodinnými příslušníky, tak jak je zákon v souladu se Směrnicí vymezuje. Za vztah rodinný je bezesporu považován vztah rodiče - děti, prarodiče - děti. Lze v této souvislosti proto akceptovat názor stěžovatele stran posuzování takovýchto vztahů (obdobných vztahům rodinným), existují-li mezi určitými osobami, které mezi sebou mají určitou dlouhodobou úzkou citovou a jinou vazbu, přitom takové vztahy lze přirovnat ke vztahu např. rodiče – děti, prarodiče – vnuci.“ Z toho pak Nejvyšší správní soud dovodil, že [z]a rodinného příslušníka, tudíž ani za vztah rodinný není považován vztah bratr – sestra, tím méně lze potom za takový vztah, resp. vztah obdobný vztahu rodinnému, považovat vztah bratranec – sestřenice.“

Toto publikované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu mělo zásadní vliv pro výklad § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců mimo jiné tím, že stanovilo hranice pro rozhodovací činnost jak správních orgánů, tak soudů ve správním soudnictví. Vztah dle citovaného ustanovení tak musí být podle závěrů Nejvyššího správního soudu vztahem obdobným některému ze vztahů vyjmenovaných v § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Zdejšímu soudu se proto jako zcela logický jeví závěr ministerstva a žalované, že jestliže za vztah obdobný vztahu rodinnému není považován vztah bratr – sestra, bratranec – sestřenice, tím méně lze za takový vztah považovat vztah strýc – synovec. Takový závěr je jak v intencích citovaného publikovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, tak v souladu se základními interpretačními pravidly, neboť vztah strýc – synovec musí být nutně zprostředkovaný vztahem bratr – bratr, sestra – sestra nebo bratr – sestra (výklad a maiore ad minus). Tyto závěry přitom přímo potvrzuje judikatura ve správním soudnictví (srov. rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2012, č. j. 5 Ca 299/2008-38, a ze dne 17. 2. 2016, č. j. 5 A 158/2011-40). Zdejší soud přitom neměl v projednávané věci důvod se od těchto závěrů jakkoliv odchýlit.

Na tomto názoru zdejšího soudu nezměnil ničeho ani odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2015, č. j. 3 Azs 211/2014-34. Zdejšímu soudu

- 8 -

nepřísluší posuzovat, zda a případně nakolik se v tomto (nepublikovaném) rozhodnutí Nejvyšší správní soud odchýlil od onoho výše citovaného rozhodnutí publikovaného. Vycházeje z toho, že Nejvyšší správní soud se v pozdějším rozhodnutí od dřívějšího odchýlit nijak nechtěl, neboť v takovém případě by musel postupovat v souladu s § 17 s. ř. s. a předložit věc rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu, nemohlo dojít k překonání prvně vysloveného právního názoru, a proto citované publikované rozhodnutí je stále aktuální, byť se žalobce snaží tvrdit něco jiného.

Jelikož je však základním úkolem soudu rozhodovat konkrétní spor o právo, zdejší soud uvádí, že ani rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2015 nepodporuje závěr žalobce, že vztahem obdobným vztahu rodinnému může být rovněž vztah strýc – synovec. Nejvyšší správní soud zde totiž vyšel z kritéria přímého společného předka. Tato podmínka však v případě vztahu strýc – synovec splněna není, neboť v tomto vztahu společný přímý předek chybí. I ve světle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2015 by proto s ohledem na absenci podmínky přímého společného předka nemohl být vztah strýc – synovec považován sám od sebe za vztah obdobný vztahu rodinnému. Výše uvedená první a druhá varianta výkladu § 15 odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců není z těchto důvodů možná.

To však na druhou stranu nebrání tomu, aby rovněž mezi strýcem a synovcem existoval vztah obdobný vztahu rodinnému, který by jako vztah faktický byl zcela nezávislý na jejich příbuzenství (výše uvedená druhá varianta výkladu). Rovněž ministerstvo v rozhodnutí ze dne 31. 3. 2015 v zásadě správně uvedlo, že nelze vyloučit, že by vztah mezi strýcem a synovcem (v konkrétním případě vzhledem k individuálním okolnostem) nemohl být posouzen jako jiný vztah obdobný vztahu rodinnému, nicméně tento vztah by musel nahrazovat neexistující, případně naprosto nefunkční vztah rodinný, tedy skutečný vztah mezi rodinnými příslušníky podle § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. V daném případě by žalobce musel ve vztahu k nezletilému ve skutečnosti fungovat jako jeho rodič a nahrazovat mu rodičovskou péči. S tímto výkladem se zdejší soud ztotožňuje potud, že navíc třeba připustit, že existující vztah rodinný by v situaci např. střídavé péče rodičů nežijících spolu nevylučoval navázání obdobného vztahu dítěte k partnerům těchto odděleně žijících rodičů. Žádná taková situace však v tomto případě nenastala. Nezletilý oba rodiče má a jeho vztah k nim je funkční. Rovněž ze zprávy Policie ČR o pobytové kontrole ze dne 24. 1. 2014 vyplývá, že nezletilý a jeho matka žijí v nemovitosti otce nezletilého společně s babičkou nezletilého a jejím přítelem. V celém průběhu předcházejícího správního řízení nefunkčnost či neexistenci skutečného vztahu nezletilého ke svým rodičům žalobce netvrdil a nečiní tak ani v žalobě. Za takové situace nemá jeho vztah k nezletilému co (jaký vztah) nahrazovat a nemůže tak být vztahem obdobným vztahu rodinnému. Opačný výklad by přitom byl zcela proti smyslu ustanovení § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, jak jej vykládá výše citovaná judikatura soudů ve správním soudnictví. K uvedenému závěru byl přitom skutkový stav dostatečně zjištěn, a námitka žalobce stran nesplnění této povinnosti ministerstva a žalované v předcházejícím správním řízení a stran nevyhovění návrhům na provedení dalších důkazů je proto nedůvodná.

Vzhledem k uvedenému soud neshledal žádný žalobní bod důvodným, a proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce v řízení úspěšný nebyl, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, která naproti tomu byla plně úspěšná, žádné náklady nad rámec plnění jejích běžných úkolů nevznikly. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

- 9 -

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 1. listopadu 2016


Olga Stránská, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost: Božena Kouřimová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru